15 Co 190/2025 - 109

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím a vzájemný návrh žalovaného, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 6. 2025, č. j. 13 C 125/2025-86, takto:

Výrok

I. Odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku okresního soudu v rozsahu směřujícím do částky 1 000 Kč se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení, mění následovně: Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení o žalobě žalobkyně částku 2 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 51 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení (výrok I.) a současně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13 682 Kč (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částek 50 000 Kč s úrokem z prodlení a nákladů spojených s vymáháním této částky ve výši 1 000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 13. 12. 2023 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 50 000 Kč, která byla žalovanému vyplacena na jeho účet. Žalovaný měl tuto částku společně se sjednaným úrokem splácet měsíčními splátkami ve výši 7 500 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného tím, že si od něj vyžádala jeho výplatní pásky za 3 měsíce a taky výpisy z jeho účtu za totéž období. Žalobkyně rovněž nahlédla do insolvenčního rejstříku, rejstříku SOLUS, centrální evidence exekucí, databáze odcizených dokladů a své interní databáze. Současně zohlednila žalovaným uváděný výdaj na bydlení v částce 3 000 Kč. Žalovaný měl dle vyhodnocení provedeného žalobkyní dostatek prostředků na to, aby splácel úvěr sjednanými splátkami. To žalovaný prokázal i tím, že zaplatil celkem 8 sjednaných splátek, přičemž se dostal do prodlení až se splátkou splatnou dne 15. 10. 2024. Proto byl žalobkyní vyzván k doplacení dlužných splátek, a jelikož tak neučinil, došlo ke dni 12. 3. 2025 k předčasnému zesplatnění úvěru. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 50 000 Kč a částky 1 000 Kč jako nákladů za smluvně sjednané upomínání. Žalobkyně se rovněž domáhala úhrady úroku z prodlení z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný v prvostupňovém řízení se žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí s tím, že žalobkyně řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost, což způsobilo ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Žalovaný rovněž namítal, že nelze řádně prokázat, v jaké podobě byla smlouva uzavřena, neboť ji žalovaný uzavřel elektronicky a ze smlouvy předložené žalobkyní není patrný jeho podpis. Žalovaný také zmínil, že výše RPSN u smlouvy o úvěru je zhruba 44násobkem běžného RPSN, což je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Smlouvu je tak nutno považovat za neplatnou také z tohoto důvodu. Žalovaný pak rovněž poukázal na to, že na smlouvu zaplatil žalobkyni čtyřmi platbami celkem částku 66 000 Kč, přičemž s ohledem na tvrzení žalobkyně je možno dovodit, že žalobkyni uhradil celkovou částku 67 500 Kč. Pokud by měl žalovaný vrátit žalobkyni částku 50 000 Kč, kterou v souvislosti se smlouvou o úvěru od žalobkyně obdržel, měla by mu žalobkyně vrátit částku 17 500 Kč. Jejího vrácení se pak domáhal v podání ze dne 21. 5. 2025.

3. Na základě provedeného dokazování okresní soud dovodil, že mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru, přičemž schopnost žalovaného splácet úvěr byla dostatečně zkoumána. Žalobkyně totiž kromě nahlížení do veřejných rejstříků vyšla také z výplatních lístků žalovaného a z výpisů z jeho účtu. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl žalovaný vrátit do 15. 12. 2024, a protože tak neučinil, okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, neboť zejména nepokládal žádné z aplikovaných smluvních ujednání za nepřiměřené. Okresní soud pak zavázal žalovaného také k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyni. Okresní soud pak nijak nerozhodl o vzájemném nároku žalovaného vůči žalobkyni na zaplacení částky 17 500 Kč, vzneseném žalovaným v jeho podání ze dne 21. 5. 2025.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaný v tomto svém odvolání odkázal na své předchozí argumenty, uplatněné již v řízení před okresním soudem, a to zejména na argumenty poukazující na rozpor uzavřené smlouvy o úvěru s dobrými mravy. A to zejména ve vazbě na RPSN, které zhruba 44násobně přesahuje průměrnou RPSN, a na nemravně vysoký sjednaný úrok. Okresní soud pak také nesprávně dospěl k závěru, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Za zcela podhodnocený pak žalovaný považoval údaj o jeho výdajích na bydlení v částce 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný pak ve svém odvolání odkazoval na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které se otázkou „řádnosti“ zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele zabývají. Z nich je pak možno jednoznačně dovodit, že žalobkyní popisované zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebylo v tomto konkrétním případě řádné a smlouva o úvěru tak měla být posouzena jako absolutně neplatná. Žalovaný pak rovněž namítal, že není jasné, jak okresní soud dospěl k závěru o obsahu smlouvy o úvěru, neboť žalobkyní do spisu založená smlouva o úvěru neobsahuje jakýkoliv jeho podpis.

5. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku okresního soudu.

6. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalovaného ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., který své odvolání zaměřil proti celému meritornímu výroku I. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i na odvolání žalovaného v této věci.

7. Podle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

8. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

9. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

10. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

11. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila 2 nároky se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 50 000 Kč (s úrokem z prodlení jako příslušenství této částky) a o nárok na zaplacení sjednaných nákladů na upomínkování žalovaného ve výši 1 000 Kč. Oba výše zmíněné nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, v níž byla povinnost žalovaného vrátit jistinu úvěru a platit náklady za zaslání upomínek žalovanému sjednána. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru a jednak o právo požadovat úhradu nákladů za zaslání upomínek žalovanému. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

12. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

13. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení, že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

14. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této věci nepřevyšuje nárok žalobkyně na zaplacení nákladů na upomínání žalovaného v částce 1 000 Kč částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalovaného v této části výrokem I. tohoto rozsudku odmítl.

15. Odvolací soud pak považuje za nutné závěrem zmínit, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

16. Odvolací soud pak pouze pro přehlednost doplňuje, že takový jeho závěr znamená, že rozsudek okresního soudu zůstal ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku okresního soudu nezměněn. Žalovaný tak bude povinen tuto částku žalobkyni uhradit.

17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se odvolací soud dále zaměřil na věcný přezkum zbylé meritorní části rozsudku okresního soudu, která byla přezkumu otevřena přípustným odvoláním žalovaného. Jednalo se o zbylé nároky uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu, a to na zaplacení jistiny úvěru v částce 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení. Odvolací soud postupoval při odvolacím přezkumu dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného je v jeho zbylé části zcela důvodné.

18. Odvolací soud přejímá veškerá (byť velmi strohá a kusá) skutková zjištění učiněná okresním soudem a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat dokazování provedené předtím okresním soudem o důkazy (výpisy z běžného účtu žalovaného ze září až listopadu 2023, výplatní pásky žalovaného za srpen až říjen 2023, smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [Anonymizováno], posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jako příloha č. 1 smlouvy o úvěru a potvrzení o provedení tuzemských odchozích úhrad ze dne 14. 2. 2024, 18. 4. 2024, 12. 9. 2024 a 16. 9. 2024), z nichž učinil skutková zjištění, která okresní soud předtím neučinil. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí tato skutková zjištění níže v rámci právního hodnocení věci.

19. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, že není jasné, zda vůbec došlo k uzavření smlouvy prostřednictvím komunikace na dálku, neboť zejména není jasné, v jaké podobě byla smlouva mezi účastníky uzavřena. A to s ohledem na okolnost, že smlouva o úvěru (jak byla žalobkyní založena do spisu) neobsahuje podpis žalovaného, a to ani vlastnoruční, ale ani elektronický.

20. Odvolací soud k tomu považuje za nutné uvést, že ani sám žalovaný nezpochybňoval, že by se žalobkyní smlouvu o úvěru uzavřel. Ostatně jak odvolací soud zjistil z potvrzení o provedení tuzemských odchozích úhrad ze dne 14. 2. 2024, 18. 4. 2024, 12. 9. 2024 a 16. 9. 2024, žalovaný minimálně ve čtyřech případech platil žalobkyni částky s variabilním symbolem odpovídajícím číslu smlouvy o úvěru, kterou měl uzavřít se žalobkyní, a to na účet uvedený ve smlouvě o úvěru jako účet, na který mají být prováděny platby splátek úvěru. Je tedy evidentní, že sám žalovaný prováděl platby na splácení předmětného úvěru, což by zcela jistě nečinil, pokud by smlouvu se žalobkyní neuzavřel. Nadto žalovaný do spisu založil písemné vyhotovení smlouvy o úvěru, které je zcela shodné s tím, které do spisu založila žalobkyně. Odvolací soud tak neměl jakýchkoliv pochyb o tom, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru v podobě, v jaké ji on sám předložil soudu. V tomto ohledu tedy odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, který jej však ve svém rozsudku nijak blíže nezdůvodnil.

21. Odvolací soud však již nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. V tomto kontextu je možno odkázat na jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024), v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, především na rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se dle Nejvyššího soudu vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž je dovozeno, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje dle Nejvyššího soudu interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus. V tomto rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2023/2225 ze dne 18. 10. 2023 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES (dále jen „směrnice CCD“) a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dále zmínil, že právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Současně pak Nejvyšší soud uvedl, že za dostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje, pokud banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti apod.), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu. Banka tak totiž vycházela pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.

22. Ke shodným závěrům, jako jsou ty zmíněné výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak Nejvyšší soud dospěl i ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Odvolací soud pak považuje za nutné dále doplnit, že SDEU ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus kromě již výše zmíněného uvedl, že směrnice CCD neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Posouzení úvěruschopnosti lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

23. Je tak možno uzavřít, že poskytovateli úvěru samozřejmě nic nebrání použít při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka určité statistické modely, avšak nelze jimi nahrazovat zjištění konkrétních příjmů a výdajů daného dlužníka (či členů jeho domácnosti). Ty jsou totiž (již z logiky věci) u každého dlužníka jiné a nelze tak jakkoliv vycházet ze statistických modelů nahrazujících určení konkrétních příjmů a výdajů dlužníka. Pokud by se měl prosadit opačný závěr, nic nebránilo zákonodárci, aby stanovil, že se při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vychází ze statistických modelů či by stanovil určitou výši výdajů (či příjmů), ze kterých by bylo možno (či nutno) při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vycházet. To však zcela zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, který ponechal zkoumání úvěruschopnosti zcela na úvaze věřitele, který by měl být nejlépe způsobilý (jakožto odborník a podnikatel) posoudit, zda je dlužník, jemuž poskytuje své vlastní finanční prostředky, schopen tyto peníze reálně vrátit. Což by mělo být i v nejvyšším zájmu samotného věřitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech a výdajích žadatele (či osob s ním žijících ve společné domácnosti) lze pak jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet.

24. V tomto ohledu je možno také poukázat na rozsudek SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, podle nějž články 8 a 23 směrnice CCD nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Odvolací soud tak má za to, že případnou argumentaci, že žalovaný je (či v minulosti po určitou dobu byl) schopen úvěr splácet, má (či měl) k tomu dostatek prostředků, či že nebylo v průběhu řízení prokázáno, že fakticky nebyl v době poskytnutí úvěru neúvěruschopný, je nutno považovat za zcela irelevantní. V tomto smyslu je možno odkázat na závěry uvedené v rozsudku SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22.

25. Odvolací soud tak na základě výše uvedených premis dovodil, že okresní soud neposoudil správně otázku, zda žalobkyně splnila svou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Není totiž pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel úvěru povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné výdaje konkrétní žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí, jak jí ukládá § 75 ZoSÚ.

26. Odvolací soud rovněž připomíná, že ZoSÚ nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat tzv. „každou korunu“ výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dostojí poskytovatel úvěru pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména těch zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení lze přitom prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní (podnájemní) smlouvou či doklady o hrazení nájemného (podnájemného) a služeb s ním spojených (potvrzujícím lístkem o SIPO platbách apod.).

27. Při posouzení těchto otázek pak odvolací soud vycházel pouze z tvrzení uvedených žalobkyní v prvostupňovém řízení a z důkazů tam označených. Jednalo se tak zejména o tvrzení uvedená žalobkyní v podání ze dne 7. 5. 2025, v němž precizovala okolnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. V tomto podání pak žalobkyně uvedla, že zkoumala zejména příjmy žalovaného, a to porovnáním jeho tvrzených příjmů a průměrného příjmu dle potvrzení o příjmu. Jak zjistil odvolací soud z výplatních pásek žalovaného za srpen až říjen 2023, měl žalovaný v tomto období čisté měsíční příjmy v částkách 26 335 Kč, 24 973 Kč a 28 298 Kč, tedy v průměrné měsíční výši zhruba 26 500 Kč. Tato výše pak odpovídá tomu, co uvedl v listině s označením posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jako svůj příjem sám žalovaný, tedy částce 25 834 Kč. Žalobkyně pak dále dle svých tvrzení (a listiny s označením posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) prověřila, zda žalovaný neprochází insolvenčním rejstříkem (bez záznamu), rejstříkem SOLUS (bez záznamu), rejstříky AML a AML/CFT (bez záznamu), databází odcizených občanských průkazů (bez záznamu) a interní databází poskytovatele (bez záznamu). Jak pak odvolací soud také zjistil z listiny s označením posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, žalobkyně lustrací žalovaného v registru platebních informací REPI (CRIF) zjistila, že žalovaný je extrémně rizikovým klientem. Žalobkyně pak stanovila životní výdaje žalovaného na základě jím uváděných dat a dle tří výpisů z účtu, a to dle interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji o životních nákladech. Žalovaný tak dle žalobkyně splňoval podmínky pro poskytnutí úvěru v částce 50 000 Kč s tím, že po odečtení výše nákladů na bydlení (3 000 Kč) od výše jeho pravidelného měsíčního příjmu (25 834 Kč) a po odečtení splátky uvažovaného úvěru v částce 7 500 Kč, stále disponuje dostatečnou částkou (15 334 Kč), z níž je schopen hradit své zbylé potřeby.

28. Odvolací soud tak shrnuje, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela zcela správně z ověřených (a tudíž prokázaných) příjmů žalovaného ve výši 26 500 Kč. Nicméně žalobkyně zcela rezignovala na jakékoliv ověření konkrétních výdajů žalovaného, přičemž jí nic nebránilo vyžádat si od žalovaného doklady minimálně o výši jeho výdajů za bydlení. To však žalobkyně neučinila a při stanovení výdajů žalovaného (včetně výdajů za bydlení) vycházela pouze ze statistických modelů, které však nejsou jakkoliv způsobilé vypovědět cokoliv o výdajích na bydlení konkrétní osoby. Výdaje žalovaného na bydlení tak sice mohou být nižší než údaje statistické, ale samozřejmě mohou být i násobně vyšší, než tento statistický (a tudíž průměrný) údaj. Přitom pokud žalobkyně vycházela z toho, že měsíční výdaje žalovaného na bydlení činí částku 3 000 Kč, považuje to odvolací soud za zjevně nepřiměřené. V takovéto výši se totiž v současné době mohou pohybovat náklady domácností pouze na dodávané energie. Již to mělo žalobkyni signalizovat, že sám žalovaný neuvádí své výdaje na bydlení zcela zjevně v reálné výši správně a měla žádat jejich ověření. Statistická výše výdajů žalovaného se tak již z tohoto pohledu jeví jako zcela iluzorní a nijak neodpovídající realitě. Je sice možné, že žalovaný platil za své výdaje i nižší částky, avšak tuto skutečnost by bylo nutné ověřit tím, že by žalovaný tyto své výdaje doložil. To se však v tomto případě nestalo, neboť žalobkyně vycházela z údajů průměrných (statistických).

29. Odvolací soud pak také zohlednil, že sama žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z jeho výpisů z účtu za měsíce září až listopad 2023. Z nich pak musela zjistit (stejně jako odvolací soud), že zůstatek na bankovním účtu žalovaného činil ke konci měsíce srpna 2023 částku 0,53 Kč, ke konci měsíce září 2023 částku 8,33 Kč, ke konci měsíce října 2023 částku 5,13 Kč a ke konci měsíce listopadu 2023 částku 391,16 Kč. Z těchto údajů pak jednoznačně vyplývá, že žalovaný nebyl schopen tvořit po sledovanou dobu žádnou měsíční rezervu a téměř všechny své prostředky tvořené příjmem ze zaměstnání utratil. Nadto z výdajů žalovaného uvedených v jeho výpisech není zřejmé, zda žalovaný z těchto částek platí (a případně v jaké výši) náklady na bydlení. Je tak evidentní, že žalovaný před poskytnutím úvěru neměl měsíčně částku potřebnou ke splacení úvěru výši 7 500 Kč, přičemž při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí lze jen stěží počítat s tím, že žalovaný je schopen některé své výdaje omezit a použít takto získané prostředky na úhradu splátky úvěru. Za situace, kdy nejsou vůbec zkoumány výdaje žalovaného, totiž nelze ani jakkoliv předjímat, zda žalovaný má vůbec některé výdaje, které je schopen omezit.

30. V souvislosti s posouzením otázky posouzení úvěruschopnosti žalovaného je pak dále nutno přihlédnout k tomu, že sama žalobkyně v rámci svého interního procesu zjistila, že žalovaný je extrémně rizikovým klientem. To jí mělo rovněž signalizovat, že je potřeba zkoumat úvěruschopnost žalovaného pečlivěji, než nakonec učinila.

31. Pokud tedy okresní soud uzavřel, že žalobkyně přistoupila ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, je nutno jeho závěr považovat za zcela nesprávný. Nezkoumala-li pak žalobkyně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu i přesto úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Soud proto k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat (nadto tak žalovaný v průběhu tohoto řízení učinil).

32. Dle § 87 odst. 1 věta druhá a odst. 2 ZoSÚ tak žalobkyni na základě neplatné smlouvy o úvěru náleží vůči žalovanému pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Na ostatní nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru pak žalobkyně nárok nemá. Bylo tedy zejména zapotřebí zjistit výši tohoto bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému na úkor žalobkyně dostalo.

33. Žalobkyně poskytla žalovanému částku úvěru ve výši 50 000 Kč, přičemž odvolací soud z potvrzení o provedení tuzemských odchozích úhrad ze dne 14. 2. 2024, 18. 4. 2024, 12. 9. 2024 a 16. 9. 2024 zjistil, že žalovaný žalobkyni již vrátil celkem částku 66 000 Kč (dne 14. 2. 2024 ve výši 10 000 Kč, dne 18. 4. 2024 ve výši 10 000 Kč, dne 12. 9. 2024 ve výši 30 000 Kč a dne 16. 9. 2024 ve výši 16 000 Kč). Všechny tyto platby byly totiž žalovaným provedeny na účet uvedený žalobkyní ve smlouvě o úvěru jako účet, na něž má žalovaný provádět splátky úvěru a tyto platby byly označeny variabilním symbolem v podobě čísla smlouvy o úvěru. Je tak možno jednoznačně dovodit, že pokud žalovaný tyto platby činil, činil je jako splátky jistiny úvěru.

34. Odvolací soud tak nemá za to, že by žalobkyně měla vůči žalovanému na základě neplatně uzavřené smlouvy o úvěru nárok na zaplacení jakékoliv dosud nesplacené jistiny úvěru, neboť žalovaný jí již tuto jistinu vrátil. Nelze tak dospět k závěru, že by v současné době žalovaný měl u sebe jakékoliv bezdůvodné obohacení, které by byl povinen žalobkyni vydat. A protože se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 3. 2025 a jelikož žalovaný bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni vrátil nejpozději ke dni 16. 9. 2024, nelze rovněž dospět k závěru, že by byl ke dni 27. 3. 2025 v jakémkoliv prodlení s vrácením tohoto bezdůvodného obohacení. Žalobkyni tak nenáleží nejen nárok na nesplacenou jistinu úvěru, ale ani nárok na úrok z prodlení z ní.

35. Je tak možno shrnout, že žalobkyni vůči žalovanému nenáleží nárok na zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení. Pokud tedy okresní soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl, neučinil tak správně. Odvolací soud proto výrokem II. tohoto rozsudku změnil zbylou část meritorního výroku I. rozsudku okresního soudu tak, že žalobu co do zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení zamítl.

36. Odvolací soud pak pouze doplňuje, že nepovažoval za nutné se zabývat další odvolací argumentací žalovaného, neboť by to nemohlo přivodit jeho jakékoliv jiné rozhodnutí o věci samé. Nicméně v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že pokud okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru není neplatná v důsledku nesplnění povinnosti žalobkyně zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, měl se okresní soud řádně vypořádat se všemi dalšími námitkami žalovaného (týkající se neplatnosti smlouvy o úvěru), které vznesl v průběhu prvostupňového řízení. Tyto námitky však okresní soud zcela pominul a nijak na ně ve svém rozhodnutí nereagoval, což by mohlo být považováno za porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

37. Odvolací soud dále považuje za nutné upozornit, že nepřehlédl (na rozdíl od soudu okresního) vzájemný návrh uplatněný žalovaným v prvostupňovém řízení v rámci podání ze dne 21. 5. 2025. Jím totiž žalovaný uplatnil vůči žalobkyni nárok na zaplacení částky 17 500 Kč jako přeplatku vzniklého při splácení nesplacené jistiny úvěru. O tomto nároku žalovaného však okresní soud dosud nijak nerozhodl. S ohledem na okolnost, že je možno tento vzájemný návrh považovat za zcela samostatný předmět řízení, mohl odvolací soud o nárocích žalobkyně vůči žalovanému (které byly rozhodnuty v celé šíři odvoláním napadeným rozsudkem okresního soudu) i samostatně rozhodnout. Tímto rozsudkem odvolacího soudu však řízení nekončí, neboť je potřeba v něm rozhodnout o nároku žalovaného vůči žalobkyni na zaplacení částky 17 500 Kč. V prvé řadě si pak okresní soud ujasní, jak žalovaný vůbec k výši této požadované částky dospěl a také neopomene vybrat od žalovaného soudní poplatek spojený s podáním jeho vzájemné žaloby. V rámci rozhodnutí o meritu vzájemné žaloby žalovaného vůči žalobkyni pak okresní soud také rozhodne o náhradě nákladů řízení vztahujících se k tomuto vzájemnému návrhu žalovaného.

38. Pokud totiž okresní soud rozhodl svým odvoláním napadeným rozsudkem meritorně pouze o žalobě žalobkyně, vztahuje se také jeho nákladový výrok (včetně nákladového výroku odvolacího soudu týkajícího se jak prvostupňového, tak i odvolacího řízení) pouze k části řízení o žalobě žalobkyně. Za situace, kdy žalovaný uplatnil v průběhu řízení vůči žalobkyni vzájemnou žalobu, je totiž nutno posuzovat náklady řízení o žalobě žalobkyně proti žalovanému a náklady řízení o vzájemné žalobě žalovaného proti žalobkyni zcela samostatně. V obou řízeních totiž může být zcela odlišný procesní úspěch jednotlivých účastníků řízení a rovněž mohou být činěny zcela samostatné procesní úkony. Odvolací soud tak o nákladech prvostupňového řízení a také o nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodoval tak, že se jednalo o náklady řízení o žalobě žalobkyně proti žalovanému. Jak již bylo zmíněno výše, o nákladech řízení vztahujících se ke vzájemné žalobě žalovaného proti žalobkyni, pak okresní soud rozhodne ve svém dalším rozhodnutí, kterým rozhodne o této vzájemné žalobě.

39. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem vztahujících se k žalobě žalobkyně. Dospěl k závěru, že v rozsahu částky 1 000 Kč byl žalovaný v prvostupňovém řízení procesně neúspěšný a ve zbylém rozsahu (tedy co do částky 51 479,45 Kč jako součtu jistiny ve výši 50 000 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni rozhodnutí okresního soudu v částce 1 479,45 Kč) byl naopak procesně úspěšný. Je tak možno uzavřít, že žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšný v rozsahu 98 % a procesně neúspěšný v rozsahu 2 %, a proto mu náleží vůči žalobkyni dle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Procesní neúspěch žalovaného v prvostupňovém řízení totiž odvolací soud hodnotí pouze jako nepatrný. S ohledem na okolnost, že se žalovaný svého práva na náhradu nákladů řízení před okresním soudem výslovně vzdal, rozhodl odvolací soud výrokem III. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o žalobě žalobkyně.

40. Shodný procesní úspěch i neúspěch pak odvolací soud dovodil i v odvolacím řízení týkajícím se opět pouze žaloby žalobkyně. Ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný má vůči žalobkyni nárok na plnou náhradu nákladů i za odvolací řízení. Přitom žalovaný požadoval náhradu pouze za soudní poplatek zaplacený za podané odvolání v částce 2 550 Kč a ve zbytku se svého práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal. Odvolací soud proto výrokem IV. tohoto rozsudku zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení o žalobě žalobkyně částku 2 550 Kč.

41. Odvolací soud zavázal žalobkyni k zaplacení náhrady nákladů řízení žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal odvolací soud jakéhokoliv podkladu v obsahu spisu.

Poučení