15 Co 229/2023 - 435

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 6. 2023, č. j. 8 C 307/2020-315, a doplňujícího usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 8. 2023, č. j. 8 C 307/2020-324, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 121 666 Kč k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě nákladů řízení částku 25 855,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 26 732 Kč k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.), a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 168 257 Kč (výrok II.). Usnesením ze dne 3. 8. 2023, č. j. 8 C 307/2020-324, pak okresní soud doplnil napadený rozsudek o výrok III., jimž žalobkyni uložil zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve [adresa] náklady řízení ve výši 25 825,70 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku, včetně jeho doplňku, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala zrušení rozhodnutí a vrácení věci okresnímu soudu k novému projednání či jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalovaná bude zavázána k náhradě nákladů řízení. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné posouzení pravosti dohody o uznání dluhu, při kterém okresní soud vyšel ze znaleckých posudků zpracovaných za účelem prokázání pravosti podpisu jednatele žalované [jméno FO] na uvedené listině, kdy závěr znalce [tituly před jménem] [jméno FO] byl nerozhodný, naopak znalec [tituly před jménem] [jméno FO] konstatoval, že se s velkou pravděpodobností jedná o kopii pravého spontánního podpisu [jméno FO], pouze se tento znalec nedokázal vyjádřit k možnosti technického padělání tohoto podpisu. Dále bral okresní soud do úvahy výpověď svědka [Anonymizováno], který sice uvedl, že na dohodě o uznání dluhu je i jeho podpis, avšak na uzavření této dohody si nevzpomíná. V rámci právního hodnocení a rozložení důkazního břemene pak okresní soud uvedl, že ačkoliv ustanovení § 22 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb. o konverzích přiznává výstupu konverze stejné právní účinky, jako má dokument, jehož převedením výstup vznikl, konverzí dokumentu nedochází k potvrzení pravosti a pravdivosti údajů v něm uvedených, a vzhledem ke způsobu, jakým je konverze prováděna, nemůže sloužit k ověření platnosti či pravosti převáděné listiny. Toto hodnocení žalobkyně označila za nesprávné. Ač okresní soud správně odkázal na shora uvedené zákonné ustanovení, chybně analogicky vyšel ze závěru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 33 Cdo 3795/2019-158, a týkajícího se vidimovaných listin. Je sice nepochybné, že právní úprava konverzí a vidimací podle zák. č. 21/2006 Sb., o ověřování, je obdobná, značný rozdíl však spočívá právě v právních účincích, které zákon o konverzích v odkazovaném ust. § 22 odst. 2 konverzím, na rozdíl od vidimací, přiznává. Poukázala na vymezení případů, ve kterých se konverze neprovede dle § 24 odst. 4 zák. zákona o konverzích s tím, že na konverzi dohody o uznání dluhu je proto třeba hledět jako na originál. Nadto znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] žalobkyně prokázala, že podpis na této listině je pravým podpisem [jméno FO], statutárního zástupce žalované. Odkázala pak na ustanovení § 565 věty druhé o. z., z něhož plyne, že je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. Nastoupila tak domněnka pravosti a správnosti listiny označené jako Dohoda o uznání dluhu a došlo k obrácení důkazního břemene na žalovanou, tj. je na žalované, aby prokázala, že listina pravá nebo správná není. Zřejmě za tím účelem žalovaná předložila znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], z nějž plyne, že byly zjištěny nálezy zpochybňující věrohodnost pravdivosti deklarované datace i obsahu, když na zkoumaných listinách datovaných v průběhu dvou let byly zjištěny nálezy svědčící o jejich shodném technickém i blízkém časovém původu vyhotovení, tedy nikoliv dle deklarované datace v časovém intervalu cca 20 měsíců, přičemž pro potvrzení nebo vyvrácení této skutečnosti znalec označil jako nezbytné předložit předlohy reprodukcí sporných listin vyhotovené jako prvotisky (originály). Uvedené závěry žalobkyně označila za zkreslené a východiska za nepodložená, když technické prvky, ze kterých znalec v případě posuzovaných listin vycházel a které uvedené dokumenty měly časově spojovat, vznikly na pobočce České pošty s. p. při skenování a převedení do elektronické konverze, jak žalobkyně již podrobně rozvedla ve svých písemných podáních. I kdyby však vyvráceny nebyly, má žalobkyně za to, že závěry znalce formulované v rovině možnosti nejsou důkazem způsobilým prokázat, že dohoda o uznání dluhu není pravou listinou. K prokázání skutečnosti, že se nejedná o pravou listinu, nelze pouze deklarovat možnost či pravděpodobnost, že se jedná o listinu nepravou, ale toliko předložit jasné důkazy a argumenty prokazující to, že předložená listina pravá není. To se dle názoru žalobkyně žalované nepodařilo. Proti správnosti výroků o náhradě nákladů řízení žalobkyně namítala, že kopírují rozhodnutí ve věci samé, kdy procesně úspěšnou v řízení měla být žalobkyně. Proti výroku II. pak tvrdila nesprávné započítání třetiny náhrady nákladů řízení vzniklé žalované na vyhotovení znaleckého posudku znalcem [jméno FO]. Zdůraznila, že objednatelem posudku je [jméno FO], který není účastníkem tohoto řízení. Současně namítala, že podíl ve výši jedné třetiny neodpovídá míře, ve které byl znalecký posudek uplatněn v rámci tohoto řízení, když předmětem zkoumání ze strany znalce bylo šest listin, předmětem tohoto řízení však byla pouze listina jediná. Současně poukázala na to, že v řízeních vedených Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] byla vždy přiznána náhrada v rozsahu jedné poloviny nákladů na zpracování tohoto znaleckého posudku. Celková náhrada ve všech posuzovaných řízeních tak přesáhla náklady na tento znalecký posudek o jednu třetinu, tj. o 46 591,50 Kč. Už z tohoto důvodu je rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení nesprávné.

3. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s odůvodněním, že zejména nesouhlasí s odvolací argumentací žalobkyně o tom, že důkazní břemeno k otázce pravosti dohody o uznání závazku je na žalované. Uvádí, že 2 znalci z oboru písmoznalectví uvedli, že nemohou vyloučit, že předložená dohoda o uznání závazku, a to nikoliv v originále, neobsahuje pravé podpisy účastníků dohody, resp. že podpisy se na listinu nedostaly fotomontáží. Další znalec [tituly před jménem] [jméno FO] pak dospěl k jednoznačnému závěru, že listiny, které byly předmětem jeho zkoumání, jsou falzifikáty. Podle žalované je to tedy žalobkyně, která neunesla důkazní břemeno k pravosti předložené dohody o uznání závazku a závěry okresního soudu jsou zcela správné.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ustanovení § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné toliko v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 24. 8. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s úrokovým příslušenstvím. Skutkově tvrdila, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 11. 2016, ve znění dodatku č. 1 ze dne 6. 3. 2017, nabyla od společnosti [právnická osoba] pohledávku za žalovanou ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím jako nezaplacenou část ceny díla dle smlouvy o dílo č. [Anonymizováno] ze dne 6. 9. 2012. Dílo bylo žalované řádně předáno a cena byla vyúčtována fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 12. 3. 2013 evidovanou jako [Anonymizováno]. Celková vyfakturovaná cena díla činila 754 872 Kč bez DPH se splatností ke dni 1. 4. 2013, kdy 27. 6. 2013 žalovaná na tuto fakturu uhradila částku 154 872 Kč a dne 6. 10. 2014 částku 100 000 Kč. Žalobkyně dále doplnila, že dne 3. 11. 2016 uzavřela žalovaná s postupitelem dohodu o uznání dluhu podřízenou novému občanskému zákoníku, v níž strany prohlásily, že provedené práce dle smlouvy o dílo byly řádně předány dne 1. 3. 2013 a vyúčtovány fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 12. 3. 2013 se splatností ke dni 1. 4. 2013 znějící na částku 754 872 Kč, na kterou dlužník částečně plnil celkem částku 254 872 Kč, a dále výslovně uvedli, že ke dni uzavření dohody tak dlužník dluží věřiteli částku 500 000 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení, což uhradí nejpozději do 31. 12. 2017, k čemž však nedošlo.

6. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, zpochybnila aktivní věcnou legitimaci žalobkyně z důvodu neurčité, a tedy absolutně neplatné postupní smlouvy, v níž postupované tři různé pohledávky nebyly dostatečně určitě vymezeny, kdy počáteční absolutní neplatnost smlouvy nelze zhojit ani dodatkem. I kdyby však smlouva byla platná, bylo vůlí jejích stran postoupit jen danou celkovou pohledávku ve výši 552 544 Kč a nikoli již její příslušenství. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, když poukázala na to, že předmětná faktura byla splatná dne 1. 4. 2013. Na tuto fakturu žalovaná plnila pouze zálohově. K promlčení, které se řídí obchodním zákoníkem, tedy došlo dne 2. 4. 2017. I kdyby částečné plnění bylo považováno za uznání závazku, došlo by od tohoto uznání k běhu nové čtyřleté lhůty a předmětná pohledávka by byla promlčena nejpozději dne 6. 10. 2018. Stejně tak bylo promlčeno i příslušenství pohledávky, tedy smluvní úrok z prodlení. Žalovaná dále namítala, že dílo nebylo ani řádně dokončeno. Ve vztahu k dohodě o uznání dluhu vznesla námitku proti její pravosti a platnosti. Uvedla, že žalovaná, resp. její jednatel si není vědom toho, že by takovou listinu podepsal a že by projev vůle žalované kdy směřoval k uzavření takovéto dohody. Jednatel žalované se v období od podzimu 2016 do roku 2018 léčil z úzkostně depresivní poruchy, byl omezen v pracovních záležitostech a byl i hospitalizován. V daném období fakticky vykonával funkci jednatele žalované [jméno FO] jak pro žalovanou, tak i pro společnost [právnická osoba] účetní poradenství a měl tak přístup k organizačním dokumentům i k účtu žalované. V rámci správy účetnictví pro žalovanou pan [jméno FO] často připravoval různé listiny k podpisu.

7. Okresní soud provedl v řízení důkaz listinami předloženými účastníky, výslechem svědka [Anonymizováno], v minulosti jediného společníka a jednatele společnosti [právnická osoba], [tituly před jménem] [jméno FO], dříve účetní všech dotčených společností, k otázce pravosti podpisu jednatele žalované na dohodě o uznání dluhu, opatřil znalecký posudek z oboru písmoznalectví a současně provedl důkaz znaleckými posudky, které předložili účastníci, a to posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru písmoznalectví, opatřeným žalobkyní, a posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], znalce z oboru kriminalistika – technické zkoumání listin, předloženým žalovanou, kdy tohoto znalce také vyslechl. Po takto provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že dohoda o uznání dluhu ze dne 3. 11. 2016, předložená toliko v elektronické podobě, je pravou listinou. Konstatoval, že důkazní břemeno ve vztahu k pravosti této listiny nesla žalobkyně, která tvrdila, že došlo k uznání žalobou uplatněného nároku, a která za účelem prokázání tohoto tvrzení dohodu o uznání dluhu také předložila. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno o pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky, přičemž rozdíl mezi hodnocením originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopií listiny je v tom, že je-li listina vlastnoručně podepsaná, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Podpis na kopii listiny, okopírovaný spolu s dalším textem z originálu listiny, však stejné účinky jako vlastnoruční podpis na originálu listiny nemá, platí pro něj pravidla stejná jako pro kopie listin. Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě neuplatní. Na uvedeném závěru dle okresního soudu nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně spornou listinu předložila ve formě digitálního výstupu autorizované konverze původního listinného dokumentu. Ačkoliv ustanovení § 22 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., přiznává výstupu konverze stejné právní účinky, jaké má dokument, jehož převedením výstup vznikl, konverzí dokumentu nedochází k prokázání pravosti a správnosti údajů v něm uvedených a vzhledem ke způsobu, jakým je konverze provedena, nemůže sloužit k ověření platnosti či pravosti převáděné listiny. V tomto směru okresní soud analogicky odkázal na judikatorní závěry týkající se posuzování pravosti vidimovaných listin. Při hodnocení pravosti sporné dohody o uznání dluhu okresní soud vycházel ze závěrů obou znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, podle kterých podpis jednatele žalované na dohodě o uznání dluhu sice vykazuje shodné znaky s jeho nespornými podpisy na jiných listinách, nicméně jak znalec [tituly před jménem] [Anonymizováno], tak i znalec [tituly před jménem] [jméno FO] shodně uvedli, že písmoznaleckým zkoumáním kopie dokumentu s podpisem není možné vyloučit možnost tzv. „fotomontáže“, tedy technického padělání. Vzhledem k tomu, že znalec z oboru technického zkoumání listin zpochybnil pravdivost deklarované datace i obsahu posuzované dohody o uznání dluhu, a protože žalobkyně nepředložila originál této smlouvy, který by umožnil zmíněné pochybnosti rozptýlit, dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně své důkazní břemeno ohledně pravosti předmětné dohody neunesla a pravost listiny tak nebyla spolehlivě prokázána. V tomto závěru jej pak utvrdila i výpověď svědka [Anonymizováno], který měl spornou dohodu podepisovat za původního věřitele. Tento svědek uvedl, že ačkoliv podpis na dohodě o uznání dluhu ze dne 3. 11. 2016 vypadá jako jeho podpis, nevzpomíná si, že by dohodu podepisoval nebo se na jejím uzavření s jednatelem žalované domlouval. Současně si však vybavil uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 2016. Protože mělo mezi podpisy obou listin uplynout pouhých 20 dnů, dalo by se očekávat, že svědek si bude pamatovat buď uzavření obou anebo žádné z nich. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která listinu měla připravovat, u jejího podpisu přítomna nebyla. Z uvedených důvodů okresní soud z dohody o uznání dluhu ze dne 3. 11. 2016 dále nečinil žádná skutková zjištění ani právní závěry a uzavřel, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o uznání dluhu žalovanou. Dále okresní soud uvedl, že s ohledem na skutečnost, že závazkový vztah, z něhož žalobkyně dovozuje existenci svého nároku, byl založen smlouvou o dílo ze dne 6. 9. 2012 v souladu s ustanovením § 3028 o. z. na právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014 aplikoval právní předpisy účinné ke dni uzavření smlouvy o dílo, tedy především zák. č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a naopak na právní poměry vzniklé od 1. 1. 2014 pak byl aplikován zák. č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

8. Okresní soud dále z hlediska skutkového uzavřel, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely dne 6. 9. 2012 smlouvu o dílo, kterou se žalovaná zavázala zaplatit cenu díla ve výši 754 872 Kč bez DPH. Sporným nebylo ani to, že na takto sjednanou cenu žalovaná zaplatila dne 27. 6. 2013 částku ve výši 154 872 Kč a dne 6. 10. 2014 částku 100 000 Kč. Mezi účastníky byl spor o povahu těchto dílčích plateb, kdy žalobkyně tvrdila, že se jednalo o částečnou úhradu ceny díla, zatímco dle žalované šlo o zálohové platby. K tomu okresní soud uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že obě platby byly provedeny až po vystavení a splatnosti faktury č. [Anonymizováno] ze dne 12. 3. 2013, hodnotí je jako částečná plnění na cenu díla, a to i s tím spojenými důsledky na promlčecí dobu. Jako nedůvodnou posoudil námitku žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Přisvědčil žalované, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 2016 neobsahovala dostatečně určitou identifikaci pohledávky, která byla předmětem postoupení, neboť ve smlouvě uvedené číslo faktury [Anonymizováno] neodpovídá číslu uvedenému na samotné faktuře [Anonymizováno] a současně je ve smlouvě uvedeno, že faktura má být vystavena na částku 500 000 Kč, ačkoliv skutečná fakturovaná částka byla 754 872 Kč. Jelikož však k postoupení pohledávky došlo již v režimu zák. č. 89/2012 Sb., aplikoval na věc ustanovení § 553 odst. o. z., podle kterého platí, že byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Za takové dodatečné vyjasnění okresní soud považoval uzavření dodatku číslo 1 ze dne 6. 3. 2017, kterým byla postupovaná pohledávka dodatečně řádně identifikována. Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky pak nabyla žalobkyně také její příslušenství.

9. Naopak jako důvodnou posoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení. K tomu vyložil, že cena díla ve výši 754 872 Kč byla vyúčtována fakturou číslo [Anonymizováno], splatnou dne 1. 4. 2013. Tímto dnem tedy začala běžet čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.). Vzhledem k tomu, že na cenu díla žalovaná poskytla částečné plnění, a to platbami ze dne 27. 6. 2013 a 6. 10. 2014, platí, že ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. uznala zbytek dluhu a ode dne 6. 10. 2014 tak věřiteli počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dne 6. 10. 2018. Jelikož okresní soud nepřihlížel k dohodě o uznání dluhu ze dne 3. 11. 2016 a žalobkyně ani jinými důkazy neprokázala své tvrzení o uznání dluhu, které žalovaná sporuje, dovodil, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby. Z tohoto důvodu žalobu, aniž by se zabýval dalšími námitkami žalované, zejména otázkou řádného zhotovení a předání díla nebo zdravotním stavem jednatele žalované a jeho způsobilostí právně jednat, zamítl a procesně zcela úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení, kterou vyčíslil na částku 168 257 Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 3. 8. 2023, č. j. 8 C 307/2020-324, pak okresní soud zavázal žalobkyni zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení částku 25 825,70 Kč.

10. Postupem podle ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř. provedl dokazování smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 9. 2023, dohodou o úplatě ke smlouvám o postoupení pohledávek ze dne 4. 9. 2023, oznámením o postoupení pohledávek ze dne 4. 9. 2023 včetně dokladu o jeho odeslání do datové schránky ze dne 5. 9. 2023, potvrzením o provedené platbě ze dne 12. 9. 2023 a výpisy z účtu společnosti [právnická osoba]. vedeného u [právnická osoba], č. ú. [Anonymizováno], za období od 1. 9. 2023 do 14. 12. 2023, které považoval za přípustné ve smyslu ustanovení § 205a písm. f) o. s. ř., neboť se týkaly tvrzení žalobkyně o postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení, jež nastalo až po rozhodnutí soudu prvního stupně.

11. Z uvedených dokladů pak odvolací soud zjistil, že dne 4. 9. 2023 uzavřela žalobkyně jako postupitel se společností [právnická osoba], IČO [IČO], jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky vůči žalované ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, o kterou se vede soudní spor před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 307/2020. V článku III. této smlouvy smluvní strany prohlásily, že dohoda o ceně za postoupení je obsažena v samostatné dohodě uzavřené vedle této smlouvy o postoupení pohledávky. Z této dohody pak bylo zjištěno, že se žalobkyně jako postupitel a společnost [právnická osoba] jako postupník dohodli na úplatě za postoupení předmětné pohledávky v částce 240 000 Kč s tím, že za tři postupované pohledávky, mimo projednávanou pohledávku dále pohledávku za [jméno FO] ve výši 1 700 000 Kč a za pohledávku vůči společnosti [právnická osoba], byla sjednána celková úplata ve výši 2 290 000 Kč, jenž měla být uhrazena ve lhůtě do třiceti pracovních dnů od uzavření této dohody bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [č. účtu] pod VS: [var. symbol]. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 12. 9. 2023 pak bylo zjištěno, že z účtu majitele [právnická osoba] byly na bankovní účet příjemce – žalobkyně č. [č. účtu] poukázány dvě platby ve výši 1 500 000 Kč a 790 000 Kč. Současně z výpisu z účtu žalobkyně u [právnická osoba], číslo účtu [Anonymizováno], bylo zjištěno, že částky 1 500 000 Kč a 790 000 Kč, zaplacené pod variabilním symbolem [var. symbol], byly na uvedený účet žalobkyně připsány dne 12. 9. 2023. Postoupení pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, společnosti [právnická osoba] žalobkyně oznámila žalované dopisem ze dne 4. 9. 2023 odeslaným dne 5. 9. 2023 do datové schránky žalované.

12. Současně s oznámením o postoupení pohledávky společnosti [právnická osoba] žalobkyně navrhla, aby na její místo do řízení ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. vstoupila společnost [právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa], jíž žalobkyně smlouvou ze dne 4. 9. 2023 postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Společnost [právnická osoba] se svým vstupem do řízení na straně žalobkyně souhlasila. O tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 1. 2024, č. j. 15 Co 229/2023-381, tak, že návrh žalobkyně na vstup společnosti [právnická osoba] do řízení na její místo ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. zamítl. K dovolání žalobkyně pak Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 19. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1379/2024-409, dovolání žalobkyně zamítl.

13. Odvolací soud konstatuje, že oproti skutkovému stavu, na základě kterého ve věci rozhodoval okresní soud, došlo v odvolacím řízení ke změně, neboť žalobkyně tvrdila a doložila, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 9. 2023 úplatně postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa]. Současně žalobkyně prokázala, že postupník nejenže zaplatil celou cenu za postoupení pohledávky, ale i to, že postoupení pohledávky žalované také žalobkyně jakožto postupitel oznámila, o čemž ostatně ani nebylo mezi stranami sporu.

14. Předmětem postoupené pohledávky byla pohledávka na doplatek ceny díla sjednaného ve smlouvě o dílo uzavřené dne 6. 9. 2012, tj. v režimu zák. č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a zák. č. 40/1964 Sb. – občanský zákoník (dále je „obč. zák.“). Samotná smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena již za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

15. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že vlastní smlouva o postoupení pohledávky (tedy vztah mezi postupitelem a postupníkem) se za takového skutkového stavu řídí o. z., naopak vztah mezi věřitelem a dlužníkem je v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. stále podřízen právní úpravě platné v době vzniku postupované pohledávky, a to včetně účinků oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem R 21/2018).

16. Podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

17. Podle § 526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.

18. Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena. Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámil-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolal tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynu věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokázat, že k postoupení došlo (§ 226 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 61/2010). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 100/2009, pak vyplývá, že pokud věřitel, který smlouvou postoupil svou pohledávku jinému postupníkovi, toto postoupení pohledávky oznámil dlužníkovi nebo postoupení bylo postupníkem dlužníkovi prokázáno, ztrácí oprávnění vymáhat pohledávku na dlužníkovi. Po oznámení či prokázání je totiž dlužník v důsledku změny věřitele povinen plnit pouze a toliko novému věřiteli, tj. postupníkovi.

19. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalobkyně jako postupitel oznámila žalované jako dlužníkovi, že pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, postoupila postupníkovi, současně ztratila oprávnění vymáhat pohledávku v soudním řízení, tedy pozbyla aktivní věcnou legitimaci, a to zcela bez ohledu na platnost, případně neplatnost či samotnou existenci či neexistenci postupní smlouvy, a současně i bez ohledu na to, zda jejímu návrhu na vstup postupníka jakožto nového žalobce do řízení dle ustanovení § 107a o. s. ř. bylo či nebylo vyhověno, neboť takové procesní rozhodnutí soudu nemá žádný vliv na účinky postoupení pohledávky.

20. Nadto má po provedeném dokazování odvolací soud za prokázané, že žalobkyně po rozhodnutí okresního postoupila pohledávku uplatněnou v tomto řízení společnosti [právnická osoba] platně, ostatně proti platnosti postupní smlouvy ze dne 4. 9. 2023 její smluvní strany ani žalovaná ničeho nenamítala. K tomu pak odvolací soud uvádí, že žalobkyně netvrdila, že by v souladu s ustanovením § 1886 odst. 1 o. z. nadále, tj. po postoupení pohledávky novému věřiteli, v řízení vymáhala pohledávku na žádost či se souhlasem postupníka, stejně jako to, že by poté, co jejímu návrhu na vstup postupníka do řízení dle ustanovení § 107a o. s. ř. nebylo vyhověno, nabyla pohledávku zpětným postoupením od společnosti [právnická osoba] jako postupitelem.

21. Pozbyla-li žalobkyně v průběhu odvolacího řízení svou aktivní věcnou legitimaci k vymáhání uplatněné pohledávky, pak bez ohledu na další právní argumentaci stran nebylo možno žalobě vyhovět již z tohoto důvodu, proto odvolací soud zamítavý rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Nad rámec shora uvedeného odůvodnění pak odvolací soud uvádí, že i kdyby žalobkyně nepozbyla v odvolacím řízení svou aktivní legitimaci, nebylo by možno podle současného stavu výsledků dokazování žalobě vyhovět z důvodu vznesené námitky promlčení.

23. Pokud jde o dohodu o uznání dluhu ze dne 3. 11. 2016, kterou žalobkyně v řízení předložila k vyvrácení důvodnosti vznesené námitky promlčení, odvolací soud zcela sdílí závěry soudu okresního o důkazním břemeni ve vztahu k pravosti této listiny, kterou žalovaná popřela s tím, že na listině předložené toliko jako elektronicky zhotovená kopie se nenachází podpis jejího jednatele [jméno FO], důkazní břemeno o pravosti této předkládané listiny, z níž žalobkyně vyvozovala pro sebe příznivé následky, proto tíží jednoznačně žalobkyni. Odvolací soud přitom pro zestručnění odkazuje na výklad, který k této problematice provedl odvolací soud v bodě 12 odůvodnění napadeného rozsudku, a zcela souhlasí i se závěry prvostupňového soudu, že pravost posuzované listiny nebyla v řízení prokázána jak znaleckými posudky z oboru písmoznalectví, tak znaleckým posudkem z oboru kriminalistika – technické zkoumání listin, o správnosti jehož závěrů, podpořených výslechem znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], neměl ani odvolací soud žádné pochybnosti. K žalobkyní namítaným účinkům konverze dokumentu ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 a § 24 odst. 4 zák. č. 300/2008 Sb., o konverzích, pak odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 389/2019, z něhož plyne, že konverze dokumentu zajišťuje toliko autenticitu listiny, nikoliv už pravost podpisů na ní.

24. Nebylo-li v řízení prokázáno, že konvertována byla dohoda o uznání dluhu opatřená pravým podpisem jednatele žalované, tedy pravá listina, nemohla konverze dokumentu nikterak změnit důkazní sílu předložené kopie konvertované listiny.

25. Na rozdíl od věci samé však odvolací soud sdílí odvolací argumentaci žalobkyně, pokud jde o náhradu nákladů řízení. Žalovaná v řízení předložila k důkazu znalecký posudek z oboru kriminalistika – technické zkoumání listin, zpracovaný [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], zpracovaný pro potřeby mimo jiné i tohoto řízení. Jak však plyne z faktury číslo [Anonymizováno] ze dne 2. 6. 2022, jíž bylo vyúčtováno znalečné zaplacené za vypracování tohoto znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], i z předložených dokladů o úhradě vyúčtované částky ze dne 13. 6. 2022 a 20. 4. 2022, znalečné zaplatil jako odběratel [jméno FO], narozený [Anonymizováno], bytem [Anonymizováno], tedy jednatel žalované. Nepředložila-li žalovaná přes znalost odvolací argumentace žalobkyně ani v odvolacím řízení jakýkoliv doklad o tom, že žalovaná společnost svému jednateli náklady za znalečné zcela či zčásti zaplatila, není možno náklady na znalecký posudek považovat za náklad vynaložený žalovanou či jejím procesním zástupcem ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř., a to ani zčásti. Odvolací soud proto okresním soudem správně vyčíslené náklady řízení přiznané v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně zcela úspěšné žalované ponížil o částku 46 591,50 Kč za znalecký posudek a po zaokrouhlení na celé koruny změnil nákladový výrok rozsudku okresního soudu tak, že zavázal žalobkyni zaplatit procesně úspěšné žalované na náhradu nákladů řízení částku 121 666 Kč.

26. Protože se okresní soud dopustil početní chyby ve výroku o náhradě nákladů státu, které správně podle výsledku řízení uložil v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit procesně neúspěšné žalobkyni, odvolací soud změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě nákladů řízení vzniklých státu částku 25 855,70 Kč danou součtem přiznaného znalečného ve výši 5 756 Kč znalci [tituly před jménem] [jméno FO] a částky 20 099,70 Kč přiznané na znalečném znalci [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem].

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení plně procesně úspěšné žalované byla na náhradě nákladů tohoto řízení přiznána částka 26 732 Kč sestávající z náhrady nákladů na právní zastoupení žalované u 3 úkonů právní služby (sepis vyjádření k návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví dle § 107a o. s. ř., vyjádření k dovolání žalobkyně a účast u jednání odvolacího soudu) ve výši 20 600 Kč [§ 11 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. c), odst. 3, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady paušálních výdajů zástupkyně žalované k uvedeným 3 úkonům právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z náhrady cestovních výdajů zástupkyně žalované k jednání odvolacího soudu z [Anonymizováno] do Ostravy a zpět osobním vozidlem tovární značky [Anonymizováno], registrační značky [SPZ], s průměrnou spotřebou 5 litrů nafty/100 km, v ceně pohonných hmot dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ve výši 38,70 Kč za 1 litr nafty a náhradě za opotřebení ve výši 5,60 Kč za 1 ujetý km při ujetí celkem 52 km v obou směrech, náhrada cestovních výdajů zástupkyně žalované celkem ve výši 392 Kč, z náhrady za ztrátu času strávené na této cestě v rozsahu 2 započatých půlhodin, celkem ve výši 200 Kč (§ 14 advokátního tarifu), a z náhrady za 21% DPH z částky 22 092 Kč ve výši 4 640 Kč.

28. Současně odvolací soud, zjevně shodně jako soud okresní, v projednávané věci neshledal takové okolnosti případu či poměry účastníků ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., pro které by procesně úspěšné žalované zcela či zčásti právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.