15 Co 188/2025 - 168

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobců: a) Dr. [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A], [Anonymizováno] b) [Anonymizováno]. [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o uložení povinnosti o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 12. 2024, č. j. 2 C 34/2023-129 a proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 2. 2025, č. j. 2 C 34/2023-144 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o povinnosti žalované zajistit opravu rozhrady opěrné zdi potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. ve výroku o povinnosti žalované opravit pravý sloupek branky na pozemek žalobců mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna opravit z betonových tvárnic zhotovený pravý sloupek vstupní branky na pozemek žalobců parc. č. [Anonymizováno], katastrálním území [právnická osoba], zapsaného na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] [Anonymizováno] [adresa], tak, aby stál kolmo od paty tohoto sloupku, která se nachází na úrovni terénu v době právní moci rozsudku, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení v částce 2 117 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení v částce 2 117 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) uložil žalované povinnost zajistit opravu rozhrady opěrné zdi nacházející se na hranici pozemku v jejím vlastnictví p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [právnická osoba], zapsaného na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] [Anonymizováno] [adresa], a pozemku ve spoluvlastnictví žalobců p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [právnická osoba], zapsaného na LV č. [hodnota] u téhož katastrálního úřadu, a to způsobem zamezujícím jejímu naklánění nad pozemek žalobců p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [právnická osoba], a to ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku (odst. I.). Dále žalované uložil povinnost opravit z betonových tvárnic zhotovený pravý sloupek vstupní branky na pozemek žalobců p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [právnická osoba], zapsaného na LV č. [hodnota] u téhož katastrálního úřadu tak, aby stál kolmo od paty tohoto sloupku, která se nachází na úrovni terénu, a to rovněž do 3 měsíců od právní moci rozsudku (odst. II.). Konečně žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 32 020 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (odst. III.) a nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení, které musel hradit stát, ve výši a lhůtě, která bude stanovena samostatným usnesením (odst. IV.).

2. Dle odůvodnění rozsudku bylo výpisem z katastru nemovitostí prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý ideální jedné poloviny, pozemku p. č. [Anonymizováno] a bylo nesporné, že na tomto pozemku se nachází sloupek u vstupní branky (jehož opravy se domáhají), který byl postaven někdy v roce 2010 společně s vraty a brankou, když vlastnictví k němu nabyla výstavbou matka žalobců [jméno FO] a jako příslušenství souboru nemovitostí bylo převedeno darovací smlouvou z 3. 8. 2020 na žalobce. Výlučným vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] žalovaná, přičemž bylo nesporné, že na tomto pozemku se nachází opěrná zeď, která pozemek lemuje, ve výlučném vlastnictví žalované. Soud I. stupně konstatoval, že ve smyslu § 1024 odst. 1 o. z. je rozhradou vše, co odděluje pozemky účastníků, byť i jen částečně. Byť při místním šetření bylo zjištěno, že opěrná zeď žalované neodděluje pozemky účastníků po celé své délce (z větší části sousedí s pozemkem města [adresa] p. č. [Anonymizováno], veřejná komunikace), její koncová část se v horní části u stříšky sloupku opírá o sloupek žalobců v délce 9 cm a v části pod stříškou v délce 4 cm, tedy lze ji v této části považovat za rozhradu mezi pozemky účastníků. Ačkoliv v době výstavby opěrné zdi žalované (předcházející výstavbě sloupku žalobců) nebyl platný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.), ust. § 1026 o. z. se na její současný režim a údržbu vztahuje. Dle § 1026 o. z. vlastník sice není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozhradu, avšak musí ji udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda (tím spíše, pokud škoda sousedovi již vzniká či vznikla). V daném případě je zřejmé, že dochází ke vzniku škody na straně žalobců, konkrétně k naklánění sloupku vpravo od branky, když z porovnání výsledků měření znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ze září 2022 a soudu ze 6. 8. 2024 je zřejmé, že náklon (vychýlení) sloupku se zvětšil z 3 cm na 5 cm od svislice. Tento náklon se zhoršuje, jde o proces kontinuální, neboť z výpovědi svědkyně [jméno FO] i jejího dopisu z 28. 2. 2012 lze dovodit, že k postupnému náklonu sloupku začalo docházet cca 2 až 3 roky po jejím nastěhování a jeho vybudování, což odpovídá právě roku 2012 (postupující problémy popisovala i v dopise z roku 2019). Dle výpovědi svědkyně [jméno FO] byla funkčnost branky vždy částečně obnovena tím, že posunovali korekční šrouby branky, to však již možné není, přičemž při místím šetření soudu bylo evidentní, že ačkoliv za použití hrubé síly lze branku zabouchnout, nelze ji již uzamknout, tedy neplní předpokládanou funkci. Současně bylo zjištěno i vychýlení opěrné zdi žalované, a to jak v části přiléhající přímo ke sloupku, tak i ve střední části více vykloněné směrem do ulice (při měření [tituly před jménem] [jméno FO] 8. 12. 2021 a [tituly před jménem] [jméno FO] v září 2022 činilo 5 cm, při měření [tituly před jménem] [jméno FO] v listopadu 2024 již téměř 7 cm a soudem při místním šetření dne 6. 8. 2024 bylo naměřeno ve střední části 7,8 cm a v části blíže přiléhající sloupku 6,5 cm). Z uvedeného je zřejmé, že dochází k průběžnému kontinuálnímu naklánění opěrné zdi a v důsledku toho i ke zvyšujícímu se vychýlení pravého sloupku branky žalobců a tlaku na něj, neboť opěrná zeď žalované se o něj přímo opírá (zvětšující se náklon opěrné zdi je patrný i z praskání sádrových terčíků, které zde byly umístěny v prosinci 2021 [tituly před jménem] [jméno FO]). Přitom také [tituly před jménem] [jméno FO] ve svém statickém posouzení z 14. 9. 2022 konstatoval, že opěrná zeď vykazuje staticky významné poruchy, avšak pro stavební úřad bylo tehdy významné pouze to, že se nejednalo o havarijní stav. Z provedeného dokazování tak vyplývá, že na straně žalobců došlo ke vzniku škody na pravém sloupku vstupní branky, spočívající v jeho vychýlení již o 5 cm od svislice, které způsobuje nemožnost využívat branku běžným způsobem. Příčinná souvislost mezi postupujícím náklonem opěrné zdi žalované a náklonem pravého bočního sloupku branky žalobců plyne ze závěrů písemného znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], včetně jeho ústního doplnění, ve spojení se statickým posouzením [tituly před jménem] [jméno FO] a sdělením [právnická osoba] v [Anonymizováno], stavebního úřadu, kde byla zjištěna významná statická porucha opěrné zdi již v roce 2022, přičemž jako případná příčina náklonu zdi bylo vyloučeno narušení kanalizace či pohyb podloží a zásypu. Žalobci se tak po právu domáhají toho, aby žalovaná vzniklou škodu, u níž se ve smyslu § 2900 o. z. (porušení prevenční povinnosti) předpokládá nedbalostní zavinění, nahradila uvedením sloupku do předešlého stavu ve smyslu § 2951 odst. 1 o. z. Namítla-li žalovaná promlčení nároku žalobců z titulu náhrady škody, je zřejmé, že s ohledem na postupný vznik škody nedošlo k jeho ukončení do 6. 8. 2024 a nárok žalobců tak nelze považovat za promlčený; proto bylo výrokem II. žalobě v této části vyhověno. Vzhledem k povinnosti každého vlastníka rozhrady zajistit její opravu v případě, že by následkem jejího poškození hrozila sousedovi škoda ve smyslu § 1026 o. z., tím spíše, kdy žalobcům jakožto sousedům škoda vznikla, je namístě uložit žalované rovněž povinnost opravit rozhradu tak, jak je konkretizováno ve výroku I. rozsudku. Jelikož splnění obou povinností si vyžádá delšího času, byla ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta k plnění v trvání 3 měsíců. V řízení úspěšným žalobcům soud I. stupně přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 6 o. s. ř. dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit státu náklady tohoto řízení, které musel hradit (doplatek znalečného), a to ve výši a lhůtě stanovené samostatným usnesením; k tomu došlo usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. 2 C 34/2023-144, kterým byla žalované uložena povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení ve výši 4 234 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

3. Obě rozhodnutí v celém rozsahu napadla odvoláními žalovaná. Proti povinnosti zajistit opravu rozhrady opěrné zdi, stanovené ve výroku I., namítá, že tento nárok žalobců nemá oporu v platném právu. Žalovaná zpochybňuje názor soudu, že se jedná o rozhradu mezi pozemky účastníků (opěrná zeď je beze sporu rozhradou mezi pozemkem žalované a přilehlou komunikací ve vlastnictví města [adresa]), neboť s pozemkem žalobců sousedí prakticky svým rohem. Navíc bylo učiněno nesporným, že zeď se nachází na pozemku žalované p. č. [Anonymizováno], nicméně v napadeném výroku je označována za rozhradu a je v něm uvedeno, že se má nacházet též na pozemku žalobců. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3009/2018 a komentář k § 854 obecného zákoníku občanského z roku 1811 dovozuje, že na opěrnou zeď nacházející se na pozemku žalované nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o rozhradách. To nelze ani z toho důvodu, že zeď byla vystavěna do 1. 1. 2014. Konečně v této souvislosti namítá, že oprava opěrné zdi dle § 1026 o. z. je spojena toliko s poslední větou tohoto ustanovení, tedy hrozí-li, že se hranice mezi pozemky stane neznatelná, což v podané žalobě žalobci ani netvrdí. Dle názoru žalované nebyly zjištěny ani skutečnosti k uložení povinnosti náhrady škody (opravy sloupku u vstupní branky žalobců) výrokem II., když navíc takový nárok by byl i promlčen. Pokud dle názoru soudu je rozhradou její opěrná zeď, pak jí musí být i sloupek žalobců, a tudíž oprava i této rozhrady a její udržování v dobrém stavu jdou k tíži žalobců. Dále namítá, že soud neměl jako znalecký posudek provádět posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který nemá stanovené náležitosti a obsahuje toliko spekulace znalce; navíc z jeho výslechu vyplynulo, že většina jeho závěrů byla zjištěna pouhým pohledem. Jelikož opěrná zeď žalované předcházela existenci sloupku u branky žalobců, tížila je při výstavbě sloupku prevenční povinnost. Navíc terénními úpravami při výstavbě sloupku došlo k zásadním změnám na místě samém, které dle žalované mohly mít vliv na stabilitu opěrné zdi; žalobci tak příčiny vzniku škody neprokázali. Žalovaná dále poukázala na konstatování [tituly před jménem] [jméno FO] v jeho statickém posouzení, že by očekával řešení s vyztuženým základovým pásem na celou šířku branky a vjezdové brány a s potřebnou kotevní výztuží sloupku do základového pásu, a to s ohledem na její umístění přímo nad kanalizací. Konečně nesouhlasí ani se závěrem soudu I. stupně ohledně vznesené námitky promlčení, neboť dle dopisu svědkyně [jméno FO] již v roce 2012 nešla vrátka zavřít a dle dalšího dopisu z roku 2019 horní pant branky zkrátila již na minimum, dveře dřou a brzy je nebude možné dovřít. Z toho je zřejmé, že stejný stav, kterým měla vzniknout škoda, vzniknul již v roce 2012, nejpozději 2019. Jestliže se žalobci domáhají obnovy v předešlý stav, tedy zjevně před stav v roce 2019, je jejich nárok promlčený. Proto navrhovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Odvolání proti usnesení ze dne 28. 2. 2025 pak zdůvodnila tím, že povinnost k náhradě nákladů řízení státu je dána výsledkem sporu, kde bylo podáno odvolání.

4. Žalobci nepovažovali odvolání žalované proti rozsudku soudu I. stupně za důvodné. S ohledem na odlišnou skutkovou situaci nepovažují za přiléhavý poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3009/2018. Naopak s odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1064/2020 dovozují, že zeď, kterou je třeba považovat za rozhradu, se může nacházet i na pozemku jediného vlastníka. Není pak důležité, že opěrná zeď odděluje pozemek žalobců od pozemku žalované pouze částečně, ale to, že opěrná zeď tlačí na sloupek branky na pozemku žalobců a minimálně v tomto rozsahu zasahuje či se nachází na pozemku žalobců. Souhlasí se závěrem soudu I. stupně ohledně nedůvodnosti námitky promlčení nároku na náhradu škody, neboť z provedených důkazů je zjevné, že v čase nedošlo k ukončení vzniku škody, přičemž stav náklonu opěrné zdi a v důsledku toho i náklonu sloupku žalobců se stále zhoršuje (k tomu předkládají i aktuální fotografie).

5. Obě odvolání byla podána včas, oprávněnými osobami a jsou přípustná (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud obě napadená rozhodnutí v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné.

6. Odvolací soud vychází ze správných zjištění soudu I. stupně obsažených v bodě 3. odůvodnění jeho rozsudku, tedy že žalovaná je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. [Anonymizováno], na kterém se nachází opěrná zeď lemující tento pozemek, která je rovněž ve výlučném vlastnictví žalované. Pokud žalovaná v odvolání tvrdí, že v rozporu s tím zjištěním je ve výroku napadeného rozsudku uvedeno, že tato opěrná zeď se má nacházet též na pozemku žalobců, nic takového z výrokové části rozsudku soudu I. stupně neplyne. Slovní vyjádření obsažené ve výroku I., že se opěrná zeď nachází na hranici pozemku ve výlučném vlastnictví žalované p. č. [Anonymizováno] a pozemku ve spoluvlastnictví žalobců p. č. [Anonymizováno], neznamená, že by se nacházela na obou označených pozemcích, ale že jakožto rozhrada se (logicky) nachází na místě, kde uvedené pozemky spolu sousedí. Jelikož dle výroku I. rozsudku se žalobci domáhají uložení povinnosti žalované zajistit opravu této opěrné zdi v jejím vlastnictví jakožto rozhrady ve smyslu § 1026 o. z., bylo zásadní posouzení, i s ohledem na žalovanou výslovně vznesené námitky, zda opěrná zeď žalované má povahu rozhrady ve smyslu citovaného ustanovení ve vztahu k pozemku žalobců p. č. [Anonymizováno].

7. Zde v prvé řadě nelze souhlasit s názorem žalované, že pokud se opěrná zeď nachází pouze na jejím pozemku, nelze na projednávanou věc aplikovat ustanovení občanského zákoníku o rozhradách. Právní úprava tzv. rozhrad je v současné době obsažena v ust. § 1024 a násl. o. z. Pakliže § 1024 odst. 1 o. z. stanoví, že se má za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené [rodné přijmení] umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné, jedná se o stanovení zákonné vyvratitelné domněnky spoluvlastnictví rozhrady. Bylo-li však v řízení zjištěno, že opěrná zeď se nachází pouze na pozemku ve vlastnictví žalované a je v jejím výlučném vlastnictví, byla zákonná domněnka dle § 1024 odst. 1 o. z. vyvrácena. Z dalších ustanovení o rozhradách (§ 1024 a násl. o. z.) pak neplyne, že by se týkala pouze tzv. společných rozhrad. Poukazuje-li v této souvislosti žalovaná na historickou komentářovou literaturu k obecnému občanskému zákoníku z roku 1811 či na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3009/2018, potom i z tohoto rozhodnutí plyne, že ustanovení o rozhradách se uplatní v případě, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici. Právě naposledy uvedená situace umožňuje výklad, že taková rozhrada nacházející se na společné hranici sousedních pozemků, bude ve vlastnictví pouze jednoho souseda. Takový závěr pak jednoznačně plyne z dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1064/2020 (na které poukazují i žalobci), podle kterého výlučný vlastník zdi – rozhrady mezi pozemky – ji musí udržovat v dobrém stavu, tedy ji opravit, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda, a to ať již vniknutím cizích osob a zvířat na pozemek nebo pádem zdi či jejích částí na sousední pozemek anebo jinak. V tomto případě zákon – na rozdíl od § 2903 odst. 2 o. z. – nevyžaduje vážné ohrožení hrozící škodou.

8. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy plyne i nesprávnost dalšího názoru žalované, že oprava zdi dle § 1026 o. z. je spojena pouze s druhou větou tohoto ustanovení, podle kterého dojde-li k takovému narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane neznatelná (taková situace v dané věci skutečně nenastala), má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení rozhrady. Naopak v souladu s uvedeným názorem Nejvyššího soudu se žalobci důvodně dovolávají postupu dle věty první § 1026 o. z., podle které vlastník sice není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda. Pokud se dle zjištění soudu I. stupně (které nerozporuje ani žalovaná) opěrná zeď aktuálně opírá o sloupek žalobců (byť v rozsahu centimetrů), nachází se na hranici mezi pozemky účastníků p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] a v této části má i charakter rozhrady ve smyslu § 1024 a násl. o. z. (jak je zřejmé i z fotografické dokumentace, která je součástí spisu, včetně fotografií předložených žalobci v odvolacím řízení s aktuálním stavem). Konečně důvodná není ani námitka žalované, že se nemůže jednat o rozhradu, neboť opěrná zeď byla vystavena do 1. 1. 2014, tedy dříve, než občanský zákoník č. 89/2012 Sb. zavedl institut rozhrad. V této souvislosti soud I. stupně důvodně poukázal na přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; pouze jejich vznik a práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy přede dnem 1. 1. 2014, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Problematikou této tzv. nepravé retroaktivity se stejným závěrem se zabýval i Nejvyšší soud v již citovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1064/2020.

9. Odvolací soud pak může přisvědčit i závěru soudu I. stupně, který shledal za splněné podmínky § 1026 věta první o. z. pro uložení povinnosti žalované zajistit opravu rozhrady (opěrné zdi). Ve smyslu shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1064/2020 pro uložení takové povinnosti se nevyžaduje vážné ohrožení hrozící škodou, ale postačuje, že takové poškození hrozí. Zjistil-li soud I. stupně, že oproti roku 2021, resp. 2022, došlo k dalšímu náklonu opěrné zdi žalované (a to v jejím středu o 2,8 cm na cca celkem 7 cm, v boční části naléhající na sloupek žalobců o 1,5 cm), přičemž dle obdobných závěrů [tituly před jménem] [jméno FO] z roku 2022 i znalce [tituly před jménem] [jméno FO] v případě vychýlení opěrné zdi o 10 cm a více (síla opěrné zdi je 20 cm) hrozí její zřícení, a tím i další poškození pravého sloupku vstupní branky žalobců, byly podmínky pro postup dle § 1026 věta první o. z. a uložení povinnosti žalované zajistit opravu opěrné zdi splněny. Navíc v daném případě již došlo ke škodě na majetku žalobců, konkrétně k poškození (vychýlení) pravého sloupku vstupní branky na pozemek žalobců, a to v důsledku náklonu opěrné zdi žalované, která je opřena o uvedený sloupek žalobců a způsobuje jeho náklon.

10. Pakliže žalovaná zpochybňovala tuto příčinnou souvislost s ohledem na závěry [tituly před jménem] [jméno FO] v jeho statickém posouzení, obsahující výhrady k technickému řešení výstavby vrátek na pozemku žalobců (tedy, že mělo dojít k vyztužení základovým pásem na celou šířku branky a vjezdové brány s potřebnou kotevní výztuží sloupku do základového pásu), byl tento jeho názor spojen s umístěním branky žalobců nad kanalizací, tedy že v důsledku této kanalizace mohlo dojít k nějakému propadu a tím i náklonu sloupku vstupní branky žalobců. Nicméně taková příčina byla dle správného zjištění soudu I. stupně vyloučena následným provedením kamerové prohlídky přilehlé kanalizační šachty a kanalizačního potrubí společností [právnická osoba]. v roce 2022, která žádné poškození ani propad kanalizace, příp. posun zeminy v jejím okolí, nezjistila (žádný viditelný propad nezjistil ani soud I. stupně při místním šetření dne 6. 8. 2024). Poukazovala-li žalovaná v odvolání na souvislosti časové, tedy že vjezdová vrata s brankou byla vystavěna právní předchůdkyní žalobců (jejich matkou) již v době, kdy zde opěrná zeď žalované stála a tudíž měla tuto výstavbu přizpůsobit situaci na místě samém, potom ani z hlediska obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) platného v době výstavby vjezdových vrat a vrátek právní předchůdkyní žalobců (rok 2009 či 2010) nelze právní předchůdkyni žalobců přičítat žádné zavinění, neboť po ní nelze důvodně požadovat, aby předvídala nestabilitu opěrné zdi žalované a tomu přizpůsobila založení své stavby vjezdových vrat a vrátek.

11. Tvrdí-li v této souvislosti dále žalovaná, že terénními úpravami při výstavbě sloupku vchodových vrátek právní předchůdkyní žalobců mohlo dojít k zásadním změnám na místě samém, které mohly mít vliv na stabilitu opěrné zdi žalované, potom k těmto záležitostem se vyjádřil znalec [tituly před jménem] [jméno FO] ve své výpovědi před soudem I. stupně dne 3. 12. 2024 jednak tak, že pro výstavbu sloupku u branky žalobců se musel obnažit základ opěrné zdi v šíři 40 cm (neboť sloupek má 25 x 25, maximálně 30 cm), postavit sloupek a zabetonovat, takže to na stabilitu opěrné zdi vliv mít nemohlo. Zároveň znalec uvedl, že i případné výkopy za brankou žalobců (tedy na jejich pozemku, resp. tehdy jejich právní předchůdkyně) nemohly způsobit náklon opěrné zdi žalované, protože hlavní náklon této zdi je u této stěny a tam žádné práce dělány ze strany právní předchůdkyně žalobců nebyly (naopak znalec poukázal na to, že za touto opěrnou zdí je na pozemku žalované zemina, která na opěrnou zeď tlačí). Současně znalec vypověděl, že střední část opěrné zdi žalované není propojena s bočními částmi; o tom dle názoru odvolacího soudu svědčí i rozdílné vychýlení opěrné zdi v její střední a boční části. Byť znalec [tituly před jménem] [jméno FO] neprováděl žádné destrukční zkoušky či sondy ke zjišťování základové spáry a výplní (ať již opěrné zdi žalované, či vjezdové brány a vstupní branky na pozemku žalobců), vychází jeho shora uvedené závěry z konkrétní situace na místě samém a provedené prohlídky. Přestože písemný znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO] je poměrně stručný, je třeba jej posuzovat ve spojení s jeho ústní výpovědí před soudem I. stupně, při které shora uvedené záležitosti logicky vysvětlil. Byť zároveň znalec uvedl určité domněnky zejména ohledně toho, jak musela být opěrná zeď na pozemku žalované a vjezdová vrata a vrátka na pozemku žalobců stavebně založeny, nebylo pro účely tohoto rozhodnutí potřebné se těmito skutečnostmi blíže zabývat (ani prostřednictvím dalšího znaleckého dokazování dle návrhů obou procesních stran učiněných v řízení před soudem I. stupně), neboť bez důvodných pochybností byla zjištěna příčina poškození (náklonu) pravého sloupku vstupních vrátek na pozemek žalobců, jímž je náklon opěrné zdi ve vlastnictví žalované, který nebyl způsoben předchozí stavební činností právní předchůdkyně žalobců.

12. Proto kromě naplnění podmínek ust. § 1026 věta první o. z. pro uložení povinnosti žalované k opravě rozhrady - její opěrné zdi, odpovídá žalovaná i dle názoru odvolacího soudu za škodu způsobenou žalobcům, a to v důsledku porušení obecné prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. v případě právní úpravy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v důsledku porušení speciální povinnosti dle § 1026 věta první o. z. udržovat tuto rozhradu v dobrém stavu. Poukazoval-li v této souvislosti soud I. stupně na porušení prevenční povinnosti žalovanou podle § 2900 o. z., potom před postupem dle tohoto obecného ustanovení má přednost postup dle ustanovení o porušení konkrétně stanovené právní povinnosti (v daném případě dle § 1026 o. z.). Navíc ust. § 2900 o. z. dopadá pouze na porušení povinnosti v důsledku konání škůdce, na rozdíl od ust. § 415 obč. zák. dle předchozí právní úpravy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019), přičemž v daném případě spočívá porušení povinnosti žalovanou v opomenutí konání.

13. Důvodná přitom nemůže být argumentace žalované, že pokud je rozhradou její opěrná zeď, pak jí musí být i sloupek žalobců, a tudíž oprava i této rozhrady a její udržování v dobrém stavu jdou k tíži žalobců. Žalovaná zde pomíjí, že v důsledku aktuálního stavu sloupku u vstupní branky žalobců jí nehrozí ve smyslu § 1026 věta první o. z. žádná škoda, navíc stav sloupku u branky žalobců je způsoben porušením právní povinnosti ze strany žalované, která tak ve smyslu § 6 odst. 2 o. z. nemůže z této situace těžit.

14. Nicméně v případě nároku žalobců na náhradu škody, přiznaného výrokem II. rozsudku, musí odvolací soud přisvědčit názoru žalované, že tento nárok žalobců je promlčen. V této souvislosti žalovaná důvodně poukazuje na dopis právní předchůdkyně žalobců [jméno FO] ze dne 28. 2. 2012, podle kterého již v únoru 2012 došlo k náklonu zdi (žalované) takovým způsobem, že se opřela o zděný sloupek jejích vchodových vrátek, která se v důsledku deformace naklonila tak, že vrátka nelze zavřít; žádá proto přestavbu zdi žalované a náhradu nákladů spojených s opravou sloupku a vchodových vrátek. S ohledem na ust. § 3036 o. z. bylo třeba otázku promlčení posoudit již na základě ust. § 106 obč. zák. účinného v roce 2012. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za 2 roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za 3 roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně (to však není daný případ) za 10 let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Pro počátek běhu subjektivní dvouleté lhůty dle § 106 odst. 1 obč. zák. je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoli o protiprávním úkonu či škodní události) a kdo za ni odpovídá. Objektivní promlčecí doba dle § 106 odst. 2 obč. zák. začíná běžet od události, z níž vznikla škoda, přičemž tato škodní událost zahrnuje jak porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tak i vznik škody samé. Skončí-li běh jedné z těchto lhůt, právo se promlčí.

15. Byť lze soudu I. stupně přisvědčit, že náklon sloupku vstupních vrátek na pozemek žalobců se stále zvětšuje, je z obsahu uvedeného dopisu zřejmé, že škodní událost zde existovala již v roce 2012, neboť již v té době byl sloupek branky právní předchůdkyně žalobců nakloněný (dokonce tak, že vrátka neměla jít zavírat) a právní předchůdkyni žalobců vznikla již v té době škoda, kterou požadovala po žalované uhradit; současně tak jmenovaná měla vědomost o vzniklé škodě i o osobě odpovědné za tuto škodu. V případě nahrazení škody uvedením do předešlého stavu (takový postup byl možný i dle § 442 odst. 2 obč. zák.) mohla právní předchůdkyně žalobců již v roce 2012 požadovat po žalované to samé, co požadují nyní žalobci. Odvolací soud tedy dospívá k závěru, že v době sepsání dopisu právní předchůdkyní žalobců dne 28. 2. 2012 byly již splněny předpoklady pro počátek běhu jak subjektivní promlčecí doby v délce 2 roky dle § 106 odst. 1 obč. zák., tak i tříleté objektivní promlčecí doby dle § 106 odst. 2 obč. zák., tudíž nárok žalobců na náhradu škody uplatněný žalobou podanou dne 26. 1. 2023 je promlčený.

16. S ohledem na shora uvedené závěry proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu I. stupně v odstavci I. ve výroku o povinnosti žalované zajistit opravu rozhrady opěrné zdi ve smyslu § 1026 věta první o. z., a to způsobem ve výroku rozsudku konkretizovaným, který odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Naopak rozsudek soudu I. stupně v odstavci II. ve výroku o povinnosti žalované opravit pravý sloupek branky na pozemek žalobců, mající charakter nároku na náhradu škody, podle § 221 odst. 1 o. s. ř. změnil a žalobu v této části z důvodu promlčení nároku žalobců na náhradu škody zamítl.

17. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu I. stupně bylo odvolacím soudem rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož úspěch každé procesní strany byl poloviční, odvolací soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá.

18. Nově odvolací soud rozhodl (opět z důvodu změny rozsudku soudu I. stupně) rovněž o nákladech řízení státu. S ohledem na výsledek řízení uložil dle § 148 odst. 1 o. s. ř. každé z procesních stran povinnost zaplatit státu jednu polovinu částky vynaložené ze státních prostředků na znalečné, tedy z celkové částky 4 234 Kč připadá na každou procesní stranu 2 117 Kč s povinností k její úhradě v zákonné lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), v případě žalobců pak společně a nerozdílně (ve smyslu § 1872 a násl. o. z.).

Poučení