15 Co 236/2022 - 561

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], registrační číslo [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 57 343 203,64 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2022, č. j. 130 C 16/2020-236, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2022, č. j. 130 C 16/2020-255, a opravného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2022, č. j. 130 C 16/2020-257, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 80 444 Kč k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 190 889 Kč k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem (ve znění opravných usnesení) okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 25 961 229,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 978 231 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 354 973 Kč za dobu od 14. 12. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 628 025,40 Kč za dobu od 14. 1. 2020 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 31 381 974,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 14. 1. 2020 do zaplacení (výrok II.) a současně zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 276 081,84 Kč (výrok III.). Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že dne 9. 4. 2019 byla mezi žalobkyní jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo na demolici objektu ocelárny žalobkyně a vybudování přeložek inženýrských sítí (dále jen „SoD“), k níž byl následně dne 6. 8. 2019 uzavřen Dodatek č.

1. Dále byla dne 9. 4. 2019 uzavřena mezi žalobkyní jako prodávajícím a žalovanou jako kupující kupní smlouva č. [Anonymizováno] na koupi vytěžitelného kovového šrotu, který vznikne v souvislosti s demolicí objektu ocelárny dle SoD (dále jen „KS“), k níž byl dne 6. 8. 2019 rovněž uzavřen Dodatek č.

1. Okresní soud dospěl k závěru, že obě výše zmíněné smlouvy byly uzavřeny jako smlouvy závislé dle § 1727 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že žalobkyně důvodně odstoupila od KS dopisem ze dne 16. 10. 2019, který byl žalované doručen dne 17. 10. 2019. Důvodem pro odstoupení bylo, že žalovaná neuhradila první splátku kupní ceny ve výši 17 843 659,50 Kč do 30. 9. 2019, jak bylo ujednáno v Dodatku č. 1 KS. Žalovaná rovněž v termínu do 30. 9. 2019 nepředložila bankovní záruku, ačkoliv tak dle KS měla učinit. Byl tak naplněn důvod pro odstoupení od smlouvy dle čl. VII.

3. KS, jelikož žalovaná byla v prodlení se splněním svých povinností po dobu přesahující 15 dnů. Vzhledem k tomu, že SoD a KS byly sjednány jako smlouvy na sobě závislé, došlo okamžikem zrušení KS ve stejném okamžiku i k zániku SoD, a to s obdobnými právními účinky. Zánik obou smluv se pak dle okresního soudu nijak nedotýká nároků na zaplacení smluvních pokut, ani nároku na náhradu škody, jichž se žalobkyně žalobou domáhá. Dle SoD (ve znění jeho Dodatku č. 1) byla žalovaná povinna předložit žalobkyni nejpozději do 6. 8. 2019 harmonogram realizace díla, a do 1. 9. 2019 zahájit demoliční práce. Dle KS (ve znění Dodatku č. 1) pak měla žalovaná zase nejpozději do 30. 9. 2019 předložit žalobkyni bankovní záruku k zajištění kupní ceny vytěženého šrotu, a také zaplatit první splátku na tuto cenu ve výši 17 843 659,50 Kč. Žádnou z těchto povinností však žalovaná ve sjednané době nesplnila, přičemž skutečnost, že žalovaná nepředložila žalobkyni harmonogram realizace díla a bankovní záruku a nezaplatila první splátku kupní ceny, byla mezi stranami nesporná. Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnosti zajištěné smluvními pokutami, a proto dovodil nároky žalobkyně na zaplacení jednotlivých smluvních pokut jako důvodné. Jednalo se o smluvní pokutu vyplývající z čl. VII.1. písm. a) KS za prodlení se zaplacením první splátky kupní ceny ve výši 0,1 % z výše této splátky za každý započatý týden prodlení, což za dobu od 1. 10. 2019 do 17. 10. 2019 činí 53 531 Kč, dále o smluvní pokutu vyplývající z čl. VII.1. písm. b) KS za prodlení s předáním bankovní záruky ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení, a to od 1. 10. 2019 do 17. 10. 2019 ve výši 85 000 Kč, dále o smluvní pokutu dle čl. 18.

1. SoD ve znění Dodatku č. 1 za prodlení se zahájením demoličních prací na díle ve výši 100 000 Kč za každý den prodlení od 2. 9. 2019 do 17. 10. 2019 v celkové výši 4 600 000 Kč a za prodlení s předložením harmonogramu realizace díla ve výši 0,1 % z celkové ceny díla za každý započatý týden prodlení od 7. 8. 2019 do 17. 10. 2019 ve výši 1 594 673 Kč. Celkem se tedy žalobkyně domáhala zaplacení smluvních pokut v částce 6 333 204 Kč. Okresní soud neshledal důvodnou argumentaci žalované o rozporu smluvních pokut s dobrými mravy, neboť nedovodil, že by zde byly nějaké mimořádné okolnosti, které by takový závěr odůvodňovaly. Smluvní strany vystupovaly v posuzovaném vztahu jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti, přičemž v takovém případě je obecně vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahů nepodnikatelských. Okresní soud v té souvislosti rovněž akcentoval, že SoD byla uzavřena dne 9. 4. 2019 a termín zhotovení díla byl sjednán do 15 měsíců ode dne zahájení provádění díla, přičemž provádění díla mělo být zahájeno okamžikem účinnosti smlouvy. Dodatkem SoD pak byl termín zahájení provádění díla změněn do 7. 8. 2019 a termín dokončení díla do 31. 7. 2020. Žalovaná si byla vědoma, že žalobkyně má značný zájem na řádném a včasném zhotovení díla, což žalobkyně prezentovala i v bodu C preambule SoD. Smluvní pokuta byla v posuzované věci sjednána pro zajištění splnění povinnosti žalované řádně a včas dílo realizovat, jakož i vůbec včas realizaci díla zahájit. Jiné zajištění splnění dluhu přitom sjednáno či poskytnuto nebylo. Kromě preventivní a motivační funkce tak měla smluvní pokuta i funkci sankční. Žalovaná přitom porušila právě ty povinnosti, pro které byla smluvní pokuta sjednána, a pro jejichž neplnění bylo sjednáno i právo žalobkyně od smluv odstoupit. Okresní soud pak uzavřel, že bylo opakovaně judikováno, že ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze při hodnocení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet. Přitom samotnou výši jednotlivých smluvních pokut, jak byly v SoD i v KS sjednány, považoval okresní soud za zcela přiměřenou, obvyklou, a v souladu s dobrými mravy. Proto okresní soud žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení smluvních pokut v celkové výši 6 333 204 Kč s úrokovým příslušenstvím, výrokem I. svého rozsudku vyhověl.

2. Pokud se týče nároku na náhradu škody, okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala porušení povinnosti žalované vyplývající jí ze smluvního vztahu se žalobkyní a že obnovené výběrové řízení, k němuž byla žalobkyně nucena přistoupit po zrušení původních SoD a KS, mělo obdobné zadávací podmínky s výběrovým řízením, na jehož základě byly uzavřeny SoD a KS se žalovanou. Nově uzavřené SoD i KS jsou v podstatných náležitostech shodné s těmi původními uzavřenými se žalovanou a byly sjednány s uchazečem s nejnižší cenovou nabídkou (společností [právnická osoba], IČO [IČO žalobkyně], se sídlem [adresa] – dále jen „[právnická osoba]“). Okresní soud dovodil, že námitka žalované o nápadné nevýhodnosti nově uzavřených smluv neobstojí. V té souvislosti uvedl, že je notorietou, že v obchodních vztazích se obvyklé ceny běžně mohou v průběhu času měnit, přičemž tato změna jde zcela k tíži žalované, která svým jednáním zavinila zánik původních smluv, a je tak odpovědná za vznik škody na straně žalobkyně spočívající v rozdílu cen mezi původními a novými smlouvami. Okresní soud pak měl za naplněný i předpoklad existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody. Příčinná souvislost totiž existuje, je-li doloženo, že nebýt protiprávního jednání, ke škodě by nedošlo. V posuzované věci žalobkyně od KS odstoupila z důvodu jejího podstatného porušení žalovanou, v důsledku čehož zanikla i SoD, přitom žalovaná si byla vědoma, že žalobkyně měla na řádném a včasném zhotovení díla značný zájem a že žalobkyně bude nucena v případě ukončení smluvních vztahů jinak než splněním zajistit realizaci předmětu díla jiným subjektem. Škoda tak žalobkyni vznikla v přímé příčinné souvislosti s podstatným porušením smluvních povinností žalovanou v důsledku čehož žalobkyně od KS odstoupila. O značném zájmu žalobkyně na řádném splnění smluv svědčí i zajištění nesplnění povinností smluvními pokutami, sjednání možnosti od obou smluv odstoupit pro tento případ, jakož i sjednání SoD a KS jako smluv na sobě závislých. Tyto skutečnosti pak dle okresního soudu současně potvrzovaly i předvídatelnost škody, neboť vznik škody by na místě žalované musel předvídat průměrný, rozumně smýšlející podnikatel.

3. Pokud se týče námitky sjednané limitace náhrady škody, pak okresní soud vyšel z čl. VIII.

8. KS, podle nějž celková výše náhrady škody, kterou jsou si smluvní strany povinny poskytnout v důsledku případného porušení povinnosti dle této smlouvy, nebo v souvislosti s ní, nepřesáhne za všechny škody dohromady vzniklé příslušné smluvní straně na základě smlouvy nebo v souvislosti s nimi, částku rovnající se 10 % kupní ceny sjednané ve smlouvě, není-li dále stanoveno jinak. Okresní soud dospěl k závěru, že jak z textu samotné KS, tak s ohledem na úzkou provázanost obou smluv a jejich sjednání jako smluv závislých, je možno dospět k závěru, že se limitace náhrady škody vztahuje na škodu vzniklou v důsledku porušení povinnosti dle kterékoli či obou smluv. Škoda vzniklá porušením jedné smlouvy zcela zřejmě a úzce souvisí se škodou vzniklou porušením druhé smlouvy a odstoupení od jedné ze smluv má za následek zánik nejen smlouvy, od které je odstoupeno, ale i smlouvy závislé. Okresní soud tak sdílel stanovisko žalované potud, že pokud by vznikla škoda porušením povinností ze SoD, uplatnila by se limitace náhrady škody sjednaná v čl. VIII.

8. KS i na škodu vzniklou ze SoD. Na uvedeném závěru nic nemění ani žalobkyní namítané ustanovení čl. 18.

9. SoD, v němž bylo ujednáno, že ustanovením o smluvní pokutě není dotčeno právo oprávněné strany na náhradu škody v plné výši. Účelem tohoto ustanovení je úprava vztahu mezi nárokem na náhradu škody a nárokem na zaplacení smluvní pokuty, a nelze z něj dovozovat, že by výše škody vzniklá porušením povinností ze SoD nebyla ujednáním obsaženým v čl. VIII.

8. KS limitována. S ohledem na tyto závěry tak okresní soud dovodil, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do základu po právu, přičemž je limitován částkou rovnající se 10 % kupní ceny sjednané v KS, tedy částkou 19 628 025,40 Kč. Pokud tedy rozdíl kupních cen původní a nové smlouvy a cen díla dle původní a nové smlouvy o dílo činí celkem částku 51 009 999,64 Kč, přiznal z něj okresní soud žalobkyni nárok na částku 19 628 025,40 Kč (výrokem I.) a ve zbývajícím rozsahu (co do částky 31 381 974,24 Kč) nárok na náhradu škody výrokem II. zamítl.

4. Okresní soud neshledal důvodnou námitku žalované, že projektová dokumentace poskytnutá jí žalobkyní měla zásadní nedostatky bránící včasné realizaci díla. Projektová dokumentace byla totiž žalované známa již před uzavřením SoD, nadto v čl. 2.

6. SoD žalovaná výslovně prohlásila, že zkontrolovala její technickou část a neshledala na ní žádné vady ani nedostatky. Ve SoD žalovaná též prohlásila, že před podpisem smlouvy řádně překontrolovala předané materiální podklady a dokumentaci a řádně prověřila místní podmínky na staveništi a všechny nejasné podmínky pro realizaci díla či jeho části si vyjasnila s objednatelem a/nebo místním šetřením. Nebylo pak v řízení jakkoliv prokázáno, že by žalovaná na nedostatky v projektové dokumentaci žalobkyni upozornila a tyto jí včas písemně oznámila ve smyslu čl. 7.4.3. nebo čl. 7.

12. SoD. V té souvislosti okresní soud připomněl, že SoD byla uzavřena dne 9. 4. 2019, staveniště bylo žalované předáno dne 10. 4. 2019, provádění díla mělo být zahájeno 7. 8. 2019 (dle Dodatku č. 1 SoD), přičemž fakticky bylo provádění díla zahájeno až dne 27. 8. 2019. Přitom pokud žalovaná nějaké nedostatky projektové dokumentace žalobkyni oznámila, nelze to považovat za včasné. Dle okresního soudu tak nebylo možno dovodit, že by žalobkyně byla v prodlení s plněním povinnosti připravit a předat žalované realizovatelnou projektovou dokumentaci.

5. Pokud se týká námitky žalované, že žalobkyně nezajistila tzv. beznapěťové stavy u demolovaných objektů, pak okresní soud v řízení nezjistil, že by žalobkyně byla povinna je zajistit pro žalovanou všechny najednou. Ze SoD a Zápisu o předání a převzetí pracoviště ze dne 10. 4. 2019 bylo zjištěno, že povinností žalobkyně bylo zajistit beznapěťové stavy ke každému jednotlivému objektu vždy před zahájením prací na tomto objektu, a to dle harmonogramu, jehož předložení bylo povinností žalované, a na její výzvy. Zahájení demoličních prací pak nemohlo bránit ani neuvedení všech objektů do beznapěťových stavů, neboť žalobkyně byla povinna je zajistit postupně a dle harmonogramu žalované, který však žalovaná nikdy nesestavila a žalobkyni nepředložila. Nadto např. ze Zápisu z kontrolního dne č. 8 ze dne 3. 9. 2019 (body 13. a 14.) vyplynulo, že některé objekty - např. [Anonymizováno] či [Anonymizováno], byly do beznapěťových stavů uvedeny, a to dokonce již ke dni 6. 8. 2019. Žalobkyně pak zajistila beznapěťové stavy i u objektů [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalovaná tak objektivně mohla s demolicí objektů ocelárny začít v průběhu srpna či září 2019. Okresní soud tak nepovažoval za důvodnou ani jednu z výše uvedených námitek žalované, že se do prodlení nemohla dostat pro prodlení žalobkyně.

6. Okresní soud tedy žalobě vyhověl v celém rozsahu požadovaných smluvních pokut (co do částky 6 333 204 Kč s úrokovým příslušenstvím) a co do nároku na náhradu škody původně v rozsahu částky 19 228 025,40 Kč s úrokovým příslušenstvím. S ohledem na početní chybu, v jejímž důsledku okresní soud vycházel z nesprávné výše 10 % z kupní ceny v částce 19 228 025,40 Kč (namísto správné 19 628 025,40 Kč) pak okresní soud výrokem I. svého rozsudku rozhodl o nároku na náhradu škody pouze ohledně částky 19 228 025,40 Kč (oproti správné ve výši 19 628 025,40 Kč). Proto okresní soud vydal ve dnech 24. 5. 2022 a 2. 6. 2022 dvě opravná usnesení, kterými odstranil tuto chybu v počtech tak, že ve výroku I. celková přiznaná částka zní 25 961 229,40 Kč, z čehož činí částka přiznaného nároku na náhradu škody 19 628 025,40 Kč.

7. Proti zamítavému výroku II. a proti závislému nákladovému výroku III. si žalobkyně podala včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny a vyhovění žalobě i v tomto rozsahu s tím, že okresní soud nesprávně dovodil, že výše škody byla dohodou účastníků řízení limitována, přičemž neprovedl žádné dokazování ke zjištění vůle účastníků řízení ohledně této dohody. V tomto rozsahu považovala žalobkyně rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný. Z provedeného dokazování naproti tomu dle žalobkyně jasně vyplývá, že předmětná škoda byla způsobena ve formě vědomé a hrubé nedbalosti, což vylučuje možnost limitace náhrady takové škody na základě § 2898 o. z., dále že limitace náhrady škody dle KS se neuplatní na náhradu škody porušením SoD a že ujednání o limitaci náhrady škody není ujednáním, které zůstává platné a účinné i po odstoupení od smlouvy ve smyslu § 2005 odst. 2 o. z. Tudíž ani pokud by soud dospěl k závěru o úmyslu smluvních stan limitovat náhradu škody společně pro obě smlouvy, nebylo by možno k této limitaci přihlédnout. Okresní soud se dle žalobkyně ve svém rozsudku s těmito jejími argumenty nijak nevypořádal, což činí jeho rozsudek nepřezkoumatelný i z tohoto pohledu. Nadto žalobkyně poukázala na skutečnost, že okresní soud nesprávně v rámci náhrady nákladů řízení určil výši odměny za jeden úkon právní služby v částce 134 520 Kč oproti správné výši 67 260 Kč.

8. Proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu si podala odvolání žalovaná, která navrhovala jejich změnu a zamítnutí žaloby i v meritorním rozsahu dle výroku I. rozsudku okresního soudu, případně jeho zrušení v tomto rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve svém odvolání žalovaná poukázala na to, že okresní soud nesprávně dovodil, že žalovaná porušila svou povinnost včas zahájit demoliční práce, neboť z provedených důkazů plyne opak. Okresní soud rovněž nesprávně vyhodnotil otázku naplnění každého z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu, když nekriticky vyšel z důkazy nepodložené argumentace žalobkyně. Nadto nesprávně nedospěl k závěru, že ustanovení o smluvních pokutách jsou v rozporu s dobrými mravy. Také zmínila, že po vydání rozsudku okresního soudu tzv. velký senát Nejvyššího soudu vydal ve věci sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 rozhodnutí týkající se posouzení nepřiměřené výše smluvní pokuty, z něhož vyplývá, že pro posouzení této otázky jsou klíčové nejen skutečnosti existující v době sjednání smluvní pokuty, ale i skutečnosti nastalé později, k nimž však okresní soud nijak nepřihlížel. Rovněž tato skutečnost tak činí rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelným. Pokud se jedná o otázky související se vznikem údajné škody, její výše, rozsahem vad projektové dokumentace, beznapěťovými stavy a jejich vlivem na schopnost žalované řádně plnit povinnosti dle SoD, pak okresní soud pochybil v tom, že pro jejich posouzení neustanovil znalce, a to ačkoliv se jednalo o otázky odborné. Žalovaná se nedopustila žádného protiprávního porušení povinnosti, přičemž protiprávnost byla vyloučena vlastním prodlením žalobkyně s poskytnutím součinnosti. Okresní soud rovněž výši škody vypočetl nepřípustným a netransparentním způsobem na podkladě nepřezkoumatelných důkazů předložených žalobkyní. Okresní soud se nadto v rozsudku nijak nevypořádal s otázkou splnění podmínek pro liberaci žalované ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z., ani s podmínkami pro případné poměrné snížení škody podle § 2918 o. z. Okresní soud pak ani neprovedl dokazování týkající se kauzálních podmínek vzniku škody, přičemž žalobkyně nemohla v tomto ohledu unést břemeno důkazní. Současně žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobkyní tvrzená škoda nebyla pro žalovanou předvídatelná.

9. K odvolání žalobkyně pak žalovaná uvedla, že skutečnou vůlí účastníků řízení bylo smluvně limitovat náhrady všech škod vzniklých v souvislosti s celým projektem, tj. nejen škod vzniklých z KS, ale i ze SoD. K tomuto závěru lze dospět na základě jasného smluvního ujednání obsaženého v čl. VIII.

8. KS, přičemž v tomto je rozhodnutí okresního soudu zcela správné. Žalobkyní tvrzená údajná hrubá nedbalost či snad úmysl žalované způsobit žalobkyni škodu jsou pak ryze účelová a nemohou obstát, jelikož nejsou ze strany žalobkyně doložena jakýmkoli důkazem. Z obsahu spisu a provedeného dokazování naopak plyne, že se žalovaná žádné hrubé nedbalosti, natož úmyslu, nedopustila, jelikož k řešení veškerých problémů způsobených žalobkyní na staveništi přistupovala aktivně. Stejně tak je namístě odmítnout argumentaci žalobkyně o údajném zániku ujednání o smluvní limitaci náhrady škody z důvodu zániku smluv, jelikož toto ujednání ve smyslu § 2005 odst. 2 o. z. evidentně přetrvává i poté.

10. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že žalovaná jen opakuje své námitky z řízení před okresním soudem, s nimiž se tento ve svém rozhodnutí vypořádal. Rovněž poukázala na skutečnost, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytovala žalované nadprůměrnou součinnost k tomu, aby mohla zahájit demoliční práce. V tomto smyslu souhlasila se závěry okresního soudu, že žalovaná měla provést demolici desítek objektů, přičemž námitky žalované o potřebě součinnosti žalobkyně spočívající v dopracování projektové dokumentace se týkaly pouze významně menší části objektů a žalovaná tak měla a mohla započít s realizací díla na jiných objektech (minimálně [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] či [Anonymizováno]). Beznapěťové stavy měla žalobkyně zajišťovat postupně, což také činila. Dále žalobkyně zmínila, že žalovaná zaměňuje zahájení přípravných prací nutných k zahájení prací na díle a samotné zahájení demoličních prací. Pokud se týče nároku na náhradu škody, pak žalobkyně v reakci na odvolání žalované uvedla, že škoda jí byla způsobena tím, že žalovaná porušila své smluvní povinnosti vůči žalobkyni, což vedlo k zániku KS a SoD bez jejich splnění, v důsledku čehož byla žalobkyně nucena urychleně hledat nového smluvního partnera k realizaci předmětu obou smluv. Podle o. z. není předvídatelnost škody podmínkou vzniku nároku na její náhradu, přičemž i tak mohla žalovaná zcela transparentně předvídat, že porušení smluvních povinností, které vedly k zániku obou smluv, bude obnášet i nutnost hledání nového smluvního partnera. Žalobkyně pak v novém výběrovém řízení (které bylo shodné s předchozím, a tudíž nejefektivnější a nejrychlejší) podnikla veškeré možné kroky k minimalizaci škody, která jí byla způsobena jednáním žalované vedoucím k zániku obou smluv, přičemž žalovaná ve svém odvolání pouze nepodloženě rozporuje tento postup žalobkyně, aniž by přitom navrhla relevantní tvrzení či důkazy k otázce možných a odůvodněných cen předmětných prací a šrotu. Žalobkyně v této souvislosti poukázala i na skutečnost, že žalovaná nedisponovala v rozporu s čl. II.

4. KS příslušným veřejnoprávním oprávněním k nakládání s odpadem jakožto základním předpokladem pro plnění dle této smlouvy, ani nezajistila splnění této povinnosti prostřednictvím subdodavatele. K námitkám žalované směřujícím k posouzení nepřiměřenosti výše smluvní pokuty odkazujícím na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 pak žalobkyně uvedla, že rozsudek okresního soudu je nutno považovat v otázce posouzení případné moderace smluvních pokut za věcně správný, a to bez ohledu na to, že okresní soud nepostupoval zcela přesně podle výše zmíněného rozhodnutí.

11. Odvolací soud v prvé řadě předesílá, že ve věci odvolání účastníků proti rozsudku okresního soudu ze dne 7. 4. 2022 již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 15 Co 236/2022-361. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 28 Cdo 568/2024-418, s tím, že dovolací soud nepovažoval za správný závěr odvolacího soudu, že nedostatek veřejnoprávního oprávnění kupujícího (žalované) k nakládání s převáděným odpadem dle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „ZoO“), zakládá absolutní neplatnost KS. Tento závěr totiž odporuje § 5 odst. 2 o. z., dle něhož nelze proti vůli dotčené strany zpochybnit platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, a také § 579 odst. 1 o. z., podle nějž nemá právo namítnout neplatnost právního jednání ten, kdo ji sám způsobil. Naopak se dle Nejvyššího soudu v této věci prosadí závěr o relativní neplatnosti předmětné KS, jíž se může dovolat toliko smluvní strana, jež povinnost disponovat potřebným veřejnoprávním oprávněním neporušila (tedy žalobkyně). Ta přitom jako prodávající neporušila ani povinnost stanovenou § 12 odst. 4 ZoO, tedy povinnost zjistit, zda osoba, jíž je odpad předáván, je k jeho převzetí oprávněna, a odpad jí nepředat, neprokáže-li se příslušným oprávněním, když až do odstoupení od KS k předání odpadu nedošlo. Nenamítla-li tedy žalobkyně jako oprávněná osoba neplatnost KS pro nedostatek veřejnoprávního oprávnění žalované jako kupující, je nutno tuto smlouvu považovat za platnou. Na projednávanou věc přitom nedopadají závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3698/15 (na nějž odvolací soud odkázal ve svém výše zmíněném rozsudku), neboť toto rozhodnutí vychází z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jež s přijetím o. z. doznala podstatných změn. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu vycházel při svém rozhodování z toho, že nelze dovodit absolutní neplatnost KS z důvodu nedostatku veřejnoprávního oprávnění žalované (jako kupujícího) k nakládání s převáděným odpadem dle ZoO.

12. Odvolací soud dále považuje za nutné zmínit, že přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, tedy v rozsahu po pravomocně provedených opravách dvěma usneseními okresního soudu, tudíž ve výroku I. co do částky 25 961 229,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 978 231 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, z částky 354 973 Kč od 14. 12. 2019 do zaplacení a z částky 19 628 025,40 Kč od 14. 1. 2020 do zaplacení. Takto byl totiž rozsudek okresního soudu ve výroku I. dle odvolacího soudu odvoláním žalované napaden. Žalovaná ve svém odvolání ze dne 12. 5. 2022 uvedla, že napadá rozsudek okresního soudu co do merita ve výroku I. a současně uvedla jeho tehdejší znění (tedy znění před jeho opravou). Nicméně současně je zcela zjevné, že žalovaná měla v úmyslu napadnout celý rozsah výroku I. rozsudku okresního soudu a neměla nijak v úmyslu podat si odvolání pouze proti jeho části. Pokud pak došlo k opravě výroku I. rozsudku okresního soudu (čímž došlo ke zvýšení částek uvedených v tomto zamítavém výroku o 400 000 Kč), nebylo podle odvolacího soudu nutné, aby žalovaná podávala nově výslovně odvolání v rozsahu, který nebyl původně ve výroku I. rozsudku okresního soudu uveden. Jak totiž vyplývá i z odůvodnění opravných usnesení okresního soudu, měl tento v úmyslu výrokem I. žalobě vyhovět i ohledně následně opravených částek ve výši 400 000 Kč a neměl nijak v úmyslu nárok žalobkyně v tomto rozsahu zamítnout. Částku předmětu řízení ve výši 400 000 Kč pak okresní soud neuvedl ve výroku I. svého rozsudku pouze v důsledku početní chyby. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že odvolacímu přezkumu je otevřen celý rozsudek okresního soudu ve znění po dvou provedených opravách, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval odvolací soud dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, ostatně ty ani nebyly kterýmkoliv z účastníků namítány. Odvolací soud pak dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání obou účastníků v jejich meritorní části.

13. Odvolací soud dále považuje za nutné vypořádat se s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu. Tuto nepovažuje odvolací soud za důvodnou, přičemž v této souvislosti je nutno zejména zdůraznit, že povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným pro svou nesrozumitelnost (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002, či ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Ne každá nesrozumitelnost rozsudku však nutně způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nutnost následného zrušení takového rozsudku odvolacím soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je srozumitelný, a tudíž i přezkoumatelný, a proto neshledal důvod pro jeho zrušení. Z jeho odůvodnění je totiž patrné, jakým způsobem okresní soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jaký je závěr o skutkovém stavu a jakým způsobem na něj okresní soud navázal právní hodnocení věci. O tom, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné, rovněž svědčí okolnost, že oba účastníci byli schopni řádně formulovat své námitky proti tomuto rozsudku, což by v případě nepřezkoumatelného rozsudku nebylo možné.

14. Pokud se týče skutkových zjištění učiněných okresním soudem, pak odvolací soud zcela přejímá všechna skutková zjištění učiněná okresním soudem v jeho rozsudku a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné dokazování částečně zopakovat ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. listinami, které již dříve k důkazu provedl okresní soud, neboť z nich zjistil skutečnosti, které okresní soud nezjistil. Odvolací soud tak zejména provedl dokazování základní smluvní dokumentací (Písemná výzva k podání společné nabídky pro výběrové řízení na realizaci „Přeložek energií v areálu [Anonymizováno]“ a „Demolice budov a dalších součástí v areálu [Anonymizováno]“ – dále jen „Výzva“, smlouva o dílo ze dne 9. 4. 2019 včetně příloh č. 1 až č. 9 a Dodatku č. 1 ze dne 6. 8. 2019 a kupní smlouva ze dne 9. 4. 2019 včetně Dodatku č. 1 ze dne 6. 8. 2019). Odvolací soud pak provedl rovněž dokazování listinami vztahujícími se k tzv. beznapěťovým stavům (Zápis o předání a převzetí pracoviště/staveniště ze dne 10. 4. 2019, Výzva ke zjednání nápravy ze dne 20. 5. 2019, Reakce na výzvu ke zjednání nápravy ze dne 20. 5. 2019 sepsaná dne 31. 5. 2019, Odpověď k dopisu ze dne 31. 5. 2019 sepsaná dne 3. 6. 2019, Opakovaná výzva ke zjednání nápravy ve věci projektu „Demolice [Anonymizováno]“ ze dne 10. 7. 2019, Odpověď na opakovanou výzvu ze dne 31. 7. 2019 sepsaná dne 15. 7. 2019, Oznámení o přerušení prací na akci „Demolice objektů [Anonymizováno] a vybudování přeložek inženýrských sítí“ ze dne 9. 9. 2019, Sdělení k oznámení o přerušení prací ze dne 12. 9. 2019 včetně Termínů beznapěťového stavu ke dni 11. 9. 2019, Závěrečná výzva ke zjednání nápravy ze dne 20. 9. 2019, Notářský zápis ze dne 18. 10. 2019 sp. zn. [Anonymizováno], Zápis z kontrolního dne č. 1 ze dne 9. 5. 2019, Zápis z kontrolního dne č. 2 ze dne 21. 5. 2019, Zápis z kontrolního dne č. 5 ze dne 6. 8. 2019, Zápis z kontrolního dne č. 7 ze dne 27. 8. 2019, Zápis z kontrolního dne č. 8 ze dne 3. 9. 2019, Protokol o beznapěťovém stavu týkající se Servisních dílen ze dne 11. 9. 2019, Protokol o beznapěťovém stavu týkající se Haly výběhu ZPO ze dne 11. 9. 2019, Protokol o beznapěťovém stavu týkající se Skladu legur ze dne 18. 9. 2019, Protokol o beznapěťovém stavu týkající se Příručního šrotoviště a skladu karbidů ze dne 18. 9. 2019, Protokol o beznapěťovém stavu týkající se Rudného mostu ze dne 18. 9. 2019 a Zápis ze schůzky Beznapěťový stav č. 3 ze dne 24. 9. 2019 včetně aktualizované tabulky beznapěťových stavů ke dni 26. 9. 2019 a prezenční listiny) a také důkazy týkajícími se posouzení otázky nového výběrového řízení (e-mailová zpráva ze dne 21. 10. 2019, 15:53 hod., cenová nabídka společnosti [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2019, listina s označením Alternativa k nabídce „Odstranění staveb v rámci [Anonymizováno]“, e-mailová zpráva ze dne 21. 10. 2019, 15:57 hod., cenová nabídka společnosti [právnická osoba], ze dne 15. 11. 2019, cenová nabídka společnosti [právnická osoba], ze dne 15. 11. 2019, e-mailová zpráva ze dne 21. 10. 2019, 16:01 hod., dopis obsahující cenovou nabídku [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2019, e-mailová zpráva ze dne 21. 10. 2019, 16:03 hod., cenová nabídka bez data, e-mailová zpráva ze dne 21. 10. 2019, 16:05 hod., cenová nabídka společnosti [Anonymizováno], e-mailová zpráva ze dne 21. 10. 2019, 14:16 hod., cenová nabídka společnosti [právnická osoba][Anonymizováno]ze dne 21. 11. 2019, e-mailová zpráva ze dne 21. 10. 2019, 16:06 hod., e-mailová zpráva ze dne 7. 11. 2019, 8:09 hod., e-mailová zpráva ze dne 11. 12. 2019, stavební deník č. listu [Anonymizováno], č. listu [Anonymizováno], č. listu [Anonymizováno], č. listu [Anonymizováno], č. listu [Anonymizováno] a č. listu [Anonymizováno], faktura č. [hodnota] ze dne 12. 4. 2019 včetně poštovního podacího archu ze dne 17. 4. 2019, kupní smlouva č. [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2019 včetně příloh č. 1 a č. 2, a to jak příloh předložených žalobkyní, tak příloh předložených [právnická osoba], a smlouva o dílo ze dne 16. 12. 2019 včetně příloh č. 1 až č. 9, a to opět jak těch předložených žalobkyní, tak i těch předložených [právnická osoba]). Odvolací soud pak provedl také doplnění dokazování ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. (e-mailovou zprávou ze dne 5. 12. 2018 včetně kupní smlouvy a smlouvy o dílo opatřených poznámkami, e-mailovou zprávou ze dne 19. 12. 2018 včetně kupní smlouvy a smlouvy o dílo opatřených poznámkami, e-mailovou zprávou ze dne 24. 3. 2019 včetně kupní smlouvy a smlouvy o dílo opatřených poznámkami, e-mailovou zprávou ze dne 15. 6. 2019 včetně českého překladu a dodatků č. 1 ke kupní smlouvě a ke smlouvě o dílo, odpovědí na opakovanou výzvu ke zjednání nápravy ve věci „Demolice [Anonymizováno]“ ze dne 10. 7. 2019 datovanou dnem 15. 7. 2019). Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z výše uvedených jednotlivých důkazů níže v rámci právního hodnocení věci. Přitom již v této chvíli odvolací soud sděluje, že z následujících důkazů (Notářský zápis ze dne 18. 10. 2019 sp. zn. [Anonymizováno], Výzva ke zjednání nápravy ze dne 20. 5. 2019, Protokol o beznapěťovém stavu týkající se Servisních dílen ze dne 11. 9. 2019, Protokol o beznapěťovém stavu týkající se Haly výběhu ZPO ze dne 11. 9. 2019, Zápis ze schůzky Beznapěťový stav č. 3 ze dne 24. 9. 2019 včetně aktualizované tabulky beznapěťových stavů ke dni 26. 9. 2019 a prezenční listiny, Odpověď k dopisu ze dne 31. 5. 2019 sepsaná dne 3. 6. 2019, Opakovaná výzva ke zjednání nápravy ve věci projektu „Demolice [Anonymizováno]“ ze dne 10. 7. 2019 a Sdělení k oznámení o přerušení prací ze dne 12. 9. 2019 včetně Termínů beznapěťového stavu ke dni 11. 9. 2019) nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu, které by již dříve nezjistil okresní soud.

15. Odvolací soud se nejprve zabýval přezkumem rozsudku okresního soudu v části týkající se nároků žalobkyně na zaplacení smluvních pokut. V tomto ohledu pak bylo nutno se v prvé řadě zabývat tím, zda žalovaná skutečně porušila povinnosti, na něž byl nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty navázán. Mezi účastníky pak nebylo žádného sporu o tom, že žalovaná nesplnila povinnosti vyplývající z kupní smlouvy kryté smluvní pokutou spočívající v povinnosti k zaplacení první splátky kupní ceny ve výši 17 843 659,50 Kč ve lhůtě do 30. 9. 2019 (dle čl. IV.

2. KS ve znění Dodatku č. 1), předání bankovní záruky do 30. 9. 2019 (dle čl. IV.

4. KS ve znění Dodatku č. 1) a také povinnost vyplývající ze SoD v podobě předložení harmonogramu realizace díla zpracovaného minimálně po kalendářních měsících ve lhůtě do 6. 8. 2019 (dle čl. 2.3.2. ve spojení s čl. 3.

2. SoD ve znění Dodatku č. 1). Sporná zůstala v tomto ohledu pouze otázka, zda žalovaná zahájila demoliční práce ve lhůtě stanovené čl. 3.

1. SoD ve znění Dodatku č. 1, tedy ve lhůtě do 1. 9. 2019.

16. Ohledně této otázky pak odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu okresního, že žalovaná demoliční práce ve výše zmíněné lhůtě nezahájila a v tomto ohledu odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku okresního soudu. Nicméně odvolací soud s ohledem na odvolací argumentaci žalované považuje za nutné dodat následující. Zapotřebí bylo v tomto ohledu především zjistit, co konkrétně smluvní strany rozuměly slovním spojením „demoliční práce“ uvedeným v čl. 3.

1. SoD ve znění Dodatku č. 1.

17. Proto odvolací soud provedl výklad tohoto pojmu, a to ve smyslu § 556 odst. 1 o. z., podle nějž se to, co je vyjádřeno slovy, vyloží podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, nebo musela-li o něm vědět. Pokud takový úmysl jednajícího nelze zjistit, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je takový projev určen. Při takovém výkladu je pak ve smyslu § 556 odst. 2 o. z. nutno přihlédnout k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak stany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Odvolací soud na základě výše uvedených skutečností dovozuje, že význam smluvních ujednání (v tomto případě v podobě použití slovního spojení „demoliční práce“) je nutno v prvé řadě posoudit podle společného úmyslu smluvních stran. O něj jde tehdy, pokud smluvní strany chápou projev vůle (či určitý výraz v něm použitý) shodným způsobem a chtějí mu přiřadit stejný význam. Takový společný úmysl je možno dovodit v případě, kdy jedna smluvní strana zamýšlí při uzavření smlouvy dát určitému výrazu určitý význam a druhá strana o tomto úmyslu ví nebo o něm vědět musí a smlouvu s tímto vědomím uzavře. Pak je zcela namístě úmysl první strany považovat za úmysl akceptovaný druhou stranou, a tedy za společný úmysl obou smluvních stran. Přitom při zjišťování, zda strany měly shora popsaný společný úmysl a chtěly dát smluvním ujednáním určitý význam, je třeba zohlednit všechny okolnosti rozhodné pro výklad právních jednání, tedy i ta uvedená v § 556 odst. 2 o. z.

18. Žalobkyně pak v tomto kontextu uvedla, že pojmu „demoliční práce“ přikládala vždy běžný význam ve smyslu bouracích prací, tedy prací směřujících k odstranění stavebních objektů, tedy prací zjevně odlišných od prací přípravných či pomocných. Tento význam pak byl dle žalobkyně žalované znám již od počátku její účasti ve výběrovém řízení, neboť ve Výzvě je jeho podstata podrobně vysvětlena i v kontextu odlišení od jiných pomocných či souvisejících prací v čl. 1.3, 1.4., 2., 4., 9.1, 11 a dalších. Podstata demoličních prací pak vyplývá také ze samotné SoD, a to zejména z definice díla a jeho vymezení. Vymezení demoličních prací je pak patrné i z e-mailové zprávy žalobkyně zaslané žalované dne 15. 6. 2019, přičemž shodné vnímání tohoto pojmu žalovanou pak demonstruje také bod 2 přípisu žalované adresovaného žalobkyni ze dne 15. 7. 2019. Žalovaná v této souvislosti uvedla, že ona sama vnímala termín „demoliční práce“ tak, že se jedná o jakékoliv práce související s demolicí ocelárny, a to od přípravných prací (odstranění volně ležícího šrotu) až po extrakci šrotu vzniklého bouracími pracemi. Přitom žalovaná uváděla, že mezi účastníky neproběhla žádná komunikace, jejímž předmětem by byl výklad či specifikace obsahu pojmu „demoliční práce“.

19. Jak odvolací soud zjistil z Výzvy, je v jejím čl. 1.3 uvedeno, že žalobkyně se rozhodla k odstranění veškerých objektů bývalé ocelárny, přičemž rozsah objektů určených k demolici je předmětem projektové dokumentace, v čl. 2 je uvedeno, že předmětem výběrového řízení je uzavření smlouvy o dílo, jehož předmětem je (mimo jiné) demontáž technologií včetně souvisejících potrubí a demolice budov na základě projektové dokumentace k odstranění staveb, vybudování nových tras energomostů a přeložek, stavební uzavření objektů dotčených demolicí proti meteorologickým vlivům, demontáž nadále nevyužívaných kolejových tras a demolice nepotřebných konstrukcí energomostů, dopracování dokumentace pro realizaci včetně technologického postupu bouracích prací v místě plnění, v čl. 4 je uvedeno, že demolice bude provedena pouze stavebními stroji a mechanismy dodavatele, přičemž stavby, které budou demolovány na základě projektové dokumentace, budou odstraněny v celé jejich ploše do úrovně – 3,0 m a vzniklé jámy budou zasypány, v čl. 9.1 je uvedeno, že vstupy, výstupy, sestupy a vjezdy do prostoru bouraného objektu budou zajištěny od zahájení prací až do jejich ukončení, dále že byly stanoveny podmínky pro bourání. Odvolací soud pak také ze SoD ve znění Dodatku č. 1 zjistil, že v čl. 2.3.2. je uvedeno, že dílo zahrnuje mimo jiné také provedení bouracích prací, a to postupným rozebráním a ukládáním a tříděním demoličního odpadu podle jeho charakteru dle projektové dokumentace, dále že v čl. 3.1. je uvedeno, že zhotovitel zahájí provádění díla do 7. 8. 2019 a demoliční práce na díle do 1. 9. 2019, dále že dílo jako celek dokončí a protokolárně předá do 31. 7. 2020. Odvolací soud pak dále zjistil z e-mailové zprávy ze dne 15. 6. 2019, že v ní žalobkyně sděluje žalované v rámci sjednávání dodatků k SoD a ke KS, že projektové práce (příprava staveniště, příprava přesunu zařízení veřejných služeb včetně výroby ocelových konstrukcí atd.) budou zahájeny nejpozději dne 15. 7. 2019 a demoliční práce budou zahájeny nejpozději 1. 9. 2019. Z odpovědi na opakovanou výzvu ke zjednání nápravy ve věci „Demolice [Anonymizováno]“ ze dne 10. 7. 2019 datované dnem 15. 7. 2019 pak odvolací soud zjistil, že žalovaná mimo jiné uvádí, že nesprávně pochopila otázku neuhrazení jejích nákladů v případě, že samotná demolice nebude zahájena v září, přičemž nyní již rozumí tomu, že se jedná o náklady související s jejími přípravnými pracemi a pracemi na přemisťování provozních lávek od 15. 7. 2019 do zahájení samotné demolice v září.

20. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti tak odvolací soud dovodil, že před uzavřením SoD ve znění Dodatku č. 1 (jímž byl stanoven termín pro zahájení demoličních prací) chápaly obě smluvní strany výraz „demoliční práce“ shodným způsobem a chtěly mu tedy přiřadit stejný význam. Žalobkyně totiž uváděla, že od počátku přikládala pojmu „demoliční práce“ význam bouracích prací, tedy prací směřujících k odstranění staveb. Takové chápání tohoto pojmu žalobkyní pak dle odvolacího soudu vyplývá již ze samotné Výzvy. V této Výzvě (sepsané žalobkyní) pak žalobkyně rozumí demolicí odstranění veškerých objektů bývalé [Anonymizováno] (neboť v čl. 1.3 Výzvy uvádí, že se rozhodla k odstranění veškerých objektů bývalé [Anonymizováno], přičemž rozsah objektů určených k demolici je předmětem projektové dokumentace). Obdobně pak shora popsané chápání vykládaného pojmu žalobkyní vyplývá i z čl. 2 Výzvy, podle nějž je možno dovodit, že žalobkyně rozlišuje v rámci předmětu díla několik samostatných částí, mezi nimiž je uvedena demontáž technologií včetně souvisejících potrubí a demolice budov na základě projektové dokumentace k odstranění staveb, stavební uzavření objektů dotčených demolicí proti meteorologickým vlivům či demontáž nadále nevyužívaných kolejových tras a demolice nepotřebných konstrukcí energomostů. Je pak zřejmé, že slovo „demolice“ žalobkyně používá v souvislosti s rozebráním a zbouráním budov či stavebních konstrukcí energomostů. Obdobně pak v čl. 4 Výzvy žalobkyně v souvislosti s pojmem demolice uvádí, že tato bude provedena pouze stavebními stroji a mechanismy dodavatele, přičemž stavby, které budou demolovány na základě projektové dokumentace, budou odstraněny v celé jejich ploše do úrovně – 3,0 m a vzniklé jámy budou zasypány. Takové chápání pojmu demoliční práce žalobkyní pak dokresluje i čl. 9.1 Výzvy, v němž žalobkyně zmiňuje opatření týkající se vstupů a vjezdů do prostoru bouraného objektu (tedy zcela zjevně bourané stavby či budovy). Ze všech těchto skutečností tedy zcela jasně vyplývá, že žalobkyně rozuměla demolicí či demoličními pracemi bourání staveb či budov, a tedy nikoliv pouze sběr volně ležícího odpadu.

21. Takový výklad je pak dle odvolacího soudu zcela v souladu i s obsahem samotné SoD ve znění Dodatku č. 1, která v čl. 3.1. rozlišuje mezi zahájením prací na díle a zahájením demoličních prací, tedy je zřejmé, že demoliční práce jsou pouhou podmnožinou prací na díle, přičemž podle čl. 2.3.2. dílo zahrnuje mimo jiné také provedení bouracích prací v podobě postupného rozebrání a ukládání a třídění demoličního odpadu. Rovněž dle SoD je zřejmé, že žalobkyně měla demoličními pracemi na mysli bourací práce spočívající v rozebírání staveb a budov. Takový úmysl žalobkyně pak vyplývá i z následné komunikace, a to z e-mailové zprávy žalobkyně adresované žalované ze dne 15. 6. 2019. V ní žalobkyně sděluje, že projektové práce v podobě přípravy staveniště, přípravy přesunu zařízení veřejných služeb včetně výroby ocelových konstrukcí budou zahájeny nejpozději dne 15. 7. 2019 a demoliční práce budou zahájeny nejpozději 1. 9. 2019. Je tak zjevné, že žalobkyně i v tomto případě konzistentně rozlišovala mezi samotnými demoličními pracemi (tj. bouráním) a pracemi přípravnými (přípravou projektové dokumentace, přípravou staveniště, přesunem zařízení apod.).

22. Odvolací soud pak s ohledem na okolnost, že žalovaná bez sdělení jakýchkoliv pochybností žalobkyni uzavřela SoD, a to včetně Dodatku č. 1, dovodil, že akceptovala tento zcela zjevný úmysl žalobkyně směřující k chápání pojmu „demoliční práce“ ve významu bouracích prací na stavbách a budovách. Nelze pak rovněž přehlédnout, že i samotná žalovaná vnímala pojem „demoliční práce“ shodně jako žalobkyně, jak vyplynulo z odpovědi na opakovanou výzvu ke zjednání nápravy ve věci „Demolice [Anonymizováno]“ ze dne 10. 7. 2019 datované dnem 15. 7. 2019. V něm žalovaná před uzavřením Dodatku č. 1 SoD žalobkyni sdělila, že nesprávně pochopila otázku neuhrazení jejích nákladů v případě, že samotná demolice nebude zahájena v září, přičemž nyní již rozumí tomu, že se jedná o náklady související s jejími přípravnými pracemi a pracemi na přemisťování provozních lávek od 15. 7. 2019 do zahájení samotné demolice v září. Je tak evidentní, že i samotná žalovaná rozlišovala mezi samotnou demolicí staveb a přípravnými pracemi směřujícími k zahájení demolice a uskutečněnými před zahájením demoličních prací. K výše zmíněnému závěru pak přispívá i okolnost, že výklad použitý žalobkyní je navíc zcela v souladu i s objektivním výkladem tohoto pojmu, tedy výkladem, který by tomuto pojmu zpravidla přikládala osoba v postavení žalované (tedy osoby, které byl projev vůle určen). Neboť obecně jsou za demoliční práce považovány právě a jen práce bourací spočívající v odstraňování budov či jiných staveb.

23. V souladu se všemi výše uvedenými skutečnostmi tak odvolací soud uzavírá, že pojem „demoliční práce“ použitý v čl. 3.1 SoD ve znění Dodatku č. 1 je nutno vykládat jako bourací práce na budovách či stavbách a nelze tak pod něj podřadit také sběr volně ležícího odpadu či jiné přípravné práce směřující k zahájení prací demoličních, jak uváděla žalovaná. Žalovanou pak nebylo v průběhu řízení jakkoliv tvrzeno, že by demoliční práce ve shora uvedeném smyslu zahájila, a to přesto, že byla ze strany okresního soudu vyzvána v rámci jednání dne 3. 6. 2021 dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění konkrétních tvrzení, kdy a jaké konkrétní demoliční práce žalovaná zahájila. Odvolací soud pak nepovažuje za správný závěr žalované, že by snad žalobkyně v dopisu ze dne 12. 9. 2019 „přiznala“, že žalovaná zahájila demoliční práce, neboť žalobkyně v tomto dopisu pouze připouští, že již probíhají ze strany žalované práce na díle. Jak však již bylo uvedeno výše, je potřeba rozlišit práce na díle a demoliční práce, neboť za demoliční práce zcela zřejmě není možno považovat jakékoliv přípravné práce směřující k následné demolici, byť je možno je považovat za práce na díle. Stejně tak odvolací soud nepovažuje za prokázané zahájení demoličních prací žalovanou tím, že žalobkyně v listině s označením Termíny beznapěťového stavu ke dni 11. 9. 2019 uvedla, že práce na objektu [Anonymizováno] byly zahájeny již 26. 8. 2019, neboť sama žalovaná uváděla, že se jednalo o práce přípravného charakteru (zajišťování prostoru pro bourání), které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze zahrnout pod pojem „demoliční práce“ použitý v SoD. Odvolací soud tak souhlasí se soudem okresním, že v průběhu řízení nebylo jakkoliv tvrzeno, natož prokázáno, že by žalovaná zahájila demoliční práce na díle ve smyslu čl. 3.1 SoD ve znění Dodatku č.

1. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním dovodil, že žalovaná porušila i tuto svou povinnost vyplývající jí ze SoD.

24. Žalovaná se v řízení proti nárokům žalobkyně na zaplacení smluvních pokut dále bránila tím, že nemohla své povinnosti splnit pro prodlení žalobkyně či neposkytnutí součinnosti ze strany žalobkyně. Konkrétně pak uváděla, že žalobkyně nezajistila žalované beznapěťové stavy demolovaných objektů a také nezajistila proveditelnou projektovou dokumentaci, na jejímž základě mělo být dílo provedeno. Žalovaná tak nemohla být dle vlastního vyjádření ve smyslu § 1968 o. z. za své prodlení odpovědná, neboť nemohla plnit v důsledku prodlení žalobkyně. Odvolací soud však souzní se závěrem okresního soudu, že žalobkyně nebyla v prodlení s plněním těchto svých povinností, a že tedy aplikace § 1968 o. z. není namístě. V tomto ohledu pak odvolací soud především pro zestručnění poukazuje na příslušnou pasáž rozsudku okresního soudu, a to zejména odstavce 19., 20. a 68. jeho odůvodnění.

25. Odvolací soud však v této souvislosti považoval za nutné také vyjasnit, zda byl v SoD stanoven přesný časový postup demoličních prací na jednotlivých objektech. Odvolací soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, přičemž přesný postup demoličních prací byl ponechán na úvaze žalované, která však měla vypracovat písemný harmonogram realizace díla po kalendářních měsících (jak odvolací soud zjistil z čl. 2.3.2. a 3.

2. SoD ve znění po Dodatku č. 1). I přesto však pro postup demoličních prací existovala určitá omezení, která byla stanovena ve Výzvě, přičemž prostřednictvím čl. 2.1.2. se jejich obsah stal rovněž obsahem SoD. Z čl. 2.1.

2. SoD totiž odvolací soud zjistil, že předmětem díla je mimo jiné provedení bouracích prací v podobě demolice objektů [Anonymizováno], které je specifikováno mimo jiné také v zadání neveřejného výběrového řízení na předmětnou akci ze dne 3. 9. 2018 (tedy ve Výzvě). Jak pak odvolací soud zjistil z čl.

4. Výzvy, stavební objekty, kterých se netýkají přeložky a nemají vazbu na ostatní objekty, mohou být odstraňovány jako první, již během realizace přeložek, přičemž stavební objekty [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] musí být odstraněny jako celek tzv. souhalí, po odstranění souhalí může být odstraněn stavební objekt [Anonymizováno] a na závěr demolice budou odstraňovány stávající energoobjekty. Z čl. 1.3 Výzvy pak odvolací soud zjistil, že demolice rozvodny [Anonymizováno] (objekt [Anonymizováno]) má proběhnout až jako poslední. Ze SoD pak dle odvolacího soudu nevyplynuly žádné jiné konkrétní požadavky na postup při provádění demoličních prací s tím, že předmětem SoD je mimo jiné i demolice objektů [Anonymizováno] vyspecifikovaná také ve Výzvě. Je tedy možno uzavřít, že žalovaná byla při postupu demoličních prací vázána pouze tím, že objekty tzv. souhalí (stavební objekty [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) budou odstraněny jako celek, objekt [Anonymizováno] může být odstraněn až po odstranění souhalí, přičemž objekty, kterých se týkají přeložky, mohou být odstraněny až po provedení přeložek a objekt rozvodny [Anonymizováno] (objekt [Anonymizováno]) má být odstraněn až jako poslední. Žádné jiné požadavky na provedení demolic jednotlivých objektů stanoveny nebyly a nebyly ani sjednány v SoD. Odvolací soud tak nepovažuje za správné námitky žalované, že demoliční práce měly být rozděleny do několika přesně stanovených etap, neboť takové rozdělení z žádného smluvního ujednání nevyplývá. Rozdělení do etap bylo provedeno pouze v rámci žádostí žalobkyně o rozhodnutí o odstranění jednotlivých staveb, které se však již nijak nepromítlo do požadavků žalobkyně na demolici jednotlivých objektů v rámci smluvního vztahu se žalovanou. Je tedy zřejmé, že žalovaná mohla (a měla) provést demolici stavebních objektů, kterých se netýkají přeložky, nemají vazbu na ostatní objekty a nejedná se o energoobjekty, již po uzavření SoD, pokud by jí v tom nebránily nějaké další okolnosti.

26. Žalovaná v této souvislosti poukázala na celkem čtyři skutečnosti, které jí měly bánit v zahájení demoličních prací, a které nebyly v žalobkyní připravené projektové dokumentaci zmíněny. V prvé řadě se mělo jednat o potřebu přemístění obráběcí dílny. Jak odvolací soud zjistil z bodu 10. Zápisu z kontrolního dne č. 1 ze dne 9. 5. 2019 (dále jen „ZKD1“), bylo při kontrolním dni 9. 5. 2019 zjištěno, že před stavebním zásahem do části tzv. souhalí TPT (dále jen „souhalí“) bude nutno zajistit přemístění stávající obráběcí dílny, přičemž podklad pro zhotovení byl žalované předán v dubnu 2019 a žalobkyně téhož dne požádala žalovanou o zaslání cenové nabídky na toto přemístění, které bylo mimo rozsah SoD. Odvolací soud má za to, že tato skutečnost nemohla mít jakýkoliv vliv na zahájení demoličních prací žalovanou, neboť se jednalo o objekt nacházející se v souhalí, tedy v objektech, které měly být demolovány až poté, co budou vybudovány přeložky. Dle odvolacího soudu však žalované nic nebránilo v tom, aby zahájila demoliční práce na jiných objektech, které nebyly součástí souhalí.

27. Další skutečností, která jí měla bránit v zahájení demoličních prací, pak byla dle žalované nereálnost provedení konstrukce energomostu (přeložek) s ohledem na část stávajícího objektu souhalí. Jak odvolací soud zjistil z bodu 9. ZKD1, byla dne 9. 5. 2019 žalovanou konstatována výše zmíněně nereálnost provedení energomostu, a to mezi (budoucími) patkami/sloupy [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Odvolací soud má za to, že tato skutečnost se týkala pouze přeložek (navíc na souhalí) a nemohla tak mít jakýkoliv vliv na provádění demoličních prací na objektech, které nebyly zasaženy přeložkami na souhalí.

28. Třetí skutečností, která měla dle žalované ovlivnit časový rámec zahájení demoličních prací bylo zjištění kabelu v hloubce cca 2 m v kolektoru u Thomasova mlýna (objekt [Anonymizováno]). Odvolací soud zjistil z bodu 3. Zápisu z kontrolního dne č. 8 ze dne 3. 9. 2019 (dále jen „ZKD8“), že v rámci tohoto kontrolního dne bylo upozorněno na existenci kabelu zhruba v hloubce 2 m v kolektoru u Thomasova mlýna s tím, že se žádný správce sítí ke kabelu nehlásí. Bylo dohodnuto, že žalovaná bude postupovat podle pokynů pro práci v ochranném pásmu a demolice proběhne do hloubky 2 m s tím, že tento kabel bude řešen při dosažení této hloubky. Dále z bodu 12. ZKD8 odvolací soud zjistil, že žalobkyně požaduje zahájení demolice Thomasova mlýna do poloviny září 2019, přičemž žalovaná to respektuje. Odvolací soud tak má i v tomto případě za to, že tato okolnost nijak nebránila žalované v provádění demoličních prací na objektu Thomasova mlýna ([Anonymizováno]), neboť kabel se nacházel v hloubce 2 m pod povrchem a demoliční práce mohly probíhat až do této hloubky, přičemž sama žalovaná uváděla, že tento postup respektuje a nijak jej nerozporovala.

29. Poslední okolností, která nebyla dle žalované zmíněna v předané projektové dokumentaci, a která bránila zahájení demoličních prací, byl kabel pod proudem zřejmě prostupující celým areálem [Anonymizováno] z rozvodny [Anonymizováno] (objekt [Anonymizováno]). V této souvislosti odvolací soud zjistil z bodu 15. ZKD8, že z měnírny do prostoru hlubinných pecí vede kabel A, který byl zjištěn jako nefunkční, a dále byl zjištěn kabel B, který vede po štítové stěně haly hlubinných pecí, a který je pod proudem a musí se přeložit. Dle sdělení zástupce elektroúdržby bylo zjištěno, že v daném místě existuje živá rozvodna hlubinných pecí. Jak pak odvolací soud zjistil z přílohy č. 7 SoD (Vymezení Staveniště) a přílohy č. 1 KS (Specifikace objektů [Anonymizováno]), nachází se pecní hala (tedy hala hlubinných pecí) v souhalí, a to jako objekt [Anonymizováno]. Pokud se tedy kabel B pod proudem nacházel na stěně této haly, nic evidentně nebránilo žalované, aby provedla demoliční práce na jiných objektech.

30. Odvolací soud tak shrnuje, že „vady“ projektové dokumentace namítané žalovanou nemohly nijak ovlivnit její povinnost zahájit demoliční práce do 30. 9. 2019, neboť žalovaná mohla tyto demoliční práce zahájit na jiných objektech, než těch, které byly jí namítanými skutečnostmi dotčeny, či na objektech, u kterých mělo dojít k demolici až po splnění dalších podmínek dle Výzvy (tedy předchozí demolici jiných objektů či povedení přeložek – jak je zmíněno v odstavci 25. odůvodnění tohoto rozsudku). Jednalo se především o objekty [Anonymizováno] (Správní budova), [Anonymizováno] (Vodní hospodářství), objekt [Anonymizováno] (Kompresorová stanice), objekt [Anonymizováno] (Mlýnice vápna), objekt [Anonymizováno] (Dolomitka), objekt [Anonymizováno] (Thomasův mlýn), objekt [Anonymizováno] (Sklad legur), objekt [Anonymizováno] (Suška koksu), objekt [Anonymizováno][Anonymizováno](Sociální budova strojní údržby a teplotechny), objekt [Anonymizováno] (Rudný most a [Anonymizováno]), objekt [Anonymizováno] (Sklad karbidu a šrotoviště) a objekt [Anonymizováno] (Baumanova zkušebna).

31. V tomto ohledu pak dle odvolacího soudu (shodného se závěry okresního soudu) neobstojí ani tvrzení žalované, že nemohla zahájit demoliční práce, neboť žalobkyně nezajistila beznapěťové stavy na demolovaných objektech. Ze samotné SoD ani z Výzvy přitom nevyplývá, že by žalovaná měla přistoupit k plnění svých povinností dle SoD (včetně zahájení demoličních prací) až po zajištění beznapěťových stavů u všech objektů, u nichž měly demoliční práce probíhat. Ze samotné SoD ani z Výzvy pak ani nevyplývá žádný konkrétní způsob, jakým by žalobkyně měla žalované sdělit, že je zajištěn beznapěťový stav na konkrétních objektech učených k demolici. Odvolací soud tak dovozuje, že postačilo jakýmkoliv prokazatelným způsobem informovat žalovanou o tom, že byl zajištěn beznapěťový stav v příslušném objektu, u nějž měla (a mohla) být provedena demolice.

32. V této souvislosti pak odvolací soud zjistil z Protokolu o beznapěťovém stavu týkajícím se Skladu legur ze dne 18. 9. 2019, Protokolu o beznapěťovém stavu týkající se Rudného mostu ze dne 18. 9. 2019 a Protokolu o beznapěťovém stavu týkající se Příručního šrotoviště a skladu karbidů ze dne 18. 9. 2019, zajistila žalobkyně ke dni 18. 9. 2019 beznapěťový stav objektu [Anonymizováno] (Sklad legur), objektu [Anonymizováno] (Rudný most a [Anonymizováno]) a objektu [Anonymizováno] (Příruční šrotoviště a sklad karbidů), přičemž na těchto protokolech je vždy uveden podpis osoby přebírající tento protokol za žalovanou. Současně pak z bodu 3. Zápisu z kontrolního dne č. 7 ze dne 27. 8. 2019 (dále jen „ZKD7“) odvolací soud zjistil, že na tomto kontrolním dnu bylo sděleno, že žalované již byl předán doklad o beznapěťových stavech objektů [Anonymizováno] (Vodní hospodářství) a SO11 (Thomasův mlýn), přičemž na tomto kontrolním dni byli za žalovanou přítomni pánové [jméno FO], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Jak zjistil odvolací soud z odpovědi na opakovanou výzvu ke zjednání nápravy ve věci „Demolice [Anonymizováno]“ ze dne 10. 7. 2019 datované dnem 15. 7. 2019, sama žalovaná v tomto dopisu adresovaném žalobkyni uvedla, že [jméno FO] je zástupcem vedoucího odštěpného závodu žalované, přičemž v jeho kompetenci je příprava a schvalování smluv včetně smluvních podmínek, dále že podepisuje v zastoupení odštěpného závodu žalované smlouvy, stejně jako [Anonymizováno] (který podepsal předmětné SoD a KS), dále že [Anonymizováno] je zapojen do přípravy a realizace celého projektu za žalovanou a že [tituly před jménem] [právnická osoba] řídí tým dalších stavebních inženýrů zapojených do práce na demolici. Je tak evidentní, že v rámci tohoto kontrolního dne bylo žalované (respektive osobám, které byly oprávněny za žalovanou v této věci jednat – minimálně v osobě [jméno FO]) sděleno, že ke dni 27. 8. 2019 jsou objekty [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve stavu bez napětí. Provedení beznapěťových stavů na objektech [Anonymizováno] a [Anonymizováno] pak potvrzuje i uvedení tohoto stavu jako již hotového v listině s označením Termíny beznapěťového stavu (stav k 11. 9. 2019).

33. Odvolací soud dále zjistil, že žalobkyně informovala žalovanou o zajištění beznapěťových stavů zápisy do stavebního deníku. Odvolací soud tak ze zápisu ve stavebním deníku č. listu [Anonymizováno] zjistil, že dne 4. 9. 2019 byl do něj zapsán zápis o předání beznapěťového stavu technologií v objektu [Anonymizováno] (Servisní dílny) s tím, že veškeré technologie v tomto objektu jsou odpojeny od přívodní elektrické energie a zhotoviteli nehrozí při demontáži tohoto zařízení úraz elektrickým proudem. Tento zápis byl podepsán osobu jednající za žalovanou. Odvolací soud dále ze zápisu ve stavebním deníku č. listu [Anonymizováno], že dne 11. 9. 2019 byl do něj zapsán zápis o předání beznapěťového stavu objektu [Anonymizováno] (Hala výběhu ZPO) a objektu [Anonymizováno] (Expediční hala) s tím, že tyto objekty jsou komplet v beznapěťovém stavu. Tento zápis byl podepsán osobu jednající za žalovanou. Ze zápisu ve stavebním deníku č. listu [Anonymizováno] odvolací soud zjistil, že dne 18. 9. 2019 byl do stavebního deníku proveden zápis o předání beznapěťových stavů u objektu [Anonymizováno] (Úpravna vody) – pouze technologie, u objektu [Anonymizováno] (Kompresorová stanice) – pouze technologie, u objektu [Anonymizováno] (Mlýnice vápna) – budova i technologie, u objektu [Anonymizováno] (Dolomitka) – odpojeno vše kromě rozvodny, u objektu [Anonymizováno] (Sklad legur) – budova i technologie, u objektu [Anonymizováno] (Scarfing) – budova i technologie, u objektu [Anonymizováno] (Suška koksu) – budova i technologie, u objektu [Anonymizováno] (Rudný most) – technologie a [Anonymizováno], u objektu [Anonymizováno] (Příruční šrotoviště a sklad karbidu), u objektu [Anonymizováno] (Baumanova zkušebna) – technologie a u objektu [Anonymizováno] (Rozvodna [Anonymizováno]) – technologie. Tento zápis byl podepsán osobu jednající za žalovanou. Odvolací soud dále ze zápisu ve stavebním deníku č. listu [Anonymizováno] zjistil, že dne 19. 9. 2019 byl proveden zápis o předání beznapěťového stavu v objektu [Anonymizováno] (Licí hala) – technologie s tím, že průchod kabelu 400 V byl označen červenou barvou, a o předání beznapěťového stavu v objektu [Anonymizováno] (Baumanova zkušebna) – budova a v objektu [Anonymizováno] (Rudný most a rozvodna [Anonymizováno]). Tento zápis byl podepsán osobu jednající za žalovanou. Ze zápisu ve stavebním deníku č. listu [Anonymizováno] odvolací soud zjistil, že dne 26. 9. 2019 byl proveden zápis o předání beznapěťového stavu v objektu [Anonymizováno] (Správní budova) – stavební i technologická část, v objektu [Anonymizováno] (hala pánevního hospodářství a staré zámečnické dílny) – stavba i technologie s výjimkou části LF pece, v objektu [Anonymizováno] (Licí a pecní hala) – stavba i technologie s výjimkou kabelu 22 kV a 400 V, které jsou označeny červeně jako kabely pod napětím. Tento zápis byl podepsán osobu jednající za žalovanou. Naposledy pak odvolací soud zjistil ze zápisu ve stavebním deníku č. listu [Anonymizováno] zjistil, že dne 3. 10. 2019 byl proveden zápis o beznapěťovém stavu v objektu [Anonymizováno] (Úpravna vody) – stavební část a v objektu [Anonymizováno] (Kompresorová stanice) – stavební část. Rovněž tento zápis byl podepsán osobu jednající za žalovanou.

34. Odvolací soud tak shrnuje, že ve shodě se soudem okresním dovodil, že žalovaná měla zajištěny beznapěťové stavy u několika objektů, u nichž měla provádět demolici. Odvolací soud pak pro větší přehlednost shrnuje, že má za to, že žalobkyně zajistila beznapěťový stav zcela (tj. jak pro technologie, tak i pro stavbu) v níže uvedených dnech a u následujících objektů: 27. 8. 2019 - objekt [Anonymizováno] (Vodní hospodářství) a objekt [Anonymizováno] (Thomasův mlýn), 11. 9. 2019 - objekt [Anonymizováno] (Hala výběhu ZPO) a objekt [Anonymizováno] (Expediční hala), 18. 9. 2019 - objekt [Anonymizováno] (Mlýnice vápna), objekt [Anonymizováno] (Sklad legur), objekt [Anonymizováno] (Scarfing), objekt [Anonymizováno] (Suška koksu), objekt [Anonymizováno] (Příruční šrotoviště a sklad karbidů), 19. 9. 2019 - objekt [Anonymizováno] (Baumanova zkušebna) – budova (technologie již ke dni 18. 9. 2019) a objekt [Anonymizováno] (Rudný most a rozvodna [Anonymizováno]), 26. 9. 2019 - objekt [Anonymizováno] (Správní budova).

35. Odvolací soud již výše uvedl, že má za to, že žalovaná mohla na základě projektové dokumentace dodané žalobkyní provést demolici následujících objektů ([Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]). A protože u objektů [Anonymizováno] (Vodní hospodářství) a [Anonymizováno] (Thomasův mlýn) rovněž zajistila dne 27. 8. 2019 beznapěťové stavy, je možno uzavřít, že žalovaná mohla (a měla) v době do 1. 9. 2019 zahájit demoliční práce minimálně na těchto objektech. Následně pak mohla zahájit demoliční práce i na dalších objektech, u nichž mohla proběhnout demolice, a u kterých zajistila beznapěťové stavy, a to dne 18. 9. 2019 na objektech [Anonymizováno] (Mlýnice vápna), [Anonymizováno] (Sklad legur), [Anonymizováno] (Suška koksu), [Anonymizováno] (Příruční šrotoviště a sklad karbidů), dne 19. 9. 2019 na objektech [Anonymizováno] (Rudný most a [Anonymizováno]) a [Anonymizováno] (Baumanova zkušebna) a dne 26. 9. 2019 na objektu [Anonymizováno] (Správní budova). Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním nesdílí závěr žalované, že by žalobkyně byla jakkoliv v prodlení se splněním svých povinností dodat žalované proveditelnou projektovou dokumentaci či zajistit v demolovaných objektech beznapěťové stavy, či že by případné prodlení žalobkyně v tomto směru znemožnilo žalované splnit její povinnost zahájit demoliční práce dle SoD do 1. 9. 2019. Pokud tedy žalovaná do tohoto data nezahájila demoliční práce na objektech, kde tak mohla učinit, musí to jít jen a pouze k její tíži a nelze to klást za vinu žalobkyni. Nelze tak jakkoliv dovodit, že by bylo namístě aplikovat na danou věc § 1968 o. z. zprošťující žalovanou odpovědnosti za její prodlení s plněním její povinnosti zahájit demoliční práce do 1. 9. 2019. V této souvislosti je pak rovněž potřeba zmínit skutečnost, že povinností žalované podle čl. 2.3.2. a 3.

2. SoD ve znění Dodatku č. 1 bylo předložit harmonogram realizace díla (včetně harmonogramu demolice jednotlivých objektů) do 6. 8. 2019. A protože tak žalovaná neučinila, ztížila tím také žalobkyni možnost zajistit beznapěťové stavy v objektech, v nichž měla žalovaná v úmyslu zahájit demoliční práce. Žalovaná tak s ohledem na tuto okolnost musela zahájit demoliční práce na objektech, na nichž byly zajištěny beznapěťové stavy dle rozhodnutí žalobkyně, která si tak mohla sama vybrat, na kterých objektech tyto beznapěťové stavy zajistí a nebyla v tomto svém postupu jakkoliv omezována.

36. Odvolací soud pak nemá ani za to, že by jednání žalobkyně při zajištění proveditelné projektové dokumentace a beznapěťových stavů mohlo jakkoliv zapříčinit nemožnost plnění na straně žalované v podobě zaplacení první splátky kupní ceny dle KS. Žalovaná sice zmiňovala, že se v případě její povinnosti platit první splátku kupní ceny jednalo o synallagmatickou povinnost, přičemž měla možnost ve smyslu § 1912 odst. 1 o. z. odepřít plnění v podobě zaplacení splátky kupní ceny. Žalovaná v té souvislosti uvedla, že plnění žalobkyně vyplývající jí z KS (tedy povinnost dodat žalované šrot) bylo závažným způsobem ohroženo v důsledku okolností nastalých na straně žalobkyně (neposkytnutí součinnosti při realizaci díla v podobě nezajištění proveditelné projektové dokumentace a beznapěťových stavů), kvůli nimž nemohla žalovaná zahájit včas demoliční práce. V důsledku toho byl pak znemožněn vznik předmětu KS v podobě šrotu, který měl být žalované žalobkyní dodán, přičemž tyto okolnosti nebyly žalované známy při uzavření KS. Žalobkyně pak dle žalované zcela v rozporu s dobrými mravy požaduje po žalované úhradu splátky kupní ceny za ještě neexistující věc (vytěžený šrot), a to v situaci, kdy jeho vzniku sama bránila.

37. Odvolací soud se však s touto argumentací žalované neztotožňuje. S ohledem na výše uvedené skutečnosti totiž odvolací soud dovodil, že žalobkyně nijak nebránila žalované v tom, aby zahájila demoliční práce do 1. 9. 2019, přičemž splatnost první splátky kupní ceny měla dle čl. IV.

2. KS ve znění Dodatku č. 1 nastat až dne 30. 9. 2019. Nelze tak mít jakkoliv za to, že by zde existovalo jakékoliv ohrožení plnění žalobkyně v podobě možnosti umožnit žalované zahájit demoliční práce do 1. 9. 2019 a získat tak šrot, za jehož dodání měla žalovaná žalobkyni platit kupní cenu. Důvod pro aplikaci § 1912 odst. 1 o. z. tak nebyl v tomto případě dán. Nadto nelze přehlédnout, že smluvní strany v KS nevázaly povinnost k úhradě kupní ceny (či jejích splátek) žalovanou na dodání šrotu ze strany žalobkyně. Jak totiž vyplývá z čl. III.

1. KS, zavázala se žalobkyně dodat žalované šrot v období od uzavření SoD do okamžiku provedení díla dle SoD, přičemž šrot měl být žalované předáván po částech v návaznosti na průběh prací dle SoD. Dle odvolacího soudu tak ze smluvních ujednání nevyplývá, že by si smluvní strany sjednaly vazbu mezi dodáním šrotu a zaplacením kupní ceny (či jejích splátek).

38. Pokud se týče porušení dalších dvou povinností žalované, z nichž žalobkyně odvozuje své nároky na smluvní pokuty (prodlení se zajištěním bankovní záruky a prodlení s předložením harmonogramu realizace díla), pak má odvolací soud za to, že ze samotné logiky věci ani nepřipadá do úvahy aplikace § 1968 o. z. při případném prodlení žalobkyně se splněním jejích povinností v podobě nedodání řádné projektové dokumentace a beznapěťových stavů. Výše zmíněné dvě povinnosti totiž měla žalovaná plnit bez ohledu na to, zda žalobkyně dodala řádnou projektovou dokumentaci či zajistila beznapěťové stavy. Případné prodlení žalobkyně při plnění těchto jejích povinností pak nemohlo mít žádný vliv na případné prodlení žalované s plněním výše uvedených dvou povinností. I kdyby tak bylo v průběhu řízení prokázáno, že žalobkyně nezajistila žalované beznapěťové stavy demolovaných objektů a proveditelnou projektovou dokumentaci, nemohlo by to mít jakýkoliv vliv na prodlení žalované s předložením bankovní záruky a harmonogramu realizace díla. Žalovaná tak měla (a mohla) splnit své výše zmíněné povinnosti i pokud by žalobkyně neplnila své povinnosti v rozsahu dodání beznapěťových stavů a projektové dokumentace.

39. Odvolací soud dále považuje za nutné doplnit ohledně smluvní pokuty za nezaplacení první splátky kupní ceny, že splatnost kupní ceny měla dle čl. IV.

2. KS ve znění Dodatku č. 1 nastat na základě daňového dokladu (faktury) vystaveného žalobkyní ke dni uzavření KS. Odvolací soud má za to, že tímto daňovým dokladem byla faktura č. [hodnota] ze dne 12. 4. 2019, z níž odvolací soud zjistil, že ji dne 12. 4. 2019 vystavila žalobkyně pro žalovanou na částku 196 280 254 Kč s datem splatnosti dle splátkového kalendáře a zdanitelným plněním ke dni 9. 4. 2019. Odvolací soud má za to, že tímto způsobem byl naplněn požadavek uvedený v čl. IV.

2. KS. Pokud pak žalovaná v této souvislosti poukazovala na dobropis č. [hodnota] vystavený žalobkyní dne 16. 12. 2019, kterým mělo dojít ke zrušení (stornu) výše zmíněné faktury, pak odvolací soud nemá za to, že by to na celé věci cokoliv měnilo. Došlo-li totiž dodatečně (ke dni 16. 12. 2019) ke stornování faktury, pak to nic nemůže změnit na tom, že žalovaná byla v době požadované žalobkyní a předcházející stornování vystavené faktury (tj. v době od 1. 10. 2019 do 17. 10. 2019) v prodlení se zaplacením splátky kupní ceny. Jak pak odvolací soud zjistil z poštovního podacího archu ze dne 17. 4. 2019, odeslala žalobkyně fakturu č. [hodnota] žalované dne 17. 4. 2019, přičemž ani samotná žalovaná nijak nezpochybňovala, že by tuto fakturu neobdržela.

40. V rámci porušení povinnosti žalované v podobě prodlení se zajištěním bankovní záruky, považuje odvolací soud za nutné dodat následující. Odvolací soud z listiny s označením Odpověď na opakovanou výzvu ke zjednání nápravy ve věci „Demolice [Anonymizováno]“ ze dne 10. 7. 2019 datované dnem 15. 7. 2019 zjistil, že žalovaná sama v této listině připustila, že intenzivně pracuje na vystavení bankovní záruky, jejíž opoždění je způsobeno zdlouhavým postupem ze strany bank v [Anonymizováno] v důsledku změny politické situace v [Anonymizováno]. Je tak evidentní, že i sama žalovaná si byla vědoma toho, že k jejímu prodlení se splněním této povinnosti zcela zjevně nedochází v důsledku jakéhokoliv prodlení na straně žalobkyně.

41. V této souvislosti pak odvolací soud dále doplňuje, že neviděl nutnost nechávat vypracovat znalecké posudky pro posouzení skutkových okolností relevantních pro posouzení otázky, zda došlo k porušení smluvních povinností (v podobě nezajištění beznapěťových stavů a proveditelné projektové dokumentace), jak navrhovala v prvostupňovém řízení žalovaná. Odvolací soud považuje takové znalecké zkoumání za zcela zbytečné, neboť okolnost, zda došlo k porušení smluvních povinností je otázkou právní a nikoliv skutkovou (nadto nikoliv otázkou odbornou). Nejedná se tak o posouzení otázky, které by byl oprávněn v řízení činit znalec. Pokud tedy okresní soud nepřistoupil k vypracování znaleckých posudků k řešení těchto otázek, učinil tak zcela správně.

42. Odvolací soud pak dále ve vazbě na tvrzení žalované, že s ohledem na prodlení žalobkyně se zajištěním proveditelné projektové dokumentace a beznapěťových stavů přistoupila k přerušení provádění prací na díle ve smyslu § 2594 o. z., považuje za nutné doplnit následující. Je pravdou, že žalovaná mohla z výše uvedených důvodů (pokud by samozřejmě byly naplněny a znemožňovaly by žalované řádné provádění díla – k čemuž však dle odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené skutečnosti nedošlo) případně přerušit provádění díla. Avšak pouze v nezbytném rozsahu, jehož by se týkaly důvody pro přerušení v podobě nezajištění beznapěťových stavů v demolovaných objektech či nezajištění proveditelné projektové dokumentace. Beznapěťové stavy byly zajištěny na části objektů, kde mohla demolice probíhat, stejně tak se žalovanou uváděné vady projektové dokumentace týkaly přeložek pouze v části prováděného díla. Žalovaná tak měla zajištěnu možnost provádět demoliční práce na zbylé části díla a nemusela by tak případně ani přerušit provádění díla v celém rozsahu. Odvolací soud tak má za to, že pokud žalovaná přistoupila k přerušení díla prostřednictvím Oznámení o přerušení prací na akci „Demolice objektů [Anonymizováno] a vybudování přeložek inženýrských sítí“ ze dne 9. 9. 2019, pak to zcela zjevně nemohlo vyvolat následky předpokládané § 2594 o. z. v podobě přerušení provádění díla v celém rozsahu.

43. Odvolací soud tedy shrnuje, že souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalovaná byla v prodlení se splněním všech čtyř povinností, za něž se žalobkyně domáhala zaplacení smluvních pokut. A to jak v případě povinností dle KS (zaplacení první splátky kupní ceny a předání bankovní záruky), tak i v případě povinností dle SoD (zahájení demoličních prací a předložení harmonogramu realizace díla). Přitom na porušení těchto povinností byly navázány v příslušných ustanovení jednotlivých smluv oprávnění žalobkyně požadovat zaplacení smluvních pokut, jak je okresní soud zmínil v odstavci 9. odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud pak pro zestručnění na tuto pasáž rozsudku okresního soudu plně odkazuje. Odvolací soud pak rovněž považuje za nutné zmínit, že nemá za to, že by ujednání o smluvních pokutách byla jakkoliv rozporná s dobrými mravy, či že by se jednalo o ujednání jakkoliv nepoctivá, v důsledku čehož by snad bylo možno uvažovat o neplatnosti těchto ujednání.

44. Odvolací soud pak rovněž plně souhlasí s okresním soudem v tom, že žalobkyní provedený výpočet výše jednotlivých požadovaných smluvních pokut zcela odpovídá výše zmíněným smluvním ujednáním. Tedy pokud se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty v částce 53 531 Kč za prodlení se zaplacením první splátky kupní ceny v době od 1. 10. 2019 do 17. 10. 2019, smluvní pokuty v částce 85 000 Kč za prodlení s předáním bankovní záruky v době od 1. 10. 2019 do 17. 10. 2019, smluvní pokuty v částce 4 600 000 Kč za prodlení se zahájením demoličních prací v době od 2. 9. 2019 do 17. 10. 2019 a smluvní pokuty v částce 1 594 673 Kč za prodlení s předložením harmonogramu realizace díla v době od 7. 8. 2019 do 17. 10. 2019, považuje to odvolací soud za zcela souladné s příslušnými smluvními ujednání.

45. Odvolací soud se pak dále zabýval otázkou přiměřenosti jednotlivých smluvních pokut a jejich případné moderace ve smyslu § 2051 o. z. V této souvislosti lze souhlasit s námitkou žalované, že okresní soud tuto otázku neposoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to zejména v souladu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu pod č. 76/2023 (dále jen „R 76/2023“). Nelze však v této souvislosti přehlédnout, že okresní soud svůj rozsudek vyhlásil v době před vydáním tohoto rozhodnutí, které nastavilo zcela odlišný náhled na posouzení přiměřenosti smluvní pokuty sjednané v režimu o. z. Proto se odvolací soud otázkami, kterými se nezabýval okresní soud (tedy zejména posouzením přiměřenosti konkrétních nároků na smluvní pokutu uplatněných žalobkyní v žalobě a nikoliv přiměřeností smluvních ujednání o smluvní pokutě obsažených ve smlouvách a rovněž i zohledněním skutečností, které nastaly i po sjednání smluvních pokut), zabýval v rámci odvolacího řízení.

46. Odvolací soud dospěl v prvé řadě k závěru, že v tomto konkrétním případě byly smluvní pokuty sjednány jako ryze sankční. Při tomto závěru vycházel odvolací soud z výkladu ujednání o smluvní pokutě ve smyslu § 556 o. z., přičemž se v prvé řadě zaměřil na tzv. subjektivní výklad, tedy výklad podle toho, kam při sjednání smluvních pokut směřovala vůle smluvních stran. Žalobkyně v tomto ohledu uváděla, že její vůle při sjednání smluvních pokut směřovala k naplnění funkce preventivní a především funkce sankční, neboť jejím prvořadým požadavkem (vyjádřeným především pod písm. C) preambule SoD] byl zájem na včasném a řádném provádění a dokončení díla. Okolnost, že smluvní strany potlačily při sjednávání smluvních pokut jejich reparační (paušalizační) funkci, je dokládána rovněž tím, že si smluvní strany v čl. VII.2 KS a v čl. 18.

9. SoD najednaly, že zaplacením smluvní pokuty není dotčeno právo na náhradu škody v plném rozsahu. Žalobkyně dále zmínila, že své nazírání na funkci smluvních pokut sdělila žalované nejpozději dne 15. 6. 2019 v e-mailové zprávě. Žalovaná pak v průběhu řízení uváděla, že mezi smluvními stranami neprobíhala žádná komunikace ohledně toho, jak která smluvní strana vnímá ujednání o smluvních pokutách.

47. Odvolací soud dospěl k závěru, že cestou subjektivního výkladu nelze dospět k závěru o tom, k jaké konkrétní funkci směřovala vůle smluvních stran, neboť nebylo prokázáno, že by si smluvní strany daly nějak navzájem najevo svůj úmysl ohledně funkce smluvních pokut. Žalovaná totiž uváděla, že tyto okolnosti strany výslovně při uzavírání smluv nediskutovaly, přičemž z e-mailové zprávy žalobkyně ze dne 15. 6. 2019 (včetně českého překladu) odvolací soud nezjistil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že žalobkyně sděluje žalované svůj úmysl týkající se smluvních pokut.

48. Odvolací soud proto přistoupil ve smyslu R 76/2023 k výkladu smluvních ujednání o smluvních pokutách na základě tzv. objektivního výkladu. Při něm vyšel z toho, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní funkcí, přičemž účastníky sjednané smluvní pokuty dále naplňují především funkci sankční. K tomuto závěru vedla odvolací soud především skutečnost, že si smluvní strany vyloučily aplikaci § 2050 o. z. podle něhož nemá věřitel v případě sjednání smluvní pokuty právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se vztahuje smluvní pokuta. Toto ustanovení pak smluvní strany vyloučily ujednáními obsaženými v čl. VII.

2. KS a v čl. 18.

9. SoD, jejichž znění je prakticky totožné a zní, že zaplacením smluvní pokuty není dotčeno právo prodávajícího na náhradu škody v plném rozsahu. Tedy jinými slovy že se škoda hradí bez ohledu na to, zda a v jaké výši vznikl v této souvislosti nárok na smluvní pokutu, která je vymahatelná samostatně vedle nároku na náhradu škody v plné výši. V tomto konkrétním případě tak smluvní pokuty zcela jasně nesloužily k úhradě vzniklé škody, ale jednalo se čistě o sankce za porušení smluvních povinností.

49. V případě existence smluvní pokuty jako ryze sankčního nástroje pak nemá v souladu s výše zmíněným R 76/2023 na posouzení její přiměřenosti vliv to, že žalobkyni případně žádná škoda v souvislosti s porušením smluvní povinnosti kryté smluvní pokutou nevznikla. Naproti tomu je nutno při posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty zohlednit samostatně okolnosti zmíněné v § 2913 odst. 2 o. z., neboť má-li mít smluvní pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. Zohlednit je rovněž nutno i otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj účel jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Nicméně nelze dospět k závěru, že by případné naplnění okolností uvedených v tomto ustanovení zcela vylučovalo nárok na smluvní pokutu. Toto ustanovení je totiž primárně určeno pro posouzení nároku na náhradu škody a nelze jej tedy v tomto smyslu použít na nárok na smluvní pokutu, který je co do svého základu nárokem zcela odlišným. Tento závěr ostatně vyplývá i z výše citovaného R 76/2023. Pro posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty je pak nutné posoudit také otázku zájmů věřitele, které jsou smluvní pokutou chráněny.

50. V tomto kontextu pak odvolací soud posoudil tvrzení žalované týkající se moderace smluvních pokut. V souvislosti se všemi čtyřmi nároky žalobkyně na smluvní pokutu pak odvolací soud předesílá, že nepovažuje za relevantní námitku žalované, že neodpovídá za jakékoliv své prodlení, neboť žalobkyně si řádně neplnila své smluvní povinnosti. V tomto ohledu pak odvolací soud poukazuje na skutečnost, že žalovaná v průběhu řízení tvrdila dvě zásadní porušení smluvních povinností ze strany žalobkyně, a to nezajištění proveditelné projektové dokumentace a zajištění beznapěťových stavů. V tomto ohledu tedy odvolací soud zcela odkazuje na skutečnosti uvedené již výše v rámci tohoto rozsudku, tedy zejména na to, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by prodlení žalované při plnění jejích povinností krytých smluvními pokutami, bylo jakkoliv zapříčiněno prodlením žalobkyně při plnění jejích povinností dle KS či dle SoD. Tento argument žalované směřující k závěru o nepřiměřenosti smluvních pokut tedy odvolací soud považuje za zcela lichý, a to u všech čtyř nároků žalobkyně na smluvní pokuty.

51. V této souvislosti tak odvolací soud pro všechny čtyři nároky žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty shrnuje, že v průběhu řízení nevyšlo nijak najevo, že by prodlení žalované při plnění povinností krytých jednotlivými smluvními pokutami bylo způsobenou nepředvídatelnou či neodvratitelnou událostí. Naopak je možno uzavřít, že bylo dle odvolacího soudu způsobeno čistě jednáním žalované, která přistupovala liknavě k plnění svých povinností. Tomuto závěru pak nasvědčují i skutečnosti sdělované žalovanou žalobkyni v průběhu existence jejich smluvního vztahu. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit skutečnosti zjištěné jím z Odpovědi na opakovanou výzvu ke zjednání nápravy ve věci „Demolice [Anonymizováno]“ ze dne 10. 7. 2019 datované dnem 15. 7. 2019, v níž žalovaná uvádí, že nezaujala k projektu pasivní postoj, byť si je vědoma, že příčina je na její straně s tím, že žalovaná dostatečně neinformovala žalobkyni o povinnostech jednotlivých osob, které se společného projektu účastní, za což se žalobkyni omluvila. Současně pak žalovaná uvedla, že intenzivně pracuje na vystavení bankovní záruky, jejíž opoždění je způsobeno zdlouhavým postupem ze strany bank v [Anonymizováno] v důsledku změny politické situace v [Anonymizováno]. Obdobně pak odvolací soud z Reakce na výzvu ke zjednání nápravy ze dne 20. 5. 2019 sepsaná dne 31. 5. 2019 zjistil, že žalovaná v něm žalobkyni sděluje, že nemohla zahájit demoliční práce a prodej šrotu a zaplatit tak žalobkyni první splátku kupní ceny proto, že nebylo jasné, zda má žalovaná dostatečné oprávnění k nakládání s odpady dle ZoO. Z tohoto důvodu pak také žalovaná pozastavila proces zajištění bankovní záruky. Odvolací soud tak s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti považuje prodlení žalované v žalobkyní uváděných obdobích za jednoznačně přičitatelné žalované s tím, že na něj neměly jakýkoliv vliv okolnosti nepředvídatelné či neodvratitelné žalovanou. Z tohoto důvodu tak nejsou dány důvody pro jakoukoliv moderaci nároků žalobkyně na smluvní pokuty požadovaných po žalované.

52. V případě nároku na smluvní pokutu za prodlení se zahájením demoličních prací (dle čl. 18.1 SoD) dále žalovaná poukazovala na zjevnou nepřiměřenost výše požadované smluvní pokuty (v částce 4 600 000 Kč) vzhledem k hodnotě a významu utvrzené povinnosti. Vezme-li se totiž v potaz cena díla (v částce 144 970 253,86 Kč), pak najednaná smluvní pokuta v částce 100 000 Kč denně odpovídá cca 25 % z této ceny ročně, což je zcela zjevně drakonicky vysoká sankce. K tomu považuje odvolací soud za nutné uvést, že smluvní pokuta sloužila v tomto případě k zajištění základní povinnosti žalované dle SoD, tedy k zajištění její povinnosti zahájit demoliční práce, které tvořily největší část předmětu díla. Jedná se tak o zajištění nejzásadnější povinnosti žalované dle SoD, která měla pro žalobkyni primární význam, jak ostatně vyplývá i z písm. C) preambule SoD. Pokud se týče samotné výše smluvní pokuty, pak nelze pominout, že výše žalobkyní požadované smluvní pokuty (4 600 000 Kč) byla způsobena právě a jen délkou prodlení zaviněného žalovanou. Smluvní pokuta totiž byla ve smlouvě najednána nikoliv paušální částkou, ale denní sazbou 100 000 Kč, která představuje 0,069 % z ceny díla denně. Celková žalobkyní požadovaná výše smluvní pokuty (částka 4 600 000 Kč) pak představuje zhruba 3 % z celkové ceny díla. Žalovaná tak svým zaviněným prodlením způsobila, že prodlení trvalo po žalobkyní uváděnou dobu v rozsahu 46 dnů (od 2. 9. 2019 do 17. 10. 2019). Odhlédnout pak nelze ani od toho, že žalobkyně již tím, že uzavřela se žalovanou Dodatek č. 1 k SoD, se již de facto vzdala svého nároku na smluvní pokutu za období od 8. 8. 2019 do 1. 9. 2019, neboť původně (před uzavřením Dodatku č. 1) mělo být dílo zahájeno (včetně demoličních prací) do 7. 8. 2019 (účinnost SoD). Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti nemá za to, že by nárok žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení žalované se zahájením demoličních prací byl jakkoliv nepřiměřený a že by tedy bylo namístě jej ve smyslu § 2051 o. z. moderovat.

53. Pokud se týče nároku na smluvní pokutu za prodlení s předložením harmonogramu realizace díla (dle čl. 18.1 SoD) žalovaná rovněž poukazovala na zjevnou nepřiměřenost její výše (v částce 1 594 673 Kč) vzhledem k hodnotě a významu utvrzené povinnosti. Výše smluvní pokuty totiž dle žalované činí zhruba částku 145 000 Kč za každý započatý týden prodlení, přičemž žalobkyně neměla na splnění utvrzené povinnosti žalované jakýkoliv zájem. Jednalo se o pouhou akcesorickou povinnost žalované ve vztahu k jejím hlavním povinnostem vyplývajícím ze SoD. Pokud by dílo nebylo realizováno, neměla by žalobkyně ze žalovanou sestaveného harmonogramu realizace díla jakýkoliv užitek. A protože žalobkyně od smlouvy odstoupila, pak i v případě, že by žalovaná harmonogram realizace díla zhotovila, nemohl by tento plnit svůj primární smysl a účel. K tomu odvolací soud poznamenává, že je sice pravdou, že se v případě harmonogramu realizace díla jedná o dokument, který není hlavním důvodem pro uzavření SoD mezi účastníky. Nicméně je nutno jej považovat za základní dokument, z nějž vyplývají jednotlivé termíny realizace díla, které bylo v tomto konkrétním případě značně rozsáhlé a diverzifikované do jednotlivých částí (demolice samostatných objektů či jejich celků a zhotovení přeložek), u kterých bylo potřeba zajistit jejich vzájemnou návaznost. Bez zajištění této návaznosti pak nemohlo dílo probíhat plynule, což je zřejmé například při zajišťování beznapěťových stavů. Bez harmonogramu realizace díla totiž žalobkyně nemohla s dostatečným předstihem vědět, který konkrétní objekt bude žalovaná demolovat jako první a u nějž je tedy priorita pro zajištění beznapěťového stavu. Odvolací soud tak nemá za to, že by zajištění harmonogramu realizace díla bylo možno hodnotit jako nepodstatnou povinnost žalované, neboť směřovalo k samotné realizaci díla, jako základního předmětu SoD. A to i za situace, kdy po odstoupení od KS a zániku SoD nemá tento harmonogram již pro žalobkyni žádný reálný význam. Nicméně jak již bylo uvedeno výše, v tomto konkrétním případě má smluvní pokuta sankční funkci a má tedy sankcionovat žalovanou za nesplnění její povinnosti (a nutit jí tak naopak k jejímu splnění). Pokud žalovaná porušovala své povinnosti natolik, že žalobkyně následně od KS odstoupila a způsobila tak zánik obou smluv (včetně nevyužitelnosti harmonogramu realizace díla pro sebe), nemůže to žalovaná využít ve svůj prospěch a přičítat to naopak k tíži žalobkyně.

54. Smluvní pokuta za prodlení se zhotovením harmonogramu realizace díla byla sjednána ve výši 0,1 % týdně (tedy 0,014 % denně) z celkové ceny díla (částky 144 970 253,86 Kč), tedy ve výši žalovanou uváděných zhruba 145 000 Kč týdně (20 710 Kč denně). Žalobkyní požadovaná výše smluvní pokuty v částce 1 594 673 Kč je pak i v tomto případě způsobena tím, že žalobkyně se jí domáhá za celkem 11 započatých týdnů. Celková výše smluvní pokuta je tak i v tomto případě způsobena právě a jen délkou prodlení zaviněného žalovanou. Odhlédnout pak nelze ani od toho, že žalobkyně již tím, že uzavřela se žalovanou Dodatek č. 1 k SoD, se již de facto vzdala svého nároku na smluvní pokutu za období od 13. 4. 2019 do 6. 8. 2019 neboť původně (před uzavřením Dodatku č. 1) měl být harmonogram realizace díla předložen žalovanou do tří kalendářních dnů od uzavření SoD, k čemuž došlo dne 9. 4. 2019. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti nemá za to, že by nárok žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení žalované s předložením harmonogramu realizace díla byl jakkoliv nepřiměřený a že by tedy bylo namístě jej ve smyslu § 2051 o. z. jakkoliv moderovat.

55. Ohledně smluvní pokuty za prodlení žalované se zaplacením první splátky kupní ceny (dle čl. VII.1. písm. c) KS) žalovaná doplnila, že její prodlení bylo kromě smluvní pokuty sankcionováno také zákonnými úroky z prodlení v sazbě 10 % ročně. Přitom smyslem zákonných úroků z prodlení je odškodnit věřitele za případné prodlení dlužníka s úhradou dluhu. Pokud bylo předmětem utvrzené povinnosti chránit zájem žalobkyně na včasnou úhradu peněžitého dluhu, byla tato povinnost chráněna již prostřednictvím úroku z prodlení, jejichž úhrady se žalobkyně v tomto řízení také domáhá. I proto je nutno tuto smluvní pokutu považovat za nepřiměřenou. Ani tuto argumentaci však odvolací soud nesdílí. Jak uvedla sama žalovaná, úroky z prodlení mají především kompenzační funkci, tedy mají věřiteli nahradit ztracenou cenu peněz, které nemohl pro prodlení dlužníka použít. Liší se tedy svou funkcí od smluvní pokuty v této věci, která (jak již bylo zmíněno výše) má především sankční funkci. Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně se v tomto řízení nedomáhá úhrady úroku z prodlení z nezaplacené první splátky kupní ceny, na jejíž vyplacení jí navíc odstoupením od KS zanikl nárok. Pokud se žalobkyně v tomto řízení domáhá zaplacení úroků z prodlení, pak ze zcela odlišných nároků, než za prodlení se zaplacením první splátky kupní ceny. Samotná výše žalobkyní požadovaného nároku na smluvní pokutu činí částku 53 531 Kč, a to jako 0,1 % za každý započatý týden prodlení z výše první splátky kupní ceny v částce 17 843 659,50 Kč (tedy v částce 17 844 Kč týdně a v částce 2 549 Kč denně). Žalobkyně se pak domáhá zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 10. 2019 do 17. 10. 2019 tedy za tři započaté týdny. Odvolací soud má za to, že touto smluvní pokutou došlo k utvrzení základní povinnosti žalované u KS, tedy povinnosti zaplatit kupní cenu. Přitom i v tomto případě je nutno přihlédnout k tomu, že celková výše žalobkyní požadované smluvní pokuty je odvislá od délky prodlení zapříčiněného žalovanou. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty pak ani v tomto případě nelze od toho, že žalobkyně již tím, že uzavřela se žalovanou Dodatek č. 1 ke KS, se již de facto vzdala svého nároku na smluvní pokutu za období od 1. 5. 2019 do 30. 9. 2019, neboť původně (před uzavřením Dodatku č. 1) měla být první splátka kupní ceny zaplacena žalovanou do 30. 4. 2019. Rovněž v tomto případě tak odvolací soud neshledal nárok žalobkyně na smluvní pokutu za nepřiměřený a neviděl důvod k jeho moderaci dle § 2051 o. z.

56. Naposledy se odvolací soud zabýval přiměřeností nároku žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení s předáním bankovní záruky (dle čl. VII.1. písm. b) KS). V této souvislosti pak žalovaná uváděla, že žalobkyně neměla na splnění této povinnosti žalované zásadní zájem, neboť se jednalo o ryze akcesorickou povinnost žalované ve vztahu k jejím hlavním povinnostem vyplývajícím z KS. Žalobkyně pak od KS odstoupila, způsobila jejich zánik a zapříčinila tak, že žalovaná nemohla poskytnout žalobkyni hlavní plnění. I pokud by pak žalovaná žalobkyni předložila bankovní záruku, nemohla by tato plnit svůj primární účel a smysl. Odvolací soud pak ani v tomto případě argumentaci žalované nesdílí. Je sice pravdou, že bankovní záruka není hlavním předmětem KS, nicméně jedná se o zajišťovací instrument, který navíc v tomto případě nezajišťoval pouze peněžité dluhy vyplývající z KS, ale veškeré peněžité dluhy vyplývající jak z KS, tak i ze SoD, a to včetně nároků na smluvní pokuty a náhradu škody (jak odvolací soud zjistil z čl. IV.4 KS ve znění po Dodatku č. 1.). Z téhož ujednání pak odvolací soud zjistil, že bankovní záruka měla být sjednána na částku 15 000 000 Kč jako neodvolatelná, bezpodmínečná, na první výzvu a na dobu nejméně do 31. 8. 2020. Je tak evidentní, že by z ní mohla žalobkyně uspokojit své pohledávky uplatněné v tomto řízení i v případě zániku KS a SoD. Proto nelze považovat za správnou argumentaci žalované o bezvýznamnosti předložení této bankovní záruky pro žalobkyni v případě zániku KS a SoD. Navíc i v opačném případě by bylo nutno zohlednit, že žalovaná by nemohla mít prospěch ze svého jednání v rozporu s KS a SoD, v jejímž důsledku žalobkyně od KS odstoupila a způsobila tak zánik KS i SoD. Pokud totiž žalovaná porušovala své povinnosti natolik, že žalobkyně následně od KS odstoupila a způsobila tak její zánik (včetně nevyužitelnosti bankovní záruky), nemůže to žalovaná dle odvolacího soudu využít ve svůj prospěch a přičítat to naopak k tíži žalobkyně.

57. Výše žalobkyní požadovaného nároku na smluvní pokutu činí 85 000 Kč, a to jako smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč denně za období od 1. 10. 2019 do 17. 10. 2019 (tedy za 17 dnů). Odvolací soud má za to, že touto smluvní pokutou došlo k utvrzení pro žalobkyni významné povinnosti žalované (viz výše), přičemž i v tomto případě je nutno přihlédnout k tomu, že celková výše žalobkyní požadované smluvní pokuty je odvislá od délky prodlení zapříčiněného žalovanou. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty pak ani v tomto případě nelze odhlédnout od toho, že žalobkyně již tím, že uzavřela se žalovanou Dodatek č. 1 ke KS, se de facto vzdala svého nároku na smluvní pokutu za období od 10. 5. 2019 do 30. 9. 2019, neboť původně (před uzavřením Dodatku č. 1) měla být bankovní záruka žalovanou předložena do 30 dnů od uzavření KS, tedy do 9. 5. 2019. Rovněž v tomto případě tak odvolací soud neshledal nárok žalobkyně na smluvní pokutu za jakkoliv nepřiměřený a neviděl důvod k jeho moderaci dle § 2051 o. z.

58. Závěrem pak odvolací soud ohledně nároků žalobkyně na smluvní pokuty uvádí, že nemá ani za to, že by uplatnění nároků na smluvní pokuty žalobkyní bylo v tomto konkrétním případě jakkoliv v rozporu s dobrými mravy, nebo že by bylo v rozporu s poctivostí či zneužitím práva ze strany žalobkyně. Odvolací soud nemá ani za to, že by žalobkyně vykonávala své právo na smluvní pokuty v rozporu se zájmy žalované, na které by měl být brán zřetel, či v rozporu se svým předchozím jednáním. Podle odvolacího soudu pak nelze ani jakkoliv dovodit, že by žalobkyně neměla žádný či jen nepatrný zájem na výkonu práva na smluvní pokuty, či že by výkon práva na smluvní pokuty bylo možno hodnotit jako šikanu ze strany žalobkyně.

59. S ohledem na všechny výše zmíněné skutečnosti tak odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud okresní, tedy že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení všech čtyř smluvních pokut (jak se jich domáhala v žalobě), přičemž není dán jakýkoliv důvod k jejich moderaci, neboť žalobkyní požadované smluvní pokuty nelze považovat za jakkoliv nepřiměřené. Ohledně splatnosti jednotlivých nároků na smluvní pokuty pak odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje na odstavec 46. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

60. Odvolací soud proto v rámci přezkumu rozsudku okresního soudu v části týkající se nároků žalobkyně na zaplacení smluvních pokut uzavírá, že považuje za věcně zcela správný výrok I. rozsudku okresního soudu co do částky 6 333 204 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 978 231 Kč za dobu od 30. 10. 2019 do zaplacení a z částky 354 973 Kč za dobu od 14. 12. 2019 do zaplacení. V tomto rozsahu proto odvolací soud výrokem I. svého rozsudku dle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu.

61. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem rozsudku okresního soudu v části týkající se nároku žalobkyně na náhradu škody. Žalobkyně tento svůj nárok odvozovala od toho, že v důsledku porušení povinností žalované z KS (nezaplacení první splátky kupní ceny a nepředložení bankovní záruky) odstoupila žalobkyně od KS, čímž došlo také k zániku SoD. V tomto ohledu tedy odvolací soud nesdílí odvolací námitku žalované, že z rozsudku okresního soudu není zřejmé, které konkrétní porušení smluvní povinnosti má být příčinou vzniku škody. Je sice pravdou, že okresní soud v odstavci 52. odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že žalobkyně v průběhu řízení prokázala porušení závazkového vztahu žalovanou jak u KS, tak i u SoD, nicméně současně pak okresní soud odkázal v podrobnostech na předchozí obsah svého rozsudku. V této předchozí části odůvodnění rozsudku pak okresní soud zcela jasně dospěl k závěru, že žalobkyně odstoupila od KS důvodně (pro nezaplacení první splátky kupní ceny a pro nedoložení bankovní záruky – viz odstavce 34. a 35. odůvodnění rozsudku okresního soudu), v důsledku čehož pak došlo také k zániku SoD (odstavec 36. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Je tak zcela zjevné, jaké konkrétní porušení smluvní povinnosti považoval okresní soud za příčinu vzniku škody, byť to nevyslovil zcela pregnantně v odstavci 52. odůvodnění svého rozsudku.

62. Odvolací soud pak také zcela souhlasí se závěry okresního soudu o důvodnosti odstoupení žalobkyně od KS a v tomto ohledu pro zestručnění plně odkazuje na odstavce 30. až 35. odůvodnění rozsudku okresního soudu a také na předchozí část odůvodnění tohoto rozsudku týkající se nezaplacení splátky kupní ceny a nepředložení bankovní záruky žalovanou. Odvolací soud pouze doplňuje, že pro závěr o zániku obou smluv považuje za relevantní pouze skutečnosti týkající se důvodů, pro něž žalobkyně dopisem ze dne 16. 10. 2019 odstoupila od KS. Žalobkyně tak učinila z důvodu prodlení žalované se zaplacením první splátky kupní ceny a nedoložení bankovní záruky. Přitom minimálně v případě nedoložení bankovní záruky je argumentace žalované tím, že žalobkyně nezajistila beznapěťové stavy demolovaných objektů a proveditelnou projektovou dokumentaci, zcela irelevantní. V této souvislosti je pak rovněž zcela bez významu, zda žalovaná měla či neměla oprávnění pro nakládání s odpady dle ZoO, neboť z tohoto důvodu žalobkyně od KS neodstoupila.

63. V důsledku zániku KS pak došlo také k zániku SoD, neboť dle čl. I.

5. KS a čl. 1.

3. SoD si smluvní strany najednaly závislost obou smluv s tím, že v případě zániku jedné z nich zanikne i druhá (jak správně uvedl okresní soud v odstavcích 26. a 36. odůvodnění svého rozsudku). Žalobkyně pak následně uzavřela novou KS a SoD, přičemž se jí nepodařilo tyto smlouvy uzavřít za stejných finančních podmínek jako smlouvy se žalovanou. Žalobkyně se v nové SoD zavázala k zaplacení ceny díla ve výši 177 700 000 Kč (oproti ceně díla v původní SoD ve výši 144 970 253,86 Kč) a dle nové KS jí měla být vyplacena kupní cena prodaného šrotu ve výši 178 000 000,50 Kč (oproti kupní ceně v původní KS ve výši 196 280 254 Kč). Rozdíly v těchto cenách pak žalobkyně považovala za škodu, která jí vznikla v důsledku jednání žalované v rozporu se smlouvou. Žalovaná tak porušením původní KS zavinila zánik jak této smlouvy, tak i původní SoD.

64. Odvolací se soud se nejprve zabýval otázkou předvídatelnosti žalobkyní tvrzené škody. V tomto ohledu vyšel z teorie adekvátnosti kauzálního nexu, jak byla vyjádřena např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, který byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 177/2007 a následně aprobována v celé řadě dalších rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, tedy že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění. Odlišují se jen subjektem, podle které se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby. U odpovědnosti za škodu pro porušení smluvní povinnosti se zavinění vztahuje jen na samo porušení této povinnosti. Porušení právní povinnosti z obligačního vztahu proto musí být pro jednajícího předvídatelné. Trvání na tomto kritériu zavinění i ve vztahu ke škodě by však v tomto případě škůdce nadmíru zvýhodňovalo. To je zřejmé např. z toho, že smluvní partneři často nejsou informováni o navazujících obchodních plánech druhé strany, proto ani nemohou vědět, jaká škoda by této druhé straně v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikla. Na druhou stranu by bylo zjevně nepřiměřené, pokud by ten, kdo porušil smluvní povinnost, odpovídal za jakkoli vzdálené či nepravděpodobné následky jeho jednání. Racionální řešení, které zohledňuje uvedená východiska, představuje požadavek adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Pro zjištění odpovědnosti podle teorie adekvátnosti kausálního nexu je tak rozhodující, zda zaviněně porušil povinnost ze závazkového vztahu a zda toto zaviněné porušení smluvní povinnosti bylo objektivně nutnou podmínkou vzniku škody a zda tento následek by nebyl pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný.

65. Pro posouzení předvídatelnosti škody v této konkrétní věci tedy bylo nutno posoudit, zda by pro tzv. optimálního pozorovatele bylo zcela zjevně nepravděpodobné, že by při zániku KS a SoD v důsledku odstoupení od smlouvy pro nezaplacení splátky kupní ceny a nepředložení bankovní záruky vznikla žalobkyni škoda v podobě zvýšených nákladů na pořízení stejného plnění v rámci následně nově uzavřených KS a SoD. Odvolací soud dovodil, že takto vzniklá škoda by nebyla pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobná, neboť je evidentní, že v případě zániku KS zanikne i SoD (a naopak), což vyplývá přímo z ujednání obou smluv. Po zániku obou těchto smluv by pak u žalobkyně zcela zjevně i nadále existovala potřeba zejména zajistit provedení díla (demolice objektů a přeložení sítí), čímž by vznikl odpad (šrot), a tudíž by u žalobkyně existovala i nadále také potřeba jeho zužitkování, tedy prodeje. Žalobkyně by tedy i po zániku KS a SoD měla i nadále potřebu uzavřít novou KS a novou SoD (se shodnými obsahy), přičemž v případě jejich uzavření za podmínek méně výhodných pro žalobkyni by jí v důsledku toho mohla evidentně vzniknout škoda v podobě menšího zisku (u KS) a větších nákladů (u SoD). Tedy jinými slovy má odvolací soud za to, že vzniklá škoda spočívající v menším zisku (v případě nižší kupní ceny u nově sjednané KS oproti původní KS) a vyšších výdajích (v případě vyšší ceny díla u nově sjednané SoD oproti původní SoD) na straně žalobkyně nebyla pro optimálního pozorovatele jakkoliv nepředvídatelná. Je tedy zcela namístě, aby žalovaná takto případně vzniklou škodu žalobkyni nahradila.

66. Pokud se týče otázek týkajících se porušení smluvních povinností žalované, vzniku škody a příčinné souvislosti, pak odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku okresního soudu (odstavce 52. až 54. rozsudku okresního soudu). Pokud se týče zavinění způsobené škody, pak odvolací soud pouze doplňuje, že zaviněné porušení smluvních povinností žalovanou (prodlení se zaplacením splátky kupní ceny a prodlení s předložením bankovní záruky) bylo objektivně nutnou podmínkou vzniku škody, neboť bez takového porušení by ke vzniku škody nedošlo, neboť žalobkyně by dostala plnění dle smluv uzavřených se žalovanou.

67. S ohledem na skutečnosti uvedené již dříve při posouzení otázek dodání beznapěťových stavů a proveditelné projektové dokumentace žalobkyní má dále odvolací soud za to, že žalobkyně nijak nepřispěla ke vzniku jí tvrzené škody. Proto není jakkoliv namístě z tohoto důvodu uvažovat o poměrném snížení nároku žalobkyně na náhradu škody dle § 2918 o. z., jak uváděla v průběhu řízení žalovaná. Odvolací soud pak ani nedovodil, že by zde byla dána nějaká nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka na straně žalované, která by jí bránila ve splnění porušených povinností (povinnosti zaplatit první splátku kupní ceny a povinnosti předložit bankovní záruku) ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. Podle odvolacího soudu tak neexistuje žádná překážka pro to, aby byla žalovaná v celém rozsahu odpovědná za vzniklou škodu.

68. Odvolací soud se dále zabýval posouzením otázky limitace nároku na náhradu škody okresním soudem, přičemž i v tomto ohledu zcela souhlasí se závěry uvedenými v rozsudku okresního soudu. V prvé řadě odvolací soud provedl výklad ujednání upravujícího limitaci náhrady škody, tj. výklad čl. VIII.

8. KS, podle něhož celková výše náhrady škody, kterou jsou si smluvní strany povinny poskytnout v důsledku případného porušení povinnosti dle KS nebo v souvislosti s ní, nepřesáhne za všechny škody dohromady vzniklé příslušné smluvní straně na základě KS anebo v souvislosti s nimi částku rovnající se 10 % kupní ceny sjednané v KS, není-li dále stanoveno jinak. Uvedené ustanovení se nepoužije na náhradu škody způsobené úmyslně. Odvolací soud provedl i v tomto případě výklad tohoto ujednání v souladu s § 556 o. z., přičemž se v prvé řadě pokusil o tzv. subjektivní výklad zohledňující úmysl smluvních stran při uzavření tohoto smluvního ujednání. Žalobkyně uváděla, že od počátku vnímala limitaci najednanou pouze ve vztahu ke škodě vzniklé dle KS. K tomu uvedla, že původní znění čl. VIII.

8. KS (předpokládající limitaci náhrady škody) se mělo vztahovat pouze na žalobkyni jako prodávající a nikoliv na žalovanou jako kupující. Žalovaná však v e-mailové zprávě ze dne 5. 12. 2018 zaslala žalobkyni svůj návrh znění KS i SoD, přičemž k čl. VIII.

8. KS připojila komentář, že toto ustanovení činí smlouvu velmi nevyváženou, neboť prodávající je povinna odvážet jakékoli množství šrotu ihned po výzvě a je odpovědná za prodlení, ale pokud prodávající vyzve k odvozu a poté šrot nepřipraví anebo nepředá, anebo jej předá méně, není za nic odpovědný. Žalovaná pak navrhla úpravy vyznačené v protinávrhu, avšak z protinávrhu či komentářů k němu připojených nijak nevyplývá, že by žalovaná tímto svým požadavkem chápala vztažení limitace náhrady škody i na škodu vyplývající ze SoD. Z ničeho tak dle žalobkyně nevyplývá, že by úmyslem žalované při sjednávání čl. VIII.

8. KS bylo, aby se limitace vztahovala jak na náhradu škody vzniklé z KS, tak na náhradu škody vzniklé ze SoD. Žalovaná pak soudu v rámci sdělení svého úmyslu při sjednávání čl. VIII.

8. KS uvedla, že mezi stranami neproběhla žádná diskuse ohledně obsahu či výkladu limitace náhrady škody týkající se toho, zda se tato limitace vztahuje jen na náhradu škody dle KS, či také na náhradu škody dle SoD.

69. Odvolací soud pak z e-mailové zprávy ze dne 5. 12. 2018 včetně kupní smlouvy a smlouvy o dílo opatřených poznámkami zjistil, že žalovaná připojila k návrhu kupní smlouvy v části týkající se současného čl. VIII.

8. KS poznámku, že navrhuje jeho přepracování, neboť jeho původní znění činí smlouvu velmi nevyváženou, jelikož žalovaná je povinna včas odvážet jakékoliv množství šrotu ihned po výzvě a je odpovědná za prodlení, ale pokud žalobkyně vyzve k odvozu a poté šrot nepřipraví anebo nepředá a nebo jej předá méně, není za nic odpovědná. Z e-mailové zprávy ze dne 19. 12. 2018 včetně kupní smlouvy a smlouvy o dílo opatřených poznámkami odvolací soud zjistil, že žalovaná zaslala žalobkyni poslední znění kupní smlouvy i smlouvy o dílo s akceptováním navržených úprav. Přitom znění čl. VIII.8. zaslané kupní smlouvy již zcela odpovídá znění čl. VIII.

8. KS, přičemž k němu není připojena žádná poznámka žalované. Obdobně je tomu i v kupní smlouvě připojené k e-mailové zprávě ze dne 24. 3. 2019, která měla obsahovat již finální podobu kupní smlouvy a smlouvy o dílo (jak odvolací soud zjistil z e-mailové zprávy ze dne 24. 3. 2019 včetně kupní smlouvy a smlouvy o dílo opatřených poznámkami).

70. Z výše uvedených skutečností tak odvolací soud dovodil, že v tomto případě nelze použít subjektivní výklad ujednání obsaženého v čl. VIII.

8. KS, neboť smluvní strany si v rámci vyjednávání o smlouvě zcela zjevně nesdělily svůj náhled a úmysl týkající se limitace náhrady škody obsažené v tomto ujednání, jak jej dle svých vyjádření chápaly. Odvolací soud proto přistoupil k objektivnímu výkladu tohoto ujednání a přisoudil mu takový význam, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, komu je projev vůle určen, přičemž vyšel především z obsahu samotného textu předmětného ujednání. V tomto ohledu pak odvolací soud nemohl dle § 556 odst. 2 o. z. vycházet z toho, jaký význam tomuto ujednání přikládaly smluvní strany a jak se podle něj následně chovaly, neboť smluvní strany přistupovaly k tomuto ujednání zcela diametrálně odlišně. V řešeném smluvním ujednání si smluvní strany sjednaly, že celková výše náhrady škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti dle KS nebo v souvislosti s ní nemá přesáhnout za všechny škody vzniklé smluvní straně na základě KS nebo v souvislosti s nimi částku rovnající se 10 % kupní ceny.

71. Klíčové bylo dle odvolacího soudu vyložit, co se rozumí souslovími „v souvislosti s ní“ a „v souvislosti s nimi“ použitými v tomto ujednání. Odvolací soud má za to, že slovem „ní“ v sousloví „v souvislosti s ní“ se rozumí škoda vzniklá v důsledku porušení povinnosti dle KS a také škoda vzniklá v souvislosti s touto škodou. Slovo „ní“ v tomto případě nemůže znamenat „porušení povinnosti“, neboť v takovém případě by bylo nutno použít zájmeno „ním“. Tomuto výkladu pak odpovídá i použití slova „nimi“ v další části ujednání, kde je uvedeno „v souvislosti s nimi“, přičemž v množeném čísle jsou v této části ujednání uvedeny pouze „škody dohromady vzniklé“. Je tedy evidentní, že slovním spojením „v souvislosti s ní“ je myšlena škoda vzniklá v souvislosti se škodou vzniklou porušením KS. To jinými slovy znamená, že smluvní ujednání normuje, že celková výše náhrady škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti dle KS nebo v souvislosti se škodou vzniklou v důsledku porušení povinnosti dle KS nemá přesáhnout za všechny škody vzniklé smluvní straně na základě KS nebo v souvislosti se škodami vzniklými smluvní straně na základě KS částku rovnající se 10 % kupní ceny.

72. Do úvahy by pak připadal i výklad, že zájmenem „ni“ v prvním sousloví se má na mysli „povinnost dle KS“. V takovém případě by však byl dopad tohoto výkladu prakticky totožný, neboť by v takovém případě smluvní ujednání normovalo, že celková výše náhrady škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti dle KS nebo v souvislosti s takovým porušením povinnosti dle KS nemá přesáhnout za všechny škody vzniklé smluvní straně na základě KS nebo v souvislosti se škodami vzniklými smluvní straně na základě KS částku rovnající se 10 % kupní ceny.

73. V každém případě je však zřejmé, že se limitace náhrady škody vztahuje na všechny škody vzniklé porušením povinností dle KS a škody vzniklé v souvislosti s těmito škodami. Pokud pak žalobkyni měla škoda vzniknout tím, že musela uzavřít za méně výhodných podmínek novou KS a novou SoD v důsledku zániku předchozích smluv kvůli jednání žalované, je nutno dovodit, že škoda vzniklá zánikem SoD má přímou souvislost se škodou vzniklou porušením KS. Škoda vzniklá zánikem SoD totiž zcela zjevně souvisí se škodou vzniklou z KS a vznikla v souvislosti s ní, neboť k zániku SoD došlo v důsledku porušení téhož smluvního ujednání KS s ohledem na závislost obou smluv.

74. Odvolací soud má za to, že v rozporu s tímto výkladem není ani skutečnost, že limitace nároku na náhradu škody není jakkoliv zmíněna v SoD. Odvolací soud k tomu považuje za nutné pouze uvést, že to zřejmě smluvní strany nepovažovaly za nutné, obdobně jako nepovažovaly za nutné uvést v SoD, že k zajištění veškerých peněžitých dluhů žalované vzniklých na základě SoD slouží bankovní záruka sjednaná dle KS. Odvolací soud dále nepovažuje za jakkoliv rozpornou ani skutečnost, že v čl. 18.

9. SoD je výslovně uvedeno, že ustanovením o smluvní pokutě není dotčeno právo oprávněné smluvní strany na náhradu škody v plné výši. Takové ujednání totiž odvolací soud nepovažuje za ujednání vztahující se k rozsahu hrazení nároku na náhradu škody, ale za ujednání upravující vztah nároku na náhradu škody a nároku na smluvní pokutu. Ostatně obdobné (a ve svém důsledku zcela totožné) ujednání je pak obsaženo rovněž v čl. VII.

2. KS. Podle odvolacího soudu však z něj nelze jakkoliv odvozovat, že by zakládalo nárok náhradu škody v celém rozsahu i přes sjednanou limitaci tohoto nároku dle čl. VIII.

8. KS.

75. Odvolací soud pak nepovažuje za problematickou ani okolnost zmiňovanou žalobkyní, že ujednání v čl. VIII.

8. KS neobsahuje žádný výslovný odkaz či vztažení limitace na náhradu škody dle SoD, ačkoli KS i SoD byly vyjednávány paralelně a uzavřeny ve stejný den. Přičemž pokud by smluvní strany měly v úmyslu limitaci vztáhnout i na náhradu škody dle SoD, jistě by to dle žalobkyně udělaly obdobně jako např. v čl. II.2., III.

1. či IV.

4. KS a výslovně odkázaly na vztah příslušného ustanovení k SoD. To však v případě ujednání obsaženém v čl. VIII.8. neučinily. Odvolací soud má za to, že (jak již zmínil výše) nelze přihlížet k úmyslu smluvních stran při uzavírání tohoto smluvního ujednání, neboť si jej strany navzájem při uzavírání smluv nijak nevyjevily. Bylo tedy nutno vycházet při výkladu výše zmíněného smluvního ujednání z jeho textu, a proto není možný jiný výklad než ten, který uvedl odvolací soud shora, neboť jiný výklad by ani nedával smysl. Odvolací soud pak neměl jakéhokoliv důvodu ke zjišťování vnitřní motivace smluvních stran (nijak nevyjevené směrem ke druhé smluvní straně) k učinění smluvního ujednání zrovna ve formulaci použité ve smlouvě, a nikoliv v jiné (byť zjevně jasnější) formulaci, která by zcela jasně odkazovala také na náhradu škody dle SoD. Takové zjištění by totiž bylo pro rozhodnutí soudu zcela irelevantní.

76. Naposledy pak odvolací soud nepovažuje za významnou ani argumentaci žalobkyně tím, že ujednání čl. VIII.

8. KS váže limitaci nároku na náhradu škody na kupní cenu dle KS, přičemž v čl. 5.

1. SoD je sjednána samostatná cena díla ve zcela nezanedbatelné výši a peněžité plnění dle SoD mělo být poskytováno žalobkyní žalované, zatímco v případě KS je tomu přesně naopak. Dle žalobkyně je pak zcela nelogické, aby smluvní strany omezovaly nárok na náhradu škody dle SoD částkou vypočtenou z kupní ceny dle KS, neboť cena díla a kupní cena mezi sebou věcně nijak nesouvisí a plní každá zcela odlišný účel. Odvolací soud však má za to, že sjednaný způsob výpočtu rozsahu limitace náhrady škody nehraje při výkladu ujednání čl. VIII.

8. KS žádnou roli, neboť smluvní strany si ji mohly stanovit jakkoliv (jakoukoliv pevnou částkou, procentem ze součtu cen obou plnění či z jakékoliv jiné částky apod.). Okolnost, že se v rámci smluvní volnosti smluvní strany rozhodly limitaci stanovit procentem z kupní ceny, pak mohla být např. vedena snahou stanovit ji z vyšší z obou smluvních cen (neboť kupní cena převyšuje cenu díla o více než 50 000 000 Kč). Jak pak již bylo uvedeno výše, nijak navenek nevyjevená vnitřní motivace smluvních stran k učinění právního jednání zrovna v podobě uvedené ve smlouvě je pak zcela nerozhodná.

77. Odvolací soud proto uzavírá, že zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že limitace nároku na náhradu škody uvedená v čl. VIII.

8. KS se vztahuje na nároky žalobkyně na náhradu škody uplatněné v žalobě, tedy jak na nárok spočívající v rozdílu ceny díla, které měla žalobkyně zaplatit dle původní SoD, a které nakonec zaplatila dle nové SoD, a tak nárok spočívající v rozdílu kupní ceny, kterou měla žalobkyně obdržet dle původní KS, a kterou nakonec obdržela dle nové KS. Jedná se o nároky na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti dle KS nebo vzniklé v souvislosti s takovou škodou či v souvislosti s takovým porušením KS, přičemž celková výše takových škod nemá přesáhnout částku rovnající se 10 % kupní ceny.

78. Odvolací soud dále považoval za nutné se vypořádat s odvolací námitkou žalobkyně týkající se aplikace § 2898 o. z. Odvolací soud přitom vychází z toho, že si smluvní strany v čl. VIII.

8. KS výslovně vyloučily aplikaci tohoto ujednání jen pro náhradu škody způsobenou úmyslně. Ani v tomto případě nebylo možno použít subjektivní výklad této části ujednání (viz výše), a proto i v tomto případě vycházel odvolací soud z objektivního výkladu této části ujednání, které však nevzbuzuje jakékoliv pochybnosti o tom, že jím smluvní strany vyloučily možnost limitace náhrady škody v případě škody způsobené úmyslně. Takovým výslovným ujednáním nevzbuzujícím jakékoliv pochybnosti pak smluvní strany vyslovily svůj zájem omezit rozsah náhrady škody i pro případ hrubé nedbalosti, neboť ji oproti zákonnému znění ustanovení § 2898 o. z. vyloučily pouze pro úmyslně způsobenou škodu. V takovém případě pak dle odvolacího soudu zcela jasně chybí naplnění účelu, který sleduje zákaz uvedený v tomto ustanovení, a to ochránit smluvní stranu před porušením jejího legitimního očekávání, že se smluvní strana bude snažit smlouvu splnit a vědomě ji neporuší. V takovém případě pak neexistuje žádné legitimní očekávání smluvních stran, a je tedy možno uzavřít, že s ohledem na smysl a účel § 2898 o. z. se na takové případy toto ustanovení neuplatní (v podrobnostech viz komentář k § 2898 v Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, 2014, s. 1504-1509: P. Bezouška). Odvolací soud tedy uzavírá, že dojde-li při sjednání omezení povinnosti k náhradě škody k jednoznačnému vyloučení případu úmyslu, pak je takové vyloučení akceptovatelné, a to i s přihlédnutím k tomu, že smluvními stranami jsou dva podnikatelé a smlouvu uzavírají v rámci své podnikatelské činnosti. Odvolací soud tak jednoznačně dovodil, že se smluvní strany v rámci smluvní volnosti rozhodly limitovat náhradu škody ve všech případech s výjimkou úmyslně způsobené škody. Zcela jasně tak projevily svůj zájem omezit rozsah náhrady škody pro případ nedbalosti (včetně hrubé nedbalosti, kterou je nutno odlišovat od úmyslu). Proto má odvolací soud za to, že je nutno vyloučení limitace rozsahu náhrady škody uvedené v § 2898 o. z. aplikovat v tomto případě pouze na úmyslně způsobenou škodu. Jinými slovy je tak nutno dovodit, že použití ujednání o limitaci náhrady škody v čl. VIII.

8. KS je vyloučeno pouze v případě úmyslně způsobené škody. Na všechny ostatní případy zavinění způsobené škody je nutno toto ujednání aplikovat a rozsah náhrady škody limitovat.

79. Současně má odvolací soud za to, že v tomto konkrétním případě nelze na straně žalované dovodit při vzniku škody úmysl. Ten ostatně ani nebyl ze strany žalobkyně jakkoliv tvrzen, neboť žalobkyně vždy zmiňovala na straně žalované zavinění maximálně v podobě hrubé nedbalosti. Na věc tak nelze dle názoru odvolacího soudu aplikovat ustanovení § 2898 o. z. a je nutno vycházet z limitace náhrady škody sjednané v čl. VIII.

8. KS.

80. V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné rovněž zmínit, že má za to, že se v případě ujednání obsaženého v čl. VIII.

8. KS jedná o ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat smluvní strany i po odstoupení od smlouvy ve smyslu § 2005 odst. 2 o. z. Odvolací soud nesdílí názor žalobkyně, že limitace náhrady škody mající fakticky povahu vzdání se části práva na náhradu škody do značné míry presumuje dobrou víru smluvních stran v dobré vztahy a vzájemné plnění, a proto by se nemělo aplikovat v případě zániku smlouvy při jejím odstoupení. Odvolací soud má za to, že samotná dobrá víra smluvních stran v řádné plnění smlouvy nemůže být hlediskem, podle kterého by se posuzovalo přetrvání ujednání o limitaci náhrady škody i po odstoupení od smlouvy, neboť v takovém případě by jakékoliv ujednání o limitaci náhrady škody nemělo v právním řádu vůbec své místo. Je totiž evidentní, že k jeho aplikaci dojde až v případě, kdy některá ze smluvních stran poruší své povinnosti, a kdy by tedy dle žalobkyně „vzala za své“ dobrá víra smluvních stran v jejich dobré vztahy. Navíc pak ani nelze dopředu předpokládat, ve prospěch které ze smluvních stran bude limitace náhrady škody aplikována a zda se tak stane ve prospěch té smluvní strany, která od smlouvy odstoupila, či ve prospěch druhé strany. Lze si totiž představit situaci, kdy od smlouvy odstoupí jedna smluvní strana pro porušení určité smluvní povinnosti druhou smluvní stranou, přičemž současně vznikne druhé smluvní straně nárok na náhradu škody v důsledku porušení jiné smluvní povinnosti první smluvní stranou (kvůli níž ale nedošlo k odstoupení od smlouvy). V takovém případě by dle výkladu zastávaného žalobkyní nebylo možno rovněž aplikovat limitaci náhrady škody, byť by odstoupení od smlouvy s porušením smluvní povinnosti, na jejímž základě vznikla škoda, vůbec nesouviselo. Posuzovat možnost použití limitace nároku na náhradu škody prizmatem dobré víry smluvních stran v řádné plnění smlouvy tedy nepovažuje odvolací soud za správné. Je navíc zjevné, že sjednaná limitace nároku na náhradu škody je bytostně spjata s nárokem na náhradu škody, který ve smyslu § 2005 odst. 2 o. z. přetrvá i po zániku práv a povinností smluvních stran v důsledku odstoupení od smlouvy. Dle odvolacího soudu je tak nutno dovodit, že stejně jako právo na náhradu škody přetrvá zánik práv a povinností smluvních stran v důsledku odstoupení od smlouvy také smluvní ujednání týkající se limitace práva na náhradu takové škody. Odvolací soud tak souhlasí se závěrem okresního soudu, že ujednání o limitaci náhrady škody v čl. VIII.

8. KS přetrvalo i po odstoupení žalobkyně od KS.

81. Odvolací soud se proto dále zabýval samotnou výší nároků žalobkyně na náhradu škody. V tomto ohledu bylo nutno vyjít z toho, že žalobkyně uzavřela s [právnická osoba], dne 19. 12. 2019 kupní smlouvu č. [Anonymizováno] – dále jen „nová KS“ (s kupní cenou ve výši 178 000 000,50 Kč) a dne 16. 12. 2019 smlouvu o dílo – dále jen „nová SoD“ (s cenou díla ve výši 177 700 000 Kč). Bylo tedy nutno dále zjistit, zda je správný závěr okresního soudu o tom, že předměty obou nových smluv a jejich obsah odpovídá smlouvám uzavřeným se žalovanou.

82. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval posouzením žalovanou namítaných rozdílů u původní a nové KS. Žalovaná v prvé řadě namítala, že podle čl. IV.4. nové KS není sjednané zajištění omezeno pouze na bankovní záruku, ale kupující ji mohl nahradit složením peněz na účet žalobkyně, a to v částce bankovní záruky, tedy v částce 15 000 000 Kč. Jak však zjistil odvolací soud, výše zajištění plně odpovídá zajištění sjednanému v původní KS, přičemž pokud je v rámci zajištění zmiňováno, že mezi žalobkyní a [právnická osoba], je již uzavřena rámcová kupní smlouva (jejíž zajištění může být použito jako zajištění i nové KS), pak odvolací soud nemá za to, že by tato skutečnost byla jakkoliv významná. Poukazování žalované na to, že ujednání této předchozí rámcové smlouvy mohlo nějakým způsobem kompenzovat a ovlivňovat hodnotu plnění poskytnutého žalobkyní a [právnická osoba], v rámci nové KS, či ostatními účastníky v rámci jejich nabídek při novém výběrovém řízení, pak považuje odvolací soud za čirou a ničím nepodloženou spekulaci žalované. Pokud se týče obsahu čl. IV.5. nové KS, v němž je uvedeno, že předpokládané množství získaného šrotu činí 40 000 tun, pak totéž množství je uvedeno také v čl. IV.

5. KS ve znění Dodatku č.

1. Je tak zřejmé, že předpokládané množství vytěženého šrotu je shodné jak v původní, tak i v nové KS. Žalovaná dále poukazovala na skutečnost, že v nové KS chybí smluvní pokuta dle čl. VI.7. původní KS najednaná za umožnění odvozu šrotu třetí osobou v částce 6 000 Kč za každou takto odvezenou tunu šrotu. Tuto smluvní pokutu však měla platit žalobkyně kupujícímu, tedy její vypuštění z nové KS zcela zjevně nemůže mít vliv na navýšení ceny prodávaného šrotu, stejně jako smluvní pokuta sjednaná nově pouze v čl. VII.2. nové KS, podle níž má žalobkyně platit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 0,2 % týdně z hodnoty šrotu, u nějž žalobkyně zaviní prodlení s jeho dodáním. Stejně tak je nutno považovat za ujednání ve prospěch kupující (tedy jako ujednání, které by nemělo mít žádný vliv na výši ceny dodaného šrotu) ujednání nově uvedené v čl. VII.4. nové KS, podle nějž je kupující oprávněna od smlouvy odstoupit v případě prodlení žalobkyně přesahujícím 15 dnů s dodáním šrotu nebo se zaplacením jejího dluhu dle KS. Jedinými povinnostmi, které nově „zatěžují“ kupující oproti původní KS, jsou pak dle odvolacího soudu ujednání uvedená v čl. VII.4. nové KS (nový důvod pro odstoupení od KS ze strany žalobkyně pro případ podstatného porušení ostatních smluvních povinností ze strany kupující) a v čl. VIII.8. nové KS (stanovující limitaci maximální výše všech smluvních pokut částkou 5 000 000 Kč). Nicméně odvolací soud nemá za to, že by tato ujednání (týkající se důvodu pro zánik KS a maximální výše vymáhané smluvní pokuty) byla schopna jakkoliv ovlivnit výši plnění poskytovaného [právnická osoba], žalobkyni. Žalovaná také poukazovala na skutečnost, že [právnická osoba], měla být z výběrového řízení vyloučena, neboť neměla v době uzavření KS Výzvou předpokládané oprávnění k nakládání s odpady dle ZoO. K tomu považuje odvolací soud za nutné uvést pouze tolik, že sama žalovaná v průběhu odvolacího řízení uvedla, že v době uzavření KS také takovým oprávněním nedisponovala, ale byla připravena si jej zajistit v průběhu plnění KS prostřednictvím subdodavatele, který by takovým oprávněním disponoval. Je tak evidentní, že i [právnická osoba], byla schopna si toto oprávnění zajistit následně, v průběhu plnění KS, což ostatně zcela zjevně i byla, když své povinnosti dle KS následně i řádně splnila. Z výše uvedeného pak dle odvolacího soudu pouze plyne, že žalobkyně přistupovala zcela shodně k plnění povinností kupujícího jak v případě původní KS (ve vztahu k žalované), tak i v případě nové KS (ve vztahu k [právnická osoba]).

83. Pokud se týče smlouvy o dílo, pak žalovaná poukazovala na celou řadu ujednání, která však odvolací soud považuje za ujednání ve prospěch zhotovitele, tedy za ujednání, která nejsou jakkoliv způsobilá ovlivnit cenu plnění poskytovaného [právnická osoba], v rámci nové SoD. Jedná se o ujednání uvedené v čl. 3.6. nové SoD, které umožňuje zhotoviteli přerušit práce při určeném poklesu výkupních cen šrotu, v čl. 6.1. nové SoD, které zavazuje žalobkyni k placení ceny díla ve splátkách, v čl. 7.2.4. a v čl. 7.2.5. původní SoD, která v nové SoD absentují, a která ukládala zhotoviteli povinnost hlásit změny ve své majetkové struktuře a korporátní změny, v čl. 7.9. původní SoD, které v nové SoD není uvedeno, a které stanovilo omezení zhotovitele v možnosti používat pouze schválené poddodavatele a hlásit žalobkyni jejich změny, v čl. 12.5. nové SoD, podle něhož má žalobkyně povinnost dílo od zhotovitele převzít, v čl. 13.2.8. nové SoD, které umožňuje žalobkyni odstoupit od SoD při tam zmiňovaných podstatných porušeních smlouvy zhotovitelem, oproti původní SoD, v níž žalobkyně mohla od SoD odstoupit již při nepodstatných porušeních smlouvy zhotovitelem, v čl. 17.1.1. nové SoD, které stanoví povinnost [právnická osoba], zajistit si pojištění na částku minimálně ve výši 30 % ceny za provedení díla bez DPH (tj. na částku 53 310 000 Kč), neboť dle původní SoD mělo být pojištění sjednáno na částku 100 000 000 Kč, tedy na částku vyšší, než je sjednáno v nové SoD a naposledy v čl. 18.3. nové SoD, které stanoví nově žalobkyni povinnost zaplatit smluvní pokutu při prodlení s převzetím díla.

84. Žalovaná pak rovněž zmiňovala čl. 2.2. nové SoD, z nějž bylo oproti původní SoD vyňato ujednání o povinnosti odstranit ekologické zátěže. Odvolací soud však má za to, že předmět díla neobsahoval ani v původní SoD povinnost k odstraňování ekologických zátěží, tedy se jedná pouze o upřesnění předmětu díla, které bylo ve stejném rozsahu uvedeno již v původní SoD. Tudíž tato skutečnost nemůže mít dle odvolacího soudu jakýkoliv vliv na cenu díla. Žalovaná dále poukázala na čl. 2.3.1. nové SoD, podle nějž se mohla žalobkyně s [právnická osoba], výslovně dohodnout i jinak, než jak je uvedeno v tomto smluvním ujednání. Odvolací soud však tuto část ujednání považuje pouze za zcela nezávaznou deklaraci, neboť v případě každé smlouvy mají její strany vždy možnost se kdykoliv o kterékoliv její části dohodnout následně jinak, než jak se dohodly původně. A to i bez toho, aby tato možnost byla ve smlouvě jakkoliv zmíněna. Odvolací soud tak nepovažuje takové ujednání (zmiňované žalovanou i v jiných případech) za ujednání, které by mohlo jakkoliv ovlivnit cenu poskytovaného plnění dle nové SoD oproti jeho ceně v původní SoD, stejně jako ujednání uvedené v čl. 3.2. nové SoD, kterým je prodloužen termín pro předložení harmonogramu realizace díla ze 3 na 30 dnů od podpisu smlouvy oproti původní SoD. Odvolací soud má za to, že posunutí tohoto termínu navíc vyplývá z logiky věci, neboť nové výběrové řízení probíhalo rychle a žalobkyně požadovala co nejrychlejší uzavření nové SoD (v důsledku jednání žalované). Přitom při uzavření SoD se žalobkyní uplynulo od oslovení zájemců o uzavření původní SoD prostřednictvím Výzvy v září 2018 do uzavření původní SoD zhruba 7 měsíců, v případě nové SoD uplynuly od zaslání informace o vyhlášení nového výběrového řízení zájemcům o uzavření SoD koncem října 2019 do uzavření nové SoD zhruba 2 měsíce. Posunutí termínu pro dodání harmonogramu realizace prací je tak z tohoto pohledu zcela logické. Žalovaná měla rovněž za to, že nová SoD se od původní liší tím, že neobsahuje ujednání uvedené v čl. 11.4. původní SoD, podle nějž má zhotovitel odstraňovat i vady, které neuznává. V tomto ujednání je však současně uvedeno, že pokud bude následně zjištěno, že se nejednalo o vady díla, dostane zhotovitel za takto poskytnutou práci navíc zaplaceno. Dle odvolacího soudu se tak ani v tomto případě nejedná o ujednání, které by mělo jakkoliv ovlivnit cenu díla. Žalovaná pak rovněž poukazovala na čl. 16. nové SoD i původní SoD s tím, že v nové SoD došlo ke kompletnímu přepracování zajištění. V tomto ohledu pak odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje na skutečnosti uvedené výše v rámci popisu čl. IV.4. nové KS týkající se zajištění dle KS. Pokud se týče čl. 18. nové SoD týkající se smluvních pokut, pak je pravdou, že (jak uvádí žalovaná) jsou v nové SoD koncipovány rovněž zcela jinak než v původní SoD. Odvolací soud však nemá za to, že by se lišily natolik, aby mohly mít jakýkoliv vliv na cenu plnění poskytnutého dle SoD. Došlo totiž ke snížení smluvní pokuty pro [právnická osoba], z částky 145 000 Kč týdně na částku 100 000 Kč týdně a byly vypuštěny smluvní pokuty ve výši 25 000 Kč za každé porušení povinností zhotovitele při provádění díla. Tedy i v tomto případě se jedná o úpravy ve prospěch zhotovitele.

85. Odvolací soud si dále za účelem posouzení shodnosti nových a původních smluv vyžádal zaslání příloh obou nových smluv, a to jak od žalobkyně, tak i od [Anonymizováno]. Odvolací soud nepovažuje za jakkoliv relevantní námitku žalované, že přílohy zaslané soudu ze strany [právnická osoba], jsou naskenovány zcela shodně, jako tytéž přílohy zaslané soudu žalobkyní. Je odpovědností [právnická osoba], aby soudu zaslala listiny, které jsou přílohou jí uzavřených smluv, přičemž je zcela nerozhodné, zda tak učiní sama, či k tomu i případně použije elektronické kopie těchto příloh dříve vytvořené žalobkyní. V průběhu řízení pak nevyšlo jakkoliv najevo, že by snad kopie příloh zaslané soudu ze strany [právnická osoba], byly odlišné od těch, které by byly skutečnými přílohami nové KS a nové SoD. Pouhé spekulace žalované o nevěrohodnosti takto zaslaných listin z tohoto důvodu pak považuje odvolací soud za zcela irelevantní.

86. Odvolací soud pak z příloh č.[Anonymizováno]1 a č. 2 (jak u nové KS, tak i u původní KS) a z příloh č. 1 až č. 9 (jak u původní SoD, tak u nové SoD) zjistil, že se jedná o prakticky totožné přílohy definující předmět jednotlivých smluv. Po zhodnocení obsahu jednotlivých smluvních ujednání a příloh všech smluv považuje odvolací soud (ve shodě se soudem okresním) původní KS i novou KS a původní SoD i novou SoD za obsahově prakticky totožné. Je tak možno dovodit totožnost plnění poskytovaného dle původních a nových smluv. Přitom lze učinit závěr, že případné rozdíly v kupních cenách a cenách díla mezi původními a novými smlouvami nejsou zcela zjevně vyvolány rozdíly v obsahu jednotlivých smluvních ujednání v těchto smlouvách či v jejich předmětu.

87. Odvolací soud se pak dále zabýval tím, zda je možno dovodit, že ceny sjednané v nových smlouvách odpovídají cenám, za něž by byla žalobkyně v jejím postavení a situaci schopna dané plnění obvykle získat (v případě SoD), či které by žalobkyni mohly být zaplaceny za dodané plnění (v případě KS). Za účelem zjištění těchto skutečností si odvolací soud vyžádal od žalobkyně listinné důkazy týkající se nového výběrového řízení, na jehož základě byly uzavřeny smlouvy mezi žalobkyní a [právnická osoba], avšak v jejich neanonymizované podobě. Odvolací soud má totiž za to, že teprve v takové podobě je z nich možno učinit příslušné závěry týkající se toho, koho konkrétně žalobkyně v novém výběrovém řízení oslovila a jaké byly nabídky takto oslovených uchazečů o uzavření nové KS a nové SoD. Odvolací soud pak provedl v rámci jednání důkaz těmito neanonymizovanými listinami, a to i přesto, že žalobkyně žádala, aby byla zachována jejich důvěrnost. Procesní předpis totiž postup navrhovaný žalobkyní (aby se s obsahem listin seznámil pouze soud) neumožňuje, neboť dokazování listinou může být provedeno pouze tak, že účastníku je umožněno seznámit se s celým obsahem listiny, pokud z něj jedna ze stran vyvozuje nějaké skutkové závěry. Je pak pouze povinností soudu šetřit utajované skutečnosti, případně i obchodní tajemství, avšak to vždy pouze ve vztahu k veřejnosti, která by byla přítomna takovému dokazování, nikoliv ve vztahu k jiným účastníkům řízení.

88. Odvolací soud tak z provedených důkazů zjistil následující skutečnosti. Z e-mailových zpráv předložených žalobkyní k novému výběrovému řízení (e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019 v 15:53 hod., 15:57 hod., 16:01 hod., 16:03 hod., 16:05 hod., 16:06 hod.) odvolací soud zjistil, že tyto e-mailové zprávy mají zcela totožný obsah a žalobkyně jimi oslovuje účastníky předchozího výběrového řízení v rámci investičního projektu „Demolice budov a dalších součástí v areálu [Anonymizováno] a Přeložky energií v areálu [Anonymizováno], a to s ohledem na komplikace s realizací akce původním zhotovitelem, které vedlo k rozhodnutí vybrat nového zhotovitele. Vzhledem k účasti v původním výběrovém řízení byl daný účastník opětovně osloven a požádán o účast v obnoveném výběrovém řízení s tím, že veškeré parametry výběrového řízení zůstávají zachovány dle původního výběrového řízení, jejíž Výzva je zasílána v příloze. S vítězem výběrového řízení je předpokládáno uzavření smlouvy o dílo i kupní smlouvy na pevnou cenu za realizaci díla a odkup šrotu. Vzhledem k tomu, že daný oslovený účastník již zaslal žalobkyni kompletní požadovanou dokumentaci, není třeba ji zasílat znova, žalobkyně pouze žádá o zpracování aktualizace obchodní a technické nabídky a reálných termínů realizace. Na termíny uvedené v čl. 13 Výzvy nemá oslovený účastník brát zřetel, aktuální je pouze termín podání nabídek do 8. 11. 2019 ve 14:00 hod s tím, že vyhodnocení nabídek a oznámení výsledků žalobkyně předpokládá co nejdříve, nejpozději do konce listopadu 2019, přičemž uzavření smlouvy s vítězem výběrového řízení žalobkyně předpokládá do konce roku 2019. Odvolací soud dále zjistil z e-mailové zprávy ze dne 12. 11. 2019 ve 14:16 hod., že e-mailovou zprávu s totožným obsahem, jako e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019 zaslala žalobkyně výše uvedeného času také společnosti [právnická osoba], a to na e-mailovou adresu [e-mail] V této e-mailové zprávě je pak nad rámec e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019 uvedeno, že žalobkyně oslovuje v tomto případě společnost [právnická osoba] nikoliv jako účastníka předchozího výběrového řízení. Odvolací soud pak dále zjistil z e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019, 15:53 hod., že ji žalobkyně zaslala společnosti [právnická osoba] na e-mailovou adresu [e-mail], z e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019, 15:57 hod., že ji žalobkyně zaslala společnosti [právnická osoba], z e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019, 16:01 hod., že ji žalobkyně zaslala na e-mailové adresy [e-mail] a [e-mail], dále z e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019, 16:03 hod., že ji žalobkyně zaslala společnosti [právnická osoba] na e-mailovou adresu [e-mail], z e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019, 16:05 hod., že ji žalobkyně zaslala společnosti [právnická osoba] a z e-mailové zprávy ze dne 21. 10. 2019, 16:06 hod., že ji žalobkyně zaslala společnosti [právnická osoba] na e-mailovou adresu [e-mail].

89. Odvolací soud pak z cenové nabídky společnosti [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2019 zjistil, že společnost [Anonymizováno] nabídla žalobkyni celkovou cenu díla za provedení demolice a přeložek v částce 329 716 245,32 Kč (bez DPH) a kupní cenu za odkup šrotu v částce 140 000 000 Kč (bez DPH). Z listiny s označením Alternativa k nabídce „Odstranění staveb v rámci [Anonymizováno]“ odvolací soud zjistil, že společnost [právnická osoba] sdělila žalobkyni, že cena za demolici činí částku 260 000 000 Kč bez nákladů na odstranění odpadů, které by činily další částku 130 000 000 Kč (celkem by se tedy za veškeré požadované odstranění staveb jednalo o částku 390 000 000 Kč). Společnost [právnická osoba] navrhla žalobkyni alternativní řešení spočívající v demolici objektů do úrovně okolního terénu s tím, že oproti projektové dokumentaci nebudou odstraněny podlahy a podzemní konstrukce s tím, že případné jámy budou zasypány předrcenou stavební sutí, za což by tato společnost požadovala částku 100 000 000 Kč a zaplatila by za vytěžený kovový odpad částku 165 000 000 Kč. Z cenové nabídky společnosti [právnická osoba], ze dne 15. 11. 2019, odvolací soud zjistil, že tato společnost nabídla žalobkyni celkovou cenu díla za provedení demolice a přeložek v částce 325 997 117,06 Kč (bez DPH) a nenabídla žádnou cenu za odkup šrotu. Z cenové nabídky společnosti [právnická osoba], ze dne 15. 11. 2019, pak odvolací soud zjistil, že tato společnost nabídla žalobkyni celkovou cenu díla za provedení demolice a přeložek v částce 506 000 000 Kč (bez DPH) a nenabídla žádnou cenu za odkup šrotu. Z dopisu obsahujícího cenovou nabídku [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2019 odvolací soud zjistil, že sdružení společností [právnická osoba] a [právnická osoba], nabídlo žalobkyni cenu za realizaci díla v podobě provedení demolice a přeložek v částce 177 700 000 Kč (bez DPH) a cenu za odkup šrotu v částce 170 000 000 Kč (bez DPH). Z cenové nabídky bez data odvolací soud zjistil, že společnost [právnická osoba] nabídla žalobkyni celkovou cenu díla za provedení demolice a přeložek v částce 192 509 253 Kč (bez DPH) a kupní cenu za odkup šrotu v částce 118 000 000 Kč (bez DPH). Z cenové nabídky společnosti [právnická osoba] odvolací soud zjistil, že tato společnost nabídla žalobkyni celkovou cenu díla za provedení demolice a přeložek v částce 346 085 371,44 Kč (bez DPH) a nenabídla žádnou cenu za odkup šrotu. Z cenové nabídky společnosti [právnická osoba] ze dne 21. 11. 2019 odvolací soud zjistil, že tato společnost nabídla žalobkyni celkovou cenu za provedení demolic a přeložek v částce 154 180 400 Kč a stejnou cenu za odkup šrotu. Z e-mailové zprávy ze dne 7. 11. 2019, 8:09 hod., odvolací soud zjistil, že společnost [právnická osoba], se omluvila z účasti na výběrovém řízení. Z e-mailové zprávy ze dne 11. 12. 2019 odvolací soud zjistil, že žalobkyně si vnitřně vyhodnotila došlé nabídky do opakovaného výběrového řízení s tím, že nejlepší cenu nabídla společnost [právnická osoba], jejímž výsledkem je 0 Kč, druhou nejlepší nabídku má [právnická osoba], přičemž společnost [právnická osoba] nabídla nejlepší cenu za demolici a [právnická osoba], nejlepší cenu za šrot, a proto se tedy nabízí konsorcium těchto dvou společností. Je tedy na těchto společnost, zda budou ochotny si akci rozdělit s tím, že celou akci zastřeší jedna z nich nebo zda neuzavřít samostatnou smlouvu s oběma společnostmi.

90. Odvolací soud na základě výše uvedených skutečností dovodil, že žalobkyně ve výběrovém řízení zahájeném bezprostředně po odstoupení od KS oslovila e-mailovými zprávami ze dne 21. 10. 2019 účastníky předchozího výběrového řízení, jehož se účastnila také žalovaná. Jednalo se o společnosti [Anonymizováno], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba], které také následně zaslaly žalobkyni své cenové nabídky na demolici objektů [Anonymizováno], zhotovení přeložek a případně na odkup šrotu. Žalobkyně také v této souvislosti oslovila společnost [právnická osoba] (e-mailovou zprávou ze dne 12. 11. 2019), která nebyla účastníkem předchozího výběrového řízení.

91. Žalobkyně tak v novém výběrovém řízení oslovila celkem 10 společností, což odvolací soud považuje s ohledem na rozsah díla za zcela zřejmě reprezentativní a postačující vzorek společností účastných na trhu s demolicemi a zpracováním odpadu. Okolnost, že žalobkyně oslovila přímo účastníky předchozího výběrového řízení a pouze v jednom případě oslovila společnost, která se jej předtím neúčastnila, odvolací soud nepovažuje za jakkoliv problematické. V tomto ohledu je totiž především nutno zohlednit skutečnost, že žalobkyně byla vedena snahou o co nejrychlejší zhotovení díla, jehož zahájení již bylo vlivem jednání žalované posunuto o několik měsíců (dle původní SoD mělo dojít k zahájení provádění díla dne 7. 8. 2019).

92. Odvolací soud pak má za to, že žalobkyně z nabízených variant vybrala tu nejvýhodnější, a to jak pro sebe, tak i z objektivního hlediska. V tomto ohledu pak považuje odvolací soud za nutné uvést, že nepovažuje za relevantní námitku žalované, že nebylo v řízení zjištěno, z jakého důvodu se z účasti na výběrovém řízení omluvila společnost [právnická osoba] Klíčové je totiž pouze to, že se tato společnost výběrového řízení nezúčastnila, přičemž pro rozhodnutí o věci je naprosto irelevantní, co ji k tomu vedlo. Stejně tak nepovažuje odvolací soud za jakkoliv významné, že původní nabídku v rámci výběrového řízení podalo sdružení společností [právnická osoba] a [právnická osoba], přičemž nová KS a nová SoD pak byly uzavřeny pouze s [právnická osoba]. Pokud totiž došlo k uzavření těchto smluv v cenách, které byly předmětem nabídky, je naprosto nerozhodné, zda tyto smlouvy byly uzavřeny s jedním subjektem na straně zhotovitele a kupujícího, či se dvěma.

93. Pokud se týče výhodnosti vítězné nabídky, pak je sice pravdou, že společnost [právnická osoba] nabídla cenu díla za demolice a přeložky nižší než vítězná [právnická osoba] (ve výši 154 180 400 Kč oproti 177 700 000 Kč). Nicméně dle odvolacího soudu je nutno hodnotit cenovou výhodnost celé nabídky, tedy včetně nabídky na kupní cenu za odebraný šrot. V případě nabídky společnosti [právnická osoba] by byla bilance žalobkyně po odečtení zaplacené ceny díla a získané kupní ceny v částce 0 Kč (neboť společnost [právnická osoba] nabídla obě ceny ve shodné výši 154 180 400 Kč). V případě smluv uzavřených s [právnická osoba], pak byla bilance žalobkyně v kladných číslech, a to ve výši 300 000,50 Kč, neboť žalobkyně nakonec uzavřela s touto společností novou KS s kupní cenou 178 000 000,50 Kč (tedy s kupní cenou o 8 000 000,50 Kč vyšší, než bylo uvedeno v původní nabídce této společnosti) a novou SoD s cenou díla 177 700 000 Kč. Okolnost, proč společnost [právnická osoba], přistoupila následně k navýšení své nabídky kupní ceny, je pak z pohledu posouzení věci naprosto nerozhodná. Je tedy evidentní, že pokud by žalobkyně uzavřela nové smlouvy se společností [právnická osoba], rozdíl mezi kupní cenou v původní KS a v nové KS by činil částku 42 099 854 Kč a rozdíl mezi cenou díla v původní SoD a v nové SoD by činil částku 9 210 146,14 Kč. V konečném důsledku by tak rozdíl v cenách u obou smluv činil celkovou částku 51 310 000,14 Kč, tedy částku právě o 300 000 Kč vyšší, než kolik činí škoda žalobkyně dle jejích tvrzení v případě uzavření nových smluv s [právnická osoba].

94. Odvolací soud tak uzavírá, že pokud žalobkyně vyhodnotila jako nejvýhodnější nabídku tu, kterou ji učinila [právnická osoba], učinila tak zcela korektně. Nabídky ostatních společností totiž byly pro žalobkyni (a to i z objektivního cenové hlediska) méně výhodné, a to v některých případech i v řádech stovek milionů Kč. Při výběru pak samozřejmě nebylo možno zohlednit ty nabídky, které se týkaly pouze provedení demolice a přeložek a nenabízely uzavření kupní smlouvy ([právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba]). Současně pak odvolací soud nepovažoval za relevantní ani nabídku společnosti [právnická osoba], neboť tato společnost navrhla žalobkyni alternativní řešení spočívající v demolici objektů pouze do úrovně okolního terénu, což bylo zjevně pro žalobkyni neakceptovatelné, neboť demolice měla probíhat až do hloubky 3 m pod povrhem. Stejně tak nebylo možno vycházet z toho, že by bylo pro žalobkyni nejvýhodnější uzavřít smlouvu o dílo s jednou společností a kupní smlouvu se společností jinou, neboť v tomto ohledu nebylo výběrové řízení koncipováno a ostatně takto nebyla podána žádná z nabídek (s výjimkou nabídky konsorcia [právnická osoba] a [právnická osoba], na jejímž základě však byly uzavřeny smlouvy pouze s [právnická osoba], avšak s cenami uvedenými v nabídce).

95. S ohledem na výše uvedené je možno dojít k závěru, že žalobkyně provedla nové výběrové řízení korektně a zcela v souladu s požadavkem na rychlost výběru způsobeným předchozím postupem žalované ve smluvních vztazích se žalobkyní. Je možno rovněž dovodit, že nové výběrové řízení proběhlo zcela dle podmínek stanovených v prvním výběrovém řízení, na jehož základě žalobkyně uzavřela smlouvy se žalovanou. Pokud pak žalobkyně uzavřela se společností [právnická osoba], novou KS a novou SoD s drobnými odlišnostmi oproti smlouvám uzavřeným se žalovanou, nelze z toho dle odvolacího soudu cokoliv dovozovat ohledně nevýhodnosti ceny díla a kupní ceny pro žalobkyni. Odvolací soud tak i v tomto případě souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně uzavřela nové smlouvy z jejího pohledu s nejvýhodnějšími cenami, které byla schopna v dané situaci za předmětná plnění získat či zaplatit. Proto ani nelze dospět k jakémukoliv závěru, že by žalobkyně svým postupem ve výběrovém řízení snad zvětšila výši škody, která jí vznikla. Ani proto neviděl odvolací soud jakýkoliv důvod k případnému poměrnému snížení nároku žalobkyně na náhradu škody dle § 2918 o. z.

96. V této souvislosti pak odvolací soud pouze doplňuje, že souhlasí se soudem okresním v tom, že nebylo potřeba provádět dokazování vypracováním znaleckého posudku týkajícího se stanovení obvyklé ceny plnění poskytnutého předmětnými smlouvami. Cenové nabídky poskytnuté jednotlivými účastníky výběrového řízení totiž podle odvolacího soudu nejobjektivněji odpovídají cenové realitě daného období, přičemž nebyly v průběhu řízení zjištěny žádné indicie, že by tomu tak v tomto případě nebylo.

97. Rozdíl v cenách mezi původní a nově uzavřenou KS a SoD je pak možno považovat za škodu na straně žalobkyně, neboť v tomto rozsahu jí jednak ušel zisk (v případě nižší získané kupní ceny u nové KS oproti původní KS) a jednak došlo ke zmenšení jejího majetku, neboť musela v souladu s novou SoD zaplatit vyšší cenu díla oproti původní SoD. Pokud pak byla sjednána kupní cena v původní KS uzavřené se žalovanou ve výši 196 280 254 Kč (bez DPH) a kupní cena v nové KS uzavřené s [právnická osoba], ve výši 178 000 000,50 Kč (bez DPH), činí rozdíl těchto cen částku 18 280 253,50 Kč v neprospěch prodávajícího. Žalobkyně tak v případě nově uzavřené KS získala kupní cenu o tuto částku nižší, než by tomu bylo v případě původní KS. Obdobně pak rozdíl cen díla mezi původní SoD sjednanou se žalovanou (v částce 144 970 253,86 Kč bez DPH) a novou SoD sjednanou s [právnická osoba], (v částce 177 700 000 Kč bez DPH) činí částku 35 729 746,14 Kč v neprospěch objednatele. V tomto případě pak žalobkyně musela zaplatit u nové SoD o tuto částku více za zhotovení díla oproti původní SoD. Žalobkyni tak vznikla škoda v celkové výši 51 009 999,64 Kč (jako součtu výše zmíněných rozdílů v cenách), a to v podobě ušlého zisku (v případě rozdílu kupních cen u kupních smluv) a v podobě zmenšení její majetkové sféry (v případě rozdílu v zaplacených cenách díla u smluv o dílo). V souladu s výše uvedenými závěry soudu o existenci limitace nároku na náhradu škody dle čl. VIII.

8. KS pak má žalobkyně právo na náhradu škody pouze do výše 10 % z kupní ceny dle původní KS (tedy v rozsahu 10 % z částky 196 280 254 Kč), tedy do výše částky 19 628 025,40 Kč.

98. Odvolací soud tedy plně souhlasí se závěry okresního soudu také ohledně nároků žalobkyně na náhradu škody. Pokud okresní soud v této části žalobě vyhověl co do částky 19 628 025,40 Kč, je možno jeho rozhodnutí uvedené ve výroku I. v tomto rozsahu považovat za věcně zcela správné, a to včetně nároku žalobkyně na úrok z prodlení z této částky. Pokud se jedná o příslušenství v tomto rozsahu, pak žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení nároku na náhradu škody uplatněného v žalobě v celkové výši 51 009 999,54 Kč dopisem ze dne 23. 12. 2019, který byl žalované doručen téhož dne. V tomto dopisu pak žalobkyně vyzvala žalovanou k náhradě škody do 20 dnů od jeho doručení. Odvolací soud tak má za to, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení náhrady škody ve lhůtě do 12. 1. 2020, a protože tak neučinila, dostala se dnem následujícím (od 13. 1. 2020) do prodlení se zaplacením svého peněžitého dluhu. A protože se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši dle § 2 na řízení vlády č. 351/2013 Sb., až od 14. 1. 2020, je možno tento její nárok považovat rovněž za zcela důvodný a přiznání tohoto nároku žalobkyni okresním soudem rovněž za zcela správné. Stejně tak považuje odvolací soud za správné zamítavé rozhodnutí okresního soudu ve výroku II. jeho rozsudku, kterým zamítl nároky žalobkyně na náhradu škody přesahující částku uvedenou ve výroku I. jeho rozsudku. Odvolací soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. jak zbylou část výroku I. rozsudku okresního soudu, tak i celý výrok II. rozsudku okresního soudu.

99. Odvolací soud však již nepovažuje za správný nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu. Odvolací soud shodně se soudem okresním dovodil, že žalovaná má (jakožto procesně úspěšnější účastník řízení) dle § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalobkyni nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud pak dospěl oproti okresnímu soudu k jinému závěru o rozsahu procesního úspěchu žalované v prvostupňovém řízení. Do úspěchu žalované v této fázi řízení odvolací soud zahrnul nároky obsažené ve výroku II. rozsudku okresního soudu, tedy jistinu v částce 31 381 874,24 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni rozhodnutí okresního soudu v částce 6 998 915,53 Kč (celkem tedy částku 38 380 889,77 Kč). Za neúspěch žalované v prvostupňovém řízení pak odvolací soud považuje nároky žalobkyně uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu, tedy jistinu ve výši 25 961 229,40 Kč a úroky z prodlení kapitalizované ke dni rozhodnutí okresního soudu v celkové částce 5 917 393,87 Kč (celkem tedy částku 31 878 623,27 Kč). Odvolací soud tak dovodil, že žalovaná byla v řízení před okresním soudem úspěšná v rozsahu 54,6 % (co do částky 38 380 889,77 Kč) a procesně neúspěšná v rozsahu 45,4 % (co do částky 31 878 623,27 Kč). Po odečtení procesního neúspěchu žalované od jejího procesního úspěchu je možno dovodit, že žalovaná má vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů prvostupňového řízení v rozsahu 9,2 %.

100. Celkové náklady žalované za řízení před okresním soudem pak sestávají z odměny advokátky zastupující žalovanou, a to za převzetí a přípravu zastoupení ze dne 19. 12. 2019, včetně první porady s klientem (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“), za sepis vyjádření ze dne 19. 7. 2020 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), za sepis odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření (§ 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu), za sepis vyjádření ze dne 13. 4. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), za účast u jednání okresního soudu dne 3. 6. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), za sepis vyjádření ze dne 10. 8. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), za sepis vyjádření ze dne 13. 9. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), za účast u jednání okresního soudu dne 7. 10. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), za účast u jednání okresního soudu dne 31. 3. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) a za účast u jednání okresního soudu dne 7. 4. 2022 (§ 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu). Výše plné odměny za jeden úkon právní služby činí v tomto případě částku 67 260 Kč (dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 7. advokátního tarifu), a to při tarifní hodnotě 57 343 203,64 Kč.

101. Odvolací soud má za to, že žalovaná má nárok na odměnu v této výši za shora uvedené úkony právní služby, s výjimkou převzetí a přípravy zastoupení, sepis odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření a účastí u jednání dne 7. 10. 2021 a dne 7. 4. 2022. Pokud se jedná převzetí a přípravu zastoupení, pak má odvolací soud za to, že za tento úkon je nutno přiznat žalované nárok na odměnu zvýšenou dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť tento úkon byl zcela zjevně proveden v cizím jazyce. Je totiž evidentní (a vyplývá to i z korespondence založené ve spise), že za žalovanou jednají osoby [Anonymizováno] národnosti, a to v angličtině. Samotná skutečnost, že žalovaná má v České republice odštěpný závod, na tom nemůže nic změnit. Pokud tedy byla zástupkyně žalované nucena při převzetí a přípravě zastoupení a první poradě s klientem jednat v angličtině, má odvolací soud za to, že došlo k naplnění podmínky pro zvýšení odměny, přičemž za zcela adekvátní považuje odvolací soud zvýšení odměny na 1,5násobek plné odměny za úkon, tedy na částku 100 890 Kč. Odvolací soud pak má za to, že k ostatním výše uvedeným úkonům právní služby již nebylo potřeba užití cizího jazyka (k sepisu podání či k účastem u jednání soudu), a proto odvolací soud nepovažuje za nutné (a možné), aby z tohoto důvodu došlo k navýšení odměny advokáta za jejich učinění dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Pokud se týče odměny za sepis odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, pak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o sepis odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé, bylo možno přiznat žalované nárok na odměnu její zástupkyně pouze v rozsahu plné odměny (tedy v částce 33 630 Kč) dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu. Ve stejné výši je pak možno přiznat odměnu zástupkyni žalované i za účast u jednání okresního soudu dne 7. 4. 2022, neboť při něm došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí. Naproti tomu za účast u jednání okresního soudu dne 7. 10. 2021 má zástupkyně žalované nárok na odměnu v rozsahu 2 plných odměn (tedy ve výši 134 520 Kč), neboť délka jednání přesáhla 2 hodiny. Celkem tak má žalovaná dle odvolacího soudu za řízení před okresním soudem nárok na odměnu advokátky ve výši 706 230 Kč (8x odměna ve výši 67 260 Kč, 1x odměna ve výši 100 890 Kč a 2x odměna ve výši 33 630 Kč).

102. Jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud nemá za to, že by bylo možno navýšit odměnu zástupkyně žalované za nutnost použití cizího jazyka, přičemž možnost navýšení odměny pak odvolací soud nevidí ani z pohledu mimořádné obtížnosti výše uvedených úkonů právní služby. V rámci právního posouzení totiž bylo nutno aplikovat pouze právní úpravu obsaženou v českém právu, a to zejména v o. z. Určující oblastí byla problematika kupní smlouvy a smlouvy o dílo, v jejímž rámci učiněné úkony právní služby nelze dle názoru odvolacího soudu shledat mimořádně či neobvykle obtížnými a vymykajícími se běžné praxi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2666/2014). Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani to, že daná věc nebyla skutkově jednoduchá či že bylo účastníky předloženo větší množství důkazů. Za důvod pro zvýšení odměny advokáta pak odvolací soud nepokládá ani to, že se jednalo o spor, jehož předmětem byla vysoká peněžní částka, neboť tato skutečnost se již promítla do stanovení samotné výše odměny dle § 7 advokátního tarifu. A protože se nejednalo ani o nijak časově náročné úkony, nemá odvolací soud za to, že by bylo možno kterýkoliv z výše uvedených úkonů právní služby (s výjimkou převzetí a přípravy zastoupení včetně první porady s klientem s ohledem na nutnost jednání v angličtině) navýšit dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu.

103. Odvolací soud pak nepovažuje za účelně učiněné níže uvedené úkony právní služby, které tak není možné žalované v rámci rozhodnutí o nákladech řízení nahradit. Jedná se v prvé řadě o náklady na porady zástupkyně žalované se žalovanou. Pokud se týče porady s klientem ze dne 17. 7. 2020, pak její konání bylo zdůvodněno tím, že došlo ke konzultacím ohledně podané žaloby s analýzou možných dalších procesních kroků a řešení návrhu vyjádření k žalobě. Odvolací soud však má za to, že tuto poradu nelze považovat za účelnou, neboť dne 19. 12. 2019 (tedy zhruba půl roku před doručením žaloby žalované) došlo k převzetí věci zástupkyní žalované, přičemž v rámci tohoto úkonu došlo k poradě s klientem. Odvolací soud tak nepovažuje za účelné, aby zhruba půl roku po předchozí poradě bylo nutné konat poradu další, přičemž z obsahu spisu nijak nevyplývá, že by od poslední porady došlo k jakékoliv zásadní změně procesní či hmotněprávní situace ve sporu. Za účelně konanou pak odvolací soud nepovažuje ani poradu se žalovanou konanou dne 6. 8. 2020, neboť ta byla dle žalované činěna kvůli konzultaci vydaného předběžného opatření. S ohledem na okolnost, že v případném odvolacím řízení po podaném odvolání ze strany žalované není možné přihlížet k žádným skutečnostem uváděným po vydání předběžného opatření, bylo v rámci této porady pouze klíčové, aby bylo rozhodnuto, zda je nutné podat proti usnesení o nařízení předběžného opatření odvolání, či nikoliv. Odvolací soud pak má za to, že za účelnou délku porady je s ohledem na tyto skutečnosti nutno považovat délku nepřesahující jednu hodinu, a proto ani tento úkon právní služby nepovažuje odvolací soud za reparovatelný v rámci náhrady nákladů řízení.

104. Odvolací soud rovněž nesouhlasí se soudem okresním v tom, že by bylo možno nahradit žalované odměnu za účast její zástupkyně na poradě s klientem dne 1. 6. 2021. Tato porada se sice konala bezprostředně před jednáním okresního soudu dne 3. 6. 2021, avšak odvolací soud nemá za to, že by před tímto jednáním došlo z hlediska procesního či hmotněprávního k čemukoliv, co by bylo nutno účelně řešit ze strany advokátky s jejím klientem. Před tímto jednáním se totiž žalovaná vyjadřovala v podání ze dne 17. 2. 2021 k podání žalobkyně ze dne 12. 8. 2020 a v podáních ze dne 13. 4. 2021 a 24. 5. 2021 k podání žalobkyně ze dne 1. 4. 2021. V těchto podáních se žalovaná opakovaně vyjadřovala k beznapěťovým stavům a projektové dokumentaci a jejím vadám, a tudíž odvolací soud neshledává žádný racionální důvod k tomu, aby před jednáním dne 3. 6. 2021 nastala nutnost porady žalované s její advokátkou, a to právě z důvodu konzultace beznapěťových stavů a vad projektové dokumentace (jak uváděla žalovaná). Za účelně učiněnou nepovažuje odvolací soud ani poradu s klientem ze dne 1. 10. 2021, která byla žalovanou zdůvodněna tím, že se jednalo o shrnutí dosavadního průběhu řízení, přípravu na další jednání a konzultace zápisů z kontrolních dnů. Je sice pravdou, že žalovaná byla v rámci jednání dne 3. 6. 2021 vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů, avšak potřebná tvrzení uvedla a důkazy označila v podání ze dne 10. 8. 2021, v němž mimo jiné poukázala i na zápisy z kontrolních dnů. Pokud pak obdobně jako v podání ze dne 10. 8. 2021 žalovaná argumentovala i v rámci jednání dne 3. 6. 2021, nepovažuje odvolací soud za nutné, aby se před tímto jednáním (a po sepsání předchozích písemných podání se shodným obsahem) konala porada žalované s její zástupkyní. Naposledy pak odvolací soud nepovažuje za účelně učiněnou ani poradu zástupkyně žalované se žalovanou dne 16. 3. 2022, která měla dle žalované sloužit k prezentaci sporu substituujícímu právnímu zástupci, konzultaci dosavadních proběhlých podstatných událostí, shrnutí provedených důkazů a zodpovězení dotazů substituujícího zástupce k pochopení kontextu sporu. Odvolací soud nijak nezpochybňuje právo zástupkyně žalované probírat s klientem dosavadní výsledky sporu a informovat jej o jeho průběhu, avšak nemá za to, že by takové schůzky bylo možno považovat za účelně učiněné úkony právní služby (a tedy reparovatelné v rámci náhrady nákladů řízení), které by měly sloužit k racionálnímu vyřešení sporu.

105. Odvolací soud pak žalované nepřiznal nárok ani na náhradu odměny za sepis podání ze dne 17. 2. 2021 a ze dne 24. 5. 2021. První z výše uvedených podání není možno považovat za účelně učiněné proto, že skutečnosti v něm uvedené mohla a měla žalovaná soudu sdělit již v rámci svého předchozího podání ze dne 19. 7. 2020, neboť v podání ze dne 17. 2. 2021 žalovaná pouze rozvíjela a upřesňovala skutečnosti, které již uvedla ve svém přechozím podání. Nic samozřejmě nebrání žalované sdělovat potřebná skutková tvrzení v rámci několika na sebe navazujících podání, avšak nemůže očekávat, že by jí byl přiznán nárok na odměnu za jejich sepis. Obdobně pak odvolací soud posoudil podání žalované ze dne 24. 5. 2021, v němž dle odvolacího soudu žalovaná uváděla skutečnosti, které mohla a měla uvést již v předchozím podání ze dne 13. 4. 2021. Odvolací soud tak neviděl ani v tomto případě možnost, aby bylo podání žalované ze dne 24. 5. 2021 posouzeno jako účelně učiněný úkon právní služby a žalované byl přiznán nárok na odměnu pro její zástupkyni za jeho sepsání.

106. Odvolací soud pak dále považuje za nutné uvést, že za samostatný úkon právní služby nepovažuje převzetí a přípravu zastoupení žalované v souvislosti s podáním návrhu na nařízení předběžného opatření, neboť pokud byl takový návrh podán v již probíhajícím řízení, je úkon převzetí a přípravy věci (v podobě řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření) již obsažen v úkonu právní služby spočívajícím v převzetí a přípravě zastoupení pro celé řízení. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že pro zastoupení žalované ve fázi řízení o nařízení předběžného opatření není potřeba samostatné plné moci.

107. Do nákladů žalované je dále nutno započítat náhradu hotových výdajů její zástupkyně k výše uvedeným 11 úkonům právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tedy celkem částku 3 300 Kč. Žalované byl dále přiznán nárok na cestovné její zástupkyně za jízdy ke třem jednáním okresního soudu v celkové výši 3 641 Kč, dále náhrada za promeškaný čas strávený zástupkyní žalované na cestách ke čtyřem jednáním okresního soudu v celkové výši 5 600 Kč a náklady za ubytování zástupkyně žalované před jednáním dne 7. 4. 2021 ve výši 3 042 Kč. Ohledně cestovních výdajů a náhrady za promeškaný čas odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku okresního soudu. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované je plátcem DPH, vznikl jí ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž nárok na náhradu za 21% DPH z výše zmíněných nákladů v celkové výši 721 813 Kč, a to v částce 151 581 Kč. Do prvostupňových nákladů žalované je pak nutno započítat rovněž částku 1 000 Kč jako soudní poplatek zaplacený žalovanou za podané odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření.

108. Celkové náklady žalované za řízení před okresním soudem tak činí částku 874 394 Kč. Jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady prvostupňového řízení v rozsahu 9,2 %, tedy v částce 80 444 Kč. A protože okresní soud zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované výrokem III. svého rozsudku v částce 276 081,84 Kč, změnil odvolací soud dle § 220 o. s. ř. výrokem II. tohoto rozsudku nákladový výrok rozsudku okresního soudu a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované v částce 80 444 Kč.

109. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované, která byla i v rámci odvolacího řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, přiznal vůči žalobkyni nárok na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení, a to také v rozsahu 9,2 %. Ohledně stanovení tohoto rozsahu pak odvolací soud odkazuje na předchozí pasáž odůvodnění tohoto rozsudku, kde je určení procesního úspěchu i neúspěchu žalované popsán. Odvolací soud má totiž za to, že procesní úspěch i neúspěch žalované je zcela shodný jak v prvostupňovém, tak i v odvolacím řízení.

110. Náklady žalované v odvolacím řízení sestávají z odměny advokátky zastupující žalovanou za sepis odvolání žalované ze dne 12. 5. 2022, a to včetně jeho doplnění ze dne 30. 9. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu), přičemž za samostatný úkon právní služby nepovažuje odvolací soud pouhý sepis odvolání ze dne 12. 5. 2022, které neobsahuje jakékoliv odůvodnění. To bylo až součástí podání ze dne 30. 9. 2022, přičemž odvolací soud má za to, že odměnu za jeden úkon právní služby je možno přiznat pouze za sepis obou těchto podání. Odměna za úkon právní služby v tomto případě činí částku 54 700 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 7. advokátního tarifu z tarifní hodnoty 25 961 229,40 Kč, neboť odvoláním žalované byla napadena pouze tato část rozsudku okresního soudu. Pokud se týče podání ze dne 19. 7. 2023, pak toto považuje odvolací soud za účelně učiněné, avšak s ohledem na okolnost, že se jednalo o vyjádření týkající se pouze zcela samostatné části předmětu řízení (smluvních pokut), považuje odvolací soud za nutné stanovit odměnu za tento úkon z tarifní hodnoty představující tyto smluvní pokuty, tedy z částky 6 333 204 Kč. Odměna tak v případě sepisu tohoto podání činí dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. advokátního tarifu částku 33 660 Kč. Žalované rovněž náleží odměna za účast její zástupkyně u jednání odvolacího soudu dne 1. 8. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), a to v rozsahu 2 plných odměn, neboť jednání přesáhlo 2 hodiny. Odměna za jeden úkon právní služby v tomto případě činí částku 67 260 Kč, neboť předmětem odvolacího jednání byly veškeré nároky žalobkyně uplatněné v žalobě, tedy celý předmět řízení. Odvolací soud nepovažuje za účelně učiněný úkon právní služby sepis podání žalované ze dne 2. 8. 2023, neboť zástupkyně žalované jej učinila bezprostředně po jednání odvolacího soudu dne 1. 8. 2023 a nic jí dle odvolacího soudu nebránilo učinit jej přímo v rámci tohoto jednání. Za tento úkon právní služby tedy odvolací soud nepřiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Za účast u jednání odvolacího soudu dne 3. 8. 2023 pak náleží zástupkyni žalované odměna v rozsahu plné odměny (dle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu), tedy ve výši 33 630 Kč, neboť v rámci tohoto jednání došlo pouze k vyhlášení rozsudku.

111. Do nákladů odvolacího řízení žalované je pak dále nutno započítat i náklady dovolacího řízení, které následovalo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 3. 8. 2023. V tomto dovolacím řízení náleží žalované odměna za sepis vyjádření k dovolání žalobkyně ze dne 5. 2. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu). Odměna v tomto případě činí rovněž částku 67 260 Kč, neboť předmětem dovolacího řízení byl rovněž celý předmět řízení.

112. Odvolací soud dále považuje za náklady žalované v odvolacím řízení náklady na úkony učiněné její zástupkyní v dalším průběhu odvolacího řízení, tedy po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem. V tomto období učinila zástupkyně žalované podání ze dne 26. 8. 2024, kterým reagovala na výzvu soudu k doplnění potřebných skutečností, a které je nutno považovat za účelně učiněný úkon právní služby (dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), a který je nutno honorovat částkou 67 260 Kč. Stejně tak je možno považovat za účelně učiněný i sepis podání ze dne 5. 9. 2024 (dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), kterým žalovaná reagovala na podání žalobkyně ze dne 9. 8. 2024 a ze dne 27. 8. 2024. Za něj rovněž náleží zástupkyni žalované odměna v částce 67 260 Kč. Žalované rovněž náleží odměna za účast její zástupkyně u jednání odvolacího soudu ve dnech 17. 9. 2024 a 5. 11. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), a to v částce 67 260 Kč za každé z těchto jednání.

113. Celková výše odměny zástupkyně žalované za její zastupování v odvolacím řízení tak činí částku 639 000 Kč. Jak již bylo zmíněno výše v rámci hodnocení výše odměny za úkon právní služby učiněný v průběhu prvostupňového řízení, nemá odvolací soud za to, že by bylo namístě za úkony nespočívající přímo v komunikaci s klientem v cizím jazyce navyšovat odměnu advokáta dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Na tomto závěru pak odvolací soud setrvává i v případě odměny za úkony učiněné v průběhu odvolacího řízení, u nichž má rovněž za to, že je nelze považovat za mimořádně obtížné či časově náročné. V tomto smyslu pak odvolací soud plně odkazuje na svou argumentaci uvedenou výše a ani v případě odvolacího řízení nedospěl k možnosti navýšit odměnu zástupkyně žalované dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu.

114. Za každý z výše uvedených 10 úkonů právní služby má zástupkyně žalované rovněž nárok na náhradu paušálních výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy na částku 3 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované je plátcem DPH, vznikla jí ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž nárok na náhradu za 21% DPH z výše zmíněných nákladů v celkové výši 642 000 Kč, a to v částce 134 820 Kč. Do nákladů odvolacího řízení žalované je dále nutno započítat i soudní poplatek zaplacený za podané odvolání, a to v celkové výši 1 298 062 Kč. Celkové náklady žalované vzniklé jí v průběhu odvolacího řízení tak činí celkem částku 2 074 882 Kč. Žalobkyně je pak povinna nahradit žalované její náklady odvolacího řízení v rozsahu 9,2 %, tedy v částce 190 889 Kč. Odvolací soud proto zavázal žalobkyni k zaplacení této částky žalované výrokem III. tohoto rozsudku.

115. Lhůty k plnění byly stanoveny v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek nebylo shledáno žádných důvodů vyplývajících z obsahu spisu a ostatně tyto skutečnosti nebyly žádným z účastníků řízení ani tvrzeny.