15 Co 196/2022- 147

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň Mgr. Aleny Jedličkové a JUDr. Zoji Dvořákové ve věci žalobců: a) [jméno] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] c) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] d) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] e) [jméno] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa] f) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] g) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] h) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] i) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] j) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] k ) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] - [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení náhrady újmy a omluvu, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal, jednak aby žalované byla uložena povinnost poskytnout jim zadostiučinění ve formě omluvy (výrok I., III., V., VII., IX., XI., XIII., XV., XVII., XIX., XXI.) a dále peněžité zadostiučinění ve výši [částka] každému z nich (výroky II., IV., VI., VIII., X., XII., XIV., XVI., XVIII., XX., XXII.). Každému z žalobců a) až k ) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výroky XXIII. – XXXIII.).

2. Žalobci b), d), e), f), h), i) a k ) vykonávali funkci starostů svých obcí, žalobci c), g) a j) funkci místostarostů a žalobce a) funkci člena rady. Svými žalobami se domáhali náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za to, že na základě [ustanovení pr. předpisu], o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován [ustanovení pr. předpisu] a [ustanovení pr. předpisu], byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejich majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejich působení jako veřejných funkcionářů, čímž mělo docházet k setrvalému porušování práv na ochranu jejich soukromí. Protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. [ústavní nález] (dále také jen„ nález“). Pochybení žalované spatřovali žalobci v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobců, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Žalobci dále ve svých žalobách odkazovali na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 občanského zákoníku. Ke vzniku újmy docházelo u žalobců od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] zveřejněním oznámení o majetku za roky [rok], 2018 a 2019.

3. Žalovaná potvrdila, že žalobci u ní každý samostatně uplatnili svůj nárok, který je nyní předmětem této žaloby. Uvedla, že žádnému z žalobci uplatněných nároků nevyhověla, když dospěla k závěru, že není dán odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu. Uvedla, že je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem [anonymizována dvě slova] oznámení. Při své činnosti správce se žalovaná řídí zákonem o střetu zájmů, nepřísluší jí posuzovat soulad tohoto zákona s [anonymizováno] [země] a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona o střetu zájmů byla nálezem Ústavního soudu zrušena ke dni [datum] a žalovaná tak byla povinna až k tomuto dni postupovat podle zákona o střetu zájmů v dosavadním znění. Její postup tak nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup.

4. Z provedených důkazů a z nesporných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že na žalobce jako veřejné funkcionáře, se vztahovala povinnost podání oznámení o majetku podle zákona o střetu zájmů. Žalovaná jako orgán spravující dle zákona o střetu zájmů centrální registr oznámení zveřejnila v centrálním [anonymizováno] oznámení o majetkových poměrech žalobců, a to konkrétně v období od [anonymizováno] [rok] do [datum], kdy byl do [anonymizováno] oznámení ničím neomezený přístup. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], dospěl k závěru, že jsou-li údaje o majetku komukoli zpřístupňovány anonymně a bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu), jde o zásah do práva na informační sebeurčení, jež neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do [anonymizováno] oznámení na základě žádosti. Ústavní soud proto zrušil ustanovení [ustanovení pr. předpisu] [číslo] [rok] Sb. a [ustanovení pr. předpisu], a to uplynutím dne [datum].

5. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci se nemohou svého nároku domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť k jejich újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci. Uplatněný nárok je tedy nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že v posuzované věci neexistuje žádné rozhodnutí, které by bylo pro svou nezákonnost zrušeno, a proto není dán odpovědnostní titul dle [ustanovení pr. předpisu] (dále jen„ Zákon“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu a uplatněný nárok tak není důvodný. Konstatoval, že vytýkané jednání žalované spočívalo v tom, že postupovala tak, jak jí zákon o střetu zájmů ukládal. Žalovaná přitom byla vázána platnými a účinnými právními předpisy. To platí i tehdy, kdy následně dojde k jeho (částečnému) zrušení ze strany Ústavního soudu z důvodu protiústavnosti. Žalovaná nemá žádnou pravomoc si sama předběžně posoudit ústavnost zákonů a v závislosti na svém závěru se rozhodnout, zda se bude takovým zákonem řídit či nikoli. Postup žalované, jehož nesprávnost žalobci namítali, byl v souladu s tehdy platným a účinným zákonem, přičemž na této skutečnosti nemění nic ani pozdější nález Ústavního soudu, jímž byla daná právní úprava shledána protiústavní, neboť nález nemá zpětné účinky a nadto rozhodnutí o jejím zrušení bylo vydáno s odloženou vykonatelností. Bez významu soud prvního stupně shledal, že praxe žalované coby správce [anonymizováno] oznámení se v průběhu času změnila, neboť z hlediska posouzení, zda byla předchozí praxe protiprávní (a tedy může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 [příjmení]) či nikoli, je případná odlišná pozdější praxe zcela irelevantní. Ve vztahu k těmto závěrům odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které se týkalo obdobné věci.

6. Nad rámec těchto závěrů soud prvního stupně podotkl, že nárok na náhradu újmy neplyne ani z jiných ustanovení vnitrostátních právních předpisů či přímo aplikovatelných mezinárodních smluv nebo ustanovení Listiny základních práv a svobod.

7. Na základě výše uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že v souzené věci není dán odpovědnostní titul, a proto žaloby všech žalobců zamítl, aniž se pro nadbytečnost dále zabýval tvrzenou újmou a jejím rozsahem. Podle úspěchu ve věci pak žalobců s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované zaplatili náhradu nákladů řízení.

8. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Namítali, že je nepřijatelné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva, jichž se žalobci žalobou dovolávají, oslabena nebo dokonce vypnuta. Připomněli, že do [anonymizováno] [rok] byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, teprve novela provedená zákonem [číslo] [rok] umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Žalobci s odkazem na nález [název soudu] ze dne [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno], z něhož obsáhle citovali, setrvali na názoru, že stát je odpovědný za to, že jejich ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo porušeno. Vyjádřili přesvědčení, že v [ustanovení pr. předpisu] jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Žalobci vytyčovali paralely s hypotetickou legalizaci mučení ve vazebních věznicích či v prolomení [anonymizována dvě slova], které by byly následně z hlediska své legalizace shledány protiústavními, přičemž dovozovali ve své věci stejnou míru nepřípustnosti a zásah do ústavně zaručených práv tam, kde obě uvedená práva měla zásadně shodné postavení. Dle přesvědčení žalobců byla odložená vykonatelnost stanovena pro [anonymizována dvě slova], aby protiústavní normu nahradil, nikoli pro žalovanou, aby mohla dále porušovat ústavní práva žalobců. Žalobci zdůraznili, že podali žalobu na ochranu osobnosti, nesdílí proto závěr soudu prvního stupně, že v úvahu připadá pouze aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalobců se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát ve svém důsledku neodpovídá, žalovaná musí v právním státě přijmout odpovědnost za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení, omluvit se a poskytnout náležité zadostiučinění. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě plně vyhověl.

9. Žalovaná ve svém vyjádření vyvracela vývody odvolání žalobce a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznila, že ve své pozici orgánu moci výkonné se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmu a činila tak s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Poukázala na to, že soud prvého stupně zcela správně vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. [značka automobilu] [anonymizováno] – st [číslo] a akcentovala, že zveřejňováním oznámení o majetku žalobců v centrálním [anonymizováno] oznámení v době od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu do [datum] se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu, když postupovala podle tehdy platné a účinné právní úpravy a činila tak s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Dále poukázala na to, že skutečnost, že dne [datum] tedy v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu, omezila dálkový přístup do [anonymizována dvě slova] oznámení, sama o sobě nezakládá, že by žalovaná před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle zákona o střetu zájmů, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmu, který byl shledán jako ústavně souladný. Za nesprávný považovala též názor žalobce, že nárok na poskytnutí omluvy a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmou mu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Poukázala rovněž na to, že nemajetková újma žalobce se nepresumuje a žalobci jsou povinni tvrdit a prokázat zásah do své osobnostní sféry. Žalobci však vesměs neuvedli žádné konkrétní zásahy do osobnostních sfér žalobců způsobené plošným zveřejňováním údajů z [anonymizována dvě slova]. Z výše uvedených důvodů žalovaná žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Žalobci podali k vyjádření žalované repliku, v níž setrvali na všech svých stanoviscích a zejména zdůraznili to, že dle jejich mínění postupem žalované bylo zasaženo do jejich práva na soukromí. Akcentovali, že soukromí představuje jeden ze stěžejních prvků svobody jednotlivce, která patří mezi nejdůležitější hodnoty demokratického státu.

11. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), když za souhlasu obou účastníků věc projednal a rozhodl dle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu věci, na jeho základě učinil správné skutkové závěry s nimž se odvolací soud ztotožnil a vycházel z nich ve svém rozhodnutí. Po stručnost odůvodnění svého rozhodnutí proto v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

13. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Proto i v tomto směru pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

14. Nad rámec rozsudku soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám žalobců odvolací soud uvádí, že zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, byl s účinností od [datum] novelizován [ustanovení pr. předpisu], mimo jiné v § 14b odst. 1 tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § [anonymizováno] odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do [anonymizováno] oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

15. S účinností od [datum] byl zákon o střetu zájmů novelizován [ustanovení pr. předpisu] mimo jiné v § 14b odst. 1 tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § [anonymizováno] odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do [anonymizováno] oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

16. Obě citované novelizace pak byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [ústavní nález], dle kterého:„ I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného [anonymizováno] oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do [anonymizováno] prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z [anonymizováno] na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z [anonymizováno] oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení, a namísto 6 500 evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy např. právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.“ 17. Žalobci plnili povinnost dle zákona o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně Ústavní soud hodnotil jako nepřiměřený zásah do soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní s tím, že vykonatelnost nálezu nastala uplynutím dne [datum]. Žalovaná ústavně nekonformní způsob zveřejňování oznámení v podobě dálkového a ničím neomezeného přístupu omezila dne [datum] v bezprostřední reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], aby zamezila situaci, kdy nedodržení povinnosti podat oznámení o majetku nestíhala možnost uložení sankce.

18. Žalobci tvrdili, že postupem žalované došlo k zásahu do jejich práva na soukromí a informační sebeurčení chráněných čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny v době od [anonymizováno] [rok] do [datum], kdy v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo s vědomím protiústavnosti zákona, který byl nadále žalovanou aplikován.

19. Podle čl. 36 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odst. 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odst. 4). Tímto [ustanovení pr. předpisu], o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní [ustanovení právního předpisu EU] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tento zákon umožňuje odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného ve specifické situaci, tj. došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní. Zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup ani rozhodnutí, a proto za újmu způsobenou legislativní činností stát neodpovídá s výjimkou porušení práva Evropské unie nebo zřetelného zásahu do základních práv.

20. Starší judikaturou sice byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku. Tato praxe ale byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek pod [číslo] podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Soud prvního stupně v intencích citované judikatury správně dovodil, že žalobci se svého nároku nemohou domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ale toliko dle speciálního zákona č. 82/1998 Sb.

21. Za nesprávný úřední postup přitom nelze považovat zákonodárnou činnost Parlamentu, a proto pochybení v jejím rámci (vydání protiústavní normy) nezakládá odpovědnost státu za tím vzniklou újmu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). V případě činnosti moci zákonodárné, stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc (takovou situací může být například správní činnost související se zákonodárnou pravomocí, například otázka vyhlášení nesprávné verze právního předpisu, jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. [ústavní nález]).

22. Soud prvního stupně správně vysvětlil, proč nelze v postupu žalované podle dosud účinné právní normy, shledat nezákonný postup dle [ustanovení pr. předpisu] Soudem prvního stupně uvedené závěry jsou v souladu s judikaturou, zejména stanoviskem Ústavního soudu [anonymizováno] [číslo] ze dne [anonymizována dvě slova] [rok] Ústavní soud využil možnosti zrušit neústavní část zákona o střetu zájmů nikoli současně s vyhlášením svého nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], ale až k [datum], přičemž konstatoval, že veřejná kontrola nad výkonem funkce starosty a povinnost podávat oznámení o majetku je sama o sobě legitimní a s ústavním pořádkem souladná, nesouhlasil pouze s bezbřehou možností nahlížet do podaných oznámení. Je nepochybné, že pokud by byl zásah do práv veřejných funkcionářů natolik silný, že by představoval enormní porušení zaručených práv, nemusel Ústavní soud odložit účinnost svého nálezu, ale mohl příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů zrušit s okamžitou účinností vyhlášením nálezu. Nejsou tak namístě spekulace žalobců o hypotetické legalizaci mučení ve vazebních věznicích či o prolomení [anonymizována dvě slova]. Pokud tedy žalovaná po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, ale před jeho účinností ještě oznámení o majetku zveřejňovala, nelze to považovat za její nesprávný postup, neboť tak činila stále v souladu s účinnou právní normou.

23. V neposlední řadě odvolací soud poukazuje i na to, že žalobci ve svých žalobách, kromě obecných tvrzení o zásahu do práv, nijak nekonkretizovali, jak intenzivně je zasáhl a jak se projevil postup žalované v jejich osobnostní sféře. Je třeba uvést, že každý veřejný funkcionář musí být vnitřně srozuměn s kontrolou veřejnosti z hlediska možného střetu zájmů, klientelismu a korupce a v této souvislosti být i ztotožněn a do jisté míry jí být v rovině výkonu veřejných funkcí nakloněn. V tomto směru lze od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při nikoliv zcela šetrném zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. I po zásahu Ústavního soudu stále dle zákona o střetu zájmů platí, že citlivé informace se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Způsob, jakým tak učiní – tj. zda anonymně či adresně, je sice z hlediska odpovědnosti tazatele při zneužití informací odlišný, nicméně z hlediska výsledku, tj. přijetí požadovaných informací, je stejný. Aplikací protiústavního zákona by mohlo dojít u konkrétní osoby ke vzniku újmy, která by mohla souviset s plošným zveřejněním citlivých informací a která by se následně promítla např. do zhoršených sociálních vztahů (v rodině, mezi přáteli, známými, v komunitě apod.). Žalobci však žádný takový konkrétní zásah nepopsali. V předžalobní výzvách, které žalobci zaslali žalované (a i v žalobách), všichni shodně uváděli, že veřejnou funkci vykonávají ve svém volném čase ve snaze rozvíjet svou obec, a namísto ocenění za tuto činnost byli hrozbou sankcí donuceni k „ majetkovému striptýzu“. Tato frustrace žalobců je sice lidsky pochopitelná, avšak mírou intenzity zásahu ve spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačuje k závěru, že ze strany státu došlo k porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení, které by způsobilo na straně žalobců nemateriální újmu. Satisfakce se žalobcům navíc nepochybně dostalo již tím, že došlo ke zrušení ústavně nekonformních zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů, kdy jejich ústavně garantovaná práva jsou napříště šetřena.

24. Odvolací soud nad rámec výše uvedeného ještě dodává, že je mu znám nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález], kterým Ústavní soud shledal, že výroky rozsudků Městského soudu v Praze vyjmenovanými ve výroku I. nálezu v část, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení odvoláním napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítajících žaloby stěžovatelů na zaplacení náhrady nemajetkové újmy, bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž vyjmenované rozsudky Městského soudu v Praze byly výrokem II. nálezu v uvedené části zrušeny. Ve zbývajících částech pak byly ústavní stížnosti odmítnuty (výrok III. nálezu). Odvolací soud se s důvody, o které Ústavní soud opřel toto své rozhodnutí, neztotožnil, a přiklonil se k odlišnému stanovisku soudce [jméno] [jméno], které souznělo se závěry, k nimž dospěly jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací a na jejichž základě následně dospěly k závěru, že žaloby, kterými se žalobci domáhali poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy a finanční náhrady za porušení jejich práv zaručených Listinou, nejsou důvodné pro neexistenci odpovědnostního titulu.

25. Zcela jednoznačně se k základní otázce podstatné pro rozhodnutí v této věci vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku Pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno] – st [číslo], podle něhož„ Nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález], vyhlášený pod [číslo] [rok] Sb., kterým byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od [datum] (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), a jehož vykonatelnost byla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy [země] a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona [číslo] Sb., stanovena uplynutím dne [datum], neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce [anonymizováno] oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do [anonymizováno] oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením (výrok I.). Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do [datum] způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní [ustanovení právního předpisu EU] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění [ustanovení pr. předpisu]“ (výrok II.).

26. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně správného navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná a nebyla v tomto řízení právně zastoupena, náleží dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada hotových výdajů [částka] za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání).