15 Co 222/2019

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozená [anonymizována tři slova] [rok] 3) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] všichni bytem [adresa] dětí [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum] bytem [adresa] toho času bytem [adresa] zastoupeni kolizní opatrovnicí [příjmení] [jméno] [příjmení], [IČO] advokátkou sídlem [adresa] 4) [země] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] jednající [anonymizováno 7 slov], [IČO] sídlem [adresa] [anonymizována dvě slova] [obec], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] 5) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] t. č. bytem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitostem dle § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb. o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 4. 2019, č. j. 3 C 242/2015-497 a doplňujícímu rozsudku ze dne 25. 8. 2022, č. j. 3 C 242/2015-677 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 9. 2022, č. j. 3 C 242/2015-679 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně, ve znění výroku I doplňujícího rozsudku a ve znění opravného usnesení se ve výrocích I, II, III a IV, potvrzuje, s výjimkou lhůty k plnění uvedené ve výroku II, která se stanoví na 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Výrok II doplňujícího rozsudku se mění tak, že 4. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 9 959,50 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalobkyně nemá vůči žalovaným ad 1) – 3) a 5) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalovaná ad 4) je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 20 570 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 3 C 242/2015-497 vyhověl žalobě, která tehdy směřovala proti první žalované - [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako zapsané vlastnici pozemků a určil, že tehdy druhý (nyní čtvrtý) žalovaný – [anonymizována dvě slova] - je vlastníkem pozemků v k. ú. [obec] u [obec] vzniklých na základě dvou označených geometrických plánů, a to plánů [anonymizováno] [příjmení] ze 17. 10. 2017 a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 24. 1. 2019. Dne 25. 8. 2022 rozhodl soud prvního stupně doplňujícím rozsudkem č. j. 3 C 242/2015-677 o tom, že geometrické plány jsou součástí výroku předchozího rozsudku a dne 6. 9. 2022 vydal opravné usnesení k oběma rozsudkům, neboť došlo k písařské chybě při označení jednoho z geometrických plánů, a to plánu [anonymizováno] [příjmení] ze dne 17. 10. 2017.

2. V odůvodnění rozsudku ze dne 10. 4. 2019 uvedl soud prvního stupně zejména, že žalobkyně se domáhala určení vlastnictví státu k označeným pozemkům jako právní nástupce [anonymizováno] právnické osoby [příjmení] [anonymizována dvě slova] [obec] dle § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb. s odůvodněním, že pozemky byly původně ve vlastnictví jejího právního předchůdce, ale výměrem [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne 1. 6. 1949 přešly do vlastnictví státu postupem dle § 5 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb., a jejich správu vykonával po roce 2000 [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Ten však nerespektoval blokační § 29 zák. č. 229/1991 Sb. a pozemky převedl na [anonymizováno] [příjmení] v roce 2009 a 2010 kupními smlouvami, ten pak následně pozemky převedl na původně žalovanou [příjmení] [jméno] [příjmení], svoji dceru, darovací smlouvou ze dne 28. 11. 2012. Soud prvního stupně popsal stanoviska všech žalovaných, přičemž [anonymizováno] [příjmení] se dovolávala zejména dobré víry svojí i svého právního předchůdce při nabytí majetku od státu. Namítala též, že žalobkyně neprokázala, že pozemky náležely do původního majetku jejího právního předchůdce, že přešly do vlastnictví státu v rozhodném období a dále neprokázala, že byla naplněna některá ze skutečností uvedených § 1 zák. č. 428/2012 Sb. Žalovaný stát kromě toho namítal, že nebylo prokázáno, že odnětím pozemků došlo ke křivdě, neboť podle znění rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] o výkupu pozemků měla být později vyplacena náhrada. Namítal též, že nebyla prokázána aktivní legitimace žalobkyně, tedy její právní nástupnictví po původní [anonymizováno] právnické osobě, neboť rozhodnutí o sloučení právnických osob tuto skutečnost neprokazují a jsou pochybnosti, zda jsou listiny o právním nástupnictví pravé. Stát poukázal i na to, že [anonymizováno] náleží dle zák. č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s [anonymizováno] finanční náhrada za pozemky, a tím by měly být restituční nároky vyrovnány.

3. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval námitkami žalovaných, učinil ale skutkový závěr, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby ve smyslu § 3 písm. b) zák. č. 428/2012 Sb., neboť je oprávněnou osobou po [příjmení] [anonymizována dvě slova] [obec] označované též jako [příjmení] [anonymizováno], případně [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Uvedl dále, že právní předchůdce žalobkyně byl dle knihovní vložky [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [obec] vlastníkem nemovitostí specifikovaných v této vložce, a část z těchto nemovitostí připadla na základě rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne 1. 6. 1949 státu dle zák. č. 46/48 Sb. bez náhrady. Z listiny vyplývá, že [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] rozhodl o výkupu pozemků ke dni 1. 6. 1949, výkup byl zanesen i v uvedené vložce pozemkové knihy. O připadnutí pozemků státu bez náhrady svědčí též rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 7. 6. 1960, na základě něhož byla část parcel z výkupu přidělena [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec] s poznámkou, že přídělová cena nebyla stanovena, neboť přidělený majetek je národním majetkem. Takzvaný výkup proběhl bez náhrady, s pozemky pak disponoval již pouze stát, nikoliv žalobkyně či její právní předchůdci. Soud uvedl též, že uplatněný nárok není promlčen, neboť žaloba byla podána 16. 12. 2015, tedy ve lhůtě tří let ode dne 1. 1. 2013 (§ 18 věta za středníkem zák. č. 428/2012 Sb.). Nelze vytýkat, že se právní předchůdce žalobkyně nezúčastnil nabídkového řízení při prodeji těchto pozemků státem, neboť nelze žádat, aby učinil nejvyšší nabídku ceny za pozemky, jichž je historickým vlastníkem. Obsáhle se soud prvního stupně věnoval otázce, kterému ze dvou práv k pozemkům je třeba dát přednost, tedy tím, zda je na místě ochrana dobré víry kupujícího [anonymizováno] [příjmení] a jeho právní nástupkyně, či zda je přednostní odčinění majetkové křivdy způsobené [anonymizováno] komunistickým režimem. Přitom vzal v úvahu všechny skutečnosti, které mohou mít na posouzení této otázky vliv – zejména uvedl, že [anonymizováno] [příjmení] začal podnikat v zemědělství v roce 1992, kdy spolu s manželkou restituoval určité pozemky, další pozemky, včetně těch v k. ú. [obec], si pak od státu v témže roce pronajal. V roce 2007 a 2008 začal [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] nabízet pozemky k prodeji, a [anonymizováno] [příjmení] skutečně některé zakoupil, celkově tak hospodařil v době řízení před soudem prvého stupně na 440 ha a provozoval rostlinnou výrobu. Žalovaná v zemědělské výrobě nepůsobila, byla v plném invalidním důchodu a pozemky otci pronajímala. Soud prvního stupně zdůraznil, že pozemky označené v žalobě tvoří jen zanedbatelnou část (přibližně 4 %) z rozlohy, kterou rodina obhospodařuje, a dle tvrzení [anonymizováno] [příjmení] by ho ztráta pozemků, které jsou předmětem řízení, v podnikání neohrozila. Soud prvního stupně dovodil, že připuštění výjimečného prolomení dispozic založených v § 29 zák. č. 229/1991 Sb. o půdě by muselo být odůvodněno zcela mimořádnými okolnostmi, které by působily ve prospěch ochrany osob, na něž stát vlastnictví převedl v rozporu se zákonem. V této souvislosti odkázal i na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR. Uzavřel, že tak mimořádné okolnosti v daném případě prokázány nebyly – předmětné pozemky tvoří jen malou část půdy obhospodařované otcem žalované, jeho podnikání tedy vydáním pozemků nemůže být ohroženo, sama žalovaná na půdě nehospodaří ani nehodlá hospodařit a žalobkyně je ochotna pozemky pronajímat za obvyklé pachtovné. Pozemky jsou přístupné z veřejných komunikací a je třeba vzít také v úvahu, že v kupních smlouvách, které [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] uzavíral s [anonymizováno] [příjmení] v letech 2009 a 2010 je i upozornění, že pokud převáděné pozemky ve skutečnosti převoditelné nejsou, je kupní smlouva od počátku neplatná. To vylučuje dobrou víru původního nabyvatele. Ani u žalované nepřevažuje dobrá víra při nabytí pozemků v roce 2012, neboť na hospodaření se nijak nepodílela a důvodem daru mělo být její materiální zabezpečení. V majetku první žalované ale tvoří projednávané pozemky jen malou část a vyhovění žalobě ji nemůže existenčně ohrozit.

4. Soud prvního stupně také hodnotil důkazy znaleckými posudky, tedy geometrickými plány vyhotovenými za účelem oddělení částí současných pozemků v rozsahu odpovídajícím historickému majetku právních předchůdců žalobkyně. Jde o znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jímž byly nově odděleny pozemky p. [číslo] z pozemku p. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec]. Posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pak ve spojení s geometrickým plánem vytýčil pozemky p. [číslo] p. [číslo] vše v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec], a to rovněž v rozsahu historického majetku právního předchůdce žalobkyně označeného v žalobě.

5. Soud prvního stupně se zabýval také tím, zda dle územního plánu [územní celek] je pozemek p. [číslo] určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou. Uzavřel ale, že chystaný sportovní areál a krajinný park je stavbou veřejného občanského vybavení dle § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona, nejde tedy o stavbu veřejně prospěšnou. To by však ani v jiném případě nemělo vliv na platnost kupních smluv, jimiž stát pozemek převedl na fyzickou osobu v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zák. o půdě.

6. Také soud prvého stupně popsal (v odst. 9 odůvodnění rozsudku) vznik žalobkyně jakožto [anonymizováno] právnické osoby s tím, že bylo prokázáno, že je právním nástupcem původního vlastníka pozemků označovaného jako [příjmení] [anonymizováno], či [příjmení] [anonymizována dvě slova] [obec], či [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec].

7. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že účelně vynaložené náklady úspěšné žalobkyně činí odměna za zastoupení advokátem včetně hotových výdajů a daně z přidané hodnoty. Pokud jde o náhradu nákladů ze strany první žalované, vycházel soud prvého stupně z § 150 o. s. ř. zejména s poukazem na to, že žalovaná řízení nevyvolala. Také povinnost zaplatit státem zálohované náklady řízení uložil k zaplacení jen druhému žalovanému v celém rozsahu dle § 148 odst. 1 o. s. ř. s poukazem na procesní výsledek řízení.

8. Ve včasném odvolání uvedl druhý žalovaný, že žalobkyně zejména nedoložila své právní nástupnictví po původním vlastníku, jímž byla [anonymizováno] - [anonymizována tři slova] [obec]. Název [anonymizována dvě slova] lze totiž přeložit jako [příjmení] [anonymizováno], což ale nekoresponduje s žádnou z [anonymizováno] osob uvedených v předložených rozhodnutích o sloučení [anonymizováno] právnických osob a nelze ani dovodit, která z [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] jako právnickou osobu zřídila. Na území ČR přitom existuje několik [anonymizována dvě slova], což stát doložil výpisem z rejstříku evidovaných [anonymizována dvě slova] osob. Touto námitkou se však soud prvního stupně nezabýval. Žalovaný také zpochybnil pravost obou listin – rozhodnutí o sloučení [anonymizováno] právnických osob s tím, že podpisy na těchto listinách jsou zjevně rozdílné, což namítal už v řízení před soudem prvého stupně, ale ani tím se soud prvého stupně nezabýval. Obdobně se to týká i tvrzení, že předmětem odnětí dle rozhodnutí o výkupu [anonymizována tři slova] nebyly parcely p. [číslo] p. [číslo] které mají být součástí dnešní parcely evidované v katastru nemovitostí pod p. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec]. Podle předloženého rozhodnutí [anonymizována tři slova] měla být za pozemky poskytnuta samostatně náhrada, ale rovněž k tomu se soud prvého stupně nevyjádřil. Napadený rozsudek tedy vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, nepřihlíží k námitkám žalovaného, jeho skutková zjištění i právní závěry jsou nesprávné. Pokud jde o dobrou víru první žalované při nabývání nemovitostí, ta nebyla nikterak zpochybněna, tedy byla mezi účastníky nesporná a jediným, kdo dobrou víru při nabývání nemovitostí neshledal, byl překvapivě soud prvního stupně. Nelze ovšem přijmout závěr, že otec první žalované, který užíval nemovitosti dlouho předtím, než je koupil, nejednal v dobré víře. Žalovaný dále uvedl, že řádně prověřil před prodejem nemovitostí u příslušných subjektů, zda se jedná o historický majetek [anonymizováno] nebo zda [anonymizováno] uplatnila námitky proti zamýšlenému převodu, vždy však s negativním výsledkem. Ani stát s odborným aparátem tedy nebyl schopen zjistit, že by nemovitosti mohly být zatíženy právem jiných osob a nezjistila to ani žalobkyně. Podle platné právní úpravy se dobrá víra presumuje a žalobkyně ani netvrdila, natož aby prokázala, že by otec první žalované nebyl při nabytí nemovitostí od státu v dobré víře. Soud prvního stupně také nehodnotil ani okolnosti mimořádné povahy odůvodňující prioritu ochrany vlastnického práva první žalované.

9. Nesprávně byla také dle názoru druhého žalovaného posouzena námitka promlčení, neboť žalobkyně se původně nedomáhala určení vlastnictví státu k pozemku p. [číslo] v k. ú. [obec] v rozsahu odpovídajícím pozemku [parcelní číslo] dle pozemkové knihy. To učinila poprvé až podáním z 13. 2. 2019, tedy po uplynutí doby, v níž měl být nárok uplatněn.

10. První žalovaná, rovněž ve včasném odvolání, uvedla, že žalobkyně nespecifikovala právní jednání, na základě kterých měl stát odejmout jejímu právnímu předchůdci pozemky bez náhrady. Označil pouze výměr [anonymizována tři slova] ze dne 1. 6. 1949, jímž ale bylo rozhodnuto o výkupu pozemků a následné rozhodnutí [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec] ze dne 7. 6. 1960 se týká jen části pozemků, které jsou předmětem žaloby. K ostatním žalobkyně nic nedoložila. Zásadního pochybení se soud prvého stupně dopustil při posuzování dobré víry první žalované při nabytí předmětných pozemků. Oba převody, a to ze státu na jejího právního předchůdce i převod darem na žalovanou byly činěny za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. a ustanovení § 130 odst. 1 tohoto zákona stanovilo, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Otec žalované pozemky držel bez pochybností v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží, neměl důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení druhé žalované o jejich převoditelnosti. Stejně tak první žalovaná neměla, ani nemohla mít takové pochybnosti. V případě, že by soud shledal dobrou víru na straně první žalované, měl teprve posoudit, kterému právu má být poskytnuta vyšší ochrana. Soud prvního stupně též chybně posoudil intenzitu potenciálního zásahu do jejího vlastnictví, neboť žalobkyně k pozemkům nemá žádný vztah, představují pro ni pouze určitou majetkovou hodnotu, nehodlá na nich hospodařit, je srozuměna s tím, že je propachtuje. Pro žalovanou by ale rozdrobení majetku znamenalo značnou újmu, byť ne likvidační. Také nelze brát v úvahu celkovou výměru pozemků, které má rodina žalované propachtovány, jak to účelově učinil soud prvního stupně. Ten se také nezabýval přístupem k pozemkům z veřejných komunikací, a přehlédl, že o pozemky rodina žalované pečuje téměř po dobu třiceti let, investuje do jejich kultivace a obhospodařuje je. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

11. Jak už bylo uvedeno, po podání odvolání žalovaných rozhodl soud prvního stupně doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 8. 2022 o tom, že součástí výroku napadeného rozsudku jsou tam označené oddělovací geometrické plány. K tomu došlo po úmrtí první žalované dne 6. 8. 2019. Z usnesení [název soudu] pak soud prvého stupně zjistil, že pozemky, které jsou předmětem řízení, nabyly dědictvím tři nezletilé děti první žalované, každé třetinou a těmto účastníkům byl pro nynější řízení ustanoven kolizní opatrovník, advokát. Část pozemků, které jsou předmětem řízení, ovšem ještě před úmrtím první žalované nabyl její manžel, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], darovací smlouvou z 28. 6. 2019. Usnesením ze dne 16. 2. 2022 proto soud prvého stupně rozhodl o právní nástupnictví po první žalované s tím, že právními nástupci jsou v záhlaví uvedené nezletilé děti a dále rozhodl o vstupu do řízení (správně ovšem rovněž o právním nástupnictví) [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Obě usnesení nabyla právní moci. Poté byl vynesen doplňující rozsudek a výrokem II tohoto rozsudku byla žalovaným 4 a 5 (tj. [anonymizováno] a [anonymizováno] [příjmení]) uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 4 979 Kč. Soud prvního stupně přitom vycházel z § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž tato částka je odměnou advokáta za návrh na záměnu účastníků a účast u jednání, při němž byl vynesen doplňující rozsudek. Doplňující rozsudek napadl v celém rozsahu žalovaný stát, a to se shodným odůvodněním jako v odvolání proti rozsudku ve věci samé. Další výtku, že spolu s rozsudkem nebyly doručeny geometrické plány, soud prvého stupně vyřešil sám a odvolací soud námitky proti doplňujícímu rozsudku, shodné s těmi, které odvolatel uvedl již v odvolání proti předchozímu rozsudku, řešil v řízení o odvolání ve věci samé. Je třeba dodat, že v průběhu odvolacího řízení zaniklo zastoupení opatrovníkem dříve nezletilého [jméno] [příjmení], který nabyl zletilosti a k zastoupení v dalším řízení zmocnil advokátku. 12. [anonymizováno] [jméno] [příjmení], pátý žalovaný, výslovně napadl výrok doplňujícího rozsudku o náhradě nákladů řízení, neboť o nákladech ve vztahu žalobkyně a první žalované, tj. jeho právní předchůdkyně bylo v rozsudku ve věci samé rozhodnuto dle § 150 o. s. ř., a jeho právní předchůdkyni nebyla uložena povinnost platit náklady s ohledem na okolnosti věci, které soud prvního stupně popsal. Není tedy důvod, aby náklady spojené s doplňujícím rozsudkem, nesl její právní nástupce.

13. Ve vyjádření k odvolání uvedla žalobkyně, že soud prvého stupně po rozsáhlém dokazování učinil správné skutkové závěry i právní hodnocení. Pokud jde o problematiku dobré víry, odkázala na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, přičemž teze vyjádřené v této judikatuře přejal i Ústavní soud zejména nálezem ve věci I. ÚS 349/2017 či III. ÚS 1862/16. Závěr, že převod majetku v rozporu s § 29 zák. o půdě způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, je ústavně konformní. [anonymizováno] právnické osoby totiž mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání historického majetku, a pokud stát vydal bez ohledu na to pozemky jiným osobám, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historických vlastníků, který započal v období komunistického režimu. Žalobkyně podrobně odůvodnila tento názor, odkázala i na související rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 41/2018, a také na výslech [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k otázkám týkajícím se praktického užívání pozemků ze strany [anonymizováno] právnických osob a zejména uzavírání pachtovních smluv. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Vyjádřila se také k odvoláním proti výroku o nákladech řízení v doplňujícím rozsudku. Uvedla, že soud prvého stupně měl uložit náhradu nákladů řízení pouze čtvrtému žalovanému, tj. státu, protože na straně právních nástupců dříve žalované trvají důvody zvláštního zřetele hodné, které vzal v úvahu soud prvého stupně při předchozím rozhodování.

14. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně předchozího řízení a nejprve dospěl k závěru, že dosud nebylo jednoznačně prokázáno právní nástupnictví žalobkyně, tedy její aktivní legitimace v projednávané věci. Proto důkazní řízení doplnil čtením dalších listin, které žalobkyně předložila po výzvě odvolacího soudu dle § 213b a § 118a o. s. ř. Z předložených listin pak odvolací soud zjistil, že v pozemkové knize, knihovní vložce [číslo] vedené pro subjekt označený jako [anonymizována čtyři slova] je uvedeno, že se vkládá vlastnické právo pro„ [anonymizována čtyři slova]“. Takto označená osoba byla na základě rozhodnutí [příjmení]. [jméno] [příjmení] sloučena spolu s dalším subjektem rozhodnutím z 30. 11. 2001 do [anonymizováno] právnické osoby označené jako [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno] [obec] a k dalšímu sloučení došlo rozhodnutím téhož subjektu z 31. 12. 2004 do nově vzniklé právnické osoby označené jako [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno] [obec], tj. žalobkyně. Listiny o sloučení [anonymizováno] právnických osob k důkazu provedl soud prvního stupně, a ani odvolací soud nemá pochybnosti o pravosti těchto listin – rozhodování o slučování [anonymizováno] právnických osob je plně v pravomoci [anonymizováno] orgánů (čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zák. č. 308/1991 Sb. a zák. č. 3/2002 Sb.) a žalobkyně je zapsána v rejstříku registrovaných právnických osob vedeného [stát. instituce] České republiky. Mínění jednoho z žalovaných o tom, že se mu jeví podpisy na listinách o právním nástupnictví odlišné, jistě nemůže být důvodem pro další zkoumání jejich pravosti, nicméně je třeba uvést, že porovnání těchto podpisů nevyvolává pochybnosti, že jsou oba vyhotoveny stejnou osobou, tj. [příjmení]. [jméno] [příjmení].

15. Žalobkyně k otázce své aktivní legitimace předložila i další důkazy – kupní smlouvu ze dne 22. 12. 2004, jíž [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno] [obec] (v textu označená jako právní nástupce dřívějšího vlastníka dle rozhodnutí o sloučení právnických osob ze dne 30. 11. 2001) převedla zde uvedené nemovitosti na [územní celek] Darovací smlouva ze dne 22. 12. 2004 mezi stejnými subjekty a s totožným označením dárce pak v textu rovněž poukazuje na rozhodnutí o sloučení právnických osob ze dne 30. 11. 2001. Žalobkyně předložila i jiná rozhodnutí, v nichž Okresní soud v Tachově a Krajský soud v Plzni řešil otázku aktivní legitimace [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno] [obec], jakožto právního nástupce původní [anonymizováno] osoby vzniklé sloučením dle rozhodnutí z 30. 11. 2001 a 31. 12. 2004, a to se závěrem, že žalobkyně je aktivně legitimována. [stát. instituce] sdělilo, že historické právnické osoby se evidují až od roku 1996 pouze v souhrnném seznamu. Nelze vyloučit, že v označování historických [anonymizováno] právnických osob došlo ze strany úřadů k nepřesnostem (např. záměna [anonymizováno] či [anonymizováno] úřad). Na podporu svého tvrzení žalobkyně předložila také rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 9. 2. 2015, podle něhož [anonymizováno] [země], [anonymizováno], vydaly [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno] [obec] pozemky v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec] Dohodu Státní pozemkový úřad schválil, přičemž v textu této dohody je opět odkaz na rozhodnutí o sloučení [anonymizováno] právnických osob z roku 2001, a dále je uvedeno, že oprávněný doložil nevyplacení náhrady za vydávané nemovitosti svým čestným prohlášením a totéž vyplývá i ze sdělení dotázaných archivů, v jejichž složkách nebyl nalezen záznam o vyplacení náhrad za nemovitosti právního předchůdce žalobkyně, včetně nemovitostí zapsaných v pozemkové knize knihovní vložce [číslo] pro k. ú. [obec].

16. Také rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 30. 6. 2015 byla schválena dohoda o vydání nemovitostí mezi týmiž subjekty s obdobným odůvodněním, je zde i odkaz na výměr [anonymizována tři slova] ze dne 1. 6. 1949 s tím, že jím došlo k majetkové křivdě dle § 5 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb. Žalobce také předložil prohlášení [anonymizována dvě slova] v [anonymizováno] a [anonymizována tři slova] [anonymizováno] v [anonymizováno] o tom, že ve struktuře těchto [anonymizováno] nejsou a nebyly subjekty označené jako [příjmení] [anonymizováno] [obec], [příjmení] [anonymizována dvě slova] [obec] či [příjmení] [anonymizováno]. Po provedení těchto důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně vycházel z aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení, a v odvolacím řízení byla její aktivní legitimace prokázána zcela bezpečně.

17. Dále se odvolací soud zabýval námitkou promlčení uplatněnou druhým žalovaným v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím, případně související námitkou o tom, že soud prvního stupně přisoudil žalobkyni více, než co učinila předmětem řízení. Je pravda, že v průběhu řízení došlo ke změně žaloby a odvolatelé vytýkali, že žalobkyně se původně nedomáhala určení vlastnictví státu k pozemku p. [číslo] v k. ú. [obec]. Žalobkyně ale v žalobě označila v první části ty pozemky, které byly odňaty, a to v souladu s označením, jaké v roce 1946 tyto pozemky měly, tedy způsobem uvedeným v kn. vl. [číslo] pozemkové knihy a citovaným také ve výměru [anonymizována tři slova] ze dne 1. 6. 1946. Uvedla všechny své původní pozemky, včetně [parcelní číslo] dle kn. vl. [anonymizováno] pozemkové knihy s tím, že v průběhu dalších let došlo k několika změnám, slučování a rozdělování pozemků, takže pozemky nyní vedené v katastru nemovitostí nejsou totožné polohou a výměrou s původními dotčenými pozemky dle pozemkové knihy. Proto ostatně byly zpracovány geometrické plány, aby bylo zřejmé, jakou polohu v terénu zaujímají odňaté pozemky, a aby byly určeny jejich hranice s novým označením. To, že odňatý výše uvedený pozemek byl ve skutečnosti sloučen do p. [číslo] nikoliv do [parcelní číslo] katastru nemovitostí, jak se žalobkyně původně domnívala, nehraje roli. Procesní úkon, jímž žalobu po vypracování geometrického plánu dle názoru odvolatelů,,změnila či rozšířila“, je ve skutečnosti pouze upřesněním žaloby. Námitky žalovaných tedy nejsou důvodné. V úvahu nepřichází ani promlčení nároku žalobkyně na určení vlastnictví státu v důsledku neplatnosti kupních smluv, které stát uzavřel. Cílem takové žaloby je určení vlastnického práva, a proto není zahájení řízení dle § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb. nijak časově limitováno, a to ani na základě obecné úpravy promlčení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. 28 Cdo 390/2021).

18. Podle rozhodnutí [anonymizována tři slova] se dne 1. 6. 1949 byly„ vykoupeny“ dle zák. č. 46/1948 Sb. všechny pozemky zapsané ve vl. 38 pozemkové knihy vyjma p. [číslo] – zahrada, které nejsou předmětem žaloby a p. [číslo] – role a louka. Žalovaný namítal, že pozemky p. [číslo] [parcelní číslo] pozemkové knihy tvoří součást pozemku p. [číslo] dle katastru nemovitostí, ale není zřejmé, zda a jak přešly do vlastnictví státu. K tomu odvolací soud uvádí, že s pozemky původně označenými jako p. [číslo] [parcelní číslo] v k. ú. stát nepochybně nakládal. Tyto pozemky pronajal právnímu předchůdci žalovaných, oznamoval jejich prodej, skutečně je také právnímu předchůdci původní žalované prodal. S pozemky tedy nakládal jako s vlastními, a to, že se nepodařilo dohledat rozhodnutí o odnětí nebo zaplacení ceny těchto pozemků, může znamenat pouze to, že se stát chopil držby bez právního důvodu. Ze srovnávacího sestavení parcel vyplývá, že pozemky byly dle katastru nemovitostí součástí p. [číslo] jako jejich vlastnice byla uvedena [jméno] [příjmení]. Zejména však o vlastnictví státu svědčí listina vyhotovená [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec] a označená jako Přehled pozemkového majetku podrobeného revizi první pozemkové reformy a nové pozemkové reformě (zák. č. 46/1948 Sb.). V této listině jsou mezi pozemky„ podrobenými“ uvedeny i pozemky parc. [číslo]. Stát tedy oba pozemky držel, byl zapsán jako jejich vlastník a za vlastníka se považoval. Zda se tak stalo na základě rozhodnutí o výkupu či odnětí, nebo k tomu došlo bez právního důvodu dle § 5 písm. k) zák. č. 428/2012 Sb. není podstatné. Jak už bylo uvedeno, pozemky označené dle pozemkové knihy p. [číslo] [parcelní číslo] se staly součástí parcely p. [číslo] geometrickým plánem byl původní historický majetek oddělen a označen jako pozemky p. [číslo] katastru nemovitostí (dříve [číslo]) a p. [číslo] katastru nemovitostí (dříve [číslo] s částí pozemku [číslo], který byl též v žalobě uveden).

19. Žalovaní se také dovolávali své dobré víry při nabytí pozemků svým právním předchůdcem či vlastní dobrou vírou, že převod pozemků je platný. Touto otázkou se soud prvního stupně podrobně zabýval a odvolací soud na jeho úvahy i závěry zcela odkazuje, včetně poukazu na judikaturu (odst. 10 a 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Za zásadní lze považovat, že původní kupující byl v kupních smlouvách poučen o tom, že by mohly být neplatné, a takové upozornění měli brát v úvahu i jeho právní nástupci. [anonymizováno] [příjmení] pozemky vlastnil od roku 2009, případně 2010, a hospodaří s nimi stále, ačkoliv vlastnické právo mu od roku 2012 nenáleží. Řízení v této věci žalobkyně zahájila tři roky poté, v prosinci 2015, a zcela nesprávné je tak tvrzení, že pozemky v dobré víře užívali žalovaní a jejich právní předchůdci po dobu, která se blíží době vydržení. Ani odvolací soud neshledal, že by v přezkoumávané věci existovaly a byly prokázány zcela mimořádné okolnosti pro upřednostnění vlastnického práva žalovaných. Lze odkázat i na další judikaturu vyšších soudů o nedůvodnosti upřednostnění dobrověrného nabyvatele v důsledku prolomení dispozičního omezení dle blokačního ustanovení § 29 zák. o půdě, neboť by se tak § 29 zák. o půdě stal v podstatě obsolentním. To vyplývá i z rozhodnutí např. Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4546/2015 či ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1158/2016. Z něho též vyplývá, že odchýlení se od závěru, dle něhož k prolomení blokačních účinků § 29 zák. o půdě nepostačuje sama dobrá víra toho, na něhož měly být sporné nemovitosti převedeny, neodůvodňuje ani odkaz na institut finanční náhrady ve smyslu § 15 a násl. zák. č. 428/2012 Sb. Ústavní soud sice připustil zcela výjimečné prolomení blokačního ustanovení zák. o půdě, ale i z této judikatury vyplývá, že vydal-li stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na jejich práva a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydání (převodu) jiným osobám, došlo tím k prohloubení zásahů do práv historického vlastníka, který započal v období po roce 1948, pokračoval v nečinnosti demokratického zákonodárce a ve vztahu k nyní projednávanému majetku byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Ústavní soud také judikoval, že převod majetku v rozporu s § 29 zák. o půdě způsobuje absolutní neplatnost převodu, neboť [anonymizováno] právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku. Spravedlivým řešením takové situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu tzv. blokačním paragrafem, které umožní legitimní očekávání na vypořádání historického [anonymizováno] majetku naplnit.

20. Za důvodné nepovažoval odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, i námitky žalovaných o tom, že předmětné pozemky měly být dle rozhodnutí [anonymizována tři slova] vykoupeny a o tom mělo být vydáno samostatné rozhodnutí. V průběhu řízení, vedeného od konce roku 2015 se však dokument, který by svědčil o vyplacení náhrady za odňatý majetek [anonymizováno], neobjevil, a lze také poukázat na řadu rozhodnutí, včetně rozhodnutí státních orgánů, která vycházejí z toho, že náhrada poskytnuta nebyla. V rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 9. 2. 2015 o schválení dohody o vydání nemovitostí mezi [anonymizováno] [země], [anonymizováno] a žalobkyní se mj. uvádí, že ze sdělení dotázaných archivů v nich není záznam o vyplácení náhrad za odňaté nemovitosti. Předmětem vydání přitom byly rovněž pozemky zapsané v pozemkové knize kn. vl. [číslo] pro k. ú. [obec], které přešly do vlastnictví státu výměrem [anonymizována tři slova] ze dne 1. 6. 1949. Žalovaní ostatně v průběhu řízení ani netvrdili, že by rozhodnutí o náhradě za odňatou půdu vůbec kdy bylo vydáno.

21. Odvolací soud tedy po doplnění dokazování učinil závěr, že je rozsudek soudu prvního stupně věcně správný, včetně výroku I doplňujícího výroku a ve znění opravného usnesení. Bylo prokázáno, že žalobkyně je právním nástupcem původního vlastníka půdy, byl prokázán i restituční důvod ve smyslu zák. č. 428/2012 Sb., tedy, že k odnětí vlastnického práva k předmětným pozemkům právnímu předchůdci žalobkyně došlo na základě výměru [anonymizováno 5 slov] ze dne 1. 6. 1949, a to bez náhrady. Žalobkyni tak svědčí kvalifikovaný restituční titul dle § 5 písm. a) a k) zák. č. 428/2012 Sb. opravňující ji uplatnit v případě úspěchu v řízení výzvu vůči žalovaným jako povinným osobám ve smyslu § 4 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb. k vydání předmětných nemovitostí (§ 1 zák. č. 428/2012 Sb.). Pokud Pozemkový fond ČR uzavřel s kupujícím výše označené kupní smlouvy, jejichž předmětem byly nemovitosti v původním vlastnictví [anonymizováno], učinil tak v rozporu s § 29 zák. č. 229/1991 Sb. a kupní smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem jsou tak absolutně neplatné dle § 39 zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013).

22. Odvolací soud tedy postupoval dle § 219 o. s. ř. a výrok rozsudku ve věci samé, s jeho doplněním a opravou potvrdil jako věcně správný.

23. Za důvodné považoval ale odvolací soud odvolání 5. žalovaného proti výroku o nákladech řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s návrhem na připuštění právního nástupnictví a účastí při ústním jednání, při němž byl vynesen doplňující rozsudek. Správný je argument odvolatele, že se soud prvního stupně bezdůvodně odchýlil od předchozího závěru o tom, že žalovaní 1 -3 a 5 řízení nevyvolali a nesou důsledky nesprávného postupu státního orgánu při převodu pozemků, takže jsou u nich dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., aby jim povinnost k náhradě nákladů úspěšné žalobkyně nebyla ukládána. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok doplňujícího rozsudku o nákladech řízení a povinnost k jejich zaplacení uložil pouze 4. žalovanému a to dle jeho žádosti v prodloužené 30 denní lhůtě. Dalším výrokem vyslovil, že vůči dalším žalovaným nemá žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení.

24. Rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího vychází ze shodných úvah, a přestože žalobkyně byla i v odvolacím řízení zcela úspěšná, byla povinnost k zaplacení jejích účelně vynaložených nákladů uložena pouze 4. žalovanému. U dalších žalovaných jsou opět dány důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby jim povinnost k náhradě nákladů uložena nebyla s ohledem na okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku žalobkyně. Účelně vynaložené náklady žalobkyně činí odměna advokáta za 5 úkonů právní služby, a to vyjádření k odvoláním žalovaných z 12. 6. 2019, vyjádření k odvoláním žalovaných proti doplňujícímu rozsudku z 18. 11. 2022, účast u soudního jednání dne 30. 11. 2022, vyjádření k odvoláním žalovaných z 13. 1. 2023 a účast u ústního jednání dne [datum]. Za 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč, 5 režijních paušálů po 300 Kč a s připočtením částky odpovídající dani z přidané hodnoty 3 570 Kč, činí účelně vynaložené náklady žalobkyně v odvolacím řízení celkem 20 570 Kč.