15 Co 264/2025 - 116

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně][Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. ledna 2025, č. j. 10 C 168/2024-70 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč, potvrzuje, a v části tohoto výroku o lhůtě k plnění mění tak, že žalovaný je povinen částku 200 000 Kč zaplatit žalobkyni do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni další částku 220 000 Kč, mění tak, že se žaloba v této části zamítá.

III. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek mění tak, že se žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Táboře soudní poplatek za žalobu neukládá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 31 339 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku 420 000 Kč a nahradil jí náklady řízení v částce 20 848,30 Kč k rukám její právní zástupkyně. Současně je žalovaný povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře soudní poplatek 4 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto rozhodl soud I. stupně o žalobě žalobkyně s požadavkem na zaplacení částky 420 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku širšího jednání žalovaného spočívajícího jednak ve skutcích, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 3. 2023, č. j. [Anonymizováno], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2023, č. j. [Anonymizováno], a dále kterými se snažil žalobkyni dehonestovat v zaměstnání poté, co z neznámých důvodů nabyl přesvědčení, že žalobkyně ovlivnila odebrání jeho plného invalidního důchodu, přičemž tímto jednáním chtěl docílit propuštění žalobkyně ze zaměstnání. Urážkám a výhružkám žalovaného je žalobkyně vystavena i v místě svého bydliště, kde žalovaný obývá dům umístěný v blízkém sousedství, a kromě slovních urážek obtěžuje a šikanuje nejen žalobkyni, ale i celou její rodinu.

3. Žalovaný odmítl odpovědnost za duševní újmu žalobkyně. Žádné další incidenty se nedějí, jelikož byl nucen se z domu v [Anonymizováno] ulici odstěhovat a nejezdit tam. Naopak jemu někdo poničil garážová vrata, branku, fasádu plotu, fasádu domu. Našel na svém pozemku injekční stříkačky a lidské a psí exkrementy. Někdo mu také močí a plive na branku. Syn žalobkyně jej srazil autem a opakovaně vůči němu vykřikuje urážlivé výroky.

4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, a to zejména spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. [Anonymizováno], po skutkové stránce dovodil, že žalobkyně je dlouhodobě vystavena obtěžujícímu jednání žalovaného, které dosahuje takové intenzity, že jeho část byla předmětem trestního řízení a žalovaný byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu nebezpečné vyhrožování. Útoky vůči žalobkyni se datují od 19. 10. 2021 a jejich impulsem byla domněnka žalovaného, že se žalobkyně podílela na snížení výše jeho invalidního důchodu. To však žalobkyně žádným způsobem neovlivnila a ovlivnit ani nemohla, což bylo potvrzeno v rámci standardního odvolacího postupu i v rámci správního soudnictví. Žalovaný zahájil obtěžování žalobkyně a dalších členů její rodiny v místě bydliště a dále její systematickou dehonestaci v zaměstnání. Jednání žalovaného podle obsahu trestního spisu pokračuje až do současné doby, a to přes jeho pravomocné odsouzení a přesto, že nadřízená žalobkyně žalovanému opakovaně vysvětlila, že žalobkyně výši jeho invalidního důchodu neovlivnila, a dokonce i přesto, že byl žalovanému invalidní důchod navýšen zpět na původní stupeň. Žalobkyně je v důsledku jednání žalovaného od 14. 12. 2021 až do současné doby v péči psychologa, kde řeší úzkostné stavy spojené s příchodem a odchodem z domu, obavu z pobytu v zaměstnání spojenou s nejistotou, kdy bude čelit agresivnímu jednání žalovaného. Intenzita a rozsah úzkostí a následných dysforií naplňují diagnózu akutní stresová porucha a posttraumatická stresová reakce.

5. Jelikož žalobkyně byla jednáním žalovaného dotčena na jejích osobnostních právech ve smyslu § 81 odst. 1 a 2 a § 82 odst. 1 o. z. jí vznikl dle § 2956 o. z., § 2951 odst. 2 o. z. a § 2957 o. z. nárok na nemajetkovou újmu ve formě přiměřeného zadostiučinění, kterého se domáhala původně v trestním řízení. Za účelem komplexního posouzení výše nároku však byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, byť rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 3. 2023, č. j. [Anonymizováno], přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč. Ovšem dle odvolacího soudu uvedené rozhodnutí nezohledňovalo dehonestaci, jíž byla žalobkyně jednáním žalovaného vystavena ve svém zaměstnání, ani celkový kontext působení žalovaného na život žalobkyně ve všech jeho oblastech. Z tohoto důvodu považoval soud I. stupně za opodstatněný nárok žalobkyně v požadované částce 420 000 Kč, kterou umožňují žalovanému uhradit i jeho majetkové poměry, neboť dle údajů katastru nemovitostí je výlučným vlastníkem pozemků p. č. [hodnota] a p.č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a soudní poplatek za žalobu uložil zaplatit žalovanému dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítl v něm, že při jednání nebyli účastníci řízení slyšeni, a stěžejní dokazování provedl soud především spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. [Anonymizováno]. Tímto postupem byla porušena zásada přímosti a bezprostřednosti, což se týká především čtení protokolů o hlavním líčení ze dnů 8. 12. 2022, 26. 1. 2023 a 9. 3. 2023, a to výpovědí žalobkyně, syna žalobkyně, manžela žalobkyně, přítelkyně syna žalobkyně a sousedů [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Soud I. stupně tak neměl k dispozici aktuální prohlášení žalobkyně o dopadech spáchané trestné činnosti žalovaným na její život, neboť ta předchozí jsou datována dnem 9. 11. 2022, 1. 12. 2022 a 8. 2. 2023. Dále byly v rozporu se zákonem provedeny další důkazy, a to čtením svědeckých výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO], ředitelky Okresní správy sociálního zabezpečení v Táboře, a rozsáhlou e-mailovou komunikací žalovaného adresovanou [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Relevantními jsou pouze důkazy, které byly žalobkyní předloženy se žalobou, což je zpráva o psychologické péči žalobkyně ze dne 14. 9. 2022 a 8. 1. 2025 a dále sdělení Policie České republiky, že žalovaný byl několikrát vyšetřován jako podezřelý pro nadávky apod. [jméno FO] vše překrucuje, vypovídá nepravdy a polopravdy. Celá situace začala tím, že žalobkyně vykřikovala na celou ulici, že provede důchodovou reformu. V té době netušila, že žalovaný věděl, kde je zaměstnaná. Proto si celou situaci spojil dohromady zvláště potom, co se mu žalobkyně vysmála, že mu byl invalidní důchod odebrán. Posudková lékařka ČSSZ v Táboře [tituly před jménem] [jméno FO] žalovanému po telefonu potvrdila, že za ní žalobkyně opravdu byla a vyjadřovala se ke stupni invalidity žalovaného. Ze svého domu žalovaný slyšel, že žalobkyně vykřikuje, že žalovaného zničí a dostane do ústavu. Snížením invalidního důchodu žalovaný přišel o velkou část příjmu, který je jediným zdrojem jeho živobytí. Přestože e-maily byly jako důkazy provedeny v rozporu se zákonem a nemělo by se k nim jako k důkazům přihlížet, s odstupem času žalovaný uznává, že jsou obsahově opravdu značně nevhodné a nevkusné a zcela jistě by je nenapsal, pokud by jeho psychický stav byl v té době stabilní. V té době však přišel o invalidní důchod, k tomu byl šikanován sousedy podáváním nesmyslných trestních oznámení. Chodil na policii, kde byl vyslýchán za věci, kterých se nedopustil. Byl také sražen synem žalobkyně v [Anonymizováno] ulici autem a z tohoto důvodu má strach chodit ulicí, zvláště když ví, že byl sražen člověkem, který byl 3,5 roku ve výkonu trestu odnětí svobody. Silná psychická zátěž způsobila, že mu začaly vypadávat i vlasy, a proto se nechal dobrovolně hospitalizovat na psychiatrii. V inkriminovanou dobu musel být při psaní e-mailů dočasně nepříčetný a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti musely být naprosto vymizelé. Nyní je řádně zamedikovaný a stabilizovaný. Proto navrhuje, aby byl jeho zdravotní stav v inkriminovanou dobu přezkoumán z psychiatrického hlediska. Soud se rovněž vyjadřuje k jeho majetkovým poměrům, ke kterým je nutno uvést, že do poloviny jeho domu investovala jeho matka, která se na něm i nadále podílí a finančně jej podporuje. Vzhledem ke svému onemocnění žalovaný nemůže nyní pracovat a pevně věří, že až se situace se sousedy uklidní, bude moci do zaměstnání nastoupit. Nyní je tedy pouze příjemcem invalidního důchodu ve výši 20 000 Kč. Napadeným rozhodnutím by přišel o střechu nad hlavou a skončil by jako bezdomovec. Pokud by měl nějakou částku na náhradě nemajetkové újmy uhradit, žádá, aby mu splatnost byla odložena s ohledem na jeho majetkové poměry na dobu 6 měsíců. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku s tím, že obsahem odvolání jsou účelová a smyšlená tvrzení žalovaného. Ten až v tomto odvolání tvrdí, že byl napadán rodinou žalobkyně. Bylo však prokázáno, že je to právě žalovaný, kdo napadá žalobkyni a její rodinu, kdo činil různá oznámení na státní i městskou policii. Žalobkyně nepracuje na úseku důchodového zabezpečení, nemá tedy nic co do činění s invalidním důchodem žalovaného a ani nevěděla, že žalovaný invalidní důchod pobírá. Oproti tomu žalovaný dobře věděl, kde žalobkyně pracuje.

8. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zčásti důvodné.

9. Odvolací soud může předně konstatovat, že v procesním postupu soudu I. stupně neshledal žádnou vadu řízení ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř., pro kterou by napadené rozhodnutí nemohlo obstát. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy, vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků s tím, že pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (§ 125 o. s. ř.); výjimku by představoval pouze důkaz nezákonný nebo nezákonným způsobem opatřen. V daném případě okresní soud vycházel zejména z důkazů opatřených v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. [Anonymizováno], které v rámci tohoto občanskoprávního řízení provedl jako důkazy tím způsobem, že konkrétní listiny či protokoly o výpovědích osob v rámci trestního řízení přečetl. Jednalo se o postup, který byl v souladu s citovaným ustanovením § 125 o. s. ř. Provedení těchto důkazů nebylo podmíněno ani souhlasem účastníků tohoto občanskoprávního řízení (na rozdíl od postupu v řízení trestním). Přitom dle § 120 odst. 1 o. s. ř. je na účastnících řízení, aby důkaz označili, a pak je na soudu, aby zvážil, které důkazy provede. Žalobkyně důkaz trestním spisem, resp. specifikovanými listinami z trestního spisu, označila již v rámci žaloby, a okresní soud takové důkazy provedl. V tomto směru odvolací soud neshledal v postupu soudu I. stupně žádné procesní pochybení, které by mělo mít vliv na věcnou správnost jím učiněného rozhodnutí.

10. Provedl-li okresní soud dokazování zejména důkazy z trestního řízení, je logické, že i jeho skutkové závěry týkající se jednání žalovaného vůči žalobkyni odpovídají závěrům, ke kterým dospěly soudy v řízení trestním. Přitom v tomto občanskoprávním řízení jsou soudy dle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázány rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 3. 2023, č. j. [Anonymizováno], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2023, č. j. [Anonymizováno], o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. To znamená, že soudy v tomto řízení jsou vázány vymezením skutku, za jehož spáchání byl žalovaný pravomocně odsouzen, neboli protiprávním jednáním žalovaného vůči žalobkyni, kterého se dopustil v bezprostředním okolí bydliště žalobkyně a sousedící nezkolaudované novostavby domu tehdy užívaného žalovaným v [Anonymizováno] ulici v Táboře, kde v několika konkrétně specifikovaných případech ve dnech 19. 10. 2021, 26. 10. 2021, 16. 12. 2021 a 7. 3. 2022 vyhrožoval žalobkyni, popřípadě jejím rodinným příslušníkům.

11. Jsou-li žalovaným namítány v odvolání skutečnosti, které se týkají vztahů mezi ním a rodinou žalobkyně, obdobnou argumentaci žalovaný uplatňoval již v trestním řízení. Jak plyne z odůvodnění trestního rozsudku ze dne 9. 3. 2023, č. j. [Anonymizováno], žalovaný veškerou trestnou činnost popíral a tvrdil, že naopak poškození ho chtějí zničit, přičemž vše mělo začít tím, že se mu žalobkyně začala míchat do důchodu a dále zmiňoval další skutečnosti týkající se vztahů a konfliktů s rodinou žalobkyně. K tomu v trestním řízení vypovídala i matka žalovaného (její výpověď byla hodnocena v tom smyslu, že k objasnění věci nijak nepřispěla, že se evidentně snažila synovi napomoci, ovšem konkrétním stíhaným jednáním osobně přítomna nebyla), přičemž obdobně se vyjádřila písemně i v rámci tohoto odvolacího řízení (na podporu syna). Nicméně pokud tyto skutečnosti uváděné žalovaným neměly na jeho trestní odsouzení žádný vliv (neboť tato jeho obrana byla vyvrácena), nemohou zpochybnit ani nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, když prvopočátek zdravotních problémů žalobkyně souvisí s útoky žalovaného na žalobkyni nejprve v místě bydliště kvůli údajnému odebrání invalidního důchodu žalovanému, ohledně čehož bylo zjištěno, že žalobkyně do této záležitosti zasáhnout žádným způsobem nemohla, a pak další jednání, které následovalo v zaměstnání žalobkyně. Byť pro toto další jednání nebyl žalovaný trestně stíhán ani odsouzen, byly v rámci zmiňovaného trestního řízení opatřeny důkazy i k tomuto jednání žalovaného (zejména výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], ředitelky Okresní správy sociálního zabezpečení v Táboře, kde žalobkyně pracovala, a e-maily zasílané žalovaným). Ostatně toto své další jednání ve vztahu k žalobkyni žalovaný ani nepopíral a sám i dodatečně uznával nevhodnost obsahu jím zasílané elektronické komunikace. Odvolací soud proto uzavírá, že soud I. stupně nepochybil ani při hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., pokud jde o skutkové závěry týkající se posouzení protiprávního jednání žalovaného vůči žalobkyni, za které požaduje náhradu nemajetkové újmy. Proto na ně odvolací soud v plném rozsahu odkazuje.

12. V odvolání žalovaného bylo dále namítáno, že měla být dalším znaleckým zkoumáním řešena otázka jeho příčetnosti ohledně jeho jednání vůči žalobkyni v období, které následovalo až po skutcích, které byly řešeny v trestním řízení. Zde odvolací soud považuje za podstatné, že otázka příčetnosti žalovaného byla zkoumána v rámci trestního řízení znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], který se vyjádřil k příčetnosti žalovaného pro období trestné činnosti, která zahrnovala jak rok 2021, tak i počátek roku 2022. Ze znaleckých závěrů obsažených v odůvodnění trestního rozsudku ze dne 9. 3. 2023, č. j. [Anonymizováno], plyne, že u žalovaného byla prokázána smíšená porucha osobnosti těžkého stupně, jeho osobnost je impulsivní, emočně labilní, velmi lehce se dekompenzuje do agresivity nebo do obrazu depresivního, vinu za jakékoliv potíže vidí v okolí, jeho schopnost plnohodnotně chápat a objektivně hodnotit okolní realitu je snížena, v zátěžových situacích to může být i měrou podstatnou. Znalec proto uzavřel, že v důsledku těžké poruchy osobnosti jsou rozpoznávací a ovládací schopnosti žalovaného sníženy, ve vztahu k trestné činnosti měrou podstatnou, nebyly však vymizelé. Byť předmětem trestní stíhání žalovaného nebylo obtěžování žalobkyně v zaměstnání, i k němu byly v rámci trestního stíhání opatřeny důkazy, přičemž k tomuto jednání žalovaného docházelo již na podzim 2021 a pokračovalo v letech 2022 a 2023. To znamená, že počáteční období tohoto jednání žalovaného spadá do rozhodného období, pro které byly znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] přijaty shora uvedené závěry. Z následných zpráv o zdravotním stavu žalovaného, vystavených psychiatrickou ambulancí [právnická osoba]., dne 28. 7. 2023, 5. 10. 2023 a 6. 6. 2024, které byly opatřeny soudem I. stupně v tomto civilním řízení, plyne, že zdravotní stav žalovaného je v podstatě neměnný a že i nadále nemá náhled na své onemocnění. Při tomto nezměněném psychickém stavu žalovaného a současně i neměnném způsobu jeho jednání vůči žalobkyni (její pokračující obtěžování v zaměstnání v letech 2022 a 2023 a pokračující obtěžování v bydlišti po jeho odsouzení) jsou dle názoru odvolacího soudu závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO], které učinil pro období trestné činnosti žalovaného, použitelné (ve spojení s uvedenými lékařskými zprávami) i pro navazující období. Odvolací soud tedy považuje za plně opodstatněný závěr, že žalovaný odpovídá i za další jednání, která následovala časově po jednání, za které byl trestně odsouzen. Z uvedených důvodů proto jako nadbytečný zamítl dle § 120 dost. 1 o. s. ř. důkazní návrh žalovaného znaleckým posudkem z oboru psychiatrie ohledně zkoumání jeho zdravotní stavu ve shora specifikovaném období.

13. Jde-li o další námitku žalovaného v odvolání, že nebyla prokázána dostatečně zdravotní újma žalobkyně, popř. příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a zdravotním stavem žalobkyně, zde okresní soud opatřil zprávy psycholožky [tituly před jménem] [jméno FO], ze kterých jednoznačně plyne, že předtím, než začala k psycholožce docházet, žalobkyně neměla žádné psychické problémy. Počátek docházky k psycholožce je datován dnem 14. 12. 2021, tedy následuje cca 2 měsíce poté, kdy v říjnu 2021 začalo vyhrožující a obtěžující jednání žalovaného. Je zde přitom dána nejen tato časová souvislost, ale s ohledem na podrobný obsah podaných zpráv psycholožky ze dne 14. 9. 2022 a 8. 1. 2025 (jedná se tedy o poměrné dlouhé období, takže psycholožka mohla vyhodnotit i vývoj psychického stavu žalobkyně) je nepochybně dána i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a újmou žalobkyně na jejím zdravotním stavu, pro který dochází k psycholožce. Odvolací soud zde zcela odkazuje na příslušná zjištění soudu I. stupně učiněná v bodě 16. odůvodnění jeho rozsudku a uzavírá, že ani uvedenou námitku žalovaného nepovažuje za důvodnou.

14. Žalobkyní uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy soud I. stupně správně posuzoval podle § 81 odst. 1, 2 a § 82 odst. 1 o. z., upravujících ochranu osobnosti člověka a jeho přirozených práv, a podle § 2951 odst. 2, § 2965 a § 2957 o. z., obsahujících pravidla pro odškodnění nemajetkové újmy. Správně konstatoval, že ve smyslu § 2956 o. z. je žalovaný povinen odčinit žalobkyni způsobené duševní útrapy (ty vymezuje jak obecně, tak i konkrétně s ohledem na jím učiněné skutkové závěry). Dospívá tak ke správnému závěru o důvodnosti odčinění způsobených duševních útrap poskytnutím přiměřeného zadostiučinění (§ 2951 o. z.). K tomu odvolací soud doplňuje, že byť i trestní odsouzení žalovaného představuje určitou formu satisfakce pro žalobkyni, nejednalo se v daném případě o satisfakci dostatečnou a žalobkyně má nárok i na náhradu nemajetkové újmy v penězích, když je evidentní, že ani trestní odsouzení žalovaného nemělo předpokládané účinky na jeho chování, neboť dle zjištění soudu I. stupně útoky žalovaného v místě bydliště (urážky, hrubé nadávky) pokračují i v současné době (byť žalovaný do domu v sousedství žalobkyně nyní pouze dochází).

15. Kritéria pro stanovení konkrétní výše peněžitého zadostiučinění jsou obsažena v ust. § 2957 o. z., ze kterého soud I. stupně také vycházel. Při posuzování jejich naplnění soud I. stupně správně přihlédl k tomu, že obtěžování žalobkyně žalovaným se dělo jak v bydlišti žalobkyně, tak v jejím zaměstnání, tudíž zasahovalo do života žalobkyně intenzivním způsobem, zároveň bylo i dlouhodobé (zčásti trvá do současné doby) a bylo úmyslné (s touhou po pomstě). Zároveň však při tomto posuzování jednání žalovaného nelze pominout závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO], podle kterých ve vztahu k trestné činnosti žalovaného byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy měrou podstatnou. Neboli způsob i motivace jednání žalovaného byly v důsledku jeho psychického stavu výrazně ovlivněny a tudíž nelze na jeho jednání nahlížet stejně jako na jednání člověka bez takového zatížení.

16. Pakliže základní úvaha soudu I. stupně o výši odškodnění žalobkyně se odvíjela od rozhodování soudů o nemajetkové újmě v trestní věci s tím, že rozhodnutí okresního soudu o náhradě nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč nezohledňovalo dehonestaci žalobkyně v zaměstnání, ani celkový kontext působení žalovaného na život žalobkyně, odvolací soud s takovým výkladem odůvodnění rozhodnutí vydaných v trestní věci žalovaného nemůže souhlasit. Naopak okresní soud ve svém rozhodnutí v trestní věci považoval za odůvodněnou částku na odškodnění žalobkyně 150 000 Kč jak ve vztahu k jednání, za které byl žalovaný odsouzen, tak i ve vztahu k jednání žalovaného, které spočívalo v jeho stížnostech v zaměstnání žalobkyně, neboť vycházel mimo jiné i z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], která se týkala právě obtěžování žalobkyně v zaměstnání, a i z ní dovozoval prožívání duševních útrap žalobkyní (viz bod 41. odůvodnění trestního rozsudku ze dne 9. 3. 2023). Trestní odvolací soud pak výrok o náhradě nemajetkové újmy zrušil s tím, že část jednání žalovaného, která souvisela s obtěžováním žalobkyně v jejím zaměstnání, nebyla předmětem trestního řízení, a proto tedy nemohla být za toto jednání žalovaného přiznána v trestním řízení náhrada nemajetkové újmy žalobkyni. Proto podepsaný odvolací soud nemůže přisvědčit závěru soudu I. stupně, který s ohledem na nesprávné východisko odvozené z uvedených trestních rozsudků považoval za důvodné navýšení náhrady žalobkyně minimálně na dvojnásobek. Naopak jelikož trestní odsouzení žalovaného nemělo předpokládané účinky na jeho chování, které vůči žalobkyni v místě jejího bydliště pokračovalo i v následné době, je správná úvaha soudu I. stupně o potřebě zohlednit tuto skutečnost navýšením odškodnění (oproti rozhodnutí v trestní věci).

17. Po souhrnném zvážení všech shora uvedených skutečností tak odvolací soud dospěl k závěru, že je důvod k navýšení částky 150 000 Kč, o které uvažoval trestní soud při odškodnění duševních útrap žalobkyně, přičemž za přiměřené považuje její navýšení o jednu třetinu, neboli na celkovou částku 200 000 Kč. Tu považuje odvolací soud za přiměřenou i v porovnání s jinými případy odškodňovaní nemajetkové újmy řešené soudy, kdy např. v případě mnohem závažnějšího jednání škůdce, navíc sexuální povahy (znásilnění), se závažnějšími dopady do sféry poškozené, byla shledána jako přiměřené odškodnění částka 900 000 Kč, tedy částka v rozsahu vyšších statisíců Kč (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2077/2024). Proto odškodnění v rozsahu nižších statisíců Kč, přiznané žalobkyni odvolacím soudem, odpovídá shora uvedených konkrétním okolnostem projednávané věci. Těm je pak bližší případ posuzovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021, kterým bylo přiznáno odškodnění nemajetkové újmy částkou 340 000 Kč za jednání škůdce, který ve veřejném prostoru opakovaně nedůvodně označoval poškozeného za devianta, naznačoval, že zneužívá malé děti a prohlašoval, že užívá drogy, alkohol a roznáší nakažlivé nemoci, v důsledku čehož poškozený zanechal veřejné činnosti, trpěl důvodnými obavami, že přijde o zaměstnání, sám i jeho děti byly terčem odsudků a posměchu ve městě, to vše způsobilo trvalý stres poškozeného, který se projevil na jeho zdraví v podobě psychických problémů a následně i onemocnění srdce. S ohledem na závažnější charakter uvedených nařčení, navíc šířených veřejně, a na výraznější následky na život poškozeného a jeho rodiny, než v této projednávané věci, je namístě odškodnění žalobkyně částkou nižší oproti popsanému případu.

18. Další odvolací námitka žalovaného se pak týkala jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti k úhradě částky, která je mu ukládána k zaplacení. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že při stanovení výše nemajetkové újmy je třeba přihlížet k majetkovým poměrům škůdce (v tom smyslu, aby její zaplacení nebylo pro něho likvidační), nicméně ty nejsou pro stanovení výše odškodnění zásadní. Neboli i škůdce, který není aktuálně schopen částku nemajetkové újmu uhradit, nemůže očekávat, že pouze z tohoto důvodu mu povinnost k její úhradě stanovena nebude. Zde odvolací soud přihlédl k aktuální majetkové a příjmové situaci žalovaného. Pokud žalovaný má pravidelný příjem ve formě invalidního důchodu ve výši cca 20 000 Kč měsíčně (jak plyne z obsahu spisu) a zároveň vlastní nemovité věci – pozemky (jak zjistil soud I. stupně – významné pro rozhodnutí v této věci tak nejsou skutečnosti uváděné žalovaným při odvolacím jednání, že v domě si jeho matka stavěla byt na stáří a že s matkou má uzavřenou smlouvu o dluhu, ze které žalovaný dovozuje, že rozestavěný dům v [Anonymizováno] ulici má napůl s matkou), nelze považovat uložení platební povinnosti žalovanému v částce 200 000 Kč za likvidační. Na druhé straně má žalovaný, s ohledem na svůj zdravotní stav, omezené příjmy pouze ve výši invalidního důchodu. Pakliže u něj nebyly zjištěny naspořené prostředky (nic takového neplyne ani z jeho prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků, naopak z něho jsou zřejmé závazky ve formě hypotéky a úvěru), není aktuálně ze svého invalidního důchodu schopen přiznanou částku 200 000 Kč uhradit. Proto i k odvolacímu požadavku žalovaného (při jednání navrhována lhůta cca 6 měsíců) odvolací soud v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil delší lhůtu k úhradě než je zákonná lhůta 3 dnů. Za přiměřenou považuje lhůtu 4 měsíců, která je dostatečná k tomu, aby si žalovaný obstaral prostředky k úhradě částky přiznané žalobkyni.

19. Pro shora uvedené proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ohledně zaplacení částky 200 000 Kč, přičemž podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek ve lhůtě k plnění této částky do 4 měsíců od právní moci rozsudku. Dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek ohledně zbývající částky 220 000 Kč tak, že žalobu zamítl. Jelikož žalovanému bylo v odvolacím řízení přiznáno plné osvobození od soudních poplatků, nelze mu uložit povinnost zaplatit soudní poplatek z podané žaloby (§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění), tudíž dle § 220 odst. 1 o. s. ř. byl změněn výrok III. rozsudku a povinnost k zaplacení soudního poplatku žalovanému nebyla uložena.

20. Jelikož odvolací soud zčásti změnil rozsudek soudu I. stupně, podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Byť každý z účastníků řízení uspěl pouze zčásti, byla žalobkyně se základem svého nároku úspěšná (naopak žalovaný její nárok ani zčásti neuznával), a jelikož výše nároku závisela na volné úvaze soudu, má žalobkyně dle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ty představují náklady za právní zastoupení určené dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, za první 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby) s odměnou po 3 100 Kč a paušální náhradou výdajů 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT shodného znění a podle § 7 a § 9a odst. 1 písm. a) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, za další dva úkony právní služby (účast právní zástupkyně žalobkyně při jednání okresního soudu dne 23. 1. 2025 a při jednání odvolacího soudu dne 7. 8. 2025) s odměnou po 9 100 Kč (tarifní hodnotou je výše přiznaného plnění 200 000 Kč) a náhradou hotových výdajů 2 x 450 Kč. Celkem se jedná o částku 25 900 Kč, ze které 21% daň z přidané hodnoty činí 5 439 Kč. V součtu činí náklady řízení žalobkyně částku 31 339 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni (s ohledem na její nikterak vysokou výši) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1, § 211 o. s. ř.).

21. O odměně a náhradě výdajů ustanoveného zástupce žalovaného za celé řízení rozhodne soud I. stupně.