38 C 9/2017 - 335

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Iva Kadrmase a přísedících RNDr. Marty Dědečkové a Věry Kadlecové ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému:[Jméno žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 1.154.215,00 Kč s přísl. - náhrada mzdy takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 122.083 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 122.083 Kč od 12. 4. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 1.031.018 Kč s úrokem z prodlení: - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 3. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 4. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 5. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 6. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 7. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 8. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 9. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 10. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 11. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 29.593 Kč ode dne 1. 12. 2014 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 30.383 Kč ode dne 1. 1. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 2. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 3. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 4. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 5. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 6. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 7. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 8. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 9. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 10. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 11. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.263 Kč ode dne 1. 12. 2015 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 1. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 2. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 3. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 4. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 5. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 6. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 7. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 8. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 9. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 10. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 11. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 31.993 Kč ode dne 1. 12. 2016 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 32.993 Kč ode dne 1. 1. 2017 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 32.993 Kč ode dne 1. 2. 2017 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 32.993 Kč ode dne 1. 3. 2017 do 11. 4. 2017, - ve výši 8,05 % z částky 1.031.018 Kč ode dne 12. 4. 2017 do zaplacení, se zamítá.

III. Žaloba v části, podle které se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 3.904 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 8.535 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 149.184 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 16. 1. 2017 se žalobkyně domáhala po připuštění změny žaloby ze dne 26. 2. 2021 vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1.154.215 Kč s příslušenstvím, dále částku 53.248 Kč a úhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva ze dne 23. 6. 2009, na základě které žalobkyně u žalovaného pracovala na pozici investiční referent. Žalobkyni byla dne 23. 10. 2013 doručena výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr měl skončit dnem 31. 12. 2013. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 38 C 1/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 15 Co 38/2016 bylo rozhodnuto o neplatnosti této výpovědi a platí tedy fikce, že pracovní poměr nadále trvá, resp. že žalobkyni svědčí právo na náhradu mzdy z neplatně rozvázaného pracovního poměru za období, po které nemohla konat sjednanou práci. Žalobkyně práci nekonala, neboť žalovaný jí žádnou práci nepřiděloval, a to v období od 1. 1. 2014 do 9. 1. 2017. Žalobkyni také náleží náhrada mzdy za období od 10. 1. 2017 do 31. 1. 2017 z titulu překážek práce na straně zaměstnavatele, neboť žalovaný ani v průběhu ledna 2017 žalobkyni práci v souladu s pracovní smlouvou nepřiděloval.

2. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně se sice na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2016, č.j. 15 Co 38/2016-125, který pravomocně rozhodl o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, počínaje dnem 10. 1. 2017 formálně vrátila zpět do pracovního poměru u žalovaného na pracovišti v Brně, ve skutečnosti však začala pracovat na pracovišti u žalovaného až dnem 22. 2. 2017, když teprve 21. 2. 2017 absolvovala potřebnou zdravotní prohlídku. Žalobkyně byla od 10. 1. 2017 do 21. 2. 2017 na placených překážkách v práci, kdy pobírala náhradu platu. Žalovaný za období od 10. 1. 2017 žalobkyni řádně každý měsíc vyplácí plat, resp. náhradu platu a žalobou uplatněný nárok na plat/náhradu platu za období od 10. 1. 2017 do 31. 1. 2017 včetně příslušenství není po právu. Náhrada platu za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 byla žalobkyni vyplacena dne 11. 4. 2017 ve výši 485.310 Kč čistého (tedy ve výši 738.434 Kč hrubého výdělku). Žalovaný tak neeviduje žádný dluh z titulu nevyplaceného platu či náhrady platu ve vztahu k žalobkyni. Žalovaný v souvislosti s výpovědí ze dne 23. 10. 2013 vyplatil žalobkyni odstupné ve výši 51.666 Kč. V důsledku rozhodnutí o neplatnosti výpovědi tak vznikl žalovanému nárok na vrácení již vyplaceného odstupného z titulu bezdůvodného obohacení, žalobkyně však na výzvu k vrácení vyplaceného odstupného odmítla odstupné vrátit. Žalovaný proto přistoupil k jednostrannému započtení své pohledávky z titulu neoprávněně vyplaceného odstupného v částce 51.666 Kč, které žalobkyni oznámil dne 6. 4. 2017. Jednostranným započtením tedy došlo k ponížení pohledávky žalobkyně o částku 51.666 Kč, jak vyplývá ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 13 C 7/2017. Podle údajů žalovaného vznikl žalobkyni s ohledem na její průměrný výdělek nárok za období 36 měsíců (od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016) nárok na částku 702.324 Kč hrubého výdělku plus částku 5.321 Kč hrubého na náhradě platu za období od 1. 1. 2017 do 9. 1. 2017, celkem ve výši 707.645 Kč hrubého. Žalovaný se však jako zaměstnavatel rozhodl při výpočtu ušlého výdělku zohlednit předpokládaný platový postup žalobkyně do vyššího platového stupně, ke kterému by za normálních okolností trvání pracovního poměru došlo dle nařízení vlády č. 564/2006 Sb., dle nařízení vlády č. 224/2014 Sb., dle nařízení vlády č. 278/2015 Sb. a dle nařízení vlády č. 316/2016 Sb. Žalovaný tedy přiznal žalobkyni za období od 1. 1. 2014 do 9. 1. 2017 nárok na náhradu platu ve výši 790.100 Kč hrubého výdělku, po odečtení nároku žalovaného na odstupné 51.666 Kč tak nárok činí 738.434 Kč hrubého výdělku, tj. čistá mzda ve výši 486.066 Kč. Nárok žalobkyně vycházející z měsíční částky 31.195 Kč neodpovídá výši platu dle platového výměru ani dle zákonného postupu, definovaného v zákoníku práce pro výpočet náhrady platu.

3. Žalobkyně v dalších vyjádřeních (ze dne 13. 11. 2017, 26. 10. 2020, 26. 2. 2021, 25. 5. 2021 či 20. 1. 2022) doplnila, že za období od 1. 1. 2014 do 31. 1. 2017 jí nebyl zaměstnavatelem vyplácen žádný plat, když dne 9. 2. 2017 jí žalovaný zaplatil částku 12.038 Kč a dne 11. 4. 2017 částku 738.435 Kč, když druhá částka v sobě zahrnuje úhradu platu a náhrad za měsíc březen 2017. Žalovaný oznámením o jednostranném započtení ze dne 6. 4. 2017 výslovně uznává svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 790.100 Kč za období od 1. 1. 2014 do 9. 1. 2017. Jednostranný zápočet pohledávky lze uplatnit toliko k zdaněné (tj. k provedené, resp. k zúčtované) úhradě peněžního plnění vůči zaměstnanci a pohledávku žalovaného z výplaty odstupného lze považovat za promlčenou. Tvrzení o promlčení nároku výplaty odstupného pak žalobkyně vzala ve vyjádření ze dne 20. 1. 2022 zpět, když tento nárok žalovaného již dříve uznala. Žalobkyně má za to, že platový výměr ze dne 22. 11. 2012 byl vystaven v rozporu se zákonem a lze jej považovat neplatný, týkající se části odebrání osobního ohodnocení žalobkyně. Za dané situace je nutno přihlédnout k pravděpodobnému výdělku, když žalobkyně byla zařazena do organizačního útvaru žalovaného označovaného [Anonymizováno] (číslo organizační složky [Anonymizováno] a [Anonymizováno]), když nedílnou součástí platu pracovníků v těchto organizačních složkách je motivační složka platu ve formě pololetních odměn. V souladu s vnitřním předpisem žalovaného č. [Anonymizováno], účinným od 1. 4. 2016, byly všem investičním referentům pracoviště žalobkyně (č. [hodnota]) určeny platové třídy 12 a platový výměr ze dne 20. 2. 2017 vychází z platového výměru ze dne 22. 11. 2012, vystaveného žalobkyni v rozporu se zákonem a dále je v rozporu s vnitřními předpisy žalovaného, určujícími platové třídy 12 všem pracovníkům relevantních pracovišť [Anonymizováno] a [Anonymizováno], vykonávajícím stejnou práci a jako takový je neplatný. Žalobkyně má za to, že „odměny za práci v případě zaměstnavatelů ve veřejných službách a správě nemohou být určeny v jiném složení a jiné výši, než stanoví právní předpis“ s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Při vyčíslení nároku na náhradu platu, resp. peněžního plnění, žalobkyně vychází z nejnáročnější práce, kterou po ní zaměstnavatel požadoval, odpovídající platové třídě 12 a platovému stupni 11, odpovídající její zaměstnavatelem uznané dosavadní praxi, když výše platu by měla být dle nařízení vlády č. 130/2009 Sb., č. 224/2014 Sb., č. 278/2015 Sb. a č. 316/2016 Sb., když žalobkyni by měl být přiznán i osobní příplatek ve výši 3.000 Kč a dále pololetní odměny pravidelně, které byly u žalovaného pravidelně vypláceny bez návaznosti na smluvní či jiné (např. výkonnostní) podmínky, tj. mající fakticitu povahy 13. a 14. platu. Osobní příplatek ve výši 3.000 Kč měsíčně byl žalobkyni přiznán a následně odebrán, resp. nevyplácen, v rozporu se zákonem, explicitně z důvodu trestání a bez změny náplně práce žalobkyně. Žalobkyně se kromě náhrady platu domáhá ušlého příspěvku na stravování za období celkem 832 pracovních dnů. Žalobkyně nárokuje příspěvek na stravné za 40 pracovních dnů za období od 1. 11. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 47 Kč/den a za 792 pracovních dnů za období od 1. 1. 2014 do 21. 2. 2017 ve výši 64 Kč/den (podání ze dne 20. 1. 2022). Žalobkyně k argumentaci ve věci stravného odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (rozsudek SD C-167/97 ze dne 9. 2. 1999, rozsudek ze dne 12. 12. 1982, Garland versus British Rail Engineering 12/81 a ze dne 12. 12. 1990, Barber, C-262/88) či judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003).

4. Žalovaný v doplnění vyjádření (ze dne 21. 1. 2021, na jednání soudu) k příspěvku za stravné uvedl, že výše příspěvku vyplývá z ustanovení tehdy platných kolektivních smluv, zejména ustanovení závodní stravování tamních kolektivních smluv (§ 16, resp. § 17), když tento nárok nebyl žalobkyní nikdy dříve uplatněn. Má za to, že příspěvek na stravování žalobkyni nepřísluší, neboť v rozhodném období neodpracovala u žalovaného ani směnu a odkazuje na § 3 odst. 5 vyhlášky Ministerstva financí č. 430/2001 Sb.

5. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2022, č.j. 38 C 9/2017-260 soud řízení zastavil ohledně zaplacení částky ve výši 680 Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 212.526 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 940.575 Kč s příslušenstvím (výrok III.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 44.864 Kč (výrok IV.), zamítl žalobu v části k zaplacení částky 7.704 Kč, uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 12.870 Kč a dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 122.578 Kč (výrok VII. rozsudku). Na základě odvolání žalobkyně i žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 12. 2023, č.j. 15 Co 18/2023-308 tak, že zrušil rozsudek soudu I. stupně v části výroku V. zamítnutí žaloby co do částky 3.904 Kč, a ve výrocích II., III., VI. a VII. a vrátil věc k tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že po vydání usnesení ze dne 28. 4. 2021 zůstala předmětem řízení částka 1.206.349 Kč (1.153.101 Kč + 53.248 Kč) s příslušenstvím, po vydání usnesení odvolacího soudu je předmětem řízení částka 1.153.101 Kč s příslušenstvím (z titulu náhrady platu) a částka 3.904 Kč (z titulu dlužného příspěvku na stravování). V případě nároku na náhradu platu za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 nebylo důvodu náhradu platu počítat podle tzv. pravděpodobného výdělku, když rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí před vznikem nároku (tj. období říjen 2013 až prosinec 2013), v případě nároku na náhradu platu za období od 11. 1. 2017 do 31. 1. 2017 bylo rozhodným obdobím říjen 2016 až prosinec 2016 a zde bude nutné náhradu vypočítat za použití pravděpodobného výdělku. Je třeba také vyjasnit, zda částečné platby žalovaného byly dlužníkem určeny na jistinu, úroky (úroky z prodlení) nebo na náklady spojené s uplatněním pohledávky a poté respektovat zákonné pravidlo vyplývající z ust. § 1932 občanského zákoníku.

6. Soud vzal ze shodných tvrzení účastníků za svá skutková zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru, dále že ve dnech od 1. 1. 2014 do 9. 1. 2017 nekonala práci u žalovaného z důvodu neplatně skončeného pracovního poměru a od 10. 1. 2017 do 21. 2. 2017 nekonala práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele.

7. Soud ve stručnosti odkazuje na důkazy již provedené, popsané v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2022, č.j. 38 C 9/2017-260 (odst. 7 až odst. 35).

8. Z dalších předložených důkazů (mzdový list ze dne 2. 3. 2015 [tituly před jménem] [jméno FO], mzdový list [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 20. 5. 2013, mzdový list [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 2. 3. 2015, výstupní list ze dne 31. 10. 2013, výstupní list samostatného oddělení informatiky ze dne 31. 10. 2013, přiznání k dani z příjmu fyzických osob ze dne 8. 3. 2016, přehled platových tarifů, mzdový list [tituly před jménem] [jméno FO] za období 01/12-2012) soud nezjistil žádné pro rozhodnutí soudu významné skutečnosti.

9. Ostatní důkazní prostředky navrhované žalovaným (jednotlivá nařízení vlády ve vyjádření ze dne 23. 2. 2021) soud neprovedl, neboť soud neprovádí zákonné předpisy, když platí zásada, že soud zná právo.

10. Soud také neprovedl 80 ks screenshotů evidence [Anonymizováno], navržené žalobkyní dne 19. 4. 2021, s ohledem na dřívější poučení soudu o koncentraci řízení. Kromě uvedeného se důkazy vztahují k tvrzení, že žalobkyni byl neoprávněně odejmut osobní příplatek, avšak k oprávněnosti odejmutí osobního příspěvku má břemeno tvrzení i důkazní břemeno zaměstnavatel. Tento důkaz by tak byl prováděn v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

11. Soud rovněž neprovedl důkazy navržené žalobkyní k tvrzení, týkající se nesprávného platového zařazení žalobkyně (uvedené k čl. III. vyjádření ze dne 13. 11. 2017) a to s ohledem na již provedené důkazy a na právní názor soudu, vyjádřený v odstavci 66 a 67 rozsudku. Provádění těchto důkazů by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

12. Shora uvedená skutková zjištění soud opřel o shora uvedené důkazy, o jejichž pravdivosti a pravosti neměl pochybnosti.

13. Po provedeném dokazování, když soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, soud učinil závěr o skutkovém stavu věci:

14. Účastníci řízení uzavřeli dne 23. 6. 2009 pracovní smlouvu, na základě které žalobkyně konala práci pro žalovaného v pracovním poměru s druhem práce investiční referent. Žalobkyni byla dne 23. 10. 2013 doručena výpověď z pracovního poměru daná žalovaným, která však byla na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2016, č.j. 15 Co 38/2016-125 určena za neplatnou. Žalobkyně ještě do skončení pracovního poměru sdělila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání (nesouhlas s výpovědí ze dne 23. 10. 2013, předávací protokol ze dne 31. 10. 2013). Žalobkyně v období od 1. 1. 2014 až do 9. 1. 2017 nevykonávala práci pro žalovaného v důsledku neplatné výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem, v období od 10. 1. 2017 do 21. 2. 2017z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele (přípis žalovaného ze dne 31. 10. 2013). Žalobkyně byla od počátku pracovního poměru, resp. minimálně od 23. 6. 2011 zařazena do platové třídy 11 a platového stupně 9, s osobním příplatkem ve výši 3.000 Kč měsíčně, v době od 1. 12. 2011 byla zařazena do platové třídy 11, platový stupeň 10 s osobním příplatkem ve výši 3.000 Kč měsíčně. Vytýkacím dopisem ze dne 2. 11. 2012 žalovaný vytkl žalobkyni nedostatky v práci a odňal žalobkyni osobní příplatek.

15. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákoník práce“), neboť se jedná o vztah vznikající při výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem podle ust. § 1 zákona č. 262/2006 Sb.

16. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

17. Podle ustanovení § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

18. Podle ust. § 123 odst. 1, 2 zákoníku práce zaměstnanci přísluší platový tarif stanovený pro platovou třídu a platový stupeň, do kterých je zařazen, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. Zaměstnavatel zařadí zaměstnance do platové třídy podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě a v jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací.

19. Podle ust. § 110 odst. 1, 2 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.

20. Dle § 131 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen.

21. Podle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

22. Podle ust. § 208 zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a § 87).

23. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

24. Podle ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a za odpracované doby v rozhodném období.

25. Podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

26. Podle ust. § 355 odst. 1,2 zákoníku práce jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

27. Podle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle ust. § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

28. Podle ust. § 1932 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 30. 6. 2021 (dále jen „OZ“) má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli.

29. Po vyhodnocení skutkového stavu a jeho podřazení pod odpovídající právní normy soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva, na základě které žalobkyně u žalovaného pracovala na pozici investiční referent a měla vyřizovat agendu územního plánování v přiděleném regionu a byla zodpovědná za samostatné, odborné a včasné plnění přidělených úkolů, vystupovala na jednáních v rámci územní působnosti jako zástupce žalovaného a spolupodílela se na tvorbě koncepce dopravních řešení územně plánovací dokumentace, popř. i projektových dokumentací (zjištěno z popisu pracovní činnosti žalobkyně platného od 1. 7. 2009). Žalobkyně byla zařazena v platové třídě 11, platový stupeň 9 již platebním výměrem ze dne 23. 6. 2011 a žalobkyni náležel osobní příplatek ve výši 3.000 Kč. Žalobkyně s účinností od 22. 2. 2017 byla zařazena v platové třídě 11, platový stupeň 11, bez přiznání osobního příplatku. Žalobkyně v období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 nedocházela do práce a pro žalovaného nevykonávala práci z důvodu neplatného skončení pracovního poměru (viz výpověď ze dne 23. 10. 2013). Žalobkyně tedy v době od 1. 1. 2014 byla připravena konat práci pro žalovaného, práci však nekonala z důvodu uvedeném v § 69 odst. 1 zákoníku práce a náleží jí tak náhrada platu ve výši průměrného výdělku dle § 351 a násl. zákoníku práce. Kromě uvedeného žalobkyni náleží rovněž náhrada platu za dobu od 11. 1. 2017 do 31. 1. 2017, neboť žalobkyně nekonala práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce, neboť dle tvrzení žalovaného žalobkyně nekonala práci z důvodu, že neabsolvovala lékařskou prohlídku, která však dle názoru soudu nebyla nutná, neboť se nejednalo o vstupní lékařskou prohlídku. Žalobkyně u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy a nebylo tak nutné žádnou lékařskou prohlídku podstupovat, žalobkyně tedy mohla v době, od kdy ji zaměstnavatel vyzval ke konání prací, běžně pro žalovaného konat práci. Žalobkyně však začala konat práci až dne 22. 2. 2017 z důvodu na straně žalovaného, a proto žalobkyni náleží náhrada platu i za období od 11. 1. 2017 do 31. 1. 2017. Zde soud vychází z premisy, že zaměstnanec má právo na náhradu mzdy/platu z titulu jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele tehdy, je-li sám připraven, schopen a ochoten konat práci podle pracovní smlouvy, tj. nemohl-li konat práci jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Ze shodného skutkového tvrzení účastníků řízení má soud za prokázáno, že žalobkyně konat práci pro žalovaného mohla a byla připravena a schopna ji konat, když čekala na výzvu zaměstnavatele a žalobkyně tedy nekonala práci z důvodů na straně zaměstnavatele (zde srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014 nebo ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, event. ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 90/2001). Žalobkyně nebyla povinna po žalovaném vyžadovat přidělování práce ani se zdržovat na pracovišti určeném zaměstnavatelem (zde srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003).

30. Žalobkyni tedy za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 náhrada platu dle § 69 odst. 1 zákoníku práce a také náhradu platu od 11. 1. 2017 do 31. 1. 2017 dle § 208 zákoníku práce. Před výpočtem výše náhrady platu žalobkyně se však soud musel zabývat námitkou žalobkyně, zda jí náleží odejmutý osobní příplatek a pololetní odměny.

31. Osobní příplatek zaměstnance není nárokový, obdobně pololetní odměny zaměstnance. Jde o složku platu, kterou zaměstnavatel může ocenit výkonnost a kvalitu práce zaměstnance v porovnání s ostatními zaměstnanci. Tento příplatek lze poskytovat k ohodnocení dlouhodobě dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce, takže osobní příplatek nelze měnit podle výkonu zaměstnance každý měsíc nebo za relativně krátkou dobu. K ocenění mimořádných pracovních výkonů za kratší dobu slouží např. mimořádné odměny, nikoliv osobní příplatek, který má mít relativně dlouhodobou účinnost. Přiznáním osobního příplatku se stává zaručenou mzdou či platu od té doby, kdy je jeho výše určena v platovém výměru.

32. Ke snížení nebo odnětí osobního příplatku přiznaného zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho odnětí. Okolnost, že zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů porušuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, ani míra jeho schopností a dovedností potřebných k výkonu práce nejsou – neprojeví-li se ve výsledcích práce zaměstnance posuzovaných podle množství a kvality – z hlediska důvodů pro snížení nebo odnětí osobního příplatku významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013, č. j. 21 Cdo 832/2012). Zaměstnavatel je povinen své rozhodnutí o snížení nebo odnětí osobního příplatku zaměstnanci písemně oznámit včetně uvedení důvodu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 1752/2013).

33. Dle soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013, č. j. 21 Cdo 832/2012) nelze přistoupit ke snížení osobního příplatku za okolnosti, že zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů porušuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, pokud se to neprojeví na kvalitě jeho práce.

34. Soudní praxe rovněž dovodila, že posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou vykonávány) a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny, přísluší výlučně zaměstnavateli. Pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn; z jiných důvodů zaměstnavatel nemůže zaměstnanci odměnu udělit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017).

35. Žalobkyni byl nejméně od 1. 12. 2011 přiznán osobní příplatek ve výši 3.000 Kč měsíčně dle platového výměru ze dne 28. 11. 2011. Platovým výměrem ze dne 22. 11. 2012 byl žalobkyni s účinností od 1. 12. 2012 odebrán osobní příplatek na základě vytýkacího dopisu ze dne 2. 11. 2012. Žalovaný měl povinnost prokazovat, že ke dni 1. 12. 2012, kdy došlo k odnětí osobního příplatku u žalobkyně, došlo k výraznému zhoršení výsledků pracovní činnosti žalobkyně, posuzovaných podle množství a kvality. V daném případě soud vycházel zejména z vytýkacího dopisu ze dne 2. 11. 2012 a také ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, zejména z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2021, č.j. 48 C 118/2013-709, za použití rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č.j. 30 Co 391/2021-778. Soud má za prokázáno, že důvodem pro odebrání osobního příplatku žalobkyně byly nedostatky v práci žalobkyně (např. uváděné nedodržování termínů) a nejednalo se v případě žalobkyně o diskriminační jednání žalovaného. Obdobně to je v případě pololetních odměn, které nebyly žalobkyni vypláceny od druhé poloviny roku 2012, a to v souvislosti s neuspokojivými pracovními výsledky žalobkyně.

36. S ohledem na to, že v případě žalobkyně došlo ke zhoršení vykonávané pracovní činnosti, projevující se v kvalitě její práce, žalovaný oprávněně odejmul žalobkyni osobní příplatek ve výši 3.000 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2012. Z tohoto důvodu rovněž tak nebyly žalobkyni vypláceny pololetní odměny.

37. Vzhledem k neplatnému skončení pracovního poměru žalobkyni náleží náhrada platu za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 (dle § 69 odst. 1 zákoníku práce) a také od 11. 1. 2017 do 31. 1. 2017 (překážky v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce), soud vypočetl náhradu platu takto:

38. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku k náhradě platu za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 je v projednávané věci říjen až prosinec 2013, neboť nárok na náhradu platu je požadován za období 1. 1. 2014 až 10. 1. 2017 (srov. ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce). S ohledem na tvrzení žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 10. 2. 2017, že žalobkyně fakticky vykonávala práci pouze od 1. 10. 2013 do 29. 10. 2013 (dne 30. 10. 2013 jí byl dán příkaz k okamžitému opuštění pracoviště a v následujících měsících jí byla vyplácena náhrada platu pro překážku na straně zaměstnavatele) soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, přistoupil při výpočtu náhrady platu k průměrnému výdělku dle § 352 a násl. zákoníku práce a vycházel tak z rozhodného období, dle kterého žalobkyně vykonávala pro žalovaného pracovní činnost za říjen 2013 až prosinec 2013.

39. Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období činil 112,17 Kč/hod., když tuto výši soud vypočetl následovně: v rozhodném období byla zúčtován plat ve výši 20.640 Kč, počet odpracovaných hodin byl 184; podíl částek 20.640 Kč a 184 hod. = 112,17 Kč průměrný hodinový výdělek. Průměrný měsíční výdělek tedy činil částku 19.510 Kč (výpočet soudu: průměrný hodinový výdělek 112,17 Kč x 40 hodin týdně x koeficient 4,348 dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce). Žalobkyni by tedy náležela náhrada platu od 1. 1. 2014 ve výši 19.510 Kč.

40. Soud se však s ohledem na námitku žalobkyně, že žalobkyni nebyla přiznána správná výše platu, a to ve vztahu k platové třídě i k platovému stupni, zabýval oprávněností této námitky. Soud také vycházel z řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 118/2013, který se touto námitkou žalobkyně rovněž zabýval, a to v rozsudku ze dne 25. 8. 2021, č.j. 48C 118/2013-709, za použití rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č.j. 30 Co 391/2021-778. V daném případě soud z části vyhověl žalobě, a to právě co do částky týkající se nesprávného zařazení žalobkyně do platové třídy, když žalobkyně měla být správně zařazena do 12. platové třídy. V daném řízení je soud stejného názoru jako soud v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 48 C 118/2013, tedy že žalovaný porušil zásadu rovného zacházení dle § 16 zákoníku práce, tedy, že žalobkyně měla být zařazena ve stejné platové třídě, do které byli zařazeni srovnatelní zaměstnanci. Pokud tedy žalovaný zařadil žalobkyni do nižší platové třídy, představuje rozdíl vyplaceného platu žalobkyni a platu, který by jí měl náležet, škodu dle § 265 odst. 2 zákoníku práce, a to v podobě výdělku, který žalobkyni ušel v důsledku nesprávného zařazení do platové třídy dle příslušného nařízení vlády a jako taková by měla být tato škoda žalobkyni nahrazena.

41. Soud porovnal popis pracovní činnosti žalobkyně s nařízením vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu ve veřejných službách a správě, příloha b), dílu 1.04, čl. 1.04.02, dle kterého činnost investičního referenta spadá do 12. platové třídy (koordinace a stanovování koncepčních záměru rozsáhlých investičních činností, včetně koordinace všech účastníků přípravy a realizace investičních činností, koordinace a usměrňovací přípravy a realizace projektů veřejných investic a rekonstrukcí s celostátní, krajskou nebo působností v rámci hlavního města Prahy). Dle názoru soudu žalobkyně prováděla samostatné práce koncepčního charakteru v oblasti územního plánování, a to jak ohledně územně plánovací dokumentace obcí, krajů a zpracovávala vyjádření za žalovaného a spolupracovala na koncepční činnosti v oblasti EIA. Žalobkyně tedy měla být správně žalovaným zařazena do platové třídy 12, a to již minimálně v posuzovaném období.

42. Za této situace by tedy žalobkyně správně měla být zařazena v období od 1. 1. 2014 do platové třídy 12, platový stupeň 10 a měla by tak pobírat dle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. plat ve výši 22.370 Kč měsíčně (oproti platu fakticky pobíranému v částce 20.640 Kč měsíčně). Zde soud vycházel z přílohy č. 1 nařízení vlády č. 564/2006 Sb. a při výpočtu průměrného výdělku tedy nemohl vycházet z částky 20.640 Kč, nýbrž z částky 22.370 Kč, kterou by žalobkyně správně pobírala v případě, že by byla správně zařazeno do 12. platové třídy. S ohledem na uvedené tedy soud správně vyčíslil náhradu platu za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 takto:

43. Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období činil 121,58 Kč/hod., když tuto výši soud vypočetl následovně: v rozhodném období byla zúčtován plat ve výši 22.370 Kč, počet odpracovaných hodin byl 184 (vše v říjnu 2013); podíl částek 22.370 Kč a 184 hod. = 121,58 Kč průměrný hodinový výdělek. Průměrný měsíční výdělek tedy činil částku 21.146 Kč (výpočet soudu: průměrný hodinový výdělek 121,58 Kč x 40 hodin týdně x koeficient 4,348 dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce). Žalobkyni tedy náleží náhrada platu za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 ve výši 21.146 Kč měsíčně.

44. Žalobkyni tak za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 náleží náhradu platu ve výši celkem 768.077,29 Kč (21.146 Kč x 36 měsíců = 761.256 Kč; 10 dnů za leden 2017 = 6.821,29 Kč).

45. Soud při zjištění výše náhrady platu žalobkyně vycházel z nařízení vlády č. 564/2006 Sb., za účinnosti nařízení vlády č. 224/2014 Sb. Soud takto postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dle které náhrada mzdy (platu) z neplatného rozvázání pracovního poměru zásadně nepodléhá žádné „valorizaci“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4886/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3191/2018). Soud neshledal výjimečný postup pro aplikace tzv. „valorizace“ náhrady.

46. V případě náhrady platu za období od 11. 1. 2017 do 31. 1. 2017 (dle § 208 zákoníku práce) je rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku říjen 2016 až prosinec 2016. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v tomto období fakticky práci nevykonávala, přistoupil soud při výpočtu náhrady platu k tzv. pravděpodobnému výdělku dle § 355 odst. 1, 2 zákoníku práce.

47. Žalobkyni za období říjen 2016 až prosinec 2016 by náležel plat dle nařízení vlády č. 564/2006 Sb., s účinností od 1. 12. 2015 ve výši 24.770 Kč (platová třída 12, platový stupeň 11) a s účinností od 1. 11. 2016 dle nařízení vlády č. 316/2016 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě by žalobkyni náležel plat ve výši 25.770 Kč měsíčně. Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období říjen 2016 až prosinec 2016 by tak činil 153,85 Kč/hod. (v rozhodném období plat ve výši 76.310 Kč – součet platů 24.770 Kč, 25.770 Kč a 25.770 Kč), počet odpracovaných hodin byl 496 (dle plánovacího kalendáře za rok 2016); podíl částek 76.310 Kč a 496 hod. = 153,85 Kč průměrný hodinový výdělek. Pravděpodobný měsíční výdělek tedy činil částku 26.758 Kč (výpočet soudu: průměrný hodinový výdělek 153,85 Kč x 40 hodin týdně x koeficient 4,348 Kč dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce). Žalobkyni tedy za období od 11. 1. 2017 do 31. 1. 2017 náleží náhrada platu ve výši 17.263 Kč (20 dnů za leden 2017).

48. Žalobkyni tedy za období od 1. 1. 2014 do 31. 1. 2017 s ohledem na ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce a § 208 zákoníku práce náleží náhrada platu ve výši celkem 785.340 Kč.

49. Ze shodného tvrzení účastníků řízení (vyjádření žalobkyně ze dne 26. 10. 2020, č.l. 172 spisu), jakož i z listinných důkazů (mzdový list za období 01-07/2017 ze dne 18. 8. 2017, výpis z banky žalobkyně ze dne 20. 1. 2017, 5. 1. 2017, 20. 2. 2017, 3. 2. 2017, 20. 3. 2017, 3. 3. 2017, za období 21. 3. 2017 až 24. 4. 2017 a 5. 4. 2017, výpis z účtu ze dne 11. 4. 2017), má soud za prokázáno, že žalovaný dne 11. 4. 2017 zaplatil žalobkyni částku 752.906 Kč, dále žalovaný zaplatil žalobkyni dne 9. 2. 2017 náhradu platu za leden 2017 ve výši 12.038 Kč.

50. V souladu s námitkou žalobkyně, že částky hrazené žalovaným byly žalobkyní dle § 1932 občanského zákoníku použity nejprve na příslušenství pohledávky a teprve poté na jistinu, soud poučil žalovaného dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k prokázání tvrzení žalovaného, že měl vůli uhradit žalobci dne 11. 4. 2017 částku 790.100 Kč (dle vyjádření žalovaného v čistém výdělku 485.310 Kč) nejprve na jistinu dluhu, tedy náhradu platu. Žalovaný však přes poučení soudu k prokázání těchto rozhodných skutečností žádné důkazy nenavrhnul. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalovaný neprokázal tvrzení, že platbu ze dne 11. 4. 2017 mínil hradit na jistinu, tedy na náhradu platu. V daném případě se tedy uplatní ust. § 1932 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění do 30. 6. 2021, kdy má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli.

51. S ohledem na uvedené zákonné pravidlo pro určení pořadí peněžitého plnění soud platbu žalovaného ve výši celkem 764.944 Kč (součet plateb žalovaného 752.906 Kč a 12.038 Kč) započet nejprve na úroky z prodlení jako jediné možné příslušenství v daném případě a teprve následně na jistinu, tedy náhradu platu. K částce 15.136 Kč, uhrazené žalovaný dne 9. 3. 2017, soud nepřihlížel, neboť se netýkala předmětu řízení (platba za únor 2017).

52. Soud vzhledem k tomu, že žalobkyně má rovněž právo na zaplacení příslušenství, a to zákonného úroku z prodlení z jednotlivých náhrad platu, tedy nejprve provedl výpočet dlužného úroku z prodlení, a to následovně:

53. Náhrada platu je splatná stejně jako plat. Soud vycházel z ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce a má tedy za to, že náhrada platu za leden 2014 je splatná od 28. 2. 2014 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení (obdobně u dalších měsíců je splatnost každé jednotlivé náhrady platu vždy poslední den v měsíci). Vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala úroku z prodlení za jednotlivé měsíce od 1. 1. 2014 do 31. 1. 2017, soud kapitalizoval úrok z prodlení ke dni 11. 4. 2017 (úhrada žalovaného), a to částkou 101.687 Kč po zaokrouhlení, když při výpočtu vycházel vždy ze zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně: - z částky 21.146 Kč od 1. 3. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 5.307,29 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 4. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 5.162,72 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 5. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 5.022,81 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 6. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 4.878,23 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 7. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 4.738,32 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 8. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 4.593,75 Kč - z částky 21.968 Kč od 1. 9. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 4.449,17 Kč - z částky 21.968 Kč od 1. 10. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 4.309,26 Kč - z částky 21.968 Kč od 1. 11. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 4.164,69 Kč - z částky 21.968 Kč od 1. 12. 2014 do 11. 4. 2017, což činí částku 4.024,77 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 1. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 3.880,20 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 2. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 3.735,62 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 3. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 3.605,04 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 4. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 3.460,47 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 5. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 3.320,55 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 6. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 3.175,98 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 7. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 3.036,07 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 8. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 2.891,49 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 9. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 2.746,92 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 10. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 2.607,01 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 11. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 2.462,63 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 12. 2015 do 11. 4. 2017, což činí částku 2.322,52 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 1. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 2.177,95 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 2. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 2.033,37 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 3. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 1.898,12 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 4. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 1.753,55 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 5. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 1.613,64 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 6. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 1.469,06 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 7. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 1.329,15 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 8. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 1.184,58 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 9. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 1.040 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 10. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 900,09 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 11. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 755,52 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 12. 2016 do 11. 4. 2017, což činí částku 615,60 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 1. 2017 do 11. 4. 2017, což činí částku 471,03 Kč - z částky 21.146 Kč od 1. 2. 2017 do 11. 4. 2017, což činí částku 326,45 Kč - z částky 24.084 Kč od 1. 3. 2017 do 11. 4. 2017, což činí částku 223,09 Kč.

54. Soud tedy částku kapitalizovaného úroku z prodlení z jednotlivých měsíců do 11. 4. 2017 ve výši 101.687 Kč odečetl od platby žalovaného ve výši 764.944 Kč (součet částek 752.906 Kč a 12.038 Kč). Rozdíl těchto částek 663.257 Kč (rozdíl částek 752.906 Kč a 101.687 Kč) pak soud odečetl od nároku žalobkyně za náhradu platu ve výši 785.340 Kč. Celkem tak žalobkyni náleží na náhradě platu částka 122.083 Kč (rozdíl částek 785.340 Kč a 663.257 Kč). Soud v případě příslušenství postupoval v souladu s ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když výše úroků z prodlení odpovídá podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení jednotlivé náhrady platu.

55. Ve zbytku nedůvodného nároku žalobkyně z náhrady platu, jakož i z jednotlivých úroků z prodlení z nepřiznaných náhrad platů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

56. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení ušlého příspěvku na stravování za období celkem 832 pracovních dnů, a to za období od 1. 11. 2013 do 21. 2. 2017. Dle názoru soudu, vyjádřeném v rozsudku ze dne 7. 4. 2022, č.j. 38 C 9/207-260, žalobkyni náleží příspěvek na stravné za období, kdy žalobkyně již nebyla fakticky v pracovním poměru u žalovaného do doby určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (období od 1. 1. 2014 do 9. 1. 2017). V období od 1. 11. 2013 do 31. 12. 2013 a v období od 10. 1. 2017 až 21. 2. 2017 žalobkyně nevykonávala pracovní činnosti pro žalovaného z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Soud je toho názoru, že v době, kdy žalobkyně aktivně nekoná práci pro zaměstnavatele, nepřísluší jí příspěvek na stravování, kromě období, kdy žalobkyně nemohla konat práci z důvodu neplatného ukončení pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2343/2003). Žalobkyni tak náleží příspěvek zaměstnavatele na stravování za celkem 701 pracovních dnů po 64 Kč, když výše stravného je určena v kolektivní smlouvě žalovaného a vyplývá rovněž z potvrzení o převzetí stravenek, a proto soud již ve zmíněném rozsudku uznal nárok žalobkyně oprávněný co do částky 44.864 Kč a ve zbytku soud tento nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl, a to včetně částky 3.904 Kč, s odkazem na to, že žalobkyně neodpracovala konkrétní pracovní dny v období od 1. 11. 2013 do 31. 12. 2013 a v období od 10. 1. 2017 až 21. 2. 2017.

57. Výrok IV., kterým byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně soudní poplatek je odůvodněn ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Žalobkyně byla od soudního poplatku osvobozena, povinnost hradit soudní poplatek se tak dle výsledku sporu přenáší na žalovaného dle výsledku sporu. Soudní poplatek by v dané věci činil dle pol. 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků částku 8.535 Kč, který je tak žalovaný povinen zaplatit na účet Městského soudu v Brně. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.

58. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky nejprve 1.154.215 Kč a po připuštění změny žaloby částky 1.207.463 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná ve výši 122.083 Kč s příslušenstvím a 44.864 Kč, což přestavuje 14,15 % z celkové požadované částky (1.207.463 Kč), a to z důvodu, že žalovaný sice zaplatil žalobkyni dne 11. 4. 2017 částku 752.906 Kč a dne 9. 2. 2017 částku 12.038 Kč, tedy až po podání žaloby, avšak žaloba ohledně této částky nebyla vzata zpět. Soud započetl platby žalovaného za úrok z prodlení a následně za náhradu platu, žaloba tedy byla důvodná co do částky 122.083 Kč. Neúspěch žalobkyně je úspěchem žalovaného, který tedy byl úspěšný v 85,85 % předmětu řízení. Po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu dospěl soud k závěru, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 71,7 % žalovaným vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení jsou představovány: - v odměně právního zástupce žalovaného za celkem třináct úkonů právní služby, z toho dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – vyjádření k žalobě ze dne 29. 8. 2017) ve výši 12.940 Kč za úkon, dále za osm úkonů právní služby (účast na jednání před soudem dne 15. 11. 2017, 21. 3. 2018, 27. 1. 2021, 28. 4. 2021, 10. 11. 2021 a 29. 3. 2022, vyjádření ze dne 21. 1. 2021 a ze dne 23. 2. 2021) ve výši 13.140 Kč za úkon dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v platném znění, dále za jeden úkon právní služby (odvolání žalovaného ze dne 7. 4. 2022) ve výši 9.180 Kč za úkon, dále za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání žalobkyně) ve výši 12.100 Kč za úkon, dále za jeden úkon právní služby (účast na jednán soudu dne 9. 4. 2024) ve výši 12.940 Kč za úkon dle § 7 advokátního tarifu - za třináct náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1,3 advokátního tarifu v částce 3.000 Kč, - za cestovné ve výši 2.463,79 Kč (za cestu k jednání soudu dne 9. 4. 2024, při cestě [adresa] a zpět, vzdálenost 414 km, při použití vozidla reg. zn. [SPZ], za použití vyhlášky č. 398/2023 Sb. a doložené výši zakoupeného benzinu Natural 95 (43,90 Kč/1l), při spotřebě v vozidla 0,8 l/100 km - náhradou za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve výši 800 Kč jako náhrada času při sazbě 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu (8 x půlhodina), - daň z přidané hodnoty ve výši 35.683,20 Kč. Zástupce žalovaného je plátcem DPH. Celkem tedy žalovaný vynaložil náklady ve výši 208.067 Kč po zaokrouhlení, což u 71,7% z účelně vynaložených nákladů představuje částku 149.184 Kč po zaokrouhlení. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení