15 Co 2/2024 - 217

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 1 638 582 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2023, č. j. 31 C 173/2022-153, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.: a) co do částky 1 468 456 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 20. 7. 2021 do zaplacení a co do částky 1 200 Kč mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 468 456 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 20. 7. 2021 do zaplacení a částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 7 797 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradu nákladů řízení částku 154,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradu nákladů řízení částku 1 333,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku za žalobu částku 73 410 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 795 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku za odvolání částku 73 410 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 638 582 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 20. 7. 2021 a částky 1 200 Kč (výrok I.), dále zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 223 154,40 Kč (výrok II.) a současně zavázal žalobkyni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši, kterou stanoví samostatným usnesením (výrok III.). Žalobkyně se svého nároku domáhala na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2019 (dále jen „smlouva“), kterou se žalovanou uzavřela jako kupující a jejímž předmětem byl prodej 6 ks mobilních plynových stanic (3 ks vozíku na kyslík a 3 ks vozíku na dusík), které měly splňovat technické parametry a kritéria uvedená ve Specifikaci plnění tvořící přílohu č. 1 smlouvy (dále jen „zboží“). Žalovaná se zavázala dodat toto zboží žalobkyni do 15. 10. 2020 za cenu 4 477 000 Kč včetně DPH. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že žalovaná je povinna dodat zboží až po provedení státního ověřování jakosti (dále jen „SOJ“) dle zákona č. 309/2000 Sb., o obranné standardizaci, katalogizaci a státním ověřování jakosti výrobků a služeb určených k zajištění obrany státu (dále jen „ZOS“) a s doložením Osvědčení o jakosti a kompletnosti. O dodání a převzetí zboží byla žalovaná povinna vyhotovit dodací list, přičemž den jeho podpisu žalobkyní byl dle smlouvy dnem splnění povinnosti žalované dodat plnění žalobkyni. Smluvní strany se dále dohodly, že v případě prodlení žalované s dodáním zboží ve sjednaném termínu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z ceny plnění včetně DPH. Žalovaná dodala zboží žalobkyni až dne 16. 4. 2021 a byla tak v prodlení v délce 183 dnů. Za toto období vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu v celkové výši 1 638 582 Kč. A protože žalovaná nezaplatila smluvní pokutu ani ve sjednané lhůtě do 19. 7. 2021, domáhá se žalobkyně zaplacení také úroku z prodlení a rovněž i paušálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč.

2. Žalovaná se nároku žalobkyně bránila tím, že důvodem zpoždění dodání zboží bylo prodlení společnosti [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“), která vyrábí plynové stanice jakožto základní komponenty pro výrobu zboží. Společnost [Anonymizováno] však nebyla schopna dodat žalobkyni plynové stanice ve smluveném termínu (do 31. 3. 2020), a to z důvodu globální pandemie COVID-19, přičemž je dodala až 10. 9. 2020 (tedy se zpožděním zhruba 6 měsíců). O tuto dobu se pak dostala do prodlení i žalovaná vůči žalobkyni. Dalším dodavatelem komponentů pro výrobu zboží byla společnost [právnická osoba] (dále jen „[Anonymizováno]“), která měla žalované dodat komponenty pro výrobu rovněž do 31. 3. 2020, avšak dodala je až 8. 9. 2020, a to rovněž kvůli logistickým problémům vyvolaným pandemií COVID-19. Smlouva mezi účastníky byla uzavřena ještě předtím, než Světová zdravotnická organizace vyhlásila v lednu 2020 globální stav zdravotní nouze a v březnu 2020 celosvětovou pandemii. Dle žalované tak po uzavření smlouvy nastala okolnost představující objektivní nemožnost plnění, tedy vyšší moc ve smyslu § 2913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a žalovaná tak není odpovědná za škodu a nárok na úhradu smluvní pokuty tak není uplatněn po právu. Žalovaná měla rovněž za to, že žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy, v rozporu se zásadou poctivosti a zákazem zneužití práva a jejímu nároku by tak měla být soudem odepřena ochrana. Výše zmíněné okolnosti žalovaná spatřovala v tom, že zhruba 3 měsíce po uzavření smlouvy došlo k propuknutí celosvětové pandemie, která postihla celý svět, a to nejen ekonomicky (dne 12. 3. 2020 byl v ČR vyhlášen nouzový stav, který byl prodlužován až do 17. 5. 2020, dne 16. 3. 2020 došlo k uzavření státních hranic ČR a dne 23. 3. 2020 byl vyhlášen celostátní lockdown ve Velké Británii). Žalobkyně pak nikdy ani netvrdila, že by jí pozdním dodáním zboží vznikla nějaká škoda. Požadování smluvní pokuty v takovém případě nemůže směřovat k dosažení hospodářských cílů či jiných potřeb žalobkyně, ale jedná se pouze o obohacení žalobkyně na úkor žalované.

3. Prodlení žalované bylo navíc způsobeno prodlením žalobkyně, která měla před zahájením výroby zboží požádat o provedení SOJ, ale učinila tak až dne 1. 12. 2020. Přitom žalovaná měla pouze k SOJ poskytnout součinnost a oznámit Úřadu pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti, provádějícímu SOJ (dále jen „Úřad“), připravenost k jejímu provedení. Žalovaná se pokusila dodat zboží žalobkyni již ve dnech 3. a 4. 11. 2020 a teprve dne 2. 12. 2020 vyhotovila žalobkyně doklad o nepřevzetí zboží v němž uvedla, že chybí doklad o provedení SOJ. Žalovaná pak s ohledem na nečinnost žalobkyně vyhotovila dne 21. 1. 2021 dvě Oznámení o připravenosti ke konečné kontrole a téhož dne je doručila Úřadu. Pokud by bylo SOJ zahájeno k návrhu žalobkyně ve stanovené lhůtě, nedostala by se žalovaná do prodlení. Při provádění SOJ pak byly zjištěny nedostatky v barvě a tloušťce laku a také v rozměrech zboží, což ale byly vady pouze kosmetického charakteru, které neměly vliv na užitnou hodnotu zboží. Kvůli novému lakování se musely vozíky kompletně rozebrat a de facto provést všechny úkony potřebné pro jejich zhotovení. Odstranění vad, které by samo o sobě mohlo být provedeno v řádu dnů, se tak protáhlo na dobu od 2. 12. 2020 do 9. 4. 2021, kdy bylo úspěšně provedeno SOJ. Žalobkyně pak zboží dodala žalované dne 16. 4. 2021, přičemž na dobu prodlení měl dle žalované vliv také postup Úřadu, který řešil provozně nepodstatné záležitosti, v čemž žalovaná spatřovala zlý úmysl, a to i s ohledem na okolnost, že tento Úřad spadá pod žalobkyni.

4. Žalovaná rovněž vznesla námitku nepřiměřenosti nároku na smluvní pokutu a navrhla jeho moderaci, neboť denní sazba 0,2 % z kupní ceny činí roční výši smluvní pokuty v rozsahu 73 % z kupní ceny. Nárok žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 1 638 582 Kč pak činí téměř 1/3 kupní ceny. Žalovaná rovněž namítla neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro její nepřiměřenou výši, a to i s ohledem na okolnost, že žalobkyně obdržela od žalované velmi příznivou kupní cenu a v případě vyhovění žalobě dojde k dalšímu jejímu snížení o 1/3. Žalovaná také navrhla moderaci nároku na smluvní pokutu až na hranici škody, která žalobkyni vznikla. A protože žalobkyni žádná škoda nevznikla, navrhla moderaci smluvní pokuty v celé výši.

5. Žalobkyně měla za to, že uplatnění nároku na smluvní pokutu není jednáním v rozporu s dobrými mravy, ani zneužitím práva či jednáním v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, jelikož žalobkyně uplatněním svého nároku neměla v úmyslu poškodit žalovanou. Žalobkyně jako organizační složka státu musí jednat s péčí řádného hospodáře a uplatňovat nároky, které jí v souvislosti se správou majetku vznikly. Na vznik práva na smluvní pokutu nemají vliv ani objektivní nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky v podobě prodlení subdodavatelů žalované, a to ani v důsledku pandemie COVID-19. Rovněž ani vznik škody na straně žalobkyně není podmínkou vzniku nároku na smluvní pokutu. K restrikcím souvisejícím s pandemií COVID-19 pak v Evropě došlo až ve druhé polovině března 2020, tedy v době, kdy již společnost Semmco měla své plnění žalované poskytnout. Tudíž vliv pandemie na tuto skutečnost musel být minimální. Pokud se jedná o prodlení s dodáním komponent ze strany společnosti [Anonymizováno], pak dle tvrzení žalované došlo k tomuto prodlení v důsledku nouzového stavu, který však byl ukončen dne 17. 5. 2020 a navíc žádné vládní opatření nenařídilo výrobním podnikům přerušení činnosti, ani zákaz vývozu a dovozu zboží. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by se jí žalovaná pokusila dne 3. 11. 2020 dodat zboží, neboť k němu měla žalovaná vyhotovit dodací list s patřičnými náležitostmi, přičemž den podpisu tohoto dodacího listu se měl dle smlouvy považovat za den dodání zboží. K ničemu z toho však dne 3. 11. 2020 nedošlo. Dále žalobkyně zmínila, že postup Úřadu nelze považovat za zlý úmysl, neboť se jedná pouze o snahu o dodržení smluvních podmínek. Smluvní pokuta požadovaná v sazbě 0,2 % denně není pak dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu jakkoliv nepřiměřená. Skutečnost, že žalobkyně požádala o provedení SOJ dne 1. 12. 2020 nemohla mít vliv na délku prodlení žalované, neboť Úřad nemůže vydat osvědčení bez provedení závěrečné kontroly, která se provádí až na hotových výrobcích. Žalovaná pak měla povinnost oznámit Úřadu připravenost ke kontrole, přičemž žalovaná tak učinila až dne 21. 1. 2021. Přitom bez vydaného osvědčení o provedení SOJ nebyla žalobkyně oprávněna a ani povinna zboží převzít. Při provádění konečné kontroly ze strany Úřadu pak byly zjištěny technické nedostatky, které musela žalovaná následně odstraňovat.

6. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil nedůvodnost nároku žalobkyně s tím, že v prvé řadě řešil, zda se žalovaná dostala do prodlení při plnění účastníky uzavřené kupní smlouvy, které by vylučovalo prodlení žalované. Vyšel z ustanovení § 1968 o. z., podle nějž dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele, přičemž dle § 1975 o. z. je věřitel v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Okresní soud vzal za prokázáno, že žalovaná byla povinna zboží dodat žalobkyni do 15. 10. 2020 po předchozím provedení SOJ, o nějž měla požádat žalobkyně. Žalovaná byla v této souvislosti povinna pouze poskytnout Úřadu součinnost. Základním předpokladem pro to, aby tento Úřad vůbec začal konat, je oznámení požadavku na provedení SOJ žalobkyní. Žalobkyně tuto svou informační povinnost splnila až poté, co uplynul termín k dodání zboží dle smlouvy, a to dne 1. 12. 2020. Přitom již předtím dne 3. 11. 2020 se žalovaná pokusila žalobkyni zboží dodat. Žalobkyně tedy pozdním zahájením procesu SOJ zabránila Úřadu ve spolupráci se žalovanou. Povinnost žalované informovat Úřad o připravenosti zboží ke kontrole pak okresní soud hodnotil až jako povinnost druhotnou. Pokud by žalobkyně splnila svou primární povinnost, pak by již k událostem, které se odehrály mezi smluvními stranami v době od listopadu 2020 do dubna 2021, nedošlo. Žalobkyně si zanedbání této své povinnosti byla vědoma nejpozději v listopadu 2020, jak vyplynulo z telefonického hovoru mezi žalobkyní a žalovanou. Okresní soud tak dovodil, že žalobkyně neposkytla žalované součinnost pro to, aby žalovaná mohla řádně splnit svou povinnost dodat zboží, což vylučuje odpovědnost žalované za prodlení. Proto okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

7. Nadto pak okresní soud zmínil, že i v případě závěru o prodlení žalované s dodáním zboží by nebylo možno žalobě vyhovět, neboť žalovaná namítala rovněž nepřiměřenost nároku na smluvní pokutu a navrhovala její moderaci. V souzené věci bylo dle okresního soudu prokázáno, že celý případ zasáhla situace vyvolaná pandemií COVID19 a jí vyvolanými omezujícími opatřeními ve společnosti, počínaje jarem 2020. Tato situace zasáhla i provoz žalované a jejích dodavatelů a způsobila tak pozdní dodání komponentů nezbytných k výrobě zboží pro žalobkyni. S přihlédnutím ke všem dalším skutečnostem vyšlým v průběhu řízení najevo (neinformování Úřadu žalobkyní o nutnosti provedení SOJ, pokusu o dodání zboží dne 3. 11. 2020 žalovanou a následná i přechozí komunikace žalobkyně se žalovanou) by okresní soud považoval smluvní pokutu za nepřiměřenou. Okresní soud by pak přihlédl i k tomu, že žalobkyni nevznikla v souvislosti s dodáním zboží žádná škoda. I z tohoto pohledu by tak žaloba nemohla být dle okresního soudu důvodná.

8. Proti celému rozsudku si žalobkyně podala včasné odvolání, v němž navrhovala jeho změnu a vyhovění žalobě v celém rozsahu. V prvé řadě namítala, že okresní soud nesprávně dovodil rozsah kontroly prováděné Úřadem, neboť tento měl dle smlouvy provádět pouze tzv. konečnou kontrolu po vyrobení zboží. V jejím rámci měl ověřit shodu zboží s požadavky stanovenými ve smlouvě, přičemž v případě zjištění shody vydá Úřad Osvědčení o jakosti a kompletnosti, tedy doklad nezbytný k převzetí zboží žalobkyní dle smlouvy. Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalovaná je povinna oznámit Úřadu připravenost ke konečné kontrole nejméně 5 pracovních dnů předem, což mohla žalovaná učinit kdykoliv v průběhu výroby, a to nezávisle na žalobkyni a její součinnosti. Přesto žalovaná takové oznámení učinila až dne 21. 1. 2021. V rámci kontroly pak byly ze strany Úřadu zjištěny na zboží závažné nedostatky spočívající v nesplnění technických parametrů a kritérií stanovených smlouvou (např. větší šířka i výška obou typů vozíků, menší průměr oka tažné oje), které vedly k přerušení kontroly ke dni 27. 1. 2021. Pokud by zboží těmito nedostatky netrpělo, mohl Úřad vydat Osvědčení o jakosti a kompletnosti již při provedení této první kontroly. Zboží však mělo tyto nedostatky výlučně v důsledku pochybení na straně žalované při jeho výrobě a žalovaná tak pro řádné splnění musela provést úpravy zboží. Jakákoliv součinnost žalobkyně k provedení kontroly ani odstranění nedostatků zboží nebyla vyžadována, a proto nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci věty druhé § 1968 o. z. Nelze tak dospět k závěru, že by žalovaná nebyla v prodlení kvůli prodlení žalobkyně. Navíc dle žalobkyně není možno dospět k závěru, že by se dne 3. 11. 2020 žalovaná pokusila dodat zboží žalobkyni. Tato skutečnost nijak nevyplývá ze Zápisů o uložení majetku, které byly v daný den pořízeny, neboť v nich není vyjádřena vůle žalované zboží žalobkyni ve smyslu čl. 6 smlouvy dodat, ani vůle žalobkyně toto zboží převzít, provést kontrolu jeho funkčnosti a úplnosti včetně dodané dokumentace či vůle žalobkyně převzetí zboží odmítnout. Z těchto dokumentů pak pouze vyplývá, že došlo k uložení zboží ve vojenském zařízení a naopak z posledního odstavce plyne závazek žalované, že o svém následném úmyslu o dodání zboží bude v budoucnu žalobkyni informovat. Navíc si žalovaná musela být vědoma toho, že dosud neproběhla kontrola ze strany Úřadu, že z jeho strany nebylo vydáno Osvědčení o jakosti a kompletnosti, a že ani sama žalovaná nevyhotovila dodací list ve smyslu čl. 6 odst. 3 smlouvy. Takový postup při dodání by byl zcela zjevně v rozporu se smlouvou a měl by jít k tíži žalované. Okresní soud tedy nijak nezohlednil, že žalovaná v důsledku svého pochybení nenabídla žalobkyni řádné plnění a zcela neodůvodněně přičítá toto prodlení výlučně k tíži žalobkyně.

9. Okresní soud pak dle žalobkyně také nesprávně konstatoval, že prodlení žalované souvisí s pandemií COVID-19. Žalovaná v souvislosti s pandemií neučinila vůči žalobkyni před uplynutím sjednaného termínu plnění (dne 15. 10. 2020) jakékoliv oznámení ve smyslu čl. 6 odst. 6 smlouvy. Navíc celostátní lockdown ve Velké Británii nemohl mít žádný vliv na prodlení společnosti [Anonymizováno] při dodávkách žalované, neboť k dodání komponentů mělo dojít v měsíci březnu 2020 a celostátní lockdown byl ve Velké Británii vyhlášen až dne 23. 3. 2020, tedy v době, kdy již měla být subdodávka pro žalovanou hotova. Ohledně prodlení společnosti [Anonymizováno][Anonymizováno]i prodlení žalované, které mělo být způsobeno nouzovým stavem vyhlášeným v ČR pak nebylo jakkoliv prokázáno, jaký konkrétní dopad měl vyhlášený nouzový stav na činnost těchto společností a v čem konkrétně spočívaly „logistické problémy“, kvůli nimž nemohlo být dodáno včas. Žádné vládní opatření totiž nenařídilo výrobním podnikům přerušení činnosti, ani zákaz vývozu a dovozu zboží.

10. Žalobkyně dále uváděla, že úmysl poškodit žalovanou nelze spatřovat v tom, že žalobkyně jakožto organizační složka státu musí jednat s péčí řádného hospodáře a uplatňovat nároky, které jí v souvislosti se správou jejího majetku vznikly. Moderace smluvní pokuty má být výjimečným institutem, který má být využit v případě zjevného excesu při uplatnění smluvní pokuty. To však nelze v daném případě shledat. Okresní soud pak při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle něhož se má v prvé řadě zkoumat funkce smluvní pokuty, poté konkrétní okolnosti s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty a naposledy samotná možnost snížení smluvní pokuty. Okresní soud však neučinil žádný z těchto kroků, a proto jsou jeho úvahy v tomto směru zjevně nepřiměřené. Nadto žalobkyně poukázala na skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu citované okresním soudem řešilo smluvní pokutu stanovenou pevnou částkou a nikoliv smluvní pokutu stanovenou procentem za dobu prodlení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nedává přímý a jednoznačný návod na řešení otázek, jak má být nahlíženo na smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení, vzniká-li v takovém případě smluvní pokuta samostatně za každý den. V této souvislosti je pak nutno vyjít i z dosavadních judikatorních závěrů, podle nichž nelze nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku hodnotit z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhotrvajícího prodlení dlužníka.

11. Žalovaná v reakci na odvolání žalobkyně uvedla, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně zcela správného. Žalovaná zmínila, že okresní soud nepřípustně vytrhl z kontextu obsah Přílohy č. 3 smlouvy, neboť smluvní strany si dohodly kontrolu Úřadem i v průběhu výroby zboží. Žalobkyně tak porušila jak svou zákonnou povinnost uvedenou v § 20 ZOS, tak i svou povinnost smluvní dle čl. 8 odst.

1. Žalovaná dále uváděla, že pokud by se nepokusila dne 3. 11. 2020 dodat zboží žalobkyni, pak je otázkou, za jakým účelem by zboží do vojenského zařízení v ten den přivezla? V tomto smyslu je tedy závěr okresního soudu rovněž nesprávný. Žalovaná je rovněž přesvědčena, že řádně prokázala příčinnou souvislost mezi jejím prodlením a pandemií COVID-19. Smlouva byla mezi účastníky uzavřena před vypuknutím této pandemie, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení smluvní pokuty zhruba za dobu 6 měsíců. Dodavatel žalované společnost [Anonymizováno] byla povinna dodat nezbytné komponenty do 31. 3. 2020, nicméně z důvodu pandemie je dodala až dne 10. 9. 2020, tedy s prodlením zhruba 6 měsíců. Obdobně to bylo s dodávkou komponent od společnosti [Anonymizováno], která zboží dodala se zpožděním zhruba 5 měsíců. V rozhodném období pak byl provoz žalované negativně ovlivňován z důvodu nemocnosti a pandemických opatření, což vyplynulo z výpovědí jednatele žalované [Anonymizováno] a svědků [Anonymizováno] a [jméno FO]. Je tak evidentní, že se žalovaná dostala v důsledku pandemie do prodlení o dobu, za níž žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty. Pokud by nedošlo k prodlení dodavatelů, pak by žalovaná měla zboží zkompletováno minimálně o 6 měsíců dříve, a o tuto dobu by se posunulo i jeho dodání žalobkyni. Celý proces dodávání zboží trval celkem zhruba 5 měsíců (od 3. 11. 2020 do 16. 4. 2021), a proto pokud by nedošlo k prodlení dodavatelů žalované, žalovaná by se do žádného prodlení vůči žalobkyni ani nedostala. Žalovaná dále zmínila, že žalobkyní vznesený nárok považuje za hrubě nemravný, neboť i přesto, že si žalobkyně musela být vědoma dopadů pandemie COVID-19 na dodavatelsko-odběratelské vztahy a život v ČR, vymáhá za toto období po žalované absurdní smluvní pokutu. Což je paradoxní i proto, že stát vyplácel podnikatelským subjektům v období pandemie dotace v rámci různých záchranných programů. Naposledy žalovaná zmínila, že i když rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 2273/2022) neřešilo smluvní pokutu vázanou na prodlení se splněním povinnosti, je nutno je použít analogicky i při řešení tohoto sporu.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, neboť takto byl odvoláními žalobkyně odvolacímu přezkumu otevřen, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, a tyto nebyly ani žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je z větší části důvodné.

13. Odvolací soud souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jednotlivých důkazů, na něž je možno pro zestručnění plně odkázat. Odvolací soud však považoval za nutné tato zjištění doplnit zopakováním dokazování ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to listinami (kupní smlouva č. [Anonymizováno] včetně příloh č. 1 až č. 5 a oznámení o přerušení konečné kontroly ze dne 27. 1. 2021), které již dříve provedl okresní soud. Současně pak odvolací soud také doplnil dokazování ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. (kupní smlouva č. [Anonymizováno] včetně příloh a dodatku č. 1, kupní smlouva č. [Anonymizováno] včetně příloh a dodatku č. 1, výzva žalobkyně ze dne 7. 4. 2022 s doručenkou z téhož dne, penalizační faktura č. [Anonymizováno] ze dne 4. 4. 2022, upomínka č. 1 ze dne 16. 5. 2022 s doručenkou ze dne 17. 5. 2022, výzva žalobkyně ze dne 11. 2. 2021, opětovná žádost žalobkyně o doložení termínu ze dne 14. 2. 2022, přípis žalované ze dne 28. 2. 2022 a sdělení žalované ze dne 28. 4. 2022), a to listinami, které okresní soud k důkazu neprovedl, ačkoliv byly účastníky k důkazu řádně a včas označeny (nicméně již v tuto chvíli odvolací soud předesílá, že z těchto důkazů nezjistil žádné skutečnosti relevantní pro jeho rozhodnutí). Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů níže v rámci právního hodnocení věci.

14. Z hlediska právního hodnocení odvolací soud především souhlasí se závěrem okresního soudu o platném uzavření kupní smlouvy mezi účastníky dne 17. 12. 2019, z níž žalované vyplynula povinnost dodat žalobkyni celkem 6 ks mobilních plynových stanic do 15. 10. 2020. Žalovaná však dodala objednané zboží žalobkyni teprve dne 16. 4. 2021, přičemž klíčové bylo v prvé řadě posoudit, zda za toto prodlení není žalovaná odpovědná ve smyslu § 1968 a § 1975 o. z., jak dovodil okresní soud. Stěžejní tedy bylo posoudit, zda žalovaná nemohla plnit včas pro prodlení žalobkyně, či zda žalobkyně nepřijala od žalované řádně nabídnuté plnění nebo neposkytla žalované součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

15. V souvislosti s aplikací § 1968 a § 1975 o. z. je potřeba si především uvědomit, že žalovaná měla zboží dle kupní smlouvy dodat žalobkyni až po provedení SOJ ze strany Úřadu, který měl vyhotovit Osvědčení o jakosti a kompletnosti zboží, které je rovněž dokumentem nutným k řádnému dodání zboží (jak odvolací soud zjistil z čl. 5.3. smlouvy). Odvolací soud pak považuje za nutné dále uvést, že kontrolu prováděnou Úřadem dle smlouvy považuje (na rozdíl od okresního soudu) za sjednanou jako kontrolu konečnou ve smyslu § 19 odst. 1 písm. b) ZOS. Tato okolnost dle odvolacího soudu vyplývá z Přílohy č. 3 smlouvy, v jehož čl. 1.5. je výslovně uvedeno, že v rámci SOJ se uskuteční konečná kontrola podle § 27 až § 29 ZOS. Nadto je zřejmé, že fakticky provedená kontrola ze strany Úřadu byla učiněna až jako kontrola následná, tedy kontrola provedená na zhotoveném zboží a nebyla ze strany Úřadu, ale ani ze strany žádné smluvní strany vyžadována jako kontrola prováděná průběžně v procesu výroby zboží. Navíc provedení konečné kontroly zmiňuje i ustanovení čl. 8.5. smlouvy, které ukládá žalované povinnost informovat Úřad o připravenosti k provedení konečné kontroly.

16. Odvolací soud dále zjistil, že se smluvní strany v čl. 6.3. smlouvy dohodly, že o předání a převzetí zboží je žalovaná povinna vyhotovit dodací list, přičemž jeho podepsání žalobkyní je považováno za den splnění povinnosti žalované dodat plnění žalobkyni. Je tak evidentní, že žalovaná mohla zboží řádně dodat žalobkyni teprve poté, co byla Úřadem provedena SOJ a bylo vydáno Osvědčení o jakosti a kompletnosti zboží. Dle čl. 8.1. smlouvy měla o provedení SOJ požádat žalobkyně, a to ve lhůtách dle ZOS (tedy ve lhůtě do 40 dnů před zahájením výroby nebo poskytováním služby dle § 20 odst. 2 ZOS). Současně pak byla žalovaná povinna oznámit Úřadu připravenost ke konečné kontrole nejméně 5 pracovních dnů předem.

17. S ohledem na výše uvedené je nutno v kontextu ustanovení § 1968 a § 1975 o. z. učinit především závěr, zda žalovaná nemohla plnit pro prodlení žalobkyně, či zda žalobkyně nepřijala žalovanou řádně nabídnuté plnění či zda neposkytla žalované součinnost nutnou ke splnění dluhu. Odvolací soud pak nemá za to, že by žalovaná žalobkyni před 16. 4. 2021 poskytla řádné plnění. Za řádné plnění je totiž nutno (v souladu se shora uvedenými smluvními ujednáními) považovat plnění bez jakýchkoliv vad a dodané spolu s Osvědčením o jakosti a kompletnosti zboží – a takové plnění žalovaná žalobkyni dodala až dne 16. 4. 2021. Navíc jak odvolací soud zjistil z čl. 6.5. smlouvy, pokud by žalobkyně převzala plnění, které by nebylo provedeno ke dni převzetí řádně, anebo v souladu se smlouvou, považovalo by se takové plnění za nepřevzaté. S ohledem na tyto skutečnosti tak nelze mít za to, že by se žalobkyně tím, že dne 3. 11. 2020 zboží od žalované nepřevzala (i kdyby se ze strany žalované jednalo o řádný akt dodání zboží dle smlouvy), mohla jakkoliv dostat do prodlení s jeho převzetím ve smyslu § 1975 o. z. Aplikace této části zmíněného ustanovení tak nepřichází v tomto případě do úvahy.

18. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaná nemohla dříve plnit pro prodlení žalobkyně (§ 1968 o. z.) či pro neposkytnutí součinnosti ze strany žalobkyně (druhá část ustanovení § 1975 o. z.). Ani jeden z těchto případů však dle odvolacího soudu v tomto případě také nenastal. Pro tento závěr svědčí skutečnost, že žalovaná měla sama dle čl. 8.5 smlouvy oznámit Úřadu připravenost k provedení konečné kontroly, přičemž na základě tohoto oznámení měl Úřad konečnou kontrolu provést. Toto oznámení učinila žalovaná až dne 21. 1. 2021, přičemž ke dni 3. 11. 2020, kdy se poprvé pokusila o dodání zboží žalobkyni, se žalovaná takové oznámení Úřadu ani nepokusila učinit. Přitom ke dni 21. 1. 2021, kdy žalovaná oznámila Úřadu připravenost k provedení SOJ, již měla žalobkyně svou povinnost požádat Úřad o provedení SOJ splněnu, neboť tak učinila již dne 1. 12. 2020. Nelze pak přehlédnout, že již dne 27. 1. 2021 (tedy 6 dnů poté, co žalovaná oznámila Úřadu připravenost k provedení SOJ) došlo k přerušení konečné kontroly s ohledem na vady zjištěné na dodaném zboží a nutnosti jejich odstranění. Není tak možno jakkoliv dovodit, že by v důsledku žádosti žalobkyně o provedení SOJ učiněné dne 1. 12. 2020 snad došlo k jakémukoliv prodlení v činnosti Úřadu. Odvolací soud tak nemá jakkoliv za to, že by žádost o provedení SOJ učiněná žalobkyní až dne 1. 12. 2020 (tedy nikoliv ve lhůtě stanovené § 20 odst. 2 ZOS) měla vliv na včasnost plnění žalované. V době splnění povinnosti žalované oznámit Úřadu připravenost k provedení SOJ totiž již měla žalobkyně svou povinnost požádat Úřad o provedení SOJ splněnou a nebyla s ní v prodlení.

19. Okolnost, že sama žalobkyně nesignalizovala žalované, že nebyla provedena SOJ, je z tohoto pohledu nerozhodná, neboť provedení SOJ bylo součástí smluvních ujednání a žalovaná byla povinna dodat zboží včetně Osvědčení o jakosti a kompletnosti zboží. Žalovaná si tak měla být sama vědoma, že je pro řádné poskytnutí plnění žalobkyni povinna oznámit Úřadu připravenost k provedení SOJ. Jiná situace by nastala, pokud by žalovaná oznámila Úřadu připravenost k provedení SOJ, avšak Úřad by provedení SOJ odmítl s tím, že jej žalobkyně o provedení SOJ nepožádala. K tomu však v tomto případě nedošlo. Odvolací soud tak nemá za to, že by bylo možno dovodit, že by žalovaná nemohla plnit pro prodlení žalobkyně či že by žalobkyně neposkytla žalované potřebnou součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

20. Jak již tedy bylo uvedeno výše, odvolací soud tak nemá za to, že by byl v tomto případě naplněn některý z důvodů uvedený v § 1968 či § 1975 o. z. vylučující odpovědnost žalované za prodlení. S ohledem na tento závěr tak odvolací soud při svém rozhodování vycházel z toho, že žalovaná byla v prodlení s dodáním zboží žalobkyni v době od 16. 10. 2020 do 16. 4. 2021. Žalobkyně se za toto období domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty v sazbě 0,2 % denně z ceny plnění včetně DPH (tedy z částky 4 477 000 Kč), a to zcela v souladu s čl. 13.1. smlouvy. A protože žalovaná vznesla námitku nepřiměřenosti takto požadované smluvní pokuty (v částce 1 638 582 Kč) a domáhala se ve smyslu § 2051 o. z. moderace této smluvní pokuty, zabýval se odvolací soud následně i touto otázkou. Přitom ani v tomto ohledu odvolací soud nesouzní v plném rozsahu s posouzením provedeným okresním soudem (byť jen jako obiter dictum).

21. Odvolací soud při posouzení této otázky vycházel z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2023. V souladu s tímto rozhodnutím pak bylo nutno posoudit přiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu uplatněného žalobkyní v žalobě, a nikoliv přiměřenost smluvního ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě.

22. Odvolací soud dospěl v prvé řadě k závěru, že v tomto konkrétním případě byla smluvní pokuta sjednána jako ryze sankční, neboť smluvní strany vyloučily aplikaci § 2050 o. z., a to ujednáním obsaženým v čl. 13.6. smlouvy, podle něhož se smluvní pokuta hradí bez ohledu na to, zda a v jaké výši vznikla v této souvislosti škoda, která je vymahatelná samostatně vedle smluvní pokuty v plné výši. V tomto konkrétním případě tak smluvní pokuta zcela jasně nesloužila k úhradě vzniklé škody, ale jednalo se čistě o sankci za porušení smluvní povinnosti. Nadto je možno dovodit, že sjednaná výše smluvní pokuty významně přesahuje výši očekávatelné škody, neboť v průběhu řízení (a to ačkoliv byla výše případně způsobené škody řešena účastníky v četných podáních) nebylo jakkoliv tvrzeno, že by vznik škody v důsledku pozdního dodání zboží žalovanou byl kterýmkoliv z účastníků předpokládán, či že by taková škoda žalobkyni vůbec vznikla.

23. V případě existence smluvní pokuty jako ryze sankčního nástroje pak nemá v souladu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu na posouzení její přiměřenosti vliv to, že žalobkyni žádná škoda v souvislosti s porušením smluvní povinnosti kryté smluvní pokutou nevznikla. Naproti tomu je nutno při posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty zohlednit samostatně okolnosti zmíněné v § 2913 odst. 2 o. z., neboť má-li mít smluvní pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. Nicméně nelze dospět k závěru, že by případné naplnění okolností uvedených v tomto ustanovení zcela vylučovalo nárok na smluvní pokutu. Toto ustanovení je totiž primárně určeno pro posouzení nároku na náhradu škody a nelze jej tedy v tomto smyslu použít na nárok na smluvní pokutu, který je co do svého základu nárokem zcela odlišným. Tento závěr ostatně vyplývá i z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz odstavec 62.).

24. Výše uvedené ustanovení pak zmiňuje, že se škůdce zprostí své povinnosti k náhradě škody, pokud mu ve splnění povinnosti bránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. V tomto kontextu pak odvolací soud zohlednil dobu prodlení žalované od 16. 10. 2020 do 3. 11. 2020, kdy žalovaná dovezla zboží do místa, kde mělo dojít k jeho dodání žalobkyni, tedy do vojenského zařízení [adresa]. V průběhu řízení bylo totiž prokázáno, že dodavatelé žalované (společnosti [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) se opozdili s dodáním komponentů pro výrobu zboží v důsledku pandemie COVID-19, která zcela zjevně ovlivnila fungování dodavatelsko-odběratelských vztahů v průběhu jara a léta roku 2020 a měla nepříznivý dopad na plnění závazků jednotlivých společností, a to zejména v při dodávkách z a do zahraničí. Odvolací soud má za to, že tyto skutečnosti byly prokázány prohlášeními výše zmíněných dvou společností (jakož i výslechem jednatele žalované a svědků [Anonymizováno] a [jméno FO]), přičemž takto zjištěné skutečnosti zcela korespondují s obdobím nástupu pandemie COVID-19 na jaře a v létě roku 2020. Odvolací soud tak nepovažoval za nutné prokazovat zcela striktně konkrétní dopady této pandemie do průběhu výroby jednotlivých společností, neboť tyto dopady spočívající v prodloužení doby dodání výrobků považuje za zcela přiměřené a odpovídající době začátku pandemie COVID-19. Odvolací soud pak v tomto smyslu zohlednil nejen zpoždění dodávek subdodavatelů žalované, ale i okolnost, že také u žalované došlo k omezením výroby vyvolaným právě pandemií COVID-19, jak vyplynulo z výpovědi svědků [Anonymizováno] a [jméno FO] a jednatele žalované.

25. Pandemie COVID-19 přitom byla v době uzavírání smlouvy (prosinec 2019) zcela nepředvídatelnou událostí, kterou nebyla žalovaná schopna jakkoliv odvrátit či jí předejít a ovlivnit. Proto odvolací soud při posouzení nároku na smluvní pokutu přihlédl k tomu, že v důsledku prodlení svých subdodavatelů (společnosti [Anonymizováno] v době od 1. 4. 2020 do 10. 9. 2020 a společnosti [Anonymizováno] v době od 1. 4. 2020 do 8. 9. 2020) žalovaná učinila pokus o dodání zboží žalobkyni až dne 3. 11. 2020. V tento okamžik dle odvolacího soudu žalovaná zcela zjevně deklarovala, že byla schopna plnění řádně (dle svého přesvědčení) žalobkyni dodat, a to i přes vliv pandemie COVID-19 na délku výroby. Vady, které byly totiž následně Úřadem na zboží zjištěny, nemají zjevně původ v opožděném plnění subdodavatelů či jinak nesouvisejí s pandemií COVID-19. Jak totiž odvolací soud zjistil z oznámení o přerušení konečné kontroly ze dne 27. 1. 2021, byly toho dne Úřadem na zboží zjištěny vady spočívající v odchylce od specifikace plnění uvedené ve smlouvě, a to v šířce a ve výšce zboží, v doložení použitého odstínu použité barvy, v průměru oka tažného oje, dále vady spočívající v odchylce od technické dokumentace, a to v odlišném odstínu barvy navijáku, podstavce otáčení a vozíku, nedostatečné tloušťce nátěru, malé vzdálenosti blatníku od pneumatik, přesahu tlakových lahví v zadní části vozíku přes vnější obrys vozíku, neopatření držáků blatníků povrchovým nátěrem, nesprávné barvě zemnícího vodiče, ostrých hranách držácích blatníků, neopatření bubnu hadice povrchovým nátěrem a aretací, neuvedení českého nápisu o nebezpečí kontaktu s tuky, nesprávné označení NT v ovládací skříni a neuvedení označení NT a VT u výstupních hadic. Žádnou z těchto vad nelze dle odvolacího soudu považovat za vadu vzniklou v souvislosti s pandemií COVID-19, což ostatně nebylo ani v průběhu řízení tvrzeno.

26. Jak tedy již bylo zmíněno výše, žalovaná ke dni 3. 11. 2020 zcela zjevně deklarovala, že by již byla schopna zboží dodat a již jí v tom nijak nebrání pandemie COVID-19. Okolnost, že zboží dodala žalovaná dne 3. 11. 2020 s výše uvedenými vadami a bez provedeného SOJ, tak již neměla jakoukoliv souvislost s pandemií COVID-19 a musí tak jít jednoznačně k tíži žalované. V souvislosti s existencí vad, které byly při kontrole shledány Úřadem, a námitce žalované, že se jednalo pouze o kosmetické vady, považuje odvolací soud za nutné uvést následující. Žalovaná v této souvislosti namítala, že Úřad byl při kontrole veden „zlým úmyslem“ za účelem oddálení doby dodání zboží. Odvolací soud však má za to, že minimálně v případě rozměrového nesouladu zboží se smlouvou není možno tento rozpor považovat za pouze kosmetický. Nadto je zcela nerozhodné, zda na zboží vázly pouze kosmetické či závažnější vady, klíčové je pouze to, zda zboží bylo či nebylo dodáváno ve stavu souladném se smlouvou a technickou dokumentací, k čemuž se žalovaná ve smlouvě zavázala. Přitom i sama žalovaná připustila, že se Úřadem namítané vady na zboží vyskytovaly, pouze se je snažila bagatelizovat. Plnění dodané žalovanou dne 3. 11. 2020 v rozporu se specifikací uvedenou ve smlouvě a v technické dokumentaci je pak nutno považovat za vadné, a to bez ohledu na „závažnost“ takového rozporu. Úřad je povinen dbát na to, aby žalobkyni bylo dodáno zboží přesně dle smluvních ujednání a musí upozornit na jakýkoliv rozpor poskytnutého plnění se smlouvou. Takový jeho postup tak zjevně nemůže být veden zlým úmyslem. Odvolací soud proto dovodil, že prodlení žalované v době od 4. 11. 2020 (den následující po pokusu o dodání zboží žalobkyni) do 16. 4. 2021 (den dodání zboží žalobkyni bez jakýchkoliv vad) je možno přičítat pouze a jen žalované.

27. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti shrnuje, že prodlení žalované za dobu od 16. 10. 2020 do 3. 11. 2020 je možno považovat za prodlení způsobené neodvratitelnou a nepředvídatelnou událostí (pandemií COVID-19). Další navazující prodlení žalované již pak nebylo způsobenou žádnou nepředvídatelnou a neodvratitelnou událostí, ale bylo dle odvolacího soudu způsobeno čistě jednáním žalované, která zboží nedodala v kvalitě předpokládané smlouvou a byla nucena následně provést jeho opravy a dodala žalobkyni zboží ve specifikaci předpokládané smlouvou až dne 16. 4. 2021. Proto odvolací soud prodlení za dobu od 4. 11. 2020 do 16. 4. 2021 považuje za jednoznačně přičitatelné žalované s tím, že na něj neměly jakýkoliv vliv okolnosti nepředvídatelné či neodvratitelné žalovanou.

28. Nárok na smluvní pokutu v částce 170 126 Kč (odpovídající smluvní pokutě za období od 16. 10. 2020 do 3. 11. 2020) proto považuje odvolací soud za zcela zjevně nepřiměřený, a proto v této části nárok žalobkyně na smluvní pokutu ve smyslu § 2051 o. z. moderoval a považoval za nedůvodný. Moderaci smluvní pokuty v tomto rozsahu pak nebránila ani mez stanovená § 2051 o. z., neboť ze strany žalobkyně nebylo jakkoliv tvrzeno, že by jí v souvislosti s porušením povinnosti dodat zboží včas vznikla jakákoliv škoda.

29. Ve zbylé části (tedy co do částky 1 468 456 Kč) pak odvolací soud nepovažuje nárok žalobkyně na smluvní pokutu za nepřiměřený. Na tento závěr pak nemá vliv ani okolnost, že odvolacím soudem přiznaný nárok na smluvní pokutu tvoří zhruba třetinu ceny za dodané zboží. V tomto kontextu však nelze odhlédnout od toho, že tato výše smluvní pokuty byla způsobena právě a jen délkou prodlení zaviněného žalovanou. Smluvní pokuta totiž byla ve smlouvě najednána nikoliv paušální částkou, ale denní sazbou 0,2 % z ceny plnění ve výši 4 477 000 Kč, tedy v částce 8 954 Kč denně. Žalovaná měla na dodání zboží žalobkyni dle smlouvy celkem zhruba 10 měsíců (od 17. 12. 2019 do 15. 10. 2020), přičemž odvolací soud považuje za přiměřenou smluvní pokutu v částce odpovídající prodlení žalované v rozsahu zhruba 5 a půl měsíce (od 4. 11. 2020 do 16. 4. 2021). Žalovaná tak svým zaviněným prodlením způsobila, že zboží bylo žalobkyni dodáno později o zhruba polovinu času sjednaného ve smlouvě. To je podle odvolacího soudu nutno považovat za prodlení zcela zásadní. Nadto je potřeba dle odvolacího soudu také zohlednit, že žalobkyní požadovaná smluvní pokuta byla sjednána za porušení základní povinnosti žalované vyplývající jí ze smlouvy, a to za porušení povinnosti dodat žalobkyni zboží včas, tedy v době sjednané ve smlouvě. Navíc v situaci, kdy se jednalo o dodávku zboží určeného pro obranu státu. Odvolací soud tak uzavírá, že smluvní pokuta aprobovaná odvolacím soudem plně odpovídá hodnotě a významu zajišťované povinnosti.

30. Závěrem pak odvolací soud uvádí, že nemá ani za to, že by uplatnění nároku na smluvní pokutu bylo v tomto konkrétním případě jakkoliv v rozporu s dobrými mravy, nebo že by bylo v rozporu s poctivostí či zneužitím práva ze strany žalobkyně. Odvolací soud nemá za to, že by žalobkyně vykonávala své právo na smluvní pokutu v rozporu se zájmem žalované, na který by měl být brát zřetel, či v rozporu se svým předchozím jednáním. V této souvislosti je nutno zmínit, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k telefonickému rozhovoru, v němž měla žalobkyně uvést, že nebude smluvní pokutu po žalované uplatňovat, což by zcela jistě mohlo mít vliv na posouzení uplatnění nároku žalobkyně na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy. Nicméně odvolací soud má za to, že v této konkrétní věci tomu tak být nemohlo, neboť dle tvrzení samotné žalované vystupovala při tomto telefonickém hovoru na straně žalobkyně žena. Přitom ve smlouvě je výslovně uvedeno, že kontaktní osobou jednající za žalobkyni ve věcech smluvních je [tituly před jménem] [jméno FO] a kontaktní osobou ve věcech technických a organizačních je [tituly před jménem] [jméno FO], tedy dva muži. Pokud pak žalované okolnost, že smluvní pokuta po ní nebude vymáhána, sdělila telefonicky žena (tedy zjevně nikoliv osoba oprávněná za žalobkyni v daném smluvním vztahu jakkoliv jednat), je namístě dovodit, že takové jednání není možno považovat za jednání, z něhož by žalovaná mohla odvozovat nějaké následky pro posouzení uplatnění nároku žalobkyně na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu pak nelze ani jakkoliv dovodit, že by žalobkyně neměla žádný či jen nepatrný zájem na výkonu práva na smluvní pokutu, či že by výkon práva na smluvní pokutu bylo možno hodnotit jako šikanu ze strany žalobkyně.

31. S ohledem na všechny výše zmíněné okolnosti tak odvolací soud považuje smluvní pokutu za nepřiměřenou v částce 170 126 Kč. Ve zbývajícím rozsahu (tedy v částce 1 468 456 Kč) pak již k takovému závěru dospět nelze. Žalobkyně řádně vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty v souladu se splatností najednanou v čl. 13.5. smlouvy, tedy ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení daňového dokladu, kterým jsou vyúčtovány. K vyúčtování smluvní pokuty požadované v žalobě došlo prostřednictvím faktury žalobkyně ze dne 25. 5. 2021, která byla žalované doručena dne 18. 6. 2021. Žalovaná tak měla smluvní pokutu zaplatit do pondělí 19. 7. 2021, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (20. 7. 2021) v prodlení. Žalobkyni tak vůči ní náleží v souladu s § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení z přiznané smluvní pokuty 1 468 456 Kč, přičemž jeho žalobkyní požadovaná výše zcela odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně je pak rovněž oprávněna požadovat po žalované zaplacení paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním této pohledávky v částce 1 200 Kč dle § 3 výše zmíněného nařízení vlády.

32. Odvolací soud proto výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok I. rozsudku okresního soudu a žalobě vyhověl co do zaplacení částky 1 468 456 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 20. 7. 2021 do zaplacení a částky 1 200 Kč. Současně pak odvolací soud výrokem I. pod písm. b) ve smyslu § 219 o. s. ř. zbylou část výroku I. rozsudku okresního soudu (co do částky 170 126 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 20. 7. 2021 do zaplacení) jako věcně správnou potvrdil.

33. V důsledku částečné změny meritorního rozhodnutí okresního soudu pak odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku dle § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před okresním soudem. S ohledem na okolnost, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně neúspěšná co do částky 170 126 Kč (v rozsahu 10,4 %) a procesně úspěšná co do částky 1 468 456 Kč (v rozsahu 89,6 %), odvolací soud jí přiznal dle § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 79,2 % (po odečtení procentního rozsahu neúspěchu žalobkyně od jejího procentního rozsahu úspěchu ve věci). Náklady žalobkyně za prvostupňové řízení sestávají z náhrady hotových výdajů advokátem nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ve výši 300 Kč za každý z 15 učiněných úkonů, tedy celkem ve výši 4 500 Kč. Ve smyslu § 1 odst. 3 výše zmíněné vyhlášky se jedná o předžalobní výzvu k plnění, 6x písemné podání ve věci samé (žaloba, podání ze dne 18. 5. 2022, podání ze dne 8. 8. 2022, podání ze dne 16. 11. 2022, podání ze dne 29. 12. 2022 a podání ze dne 4. 9. 2023), 4x příprava na jednání okresního soudu a 4x účast u jednání okresního soudu ve dnech 4. 10. 2022, 4. 5. 2023, 15. 6. 2023 a 7. 9. 2023. Do nákladů žalobkyně za prvostupňové řízení je dále nutno započítat náhradu jízdného za cesty ze sídla žalobkyně k výše uvedeným čtyřem jednáním okresního soudu. Žalobkyně prokázala tyto náklady jízdenkami na vlak v celkové výši 4 566 Kč (dne 4. 10. 2022 ve výši 889 Kč, dne 4. 5. 2023 ve výši 1 189 Kč, dne 15. 6. 2023 ve výši 1 229 Kč a dne 7. 9. 2023 ve výši 1 259 Kč) a dále jízdenkami na MHD v Ostravě ve výši 2 x 32 Kč každého dne, kdy proběhlo jednání, s výjimkou dne 4. 10. 2022, kdy žalobkyně požadovala proplacení pouze jedné jízdenky za 32 Kč (celkem tedy za jízdné MHD požadovala částku 224 Kč). Žalobkyně se dále domáhala úhrady stravného za cestu jejího zaměstnance ke čtyřem jednáním okresního soudu, neboť pracovní cesta trvala v rozmezí 5 až 12 hodin. Výše stravného byla stanovena v celkové výši 554 Kč, a to ve smyslu § 176 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v částce 131 Kč za cestu k jednání dne 4. 10. 2022 dle § 3 vyhlášky č. 511/2021 Sb., a v částce 141 Kč za každou cestu k jednáním ve dnech 4. 5. 2023, 15. 6. 2023 a 7. 9. 2023 dle § 3 písm. a) vyhlášky č. 467/2022 Sb. Celková výše nákladů účelně vynaložených žalobkyní v prvostupňovém řízení tak činí částku 9 844 Kč, z níž ji vůči žalované náleží nárok na náhradu v rozsahu 79,2 %, tedy na částku 7 797 Kč. K zaplacení této částky žalobkyni odvolací soud zavázal žalovanou výrokem II. tohoto rozsudku.

34. Obdobně jako v případě výroku II. (o náhradě nákladů řízení mezi účastníky) rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. výroky III. a IV. i o náhradě nákladů řízení mezi státem a účastníky řízení. I v tomto případě vyšel odvolací soud z toho, že v prvostupňovém řízení byla procesně úspěšná žalobkyně v rozsahu 89,6 % a žalovaná v rozsahu 10,4 %. Ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. jsou pak účastníci povinni nahradit státu náklady, které v řízení platil, podle úspěchu ve věci. A protože u žádného z účastníků nebyly shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, rozdělil odvolací soud náhradu nákladů státu tak, že žalobkyni zavázal k jejich náhradě v rozsahu 10,4 % a žalovanou v rozsahu 89,6 % (tedy vždy v rozsahu neúspěchu daného účastníka v řízení). Celkové náklady státu činí částku 1 487,80 Kč a sestávají z náhrady hotových výdajů svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] v částce 445,80 Kč za jízdné a v částce 1 042 Kč na mzdových nákladech, vše za její výslech v rámci jednání okresního soudu dne 15. 6. 2023. Náhradu těchto nákladů pak odvolací soud rozdělil mezi žalobkyni v částce 154,70 Kč (v rozsahu 10,4 %) – výrokem III. tohoto rozsudku a v částce 1 333,10 Kč (v rozsahu 89,6 %) – výrokem IV. tohoto rozsudku.

35. S ohledem na okolnost, že žalobkyně, která podala odvolání, je ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZSoP“), od placení poplatků osvobozena, rozhodl současně odvolací soud dle § 2 odst. 3 ZSoP o přenosu poplatkové povinnosti na žalovanou. Rovněž v tomto případě pak má být poplatková povinnost přenesena v rozsahu podle výsledku řízení. Za podání žaloby (jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 638 582 Kč) by žalobkyně zaplatila dle Položky 1 bod 1. písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou ZSoP, částku 81 930 Kč. Z této částky pak odvolací soud výrokem V. tohoto rozsudku přenesl na žalovanou poplatkovou povinnost v rozsahu jejího procesního neúspěchu 89,6 %, tedy v částce 73 410 Kč.

36. Ohledně nákladů odvolacího řízení dospěl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na stejný procesní úspěch i neúspěch žalobkyně jako v prvostupňovém řízení k závěru, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení také v rozsahu 79,2 % (v podrobnostech odvolací soud pro zestručnění odkazuje na předchozí odstavec týkající se náhrady nákladů řízení před okresním soudem). Náklady žalobkyně za odvolací řízení sestávají z náhrady hotových výdajů advokátem nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ve výši 300 Kč za každý ze 3 učiněných úkonů, tedy celkem ve výši 900 Kč. Ve smyslu § 1 odst. 3 výše zmíněné vyhlášky se jedná o sepis odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu dne 15. 7. 2024 a účast u tohoto jednání. Do nákladů žalobkyně za prvostupňové řízení je dále nutno započítat náhradu jízdného za cestu ze sídla žalobkyně k tomuto jednání odvolacího soudu, a to vlakem ve výši 1 143 Kč a MHD v Ostravě ve výši 2 x 35 Kč, celkem se tedy jedná o částku 1 213 Kč. Žalobkyně se dále domáhala úhrady stravného za cestu jejího zaměstnance k výše zmíněnému jednání odvolacího soudu s tím, že pracovní cesta trvala v rozmezí 5 až 12 hodin. Výše stravného byla stanovena ve výši 153 Kč ve smyslu § 176 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve spojení s § 3 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb. Celková výše nákladů účelně vynaložených žalobkyní v odvolacím řízení tak činí částku 2 266 Kč, z níž ji vůči žalované náleží nárok na náhradu v rozsahu 79,2 %, tedy na částku 1 795 Kč. K zaplacení této částky žalobkyni odvolací soud zavázal žalovanou výrokem VI. tohoto rozsudku.

37. Rovněž v odvolacím řízení byla žalobkyně osvobozena od placení poplatků (jak již bylo zmíněno výše), a proto i v tomto případě bylo nutno s ohledem na její částečný procesní úspěch v odvolacím řízení přenést v odpovídajícím rozsahu na žalovanou poplatkovou povinnost za podání odvolání. Rovněž v tomto případě stanovil odvolací soud stejnou výši přeneseného soudního poplatku jako za podání žaloby, neboť jak výše soudního poplatku za odvolání, tak i procesní úspěch žalobkyně v odvolacím řízení zůstává stejný jako v prvostupňovém řízení. Proto výrokem VII. zavázal odvolací soud žalovanou k zaplacení soudního poplatku státu za podání odvolání v částce 73 410 Kč.

38. Lhůty k plnění byly stanoveny v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek nebylo shledáno žádných důvodů vyplývajících z obsahu spisu. Pokud se žalobkyně domáhala případného stanovení lhůty delší, pak odvolací soud k tomu pouze uvádí, že nemá za to, že by stát měl mít v tomto ohledu jiné postavení, než ostatní účastníci řízení. Samotné případné delší schvalovací procesy státu či jeho organizační složky nemůžou být důvodem k prodloužení lhůty k plnění. Stát by měl být schopen si schvalovací mechanismy pro provedení plateb upravit tak, aby je byl schopen provést jako jakýkoliv jiný účastník, s nímž má v rámci civilního sporného řízení zcela rovné postavení.

Poučení