6 C 19/2020-151

Rubrum

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Aleše Landsmana a přísedících Mgr. Petra Hanycha a Mgr. Ivy Čolakovičové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] o náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 179 829 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 179 829 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 380 465 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 380 465 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám právní zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 17 969,60 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 560 294 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou z období od [datum] do [datum], tj. za 383,5 dnů nevyčerpané dovolené. Žalobkyně žalobní návrh odůvodnila tím, že se žalovanou měla sjednaný pracovní poměr na druh práce učitelka, a to na dobu neurčitou. Na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], včetně dohod o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne [datum], [datum] a [datum], ve spojení s oznámením žalobkyně ze dne [datum], totiž došlo k postupnému prodlužování původně sjednaného pracovního poměru na dobu určitou, až se v souladu s ustanovením § 39 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. Pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil ke dni [datum], a to na základě výpovědi ze strany žalované pro nadbytečnost. Protože žalovaná během pracovního poměru žalobkyně nevyužila práva určit žalobkyni čerpání nevyčerpané dovolené, náleží žalobkyni po skončení pracovního poměru náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou ve výši průměrného výdělku. Protože žalobkyně u žalované pro překážky práce na straně žalované od 3. čtvrtletí 2007 do [datum] fakticky nepracovala, odvozovala žalobkyně výši průměrného výdělku od pravděpodobného výdělku, a to s přihlédnutím k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, vycházeje z údaje o výši průměrného hrubého měsíčního výdělku učitele základní školy v kraji [obec] v roce 2017 dle statistické ročenky MŠMT, tedy z částky 32 598 Kč. [příjmení] ve výši 560 294 Kč měla být splatná [datum], žalovaná však žalobkyni ničeho neuhradila ani přes předžalobní výzvu ze dne [datum], žalobkyně proto požadovala i zákonné úroky z prodlení z žalované částky od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že nárok žalobkyně považuje za nedůvodný, když žalobkyně dovolenou po celou dobu trvání pracovního poměru čerpala, a to na základě nařizování tzv. hromadné dovolené v době školních prázdnin dle zákona č. 561/2004 Sb. a č. 563/2004 Sb., případně dovolenou žalobkyně za období nejméně do roku 2013 čerpala zákonnou fikcí dle § 218 odst. 4 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011). Žalovaná dále namítala, že žalobkyně měla rovněž právo určit čerpání dovolené, a pokud jej nevyužila, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalované. Žalovaná z procesní opatrnosti tvrdila promlčení celého nároku. Pokud jde o náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou za období do [datum], poukázala žalovaná na to, že tehdejší zákonná úprava připouštěla, aby náhrada platu za dovolenou v rozsahu přesahujícím 4 týdny, která nebyla nevyčerpána ani do konce následujícího kalendářního roku, byla poskytnuta i v průběhu pracovního poměru; od 1. 1. následujícího kalendářního roku se tak nárok žalobkyně začal promlčovat. Žalovaná rovněž sporovala rozsah nároku žalobkyně, a to jednak s ohledem na pracovní neschopnost žalobkyně (v období od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]), po kterou by žalobkyně práci nemohla vykonávat. Dále žalovaná poukázala na to, že pro stanovení případného nároku žalobkyně za období od [datum] není možné vycházet z pravděpodobného výdělku, když žalobkyně v období duben až červen 2007 odpracovala více než 21 dnů, měl být proto zjištěn její průměrný výdělek. Žalovaná rovněž sporovala žalobkyní uvedený den splatnosti údajného nároku, tj. [datum], když splatnost se neměla odvozovat od termínu výplaty, nýbrž jí mohl být až poslední den měsíce následujícího po měsíci, kdy žalobkyni právo na plat, nebo jeho složku, vzniklo, tj. [datum]. V neposlední řadě žalovaná namítala, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy; dovolená je poskytována tzv. na zotavenou, tudíž poskytnutí náhrady za nevyčerpanou dovolenou by tudíž postrádalo smysl, když žalobkyně žádnou práci pro žalovanou nevykonávala.

3. Z listin provedených k důkazu soud zjistil následující skutečnosti: -) z pracovní smlouvy ze dne [datum], včetně dohod o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne [datum], [datum] a [datum], soud zjistil, že žalovaná jakožto zaměstnavatel se žalobkyní jakožto zaměstnankyní uzavřela pracovní poměr, se sjednaným druhem práce učitelka, a to zpočátku na dobu určitou od [datum] do [datum], následnými dodatky byla tato doba prodloužena do [datum], do [datum] a do [datum], týdenní pracovní doba byla rozvržena do pětidenního pracovního týdne a činila 40 hodin týdně; -) z oznámení o dalším zaměstnávání ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, žalované bylo toto osobně doručeno [datum]; -) z potvrzení o zaměstnání – zápočtového listu ze dne [datum] soud zjistil, že doba zaměstnání žalobkyně u žalované na základě pracovního poměru trvala od [datum] do [datum], jako důvod ukončení je označena výpověď zaměstnavatele pro nadbytečnost zaměstnance; -) z tabulky s průměrným měsíčním platem učitele základní školy v kraji [obec] v roce 2017 vydané Ministerstvem školství ČR soud zjistil, že průměrný plat byl 32 598 Kč; -) z platového výměru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyni byl s platností od [datum] stanoven plat odpovídající platovému tarifu dle 11. platové třídy a 7. platového stupně, při zohlednění osobního příspěvku celkem ve výši 18 140 Kč; -) z platového výměru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyni byl s účinností od [datum] stanoven plat odpovídající platovému tarifu dle 11. platové třídy a 5. platového stupně, celkem ve výši 24 670 Kč, plat byl splatný měsíčně pozadu vždy každého 10. dne v měsíci; -) z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího lístku a dodejky, bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzvala k zaplacení nároku, který je předmětem žaloby; -) z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2019, č. j. 15 Co 25/2019-523, vydaného v rámci řízení vedeného mezi účastníky stran náhrady mzdy (platu), jakož i z rozhodovací činnosti zdejšího soudu, bylo zjištěno, že Ústavní soud nálezem ze dne [datum], č. j. III. ÚS 2703/15 vyslovil závazný právní názor, že oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami § 39 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (resp. § 30 zrušeného zákoníku práce č. 65/1965 Sb.), že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával a nebyla-li ani zaměstnancem, ani zaměstnavatelem podána ve stanovené dvouměsíční lhůtě speciální žaloba podle § 39 odst. 5 zákoníku práce, pak nelze uzavřít jinak, než že v konkrétním případě jde o pracovní poměr na dobu neurčitou; dále bylo zjištěno, že pokud zdejší soud v tam projednávané věci (tj. náhrady platu) vycházel z pravděpodobného výdělku za některé požadované období, nebyl tento jeho postup v souladu s § 355 zákoníku práce; správně bylo třeba vycházet z průměrného výdělku za období od dubna do června 2007; -) z odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, vydaného v rámci řízení vedeného mezi účastníky stran náhrady mzdy (platu), bylo zjištěno, že zdejší soud v tam projednávané věci (tj. náhrady platu) v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu vycházel z průměrného výdělku za období od dubna do června 2007, tj. z průměrného hrubého měsíčního výdělku ve výši 19 212 Kč, potažmo z průměrného hrubého hodinového výdělku ve výši 110,46 Kč.

4. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně měla se žalovanou, která je základní školou, sjednán na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] pracovní poměr se sjednaným druhem práce učitelka. Týdenní pracovní doba byla rozvržena do pětidenního pracovního týdne a činila 40 hodin týdně. Tento její pracovní poměr trval od [datum] do [datum]. Žalobkyni nebyla od [datum] do [datum] ze strany žalované přidělována práce z důvodu, že se domnívala, že pracovní poměr žalobkyně již netrvá. Žalovaná ani žalobkyně v období od [datum] do [datum] neurčily termín čerpání dovolené žalobkyně. Plat žalobkyně byl splatný měsíčně pozadu vždy každého 10. dne v měsíci.

5. Dle § 211 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], zaměstnanci, který vykonává zaměstnání v pracovním poměru, vzniká za podmínek stanovených v této části právo na a) dovolenou za kalendářní rok nebo na její poměrnou část, b) dovolenou za odpracované dny, c) dodatkovou dovolenou. Dle § 212 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku. Za odpracovaný se považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny; části směn odpracované v různých dnech se nesčítají. Podle odst. 2 téhož ustanovení činí poměrná část dovolené za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok. Podle odst. 3 téhož ustanovení poměrná část dovolené přísluší v délce jedné dvanáctiny též za kalendářní měsíc, v němž zaměstnanec změnil zaměstnání, pokud skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a vznik pracovního poměru u nového zaměstnavatele na sebe bezprostředně navazují; zaměstnanci přísluší v takovém případě poměrná část dovolené od nového zaměstnavatele. Dle § 213 odst. 3 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], činí dovolená kromě jiného i pedagogických pracovníků 8 týdnů v kalendářním roce. Dle § 2 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2010 i do [datum], je pedagogickým pracovníkem ten, kdo koná přímou pedagogickou činnost a je zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy, přímou pedagogickou činnost vykonává učitel. Dle § 348 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], resp. s drobnou formulační změnou účinném až do dne vydání tohoto rozhodnutí, se jako výkon práce se posuzuje (resp. za výkon práce považuje) kromě jiného doba kdy zaměstnanec nepracuje pro překážky v práci. Dle § 208 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], resp. s drobnou formulační změnou účinném až do dne vydání tohoto rozhodnutí, nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87). Dle § 218 odst. 1, 2 a 4 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], je zaměstnavatel povinen určit zaměstnanci čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářním roce, ve kterém mu právo na dovolenou vzniklo, pokud jeho pracovní poměr k témuž zaměstnavateli trval po celý kalendářní rok a má-li alespoň na 4 týdny dovolené právo. S přihlédnutím k oprávněným zájmům zaměstnance lze na základě jeho písemné žádosti část dovolené za kalendářní rok, na kterou vzniklo právo v příslušném kalendářním roce a která přesahuje 4 týdny a u pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol 6 týdnů, převést do následujícího kalendářního roku. Neurčí-li zaměstnavatel, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 3, zaměstnanci dovolenou podle odstavce 1 ani do 31. října příštího kalendářního roku, je dnem nástupu zaměstnance na tuto nevyčerpanou dovolenou nebo její část první následující pracovní den. Nevyčerpá-li zaměstnanec dovolenou podle věty první ani do konce příštího kalendářního roku, právo na tuto dovolenou zaniká. Dle § 218 odst. 1 až 4 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do [datum] je (1) zaměstnavatel povinen čerpání dovolené podle § 211 zaměstnanci určit tak, aby dovolenou vyčerpal v kalendářním roce, ve kterém zaměstnanci právo na dovolenou vzniklo, ledaže v tom zaměstnavateli brání překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody. (2) Nemůže-li být dovolená vyčerpána podle odstavce 1, je zaměstnavatel povinen určit ji zaměstnanci tak, aby byla vyčerpána nejpozději do konce následujícího kalendářního roku, není-li v odstavci 4 stanoveno jinak. (3) Není-li čerpání dovolené určeno nejpozději do 30. června následujícího kalendářního roku, má právo určit čerpání dovolené rovněž zaměstnanec. Čerpání dovolené je zaměstnanec povinen písemně oznámit zaměstnavateli alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem na jiné době oznámení. (4) Nemůže-li být dovolená vyčerpána ani do konce následujícího kalendářního roku proto, že zaměstnanec byl uznán dočasně práce neschopným nebo z důvodu čerpání mateřské anebo rodičovské dovolené, je zaměstnavatel povinen určit dobu čerpání této dovolené po skončení těchto překážek v práci. Dle § 222 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do [datum], přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Dle § 222 odst. 3 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku. Dle § 141 odst. 5 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do dne vydání tohoto rozhodnutí, je povinen zaměstnavatel při skončení pracovního poměru vyplatit zaměstnanci na jeho žádost mzdu nebo plat za měsíční období, na které mu vzniklo právo, v den skončení pracovního poměru. Jestliže to neumožňuje technika výpočtu mezd nebo platů, je zaměstnavatel povinen mu vyplatit mzdu nebo plat nejpozději v nejbližším pravidelném termínu výplaty mzdy nebo platu následujícím po dni skončení pracovního poměru. Dle § 351 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], má-li být v pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 větě druhé použit průměrný výdělek, postupuje se při jeho zjištění podle této hlavy. (tj. hlavy XVIII). Dle § 351 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do dne vydání tohoto rozhodnutí, má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy. Dle § 352 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do dne vydání tohoto rozhodnutí, se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Dle § 353 odst. 1 a 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do dne vydání tohoto rozhodnutí, zjistí průměrný výdělek zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Dle § 354 odst. 1 a 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do dne vydání tohoto rozhodnutí, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období. Dle § 356 odst. 1 a 2 zákoníku práce, v účinném znění, se průměrný výdělek zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. Dle § 1968 zákona č. 89/2012, občanské zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

6. Po právním zhodnocení skutkového stavu dospěl soud k následujícím závěrům. Vzhledem ke skutečnosti, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trval [datum] do [datum], tedy i v předmětném období od [datum] do [datum], vznikl žalobkyni za uvedené období nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, a to dle § 211 písm. a) zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2020). Přestože žalobkyně oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, žalobkyně od [datum] do [datum] nemohla pro žalovanou konat práci, neboť tato jí ze strany žalované nebyla přidělována. Uvedené je nutno hodnotit jako překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, a to jiné, než uvedené v § 207 zákoníku práce. Žalobkyni proto náležela náhrada platu ve výši průměrného výdělku a tato doba se považovala za výkon práce dle § 348 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Protože měla žalobkyně pracovní smlouvou se žalovanou, která je právnickou osobou vykonávající činnost školy, sjednán druh práce učitelka, byla žalobkyně pedagogickým pracovníkem ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb., a tedy délka její dovolené činila dle § 213 odst. 3 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2020), 8 týdnů v kalendářním roce. Pokud jde o část sledovaného období od [datum] do [datum], žalovaná nesplnila povinnost dle § 218 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011) určit žalobkyni čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářních letech, ve kterých žalobkyni právo na dovolenou vzniklo a současně žalobkyně nepožádala žalovanou písemně o převedení části dovolené do následujícího roku (ve smyslu § 218 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011). Protože žalovaná neurčila žalobkyni dovolenou ani do 31. října příštího kalendářního roku, byl dnem nástupu žalobkyně na tuto nevyčerpanou dovolenou (v plném rozsahu) první následující pracovní den (dle § 218 odst. 4 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011). Za situace, kdy žalovaná žalobkyni ani v tomto období práci nepřidělovala, je zřejmé, že k čerpání dovolené za roky 2007 až 2011 ze strany žalobkyně došlo (eventuálně právo žalobkyně na dovolenou zaniklo nejpozději do konce příštího kalendářního roku). Z právě uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyni náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou za roky 2007 až 2011 nenáleží, jelikož toto právo žalobkyni zaniklo.

7. Jiný právní režim však měla dovolená žalobkyně za období let 2012 až 2017 Ani v tomto případě žalovaná nesplnila povinnost dle § 218 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném od 1. 1. 2012 do [datum]) určit žalobkyni čerpání dovolené v kalendářních letech, ve kterých žalobkyni právo na dovolenou vzniklo a neurčila ji ani do 30. 6. následujícího kalendářního roku. Je sice pravdou, že žalobkyni pak za takové situace vzniklo též právo určit čerpání dovolené (dle § 218 odst. 3 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do [datum]), avšak dle názoru soudu nelze pro žalobkyni dovozovat žádné negativní důsledku z toho, že tohoto svého práva nevyužila, když bylo primárně povinností žalované určit čerpání dovolené žalobkyni. Jak je zřejmé z § 222 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do [datum], zaměstnanci přísluší náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Přednost má tedy vždy faktické čerpání dovolené, za trvání pracovního poměru platil zákaz kompenzace absence pracovního volna peněžitým ekvivalentem. Pokud zaměstnavatel nesplní svou povinnost určit zaměstnanci čerpání dovolené ani do konce následujícího kalendářního roku, musí takto nevyčerpanou dovolenou zaměstnanci určit k čerpání i v dalším následujícím roce, tedy opětovně, k čemuž v projednávaném případě ze strany žalované nedošlo. Nárok na dovolenou žalobkyně za období 2012 až 2016, resp. poměrnou část 2017, proto zůstal nevyčerpán. Nárok žalobkyně na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou proto vznikl až po skončení jejího pracovního poměru u žalované (tj. po [datum]), předtím neexistoval. Dle § 141 odst. 5 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012, byla žalovaná povinna žalobkyni vyplatit plat, resp. náhradu platu (pakliže žalobkyně nepožádala o výplatu v den skončení pracovního poměru, což v daném případě nebylo tvrzeno, ani prokázáno) nejpozději v nejbližším pravidelném termínu výplaty platu následujícím po dni skončení pracovního poměru, což v daném případě nastalo [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že k žalovanou namítanému promlčení nároku ke dni podání žaloby (tj. [datum]) nemohlo dojít.

8. Pokud jde o samotnou výši nároku na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou, tato dle § 222 odst. 3 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do [datum], přísluší ve výši průměrného výdělku dle hlavy XVIII. zákoníku práce, který se v intencích § 353 odst. 1 a 2 ve spojení s § 354 odst. 1 a 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do dne vydání tohoto rozhodnutí, zjišťoval z hrubého platu zúčtovaného zaměstnanci k výplatě v rozhodném období, tj. předchozím kalendářním čtvrtletí, a z odpracované doby v rozhodném období. Protože posledním obdobím, za které žalobkyni náležel od žalované plat (nikoliv náhrada platu, jako za období, kdy nekonala práci pro překážky v práci na straně žalované), bylo období dubna až června 2007, považoval soud toto období za rozhodné. Průměrný hodinový výdělek žalobkyně za období duben až červen 2007 činil 110,46 Kč, tj. podíl celkového platu za toto období ve výši 51 253 Kč (představující součet 15 571 Kč + 18 583 Kč + 17 099 Kč) a čísla 464 jakožto celkového počtu žalobkyní odpracovaných hodin za předmětné období (představující součet 136 + 184 + 144 hodin) dle § 356 odst. 1 zákoníku práce, v účinném znění. Soud přitom vycházel v tomto smyslu z odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2019, č. j. 15 Co 25/2019-523. Dle názoru soudu by bylo absurdní, kdyby při náhradě platu soud vycházel z průměrného výdělku (což se stalo) a při náhradě za nevyčerpanou dovolenou by vycházel z jiného základu, tj. buď z průměrného výdělku za jiné období nebo z pravděpodobného výdělku. Za období od [datum] do [datum] žalobkyni vzniklo právo na 203,5 dnů dovolené. Protože týdenní pracovní doba žalobkyně byla rozvržena do pětidenního pracovního týdne a činila 40 hodin týdně, na každý pracovní den připadalo 8 pracovních hodin. Celkový nárok žalobkyně tak sestával ze součinu 110,46 (průměrného hodinového výdělku žalobkyně v korunách), 8 (počtu pracovních hodin za den) a čísla 203,5 (počtu dnů dovolené, na které žalobkyni vznikl nárok), celkem tedy po zaokrouhlení 179 829 Kč. Soud proto nárok uplatněný žalobou shledal co do částky 179 829 Kč za důvodný, a to včetně zákonných úroků z prodlení, když žalovanou tato částka nebyla žalobkyni uhrazena ve lhůtě splatnosti (do [datum]), od [datum] je proto žalovaná v prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku, žalobkyni proto náleží dle § 1970 občanského zákoníku i úroky z prodlení, ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu byl nárok žalobkyně výrokem II. zamítnut jako nedůvodný.

9. Dle názoru soudu námitky žalované týkající se samotného základu nároku nemohly obstát. Co se týče nařízení hromadné dovolené, tak dle názoru soudu by musela žalovaná prokázat, že tuto dovolenou nařídila i žalobkyni, resp. že žalobkyni o tomto nařízení dovolené informovala. To se však nestalo. Dle názoru soudu bylo třeba, aby žalované předložila písemný doklad o tom, že žalobkyně byla o tomto informována, což se nestalo. S ohledem na koncentraci řízení (o čemž byla žalovaná poučena i v předvolání k jednání) měla žalovaná předložit předmětné listiny při jednání, což se nestalo. Proto soud další dokazování neprováděl, o to ani navržené výslechy Mgr. [jméno] [příjmení] a PaeDr. [jméno] [příjmení], jelikož by nemohly změnit rozhodnutí soudu ve věci právě s ohledem na výše uvedené. Soud neprováděl ani důkazy předložené žalobkyní, jelikož pro rozhodnutí soudu ve věci nebyly směrodatné.

10. Dle názoru soudu nemohl obstát ani odkaz žalované na rozpor s dobrými mravy, jelikož dle názoru soudu by tím žalovaná de facto zpochybnila celý institut náhrady za nevyčerpanou dovolenou. Tento institut v zákoníku práce je a žalobkyně má při splnění všech podmínek (což se v zásadě stalo) nárok na výplatu předmětné náhrady. Soud ve věci neshledal žádný rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně sice skutečně práci pro žalovanou v předmětném období fakticky nevykonávala a nepotřebovala tedy dovolenou na zotavenou, nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně práci nevykonávala nikoliv ze své vůle, ale pro překážky na straně žalované, tj. proto, že jí žalovaná nepřidělovala práci.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 969,60 Kč, přičemž tato částka představuje 35,8 % z jejich celkové výše, odpovídající míře úspěchu žalované (tj. rozdílu úspěchu žalované v řízení v rozsahu 67,9 % a neúspěchu žalované v rozsahu 32,1 %). Celkové náklady řízení žalované byly přitom tvořeny náklady právního zastoupení v celkové částce 50 194,50 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny ve výši 37 030 Kč podle § 7 bod 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátní tarifu a 10 580 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne [datum], účast u jednání dne [datum]) a jeden půlúkon právní služby a 5 290 Kč (odvolání ze dne [datum] proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé), včetně náhrady hotových výdajů ve výši 1 200 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za čtyři úkony a 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne [datum], odvolání ze dne [datum], účast u jednání dne [datum]), v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrady cestovních výdajů ve výši 2 553,06 Kč za 310 ujetých km (z [obec] k procesnímu soudu do [obec] a zpět) při ceně 27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 5,8 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 advokátního tarifu, náhrady za ztrátu času ve výši 700 Kč podle § 14 advokátního tarifu za 7 půlhodin, a konečně částky ve výši 8 711,45 Kč za náhradu daně z přidané hodnoty.

12. Uložené povinnosti bylo účastníkům uloženo splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, a to dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

13. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalované.