15 Co 241/2024 - 200

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] c) [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] d) nezletilá [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] všichni zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 3/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 3/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 4/0][Datum narození zainteresované osoby 4/0] [Adresa zainteresované osoby 4/0] t.č. [Anonymizováno] o náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. července 2024, č. j. 1 C 144/2023-155 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích II. a VI. ve výrocích, jimiž byla žaloba žalobkyně a) a žalobce c) zčásti zamítnuta, v odstavci IV. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 640 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z částky 1 000 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 640 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, a v odstavci VIII. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně d) v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 640 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z částky 750 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 570 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích IX., X., XI. a XII. ve výrocích o nákladech řízení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců a), b) c) a d) náklady řízení v částce 26 757,94 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce [Jméno zástupce zainteresované osoby 3/0].

III. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci XIII. ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově soudní poplatek ve výši 20 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni a) částku 750 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 10. 2023 do zaplacení, žalobkyni b) částku 360 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 10. 2023 do zaplacení, žalobci c) částku 750 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 10. 2023 do zaplacení a žalobkyni d) částku 180 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 10. 2023 do zaplacení (výroky I., III., V. a VII.) a zamítl žalobu žalobkyně a) v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 750 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a z částky 750 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, žalobu žalobkyně b), jíž se domáhala zaplacení dalších 1 140 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a z částky 1 140 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, žalobu žalobce c) v části, jíž se domáhal zaplacení dalších 750 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a z částky 750 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení a žalobu žalobkyně d) v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 1 320 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a z částky 1 320 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení (výroky II., IV., VI. a VIII.). Ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovaným rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky IX. a XI.) a ve vztahu mezi žalobkyněmi b) a d) a žalovaným rozhodl, že žalovaný vůči těmto žalobkyním nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky X. a XII.). Žalovanému pak výrokem XIII. uložil povinnost, aby zaplatil České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově soudní poplatek za žalobu ve výši 15 000 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobci požadované finanční částky představují náhradu nemajetkové újmy, která jim vznikla v důsledku trestného činu spáchaného žalovaným, který usmrtil dne 7. 8. 2021 [Jméno zainteresované osoby 2/0] staršího (dále též poškozeného, zemřelého), otce [Jméno zainteresované osoby 0/0] a [Jméno zainteresované osoby 2/0] mladšího a dědy [Jméno zainteresované osoby 1/0] a nezletilé [Jméno zainteresované osoby 3/0], za což byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 12. 4. 2022, č. j. 18 T 2/2022-696, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 8 To 46/2022 k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců.

3. Žalovaný namítl, že žalobcům by měla být přiznána náhrada v rozumné výši, neboť jejich požadavek je pro něj likvidační, stejně jako pro jeho rodinu. Ke svým poměrům uvedl, že vlastní pouze polovinu bytu a garáže, nemá žádné úspory a několik let pobírá jen starobní důchod. Poukázal na to, že vztahy v rodině zemřelého byly neurovnané až vyhrocené, zejména pro gamblerství bývalé manželky zemřelého. Žalobce pak otce využíval, bil ho, škrtil ho pro peníze na drogy a alkohol, často byl ve vězení pro násilnou trestnou činnost, loupežné přepadení, krádeže. [jméno FO] se zemřelým nikam nechodila, nic jí nekupoval, chodila za školu, utíkala z domova a pak se ukrývala u dědy. Dceru [jméno FO] otec naučil pít alkohol, což se jí stalo překážkou v životě. V den smrti s otcem telefonovala a nechtěla mu půjčit 5 000 Kč, kdyby mu je dala, nikdy by k nim nepřišel a nic by se nestalo. Nezletilou [jméno FO] nezná.

4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, a to spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, sp. zn. 18 T 2/2022, výslechem žalobců a žalovaného jako účastníků řízení, sdělením Policie ČR, statistickými údaji Českého statistického úřadu, potvrzením o zaslání omluvného dopisu bratrům poškozeného a žalobkyni a), výpisy z databáze vyhledávání osob, výzvou k náhradě nemajetkové újmy a výslechy svědkyň [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], po skutkové stránce dovodil, že všichni žalobci jsou v poměru dcery, syna a vnuček k [Jméno zainteresované osoby 2/0] st., zemřelému dne 7. 8. 2021 ve věku 61 let. Jedná se o osoby blízké, příbuzné v řadě přímé. Žalovaný pak úmyslným jednáním porušujícím zákonem stanovenou povinnost nezasahovat do integrity [Jméno zainteresované osoby 2/0] st. (§ 93 odst. 1 a § 91 o. z.) zasáhl do jeho absolutního práva na život (čl. 6 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), a to jednáním spočívajícím v tom, že dne 7. 8. 2021 kolem 2:00 hodiny v Pelhřimově ve stavu těžké simplexní alkoholové opilosti fyzicky napadl [Jméno zainteresované osoby 2/0] st. a v úmyslu jej usmrtit jej nejméně čtrnáctkrát bodl či řízl do různých částí těla a hlavy, když minimálně v případě čtyř ran pronikajících do hrudníku a břicha zasahující životně důležité orgány jako jsou srdce a játra šlo o rány smrtelné, kdy [Jméno zainteresované osoby 2/0] st. v důsledku popsaných poranění dne 7. 8. 2021 přibližně ve 2:30 hodin na místě zemřel v důsledku šokového stavu po ztrátě krve. Trestněprávně byl tento čin kvalifikován jako úmyslné usmrcení s rozmyslem, tedy zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl žalovaný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 12. 4. 2022, č. j. 18 T 2/2022-696, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2022.

5. Dále měl soud I. stupně za prokázané, že žalobkyni a) bylo v té době 43 let a měla s poškozeným velmi blízký vztah. Rozuměli si, navštěvovali se, ale ekonomicky na sobě závislí nebyli. Smrt poškozeného se jí velmi dotýká, je pro ni ztrátou. Žalobkyni b) bylo v uvedené době 17 let a měla s poškozeným blízký vztah, rozuměli si. V určitém období s ním i žila a posléze se navštěvovali. Ani oni na sobě nebyli ekonomicky závislí. Žalobci c) bylo v době události 41 let a měl s poškozeným blízký vztah. Nebyl-li ve výkonu trestu odnětí svobody, tak společně bydleli, podporovali se, nicméně ekonomicky na sobě nebyli závislí. Žalobkyně d) byla v době události 6letou, rovněž ona měla s poškozeným hezký vztah, rozuměli si, navštěvovali se, ekonomicky na sobě byli nezávislí. Na rozdíl od předchozích blízkých pro její útlý věk se u ní výrazněji neprojevuje ztráta osoby z širší rodiny. Soud tak uzavírá, že vztahy mezi jmenovanými byly na úrovni běžných, standardních vztahů, jako mezi dcerou a otcem, vnučkou a dědem, synem a otcem. Nevybočovaly z běžné normality, ať již v pozitivním či negativním smyslu. Postoj žalovaného k předmětné události je takový, že činu lituje, některým z pozůstalých se omluvil, projevil lítost. Žalovaný je ve výkonu trestu odnětí svobody, ve svých 67 letech pobírá starobní důchod 20 771 Kč měsíčně, v rozsahu podílu je spoluvlastníkem bytu a garáže v Pelhřimově.

6. Po stránce právní hodnotil věc soud I. stupně dle § 2894 odst. 2 o. z. ve spojení s § 2910, § 2951 odst. 2 a § 2959 o. z. S odkazem na výkladovou praxi je třeba při úvahách o výši náhrady nemajetkové újmy osob blízkých zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalých (kvalita a intenzita příbuzenského vztahu, věk, materiální závislost), tak na straně škůdce (jeho postoj k věci, výše náhrady by pro něho neměla být likvidační). Duševní útrapy spojené s prožíváním usmrcení blízké osoby je třeba pro účely stanovení výše náhrady posuzovat z pohledu průměrného člověka (Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Za základní částku náhrady, modifikovanou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (dětí) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 25 Cdo 894/2018), což je v daném případě částka 712 220 Kč. Obdobný postup, vycházeno ze základní částky o 1/4 nižší, je stanoven u sourozenců (Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019), není však jakkoli stanoven u dalšího stupně přímého příbuzenství (vnoučata). V dané věci proto soud I. stupně ve vztahu k žalobcům a) a c) vychází ze základní částky 712 220 Kč. Vztahy mezi dcerou a synem a jejich otcem byly standardní a nevymykající se normálu, šlo o osoby opravdu sobě blízké s pociťovanou ztrátou otce, což vyvolává předpokládané duševní útrapy. Nebyl zde však vztah závislosti a ekonomické provázanosti. Jelikož se však jednalo o přímý úmysl s rozmyslem při usmrcení poškozeného ze strany žalovaného, tak je namístě v případě žalobců a) a c) zvýšit náhradu na 750 000 Kč pro každého. Pokud jde o žalobkyně b) a d), jedná se o vztah vnoučat, příbuzenství je obgenerační. U žalobkyně b) okresní soud zohlednil, že byli se zmiňovaným v bližším vztahu, když u něj určité období i žila, nicméně i tak u ní tato náhrada může být v základu v jedné polovině výše stanoveného rámce, tj. v částce 356 110 Kč, přičemž s ohledem na úmyslný trestný čin žalovaného stanovuje tuto náhradu ve výši 360 000 Kč. U žalobkyně d) soud I. stupně neshledal žádný bližší rodinný vztah s [Jméno zainteresované osoby 2/0] st., tato žalobkyně je útlého věku a ztráta osoby se jí výrazným způsobem nedotýká, proto zde soud I. stupně vychází z jedné čtvrtiny základního rámce (částka 178 055 Kč) a opět s ohledem na úmyslný trestný čin žalovaného určuje odškodnění částkou 180 000 Kč. Ve zbytku požadovaných částek soud I. stupně žalobu zamítl.

7. Jelikož výzva k dobrovolnému plnění ze dne 28. 3. 2023 nebyla žalovanému doručena (§ 570 odst. 1 o. z.), neboť v té době byl ve výkonu trestu odnětí svobody, splatnost pohledávek žalobců nastala až na základě doručení žaloby žalovanému dne 16. 10. 2023, lhůta 5 dnů k plnění (při možném požadavku plnění ihned) tak uplynula dne 23. 10. 2023 a ode dne následujícího vznikl žalobcům nárok na úroky z prodlení (§ 1908 odst. 1, § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu požadovaných úroků z prodlení byla žaloba zamítnuta.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně z pohledu samostatného společenství účastníků ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. vždy ve vztahu mezi každým ze žalobců a žalovaným. Ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovaným vyšel z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na shodný rozsah úspěchu a neúspěchu stran rozhodl, že se žádnému z těchto účastníků náhrada nákladů nepřiznává. Ve vztahu mezi žalobkyněmi b) a d) a žalovaným byl úspěšnější žalovaný, který by tak měl právo na poměrnou náhradu nákladů dle § 142 odst. 2 o. s. ř., ovšem této se výslovně vzdal. Soud přitom neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobcům dle § 142 odst. 3 o. s. ř., byť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, a to kvůli přemrštěným nárokům žalobců. O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek rozhodl soud I. stupně podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a položky 3 Sazebníku soudních poplatků, a to z přiznaných částek žalobcům a) a c) [soudní poplatek činí 1 % z částek 2 x 750 000 Kč], když proti žalobkyním b) a d) by měl žalovaný právo na náhradu nákladů řízení.

9. Proti tomuto rozsudku, a to výrokům v odstavcích II. a VI., jimiž byla žaloba žalobkyně a) a žalobce c) zčásti zamítnuta, částem výroků IV. a VIII., jimiž byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 640 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z částky 1 000 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 640 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, a žaloba žalobkyně d) v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 640 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z částky 750 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 570 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, a souvisejícím výrokům IX., X., XI. a XII. o náhradě nákladů řízení, podali žalobci odvolání. Nesouhlasí s výší náhrady nemajetkové újmy, která jim byla soudem I. stupně přiznána. Mají za to, že nebyly zcela zohledněny vztahy mezi žalobci a poškozeným, neboť bylo prokázáno jejich účastnickými výpověďmi a výpověďmi svědků, že v rodině panovaly skvělé rodinné vztahy s velice blízkými vzájemnými vazbami. Zejména žalobkyně a) byla s poškozeným v telefonickém každodenním kontaktu a často se navštěvovali i s jejími dcerami. Žalobce žil se svým otcem převážně ve společné domácnosti, pakliže nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Jejich vztah byl také velice dobrý, a i oni si byli navzájem velice blízcí. O svého otce se v minulosti staral, když na tom byl po rozchodu se svou tehdejší manželkou nejhůře. Žalobkyně d) si přes svůj nízký věk s dědečkem vybudovala hezký vztah a nyní po jeho ztrátě je jí velice smutno a úzko po tom, že jej již nebude moci navštěvovat. Mohla svého dědečka i nadále poznávat, hrát si s ním a budovat kvalitní a přátelský vztah. Žalobkyně b) pak u svého dědečka bydlela a sdíleli společnou domácnost. Je evidentní, že spolu měli velice dobré vztahy a jeho ztrátu pociťuje jako veliké neštěstí. Při stanovení výše náhrady okresní soud dostatečně nezohlednil ani způsob úmrtí poškozeného. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 plyne, že by výše náhrady měla zohledňovat a rozlišovat mezi krátkodobým odloučením nebo zásahem do důstojnosti od případu, kdy dojde ke smrti blízké osoby. Novější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 uvádí, že o nároku blízké osoby na náhradu nemajetkové újmy je rozhodováno takovou perspektivou, že smrt osoby blízké je událostí jednorázovou, jejíž traumatické působení zpravidla v průběhu času odezní, a podle toho je určována i výše nároku. Při úvaze o přiměřenosti satisfakce za nemajetkovou újmu musí soud vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí být přihlédnuto např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ve věci samé v rozsahu jejich odvolání změnil tak, že žalobci a) a c) bude stanovena náhrada na celkové částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni b) na částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni d) na částku 750 000 Kč s příslušenstvím, přičemž úroky z prodlení by jim měly být přiznány již od 7. 4. 2024 na základě předžalobní výzvy, neboť neznali aktuální adresu žalovaného.

10. Žalobci dále nesouhlasili s rozhodnutím soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení, neboť podle jejich názoru mají ve smyslu závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10 nárok na plnou výši náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a každému ze žalobců by tyto náklady tedy měly být přiznány v blíže specifikovaných částkách po 165 729 Kč žalobcům a) a c), 89 551 Kč žalobkyni b) a 76 025,50 Kč žalobkyni d).

11. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobců uvedl, že nechápe, proč by měl platit právníka žalobců, když ti se původně k jednání soudu nedostavili. Trvá na tom, že vztahy v rodině žalobců jsou neurovnané. Dával dotaz na policii, aby se tyto skutečnosti zjistily, nicméně nic nebylo hlášeno a žádný záznam zjištěn nebyl. Žalobci zadlužili 2 byty, o tom budou určitě informace na městě, nicméně nenapadlo ho, aby podal takový důkazní návrh. Pokud má zaplatit žalované částky včetně úroků z prodlení, které budou narůstat, je to pro něho likvidační. Kdyby manželka měla prodat byt, bude na ulici. Kromě garáže žádné další finanční prostředky nemá, má pouze důchod. Za své právní zastoupení v trestním řízení zaplatil 126 000 Kč, dále zaplatil náklady trestního řízení, to vše z úspor. Manželka má nízký důchod, a proto jí přispívá na bydlení. Když byl žalobce v červenci propuštěn z vězení, dobýval se do bytu manželky, tu napadá i na ulici.

12. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v částech dotčených odvoláním, tedy ve výrocích II. a VI., jimiž byla zamítnuta žaloba žalobců a) a c) ohledně zaplacení dalších 750 000 Kč pro každého s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a z částky 750 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, ve výroku IV., jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 640 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a z částky 640 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení a v odstavci VIII. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně d) v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 640 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 750 000 Kč od 7. 4. 2023 do 23. 10. 2023 a z částky 570 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení (jak bylo výslovně a jednoznačně specifikováno v písemném odvolacím návrhu), a v souvisejících výrocích IX., X., XI. a XII. o náhradě nákladů řízení včetně výroku XIII. o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za žalobu. Rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujících výrocích I., III. a V. a VII. a v částech výroků IV., jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) o zaplacení 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 7. 4. 2023 do zaplacení, a VIII., jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně d) o zaplacení dalších 680 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 750 000 Kč od 7. 4. 2023 do zaplacení, nebyl odvoláním žalobců dotčen a v těchto částech nabyl dle § 206 odst. 2 o. s. ř. samostatně právní moci.

13. Odvolání žalobců proti rozsudku soudu I. stupně ve věci samé není důvodné.

14. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

15. Pro určení výše náhrady nemajetkové újmy výkladová praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vymezila kritéria, která je třeba posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka, přičemž na straně poškozeného jsou jimi zejména intenzita vztahu žalobce se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, příp. poskytnutí jiné satisfakce. Okolnostmi na straně osoby odpovědné (původce zásahu, resp. škůdce) jsou postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva a jiné), dopad událostí do duševní sféry původce – fyzické osoby, jeho majetkové poměry a míra zavinění, event. míra spoluzavinění usmrcené osoby (jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, na který okresní soud odkázal).

16. Pokud se týká skutkového stavu věci, zde vycházel soud I. stupně správně z toho, co bylo zjištěno o trestné činnosti žalovaného v průběhu trestního řízení (tedy z odsuzujícího trestního rozsudku, jímž byl ve smyslu § 135 odst. 1 o. z. vázán o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal), a z dalšího jím provedeného dokazování zejména výpověďmi žalobců a svědků, ze kterých zjišťoval především kvalitu vztahu mezi poškozeným a jednotlivými žalobci a dopad celé události do jejich života (jak podrobně popsal v příslušných bodech 8., 9., 10., 12. odůvodnění svého rozsudku). Následně soud I. stupně zjištěné skutečnosti hodnotil dle § 132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a na jeho přesvědčivé a logické skutkové závěry odpovídající obsahu spisu lze zcela odkázat. V jednotlivých bodech odůvodnění se podrobně vyjadřoval ke konkrétním kritériím, významným z hlediska zvýšení či snížení základních částek odškodnění, vycházeje z citované judikatury Nejvyššího soudu.

17. Není tak pochyb o nároku žalobců vůči žalovanému na odškodnění jejich nemajetkové újmy za usmrcení [Jméno zainteresované osoby 2/0] st. dle § 2959 o. z., sporná je výše tohoto odškodnění. Zde odvolací soud v prvé řadě přisvědčuje závěru soudu I. stupně o základní částce náhrady, za kterou se považuje u nejbližších osob [dětí, tedy v daném případě žalobců a) a c)] dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, což pro posuzovanou věc představuje částku 712 220 Kč.

18. Odvolací soud se pak s ohledem na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ztotožňuje s jeho závěry o vyhodnocení vztahů v rámci celé rodiny poškozeného (tedy posouzení kvality a intenzity příbuzenského vztahu, včetně materiální závislosti na zemřelém), když z odvolání žalobců neplynou žádné takové skutečnosti, které by tyto skutkové závěry okresního soudu zpochybňovaly. Na druhé straně odvolací soud nemůže přisvědčit ani stanovisku žalovaného, že by vztahy v rodině poškozeného nebyly na takové úrovni, jak uzavřel okresní soud. Pokud v této souvislosti navrhoval žalovaný doplnit dokazování zprávou [právnická osoba] v Pelhřimově o poznatcích k rodině žalobců, mohl tento důkazní návrh vznést již v řízení před soudem I. stupně, což neučinil, proto se v odvolacím řízení jedná o důkaz nepřípustný (srovnej § 205a o. s. ř.). Na základě výpovědí jednotlivých žalobců a svědkyň tak nelze pochybovat o vzájemném rodičovském vztahu vybudovaném mezi poškozeným a jeho dětmi, tedy žalobci a) a c), jakož i o existenci vazby mezi poškozeným a vnučkami, žalobkyněmi b) a d). Nicméně i svědkyně [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] shodně hovořily o nejvřelejší vazbě pouze mezi žalobkyní a) a poškozeným, kterou s poškozeným či v místě jeho bydliště vídaly. Jednalo se však stále o typický a běžný vztah staršího rodiče a dospělého dítěte, kteří vedly samostatné životy a nebyly na sobě závislí ani materiálně (jak správně zmiňuje soud I. stupně). Byť žalobce c) u svého otce rovněž po určitou dobu bydlel, ekonomicky závislí na sobě opět nebyli, přičemž v případě tohoto žalobce nelze pominout jeho rozsáhlou trestnou činnost (17 odsouzení), která vypovídá o jeho nerespektování hodnot uznávaných společností a která se musela odrazit i do jeho vztahu s otcem (odpovědného za výchovu takového syna). V případě žalobkyň b) a d) bylo soudem I. stupně správně přihlédnuto k větší blízkosti ve vztahu mezi žalobkyní b) a poškozeným, když žalobkyně d) byla v době úmrtí poškozeného útlého věku a tato událost na ni až tak velký vliv neměla. Konkrétně přitom uvedla, že „dědeček žil v Pelhřimově, ony (ještě sestra [jméno FO]) v Humpolci, ale navštěvovaly ho. Vybavuje si ho. Nic bližšího k jejich návštěvám nemůže říci, jak to bylo často, ale bylo to pravidelně. Dědu měla ráda, občas si na něj vzpomene, byl na ni hodný, byl fajn. Jeho ztráta jí chybí, to že se s ním již nemůže vídat“. Obdobně i žalobkyně a) uvedla, že [jméno FO] a poškozený měli hezký vztah a že se u ní ztráta dědy nijak neprojevuje, je malá.

19. Shora uvedené posouzení rodinných vztahů a materiální závislosti v rodině žalobců plně odůvodňuje závěr soudu I. stupně, že u žalobců a) a c) je namístě vycházet ze základního odškodnění nemajetkové újmy ve výši 712 220 Kč pro každého z nich, aniž by tyto vztahy sami o sobě odůvodňovaly další navýšení. Pro takové navýšení nesvědčí ani vyšší věk poškozeného (v době usmrcení 61 let), když k větším duševním útrapám osob blízkých vede spíše úmrtí osoby mladší (zejména dítěte). Proto z důvodu skutkové odlišnosti nebyly přiléhavé ani odkazy žalobců v odvolání na konkrétní situace v jimi citovaných soudních rozhodnutích (v jednom případě šlo o úmrtí 15 letého dítěte po operaci, ve druhém o porod zemřelého dítěte). V případě žalobkyň b) a d) pak soud I. stupně logicky, s ohledem na jejich vzdálenější příbuzenský vztah, tuto základní náhradu ponížil a zároveň ji ve vztahu ke každé z nich odstupňoval v závislosti na zjištěných vzájemných vazbách se zemřelým, přičemž jednu polovinu základní částky ve výši 356 110 Kč v případě žalobkyně b) a jednu čtvrtinu základní částky ve výši 178 055 Kč u žalobkyně d) považuje i odvolací soud za plně odůvodněné základní částky pro jejich odškodnění.

20. V obecné rovině je správná rovněž úvaha soudu I. stupně o důvodu navýšení všech těchto základních odškodnění s ohledem na úmyslný trestný čin žalovaného (spáchaný dle odsuzujícího rozsudku v podobě přímého úmyslu), v důsledku kterého došlo k úmrtí [Jméno zainteresované osoby 2/0] st. Pokud žalobci zmínili i brutalitu činu žalovaného, který měl jmenovaného dle odsuzujícího trestního rozsudku nejméně čtrnáctkrát bodnout či říznout kuchyňským nožem, je třeba k tomu z trestního rozhodnutí rovněž zmínit okolnosti doprovázející tento čin, tedy že se jednalo o emočně vyhrocený konflikt mezi žalovaným a [Jméno zainteresované osoby 2/0] st., kterému předcházelo požívání alkoholu oběma z nich. Jelikož tomuto činu nebyl přímo přítomen žádný ze žalobců, nemohl je způsob jeho provedení žádným výraznějším způsobem zasáhnout. Zároveň je třeba přihlédnout i k dlouholetému trestu odnětí svobody žalovaného, plnící určitou satisfakční funkci vůči poškozeným, jakož i k postoji žalovaného k věci, jak správně k této okolnosti přihlížel soud I. stupně. Ten provedeným dokazováním zjistil, že žalovaný zaslal omluvné dopisy [jméno FO] i žalobkyni a), a že [jméno FO] převzal od manželky žalovaného částku 22 927 Kč vynaloženou na úhradu nákladů pohřbu zemřelého. V této souvislosti může odvolací soud odkázat i na odůvodnění odsuzujících trestních rozhodnutí žalovaného, kde soudy obou stupňů konstatovaly upřímnou lítost žalovaného nad svým jednáním. I s ohledem na naposledy uvedené skutečnosti proto odvolací soud neshledal důvody pro další navýšení odškodnění nad rámec odškodnění stanoveného soudem I. stupně v částkách 750 000 Kč pro žalobce a) a c), v částce 360 000 Kč pro žalobkyni b) a v částce 180 000 Kč pro žalobkyni d). Soud I. stupně přitom správně přihlížel i k majetkovým poměrům žalovaného v tom smyslu, že uložená povinnost k náhradě nemajetkové újmu nesmí být pro něho likvidační, přičemž s ohledem na zjištěné spoluvlastnictví bytové jednotky a garáže takový stav u něho nenastane (byť je stanovením platebních povinností zásadně zatížen). Pokud žalovaný v rámci odvolacího řízení vyjádřil opačný názor, sám odvolání proti rozsudku soudu I. stupně nepodal a odvolací soud se tudíž nemohl zabývat tím, zda by žalobcům neměla náležet náhrada nižší.

21. Soud I. stupně nepochybil ani při určení okamžiku prodlení žalovaného s náhradou nemajetkové újmy žalobců, od kterého se odvíjí vznik nároku na zaplacení úroků z prodlení. Zde odvolací soud zcela odkazuje na věcně správně a právně přiléhavé odůvodnění soudu I. stupně. Byl-li žalovaný v době doručování předžalobní výzvy ze dne 28. 3. 2023 ve výkonu trestu odnětí svobody, což muselo být navíc žalobcům zřejmé s ohledem na jeho pravomocné odsouzení, nemohla se předžalobní výzva zasílaná na adresu bydliště žalovaného dostat do jeho dispoziční sféry (§ 570 odst. 1 o. z.) a nemohla tak vyvolat splatnost uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy (k tomu došlo až na základě doručení žaloby).

22. Proto odvolací soud zamítavé výroky II., VI., IV. a VIII. rozsudku soudu I. stupně v rozsahu, v jakém byly dotčeny odvoláním žalobců, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

23. Odvolací soud se naopak ztotožnil s odvoláním žalobců proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť se jedná o řízení, kde soud určuje výši plnění (náhradu nemajetkové újmy) podle své úvahy a je namístě postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015 - R 121/2017), podle kterého tak žalobcům náleží náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. To znamená, že v této souvislosti nebyl přiléhavý argument soudu I. stupně přemrštěnou výší požadavků žalobců (navíc takový názor nevystihuje ani výsledek řízení). Jelikož podle § 137 odst. 1, 2 o. s. ř. odměna za zastupování žalobců advokátem v tomto občanskoprávním řízení náleží mezi náklady řízení, na jejichž náhradu mají žalobci dle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo, není důvodná námitka žalovaného, který s hrazením takových nákladů řízení nesouhlasil. Nicméně odvolací soud neshledal správným vyčíslení nákladů řízení žalobci v podaném odvolání, neboť je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na osobnostních právech, je třeba při určení výše nákladů právního zastoupení vycházet z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), tedy z odměny stanovené dle § 7 bodu 5. ve výši 3 100 Kč za úkon právní služby, snížené o 20 % při zastupování více osob, tj. ve výši 2 480 Kč za každou zastupovanou osobu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22). Za řízení před soudem I. stupně tak právnímu zástupci žalobců náleží odměna za 8 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis a podání žaloby, účast při jednání u okresního soudu ve dnech 28. 5. 2024 a 2. 7. 2024 přesahující vždy 2 hodiny a dále dne 17. 6. 2024), tedy 8 x 4 účastníci x 2 480 Kč, 8 náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT), 18 x náhrada ztráty času po 100 Kč za cesty ke 3 jednáním soudu I. stupně (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), cestovné k těmto jednáním 4 896 Kč a ze součtu těchto částek náhrada 21 % DPH 18 575,76 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem částka 107 031,76 Kč, ze které čtvrtina pro každého ze žalobců činí 26 757,94 Kč. Proto odvolací soud změnil podle § 220 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výrocích IX., X., XI. a XII. o náhradě nákladů řízení a uložil žalovanému, aby zaplatil každému ze žalobců náklady řízení v částce 26 757,94 Kč v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.).

24. Shora uvedený závěr odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení má dopad i na věcnou správnost výroku soudu I. stupně o povinnosti žalovaného k zaplacení soudního poplatku ze žaloby. Nemá-li žalovaný právo na náhradu nákladů řízení vůči žádnému žalobci, přechází na něho podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby ze všech částek jistin přiznaných žalobcům. Jelikož v příslušné položce 3 Sazebníku soudních poplatků jsou stanoveny rozdílné sazby (do částky 200 000 Kč jde o soudní poplatek 2 000 Kč, nad částku vyšší jde o 1 % z této částky), je třeba ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o soudních poplatcích postupovat tak, že v případě přiznaného nároku žalobkyni d) ve výši 180 000 Kč činí soudní poplatek dle položky 3 písm. a) Sazebníku částku 2 000 Kč, v případě ostatních žalobců přiznané nároky převyšují 200 000 Kč a soudní poplatek se tak stanoví ze součtu přiznaných částek 1 860 000 Kč ve výši 1 % dle položky 3 písm. b) Sazebníku, tedy v částce 18 600 Kč. Celkem tedy je žalovaný povinen zaplatit soudní poplatek ze žaloby České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově ve výši 20 600 Kč, a to v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; takto proto odvolací soud změnil dle § 220 o. s. ř. výrok XIII. rozsudku soudu I. stupně.

25. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobci se svým odvoláním ve věci samé neuspěli, a proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vzniklo žalovanému. Ten však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevynaložil, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.