15 CO 19/2022 - 208

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Pavla Mádra a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou, o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 1. 10. 2021, č. j. 6 C 19/2020-151, takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalované do výroku I. rozsudku soudu I. stupně se co do částky 15 023 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 15 023 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. co do částky 164 806 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 164 806 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení a v zamítavém výroku II. potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 17 666,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 22 565,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném dne 22. 1. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 560 294 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 2. 2017 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že byla u žalované zaměstnána jako učitelka základní školy na základě pracovní smlouvy z 26. 1. 2004 na dobu určitou od 1. 2. 2004 do 30. 6. 2004. Pracovní poměr se jí poté postupně prodlužoval do 31. 7. 2005, do 30. 6. 2006 a nakonec do 30. 6. 2007. Dne 11. 6. 2007 žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání i po 30. 6. 2007, proto se její pracovní poměr podle § 39 odst. 5 zákoníku práce změnil od 1. 7. 2007 na dobu neurčitou. Její pracovní poměr skončil až 31. 1. 2017 výpovědí z 23. 11. 2016 pro nadbytečnost. Žalobkyně tvrdila, že v období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017 nepracovala pro překážky na straně žalované a předmětem řízení učinila náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou za období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017 v částce 560 294 Kč. Výpočet dlužné částky opírala o to, že za období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017 jí vznikl nárok na dovolenou v trvání celkem 383,5 dní. Jelikož v rozhodném období nepracovala, vycházela pro výpočet náhrady z pravděpodobného výdělku (ve smyslu § 355 odst. 1, 2 zákoníku práce) ve výši 32 598 Kč, což dle statistické ročenky školství představovalo průměrný měsíční plat učitele základní školy v kraji [obec] v roce 2017 (jednalo se o hrubý měsíční výdělek). Měla současně za to, že z této statistické ročenky lze vycházet v situaci, kdy žalovaná ohledně zjištění průměrného (pravděpodobného) výdělku žalobkyně neplnila své zákonné povinnosti. Uvedla dále, že dlužná částka byla splatná k 10. 2. 2017, když u žalované byl termín výplaty určen 10. kalendářním dnem v měsíci. Jelikož dlužná částka nebyla zaplacena v termínu splatnosti, požadovala i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 11. 2. 2017 do zaplacení.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta. Obranu proti uplatněnému nároku založila zejména na těchto námitkách: -) Poukazovala na to, že všem pedagogickým pracovníkům (tedy i žalobkyni) bylo čerpání dovolené nařizováno hromadně, když právní vztah účastníků se řídil nejen pracovní smlouvou a zákoníkem práce, ale i zákonem č. 561/2004 Sb. (školský zákon) a zákonem č. 563/2004 Sb. (zákon o pedagogických pracovnících). Proto k čerpání dovolené u žalobkyně fakticky docházelo po celou dobu trvání pracovního poměru, když toto bylo nařizováno hromadně tak, aby byl zajištěn smysl a účel právní úpravy vztahující se k základnímu vzdělávání a práci pedagogických pracovníků. -) Pro případ, že by u žalobkyně nedošlo k čerpání dovolené na základě hromadného nařízení, namítala, že v období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011 nastala v případě žalobkyně fikce čerpání dovolené ve smyslu tehdy platného zákoníku práce; tato fikce nastala vždy od 1. 11. následujícího roku, kdy dovolená nebyla vyčerpána a nebylo zaměstnavatelem určeno její čerpání. -) Namítala promlčení nároku na náhradu za období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011. Zde poukazovala na to, že podle tehdy platné právní úpravy se zaměstnanci poskytovala náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou i v době trvání pracovního poměru. Proto se příslušná náhrada začala promlčovat vždy od 1. 1. následujícího roku po kalendářním roce, ve kterém nejpozději měl být nárok vyčerpán. -) Poukazovala na to, že dokazováním v jiných souvisejících soudních řízeních bylo prokázané, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti v období od 23. 3. 2012 do 6. 4. 2012, od 15. 4. 2013 do 26. 4. 2013 a od 14. 12. 2013 do 23. 12. 2013. Protože v době pracovní neschopnosti by nemohla práci vykonávat, došlo by ke krácení platu, tedy i případného nároku na náhradu za nevyčerpanou dovolenou. -) Pro případ, že by nárok žalobkyně existoval, namítala nesprávnost výpočtu náhrady, když neměl být použit pravděpodobný výdělek, ale průměrný výdělek ve smyslu § 208 zákoníku práce, který je dle § 353 zákoníku prácezjištěn z hrubého platu zúčtovaného zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Zde poukázala na to, že k tomuto závěru dospěl i Krajský soud v Brně v řízení sp. zn. 15 Co 25/2019, když se zabýval otázkou, jakým způsobem měla být pro účely přiznání náhrady platu žalobkyně stanovena její výše. V uvedeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že pokud žalobkyně uplatňuje mzdové nároky za období od 1. 7. 2007, je třeba za rozhodné období ve smyslu § 354 odst. 1 zákoníku práce považovat období duben až červen 2007. V takovém případě by bylo třeba vycházet z průměrného hodinového výdělku žalobkyně ve výši 110,46 Kč; při 8 týdnech dovolené by pak náhrada za nevyčerpanou dovolenou činila za celé předmětné období 338 774 Kč, nikoli žalovanou částku 560 294 Kč. -) Pro případ, že by nárok existoval, nesouhlasila s tvrzenou splatností, když případná náhrada by nebyla splatná 10. 2. 2017, ale až k 28. 2. 2017. Zde poukazovala na to, že určení termínu výplaty nemá vliv na její splatnost ve smyslu § 141 odst. 1 zákoníku práce, když mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku, tedy do konce tohoto měsíce. -) Konečně namítla, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy a že se ze strany žalobkyně jedná o zneužití práva, a proto by podle § 8 občanského zákoníku nemělo požívat právní ochrany. V tomto směru poukázala na to, že žalovaná byla po téměř celé rozhodné období v dobré víře, že pracovní poměr mezi účastníky skončil (k 30. 6. 2007), když ve všech souběžných soudních řízeních, které se zabývaly otázkou trvání pracovního poměru žalobkyně, soudy postupně nároky žalobkyně vyplývající z domněle ukončeného pracovního poměru zamítaly a až Ústavní soud v roce 2016 rozhodl o opaku. Zdůraznila, že žalobkyně po celé rozhodné období práci pro žalovanou fakticky nevykonávala a vzhledem k tomu, že dovolená je poskytována tzv. na zotavenou v důsledku soustavného výkonu pracovní činnosti, by poskytnutí náhrady v tomto případě popíralo smysl a účel související právní úpravy. -) Z procesní opatrnosti namítla promlčení celého žalovaného nároku (tedy i za období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017).

3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem z 1. 10. 2021, č. j. 6 C 19/2020-151, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 179 829 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2017 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni částku 380 465 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2017 do zaplacení (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 17 969,60 Kč (výrok III.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trval i v předmětném období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017, vznikl žalobkyni za toto období nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, a to dle § 211 písm. a/ zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2020). Přestože žalobkyně oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, nemohla žalobkyně v rozhodném období pro žalovanou konat práci, neboť tato jí ze strany žalované nebyla přidělována. Toto je nutno hodnotit jako překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, a to jiné než uvedené v § 207 zákoníku práce. Proto žalobkyni náležela náhrada platu ve výši průměrného výdělku a tato doba se považovala za výkon práce podle § 348 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce. Jelikož žalobkyně měla pracovní smlouvou sjednaný druh práce na pozici učitelky, byla žalobkyně pedagogickým pracovníkem ve smyslu § 2 odst. 1, 2 písm. a/ zákona č. 563/2004 Sb., a tedy délka její dovolené činila podle § 213 odst. 3 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2020) 8 týdnů v kalendářním roce. Pokud jde o část rozhodného období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011, žalovaná nesplnila povinnost podle § 218 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011), a to určit žalobkyni čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářních letech, ve kterých žalobkyni právo na dovolenou vzniklo, a současně žalobkyně nepožádala žalovanou písemně o převedení části dovolené do následujícího roku. Protože žalovaná neurčila žalobkyni dovolenou ani do 31. 10. příštího kalendářního roku, byl dnem nástupu žalobkyně na tuto nevyčerpanou dovolenou (v plném rozsahu) první následující pracovní den (podle § 218 odst. 4 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011). Za situace, kdy žalovaná žalobkyni ani v tomto období práci nepřidělovala, je zřejmé, že k čerpání dovolené za roky 2007 až 2011 ze strany žalobkyně došlo (eventuelně právo žalobkyně na dovolenou zaniklo nejpozději do konce příštího kalendářního roku). Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že žalobkyni náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou za období roků 2007 až 2011 nenáleží.

4. Soud I. stupně pak dovodil jiný právní režim u náhrady za období roků 2012 až 2017. Zde poukázal na to, že z § 222 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2020) zaměstnanci přísluší náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Přednost má tedy vždy faktické čerpání dovolené, když za trvání pracovního poměru platí zákaz kompenzace absence pracovního volna peněžitým ekvivalentem. Zmínil, že ani v tomto případě žalovaná nesplnila povinnost podle § 218 odst. 1 zákoníku práce, tj. určit žalobkyni čerpání dovolené v kalendářních letech, ve kterých žalobkyni právo na dovolenou vzniklo; a neurčila ji ani do 30. 6. následujícího kalendářního roku. K tomu dodal, že žalobkyni za takové situace vzniklo též právo určit čerpání dovolené (dle § 218 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2020), avšak pro žalobkyni z tohoto nelze dovozovat žádné negativní důsledky, když bylo primárně povinností žalované určit čerpání dovolené žalobkyni. Jelikož nárok na dovolenou za období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017 zůstal nevyčerpán, vzniklo žalobkyni právo na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou až po skončení jejího pracovního poměru, tj. po 31. 1. 2017. Podle § 141 odst. 5 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012 byla žalovaná povinna žalobkyni vyplatit plat (respektive náhradu platu) nejpozději v nejbližším pravidelném termínu výplaty platu následujícím po dni skončení pracovního poměru, což v daném případě nastalo 10. 2. 2017. Na základě toho dospěl k dílčímu právnímu závěru, že k promlčení této části nároku nemohlo ke dni podání žaloby (22. 1. 2020) dojít.

5. Při výpočtu náhrady za nevyčerpanou dovolenou soud I. stupně vycházel z průměrného výdělku žalobkyně v období od dubna do června 2017, když toto období považoval za rozhodné období, neboť to bylo poslední období, za které žalobkyni náležel od žalované plat (nikoliv náhrada platu za období, kdy nekonala práci pro překážky v práci na straně žalované). Průměrný hodinový výdělek žalobkyně v tomto období byl 110,46 Kč. Zde zohlednil, že týdenní pracovní doba žalobkyně byla rozložena do 5-denního pracovního týdne a činila 40 hodin týdně s tím, že na každý pracovní den připadlo 8 pracovních hodin. Rovněž zohlednil, že za období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017 žalobkyni vzniklo práco na 203,5 dní dovolené. Na základě těchto úvah vypočetl celkovou částku náhrady za nevyčerpanou dovolenou na 179 829 Kč, což představovalo součin částky 110,46 Kč (průměrný hodinový výdělek žalobkyně) čísla 8 (počet pracovních hodin za den) a čísla 203,5 (počet dní dovolené, na které žalobkyni vznikl nárok). K výpočtu průměrného výdělku soud I. stupně odkázal na související řízení vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 8 C 5/2016, zejména na rozsudek ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 C 5/2016-579 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z 27. 11. 2019, č. j. 15 Co 25/2019-523. V tomto souběžném řízení se řešila náhrada platu žalobkyně za stejné období a v tomto řízení soud (pravomocně) vycházel při výpočtu z průměrného výdělku. Dodal, že by bylo absurdní, aby soud v tomto řízení, ve kterém se řešila náhrada za nevyčerpanou dovolenou, vycházel z jiného základu, než v řízení, ve kterém se řešila náhrada platu za stejné rozhodné období. Z těchto důvodů soud I. stupně vyhověl žalobě ohledně částky 179 829 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky 380 465 Kč s příslušenstvím) byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

6. Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku ještě uvedl, že další námitky žalované týkající se samotného základu nároku nemohly obstát. Pokud se týká námitky ohledně nařízení hromadné dovolené, zmínil, že žalovaná by musela prokázat, že dovolenou nařídila i žalobkyni, respektive že o tomto nařízení dovolené žalobkyni informovala. To se však nestalo, když žalovaná s ohledem na koncentraci řízení měla předložit písemný doklad o tom, že žalobkyně byla o nařízení čerpání dovolené informována, což se nestalo. Z těchto důvodů neprováděl další dokazování o navržené výslechy Mgr. [jméno] [příjmení] a PaeDr. [jméno] [příjmení]; rovněž neprováděl ani důkazy předložené žalobkyni, jelikož pro rozhodnutí ve věci by nebyly směrodatné. Konečně dovodil, že za dané situace nárok žalobkyně nemůže být považovaný za rozporný s dobrými mravy.

7. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud I. stupně rozhodoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když dovodil, že žalobkyně měla ve věci úspěch 32,1 % a žalovaná 67,9 %, proto žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 35,8 %.

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání jak žalobkyně, tak žalovaná. Žalobkyně odvolání podala proti zamítavému výroku II. a proti nákladovému výroku III.; navrhovala, aby odvolací soud v napadených výrocích rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolání opírala o dvě základní námitky. Jednak nesouhlasila s tím, že její nárok nebyl důvodný i za období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011. Namítala, že i v tomto období nemohla pro žalovanou konat práci, neboť tato ji ze strany žalované nebyla přidělována, což bylo soudem hodnoceno jako překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce. V tomto směru poukázala na to, že žalovaná v tomto období nevedla žalobkyni ani ve stavu svých zaměstnanců, proto z tohoto důvodu žalobkyně nemohla vykonávat práci a stejně tak ani nemohla čerpat dovolenou. Jediným, kdo byl oprávněn narušit tento nezákonný stav, byla žalovaná, a to zpětvzetím žalobkyně do stavu svých zaměstnanců, což se stalo až dne 23. 11. 2016 (kdy byla žalobkyni předána výpověď pro nadbytečnost). Je tak zřejmé, že k čerpání dovolené u žalobkyně nedošlo (repektive po celou dobu ani nemohlo dojít k zániku práva žalobkyně na dovolenou), proto nárok na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou nezanikl ani za toto období. Druhá základní odvolací námitka spočívala v tom, že nesouhlasila s tím, že soud pro výpočet náhrady (za období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017) stanovil jako rozhodné období druhé kalendářní čtvrtletí roku 2007. Zde namítala, že rozhodným obdobím bylo kalendářní čtvrtletí, které předcházelo dni, kdy její nárok vznikl (31. 1. 2017); v tomto případě tedy rozhodným obdobím mělo být 4. kalendářní čtvrtletí roku 2016, a to i v případě, že žalobkyně v tuto dobu neodpracovala žádný den. V takovém případě totiž soud I. stupně byl povinen postupovat podle § 355 odst. 1, 2 zákoníku práce a použít pravděpodobný výdělek, což neučinil. V tomto směru měla za to, že neobstojí odkaz soudu I. stupně na rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 18. 2. 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, neboť ten se zabýval jiným nárokem žalobkyně, a tedy i jiným rozhodným obdobím.

9. Žalovaná odvoláním napadla (přisuzující) výrok I. rozsudku soudu I. stupně a související nákladový výrok. Navrhla, aby odvolací soud napadené výroky zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání, případně aby sám rozhodl tak, že nárok žalobkyně na nevyčerpanou dovolenou zamítne za období až do 31. 8. 2016 (tj. co do částky 164 806 Kč s příslušenstvím) a žalované přizná nárok na náhradu nákladů řízení u soudu obou instancí podle úspěchu ve věci. Žalovaná své odvolání postavila zejména na námitce, že přiznání nároku na náhradu za období od 1. 1. 2012 do 31. 8. 2016 je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, zejména pak s rozhodnutím vydaným dne 30. 3. 2004 ve věci sp. zn. 21 Cdo 2343/2003 (které bylo od doby jeho vydání do současnosti soudy různých instancí, včetně soudu Nejvyššího, opakovaně citováno, a lze je tak považovat za aktuální výklad Nejvyššího soudu k předmětné problematice). Konkrétně poukázala na závěry zmíněného rozhodnutí, když Nejvyšší soud dovodil, že„ předepisuje-li ust. § 61 odst. 1 zákoníku práce, že zaměstnanci náleží při neplatném rozvázání pracovního poměru náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, nejpozději do právní moci soudního rozhodnutí, kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, pak specialita této právní úpravy vylučuje, aby při neplatném rozvázání pracovního poměru mohla být za dobu, po níž byly vztahy mezi účastníky v důsledku rozvázání pracovního poměru sporné a po níž zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci konat práci, přiznána náhrada z jiného důvodu. V uvedeném období zaměstnanci nepřísluší nejen náhrada mzdy podle § 130 zákoníku práce, ale ani náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou podle ust. § 110b odst. 2 a 4 zákoníku práce, popřípadě z jiného důvodu. Náhrada mzdy za dovolenou navíc nemůže zaměstnanci příslušet proto, že z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru (neumožnil-li zaměstnavatel konat zaměstnanci práci) neodpracoval žádný den a že nepřidělování práce zaměstnanci v tomto období nepředstavuje překážku v práci, která by se jinak posuzovala jako výkon práce. Uvedeným postupem zaměstnanec, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, ostatně nemůže být poškozen; přísluší-li mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku po celou dobu, počínající dnem, v němž oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, nejpozději do právní moci soudního rozhodnutí, kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, pak tu není žádný důvod k tomu, aby za stejné období měl obdržet další náhradu mzdy, například. z důvodu nevyčerpané dovolené“. K této argumentaci žalovaná dodala, že si je vědoma odlišnosti právního základu nároku popisovaného v předmětné judikatuře a nároku uplatněného žalobkyní, nicméně měla za to, že z logického výkladu citované judikatury je zřejmé, že podstatou právního názoru Nejvyššího soudu je především uvedená spornost, respektive nejistota ohledně trvání či netrvání pracovního poměru. V daném případě tato nejistota ohledně existence pracovního vztahu mezi účastníky skončila až vydáním nálezu Ústavního soudu dne 31. 8. 2016, který zrušil předchozí soudní rozhodnutí a konstatoval, že pracovní poměr mezi účastníky do této doby trval.

10. Žalovaná v odvolání dále uvedla, že nárok žalobkyni může existovat nejvýše v rozsahu 17 dnů (za období od 1. 9. 2016 do 31. 1. 2017) v částce 15 023 Kč (17 dnů x 8 hodin x průměrný hodinový výdělek ve výši 110,46 Kč). Proto žalovaná vzal zpět podané odvolání co do částky 15 023 Kč s příslušenstvím, což představuje náhradu nevyčerpané dovolené za období od 1. 9. 2016 do 31. 1. 2017.

11. Žalobkyně odvolání žalované považovala za nedůvodné. Rovněž tak žalovaná považovala odvolání žalobkyně za nedůvodné. Obě strany tak setrvaly i v odvolacím řízení na svých procesních stanoviscích.

12. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně i žalované (pokud se týkají výroků ve věci samé) nejsou důvodná.

13. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, jakož i s jeho skutkovým a právním závěrem, a pro stručnost odkazuje na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně vypořádal s jednotlivými námitkami žalobkyně i žalované, které ve svém odvolání víceméně zopakovaly. Poté se odvolací soud zabýval jednotlivými odvolacími námitkami a žádnou z nich neshledal důvodnou.

14. Základní odvolací námitkou žalované bylo to, že žalobkyně by neměla mít nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou za situace, kdy v rozhodném období fakticky nepracovala, neboť mezi účastníky probíhal spor ohledně trvání pracovního poměru. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2343/2003 poukazovala na to, že za daných okolností je nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru odvolacího soudu v dané věci nelze zmíněný judikát Nejvyššího soudu použít ani analogicky, neboť ve věci posuzované Nejvyšším soudem se řešily nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, což je skutkově odlišná situace než v dané věci. Lze sice souhlasit s tím, že v obou případech je shodné, že mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byla nejistota ohledně trvání či netrvání pracovního poměru, která definitivně skončila až vydáním nálezu Ústavního soudu z 31. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 2703/15. V nyní projednávané věci je ale významné, že skutečnost, že žalobkyně nemohla v předmětném období pracovat, nebyla způsobena samotnou žalobkyní, nýbrž žalovanou, a že z pohledu pracovního práva žalobkyně nevykonávala práci (a tedy i nečerpala dovolenou) z důvodu překážek na straně zaměstnavatele. V tomto směru je třeba vycházet z judikatury Ústavního soudu i Soudního dvora Evropské unie (SDEU), dle které tyto překážky nemohou jít k tíži zaměstnance, který je ve vztahu k zaměstnavateli slabší stranou (což vyplývá i z § 1a písm. a/ zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012). Proto ani nemohou být nároky žalobkyně hodnoceny jako rozporné s dobrými mravy. Obecně tedy nárok žalobkyně na náhradu za nevyčerpanou dovolenou byl dán.

15. Pokud jde o první část rozhodného období, kdy žalobkyně nepracovala v důsledku překážek na straně zaměstnavatele (od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011), zde byly správné závěry soudu I. stupně o tom, že právo žalobkyně na náhradu již zaniklo. Bylo to v důsledku odlišné právní úpravy zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011, který upravoval (srov. § 218 zákoníku práce v tehdy účinném znění) tzv. fikcí čerpání dovolené. Pokud žalovaná neurčila žalobkyni čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářních letech, ve kterých žalobkyni právo na dovolenou vzniklo (povinnost zaměstnavatele dle tehdy účinného § 218 odst. 1 zákoníku práce), žalobkyně nepožádala písemně o převedení části dovolené do následujícího roku a žalovaná neurčila žalobkyni čerpání dovolené ani do 31. 10. následujícího kalendářního roku, byl dnem nástupu žalobkyně na tuto nevyčerpanou dovolenou první následující pracovní den (§ 218 odst. 4 věta první zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011). Pokud žalobkyně nevyčerpala dovolenou podle této konstrukce ani do konce příštího kalendářního roku, právo na tuto dovolenou zaniklo (§ 218 odst. 4 věta druhá zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011). Blíže lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku (zejména body 5 a 6). Na těchto závěrech pak nemohla nic změnit ani odvolací námitka žalobkyně v tom směru, že dovolenou nemohla čerpat z toho důvodu, že ji žalovaná nevedla ve stavu svých zaměstnanců. Za situace odlišné právní úpravy zákoníku práce do konce roku 2011 (fikce čerpání dovolené, fikce zániku práva na dovolenou), nemůže být tato námitka relevantní. Navíc je třeba poukázat i na to, že žalobkyně ani netvrdila, že by v tomto prvním rozhodném období žalovanou písemně vyzývala o umožnění čerpání dovolené. Je třeba vycházet také z toho, že zákoník práce ve znění účinném do konce roku 2011 umožňoval vyplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou i po dobu trvání pracovního poměru. I kdyby tedy (bez ohledu na výše uvedené) nárok žalobkyně na náhradu v tomto období nějaký existoval, byl by tento nárok s ohledem na datum podání žaloby (22. 1. 2020) promlčen, čehož se v řízení dovolávala žalovaná.

16. Jiná situace však byla ohledně nároku žalobkyně za druhou část rozhodného období, tj. od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017. Zde nebylo prokázané, že by žalovaná určila žalobkyni čerpání dovolené (jak žalovaná namítala před soudem I. stupně; v odvolacím řízení však žalovaná už tento závěr soudu I. stupně nezpochybňovala). Je proto třeba vycházet z ust. § 222 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012, podle kterého zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. V daném případě pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil dne 31. 1. 2017, teprve tímto okamžikem nárok žalobkyně na náhradu vznikl. Námitka promlčení žalované, která se vztahovala k tomuto období, tak nebyla důvodná.

17. Odvolací soud konečně neshledal důvodnou námitku žalobkyně ohledně výpočtu přiznané náhrady za období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017 v celkové výši 179 829 Kč. Tento výpočet považuje za správný a odkazuje na podrobné zdůvodnění v bodě 8 napadeného rozsudku i na správnou aplikaci jednotlivých ustanovení zákoníku práce, které se k tomuto nároku vztahují (uvedená v bodě 5 napadeného rozsudku). Lze tedy zrekapitulovat, že pro stanovení průměrného výdělku bylo rozhodné období od dubna do června 2007, kdy naposledy žalobkyně fakticky pro žalovanou pracovala. K těmto závěrům odvolací soud dospěl již ve svých rozhodnutích z 27. 11. 2019, č. j. 15 Co 25/2019-523 a dále pak v rozhodnutí z 21. 9. 2021, č. j. 15 Co 67/2020-653; pro stručnost lze odkázat na závěry uvedené v obou těchto rozhodnutích. Je sice pravda, že tato rozhodnutí se týkala jiného nároku žalobkyně, a to náhrady mzdy pro překážky na straně zaměstnavatele (žalované) za období od 1. 7. 2007 do 31. 10. 2014 Odvolací soud však neshledává žádného důvodu, aby při náhradě platu za nevyčerpanou dovolenou bylo vycházeno z jiného základu (za stejných skutkových okolností) než v řízení, které se týkalo náhrady mzdy.

18. Pro úplnost ještě odvolací soud dodává, že považoval za správné závěry soudu I. stupně o počátku prodlení dne 11. 2. 2017, proto žalobkyni vznikl nárok i na zákonné úroky z prodlení z přisouzené částky (§ 1968 a 1970 občanského zákoníku v platném znění) s tím, že požadované úroky z prodlení odpovídají nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení.

19. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil napadenou část výroku I. i celý zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně (výrok II. tohoto rozsudku).

20. Jelikož žalovaná v průběhu odvolacího řízení vzala odvolání částečně zpět, a to co do částky 15 023 Kč s příslušenstvím (nadále se bránila již jen zaplacení částky 164 806 Kč s příslušenstvím), odvolací soud za použití § 207 odst. 2 věta první o.s.ř. odvolací řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí zastavil (výrok I. tohoto rozsudku).

21. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil závislý výrok III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem I. stupně, neboť při jeho přezkumu dospěl k jiné výši nákladů procesně úspěšnější žalované než soud I. stupně. Soud I. stupně správně použil ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a správně rovněž vypočetl poměr úspěchu a neúspěchu účastníků, když žalobkyně ve věci měla úspěch 32,1 % a žalovaná úspěch 67,9 %. Nebyla důvodná námitka žalované v tom směru, že nebylo zohledněno i požadované příslušenství. Poměr úspěchu a neúspěchu totiž zůstává stejný (v situaci, kdy příslušenství kopírovalo úspěch či neúspěch žalované částky). Matematicky lze vycházet z toho, že v době vydání napadeného rozsudku bylo předmětem řízení zaplacení jistiny 560 294 Kč a kapitalizovaného příslušenství ve výši 209 330,44 Kč, tedy celkem částky 769 624,44 Kč. Žalobkyně byla úspěšná se svým nárokem ohledně jistiny ve výši 179 829 Kč a kapitalizovaným příslušenstvím ve výši 67 185,59 Kč, tedy ohledně částky 247 014,59 Kč. I z tohoto pohledu úspěch žalobkyně představuje 32,1 % z původně požadované částky. Vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu tak žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 35,80 % (67,9 – 32,1). Soud I. stupně správně určil i jednotlivé náklady žalované představující náklady za právní zastoupení. Mezi tyto náklady patří odměna za 3,5 úkonu právní služby v celkové výši 37 030 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč (4 x 300 Kč), cestovné k soudnímu jednání ve výši 1 853 Kč, náhrada za ztrátu času k soudnímu jednání ve výši 700 Kč. K výpočtu těchto částek lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku v bodě 11. Soud I. stupně však pochybil v součtu těchto dílčích nákladů, když součet nepředstavuje částku 50 194,50 Kč (s DPH), ale částku 49 347,50 Kč. Náklady za právní zastoupení žalované totiž dosáhly bez DPH částky 40 783,06 Kč a s připočtením 21 % DPH ve výši 8 564,44 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) pak částky 49 347,50 Kč. Vzhledem k závěru, že žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 35,80 %, tak žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v konečné částce 17 666,40 Kč. Proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

22. O nákladech odvolacího řízení (výrok IV. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. Bylo vycházeno z toho, že žalobkyně ani žalovaná se svým odvoláním nebyla úspěšná a že odvolací řízení bylo co do částky 15 023 Kč s příslušenstvím zastaveno z důvodu zavinění (procesního) na straně žalované. Proto bylo nutné dojít k závěru, že procesní úspěch účastníků zůstává stejný jako před soudem I. stupně, tedy i v odvolacím řízení žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 35,80 % účelně vynaložených nákladů.

23. Náklady žalované v odvolacím řízení představuje náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 8 241 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 54 790,01 Kč, tedy celkem částka 63 031,01 Kč Náklady za právní zastoupení byly vypočteny podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále advokátní tarif). Zástupkyně žalované v řízení učinila 3 účelné úkony, které lze podle § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu spatřovat v písemném odvolání ve znění jeho doplnění z 20. 12. 2021, v účasti u jednání dne 20. 9. 2022 a v účasti u jednání dne 11. 10. 2022. Nebylo důvodu, aby žalované byla přiznána odměna jak za podání blanketního odvolání, tak za jeho písemné doplnění z 20. 12. 2021, když odvolání mělo mít všechny náležitosti primárně již v podání z 15. 11. 2021. Odměna za první dva úkony byla stanovena podle § 7 advokátního tarifu v částce 10 580 Kč. Odměna za účast u jednání dne 11. 10. 2022, u kterého došlo jen k vyhlášení rozsudku, pak byla podle § 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu stanovena v poloviční výši (tj. v částce 5 290 Kč). Odměna za všechny úkony tak dosáhla částky 26 450 Kč (2,5 x 10 580 Kč). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu zástupkyni žalované náležela náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby, tj. celkem 900 Kč. Za odročené jednání dne 30. 9. 2022 (o kterém nebyla zástupkyně žalované včas soudem vyrozuměna) nenáleží odměna dle § 11 advokátního tarifu, nýbrž náhrada za promeškaný čas ve výši jedné poloviny základní odměny, tedy náhrada ve výši 5 290 Kč (§ 14 odst. 2 advokátního tarifu). Zástupkyni žalované dále náleží náhrada za zpožděné jednání dne 20. 9. 2022 ve výši 500 Kč (5 půlhodin po 100 Kč), což vyplývá z § 14 odst. 1 písm. b/ advokátního tarifu. K těmto náhradám je pak třeba přičíst ještě náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou na jednání soudu dne 20. 9. 2022, 30. 9. 2022 a 11. 10. 2022, která podle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu činí 100 Kč za 1 půlhodinu. S ohledem na dobu cesty byla zástupkyni žalované za každou cestu přiznána náhrada za promeškaný čas v částce 1 000 Kč (tedy celkem 3 000 Kč). Mezi hotové náklady zástupkyně žalované je pak třeba započítat i cestovné ke 3 výše uvedeným soudním jednáním v částce 3 047 Kč za každou cestu (celkem tedy 9 141 Kč). Při výpočtu bylo vycházeno z toho, že zástupkyně žalované použila osobní automobil s průměrnou spotřebou 5,8 l nafty na 100 km a že ujela na trase [obec] – [obec] a zpět vždy 410 km. Při výpočtu byla použita vyhlášková cena motorové nafty, která dle vyhl. č. 116/2022 Sb. účinné od 14. 5. 2022 činí 47,10 Kč za jeden litr. Náhrada za použití vozidla v rámci jedné cesty dosáhla částky 1 927 Kč (410 km x 4,70 Kč); náhrada za pohonné hmoty pak dosáhla částky 1 120 Kč (410 km x 0,058 x 47,10 Kč). Celkové náklady za právní zastoupení žalované v odvolacím řízení tak dosáhly částky 45 281 Kč. Jelikož bylo osvědčeno, že zástupkyně žalované je plátcem DPH, byla tato částka zvýšena o 21 % DPH (9 509,01 Kč) na částku 54 790,01 Kč.

24. S ohledem na procesní úspěch žalované v odvolacím řízení jí byla přiznána konečná náhrada nákladů ve výši 22 565,10 Kč (35,80 % z částky 63 031,01 Kč).

Poučení