15 Co 217/2024 - 385

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO: [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 1 154 215 Kč s příslušenstvím a částky 53 248 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 18. 4. 2024, č. j. 38 C 9/2017-335, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku II. o zamítnutí částky 1 031 018 Kč s příslušenstvím mění v části tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 038 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; v celém zbývajícím rozsahu se tento výrok potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku III. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 904 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku IV. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek v částce 9 145 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

V. Dosavadní průběh řízení

1. V řízení zahájeném podáním žaloby ze dne [datum] se žalobkyně (po připuštění změny žaloby ze dne [datum] a ze dne [datum]) domáhala po žalovaném zaplacení částky [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy (resp. platu – pozn. odvolacího soudu) a částky [Anonymizováno] Kč z titulu dlužného příspěvku na stravování. Nárok na a náhradu platu (dále také „nárok 1“) odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena pracovní smlouva, na základě které žalobkyně pracovala u žalovaného na pozici investičního referenta. Dne [datum] byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru s tím, že pracovní poměr měl skončit dnem [datum]. Žalobkyně s touto výpovědí nesouhlasila a dne [datum] žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání. Následně se určení neplatnosti této výpovědi domáhala soudní cestou. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 38 C 1/2014-65 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 15 Co 38/2016-125 bylo rozhodnuto o tom, že výpověď daná žalovaným žalobkyni dne [datum] je neplatná. Tento rozsudek nabyl právní moci [datum]. V důsledku určení neplatnosti výpovědi nastala fikce, že pracovní poměr žalobkyně nadále trval, resp. že žalobkyni svědčilo právo na náhradu mzdy (platu) z neplatně rozvázaného pracovního poměru za období, po které nemohla konat sjednanou práci. Žalobkyně požadovala náhradu platu za období od [datum] do [datum], kdy ji žalovaný po dobu trvání sporu o neplatnost výpovědi nepřiděloval žádnou práci, a dále za období od [datum] do [datum] z titulu překážek práce na straně zaměstnavatele, neboť žalovaný ji ani v tomto období práci v souladu s pracovní smlouvou nepřiděloval. Za celé období od [datum] do [datum] žalobkyně požadovala celkem částku [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne [datum] žalobkyně vzala ohledně tohoto nároku žalobu zpět co do částky [Anonymizováno] Kč; usnesením ze dne [datum] bylo řízení v rozsahu tohoto částečného zpětvzetí zastaveno. Poté předmětem řízení ohledně nároku 1 zůstala částka 1 153 101 Kč s příslušenstvím. Nárok z titulu dlužného příspěvku na stravování (dále také „nárok 2“) žalobkyně odůvodnila § 16 kolektivních smluv platných u žalovaného v období let 2014-2017 a judikaturou Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu ČR, ze které dovozovala, že v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru by ji žalovaný měl zaplatit nejenom samotnou náhradu platu, ale i veškeré benefity související s jejím pracovním poměrem. K tomuto nároku žalobkyně tvrdila, že období od [datum] (počátek běhu výpovědní doby) do [datum] zahrnovalo [Anonymizováno] pracovních dnů; za každý pracovní den požadovala příspěvek na stravu v hodnotě [Anonymizováno] Kč. Dne [datum] žalobkyně ohledně tohoto nároku vzala žalobu zpět co do částky [Anonymizováno] Kč. Toto částečné zpětvzetí odůvodnila tím, že v období od [datum] do [datum], které zahrnovalo [Anonymizováno] pracovních dnů, byl stanovený příspěvek jen [Anonymizováno] Kč na den. Proto žalobu vzala zpět co do částky [Anonymizováno] Kč ([Anonymizováno] Kč). Dne [datum] soud I. stupně řízení ohledně nároku 2 co do částky [Anonymizováno] Kč zastavil.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Skutečnosti ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně v období od [datum] do [datum] (na základě pravomocného rozhodnutí soudu) považoval za nesporné. Uvedl, že dnem [datum] se žalobkyně formálně vrátila zpět do pracovního poměru u žalovaného, avšak ve skutečnosti začala pracovat až dnem [datum], když teprve dne [datum] absolvovala potřebnou zdravotní prohlídku. Žalobkyně tedy byla od [datum] do [datum] na placených překážkách v práci, když za toto období pobírala náhradu platu. Pokud se týká náhrady platu za období od [datum] do [datum], žalovaný měl za to, že tato náhrada žalobkyni byla již vyplacena, a to dne [datum] ve výši [Anonymizováno] Kč čistého (tj. ve výši [Anonymizováno] Kč hrubého). K této platbě žalovaný v řízení dále uváděl, že dle jeho výpočtu žalobkyni za období od [datum] do [datum] vznikl nárok na náhradu platu ve výši [Anonymizováno] Kč hrubého. Z této částky si odečetl svoji pohledávku vůči žalobkyni ve výši [Anonymizováno] Kč z důvodu nároku na vrácení odstupného, které žalobkyni vyplatil v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru. Po tomto zápočtu činil nárok na náhradu platu za dané období částku [Anonymizováno] Kč hrubého. To odpovídá částce [Anonymizováno] Kč čisté mzdy, když z této částky žalovaný ještě následně odečetl částku [Anonymizováno] Kč za stravenky. Proto byla žalobkyni dne [datum] poslána na účet částka [Anonymizováno] Kč čistého. Pokud se týká druhého uplatněného nároku, žalovaný nerozporoval žalobkyní tvrzené příspěvky na stravné, když tyto vycházely z tehdy platných kolektivních smluv. I tak však měl za to, že tento nárok žalobkyni nepřísluší, neboť v rozhodném období neodpracovala u žalovaného ani směnu; k tomuto odkazoval na § 3 odst. 5 vyhlášky Ministerstva financí č. 430/2001 Sb.

3. Soud I. stupně rozhodl ve věci samé poprvé rozsudkem ze dne [datum], č. j. 38 C 9/2017-260, kterým řízení zastavil (ohledně nároku 2) co do zaplacení částky ve výši [Anonymizováno] Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost (na nároku 1) zaplatit žalobkyni částku [Anonymizováno] Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II.), žalobu zamítl (na nároku 1) ohledně částky [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím (výrok III.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (na nároku 2) částku [Anonymizováno] Kč (výrok IV.), zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala (na nároku 2) po žalovaném zaplacení částky [Anonymizováno] Kč (výrok V.), uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši [Anonymizováno] Kč (výrok VI.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [Anonymizováno] Kč (výrok VII.).

4. Na základě odvolání žalobkyně ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne [datum], č. j. 15 Co 18/2023-308 rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] zrušil ve výrocích II., III., VI., VII. a dále v části výroku V., kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky [Anonymizováno] Kč; věc byla v rozsahu tohoto zrušení vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Zrušení bylo odůvodněno především procesními důvody, když rozsudek obsahoval zjevný rozpor mezi výrokovou částí a jeho odůvodněním, neboť nebylo jasné, o čem soud I. stupně vlastně rozhodoval, zda částka [Anonymizováno] Kč (která byla součástí přisouzené částky [Anonymizováno] Kč) skutečně představuje jen kapitalizované úroky z prodlení z náhrady platu ve výši [Anonymizováno] Kč (kapitalizované do [datum]), jak bylo uváděno v bodě 73 rozsudku, anebo zda tato částka je součástí náhrady platu stanoveného výrokem II. na částku [Anonymizováno] Kč. Z tohoto pohledu rozsudek nebyl přezkoumatelný.

5. Žalobkyně v prvním odvolání nenapadla výrok I., kterým bylo řízení zastaveno ohledně částky [Anonymizováno] Kč (nárok 2). Nárok z titulu dlužného příspěvku na stravování tedy nabyl právní moci ohledně povinnosti žalovaného zaplatit částku [Anonymizováno] Kč (výrok IV. prvního rozsudku), když žalovaný proti tomuto výroku (ani žádnému jinému výroku) odvolání nepodal. Protože byl nárok na zaplacení dlužného příspěvku na stravování žalobkyní napaden jen co do zamítnutí částky [Anonymizováno] Kč (z celkem zamítnuté částky [Anonymizováno] Kč), předmětem řízení ohledně tohoto druhého nároku zůstala již jen částka [Anonymizováno] Kč ([Anonymizováno]. Pokud se týká prvního nároku na náhradu platu, zde předmětem řízení zůstala nadále částka [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím. VI. Napadený rozsudek soudu I. stupně 6. Soud I. stupně rozhodl ve věci samé podruhé rozsudkem ze dne [datum], č. j. 38 C 9/2017-335. Výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni (na nároku 1) částku [Anonymizováno] Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] o zaplacení a výrokem II. zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala (na nároku 1) zaplacení částky ve výši [Anonymizováno] Kč s úrokem z prodlení v tomto rozsahu: - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do [datum], - ve výši 8,05 % z částky [Anonymizováno] Kč ode dne [datum] do zaplacení. Dále výrokem III. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala (na nároku 2) zaplacení částky [Anonymizováno] Kč. Výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši [Anonymizováno] Kč. Konečně výrokem V. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [Anonymizováno] Kč.

7. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že ten na základě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovému závěru shrnutému v bodě 29 jeho odůvodnění. Zde je možné dodat, že skutkový stav víceméně mezi účastníky sporný nebyl – vyjma vyčíslení náhrady platu za dobu, kdy žalobkyně u žalovaného nepracovala. Na základě zjištěného skutkového stavu pak dospěl k obecnému právnímu závěru v tom směru, že žalobkyni na nároku 1 náleží za období od [datum] do [datum] náhrada platu dle § 69 odst. 1 zákoníku práce a za období od [datum] do [datum] náhrada platu dle § 208 zákoníku práce.

8. Při výpočtu náhrady platu za období od [datum] do [datum] soud I. stupně vycházel z toho, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobkyně je období říjen až prosinec [Anonymizováno] (ve smyslu § 354 odst. 1 zákoníku práce). Zde vycházel rovněž z toho, že v řízení bylo prokázané, že žalobkyně v rozhodném období vykonávala pro žalovaného práci jen od [datum] do [datum], když [datum] jí byl dán příkaz k okamžitému opuštění pracoviště a v následujících měsících (během výpovědní doby) jí byla vyplácena náhrada platu pro překážku na straně zaměstnavatele. Při výpočtu vycházel dále z toho, že již v rozhodném období měla být žalobkyně správně zařazena do [Anonymizováno]. platové třídy (namísto [Anonymizováno]. platové třídy, do které byla zařazena žalovaným). K tomuto závěru dospěl jednak na základě výsledků řízení vedeného u [Anonymizováno] [adresa], sp. zn. [Anonymizováno] (žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném finančních nároků z titulu platové diskriminace). Zmínil dále, že porovnal popis pracovní činnosti žalobkyně (zjištěný na základě listinných důkazů) s nařízením vlády č. 222/2010 Sb. (o katalogu ve veřejných službách a správě), dle kterého činnost investičního referenta spadá do [Anonymizováno]. platové třídy. Dodal, že žalobkyně prováděla samostatné práce koncepčního charakteru v oblasti územního plánování, a to jak ohledně územně plánovací dokumentace obcí, tak ohledně zpracování vyjádření za žalovaného a spolupráce na koncepční činnosti v oblasti [Anonymizováno]. Na základě tohoto dílčího právního závěru soud I. stupně při výpočtu náhrady vycházel z toho, že v období od [datum] do [datum] žalobkyně měla být správně zařazena do platové třídy [Anonymizováno]., platový stupeň [Anonymizováno]. a měla pobírat podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. plat ve výši [Anonymizováno] Kč měsíčně (oproti platu fakticky pobíranému v částce [Anonymizováno] Kč měsíčně). S ohledem na to, že žalobkyně v rozhodném období odpracovala [Anonymizováno] hodin, vypočetl průměrný hodinový výdělek žalobkyně v rozhodném období na částku [Anonymizováno] Kč. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce pak vypočetl průměrný měsíční výdělek žalobkyně v rozhodném období na částku [Anonymizováno] Kč (průměrný hodinový výdělek [Anonymizováno]). Poté dospěl k závěru, že žalobkyni za celé období od [datum] do [datum] náleží náhrada platu ve výši celkem [Anonymizováno]). Zjištěné měsíční náhrady soud I. stupně k návrhu žalobkyně nevalorizoval, když k tomu uvedl, že tento postup je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu odkázal rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 4886/2009 a sp. zn. 21 Cdo 3191/2018).

9. Pokud se týká požadované náhrady platu za období od [datum] do [datum] podle § 208 zákoníku práce, zde soud I. stupně vycházel z toho, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobkyně je období říjen až prosinec [Anonymizováno] (předcházející čtvrtletí přede dnem, kdy vznikl tento nárok). S ohledem na to, že žalobkyně v tomto období fakticky práci pro žalovaného nevykonávala, soud I. stupně při výpočtu náhrady platu vycházel podle § 355 odst. 1, 2 zákoníku práce z tzv. pravděpodobného výdělku. K tomuto uvedl, že žalobkyni by podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. ve znění účinném od [datum] náležel plat za říjen [Anonymizováno] ve výši [Anonymizováno] Kč (platová třída [Anonymizováno], platový stupeň [Anonymizováno]) a podle téhož nařízení ve znění účinném od [datum] za měsíce listopad a prosinec [Anonymizováno] plat ve výši [Anonymizováno] Kč. V rozhodném období by ji tedy náležel plat v celkové výši [Anonymizováno]; z toho dovodil průměrný hodinový výdělek ve výši [Anonymizováno] Kč. Pravděpodobný měsíční výdělek stanovil na částku [Anonymizováno] Kč, když vycházel z toho, že žalobkyně by v rozhodném období odpracovala [Anonymizováno] pracovních dnů (průměrný hodinový výdělek [Anonymizováno] dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce). Poté vypočetl poměrnou náhradu platu žalobkyně za období od [datum] do [datum] ve výši [Anonymizováno] Kč (po zaokrouhlení).

10. Součet vypočtené náhrady platu za období od [datum] do [datum] a za období od [datum] do [datum] tak dle výpočtu soudu I. stupně činí celkem [Anonymizováno] Kč (hrubého).

11. Při výpočtu náhrady platu soud I. stupně nepřihlédl k námitce žalobkyně, která poukazovala na to, že do náhrady by měl být započítaný i osobní příplatek žalobkyně (který ji žalovaný neprávem od [datum] odejmul) a také pololetní odměny (které žalovaný přestal žalobkyni od druhé poloviny roku [Anonymizováno] vyplácet, ač pro to nebyly dány důvody). I v tomto směru soud I. stupně vycházel z dokazování prováděného [Anonymizováno] [adresa] v řízení sp. zn. [Anonymizováno], které se týkalo diskriminační žaloby žalobkyně, když soud v dané věci měl za prokázané, že důvodem pro odebrání osobního příplatku byly nedostatky v práci žalobkyně a že se nejednalo o diskriminační jednání; obdobný závěr byl učiněn i u pololetních odměn žalobkyně, které ji nebyly vypláceny v souvislosti s neuspokojivými pracovními výsledky.

12. Při výpočtu konečné náhrady platu soud I. stupně dále vycházel z toho, že žalovaný dne [datum] zaplatil žalobkyni na náhradu částku [Anonymizováno] Kč čistého (dle vyjádření žalovaného tato částka odpovídala částce [Anonymizováno] Kč hrubého) a že dne [datum] žalovaný zaplatil žalobkyni na náhradě platu za leden [Anonymizováno] částku [Anonymizováno] Kč (čistého). V řízení před soudem I. stupně bylo mezi účastníky sporné, na jaký účel žalovaný dne [datum] zaplatil žalobkyni částku [Anonymizováno] Kč čistého. Zde je potřeba zmínit to, že žalobkyně v průběhu řízení namítala, že jelikož žalovaný přesně neurčil, na co je tato platba určena, měla by zaplacená částka být ve smyslu § 1932 odst. 1 občanského zákoníku započtena nejdříve na příslušenství její pohledávky, a až poté na jistinu. Soud I. stupně vycházel z toho, že žalovanému se (ani pro příslušném procesním poučení) nepodařilo v řízení prokázat, že jeho platba ze dne [datum] na účet žalobkyně byla míněna na uhrazení jistiny, proto tuto platbu primárně započetl na požadovaný zákonný úrok z prodlení z jednotlivých měsíčních náhrad, tedy na všechny zákonné úroky z prodlení, které dospěly k datu platby [datum]. Při určení prodlení vycházel z § 141 odst. 1 zákoníku práce, tedy že náhrada platu je splatná stejně jako plat. V případě první požadované náhrady platu (za leden [Anonymizováno]) vycházel z toho, že náhrada byla splatná [datum] a následujícího dne ([datum]) se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením této náhrady. Tímto způsobem dospěl k tomu, že z měsíční náhrady platu za leden [Anonymizováno] v částce [Anonymizováno] Kč žalobkyni vzniklo právo na zákonné úroky z prodlení (ve výši 8,05 % ročně) za období od [datum] do [datum], což činí kapitalizovanou částku [Anonymizováno] Kč. Obdobným způsobem stanovil kapitalizované částky (úroky z prodlení) ze všech jednotlivých měsíčních náhrad. Tímto způsobem dospěl k tomu, že k [datum] žalobkyni náležely úroky z prodlení ze všech jednotlivých měsíčních náhrad v celkové kapitalizované výši [Anonymizováno] Kč (po haléřovém zaokrouhlení). Poté kapitalizované úroky z prodlení v částce [Anonymizováno] Kč odečetl od platby žalovaného ve výši [Anonymizováno] Kč (součet částek [Anonymizováno]) a dospěl k náhradě platu za celé požadované období v částce [Anonymizováno] Kč. Tuto částku tak odečetl od vypočteného celkového nároku na náhradu platu žalobkyně ve výši [Anonymizováno] Kč. Tímto způsobem dospěl ke konečnému závěru, že žalobkyni náleží celkem na náhradě platu částka [Anonymizováno] Kč. Z takto vypočtené částky pak žalobkyni přiznal i požadovaný zákonný úrok z prodlení od [datum] do zaplacení, a to podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení jednotlivých náhrad platu (výrok I. rozsudku soudu I. stupně). Jelikož žalobkyně na nároku 1 požadovala celkem částku [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl ohledně částky [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku soudu I. stupně).

13. Pokud se týká zbývající části nároku 2, kdy v této fázi řízení žalobkyně požadovala po žalovaném z titulu dlužného příspěvku na stravování již jen částku [Anonymizováno] Kč, tento nárok soud I. stupně zamítl jako nedůvodný. K tomu uvedl, že žalobkyni náleží příspěvek na stravné jen za období, kdy žalobkyně nebyla fakticky v pracovním poměru u žalovaného, a to až do doby určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (období od [datum] do [datum]), a že za toto období již žalobkyni byl (pravomocně) přiznán příspěvek v částce [Anonymizováno] Kč. Dodal, že v období od [datum] do [datum] a dále v období od [datum] do [datum] žalobkyně nevykonávala pracovní činnost pro žalovaného z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, proto jí nepřísluší právo na vyplacení tohoto příspěvku.

14. O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek soud I. stupně rozhodl podle zákona o soudních poplatcích a žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek 8 535 Kč s ohledem na výsledek daného sporu. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když vycházel z toho, že procesní úspěch žalobkyně byl 14,15 % a procesní úspěch žalovaného 85,85 %. Proto žalovanému přiznal právo na poměrnou část nákladů řízení (představující náklady za právní zastoupení) v rozsahu 71,7 %. VII. Odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu I. stupně 15. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jen žalobkyně, a to pouze do výroku II., III. a V. V odvolání uplatnila následující odvolací námitky: - Namítla, že soud I. stupně vůbec nepřihlédl ke změně petitu, který uplatnila u jednání [datum], když požadovala, aby ji žalovaný zaplatil na náhradě platu podle § 69 zákoníku práce částku [Anonymizováno] Kč v hrubé výši, na náhradě platu dle § 208 zákoníku práce částku [Anonymizováno] Kč v hrubé výši, na náhradě škody dle § 265 a 268 zákoníku práce částku [Anonymizováno] Kč v hrubé výši, aby ji žalovaný zaplatil zákonné úroky z prodlení z částky [Anonymizováno] Kč od [datum] až do zaplacení a aby jí žalovaný uhradil doplatek příspěvku na stravné ve výši [Anonymizováno] Kč. Tuto změnu doložila žalobkyně i písemně, včetně vysvětlení a výpočtové tabulky. - Namítla, že zákonnou valorizaci platu (náhrady platu) žádá z titulu náhrady škody. V tomto směru poukázala na to, že vůli uznat oprávněnost nároku žalobkyně na valorizaci, včetně přechodu žalobkyně do vyšší platové třídy, žalovaný opakovaně uznal i v průběhu tohoto řízení (např. vyjádřením ze dne [datum] a ze dne [datum]). Rovněž poukázala na to, že z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cco 3191/2018 vyplývá, že případnou valorizaci průměrného výdělku připouští zákonná úprava pouze u náhrady škody, nikoliv u nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru s tím, že soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výsledku dosáhl, nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. K tomuto zmínila, že z listin založených ve spise vyplývá, že žalobkyně po dobu trvání sporu o neplatnost výpovědi nebyla nikde zaměstnána, když byla připravena vykonávat práci pro žalovaného. Tyto skutečnosti soud I. stupně nijak nezohlednil. - Nesouhlasila s tím, že soud I. stupně ji při výpočtu náhrady platu nepřiznal netarifní složky platu, tj. osobní příplatky a pololetní odměny. Poukázala na to, že z vytýkacího dopisu ze dne [datum] (provedeného jako důkaz) naopak vyplývá, že osobní příplatek jí byl odejmut výslovně z důvodu trestání, a to v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou. - Namítla nesprávný výpočet náhrady platu, když soud I. stupně při výpočtu nesprávně vzájemně sčítal částky platu hrubého (před zdaněním) a čistého (po zdanění). V tomto směru konkrétně namítla, že částka [Anonymizováno] Kč v hrubé výši, kterou žalovaný částečně umořil pohledávku žalobkyně, v sobě zahrnovala i úhradu náhrady platu ve výši [Anonymizováno] Kč hrubého za měsíc leden [Anonymizováno], což odpovídalo vyplacené částce [Anonymizováno] Kč čistého (dne [datum]). - Namítla, že soud I. stupně v rozsudku v bodě 53 nevysvětlil, z jakého důvodu v některých měsících počítá s náhradou platu ve výši [Anonymizováno] Kč a v jiných ve výši [Anonymizováno] Kč, když ani součet těchto částek neodpovídá jeho závěrům uvedeným v bodě 54 odůvodnění. - Nesouhlasila s rozhodnutím soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Zde namítla, že nelze brát za základ výpočtu nároku na náhradu nákladů pouze výrok samý, tj. zůstatkovou platbu, ale závěr soudu o nároku žalobkyně samém, z něhož výrok neoddělitelně vychází. Zde zmínila, že není podstatné, jestli žalovaný v průběhu soudního řízení (tedy po podání žaloby) postupně částečně plnil na svůj dluh před vynesením závěrečného rozsudku, když je z počínání žalovaného zjevné, že bez podání žaloby by dobrovolně neplnil ničeho, vyčkávajíc promlčení pohledávky nebo její části. Pokud se týká vyčíslení nákladů řízení žalovaného, nesouhlasila s tím, že žalovaný by měl mít právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, když setrvala na svém názoru, že pro žalovaného jako monopolního představitele státu spravujícího mnohamiliardové rozpočty, nepředstavuje daný spor týkající se vyúčtování platu a úroku z prodlení mimořádně složitou věc či záležitost mimo běžnou agendu. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu k této záležitosti by tedy náklady za právní zastoupení neměly být žalovanému přiznány. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek dle jejího odvolání.

16. Žalovaný odvolání žalobkyně považoval za nedůvodné a navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen. Napadený rozsudek považoval za formálně správný i dostatečně odůvodněný. Souhlasil s názorem soudu I. stupně, že náhradu platu nebylo možné valorizovat a v tomto směru odkazoval na odůvodnění rozsudku (bod 45). Rovněž trval na tom, že žalobkyně neměla nárok na netarifní složky platu, tj. osobní ohodnocení a pololetní odměny. K tomu poukázal na to, že jednak tento nárok žalobkyně neprokázala a že navíc ignoruje závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho rozhodnutích v souvisejícím řízení, které jsou obsahem spisu. V tomto směru zmínil, že Nejvyšší soud se jednoznačně vyslovil tak, že odejmutí osobního příplatku bylo právně v pořádku, tj. že žalobkyně si ho nemůže nárokovat; ve vztahu k pololetním odměnám pak soud uzavřel, že se jednalo o odměny nenárokové. Odvolání považoval za nedůvodné i co do zamítnutí částky [Anonymizováno] Kč z titulu dlužních příspěvků na stravování. Dle žalovaného soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, proč uznal tento nárok žalobkyně oprávněný co do částky [Anonymizováno] a ve zbytku co do částky [Anonymizováno] Kč tento nárok zamítl. Nesouhlasil rovněž s tím, aby žalobkyni nebyla uložena povinnost nahradit mu náklady za právní zastoupení; zde poukázal na závěry odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení ze dne [datum], kde bylo zdůrazněno, že posuzovaná věc je skutkově i právně složitá.

VIII. Závěry odvolacího soudu A) Obecně

17. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen zčásti.

18. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, jakož i jeho skutkovým závěrem (až na výjimky níže uvedené), rovněž tak s jeho právním posouzením obou nároků žalobkyně uplatněných touto žalobou. Lze jen zrekapitulovat, že nárok žalobkyně na náhradu platu za období od [datum] do [datum] vyplývá z ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce. V daném případě nebylo sporu o tom, že žalovaný dne [datum] neplatně rozvázal se žalobkyní pracovní poměr (výpovědí), že žalovaná poté písemně oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji žalovaný nadále zaměstnával a že o neplatnosti výpovědi bylo pravomocně rozhodnuto soudem dne [datum]. Současně v řízení nebylo prokázané, že by žalobkyně po dobu trvání sporu o určení neplatnosti výpovědi byla někde jinde zaměstnána, případně, že by jí bylo možné přičítat k tíži, že po tuto dobu nikde jinde nepracovala; nebyly tedy podmínky pro snížení náhrady platu ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce. Dále nebylo sporné, že od [datum] do [datum] (přičemž předmětem řízení ve vztahu k tomuto nároku bylo jen období od [datum] do [datum]) žalobkyně nepracovala z důvodu překážek na straně zaměstnavatele. Za tohoto stavu žalobkyni vzniklo právo na náhradu platu za toto období podle § 208 zákoníku práce. Podle obou zmíněných ustanovení zákoníku práce žalobkyni vzniklo právo na náhradu platu ve výši průměrného výdělku. Soud I. stupně při výpočtu náhrady správně zjišťoval průměrný výdělek žalobkyně dle pravidel stanovených v § 352 a násl. zákoníku práce. Pro stručnost lze ke skutkovým zjištěním a skutkovému závěru odkázat na body 6-14 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a ohledně právních závěrů na body 15-48 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud má za to, že by bylo nadbytečné, aby všechny tyto skutkové i právní závěry na tomto místě znovu opakoval. Lze dodat, že odkaz na skutkové i právní závěry předchozího rozsudku (v tomto případě napadeného rozsudku soudu I. stupně) je možný a že se nejedná o porušení povinnosti odůvodnit rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř. (k tomuto postupu se kladně vyjádřil i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3066/2005). B) K jednotlivým odvolacím námitkám žalobkyně ve vztahu k nároku 1 19. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku v tom směru, že soud I. stupně u jednání dne [datum] nerozhodl o změně petitu (žaloby). Z protokolu o jednání dne [datum] (č. l. 319) nijak nevyplývá, že by žalobkyně jakkoli měnila žalobu (žalobní petit). Naopak z tohoto protokolu vyplývá, že žalobkyně na dotaz soudu I. stupně na začátku jednání sdělila, že trvá na svých dřívějších procesních stanoviscích a že k žádným změnám nedošlo. Změna žaloby nebyla navržena ani během prováděného dokazování. Poté, co bylo ukončeno dokazování a bylo přistoupeno k závěrečným návrhům, vyplývá z protokolu, že žalobkyně měla soudu I. stupně předložit „tabulku“ k usnadnění výpočtu a dále „poznámky, ve kterých je souhrnně uvedeno shrnutí žalobního petitu pro rozhodnutí odvolacího soudu, co do titulu i výše nároků“. Z obsahu spisu nevyplývá, že by nějaká takováto „tabulka“ nebo „poznámky“ byly do spisu založeny. Pro ověření průběhu jednání [datum] si odvolací soud přehrál i zvukový záznam z tohoto jednání. Ani z tohoto záznamu nebylo možné dovodit, že by žalobkyně až do fáze přednesu závěrečných návrhů jakkoli měnila svoji žalobu. Ze zvukového záznamu (čas záznamu 28:35 - 34:03) vyplývá, že při přednesu závěrečného návrhu zástupce žalobkyně mluvil o svých poznámkách a tabulce k usnadnění výpočtu s tím, že tuto tabulku předkládá soudu (čas záznamu 31:00). Poté přednesl závěrečný návrh, kde shrnul jednotlivé nároky žalobkyně v těch částkách, jak je uváděno v článku I. odvolání žalobkyně. S ohledem na to, že žalobkyně až do posledního jednání ve věci dne [datum] (do ukončení dokazování) svoji žalobu nezměnila a že naopak jasně uvedla, že trvá na svých dřívějších procesních stanoviscích, odvolací soud dospěl k závěru, že z formálního hlediska žalobkyně svoji žalobu nezměnila a že její závěrečný návrh lze považovat jen za shrnutí aktuálního procesního stanoviska. Pokud žalobkyně ve svém závěrečném návrhu mluvila i o tom, že část žalované částky ([Anonymizováno] Kč) je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni z titulu náhrady škody dle § 265, 268 a souvisejících zákoníku práce, lze to považovat za právní hodnocení uplatněného nároku, nikoliv za změnu žaloby. Za daného stavu tak lze vycházet z toho, že soud I. stupně rozhodl o celém předmětu řízení, ve znění naposledy připuštěné změny žaloby ze dne [datum] [tato změna žaloby byla připuštěna usnesením soudu I. stupně ze dne [datum] (č. l. 228)] s tím, že soud I. stupně současně zohlednil, že po této poslední připuštěné změně žaloby bylo ve vztahu k nároku 2 řízení zastaveno ohledně částky [Anonymizováno] Kč, rozhodnuto o přiznání částky [Anonymizováno] Kč a rozhodnuto o zamítnutí nároku co částky [Anonymizováno], když v těchto částech první rozsudek soudu I. stupně nabyl právní moci dne [datum].

20. Námitka, že při výpočtu náhrady platu nebylo vycházeno z valorizovaného průměrného výdělku žalobkyně, rovněž nebyla shledána důvodnou. Zde odvolací soud znovu poukazuje především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3191/2018, kde byl vysloven závěr, že náhrada mzdy, popřípadě platu příslušející zaměstnanci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem nepodléhá „valorizaci“. Nejvyšší soud dodal, že případnou valorizaci průměrného výdělku připouští zákonná úprava pouze u náhrady škody, nikoliv u nároku na náhradu mzdy (platu) z neplatného rozvázání pracovního poměru. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu byly podrobeny i přezkumu Ústavním soudem, který je neshledal za protiústavní (usnesením ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2443/20 byla ústavní stížnost proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako nedůvodná). Ústavní soud k tomu dodal, že z pohledu spravedlivé odměny za práci nelze zcela srovnávat osoby, které pro určitého zaměstnavatele práci skutečně vykonávají, s těmi, kteří v daném období práci nevykonávali z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, a tudíž se nedožadují odměny za práci, ale pouze její náhrady. Pokud Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že zákonná úprava připouští „valorizaci“, nemůže tento dílčí právní závěr Nejvyššího soudu v poměrech projednávané věci pro žalobkyni znamenat příznivější rozhodnutí. Náhrada škody v pracovních věcech totiž představuje zcela jiný nárok, kdy by musely by tvrzeny úplně jiné skutečnosti než v žalobě o náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobkyně se v tomto řízení sice o náhradě škody v některých svých podáních zmiňovala (včetně závěrečného návrhu dne [datum]), nicméně vždy to bylo jen ve vztahu k požadované náhradě platu. Odvolací soud tedy znovu opakuje, že se tak jednalo o nesprávný právní názor žalobkyně, nikoli o změnu žaloby.

21. Pokud se týká odvolací námitky v tom směru, že soud I. stupně při výpočtu náhrady nezohlednil nevyplacené netarifní složky platu, tedy osobní příplatky žalobkyně a pololetní odměny, tato námitka také nebyla důvodná. Případného nároku z titulu nevyplacených osobních příplatků a pololetních odměn by se žalobkyně musela domáhat v jiném soudním řízení a s jinými skutkovými tvrzeními, které by musely být opřeny o to, že byla platově diskriminována, oproti jiným srovnatelným zaměstnancům. Navíc, jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se svou diskriminační žalobou nebyla v řízení vedeném u [Anonymizováno] [adresa], sp. zn. [Anonymizováno] úspěšná, když v daném souběžném řízení byl její nárok v převážné míře rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] zamítnut, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] byl rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] potvrzen, a jak žalobkyně uvedla u jednání odvolacího soudu dne [datum], žalobkyně nebyla úspěšná ani u Ústavního soudu (její ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum] byla zamítnuta) a následně nebyla úspěšná ani před Soudním dvorem Evropské unie.

22. Odvolací soud považoval za důvodnou jedinou odvolací námitku žalobkyně (ve vztahu k nároku 1), a to pokud poukazovala na to, že při výpočtu dlužné náhrady nebylo možné vzájemně sčítat částky platu hrubého (před zdaněním) a čistého (po zdanění). Z vyjádření obou účastníků v průběhu řízení totiž vyplývá, že lze mít za nesporné, že žalovaný bez uvedení důvodu platby dne [datum] zaplatil žalobkyni na její účet částku [Anonymizováno] Kč čistého, což odpovídalo částce [Anonymizováno] Kč hrubého a dále dne [datum] částku [Anonymizováno] Kč, což odpovídalo částce [Anonymizováno] Kč hrubého. Nesporné tedy bylo, že těmito platbami žalovaný zaplatil žalobkyni celkovou částku [Anonymizováno] Kč hrubého ([Anonymizováno]). Nebylo proto důvodu, aby soud I. stupně částku [Anonymizováno] Kč (navíc v čistém) odečítal od zjištěného nároku žalobkyně na náhradu mzdy (viz jeho výpočty v bodech 49 a 54 odůvodnění rozsudku). Pokud tedy soud I. stupně (správně) dospěl k náhradě platu za období od [datum] do [datum] v celkové částce [Anonymizováno] Kč hrubého, nebylo důvodu, aby z takto vypočteného nároku žalobkyně odečetl žalovanému platbu v částce [Anonymizováno] Kč hrubého a ještě [Anonymizováno] Kč čistého. Rozdíl v neprospěch žalobkyně představoval právě částku [Anonymizováno] Kč.

23. Při výpočtu zbývajícího dlužného nároku žalobkyně bylo nutné zohlednit, že platby žalovaného ze dne [datum] a [datum] v celkové částce [Anonymizováno] Kč hrubého byly zaplaceny bez toho, že by žalobkyni byl sdělen přesný účel těchto plateb. Za daného stavu žalobkyně správně poukazovala na to, že tyto platby měly být primárně použity na zaplacení příslušenství pohledávky a teprve poté na dlužnou jistinu. Tento postup vyplývá z ust. § 1932 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném od [datum] do [datum], dle kterého „má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky, a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli“. Odvolací soud souhlasí s tím, že žalovanému se v řízení nepodařilo prokázat, jaké konkrétní nároky chtěl těmito platbami uhradit. Proto bylo třeba uplatnit shora citované zákonné pravidlo pro určení pořadí peněžitého plnění. Jelikož v dané věci nebyly žádné již dopředu určené náklady žalobkyně, bylo třeba platbu započítat nejprve na úroky z prodlení z dlužné náhrady dospělé k datu platby [datum]. Soud I. stupně správně kapitalizoval zákonné úroky z prodlení (ve výši 8,05 % ročně) z každé dlužné náhrady platu za předmětné období na celkovou částku [Anonymizováno] Kč. Ke správnému výpočtu lze odkázat na odůvodnění rozsudku v bodě 53.

24. K výpočtu kapitalizovaných úroků z prodlení v částce [Anonymizováno] Kč odvolací soud dodává, že žalobkyně ve svém odvolání (viz pátá odvolací námitka) správně poukazovala na to, že v bodě 53 odůvodnění rozsudku soud I. stupně při kapitalizaci vycházel u některých měsíčních náhrad z částky [Anonymizováno] Kč a u některých z částky [Anonymizováno] Kč, aniž by tento svůj postup vysvětlil. Odvolací soud k tomu uvádí, že správná částka u všech měsíčních náhrad v rozhodném období činila [Anonymizováno] Kč (s ohledem na závěr, že tato částka nepodléhala valorizaci). Pokud soud I. stupně u čtyř měsíčních náhrad (za měsíce červenec [Anonymizováno] až říjen [Anonymizováno]) uvedl částku [Anonymizováno] Kč, jednalo se zřejmě o písařskou chybu, která neměla vliv na správnost celkového výpočtu, když dílčí kapitalizované úroky z prodlení vztahující se k těmto čtyřem měsíčním náhradám odpovídaly částce [Anonymizováno] Kč, nikoli částce [Anonymizováno] Kč.

25. S ohledem na výše uvedené tak při výpočtu zbývající dlužné částky (dosud neuspokojeného nároku žalobkyně) mělo být vycházeno z toho, že za celé rozhodné období žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu ve výši [Anonymizováno] Kč. Žalovaný v průběhu řízení uhradil žalobkyni na tomto nároku částku [Anonymizováno] Kč hrubého bez určení důvodu. K datu druhé platby ([datum]) zákonné úroky z jednotlivých v měsíčních náhrad dosáhly částky [Anonymizováno] Kč a v této částce tak mohly být započítány na úroky z prodlení dospělé k [datum]. Na úhradu jistiny po tomto zápočtu zbývala částka [Anonymizováno] v hrubém. Tato částka měla být odečtena od celkového vypočteného nároku žalobkyně ve výši [Anonymizováno] Kč. Proto žalovaný dluží žalobkyni na nároku 1 částku [Anonymizováno]). Napadeným rozsudkem soud I. stupně na tomto nároku žalobkyni přiznal částku [Anonymizováno] Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.), přičemž tuto část rozsudku žalovaný odvoláním nenapadl a je v právní moci. Z toho vyplývá konečný závěr, že žalovaný ke dni rozhodnutí odvolacího soudu na tomto nároku dluží žalobkyni ještě částku [Anonymizováno] Kč. Z těchto důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil část napadeného výroku II. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě platu částku [Anonymizováno] Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení; v celém zbývajícím rozsahu pak byl tento výrok podle § 219 o.s.ř. potvrzen (výrok I. tohoto rozsudku). C) K odvolací námitce žalobkyně ve vztahu k nároku 2 26. Dále se odvolací soud zabýval odvolací námitkou žalobkyně, která se vztahovala k jejímu nároku 2, když nesouhlasila s tím, že soud I. stupně zamítl zbývající část uplatněného nároku na dlužný příspěvek na stravování v částce [Anonymizováno] Kč. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (bod 56), soud I. stupně tento dílčí nárok zamítl s tím, že žalobkyně měla nárok na příspěvek jen za období od [datum] do [datum] (resp. [datum] – pozn. odvolacího soudu), kdy trval spor o určení neplatnosti výpovědi žalobkyně z pracovního poměru. I přes tuto úvahu však soud I. stupně nárok žalobkyně za dané období vypočetl nesprávně. Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že období, kdy běžel spor ohledně platnosti její výpovědi zahrnovalo [Anonymizováno] pracovních dnů. Podstata samotného nároku žalobkyně, ani výše denního příspěvku [Anonymizováno] Kč, nebyla mezi účastníky sporná. Příspěvek na stravu ve výši [Anonymizováno] Kč za každý pracovní den v tomto období dosáhl v součtu částky [Anonymizováno] Kč. Pokud žalobkyni byl za toto období již pravomocně přiznán příspěvek ve výši [Anonymizováno] Kč, lze považovat nárok žalobkyně na doplatek tohoto příspěvku v částce [Anonymizováno] Kč za důvodný. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. a v souladu s odvolacím návrhem žalobkyně změnil napadený výrok III. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [Anonymizováno] Kč (výrok II. tohoto rozsudku).

IX. Soudní poplatek a náklady řízení

27. Byť nikdo z účastníků nenapadl výrok IV. rozsudku soudu I. stupně, kterým žalovanému byla uložena povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši [Anonymizováno] Kč, odvolací soud tento výrok přezkoumal, neboť se jednalo o výrok, který byl závislý na celkovém výsledku sporu, a jako takový nemohl samostatně nabýt právní moci. V daném případě byla žalobkyně v řízení osvobozena od placení soudních poplatků, proto podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích je žalovaný povinen zaplatit podle výsledku řízení soudní poplatek nebo jeho odpovídající část. Pro výpočet povinnosti žalovaného bylo třeba vycházet z toho, že mu soudem bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě platu celkovou částku [Anonymizováno]) a na náhradě příspěvku na stravování částku [Anonymizováno], celkem tedy částku [Anonymizováno] Kč. Dle Sazebníku soudních poplatků je žalovaný povinen z přisouzené částky zaplatit soudní poplatek ve výši 5 %, tj. částku [Anonymizováno] Kč. Jelikož soud I. stupně žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek ve výši [Anonymizováno] Kč, odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil závislý výrok IV. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek v částce [Anonymizováno] Kč (výrok III. tohoto rozsudku).

28. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, jaký byl procesní úspěch účastníku v daném řízení. Zde bylo vycházeno z toho, že žalobkyně na nároku 1 uplatnila částku [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím a na nároku 2 částku [Anonymizováno] Kč. Součet obou nároků představuje částku [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím. Konečný úspěch žalobkyně byl ohledně částky [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím ([Anonymizováno]). Z čistě procesního pohledu byl tedy úspěch žalobkyně 15 % a úspěch žalovaného 85 % (bez započtení příslušenství). V obecné rovině by tedy bylo možné dospět k závěru, že dle § 142 odst. 2 o.s.ř. žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 70 %. Pokud by se však zohlednilo, že žalovaný v průběhu tohoto řízení (platby ze dne [datum] a [datum]) zaplatil žalobkyni na uplatněný nárok částku [Anonymizováno] Kč (v hrubém), byla by situace opačná, když úspěch žalobkyně by z tohoto pohledu představoval 77,5 % a úspěch žalovaného 22,5 %. Z tohoto pohledu by žalobkyně měla nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 55 %. Pokud by bylo vycházeno z toho, že žalovaný v průběhu řízení na jistinu zaplatil jen [Anonymizováno] Kč a nikoli částku [Anonymizováno] Kč [s ohledem na žalobkyní uplatněný zápočet, na základě kterého část platby ve výši [Anonymizováno] Kč (v hrubém) byla v částce [Anonymizováno] Kč započtena na příslušenství pohledávky],pak by procesní úspěch žalobkyně představoval 69 % a procesní úspěch žalovaného 31 %. Z tohoto pohledu by žalobkyně měla nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 38 %. Lze samozřejmě argumentovat tím, že poté, co žalovaný v průběhu řízení zaplatil dne [datum] na účet žalobkyně částku [Anonymizováno] Kč čistého (což dle následných vyjádřeních představovalo [Anonymizováno] Kč hrubého) a poté dne [datum] částku [Anonymizováno] Kč čistého (což dle následných vyjádřeních představovalo částku [Anonymizováno] Kč hrubého), měla žalobkyně vzít svoji žalobu zpět v rozsahu tohoto částečného plnění. Pokud by tak (hypoteticky) učinila a řízení by z tohoto důvodu bylo zastaveno, nebylo by pochyb o tom, že při konečném posuzování úspěchu a neúspěchu by bylo vycházeno z toho, že řízení ohledně těchto částek by bylo zastaveno pro chování žalovaného, tedy jinými slovy žalobkyni by tyto částky byly započteny do jejího procesního úspěchu. Žalobkyně však takto nepostupovala, což vedlo k tomu, že větší část uplatněného nároku byla nakonec zamítnuta jako nedůvodná, byť mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný plnil až po podání této žaloby. Z obecného pohledu procesní neopatrnost žalobkyně (situace, že poté, co žalovaný v průběhu řízení plnil, žalobkyně nevzala žalobu částečně zpět) jde tíži žalobkyně. Nicméně odvolací soud dovodil, že v poměrech projednávané věci byla situace natolik složitá a nepřehledná, že nebylo možné při určení úspěchu a neúspěchu účastníků vycházet ze shora naznačených obecných postupů. V tomto směru největší roli sehrála skutečnost, že žalovaný zmíněnými platbami na účet žalobkyně ze dne [datum] a [datum] plnil, aniž by přesně určil účel těchto plateb. Zejména však žalovaný dle svého vyjádření zaplatil náhrady v čistém (po zdanění), když částky v hrubém představovaly zcela jiné částky. V řízení současně vyplynulo, že žalobkyně žalovaného žádala, aby jí tyto platby vysvětlil a doložil (i z hlediska účetního) a že přes snahu žalobkyně takto žalovaný těmto žádostem nevyhověl. V průběhu celého řízení tedy zůstalo nevyjasněno, jak tyto platby byly zaúčtovány, zejména pak, jak byly zdaněny. Navíc žalobkyně v průběhu řízení důvodně namítala, že pokud žalovaný neurčil účel těchto plateb, musí tyto platby být použity primárně na uspokojení příslušenství (dospělých úroků z prodlení). Až do finální fáze řízení tedy nebylo vůbec jasné, jak soud s tímto požadavkem žalobkyně naloží a jak nakonec tyto platby budou započítány, tedy co bude započítáno na příslušenství a co zbude na dlužnou jistinu. Tyto zcela specifické okolnosti vedly odvolací soud k závěru, že za daného stavu nebylo možné po žalobkyni požadovat, aby žalobu částečně (ohledně těchto plateb) vzala zpět, když stěží mohla předjímat výsledek právního posouzení soudu ve vztahu k zákonné konstrukci vycházející z citovaného ustanovení § 1932 odst. 1 občanského zákoníku. Tyto výjimečné okolnosti odvolací soud vedly ke konečnému závěru, že by nebylo spravedlivé, aby žalobkyně musela žalovanému hradit poměrnou část nákladů řízení v situaci, kdy žalovaný až po podání žaloby uhradil převažující část jejího uplatněného nároku. Z těchto důvodů odvolací soud za použití § 150 o.s.ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV. tohoto rozsudku).

Poučení