15 Co 241/2025 - 369

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení dědice o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 4. 2025, č. j. 5 C 45/2024-331 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám [Jméno advokáta B] náklady odvolacího řízení v částce 12 600,94 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu žalobkyně, aby soud určil, že žalobkyně je zákonnou dědičkou zůstavitele [jméno FO], narozeného dne [datum], zemřelého dne [datum], posledně bytem [adresa], a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 58 438,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta B].

2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že žalobkyně podala žalobu na určení, že je zákonným dědicem zůstavitele [jméno FO] s tím, že k podání žaloby byla odkázána usnesením Okresního soudu v Pelhřimově a s tím, že je dědicem ve třetí skupině jako osoba spolužijící. Tvrdila, že od roku 2009 společně se zůstavitelem hospodařila, zajišťovala náklady na bydlení, stravování, dopravu apod. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že podmínky § 1637 o. z. nebyly v případě žalobkyně splněny.

3. Soud I. stupně provedl dokazování listinami, fotodokumentací, výslechy účastníků a svědků a zjistil, že den úmrtí zůstavitele [datum] byl určen rozsudkem OS v Pelhřimově ze dne 7. 8. 2024 č. j. 6 Nc 223/2024-58 a že usnesením téhož soudu ze dne 4. 3. 2024 č. j. 132 D 319//2023-68 byla žalobkyni uložena povinnost podat proti žalované (sestra zůstavitele) žalobu na určení, že je zákonnou dědičkou zůstavitele. Dědickému řízení předcházelo řízení u Policie ČR, v jehož průběhu žalobkyně dne 11. 12. 2023 podala vysvětlení, dále podali vysvětlení synové žalobkyně, žalovaná a její manžel. Z důkazů provedených v řízení měl soud za prokázané, že žalobkyně navázala známost se zůstavitelem v roce 2009 a do roku 2017 se s ním stýkala tak, že ve všední dny bydleli u ní v [adresa] a na víkendy jezdili do [jméno FO] k zůstavitelovi. Charakter vztahu v tomto období dle soudu nebylo nutné posuzovat, jelikož pro rozhodnutí ve věci bylo důležité období jednoho roku před smrtí zůstavitele. Změna ve vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem nastala v období, kdy byl nemocen otec zůstavitele a po jeho úmrtí. sama žalobkyně uvedla, že v té době zůstala bydlet v [Anonymizováno], se zůstavitelem se navštěvovali, společně však nehospodařili. Ve shodě se svým synem Jaroslavem pak vypověděla, že po smrti otce zůstavitele v roce 2017 či 2018 u něho začala zase bydlet, syn Martin uvedl, že stěhování proběhlo až v roce 2021. Odlišně vztah žalobkyně se zůstavitelem popisovali žalobkyně a její synové v při podání vysvětlení. Nezávisle na sobě tehdy popsali, že po smrti otce zůstavitele (rok 2018) žalobkyně se zůstavitelem v [jméno FO] nebydlela, jen občas se navštěvovali a naposledy u něho přespala v roce 2022. Všichni přitom odkazovali na značný nepořádek v domě zůstavitele. V řízení před soudem žalobkyně a její synové popisovali vedení společné domácnosti zůstavitele a žalobkyně po smrti jeho otce, ovšem proti nim stojí výpovědi žalované, jejího manžel, jejich dětí a výpovědi občanů z [adresa], které tvrzení žalobkyně a jejích synů vyvrací. Mezi výpověďmi žalobkyně a jejích synů před soudem shledal soud I. stupně rozpor např. v tom, že žalobkyně tvrdila, že zůstavitel měl srpnu 2023 trávit s ní a syny dovolenou, to však synové žalobkyně nepotvrdili a rovněž i další rozpor, jejich výpovědi znevěrohodňují. S ohledem na další provedené důkazy měl soud I. stupně přímo za prokázané, že ze strany žalobkyně a jejích synů nejde o věrohodný popis vztahu zůstavitele a žalobkyně, protože bylo prokázáno, že žádná společná domácnost v období posledního roku života zůstavitele vedena nebyla. To vyplynulo z výpovědí řady svědků ve věci a ve vztahu k účastnicím nezainteresovaných, kteří nepotvrdili tvrzení žalobkyně, že se po smrti otce zůstavitele k zůstaviteli do [jméno FO] nastěhovala, že s ním až do srpna 2023 bydlela a že až na výjimky denně dojížděla do [adresa] autem k výkonu své podnikatelské činnosti a že zpět do [adresa] odešla jen z důvodu léčby jejího zranění. Žalovaná vypověděla, že v určitých intervalech po roce 2017 až do 2020 s členy své rodiny jezdila k zůstaviteli uklízet, což tito potvrdili, jakož i to že přítomnost žalobkyně v domácnosti neregistrovali. Pakliže by žalobkyně u zůstavitele od roku 2017 žila, nemuselo by docházet k jakékoliv výpomoci ze strany rodiny žalované. Ta po roce 2020 za zůstavitelem jezdila již jen jedenkrát či dvakrát měsíčně, dovnitř však už nechodila kvůli neúnosnému nepořádku, který byl i uvnitř domu. Syn žalované [jméno FO] byl uvnitř domu ještě v roce 2021 a 2022, avšak žádné dámské věci v domě nezaregistroval. Dle výpovědi tohoto svědka byly v domě odpadky, zašlapané kočičí výkaly a mezi vším měl zůstavitel vyšlapanou pěšinku. [adresa] byla zarostlá a svědek ji v roce 2023 na žádost zůstavitele posekal. Manžel žalované rovněž vypovídal o značném nepořádku, přesto však až do roku 2023 jezdil zůstaviteli čistit kotel, v poslední době z důvodu zhoršujícího se stavu nepořádku chodil jen do kotelny. Svědkové [jméno FO] a [jméno FO], občané [jméno FO], zůstavitele navštěvovali do roku 2020 či 2022, konstatovali zhoršující se nepořádek v domě a také to, že v domácnosti nezaregistrovali žalobkyni ani žádné dámské věci. Mezi výpověďmi žalované, členů její rodiny a svědků [jméno FO] a [jméno FO] soud I. stupně neshledal žádné rozpory a je z nich zřejmé, že zůstavitel žil sám, a že s nikým nevedl společnou domácnost. Jejich tvrzení o nepořádku v domě zůstavitele podporuje fotodokumentace pořízená policejním orgánem po nálezu těla zůstavitele dne 11. 12. 2023 a sama žalobkyně potvrdila, že takový nepořádek se v domácnosti zůstavitele nacházel i před srpnem 2023. Z této fotodokumentace a videozáznamu pořízeného žalovanou vyplynulo, že nepořádek se nacházel prakticky ve všech místnostech (výjimkou byla ložnice) a že šlo o takový nepořádek, že si lze jen těžko představit, že by někdo mohl v takovém prostředí bydlet. Již na základě těchto důkazů měl soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně sice měla se zůstavitelem určitý vztah, který ale nelze po roce 2017 považovat za vztah přímo spolužijících osob či osob, které by vedly společnou domácnost. Tento vztah nepřekročil osobní charakter návštěv či návštěvu za účelem využití zahrady na výsadbu plodin, která ale jinak tvořila džungli. To potvrzují již zmiňovaní svědkové a dále svědkyně [Anonymizováno], která okolo domu zůstavitele jezdila denně. Svědek [Anonymizováno], starosta obce [jméno FO], s určitostí vypověděl, že se zůstavitelem nikdo nebydlel, a že mu sám zůstavitel řekl, že se žalobkyní nechce bydlet, že chce být sám. Svědkyně [jméno FO] z rozhovorů se žalobkyní pochopila, že tato jezdí k zůstaviteli spíše kvůli zahradě, nikoliv že by se k němu nastěhovala. Svědkyně [Anonymizováno] potvrdila zanedbanost zahrady, rovněž i svědkyně [adresa] a svědek [Anonymizováno], kteří žalobkyni viděli jen u záhonů na zahradě a ne v domě. Soud I. stupně proto uzavřel, že vztah žalobkyně a zůstavitele neodpovídá společné domácnosti, jak ji definoval Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001 a žalobu jako nedůvodnou zamítl a podle úspěchu ve věci rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž uvedla, že na základě provedeného dokazování zákonnou domněnku danou ust. § 1637 odst. 1 o. z. splňuje. Její vztah se zůstavitelem byl vztahem dlouhodobým trvajícím od roku 2009 do roku 2023. Střídavě žili v [adresa] a v jeho bydlišti v [jméno FO], účelem společného bydlení bylo založení a vedení trvalé domácnosti a podílení se na hospodaření a chodu domácnosti. Situace se změnila po smrti otce zůstavitele v roce 2017, kdy žalobkyně na výslovné přání jezdila do [jméno FO] z počátku jedenkrát týdně, později čtyřikrát týdně a když se po půl roce zůstavitel se smrtí otce smířil, začala v jeho domácnosti bydlet a přespávat. Poukázala na důkazy, jimiž dokládala společnou účast na různých akcích, rekreaci, skautském táboře apod. a že i když byla od srpna 2023 do prosince 2023 v léčebném procesu, zůstavitele pravidelně navštěvovala, v [jméno FO] přespávala a pokud jí to zdravotní stav dovolil, pečovala o společnou domácnost, minimálně se snažila alespoň uvařit. Se zůstavitelem byla po tu dobu v telefonickém kontaktu a plánovala s ním společné akce. Tyto skutečnosti soud I. stupně pominul, odhlédl od výpovědi žalobkyně a jejích synů a účelově vyšel pouze z výpovědí žalované, jejích příbuzných a obyvatelů obce [adresa] a z úředního záznamu. Žalobkyně je přesvědčena, že soud I. stupně hodnotil důkazy v rozporu s ust. § 132 o. s. ř. Za věrohodnou vzal pouze výpověď žalované, přitom z usnesení o odložení věci ze dne 4. 1. 2024 vyplývá, že žalovaná se zůstavitelem neudržovala žádný vztah, proto nemůže nic vědět o tom, jaký vztah a soužití bylo mezi žalobkyní a zůstavitelem. Z výpovědi žalované, jejího manžela [právnická osoba] plyne, že od roku 2017 za zůstavitelem, až na výjimky, které spočívaly v posečení trávy, za zůstavitelem nikdo nejezdil. Další osoby, které podaly svědeckou výpověď, [jméno FO], [jméno FO], [Anonymizováno] a další, měly o vztahu zůstavitele se žalobkyní jen zprostředkované informace, protože se zůstavitelem neměli nic společného, nezajímal je jako člověk, vídaly ho sporadicky a náhodně, když se objevil venku, což ale bylo od roku 2017 minimálně. Zůstavitel v tomto období již nepracoval, pobýval se žalobkyní většinu času uvnitř, popř. byli spatřeni společně se žalobkyní na zahradě. Z hlediska členění důkazních prostředků lze však za směrodatnou považovat pouze výpověď žalobkyně a jejích synů, kteří jediní byli přímými účastníky vztahu zůstavitele a žalobkyně na rozdíl od ostatních svědků, jejichž výpovědi soud I. stupně hodnotil. Pominul, že o vztahu žalobkyně se zůstavitelem vypovídali také občané [adresa], a to, [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Dále žalobkyně s poukazem na obsah své výpovědi a jejích synů namítala, že zde není žádný rozpor týkající se otázky společného bydlení, jak tvrdí soud I. stupně, a soudem zmiňovaný rozpor ohledně účasti zůstavitele na společné dovolené není pro rozhodnutí významný. Namísto toho, aby se soud I. stupně zabýval důkazy, které mají největší důkazní sílu, věnoval se sdělení žalobkyně v rámci úředního záznamu č. j. KRPJ-144020-7/TČ-2023-161771. Z toho, co žalobkyně policejnímu orgánu sdělila, nevyplývá, že spolu se zůstavitelem nezačala bydlet po roce 2018 a že nevedli společnou domácnost. Žalobkyně a její synové shodně před soudem vypověděli, že žalobkyně měla se zůstavitelem po smrti jeho otce pauzu a shodně potvrdili, že po roce 2022 spolu bydleli. Soud I. stupně nijak nekonkretizoval, proč je mezi úředním záznamem a svědeckými výpověďmi žalobkyně a jejích synů rozpor. Navíc tento úřední záznam nevypovídá nic o tom, jaké bylo soužití žalobkyně a zůstavitele v období posledního roku před smrtí zůstavitele. Přestože soud I. stupně podrobně a dlouze vyslýchal žalobkyni a její syny, nakonec upřednostnil jejich vysvětlení podaná u policejního orgánu, příp. další nepřímé důkazy. Samotný úřední záznam není důkazem, který se dá použít v civilním řízení, navíc ne za situace, kdy se provádělo rozsáhlé dokazování, kde byli žalobkyně a její synové dlouze vyslýcháni a nebyli soudem označení jako nevěrohodní. Stran použití úředního záznamu jako jediného důkazního prostředku žalobkyně odkázala na rozhodnutí NSS ze dne 22. 9. 2016, č. j. 4 As 152/2016-37 a na další, z nichž plyne, že úřední záznam je pouze záznamem o podaném vysvětlení a nelze ho brát jako pravý důkazní prostředek, z něhož by měl soud vyvozovat závěry. Žalobkyně a její synové se shodli v otázce, že žalobkyně a zůstavitel i po roce 2017 spolu bydleli a sdíleli společnou domácnost. Synové žalobkyně vypověděli, že brali zůstavitele jako svého tátu, že spolu žili jako rodina, chodili na výlety. Přesto se soud I. stupně zaměřil jen na výpověď žalované, jejích příbuzných a občanů [jméno FO], ovšem tyto výpovědi však nehodnotil ve vzájemných souvislostech, nevyhodnotil úřední záznam jako důkaz ve vztahu ke svědecké výpovědi žalobkyně spolu se svědeckými výpověďmi jejích synů, nevyjasnil, z jakého důvodu dal přednost důkazu, který pouze na jednání přečetl před svědeckou výpovědí žalobkyně, která v intencích soudního jednání nebyla pro soud I. stupně nevěrohodná. Žalobkyně dále poukázala na to, že i po operaci v roce 2023 byla neustále v kontaktu se zůstavitelem, telefonovali si a plánovali po návratu z nemocnice společné akce. Nepořádek v domě se nacházel pouze v jedné místnosti, protože zůstavitel si přál, aby tato zůstala zcela neporušena, aby se nic neodnášelo a neuklízelo. Souhrn fotografií zaslaných žalovanou je pouze účelový a zobrazuje pouze jednu místnost v celém domě. Nepořádek jako takový byl poznačen zoufalstvím a reakcí zůstavitele na smrt otce a dále i tlakem rodiny žalované, která chodila neohlášeně dovnitř a zůstavitel měl strach z možného napadení dříve, než se otevřou dveře. Ukládáním věcí v těsné blízkosti dveří se bránil před nekontrolovatelnými nájezdy rodiny žalované. Nepořádek byl pouze v té místnosti, kde zůstavitel žil se svým otcem, chtěl, aby tato místnost zůstala neporušena a nechtěl, aby se v ní uklízelo a žalobkyně to respektovala. Z fotografií předložených žalobkyní je zřejmé, že v ložnici a v další místnosti, obývacím pokoji, se uklízelo, tam nepořádek nebyl. Videozáznam pořízený žalovanou je z května 2024, kdy již byl zůstavitel dávno po smrti a soud měl tento důkaz vyhodnotit jako nevěrohodný. S ohledem na vady, jichž se soud I. stupně při hodnocení důkazů dopustil, žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn a žalobě vyhověno.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že soud I. stupně správně z provedených důkazů vyhodnotil daná skutková zjištění. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a nesplnila tak podmínky § 1637 odst. 1 o. z. pro vznik dědického práva po zůstaviteli. Tvrzení žalobkyně ohledně dlouholetého soužití se zůstavitelem ve společné domácnosti bylo vyvráceno celou řadou svědeckých výpovědí, přičemž o věrohodnosti výpovědí těchto svědků nelze mít žádné pochybnosti, když tito nemají k věci ani účastníkům žádný vztah. Žalobkyně opakovaně zkresluje skutečnosti, z nichž dovozuje důvodnost žaloby. Žalobkyně např. v rámci své výpovědi před soudem dne 20. 6. 2024 uvedla, že se se zůstavitelem přestěhovala do [jméno FO] v roce 2017, měsíc po úmrtí otce zůstavitele, v rámci odvolání však opakuje tvrzení obsažené v žalobě, že začala bydlet a přespávat v domácnosti zůstavitele v roce 2017 přibližně po 6 měsících od smrti otce zůstavitele. Syn žalobkyně [jméno FO], který měl být se zůstavitelem v častém kontaktu, k tomuto uvedl, že se žalobkyně přestěhovala za zůstavitelem do [jméno FO] až v roce 2021. Žalobkyně dále uvedla, že od srpna 2023, i když byla v neustálém léčebném procesu a odkázaná na invalidní vozík, pravidelně navštěvovala zůstavitele v [jméno FO] a přespávala tam. Pokud jí to zdravotní stav dovolil, pečovala o společnou domácnost a minimálně se snažila alespoň vařit. Toto tvrzení je opět v rozporu s tím, co žalobkyně uvedla ve své výpovědi před soudem, kde tvrdila, že poté, co utrpěla úraz, začala bydlet opět v [Anonymizováno], se zůstavitelem si telefonovali a v souvislosti s lékařskými návštěvami ohledně převazů jí vozili synové, se u zůstavitele zastavovala popovídat si, ovšem jen u vrat, protože pro žalobkyni upoutanou na invalidním vozíku, byl pohyb po dvorku v [jméno FO] nemožný. Návštěvy zůstavitele ze strany členů rodiny žalované nebyly motivovány snahou rodiny něco od zůstavitele zinkasovat a obohatit se na jeho úkor. V tomto směru jde o nepodložené tvrzení žalobkyně a žalovaná toto tvrzení vnímá jako urážku její a celé rodiny. Žalovaná také rozhodně nepředložila zkreslené fotografie ani nijak nemanipulovala s věcmi zůstavitele. Tímto tvrzením žalobkyně zasahuje do osobnostních práv žalované a narušuje její čest a důstojnost. Zásadu volného hodnocení důkazů soud I. stupně neporušil, jeho závěry jsou logické a souladné s provedenými důkazy.

6. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Odvolací soud proto věc projednal a přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 o. s. ř. v celém rozsahu.

7. Odvolání není důvodné.

8. Podle § 1637 odst. 1 o. z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

9. Soud I. stupně vyšel z definice společné domácnosti s odkazem na právní úpravu uvedenou v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) a s odkazem na rozhodnutí NS ze dne 23. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 627 /2001 s tím, že toto rozhodnutí je aplikovatelné i za účinnosti nyní platného občanského zákoníku. Správnost tohoto názoru je podpořena rozsudkem ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, v němž Nejvyšší soud uvedl, že společnou domácnost definoval obč. zák. v § 115 zákona č. 40/64 obč. zák. tak, že domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ačkoliv současný o. z. definici zákonného pojmu domácnost z předchozí právní úpravy provedené obč. zák. nepřevzal, nelze od ní zcela odhlédnout, zejména pokud z ní rozhodovací praxe soudů vycházela i při ustálení pojmu společná domácnost podle ust. § 475 odst. 1 obč. zák., který zůstal zachován i v současné právní úpravě nabývání dědictví ze zákona (§ 1637 odst. 1 o. z.). I nadále je proto možné vycházet z pojmu společné domácnosti, jak ji definoval Nejvyšší soud v rozhodnutí citovaném soudem I. stupně.

10. Dle § 132 o. s. ř. soud důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě, a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

11. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popř. hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy podávají zprávu, lze považovat za pravdivé a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností. Soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl, nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.

12. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, může odvolací soud zasáhnout do výsledku činnosti soudu I. stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu tento soud dospěl, neodpovídá postupu danému § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem I. stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení odporuje ust. § 133 až 135 o. s. ř. Nelze-li soudu I. stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry.

13. V odstavci 7. odůvodnění rozsudku soud I. stupně na základě účastnických výpovědí a svědeckých výpovědí vyhodnotil vztah zůstavitele a žalobkyně do roku 2017 jako vztah vážný s tím, že tito se nepochybně navštěvovali a přespávali u sebe. Významné posoudit jejich vztah i v tomto období bylo z hlediska toho, že po roce 2017 zaznamenal jejich vztah změnu, jak tvrdila samotná žalobkyně a její synové. Žalobkyně vypověděla, že po dobu nemoci otce zůstavitele v roce 2017 zůstala bydlet v [Anonymizováno], se zůstavitelem se navštěvovali, ale nehospodařili spolu. Zároveň však uvedla, že po smrti otce zůstavitele v roce 2017 s ním vztah obnovila a začala u něho bydlet, což opět potvrdili její synové (syn Martin uvedl, že to bylo až v roce 2021). Pokud soud I. stupně z úředních záznamů o podaném vysvětlení žalobkyně a jejích synů, jimiž provedl důkaz, stran vztahu žalobkyně a zůstavitele po roce 2017 zjistil odlišné skutečnosti, správně postupoval, pokud ve vztahu k těmto úředním záznamům hodnotil věrohodnost výpovědi žalobkyně a jejích synů před soudem. K úřednímu záznamu jako důkazu je nutno uvést, že v ustanovení § 125 o. s. ř. jsou důkazní prostředky vyjmenovány jen příkladmo, což znamená, že v občanském soudním řízení (na rozdíl od trestního řízení, jak správně uvádí žalobkyně) soud může jako důkazní prostředek užít vše, co je způsobilé zjistit skutkový stav věci, tedy i úřední záznam o podaném vysvětlení. Pro jeho slabou důkazní sílu je ale nutno posoudit jeho relevanci, způsob pořízení, nemůže být jediným rozhodujícím důkazem a nemůže nahradit výpověď svědka. Toho si byl soud I. stupně vědom, protože úřední záznamy o podaném vysvětlení, které byly pořízeny po nálezu těla zůstavitele nehodnotil izolovaně, ale v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. spolu s dalšími provedenými důkazy (výpovědi svědků, fotodokumentace, výpověď žalované). Pakliže žalobkyně soudu I. stupně vytýká, že úřední záznamy nehodnotil i ve vztahu k výpovědi svědkyně [jméno FO], [jméno FO] či [jméno FO], je z odstavce 7. napadeného rozsudku patrné, že tyto svědecké výpovědi hodnotil v souvislosti s hodnocením vztahu žalobkyně pouze do doby, než onemocněl otec zůstavitele či než zemřel, tedy do roku 2017 a 2018, protože o období následném z jejich výpovědi nic relevantního nevyplynulo. Žalobkyně podávala vysvětlení dne 11. 12. 2023 a vyjadřovala se nejprve k tomu, jaké byly okolnosti nálezu těla zůstavitele a poté poměrně podrobně popisovala svůj vztah se zůstavitelem (jak dlouho trval, že byl krásný, kdy spolu začali bydlet). Mimo jiné uvedla, že od smrti otce zůstavitele se se zůstavitelem spíše jen navštěvovali, a to v [jméno FO], podle domluvy 1x či 4x týdně; u zůstavitele pobyla hodinu, 2 hodiny nebo půl dne podle toho, co dělali. Synové k němu jezdit moc nechtěli, protože zůstavitel měl doma špínu, což jim vadilo. Zůstavitel žil 5 let v nepořádku, i jí to vadilo, ale respektovala to. Se zůstavitelem jezdila několikrát do roka po výletech, už u něho moc nepřespávala, naposledy asi během roku 2022. Dále se žalobkyně vyjadřovala i k finančnímu hospodaření; uvedla, že každý měl svůj bankovní účet a své peníze, každý hospodařil dle svých potřeb, nevěděla, u jaké banky měl zůstavitel účet, z něhož peníze nevybírala, neměla k dispozici ani jeho platební kartu. Synové žalobkyně se ke vztahu jejich matky se zůstavitelem vyjadřovali stručně, přesto z jejich vyjádření plyne, že posledních 5 let před smrtí zůstavitele byl jejich vztah jen o občasných návštěvách. Vypovídali-li žalobkyně a její synové před soudem o společném soužití a společném bydlení žalobkyně se zůstavitelem v [jméno FO] po smrti jeho otce, a tedy i v rozhodném období jednoho roku před smrtí zůstavitele, lze plně souhlasit se soudem I. stupně, že jejich výpovědi podaným vysvětlením odporují.

14. Nelze souhlasit se žalobkyní, že úřední záznam obsahuje pouze strohé podání toho, co bylo posléze vysvětleno samotnou účastnickou výpovědí žalobkyně (nikoliv svědeckou, jak tvrdí žalobkyně), a že úřední záznam nereaguje na období posledního roku života zůstavitele. Z úředního záznamu je zcela zřejmé, že žalobkyně se vyjadřovala i o období po smrti otce zůstavitele až do smrti samotného zůstavitele. Výslovně uvedla, že po smrti otce zůstavitele jezdila do [jméno FO] na několika hodinové návštěvy, které se omezovaly na pití kávy, obstarávání záhonů na zahradě, na nakupování potravin apod. Dále uvedla, že u zůstavitele přespala naposledy během roku 2022 a že finančně hospodařili odděleně. Pakliže žalobkyně při podání vysvětlení hovořila o vztahu se zůstavitelem od jeho počátku až do jeho smrti, je s podivem, že by se nezmínila o obnovení vztahu s ním po smrti jeho otce, tedy, že spolu znovu začali žít, hospodařit, že vedli společnou domácnost apod. Ačkoliv podání vysvětlení nemá povahu výpovědi svědka a nelze jej považovat bez dalšího za plnohodnotný důkaz, jeví se v daném případě jeho obsah konkrétní a jasný, a navíc koresponduje s dalšími provedenými důkazy. Těmi jsou svědecké výpovědi řady svědků (příbuzní žalované, občané [jméno FO]) a četná fotodokumentace vnitřku zůstavitelova domu, které soud I. stupně podrobně hodnotil v odstavcích 13. až 16. napadeného rozsudku (opět v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) a neshledal, že by mezi výpověďmi těchto svědků byly nějaké rozpory, případně že by některý ze svědků nebyl věrohodný. Výpovědi uvedených svědků nelze odmítnout jen proto, že se zůstavitelem nebyli v každodenním kontaktu nebo že ho často nenavštěvovali (včetně příbuzných žalované), protože i přesto měli takové poznatky o způsobu života zůstavitele, z nichž soud I. stupně mohl učinit odpovídající závěry. Namítá-li žalobkyně, že žalovaná a její příbuzní mají zájem na výsledku tohoto sporu, pomíjí, že jejich výpovědi (na rozdíl od výpovědi žalobkyně) byly podpořeny výpověďmi řady svědků, kteří jistě zájem na výsledku daného sporu nemají, neboť jde o osoby, které k účastnicím řízení či k žalované v žádném blízkém vztahu nejsou. Pakliže na podkladě obsahu úředních záznamů ve spojení se svědeckými výpověďmi příbuzných žalované a občanů obce [adresa] a fotodokumentace domu zůstavitele, která vzbuzuje důvodné pochybnosti o tvrzení žalobkyně, že v takovém prostředí mohla pečovat o domácnost, prát, vařit, nebo ohřívat jídlo, vykonávat osobní hygienu, apod., soud I. stupně uzavřel, že účastnická výpověď žalobkyně (nikoliv svědecká) o období po roce 2017 a 2018 a svědecké výpovědi jejích synů jsou nevěrohodné, lze s ním plně souhlasit, jakož i s tím, že z tohoto důvodu těmto výpovědím nepřikládá žádný zásadní význam. Závěru o nevěrohodnosti výpovědí žalobkyně a jejích synů neodporuje ani námitka žalobkyně, že soud I. stupně prakticky nijak neodůvodnil svůj závěr, že výpovědi žalobkyně a jejích synů před soudem byly ve vzájemném rozporu a že jediný marginální rozpor shledal v tom, že vypovídali odlišně o dovolené na chatě [adresa]. V tom lze se žalobkyní sice souhlasit, ovšem ani při neexistenci vzájemných rozporů mezi jejich výpověďmi nelze s ohledem na výše uvedené považovat jejich výpovědi za věrohodné, přestože, jak žalobkyně tvrdí, byli ona a její synové přímými účastníky vztahu žalobkyně se zůstavitelem, na rozdíl od žalované a dalších svědků.

15. Namítaná pochybení v procesu hodnocení důkazů odvolací soud neshledal. Soud I. stupně hodnotil všechny důkazy, žádný z nich nepominul, důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a hodnocení důkazů nevykazuje žádné logické rozpory. Závěr soudu I. stupně, že žalobkyně a zůstavitel rok před jeho smrtí netvořili společnou domácnost, jak má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, má tak oporu v provedeném dokazování a žalobkyni se nepodařilo tento závěr zpochybnit.

16. Z těchto všech důvodů byl proto napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně výroku o nákladech řízení, který je rovněž správný.

17. Žalovaná byla v řízení úspěšná, náleží jí proto náhrada nákladů odvolacího řízení v plné výši dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu za 2 úkony po 3 700 Kč (vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání), 2 režijní paušály po 450 Kč, náhradu za promeškaný čas strávený na cestě ve výši 900 Kč (6 půlhodin x 150 Kč), cestovné z [adresa] a zpět ve výši 1 214 Kč, DPH 21 % DPH, 2 186,94 Kč, tj. celkem 12 600,94 Kč.