15 Co 182/2024 - 336

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 157 211 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2023, č. j. 19 C 5/2021-214, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.: a) co do částky 145 956,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení potvrzuje; b) co do částky 11 254,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení mění následovně: Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 11 254,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 153 624 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 30 734 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 157 211 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu 1. 11. 2018 do zaplacení (výrok I.) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení v částce 178 632,80 Kč (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci, zejména pak závěr, že mezi stranami byla konkludentně uzavřena smlouva o zprostředkování s vymezenou povinností žalobce zprostředkovat pro žalovanou uzavření smlouvy o dílo, ze které vznikla povinnost žalované zaplatit žalobci za zprostředkování (obstarání příležitosti uzavřít smlouvu s třetí osobou a její následné uzavření) provizi. Podle žalované tento závěr neplyne ze žádných důkazních prostředků ani z prokázané předchozí praxe stran, na kterou okresní soud poukázal, mimo samotnou účastnickou výpověď žalobce, který má na sporu zájem. Pokud žalobce tvrdil, že [jméno FO], zaměstnanec žalované, sdělil žalobci možnost 25% provize v případě sehnání zákazníka, žalovaná namítala, že tento svědek byl zaměstnán jako hlavní vývojový technik dozorující provoz montážních skupin a neměl žalobci cokoliv slibovat v oblasti provizí za zprostředkování, natož žalovanou zavazovat právně, když k tomu neměl oprávnění. Tato skutečnost plyne především z výpovědi svědka [jméno FO], který vypověděl, že oblast montáže a zprostředkování byly od sebe formálně odděleny. Okresní soud se pak s otázkou, kým měla být zprostředkovatelská smlouva zavazující žalovanou uzavřena, nezabýval, přičemž odkázal na ust. § 166 odst. 1 věta první o. z. Poukázala i na další část výpovědi svědka [jméno FO] o provizním systému žalované, k němuž se nemohl montážník sám od sebe připojit s tím dále, že pokud montážník přivede klienta, neznamená automaticky, že mu nárok na provizi, nýbrž maximálně na nějaké benefity. Žalovaná rovněž namítala, že žalobcem popsané právní jednání odpovídá obchodnímu zprostředkování, nikoliv smlouvě o zprostředkování, která však může být uzavřena toliko písemně, a to na rozdíl od smlouvy o zprostředkování. Zdůraznila, že žalobce je podnikatelem a jedná tedy vůči žalované na vlastní účet a odpovědnost, jak vyžaduje ust. § 420 o. z. Naproti tomu smlouva o zprostředkování navázána osobou podnikatele není. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že pokud tedy žalobce tvrdí, že mu vznikl nárok na základě zprostředkovatelské činnosti vyvíjené na základě zprostředkovatelské smlouvy, je nutné toto jím tvrzené právní jednání kvalifikovat jako obchodní zastoupení, které vyžadovalo písemnou formu, jež dodržena nebyla. Žalobce tedy není schopen prokázat platné právní jednání, na základě kterého by mu nárok na provizi vznikl. Žalovaná pak nesouhlasila ani se závěrem okresního soudu, který přijal ve vztahu ke vznesené kompenzační námitce s tím, že započítávané pohledávky žalované okresní soud shledal jako nejisté a neurčité, tj. nezpůsobilé k započtení. Současně žalovaná poukázala na výpověď svědka [jméno FO], [jméno FO] i [jméno FO], kteří všichni shodně prohlásili, že znají žalobce jako montéra, nikoliv jako obchodního zástupce žalované a také jako na montéra se na něj obrátili. Poukázala také na přátelské vazby mezi žalobcem a svědkem [jméno FO] a zdůraznila, že pokud by žalobci šel dovodit nárok na provizi bez dalšího jen na základě toho, že si ho někteří z koncových zákazníků žalované spojili s její činností, vznikl by tím nebezpečný precedens v tom smyslu, že by každému zaměstnanci vznikl nárok na provizi v případě, že by se o činnosti jeho zaměstnavatele dozvěděla třetí osoba. I v tomto směru žalovaná odkázala na výpověď svědka [jméno FO] o tom, že kdyby tomu tak skutečně bylo a třetímu subjektu by provize náležela, svědek by neměl žádný zájem na obchodním zprostředkování pro žalovanou. Poukázala také na údaje poskytnuté svědkem o tom, jaké výdaje s propagací žalované vznikají. Setrvala na svém tvrzení, že žalobce vykonával pro žalovanou pouze montážní činnost, a pokud by získal nějakého zákazníka, musel by o tom vědět pan [jméno FO], který je obchodním zástupcem žalované pro oblast středních Čech a jedinou osobou, která fakturuje žalované provize. Současně žalovaná namítala, že veškeré platby ve prospěch žalované byly na účet, jehož majitelem je [jméno FO]. Platby, které žalovaná dříve žalobci zaslala, proto neprokazují uzavření jakékoliv zprostředkovatelské smlouvy mezi účastníky řízení. Tyto úplaty spojené s montážní činností byly poskytnuty jako provize v případech, kdy žalovaná usoudila, že je spravedlivé loajalitu žalobce vůči žalované ocenit, aniž by zakládaly jakékoliv budoucí nároky žalobce vůči žalované, nadto bylo-li hrazeno ve prospěch [jméno FO]. Podle žalované tedy žalobce toliko parazituje na tom, že se na něj obrátili potencionální zájemci o tepelná čerpadla, aniž by měl žalobce zákonný nárok na provizi. Dále žalovaná poukázala na to, že okresní soud neprovedl důkaz účetnictvím žalované z roku 2018, které původně navrhl žalobce, na provedení tohoto důkazu však nakonec trvala i sama žalovaná. Z tohoto důkazu by totiž bylo naprosto jasné, že již od počátku žalovaná faktury, které jsou předmětem řízení, neuznávala ani co do důvodu, ani co do výše a v účetnictví žalované se nenacházely a nenacházejí. Okresní soud dle žalované vůbec nezdůvodnil, proč tento důkaz neprovedl, stejně jako v rámci zjištění uvedených v rozsudku zredukoval výpověď svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Nadto se nezabýval čestnými prohlášeními [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], která prokazovala přesný právní důvod a jistotu pohledávek, které žalovaný měl za žalobcem v rámci provedeného zápočtu. V tomto směru žalovaná odkázala na judikaturu zejména Ústavního soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů, extrémního nesouladu obsahu provedených důkazů a skutkových zjištění soudu I. stupně i k absenci úvah soudu při hodnocení důkazů. Pohledávky, které pak použila v rámci své kompenzační námitky, nelze dle jejího názoru považovat za nejisté a neurčité ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. Žalovaná doložila, že jí byly postoupeny pohledávky, kdy se konkrétně jedná o pohledávku z titulu tankování pohonných hmot pomocí tankovacích karet žalobcem v částce 65 578,64 Kč a v částce 85 427 Kč za platby faktur za tankování na čerpacích stanicích [Anonymizováno], v celkové výši 151 005,94 Kč. Současně žalovaná uvedla, že její pohledávka se skládá také z dlužného nájemného za užívání vozidla ve výši nájmu v místě a čase obvyklém, kdy jednotlivé pohledávky žalovaná rovněž řádně specifikovala. Žalovaná poukázala na jasně předložené důkazní prostředky prokazující skutečnost, že žalobce od srpna 2017 do března 2018 užíval tankovací kartu společnosti [Anonymizováno] na vozidlo RZ [SPZ], č. [Anonymizováno], kdy celková částka za transakce činila 85 427,30 Kč včetně DPH, že žalobkyně jakožto postupitel nabyla pohledávku vůči žalobci za užívání tankovací karty na jméno žalobce č. [Anonymizováno], kterou žalobce užíval od května 2018 do října 2018, kdy celková cena za transakce činila 65 578,64 Kč. Poukázala také na excelové tabulky, které v průběhu řízení předložila. Uvedené pohledávky tedy individualizovala a prokázala jak jejich vznik, tak i jejich výši. Nejedná se o pohledávky nejisté či neurčité. K tomu pak uvedla, že postup okresního soudu, který v rámci výzev vyžadoval po žalované doložení nespočtu důkazních prostředků, ke kterým však bez řádného odůvodnění nepřihlížel, je jednak neúčelný a jednak rozporný s principem procesní ekonomie a hospodárnosti řízení. Na druhou stranu z pěti uhrazených faktur vyvodil, že existuje konkludentně uzavřená smlouva o zprostředkování mezi stranami sporu, a to i přesto, že v rámci svědeckých výpovědí je toto popíráno. Poukázala na znění ust. § 2991 odst. 1 o. z. a uvedla, že v případě, kdy podnikatelský subjekt užívá cizí automobil a tankuje palivo na náklady jiného subjektu, a to navíc v souvislosti s činností, ze které má zisk, dochází tímto jednáním k obohacení na úkor jiného bez spravedlivého důvodu. Podle žalované existenci svých pohledávek zcela jasně prokázala, tyto v důsledku vyčerpávajících důkazních prostředků i dostatečně individualizovala, kdy pouze v důsledku chybného a účelového postupu soudu, který zapříčinil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, nebylo shledáno předmětné započtení žalované jako platné a žaloba žalobce nebyla v daném řízení zamítnuta. Nakonec žalovaná doplnila své odvolání o nové skutečnosti, a to na existenci výzvy k prokázání skutečností ze dne 26. 8. 2024, v níž finanční úřad jako správce daně odmítl uznat jako řádně odůvodněné provize uhrazené za obchod společnostem [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], za které působil jako jednatel [tituly před jménem] [jméno FO], kdy shodně žalovaná jakožto kontrolovaný daňový subjekt, stejně jako [tituly před jménem] [jméno FO] jakožto vystavitel provizní faktury za zprostředkování obchodu či pomoci, poskytnuté plnění nepopírají a z obsáhlého dokazování je zřejmé, že [tituly před jménem] [jméno FO] skutečně žalované na území Moravy, nikoliv Čech, výjimečně fakturoval napřímo a nikoliv přes regionálního obchodního zástupce pro Čechy. Z toho žalovaná vyvozuje to, že zatímco jeden orgán veřejné moci – Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj odmítne uznat na základě svědeckých výpovědí a ústní dohody a hrozí žalované sankcí za to, že svému skutečně sjednanému obchodnímu zástupci vyplatila přiměřenou provizi, tak na druhé straně Okresní soud v Ostravě jakožto další orgán veřejné moci nutí tutéž žalovanou, aby ničím nepodložené plnění na základě neexistující smlouvy a svědeckých výpovědí prokazujících neexistenci takové smlouvy přijala od subjektu vznášejícího nárok vystavenou fakturu, vložila ji do účetnictví a proplatila.

3. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako správného. K odvolacím námitkám žalované uvedl, že k závěru o uzavření smlouvy okresní soud nedospěl toliko na základě tvrzení žalobce, nýbrž z potvrzených listinných důkazů, např. z emailové korespondence mezi ním a svědkyní [jméno FO], které zasílal požadavky na fakturaci, jakož i jím vystavené faktury nebo jím uzavřené smlouvy o dílo ve prospěch žalované, která dle svých slov ve své výpovědi svědkyně zasílala obchodním zástupcům. K tvrzením o tom, že žalobce neprokázal, že by vykonával současnou zprostředkovatelskou činnost nebo vynakládal náklady, jak se u podnikatele předpokládá, namítal, že nikdo v rámci řízení doposud toto nezpochybnil a ani prokázat po žalobci nepožadoval. Výši provize lze dle konstantní judikatury prokázat i předchozí obchodní praxí mezi stranami. Tvrzení protistrany o tom, že výše provize mohla být právě ve sporných případech sjednaná jinak v řízení prokázáno nebylo. Pokud svědek [jméno FO] neměl podle žalované oprávnění nabízet žalobci provizi, neboť jeho postavení u žalované toto neumožňovalo, pak o tom žalobce vědět nemohl. Žalobce se nedovolal absurdního právního závěru, že mezi účastníky byla uzavřena inominátní smlouva s prvky smlouvy zprostředkovatelské a o obchodním zastoupení, neboť smlouva mezi stranami sporu tento charakter opravdu má a zákon to umožňuje a je na soudu, jak tuto smlouvu posoudí. Pokud žalovaná namítá nedostatek písemné formy v případě smlouvy o obchodním zastoupení, pak by podle ní měl žalobce vykonávat svou činnost zadarmo a předcházející provize by měl žalované vrátit jako bezdůvodné obohacení. Ovšem pak by se i žalovaná bezdůvodně obohatila a musela by žalobci odměnu vyplatit. Navíc obchodní zastoupení vyžaduje určitou pravidelnost a dlouhodobost, jinak jde o zprostředkování. Vzhledem k tomu, že ve vztahu mezi stranami šlo o činnost spíše nahodilou, nelze o obchodním zastoupení vůbec uvažovat. Soud neopomenul provést důkaz účetnictvím žalované, neboť na tomto návrhu žalobce nakonec netrval a žalovaná sama tento důkaz nenavrhla. Soud nedovodil neurčitost a nejistotu pohledávky žalované vůči žalobci z tvrzení stran, ale z toho, že zákon stanoví, kdy je započítávána pohledávka nezapočitatelná. Skutečnost, že svědci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] znali žalobce jakožto montéra, nikoliv jako obchodního zástupce žalované neznamená, že by nemohl tuto úlohu plnit, obrátili se na něj, protože ho znali, pro ně bylo zcela nedůležité, jaké postavení u žalované má a i montér může dělat obchodního zástupce. Je nepodstatné, na koho byl veden účet, na který žalobce žádal zasílat plnění, podstatné je, že příjmu žalobce byly uvedeny v jeho daňovém přiznání či v přiznání DPH a kontrolním hlášení. Pohledávka žalované za nájem montážního vozidla nevznikla, neboť žalobce byl vybaven vhodným náčiním k montáži tepelných čerpadel a vozidlem žalované za účelem montáže tepelných čerpadel, když toto není neobvyklé ani ve vztahu mezi dvěma podnikateli. Ač žalovaná uvedla, že uzavření nájemní smlouvy na vozidlo může doložit svědek [jméno FO], tento svědek nic takového nevypověděl. I kdyby předložené důkazy pohledávky žalované dostatečně individualizovaly, pak v případě jejich zpochybnění druhou stranou jde o pohledávky nejisté či neurčité. Svědci [jméno FO] a [jméno FO] nepopřeli, resp. připustili možnost úhrady pěti předcházejících faktur, popřel to jen svědek [jméno FO], který současně uvedl, že tyto faktury byly proplaceny za účelem pomoci žalobci. Svědek [jméno FO] pak neuvedl ničeho, co by osvětlovalo vztah mezi účastníky, neboť do tohoto vztahu vůbec neviděl. Ač svědkyně [jméno FO] uvedla, že vše jde přes [jméno FO], z emailu mezi ní a žalobcem vyplývá opak. Svědek [jméno FO] připustil, že žalobci řekl, že si může přivydělat zprostředkováním, dále uvedl, že má za to, že se žalobcem smlouvu neměli, ale současně připustil výjimky a je tedy možné, že smlouva byla. Přiznal, že se nějaké provize vyplácely a že spolupráce mezi účastníky skončila kvůli konfliktům s [jméno FO], neboť žalobce nechtěl přistoupit na nový provizní systém s [jméno FO]. Svědek [jméno FO] pak vypověděl, že žalobce byl najat toliko na montáže, což je v rozporu s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědka [jméno FO] a s listinami. Také uvedl, že provize 25 % je toliko pro regionálního zástupce, který si vše dělá sám, což přesně žalobce dělal a zaplacená provize v roce 2017 byla na nářadí, přitom měl žalobce od žalované na montáže vybavené montážní auto od roku 2016. Žalobce neměl podle tohoto svědka nárok na provizi, ale přitom chtěl jeho faktury na provizi započíst. Listina „certifikát na prodej a montáž čerpadel“ žalovanou žalobci vystavena byla ve skutečnosti jen na montáž, byť z jejího obsahu plyne, že byla vystavena i na prodej, a vypověděl, že tři sporné zákazníky má v evidenci svědek [jméno FO], který to však popřel. Také tento svědek vypověděl, že žalobce používal na smlouvách o dílo razítko „autorizační technik“, ač takové razítko na předložených smlouvách není. Ze svědeckých výpovědí přitom také vůbec nevyplynulo, od kdy a jak byl nastaven systém provizí za zprostředkování zákazníka, když žalobce má za to, že jeho vztah se žalovanou probíhal v letech 2016 až 2018, kdy se činnost žalované na poli tepelných čerpadel teprve rozjížděla, jak vypověděl také svědek [jméno FO]. Současně poukázal na procesní návrh žalované, aby odvolací soud ve věci sám rozhodl, ač poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Rovněž žalobce projevil údiv nad tím, že by výhradní obchodní zástupce žalované pro Moravu, [tituly před jménem] [jméno FO], měl fakturovat provizi skrze výhradního obchodního zástupce pro Čechy [jméno FO], a zdůrazňuje, že svědek [jméno FO] začal se žalovanou spolupracovat později než žalobce, jeho nástup byl zdrojem konfliktů mezi účastníky a vedl k ukončení spolupráce mezi nimi. Tomuto svědku proto ani nemohl být znám obsah ujednání mezi účastníky, pokud jde o provizi.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalované ve věci samé není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 1. 7. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 157 211 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných provizí za zprostředkování prodeje tepelných čerpadel pro žalovanou, které se žalovaná zavázala žalobci vyplácet. Tvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena v ústní formě smlouva mající prvky smlouvy o obchodním zastoupení a smlouvy o zprostředkování, kdy povinností zprostředkovatele (žalobce) bylo nalézt vhodnou osobu k uzavření smlouvy na dodání tepelného čerpadla, s ní smlouvu uzavřít, na základě jiné smlouvy provést montáž tepelného čerpadla a následně zaslat žalované podklady pro fakturaci, ze kterých pak byla spočítána i jeho provize ve výši 25 % z ceny zprostředkovaného tepelného čerpadla. Jednalo se o provizi za obstarání zákazníka, který si díky činnosti žalobce u žalované zakoupil a nechal namontovat tepelné čerpadlo. Žalované provize, resp. uskutečněné obchody, navazovaly na předchozí identicky uskutečněné obchody, které probíhaly mezi stranami smlouvy. Podmínky byly v těchto případech identické, kdy žalobci byla vždy vyplacena provize ve výši 25 % z ceny dodaného tepelného čerpadla. V případě zakázek pro zákazníky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] kupní cena tepelného čerpadla činila shodně 154 900 Kč a v obou případech byla žalobci vyplacena provize ve výši 46 858 Kč (bez DPH 38 725 Kč, tj. 25 % z kupní ceny). Dále dne 19. 10. 2016 obdržel žalobce provizi ve výši 44 559 Kč (bez DPH 36 825 Kč, tj. opět 25 % z kupní ceny), když kupní cena tepelného čerpadla činila 147 300 Kč bez DPH. U zakázky manželů [Anonymizováno] činila kupní cena tepelného čerpadla 144 900 Kč a žalobce obdržel provizi ve výši 43 832,25 Kč (bez DPH 36 225 Kč), tj. opět 25 % z kupní ceny. Tedy minimálně u čtyřech uskutečněných obchodů byla vyplacena žalobci žalovanou vyplacena provize vždy ve výši 25 %, kdy k uvedeným případům docházelo v letech 2016, 2017 a 2018. Daňové doklady na účtované provize byly vystaveny vždy na pokyn žalované až po dodání tepelného čerpadla konkrétnímu zákazníkovi. V době podání žaloby dlužila žalovaná žalobci 3 provize, a to za akci [Anonymizováno] – faktura č. [Anonymizováno] na částku 46 858 Kč včetně DPH, za akci [Anonymizováno] – faktura č. [Anonymizováno] na částku 63 495 Kč včetně DPH a za akci paní [Anonymizováno] – faktura č. [Anonymizováno] na částku 46 858 Kč včetně DPH. DPH žalobce z výše uvedených faktur odvedl, jsou součástí jeho hlášení. Žalobce u žalované jak telefonicky, tak emailem urgoval zaplacení faktur a na žádost žalované posunul jejich splatnost na den 31. 10. 2018. Až na výzvu žalobce ze dne 20. 8. 2019 k plnění a pokus o smír žalovaná sdělila, že nehodlá nic hradit a odkázala jej na svého zástupce, přičemž se žalobcem již přímo dále nekomunikovala.

6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobce nemá žádný hmotněprávní titul pro uplatněný nárok, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva o obchodním zastoupení a neexistuje ani žádný jiný právní důvod, který by žalobce opravňoval k fakturaci požadovaných částek. Žalobce dle žalované nijak neprokázal, že by pro žalovanou dané obchody skutečně realizoval a zprostředkoval, natož že by se žalovanou měl smluvenou jakoukoliv provizi. Namítala, že žalobce není schopen prokázat platné právní jednání, na základě kterého by mu plynul nárok na provizi, a to jak uzavření zprostředkovatelské smlouvy, tak i smlouvy o obchodním zastoupení, u které je navíc vyžadována písemná forma, přičemž žalobce ani netvrdil jednání splňující základní znaky daných smluvních typů. Současně žalovaná uvedla, že dne 4. 3. 2021 provedla jednostranné započtení pohledávek v celkové výši 1 140 088,94 Kč vůči pohledávkám žalobce, které jsou předmětem řízení, čímž došlo ke zrušení vzájemných pohledávek v rozsahu, ve kterém se tyto vzájemně kryjí a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Po poučení okresního soudu dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. pak žalovaná doplnila svá tvrzení k vlastním pohledávkám vůči žalobci tak, že součástí jejich k započtení použitých pohledávek byla i pohledávka z ústní nájemní smlouvy k vozu tov. zn. [Anonymizováno], SPZ [SPZ], jejíž existenci mínila prokazovat předávacím protokolem k vozidlu, podle které měl žalobce platit žalované měsíční nájemné ve výši 24 000 Kč. Dále tvrdila, že od společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] jakožto od postupitele nabyla pohledávky vůči dlužníkovi [jméno FO], z titulu užívání tankovací karty na jméno [Anonymizováno], č. [Anonymizováno], kterou dlužník užíval od května 2018 do října 2018. Celková cena za uskutečněné transakce činila 65 578,64 Kč včetně DPH, částka 85 427 Kč pak představuje platby faktur za tankování na čerpacích stanicích [Anonymizováno] na kartu vozidla RZ [SPZ] používaného žalobcem. Celková výše těchto postoupených pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení žalobce činila 151 005,94 Kč bez příslušenství. Dále žalované vznikla pohledávka ve výši 672 000 Kč z titulu nájemného za užívání vozidla v jejím vlastnictví žalobcem za období od června 2016 do října 2018, pohledávka z titulu nákladů na leasingové splátky zaplacené žalovanou za vozidlo užívané žalobcem v období června 2016 až září 2018 ve výši 164 556 Kč, pohledávka z titulu nákladů na opravy vozidla ve výši 108 885 Kč a pohledávka z titulu pojistného za vozidlo ve výši 10 642 Kč.

7. Žalobce v obraně proti namítanému započtení uvedl, že měl palivovou kartu k dispozici právě pro činnosti spojené s prací pro žalovanou. Z předávacího protokolu ke kartě z 19. 5. 2017 plyne, že byla předána zaměstnanci společnosti, což by jistě nebylo uváděno, kdyby byla předávána někomu, komu byla poskytnuta za účelem úlevy při tankování. Z předávacího protokolu k vozidlu nevyplývá, že by byla uzavřena smlouva mezi účastníky sporu o nájmu vozidla, naopak je v něm uvedeno, že se předává na dobu instalací zakázek pro žalovanou pro období od 1. 6. 2016 do 31. 12. 2016, a to s nářadím a drobným instalačním materiálem. Žalované plynul zisk z uskutečněných montáží a též z výroby a prodeje tepelných čerpadel, žalobci proto není známo, proč by žalované měl plynout zisk i z nájmu vozidla. Žalobce dále namítal, že procesní obrana žalované je zmatená a neurčitá, když není vůbec jasné, co žalovaná požaduje započíst a z jakého titulu. Žalovaná dle žalobce neprokázala, že došlo k právnímu jednání, které by směřovalo k řádnému započtení.

8. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky, účastnickou výpovědí žalobce a tehdejší jednatelky žalované [jméno FO], svědeckou výpovědí [jméno FO] – zaměstnance žalované na pozici hlavního vývojového technika a [jméno FO] – tehdejšího ředitele žalované a nyní jejího jednatele, dále [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] – výhradního obchodního zástupce žalované pro oblast Čech a dále vyslechl svědky navržené žalobcem, a to [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], tedy osoby, které uzavřely se žalovanou smlouvu o dodávce tepelného čerpadla a za které žalobce účtoval neuhrazené provize. Na základě takto provedeného dokazování pak okresní soud po skutkové stránce vzal za prokázané, že žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu zahrnující podstatné náležitosti smlouvy o zprostředkování, když se zavázal, že bude pro žalovanou vykonávat montáže tepelných čerpadel a v případě, že zprostředkuje žalované uzavření smlouvy s koncovým zákazníkem, poskytne žalovaná strana za toto zprostředkování provizi ve výši 25 % z ceny dodaného tepelného čerpadla. Podle tohoto ujednání žalobce vystavil žalované faktury č. [Anonymizováno] ze dne 7. 9. 2016 na částku 44 559 Kč s popisem „provize“, kdy žalovaná uhradila tuto částku žalobci bezhotovostní platbou ze dne 19. 10. 2016 na bankovní účet, na který žalovaná uhradila dále dne 7. 8. 2017 částku 140 572 Kč vyúčtovanou fakturou žalobce č. [Anonymizováno], v jejímž předmětu je uvedeno „provize“. Dne 21. 9. 2018 zaslala žalovaná na bankovní účet žalobce částku 46 858 Kč, která se shoduje s částkou vyúčtovanou fakturou žalobce č. [Anonymizováno] s tím, že v popisu faktury je uvedeno „za akci pan [jméno FO]“. Naposledy žalobce obdržel dne 3. 10. 2017 platbu od žalované ve výši 46 858 Kč, když v popisu platby bylo uvedeno „[Anonymizováno]“. Ve všech uvedených případech tak žalovaná uhradila žalobci vyúčtované částky provizí odpovídající přesně 25 % z ceny jednotlivého tepelného čerpadla v daném konkrétním případě. Žalobce tak s ohledem na uzavřenou smlouvu vyúčtoval žalované postupně provize ve výši 46 858 Kč (provize účtovaná fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 9. 7. 2018 za dodávku a montáž tepelného čerpadla panu [jméno FO] v ceně čerpadla 142 000 Kč), ve výši 63 495 Kč včetně DPH (provize účtovaná fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 9. 7. 2018 za dodávku a montáž tepelného čerpadla paní [jméno FO] v ceně čerpadla 197 000 Kč) a ve výši 46 858 Kč (provize účtovaná fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 16. 7. 2018 za dodávku a montáž tepelného čerpadla paní [jméno FO] v ceně čerpadla 143 500 Kč), avšak na tyto částky žalovanou nebylo uhrazeno ničeho.

9. V rámci právního posouzení pak okresní soud odkázal na znění ust. § 1746 odst. 1, § 2245 odst. 1 a 2 a § 1987 odst. 2 o. z. a dovodil, že žalobce skutečně pro žalovanou vykonával nejen činnosti spočívající v provádění montáží tepelných čerpadel, ale také v některých případech pro žalovanou vyhledal zájemce, kteří následně uzavřeli se žalovanou konkrétní smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka tepelného čerpadla a jeho montáž. Podle okresního soudu byla mezi stranami konkludentně uzavřena smlouva o zprostředkování s vymezenou povinností žalobce zprostředkovat pro žalovanou uzavření smlouvy o dílo a povinnost žalované zaplatit žalobci úplatu. Skutečnost, že za zprostředkování bude žalobcem požadována odměna, jasně vyplynula dle názoru okresního soudu z průběhu kontraktačního jednání, resp. z předchozí praxe smluvních stran, když žalovaná minimálně v pěti případech v rozmezí let 2016 až 2018 vyplácela žalobci provize za zprostředkování, tj. za uzavření smluv o dílo na dodávku tepelného čerpadla, přičemž žalovaná hradila žalobci vyúčtované částky provizí, které odpovídají právě přesně 25 % z ceny jednotlivého tepelného čerpadla v daném konkrétním případě. V tomto řízení nárokované provize žalobce žalované vyfakturoval třemi fakturami se splatností ke dni 24. 7. 2018, resp. 31. 7. 2018, přičemž na žádost žalované byla jejich splatnost posunuta na den 31. 10. 2018. Výše žalovaných provizí odpovídá sjednaným 25% z ceny daných tepelných čerpadel. S tímto závěrem okresní soud shledal žalobu jako důvodnou a této vyhověl včetně účtovaných úroků z prodlení v zákonné výši za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení, když kompenzační námitku žalované neshledal důvodnou. Zdůraznil, že samotné započtení jako jednostranné právní jednání nebylo provedeno před zahájením tohoto sporu, nýbrž až v průběhu řízení, a to konkrétně v jednostranném zápočtu ze 4. 2. 2021. Odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že pohledávka není způsobilá k započtení, pokud je „nejistá nebo neurčitá“. Provedl výklad pojmu „nejistá nebo neurčitá pohledávka“ ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. a uvedl, že žalovaná v řízení nečinila kroky k prokázání tvrzení týkajících se likvidity započítávaných pohledávek, jejichž existenci žalobce popíral, když uzavření nájemní smlouvy, jejímž předmětem mělo být užívání automobilu a možnost využívání tankovacích karet žalobcem, se okresnímu soudu jevila jako vysoce sporná, a to i po provedeném dokazování, když sama žalovaná uvedla, že písemná nájemní smlouva neexistuje a nájemní vztah okresní soud nedovodil ani z dalších předložených listin (např. z předávacího protokolu k vozidlu), stejně jako z provedených výslechů (např. ředitele společnosti, tehdejší jednatelky společnosti či vývojového technika [jméno FO]). Okresní soud tak dospěl k závěru, že započtená pohledávka na zaplacení nájemného a dalších úhrad spojených s užíváním automobilu je co do svého základu i výše sporná, tedy s ohledem na ust. § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá. Důsledkem nejistoty a neurčitosti započítávané pohledávky je pak ve smyslu citované judikatury závěr, že započtení učiněné žalovanou dne 4. 2. 2021 je dle § 586 o. z., ve spojení s § 1987 odst. 2 o. z. neplatné. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně zcela úspěšnému žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 178 632,80 Kč.

10. Odvolací soud nejprve konstatuje, že nepovažuje za důvodnou námitku žalované o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.

11. Pokud jde o nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, pak jako měřítko toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, není subjektivní představa účastníků ani názor nadřízených soudů o náležitostech odůvodnění soudních rozhodnutí, nýbrž především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. Proto platí, že i když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení, a to tehdy pokud nebrání účastníku, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a pokud tyto nedostatky odůvodnění nebrání soudu rozhodujícím o opravném prostředku zaujmout názor na věc. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníků nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, či rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3176/2020). Ač okresní soud z hlediska přesvědčivosti mohl a měl v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně účastníkům zpřístupnit své úvahy o hodnocení jednotlivých provedených důkazů ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., uvedený nedostatek odůvodnění okresního soudu žalované zjevně nebránil v tom, aby jasně a zřetelně vymezila odvolací důvody, stejně jako odvolacímu soudu neznemožnil seznat, jakými úvahami se okresní soud řídil při svém rozhodování a jaký závěr k věci zaujal. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí okresního soudu jako důvod pro zrušení napadeného rozsudku ve smyslu ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. tudíž v daném případě dána není.

12. Okresní soud postupem dle ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování zálohovými fakturami žalované č. [Anonymizováno] ze dne 1. 8. 2018, č. [Anonymizováno] z téhož dne a č. [Anonymizováno] ze dne 23. 7. 2018, jakož i jednostranným zápočtem ze dne 4. 3. 2021 a v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování o faktury žalobce č. [Anonymizováno] ze dne 25. 5. 2016 a č. [Anonymizováno] ze dne 25. 9. 2017, stejně jako podacími stvrzenkami ze dne 5. 3. 2021 a 24. 6. 2021, jimiž žalovaná prokazovala odeslání jednostranného zápočtu ze dne 4. 3. 2021 žalobci, když existence těchto důkazů byla patrna ze spisu již v řízení před okresním soudem a odvolací soud považoval tyto důkazy za nezbytné pro náležité zjištění skutkového stavu (§ 120 odst. 2 o. s. ř.). Z nich pak činil zjištění, která budou uvedena níže.

13. Na základě výsledků dokazování provedeného okresním soudem, tak i na podkladě skutkových zjištění, ke kterým dospěl odvolací soud, má tento za prokázané, že mezi účastníky byla v ústní formě uzavřena smlouva, jíž se žalobce zavázal mimo svou hlavní činnost montéra tepelných čerpadel vyvíjet pro žalovanou činnost směřující k uzavření obchodů, jejichž předmětem bude dodávka a montáž tepelných čerpadel žalované zahrnující jak vyhledání koncového zákazníka, tak uzavření smlouvy s ním jménem žalované, za což se žalovaná zavázala hradit žalobci provizi ve výši 25 % z prodejní ceny dodávaného čerpadla bez DPH. Tato smlouva byla uzavřena mezi žalobcem a svědkem [jméno FO] – zaměstnancem žalované na pozici hlavního vývojového technika, do jehož pracovní náplně patřilo řídit a kontrolovat práci montérů, tedy i žalobce. Tato osoba „jako styčný důstojník žalované ve vztahu k žalobci“ mu sdělila, že pokud mimo svou montážní činnost zajistí pro žalovanou zákazníka, náleží mu provize, což žalobce akceptoval a činnost směřující k realizaci obchodů pro žalovanou vyvíjel. Uvedené dle názoru odvolacího soudu vyplývá z výpovědi žalobce, přičemž skutečnost, že o možnosti získat „benefit ze zákazníka“ se žalobcem hovořil svědek [jméno FO] nepopřel. To, že se účastníci dohodli na provizi ve výši 25 % z prodejní ceny čerpadla, pak dle názoru odvolacího soudu jednoznačně plyne ze skutečnosti, že takovou provizi si žalobce účtoval ve všech případech, kdy za žalovanou uzavřel smlouvu na dodávku a montáž tepelného čerpadla, účastníky označovanou jako smlouva o dílo, dle hodnocení odvolacího soudu spíše smlouvu kupní, spočívalo-li plnění dle smlouvy na straně žalované v dodávce čerpadel jí nabízených a jejich montáží (§ 2086 odst. 1 a 2 o. z.), a žalovaná faktury žalobce vystavené „na provizi“ bez dalšího proplácela jako provize, a to až do doby, než na podzim 2018 spolupráce účastníků skončila. Konkrétně se jednalo o dodávku tepelného čerpadla manželům [Anonymizováno] za prodejní cenu čerpadla ve výši 144 900 Kč bez DPH, za kterou žalobce účtoval provizi fakturou č. [Anonymizováno] v částce 43 832 Kč (36 225 Kč bez DPH), již žalovaná uhradila dne 3. 6. 2016. Dále se jednalo o dodávku tepelného čerpadla paní [Anonymizováno] v ceně 147 300 Kč bez DPH, za kterou žalobce fakturou č. [Anonymizováno] vyúčtoval žalované provizi ve výši 44 559 Kč (36 825 Kč + DPH), kterou žalovaná žalobci uhradila dne 19. 10. 2016. Fakturou č. [Anonymizováno] pak žalobce vyúčtoval žalované provizi v souvislosti s uzavřením smlouvy o dodávce a montáži tepelného čerpadla panu [Anonymizováno] za prodejní cenu 154 900 Kč, účtovaná byla provize ve výši 46 858 Kč (38 725 Kč + DPH), kterou žalovaná žalobci uhradila dne 3. 10. 2017. Ve stejné výši v souvislosti se stejnou prodejní cenou tepelného čerpadla dodaného [jméno FO] účtoval žalobce žalované provizi fakturou č. [Anonymizováno], již pak žalovaná zaplatila dne 21. 9. 2018.

14. Námitku žalované, že se uvedené platby uskutečnily nikoliv ve prospěch žalobce, nýbrž ve prospěch [jméno FO], která je majitelkou účtu, na který bylo plněno, považuje odvolací soud za zcela nedůvodnou. Žalobkyně podle účelu platby jednoznačně hradila faktury žalobce, v nichž žalobce toliko určil platební místo, pokud uvedl číslo účtu, na který má být úhrada provedena. Komu účet náleží, zda žalobci či osobě od něj odlišné, je zcela bez významu a nevede k závěru, že šlo o platby žalované ve prospěch jiné osoby, nebyl-li současně žalovanou ani tvrzen jiný účel plateb, pro který byly platby provedeny, než který vyplývá z předložených výpisů z účtu (čísla faktur žalobce).

15. Pokud v tomto směru žalovaná dále namítala, že [jméno FO] jakožto technik nebyl oprávněn za žalovanou uzavírat provizní smlouvy, pak ani tuto námitku odvolací soud za důvodnou nepovažuje s odkazem na ust. § 431 o. z., neboť i kdyby [jméno FO] při jednání se žalobcem překročil svá oprávnění vyplývající z jeho pracovní náplně, jeho jednání žalovanou zavazovalo, když v řízení nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné okolnosti, na jejichž základě by žalobce o překročení oprávnění svého „nadřízeného“, který organizoval a řídil jeho činnost montéra pro žalovanou, věděl či vědět musel. Nadto žalovaná toto jednání svého technika zjevně schválila, pokud po dobu více než dvou let žalobci sjednané provize hradila, jak shora uvedeno.

16. V tomto směru odvolací soud sdílí okresním soudem výslovně neuvedený závěr, na základě kterého soud I. stupně neuvěřil svědecké výpovědi svědka [jméno FO], tehdejšího ředitele a nyní jednatele žalované, jenž popřel jakékoliv dohody se žalobcem o provizích za uskutečněné prodeje tepelných čerpadel koncovému zákazníkovi, a úhradu faktur, jímž žalobce účtoval provize za tyto obchody, označoval bezmála za charitu vůči žalobci, při nejmenším za odměnu žalobce za dobře odvedené montáže tepelných čerpadel či příspěvek žalované na nákup nářadí pro montáže. Těžko uvěřit, že by ředitel žalované, který u žalované rozhodoval o úhradě každé z faktur, jak vypověděla tehdejší jednatelka žalované [jméno FO], v rozporu s povinností „péče řádného hospodáře“, vyplatil žalobci na shora uvedené účely (pomoc, odměnu), včetně faktury č. [Anonymizováno] ze dne 27. 7. 2017 vystavené na provize v celkové výši 140 572 Kč a uhrazené dne 7. 8. 2017, celkem částku přesahující částku 320 000 Kč. Nepravdivou je výpověď tohoto svědka zachycená v protokole o jednání ze dne 23. 8. 2022 (č. l. 122-130) dále nejméně také v části, ve které tento svědek vypověděl, že všechny tři zakázky, za které žalobce v tomto řízení nárokuje provizi, zajistil svědek [jméno FO] jakožto výlučný obchodní zástupce žalované pro oblast Čech, případně některý z jemu podřízených obchodních zástupců, rozhodně to však nebyl žalobce, což je v rozporu s výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO] i [jméno FO], o jejichž věrohodnosti naopak okresní soud žádné pochybnosti neměl. Stejně tak bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalobce měl při podpisu smluv s koncovými zákazníky zcela jiné razítko žalované než to, které popsal svědek [jméno FO] („autorizační technik“), a jenž mělo podle tohoto svědka sloužit toliko k potvrzení dodacích listů a bylo za tím účelem k dispozici montérům.

17. Nadto se k otázce existence smluvního vztahu žalobce k žalované zakládajícího jeho nárok na provizi ve spise nachází i certifikát vystavený dne 3. 1. 2017 právě svědkem [jméno FO], jehož obsah sdělil okresní soud do protokolu u jednání dne 23. 8. 2022 a který podle textu v něm obsaženém opravoval žalobce po dobu dvou let od data jeho vystavení k prodeji, montáži i servisu tepelných čerpadel žalované, který toliko svědek [jméno FO] s ohledem na poznámku, že „držitel certifikátu úspěšně ukončil školení pro montáže tepelných čerpadel“, interpretoval tak, že opravňoval žalobce toliko k montážím čerpadel a nikoliv k jejich prodeji.

18. S ohledem na existenci shora popsaného smluvního vztahu je zcela bez významu vlastní závazkový vztah žalované ke svědku [jméno FO], výhradnímu obchodnímu zástupci žalované pro oblast Čech. Zda žalovaná výplatou provizí žalobce ve výši 25 % z prodejní ceny tepelného čerpadla porušila či neporušila své povinnosti ze smluvního vztahu ve vztahu k [jméno FO], není pro posouzení uplatněného nároku podstatné jak z hlediska skutkového, tak i právního. Obsah výpovědi svědka [jméno FO][Anonymizováno]proto odvolací soud dále nehodnotí. Ostatně za logické v tomto směru odvolací soud považuje vysvětlení žalobce podpořené výpovědí svědka [jméno FO], že žalobce působil pro žalovanou dříve, než vznikl provizní systém žalované založený na spolupráci s [jméno FO], a právě příchod tohoto subjektu a nesouhlas žalobce s novými podmínkami byly důvodem konfliktu a ukončení spolupráce účastníků.

19. Shora popsané ústní ujednání stran (žalobce a [jméno FO] v zastoupení žalované) odvolací soud právně hodnotí jako smlouvu s prvky smlouvy o obchodním zastoupení, modifikované skutkovou situací, kdy vyhledávání koncových zákazníků nebylo hlavní činností, kterou žalobce pro žalovanou vykonával, jinak však smlouva vykazovala hlavní definiční znaky tohoto smluvního typu uvedené v ust. § 2483 odst. 1 o. z. Ač je pro daný smluvní typ v ust. § 2483 odst. 2 o. z. předepsána obligatorní písemná forma, jejího nedodržení formou námitky relativní neplatnosti se však žalovaná dovolat nemůže ve smyslu ust. § 582 odst. 2 o. z., neboť, jak shora uvedeno, podle této smlouvy již plnila, když žalobci opakovaně provize hradila.

20. Pokud jde o žalované případy prodejů tepelných čerpadel, za které žalobce provizi účtuje, má odvolací soud za prokázané, že žalobci nárok na provize vznikl, neboť ve všech třech posuzovaných případech žalobce zajistil pro žalovanou zákazníka, dojednal s ním předmět dodávky tepelného čerpadla i jeho cenu a zajistil pro žalovanou i uzavření smlouvy, kterou za žalovanou podepsal a vytvořil rovněž podklady pro fakturaci, jak bylo jednoznačně prokázáno výpovědí žalobce, svědků [jméno FO], [jméno FO] i [jméno FO] i listinnými důkazy, a to jak předloženými smlouvami se zákazníky, tak i emailovou komunikací mezi žalobcem a tehdejší jednatelkou žalované [jméno FO]. Námitky žalované, že se koncoví zákazníci na žalobce obrátili toliko jako na montéra žalované, odvolací soud za přiléhavé nepovažuje. Z výpovědi všech třech slyšených svědků vyplynulo, že žalobce znali jako osobu, která montuje tepelná čerpadla (obecně) a zjevně až na základě jeho aktivity si zvolili žalovanou jako dodavatele čerpadla. Žalobce tak byl v těchto obchodních případech jednoznačně tím, kdo zprostředkoval kontakt koncového zákazníka se žalovanou a dojednal smluvní podmínky, bez jeho činnosti by se dodávka čerpadel žalované s nejvyšší mírou pravděpodobnosti neuskutečnila, nic z výsledků dokazování o opaku nesvědčí.

21. Dle názoru odvolacího soudu by pak za shora popsané jednání ve prospěch žalované tomuto náležela provize, dokonce i kdyby žalobce uvedenou činnost uskutečnil bez platně uzavřené smlouvy. Jak vyplývá z ustálené judikatury vyšších soudů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 805/2001, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2551/2021, či ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3258/2021), i bez smluvního základu může faktickému zprostředkovateli náležet nárok z bezdůvodného obohacení, a to ve výši odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase. Provizi ve výši 25 % z prodejní ceny čerpadla pak odvolací soud považuje za provizi v posuzovaném období obvyklou, pokud ji u uskutečněných obchodů žalovaná žalobci opakovaně vyplácela v průběhu let 2016 až 2018, a pokud stejnou provizi vyplácela také svědku [jméno FO] jakožto svému obchodnímu zástupci, bez ohledu na to, jaké náklady tomuto svědkovi s prodejem čerpadel žalované vznikaly (oproti nákladům žalobce), zvláště za situace, kdy náklady žalovaná na provizi za obdobně uskutečněné obchody z jejího pohledu byly stejné.

22. Z uskutečněných obchodů tedy žalobce náleží sjednaná provize ve výši 25 % z prodejní (kupní) ceny dodaného tepelného čerpadla bez DPH. Činila-li tato cena dle jednotlivých zálohových faktur vystavených žalovanou na pokyn žalobce koncovým zákazníkům v případě [jméno FO] částku 142 000 Kč bez DPH, v případě [jméno FO] 197 000 Kč bez DPH a [jméno FO] částku 143 500 Kč bez DPH, pak sjednaná provize žalobce včetně 21% DPH činí částky 42 955 Kč, 59 592,50 Kč a 43 408,75 Kč, celkem tedy 145 956,25 Kč.

23. Jak shora uvedeno, dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem okresním, k závěru, že sjednána byla provize ve výši 25 % z prodejní (kupní) ceny dodaného tepelného čerpadla bez DPH, jak odpovídá tvrzením žalobce v průběhu řízení před okresním soudem, obsahu jeho účastnické výpovědi, dříve žalovanou uhrazeným fakturám žalobce za provizi, jakož i logice věci. Těžko uvěřit, že by si účastníci dohodli provizi v procentní sazbě odvíjející se od jiné částky než od té, za kterou bylo tepelné čerpadlo žalovanou prodáno. To ostatně odpovídá i obsahu tvrzení žalobce o tom, že mu nárok na provizi vznikl v okamžiku, kdy zákazník cenu za dodávku na základě vystavené zálohové faktury uhradil. Pokud pak žalobce až v průběhu odvolacího řízení nově tvrdil, že sjednána byla provize ve výši 25 % z ceníkové ceny tepelných čerpadel žalované, pak se jedná o tvrzení nepřípustně nové, na které se nevztahuje žádná z výjimek uvedených v § 205a písm. a) až f) o. s. ř., ke kterému odvolací soud ve smyslu ust. § 211a a § 212a odst. 3 o. s. ř. nepřihlížel, proto také k němu neprovedl navržený důkaz ceníky žalované.

24. Odvolací soud z důvodu nadbytečnosti zamítl také důkazní návrhy žalované, a to jak účetnictví žalované, tak i předloženou výzvu finančního úřadu z 26. 8. 2024, když z hlediska posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobce je nerozhodné, zda žalovaná faktury, jež jsou předmětem řízení, má či nemá zahrnuty ve svém účetnictví, či zda v jiných případech byla správcem daně vyzvána k doložení oprávněnosti jí účtovaných nákladů v podobě faktur uhrazených za provizi.

25. Odvolací soud tak uzavírá, že považuje za důvodný nárok žalobce na úhradu provizí účtovaných v tomto řízení co do částky 145 956,25 Kč, včetně účtovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z těchto částek za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení, a naopak jako nedůvodný v rozsahu částky 11 254,75 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení.

26. Žalovaná v procesní obraně proti nároku žalobce uplatnila kompenzační námitku, v rámci níž se dovolávala jednostranného zápočtu svých pohledávek vůči žalobci, jenž provedla dopisem ze dne 4. 3. 2021. Na tento zápočet (po jeho identifikaci správným datem) odkázala v průběhu řízení v podáních ze dne 13. 4. 2022 a 23. 4. 2023, v nichž započítávané pohledávky dále blíže specifikovala, když uvedla, že aktivně započítává pohledávku ve výši 672 000 Kč z titulu nájemní smlouvy k vozidlu [Anonymizováno], RZ [SPZ], za období od června 2016 do října 2018 v částce 24 000 Kč za jeden měsíc, částku 7 000 Kč z titulu úhrady faktury za zkoušku profesní kvalifikace podle § 10d zák. č. 406/2000 Sb., kterou za žalobce žalovaná uhradila, částku 151 005,94 Kč rovnající se hodnotě postoupených pohledávek z titulu tankování pohonných hmot pomocí tankovacích karet, které označila, částku 164 556 Kč z titulu měsíčních splátek úvěru poskytnutého na koupi vozidla v období od 1. 6. 2016 do 30. 9. 2018, tj. za 28 měsíců s výší splátky 5 877 Kč, částku 108 885 Kč z titulu jednotlivých oprav na vozidle v období, ve kterém žalobce vozidlo užíval a částku 10 642 Kč z titulu placení pojistného z pojistné smlouvy na vozidlo.

27. Předpokladem zániku vzájemných pohledávek v důsledku zápočtu provedeného dle ust. § 1982 a násl. o. z. je vedle existence započítávaných pohledávek, jejich vzájemnosti a způsobilosti k započtení dále z hlediska jeho určitosti perfektní právní jednání ve smyslu ust. § 553 odst. 1 o. z. Z důvodu procesní ekonomie proto odvolací soud dříve, než by se počal zabývat sporným nárokem žalované použitým k zápočtu, posuzoval, zda započtení ze dne 4. 3. 2021 i v dalších podáních učiněných v průběhu tohoto řízení, bylo úkonem způsobilým přivodit zánik započítávaných vzájemných pohledávek účastníků, případně jejich části, a dospěl k negativnímu závěru. Žalovaná v řízení proti třem pohledávkám žalobce v celkové hodnotě 157 211 Kč započítávala své vlastní pohledávky vzniklé z různých právních titulů, jejichž souhrnná výše několikanásobně převyšovala pohledávky žalobce. V tomto bodě odvolací soud odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, či ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020), podle níž je u aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivní započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), požadavek určitosti kompenzačního projevu splněn, jestliže obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně, která jejich část se uplatňuje k započtení, a tedy započtením zanikne. V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ust. § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ust. § 554 o. z. nepřihlíží (jakoby nebylo). Započtení pohledávek nelze považovat za jiný způsob či formu splnění dluhu, nýbrž za způsob zániku nesplněného závazku, při němž dvojí plnění odpadá, a proto právní úpravu splnění dluhu nelze ani analogicky použít na započtení pohledávek. Uvedená judikatura se tak týká situace, kdy stejně jako v projednávaném případě, dlužník (žalovaná) započítává proti pohledávce věřitele (žalobce) více svých pohledávek převyšujících pohledávku věřitele a není zřejmé, která ze započítávaných pohledávek věřitele má zaniknout, a která nikoliv. Beze zbytku to pak platí i pro situaci, kdy je započítáváno několik pohledávek v nižší hodnotě vůči několika pohledávkám, které ve svém souhrnu hodnotu aktivně započítávaných pohledávek převyšují. Ani zde totiž není možno zjistit, které pohledávky či jejich části v důsledku započtení na straně věřitele zaniknou. Takové vymezení střetu vzájemně započítávaných pohledávek však zápočet ze dne 4. 3. 2021 ani všechna další podání žalované, v nichž žalovaná tento zápočet specifikuje, neobsahuje. Je proto nutné je označit za neurčité, tedy jako zdánlivé ve smyslu ust. § 554 o. z., ke kterým se nepřihlíží.

28. Neurčitost písemných zápočtů žalované pak nebylo možno odstranit ani výkladem podle pravidel zakotvených v ust. § 555 a násl. o. z., nadto žalovaná u odvolacího jednání, jak níže uvedeno, uvedla, že její vůlí jakožto jednající bylo vůči žalobci započítat všechny jí specifikované pohledávky.

29. Protože okresní soud se zápočty žalované z hlediska jejich určitosti nezabýval, odvolací soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodování v průběhu jednání účastníkům sdělil, že se touto otázkou zabývá a umožnil jim k tomu argumentovat. Žalovaná k tomu uvedla, že námitku započtení pohledávek žalované proti pohledávkám žalobce v tomto řízení odvíjí od jednostranného zápočtu ze dne 4. 3. 2021, a nikoliv ze dne 4. 2. 2021, jak uvedla ve svém podání ze dne 11. 3. 2021, s tím, že tuto písařskou chybu již opravila. Pokud jde o pohledávky, které tímto podáním vůči pohledávce žalobce uplatněné v tomto řízení započítává, uvedla, že se jedná o veškeré pohledávky, které žalovaná specifikovala jak v dopise ze dne 4. 3. 2021, tak ve všech dalších podáních, jimiž své pohledávky v průběhu řízení upřesňovala. Žalobce reagoval tak, že veškeré pohledávky v celé jejich výši, které žalovaná použila k zápočtu, nikdy platně nevznikly a neexistují.

30. Odvolací soud pak souhlasí také s okresním soudem v závěru o dalším nedostatku kompenzability žalovanou aktivně započítávaných pohledávek spočívajícím v jejich spornosti a nejistotě ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. V tomto směru odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění okresního soudu, včetně jeho odkazu na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak na rozsudek velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Pokud jde o spornost započítávaných pohledávek, odvolací soud akcentuje obsah výpovědi svědka [jméno FO], který uvedl, že žalovaná vytvořila žalobci pro výkon práce montéra takřka ideální podmínky, pokud mu poskytla auto, palivovou kartu, žalovaná hradila náhradní díly a servisy vozidla, a to za tím účelem, aby žalobce mohl jezdit na zakázky a vozit s sebou materiál. Z tohoto vyjádření svědka lze dovodit, že poskytnuté prostředky sloužily k výkonu montáží pro žalovanou, aniž by žalobce byl povinen poskytovat protihodnotu jinak než provedením prací pro žalovanou. V tomto směru odvolací soud zdůrazňuje, že svědek [jméno FO] řídil práci montérů a o způsobu výkonu jejich práce a vytvořených pracovních podmínkách ze strany žalované byl jistě podrobně informován. Sporné pohledávky žalované spojené s užíváním motorového vozidla žalované a tankovacích karet byly použity k zápočtu proti prokázaným pohledávkám žalobce, jejichž uspokojení by oddálilo posuzování otázky vzniku existence i splatnosti těchto aktivně žalovanou započítávaných pohledávek. Míra nejistoty těchto pohledávek je pak dle názoru odvolacího soudu nejistotou objektivní, tedy nejistotou založenou na vnějších okolnostech mimo samotný názor stran na jejich existence, když nadto ani započítávané pohledávky nepocházejí podle tvrzení žalované z totožného závazkového vztahu, ale vznikly z titulu smlouvy o nájmu vozidla či na základě bezdůvodného obohacení žalobce.

31. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud, aniž by byl povinen zabývat se důvodností aktivně započítávaných pohledávek žalované, shrnuje, že v důsledku nicotných zápočtů žalované, k nimž nadto bylo použito nekompenzabilních pohledávek nedošlo k zániku v řízení důvodně uplatněných pohledávek žalobce ve smyslu ust. § 1982 odst. 2 o. z.

32. Za dané situace proto odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. ve výroku I. co do částky 145 956,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení jako správný potvrdil, naopak dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. co do částky 11 254,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení změnil tak, že v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

33. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že procesně úspěšnějšímu žalobci (z 93 %), po odečtení procesního úspěchu žalované (7 %), přiznal náhradu nákladů řízení z 86 % všech jím účelně vynaložených nákladů řízení, což ze správně okresním soudem vyčíslené částky nákladů vzniklých žalobci v řízení před okresním soudem ve výši 178 632,80 Kč činí, po zaokrouhlení na celé koruny, částku 153 624 Kč. Pokud jde o výpočet náhrady nákladů řízení, odvolací soud pro zestručnění odkazuje na bod 73 odůvodnění rozsudku okresního soudu.

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení, které skončilo se stejným procesním úspěchem a neúspěchem stran jako řízení před okresním soudem, pak odvolací soud přiznal procesně úspěšnějšímu žalobci právo na náhradu nákladů řízení z 86 % z celkové částky těchto nákladů ve výši 35 737,34 Kč sestávajících z náhrady odměny za právní zastoupení žalobce u třech úkonů právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalované, sepis vyjádření k doplnění jejího odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 7 420 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobce k uvedeným třem úkonům právní služby po 300 Kč, z náhrady cestovních výdajů zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu z [Anonymizováno] do Ostravy a zpět osobním vozidlem tov. zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ], se spotřebou 6,3 l benzinu/100 km, v ceně benzinu a náhradě za opotřebení dle vyhl. č. 398/2023 Sb. ve výši 38,20 Kč/1 l benzinu a náhradě ve výši 5,60 Kč/1 ujetý km, při ujetí celkem 718 km v obou směrech, náhrada cestovních výdajů zástupce žalobce účtována ve výši 5 748,74 Kč, z náhrady ztráty času strávené na této cestě v rozsahu 15 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z částky 24 660 Kč – ve výši 5 179 Kč (žalobcem účtováno 5 748,74 Kč).

35. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které by procesně úspěšnějšímu žalobci zcela či zčásti právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.