15 Co 187/2024 - 95

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Anonymizováno] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka], IČO [IČO účastníka] sídlem [Adresa účastníka] o 3 876 268 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 18. 6. 2024, č. j. 18 C 297/2023-69, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku II. ohledně částky 398 934 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni: - částku 1 854 Kč (bolestné) s 14,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, - částku 37 080 Kč (ztížení společenského uplatnění) s 14,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, - částku 360 000 Kč (jednorázové odškodnění duševní újmy) s 14,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje v napadené části výroku II. ohledně zamítnutí nároku na zaplacení další částky 20 000 Kč (jednorázové odškodnění duševní újmy) s 14,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 163 389 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném podáním žaloby ze dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 876 268 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. V žalobě uvedla, že je dcerou [jméno FO], narozené [datum], která byla u žalované zaměstnána jako zdravotní sestra a která zemřela dne [datum] na onemocnění Covid-19, když toto onemocnění bylo následně uznáno za nemoc z povolání lékařským posudkem [podezřelý výraz] ze dne [datum] s datem zjištění nemoci z povolání k [datum]. Uvedla dále, že lékařským posudkem ze dne [datum] bylo bolestné [jméno FO] ohodnoceno na 300 bodů a její ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno na 6000 bodů. Žalobkyně uplatněný nárok vymezila tak, že předmětem této žaloby jsou její nároky na náhradu nemateriálních újem, které přešly na žalobkyni (nezletilou dceru zemřelé) jako na nejbližší pozůstalou osobu. Uvedla, že tyto nároky jsou žalovány z toho důvodu, že zahrnují i určité navýšení nároku v základní výši, o kterých může rozhodnout jen soud. Své nároky opírala o ust. § 271c, 271i a 271s zákoníku práce ve spojení s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2925/20. Z tohoto nálezu dovozovala, že při stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění nelze vycházet z hodnoty jednoho bodu 250 Kč, která je zastaralá. Proto při výpočtu těchto nároků vycházela z hodnoty bodu ve výši 393,06 Kč; z toho dovozovala, že nárok na bolestné a ztížení společenského uplatnění představuje celkem 2 476 278 Kč (6 300 × 393,06 Kč). Kromě nároků na bolestné a ztížení společenského uplatnění pak touto žalobou požadovala i jednorázové odškodnění duševní újmy, které žalobkyni náleží jako pozůstalé dceři. Toto odškodnění požadovala v částce 1 400 000 Kč (základní částka cca 700 000 Kč navýšená o jednonásobek). Tento nárok odůvodnila tím, že v době úmrtí její matky jí bylo 7 let a že její duševní újma je tedy zásadní, neboť se bude muset potýkat celý život s tím, že bude vyrůstat jako nezletilá bez maminky. Zmínila, že peníze (z titulu přiznané náhrady) budou představovat její „startovací kapitál“ do samostatného života (se kterým bude hospodařit její otec), když se jedná o takový kapitál, který by zřejmě naspořila její maminka, pokud by nezemřela. V průběhu řízení také uvedla, že vedlejší účastník ji před podáním žaloby nenabízel k odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění více než 1 575 000 Kč (6 300 bodů po 250 Kč).

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že již dříve uznala právní základ nároku žalobkyně na náhradu škody z titulu nemoci z povolání, když matka nezletilé žalobkyně u ní pracovala jako zdravotní sestra a zemřela v příčinné souvislosti s pandemií Covid-19. Uvedla dále, že považuje jen za sporné, jaká výše nároku by žalobkyni měla být přiznána. K nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění uvedla, že shodně s žalobkyní vychází ze znaleckého posudku, kterým tyto nároky byly bodově ohodnoceny na celkových 6 300 bodů (bolestné 300 bodů a ztížení společenského uplatnění 6 000 bodů). S ohledem na to, že nemoc z povolání byla zjištěna k [datum], činila podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. hodnota jednoho bodu k tomuto datu 250 Kč. Proto ve spolupráci s vedlejším účastníkem stanovila nárok na bolestné ve výši 75 000 Kč a za ztížení společenského uplatnění 1 500 000 Kč. Pokud se týká uplatněného nároku na jednorázové odškodnění duševní újmy žalobkyně, zde žalovaná s vedlejším účastníkem vycházela z § 271i zákoníku práce, dle kterého nezaopatřeným dětem zemřelého náleží částka 240 000 Kč s tím, že tuto částku může soud přiměřeně zvýšit. V rámci mimosoudního jednání před zahájením řízení bylo žalobkyni nabízeno na této náhradě 668 580 Kč, což odpovídalo dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství v roce předcházejícím před rokem, kdy došlo ke škodné události. Potvrdila dále, že před zahájením řízení mezi účastníky nedošlo k mimosoudní dohodě.

3. Dne [datum] do řízení vstoupil vedlejší účastník na straně žalované. Ten se zcela ztotožnil s procesním vyjádřením žalované k uplatněným nárokům.

4. Soud I. stupně provedl dokazování listinnými důkazy (zejména lékařskými posudky o zjištění onemocnění matky žalobkyně [jméno FO], které bylo uznáno jako nemoc z povolání, úmrtním listem [jméno FO], lékařskými posudky ohledně ohodnocení bolesti pro nemoc z povolání a ztížení společenského uplatnění pro nemoc z povolání v souvislosti s onemocněním [jméno FO]) a po takto provedeném dokazování rozhodl ve věci rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 898 729 Kč se 14,75 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 977 539 Kč se 14,75 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované a vedlejšímu účastníku povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 47 523,96 Kč (výrok III.).

5. Z odůvodnění vyplývá, že soud I. stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně je nyní jedenáctiletou dcerou [jméno FO], která zemřela dne [datum] na Covid-19 jako na nemoc z povolání. V době své smrti byla [jméno FO] zaměstnankyní žalované, u které pracovala též naposledy před zjištěním nemoci z povolání za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká. U [jméno FO] bylo onemocnění Covid-19 uznáno jako nemoc z povolání lékařským posudkem [podezřelý výraz] pracoviště [Anonymizováno] ze dne [datum], která rovněž provedla bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění a ohodnocení za bolest, a to celkem 6 000 a 300 body. Žalobkyně jako jediná dědička [jméno FO] nabyla v řízení o pozůstalosti nárok vůči žalované na odškodnění za nemoc z povolání, a to na bolestné a ztížení společenského uplatnění, v celkové výši 2 180 493 Kč. Průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí roku 2020, stanovená aritmetickým průměrem částek, odpovídajících průměrné hrubé měsíční nominální mzdě na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za 1. 2. a 3. kalendářní čtvrtletí roku 2020, představuje částku 34 583 Kč.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu pak soud I. stupně učinil právní závěr v tom směru, že uplatněné nároky vyplývají z § 269 odst. 1 zákoníku práce; náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění pak z § 271c odst. 1 zákoníku práce a nárok na jednorázové odškodnění duševní újmy z § 271i zákoníku práce, ve znění účinném k [datum]. Pokud jde o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, při stanovení hodnoty bodu pro výpočet vycházel z nařízení vlády č. 276/2015 Sb., ve znění účinném od [datum], neboť o výši obou nároků rozhodoval až za účinnosti novely tohoto nařízení č. 451/2022 Sb. Vycházel tedy z průměrné hrubé měsíční mzdy zaměstnanců v národním hospodářství za první tři kalendářní čtvrtletí roku 2020 ve výši 34 583 Kč; hodnotu jednoho bodu pak stanovil jako 1 % z takto zjištěné částky, což odpovídalo částce 345,83 Kč. Tímto způsobem dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada na bolest ve výši 103 749 Kč (300 bodů po 345,83 Kč) a náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 074 980 Kč (6 000 bodů po 345,83 Kč). Dodal, že žádné okolnosti rozhodné pro mimořádné zvýšení bolestného a ztížení společenského uplatnění nebyly žalobkyní tvrzeny; obě částky tedy byly stanoveny v základní výměře.

7. Při stanovení jednorázového odškodnění duševní újmy žalobkyně soud I. stupně vycházel z právních závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozsudku ze dne [datum], č. j. 21 Cdo 1124/2022-142. Z něho dovodil, že pokud zaměstnanec zemřel v době do [datum], vzniká pozůstalému zaměstnanci (zde žalobkyni) nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých, které se posuzuje podle právní úpravy účinné do [datum]. Podle § 271i odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do [datum] tak žalobkyni náleželo jednorázové odškodnění nejméně ve výši 240 000 Kč. Tuto základní náhradu pak navýšil o dvojnásobek na celkovou částku 720 000 Kč. Navýšení o jednonásobek odůvodnil tím, že přihlédl k velmi útlému věku žalobkyně, která byla v době smrti své matky teprve v mladším školním věku, a pro kterou ztráta matky v tomto věku představuje nenahraditelnou újmu. Navýšení o další jednonásobek pak odůvodnil tím, že nemohl přehlédnout, že od [datum] došlo k výraznému navýšení základní náhrady, která nově není stanovena pevnou částkou, ale odvíjí se ve své minimální výši od dvacetinásobku průměrné mzdy zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo. K tomu uvedl, že pokud by ke smrti matky žalobkyně došlo až po [datum], činila by základní částka náhrady 691 660 Kč (20 × 34 583 Kč). Nová právní úprava tak založila výrazný nepoměr mezi náhradami přiznávanými za škodné události vzniklé koncem roku 2020 a od [datum]. Jelikož matka žalobkyně zemřela [datum], tedy krátce před účinností nové právní úpravy, soud tento nepoměr narovnal dalším navýšením o jednonásobek základní náhrady (tedy o dalších 240 000 Kč). S ohledem na tyto závěry soud I. stupně žalobě vyhověl co do celkové částky 2 898 729 Kč, když tato částka představuje náhradu za bolest ve výši 103 749 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 074 980 Kč a jednorázové odškodnění duševní újmy ve výši 720 000 Kč. Z přisouzených částek pak žalobkyni přiznal i požadovaný zákonný úrok z prodlení od [datum], když vzal za prokázané, že žalobkyně všechny žalované nároky v konkretizované výši řádně uplatnila před podáním žaloby u žalované, resp. u vedlejšího účastníka, který v této otázce jednal jménem žalované. Zde vzal do úvahy, že žaloba byla podána až poté, co vedlejší účastník odmítl žalobkyni odškodnit nad částku, kterou sám navrhoval k vzájemnému vyrovnání mezi účastníky, tedy nad celkovou částku 2 243 580 Kč. Dospěl tak k závěru, že žalovaná byla k [datum] jednoznačně v prodlení se splněním nároku žalobkyně ve smyslu § 1970 občanského zákoníku. Ohledně zbývající požadované částky (977 539 Kč s příslušenstvím) pak žalobu zamítl jako nedůvodnou.

8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, když sice nebyla v řízení zcela úspěšná, zohlednil však, že výsledek řízení závisel na úvaze soudu. Při výpočtu odměny za právní zastoupení žalobkyně vycházel z tarifní hodnoty pro účely stanovení odměny advokáta dle advokátního tarifu ve výši 50 000 Kč za každý nárok. S ohledem na to, že se jednalo o 3 nároky (bolestné, ztížení společenského uplatnění a jednorázová náhrada duševní újmy), vycházel při výpočtu z tarifní hodnoty 150 000 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jen žalobkyně. Odvoláním napadla výrok II., a to jen do zamítnutí částky 1 854 Kč s příslušenstvím, která jí nebyla přiznána na náhradě za bolest, do částky 37 080 Kč s příslušenstvím, která jí nebyla přiznána na náhradě za ztížení společenského uplatnění, a do částky 380 000 Kč s příslušenstvím, která jí nebyla přiznána za jednorázové odškodnění duševní újmy. Do ostatních zamítavých částí výroku II. odvolání nepodávala, tedy ani do zamítnutí dalších částek, které původně požadovala na náhradě bolestného a ztížení společenského uplatnění, ani co do částky 300 000 Kč na jednorázovém odškodnění duševní újmy (když původně na této náhradě požadovala celkem 1 400 000 Kč). První odvolací námitka směřovala do nesprávného stanovení hodnoty jednoho bodu pro výpočet bolestného a ztížení společenského uplatnění. Zde měla za to, že soud I. stupně správně uplatnil přechodná ustanovení nařízení vlády č. 451/2022 Sb., když hodnota bodu měla být vypočtena 1 % průměrného výdělku ve státě za rok 2020. Měla však za to, že průměrný měsíční výdělek nebyl v rozhodném období 34 583 Kč (ze kterého vycházel soud I. stupně), ale 35 201 Kč; proto hodnota bodu měla být stanovena na částku 352,01 Kč. Ke zjištění průměrné měsíční mzdy odkázala na stránky Českého statistického úřadu. S ohledem na to dovozovala, že na bolestném jí bylo přiznáno o 1 854 Kč méně, než mělo být (správně mělo být přiznáno 105 603 Kč) a na ztížení společenského uplatnění jí bylo přiznáno o 37 080 Kč méně (správně mělo být přiznáno 2 112 060 Kč). Druhá odvolací námitka směřovala k nesprávnému stanovení jednorázového odškodnění duševní újmy žalobkyně. Zde uvedla, že soud I. stupně sice použil správná kritéria pro stanovení výše tohoto nároku, když vzal do úvahy, že v době úmrtí matky žalobkyně již bylo v platnosti novelizované ust. § 271i zákoníku práce, ve znění zákona č. 285/2020 Sb., které však nabylo účinnosti až dnem [datum]. Pro rok 2021 byla vyhlášena pro účely zákoníku práce průměrná mzda za první tři čtvrtletí roku 2020 ve výši 34 611 Kč, dvacetinásobek této částky tak vychází na 692 300 Kč. Zde poukázala na to, že judikatura Nejvyššího soudu k aplikaci § 2959 nového občanského zákoníku (která je přiměřená a aplikovatelná i na tento pracovněprávní případ) stanoví jako základní náhradu pro okruh nejbližších pozůstalých částku dvacetinásobku průměrného výdělku za celý minulý kalendářní rok. To by znamenalo částku 35 611 Kč. Za 20 měsíců by to představovalo částku 712 220 Kč, což je v zásadě porovnatelná částka s tou, ke které dospěl soud I. stupně (720 000 Kč). Žalobkyně v tomto směru však namítla, že částka 712 000 Kč představuje jen základní částku, která by měla být korigována podle kritérií vymezených judikaturou soudů. Z nich by se pak měly uplatnit pro posuzovaný případ dvě nejvýznamnější kritéria, a to nízký věk druhotné oběti a s tím spojená existenční závislost druhotné oběti na zemřelé. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2109/2018, které je podle jejího názoru představuje nejvíce srovnatelný případ, když v tomto jiném řízení byla rodičům za úmrtí dcery přiznána náhrada ve výši 160 % základní náhrady (odvozené od dvacetinásobku průměrného výdělku v roce 2014). Tyto částky sice nelze srovnávat v absolutních číslech, ale při použití metodicky stejného základního údaje (průměrného výdělku) a procentního navýšení tohoto průměrného výdělku nad základní náhradu by tento postup v poměrech dané věci znamenal navýšení základní náhrady v částce 712 220 Kč o 1,5-1,6 násobek za výše zmíněná dvě kritéria svědčící ve prospěch žalobkyně. Tímto postupem by se tak bylo možné dostat na částku zhruba 1 100 000 Kč. Z těchto důvodů žalobkyně trvala na tom, aby jednorázové odškodnění její duševní újmy bylo stanoveno právě v této částce. Poslední odvolací námitka směřovala do výpočtu náhrady nákladů řízení. Zde nesouhlasila s postupem soudu I. stupně, který pro výpočet odměny za právní zastoupení vycházel z paušální tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč za každý uplatněný nárok. V tomto směru odkázala na aktuální judikaturu Ústavního soudu vyjádřenou v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1788/23 a I. ÚS 1238/23.

10. Žalovaná i vedlejší účastník na její straně rozsudek soudu I. stupně považovali za správný a navrhli, aby byl v napadené části potvrzen.

11. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je z větší části důvodné.

12. Pokud se týká první odvolací námitky ohledně nesprávného stanovení hodnoty bodu pro výpočet bolestného a ztížení společenského uplatnění, tuto námitku odvolací soud považoval za zcela důvodnou. Jak vyplývá z obsahu spisu, při zjišťováni průměrné hrubé měsíční nominální mzdy zaměstnanců v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí roku 2020, soud I. stupně vycházel ze sdělení Českého statistického úřadu ze dne 4. 6. 2020 (za první čtvrtletí 2020 průměrná mzda 34 077 Kč), ze dne [datum] (za druhé čtvrtletí 2020 průměrná mzda 34 271 Kč) a ze dne [datum] (za třetí čtvrtletí 2020 průměrná mzda 35 402 Kč); z takto zjištěných částek za jednotlivá čtvrtletí dospěl (aritmetickým průměrem) k průměrné výši měsíční hrubé mzdy za první tři čtvrtletí ve výši 34 583 Kč. Soud I. stupně zřejmě přehlédl, že tyto údaje byly jen předběžné, když Český statistický úřad v každém sdělení uvedl, že zpřesněné údaje budou k dispozici vždy o několik měsíců později. Z těchto důvodů odvolací soud doplnil dokazování jediným novým listinným důkazem (potřeba tohoto důkazu vyplynula s ohledem na odvolací námitku a na obsah spisu), a to informací z veřejné databáze Českého statistického úřadu o průměrné hrubé měsíční mzdě za první až třetí čtvrtletí roku 2020. Jak vyplývá z této veřejně dostupné informace, údaje za rok 2020 jsou již definitivní a na základě tohoto listinného důkazu odvolací soud mohl vzít za prokázané, že průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnanců v národním hospodářství byla za první až třetí čtvrtletí roku 2020 stanovena částkou 35 201 Kč. S ohledem na ust. § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 451/2022 Sb., ve znění účinném od [datum] tak hodnota jednoho bodu pro výpočet bolestného a ztížení společenského uplatnění činí částku 352,01 Kč (nikoli 345,83 Kč, ze které vycházel soud I. stupně). K tomu odvolací soud dodává, že s ohledem na přechodné ustanovení k nařízení vlády č. 451/2022 Sb. (článek II.), které změnilo nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání), bylo třeba vycházet z tohoto novelizovaného ustanovení, neboť o stanovení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění bylo rozhodováno až po [datum]. S ohledem na výše uvedené tak náhrada žalobkyně za bolest měl být správně vypočtena na částku 105 603 Kč (300 bodů po 352,01 Kč) a náhrada za ztížení společenského uplatnění na částku 2 112 060 Kč (6 000 bodů po 352,01 Kč). K právnímu posouzení nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, když uplatněné nároky vycházejí z § 269 odst. 1 zákoníku práce a § 271c odst. 1 zákoníku práce, ve spojení s nařízením vlády č. 276/2015 Sb. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud soud I. stupně přiznal žalobkyni na náhradě za bolest částku 103 749 Kč, přiznal jí o 1 854 Kč méně, než činil její nárok; pokud jí dále na náhradě za ztížení společenského uplatnění přiznal částku 2 074 980 Kč, přiznal jí o 37 080 Kč méně, než činil její nárok.

13. Pokud se týká druhé odvolací námitky žalobkyně ohledně nedostatečného jednorázového odškodnění její duševní újmy, zde odvolací soud dospěl k závěru, že tato odvolací námitka je důvodná z větší části. Odvolací soud předně souhlasí s právním posouzením tohoto nároku tak, jak to soud I. stupně vysvětlil v bodě 26. odůvodnění napadeného rozsudku. Tento nárok správně posuzoval podle příslušných ustanovení zákoníku práce platných a účinných ke dni vzniku škodné události (ke dni smrti matky žalobkyně v důsledku nemoci z povolání). Byl tedy správný závěr v tom směru, že základní náhrada činí podle § 271i zákoníku práce účinného do [datum] částku 240 000 Kč. Tento právní závěr vychází i z judikatury soudů, například vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1124/2022, na které soud I. stupně poukázal ve svém odůvodnění. Současně soud I. stupně správně vycházel z toho, že tuto základní náhradu je možné podle § 271s odst. 1 zákoníku práce přiměřeně zvýšit. Žalobkyně v odvolání uváděla, že vzhledem k okolnostem případu a zejména k nízkému věku žalobkyně v době škodné události by toto navýšení mělo dosáhnout minimálně částky 1 100 000 Kč a že pokud soud I. stupně stanovil částku 720 000 Kč, je takováto částka nedostatečná. Současně dodala, že na původní uplatněné částce 1 400 000 Kč již netrvá. Stěžejní otázkou odvolacího řízení tedy bylo posouzení jednotlivých kritérií, která by mohla vést k závěru o potřebě přiměřeného zvýšení základní náhrady vztahující se k duševní újmě žalobkyně. K tomuto posouzení odvolací soud předně poukazuje na to, že žádná finanční částka nemůže žalobkyni plně odčinit újmu vzniklou úmrtím její matky v tak nízkém věku. Definitivní částka je vždy stanovena na základě úvahy soudu a po zohlednění individuálních okolností každého případu. Současně musí soudy respektovat i zásadu legitimního očekávání (§ 13 občanského zákoníku), tedy stanovená náhrada nemůže být zcela bezbřehá a musí vycházet i z judikatorně dovozených náhrad v obdobných případech. Odvolací soud po zohlednění okolností tohoto případu, zejména pak nízkého věku žalobkyně v době úmrtí její matky, a s přihlédnutím k tomu, že vzniklá újma je trvalá a fakticky ničím nenahraditelná, dospěl k závěru, že v daném případě lze základní náhradu odškodnění ve výši 240 000 Kč zvýšit až na 4,5násobek, tj. na částku 1 080 000 Kč. Při stanovení náhrady (resp. při úvaze o násobku, kterým byla zvýšena základní náhrada) odvolací soud vycházel i z toho, že je třeba respektovat nálezy Ústavního soudu k dané problematice (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum] ve věci sp. zn. II. ÚS 2925/2020), ze kterých vyplývá, že při stanovení náhrad nemohou soudy docházet k diametrálním rozdílům v případě rozhodování náhrad v pracovněprávních sporech a občanskoprávních sporech; jinak by bylo porušeno základní právo rovnosti. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud soud I. stupně přiznal žalobkyni na jednorázovém odškodnění duševní újmy částku 720 000 Kč, přiznal jí o 360 000 Kč méně, než činil její nárok.

14. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil část napadeného výroku II. ohledně částky 1 854 Kč (bolestné) s příslušenstvím, částky 37 080 Kč (ztížení společenského uplatnění) s příslušenstvím a částky 360 000 Kč (jednorázové odškodnění duševní újmy) s příslušenstvím tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni i tyto částky s příslušenstvím (výrok I. tohoto rozsudku). Pokud se týká uplatněného nároku na příslušenství, zde odvolací soud souhlasí s tím, že v řízení vyplynulo, že žalobkyně před podáním žaloby uplatnila u žalované (resp. vedlejšího účastníka, který jednal v této věci za žalovanou) příslušné nároky, že mezi nimi nedošlo k dohodě o výši uplatněných nároků a že žalovaná ani vedlejší účastník žalobkyni (ani částečně) na jakýkoli uplatněný nárok neplnili (ani v té části, kde nárok nebyl žalovanou stranou zpochybňován). Proto se za dané situace žalovaná dostala do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku a žalobkyni vznikl nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku.

15. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že na požadovaném jednorázovém odškodnění duševní újmy náleží žalobkyni náhrada ve výši 1 000 080 Kč, přičemž žalobkyně v rámci tohoto odvolacího řízení napadla nepřiznanou částku 380 000 Kč (a soud jí ohledně tohoto nároku vyhověl co do částky 360 000 Kč), vyplývá z toho, že ohledně tohoto nároku co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím nebylo odvolání žalobkyně důvodné. Z těchto důvodů podle § 219 o.s.ř. odvolací soud potvrdil napadenou část výroku II. rozsudku soudu I. stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení další částky 20 000 Kč (jednorázové odškodnění duševní újmy) s příslušenstvím (výrok II. tohoto rozsudku).

16. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř. Jelikož došlo k částečné změně napadeného rozsudku soudu I. stupně, odvolací soud rozhodl souhrnně o náhradě nákladů řízení účastníků před soudem I. stupně i před odvolacím soudem. Při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků bylo nutné vycházet z toho, že žalobkyně uplatnila u soudu nároky, u kterých úspěch ve věci (přiznaná výše plnění) závisí z velké části na úvaze soudu. Soudní judikatura u takovýchto uplatněných nároků dovodila závěr, že nastupuje výjimka ze zásady částečného úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) a uplatní se zvláštní režim ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. V takovém případě základem pro určení výše odměny advokáta není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená. K tomuto právnímu závěru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2651/2015 nebo ve věci sp. zn. 25 Cdo 3974/2015. Tyto judikatorní závěry pro danou věc znamenaly, že žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení s tím, že odměna za právní zastoupení byla vypočítána z částky přiznané soudem (nikoli z částky uplatněné žalobou). Důvodná pak byla odvolací námitka žalobkyně v tom směru, že soud I. stupně při výpočtu odměny za právní zastoupení žalobkyně vycházel u jednotlivých nároků z náhradní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. V tomto směru je třeba poukázat na aktuální judikaturu Ústavního soudu vyjádřenou například v nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, ze kterého vyplývá, že odměna by měla být vypočítána z výše peněžitého plnění (soudem přiznané částky), nikoli z náhradní tarifní hodnoty dle § 9 advokátního tarifu.

17. S ohledem na to, že předmět řízení byl jiný před soudem I. stupně a před odvolacím soudem, bylo nutné náklady za právní zastoupení žalobkyni vypočítat v každém stadiu řízení zvlášť. V obou případech byly náklady za právní zastoupení vypočteny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném v době vykonání jednotlivých úkonů právní služby (dále advokátní tarif). Pokud se týká nákladů za právní zastoupení žalobkyně před soudem I. stupně, zde bylo vycházeno z toho, že zástupce žalobkyně učinil 5 úkonů právní služby, které podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu spočívaly v: 1) převzetí a příprava věci, 2) podání žaloby, 3) účast u jednání [datum], 4) vyjádření ve věci ze dne [datum], 5) účast u jednání [datum]. Tarifní hodnota pro výpočet odměny byla stanovena na základě součtu přiznaných nároků žalobkyně na náhradě za bolest, za ztížení společenského uplatnění a na jednorázovém odškodnění duševní újmy (celkem 3 297 663 Kč), což podle § 7 advokátního tarifu odpovídá odměně ve výši 21 500 Kč za 1 úkon právní služby. Celkem tak za 5 úkonů právní služby činí odměna 107 500 Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného v době vykonání jednotlivých úkonů právní služby náleží za každý úkon paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Mezi náklady právního zastoupení pak náleží i náhrada za ztrátu času v souvislosti s účastí zástupce žalobkyně u jednání, která proběhla mimo jeho sídlo, v celkové výši 3 200 Kč. Tato náhrada vyplývá z § 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 advokátního tarifu, když bylo vycházeno z toho, že za každé jednání zástupci žalobkyně vznikl nárok na náhradu v rozsahu 16 půlhodin po 100 Kč (při cestě tam a zpět), tedy v částce 1 600 Kč. Celkové náklady za právní zastoupení tak dosáhly částky 112 200 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (23 562 Kč) na celkovou částku 135 762 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). K nákladům za právní zastoupení pak bylo nutné připočítat ještě hotové náklady v souvislosti s cestovným ke dvěma soudním jednáním v celkové výši 676 Kč (prokázáno z předložených cestovních dokladů). Celkem tak náklady řízení žalobkyně za prvostupňové řízení dosáhly částky 136 438 Kč.

18. Předmětem odvolacího řízení pro účely výpočtu tarifní hodnoty byla částka 398 934 Kč (přiznaný doplatek na bolestném 1 854 Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 37 080 Kč a na náhradě za duševní újmu 360 000 Kč). Podle § 7 advokátního tarifu tak odměna za 1 úkon právní služby činí 9 900 Kč. V rámci odvolacího řízení zástupce žalobkyně učinil 2 úkony právní služby, které podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu spočívaly v podání odvolání a účasti u odvolacího jednání [datum]. Odměna za 2 úkony činí celkem 19 800 Kč. Ke každému úkonu právní služby byla dále připočítána paušální náhrada hotových výdajů; za první úkon ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do [datum]) a za druhý úkon ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum]). Na náhradě za ztrátu času v souvislosti s jednáním odvolacího soudu byla zástupci žalobkyně přiznána celková náhrada ve výši 1 350 Kč (9 půlhodin po 150 Kč – § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum]). Celkem tak náklady právního zastoupení žalobkyně v odvolacím řízení dosáhly částky 21 900 Kč. Jelikož bylo osvědčeno, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (4 599 Kč) na celkovou částku 26 499 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). K této částce byly připočteny náklady cestovného zástupce žalobce k odvolacímu jednání ve výši 452 Kč (dle předložených cestovních dokladů). Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení tak dosáhly částky 26 951 Kč.

19. Součet nákladů žalobkyně vzniklých v řízení před soudem I. stupně a před odvolacím soudem tak dosáhl částky 163 389 Kč (136 438+26 951). Proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

20. K výpočtu náhrady nákladů řízení žalobkyně odvolací soud dodává, že zástupci žalobkyně nebylo možné přiznat daň z přidané hodnoty z účtovaného cestovného, neboť tato daň je již obsažena v ceně jízdného (autobusové a vlakové jízdenky). Pokud by tyto náklady byly navýšeny znovu o daň z přidané hodnoty, ve svém důsledku by to vedlo k tomu, že tato daň by byla zaplacena dvakrát, což je nepřípustné.

21. Dále odvolací soud poukazuje na to, že nebylo možné do náhrady nákladů řízení zahrnout i účtované náklady v souvislosti s dodatečným projednáním dědictví po zemřelé matce žalobkyně (ve kterém byly řešeny pohledávky zemřelé matky žalobkyně představující nároky na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění). Zde bylo vycházeno z toho, že uplatněné náklady představovaly soudem určenou odměnu notářky, která projednala dodatečně objevený majetek zemřelé matky žalobkyně. Tyto náklady tedy nevznikly v přímé souvislosti s touto žalobou, ale vznikly tím, že bylo nutné rozhodnout o dědickém právu žalobkyně jako pozůstalé dcery. Náklady za toto projednání by tedy vznikly bez ohledu na podanou žalobu v této věci a neměly přímou souvislost s daným řízením.

Poučení