15 Co 31/2022-277

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: ; [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o omezení věcného břemene, o vyklizení, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2021, č. j. 72 C 279/2017-250, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7 744 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení]. 2 15 Co 31/2022

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby„ bylo zrušeno bez náhrady věcné břemeno ujednané smlouvou o zřízení věcného břemene v notářském zápise č. NZ [číslo], [spisová značka] ze dne 1. 12. 2000, sepsaných v notářské kanceláři JUDr. [jméno] [příjmení] v [obec], [ulice a číslo], pod oddílem III tohoto zápisu, jemuž odpovídá právo spoluužívání sklepních a suterénních místností a garáže v suterénu, chodbě a schodiště do suterénu a půdy a schodiště k ní v rodinném domě ve vlastnictví žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [adresa] stojícím na pozemku parc. [číslo] o výměře 117 m2 na ulici [ulice a číslo], [obec], zapsaném na [list vlastnictví] v k. ú. [obec], [územní celek], okres [okres], a právo spoluužívání pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a pozemku parc. [číslo] – zahrada o výměře 299 m2 žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení]“ (výrok I.) Dále soud I. stupně zamítl žalobu, kterou„ se žalobkyně dále domáhala po žalovaném povinnosti na jeho náklad vyklidit ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku veškeré věci uskladněné ve sklepních a suterénních místnostech, tj. z místnosti označené na plánku suterénu [číslo] jako pokoj I., z místnosti označené na plánku suterénu [číslo] jako pokoj I., z místnosti označené na plánku suterénu domu [číslo] jako chodba, z místnosti označené na plánku suterénu [číslo] jako WC + sprcha, z místnosti označené na plánku suterénu [číslo] jako kotelna, z místnosti označené na plánku suterénu [číslo] jako sklep, z místnosti označené na plánku suterénu [číslo] jako zádveří, dále z půdy a z garáže označené na plánku (náčrtku) suterénu domu [číslo] jako garáž, to vše v rodinném domě ve vlastnictví žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [adresa] stojícím na pozemku parc. [číslo] o výměře 117 m2 na ulici [ulice a číslo], [obec] zapsaném na [list vlastnictví] v k. ú. [obec], [územní celek], okres [okres], jakož i veškeré své věci movité z celého pozemku parc. [číslo] – zahrada“ (výrok II.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 27 104 Kč k rukám zástupkyně žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalobkyně, když svým odvoláním napadá rozsudek soudu I. stupně ohledně všech tří výroků. V této souvislosti namítá, že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důvodům, dále že řízení je postiženo i jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a v neposlední řadě též, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde-li o odvolací důvod spočívající v tom, že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, žalobkyně namítá, že soud sice citoval zákonná ust. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., avšak podle názoru žalobkyně se jimi neřídil a dostatečně přesvědčivě neodůvodnil, z jakého důvodu na souzený případ aplikoval ust. § 1299 zákona č. 89/2012 Sb. a nikoli ust. § 151p zákona č. 40/1964 Sb. V této skutečnosti žalobkyně spatřuje též to, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně dále namítá, že řízení je postiženo i další vadou spočívající v tom, že ačkoli soud aplikoval ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. a § 1299 zákona č. 89/2012 Sb., tak na podstatu svého rozhodování, tj. na posuzování žalované věci, nepoužil vůbec aplikaci ust. Hlavy I. části první uvedeného zákona. Při svém rozhodování totiž pominul základní zásady zakotvené v § 1 až § 14, zejména potom výklad ve smyslu ust. § 2 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., podle něhož každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec. Žalobkyně v této souvislosti vytýká soudu I. stupně zejména to, že při výkladu a posuzování konkrétních skutkových zjištění se vůbec nezabýval otázkou dobrých mravů (§ 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.), ačkoli z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaným byla otázka dobrých mravů zcela pominuta, když úmyslným 3 15 Co 31/2022 jednáním – udavačstvím proti manželovi žalobkyně, které před správními orgány opakovaně neobstálo – způsobil v rozporu s dobrými mravy vážné narušení rodinných vztahů v rodině žalobkyně. Žalovaný kromě toho zcela nedůvodně vyhrožoval nejen žalobkyni, ale také jejím dětem, jak vyplývá z jeho dopisu citovaného soudem v odst. 13 odůvodnění napadeného rozsudku (dopis z 9. 3. 2016). Soud však toto nikoliv mravné jednání žalovaného posoudil shovívavě (odst. 41 odůvodnění napadeného rozsudku) se závěrem, že„ nepředstavuje bez dalšího dostatečný podklad pro rozhodování o omezení věcného břemene“ a nelze je považovat ani za příčinu změny poměrů. S tímto výkladem a použitím právního předpisu (§ 1299 zákona č. 89/2012 Sb.) soudem se žalobkyně ve světle základní zásady § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. neztotožňuje. Soud I. stupně se rovněž nezabýval újmou, která žalobkyni vznikla jako vlastnici zatížené nemovitosti v důsledku změny poměrů, spočívající v závažné změně chování žalovaného (popsané vyhrožování a inscenování konfliktů). Pravým cílem konfliktů bylo zabránit žalobkyni ve výkonu jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a tento udržovat a užívat. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a sp. zn. I. ÚS 528/99, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2895/99 a sp. zn. 26 Cdo 3689/2019. Podle žalobkyně tedy soud I. stupně správně neposoudil jednání žalovaného jako odporující dobrým mravům. Podle žalobkyně z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný se nikdy nesmířil se skutečností, že žalobkyně se na základě projevu vůle její matky a manželky žalovaného stala vlastnicí předmětných nemovitostí. Jedná se přitom o majetek, na kterém se žalovaný nikdy nijak vlastnicky nepodílel, a přesto se jej snažil zmocnit. V tomto nemravném jednání pokračoval, když se začal chovat nikoliv jako spoluuživatel společných prostor, ale jako jejich výlučný vlastník, započal s vyvoláváním konfliktů, čímž bohužel žalovaný dosáhl toho, že manžela žalobkyně svým chováním donutil, aby dům žalobkyně opustil. Způsobil tak, že manžel žalobkyně může z důvodu vlastní bezpečnosti do domu vstupovat a rodinu navštěvovat sporadicky a jen v doprovodu synů (i přesto byl fyzicky napaden žalovaným, jak vyplývá z lékařské zprávy z 9. 6. 2021). Žalovaný tak znemožnil žalobkyni jako výlučné vlastnici nemovitosti výkon jejího ústavně zaručeného práva, přičemž soud tyto zjištěné skutečnosti vykládá a posuzuje ve zřejmém rozporu se skutečností a bez přihlédnutí k nemravnosti takového jednání žalovaného; dokonce je přičítá k tíži žalobkyně ve svém výčtu argumentů proti důvodnosti podané žaloby (viz odst. 38 a 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně dále uvádí, že se v daném případě nejedná z jejího pohledu o námitky proti neoprávněnému rozšiřování oprávnění ze služebnosti (jak naznačuje soud I. stupně v odst. 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí), ale o námitky proti chování a jednání žalovaného, pro které není možné řádně užívat a udržovat nemovitost zatíženou věcným břemenem. Toto chování žalovaného způsobilo vznik hrubého nepoměru mezi služebností a výhodou žalovaného. Ten se nechová jako řádný spoluuživatel společných prostor, ale jako výlučný vlastník nemovitosti. To je podle žalobkyně právně relevantním důvodem k vedení tohoto sporu. Soud I. stupně defakto odepírá ochranu jejího vlastnického práva, které není slabší než právo věcného břemene, ale spíše naopak. Tento postup soudu současně postrádá podle názoru žalobkyně respekt principu rovnosti účastníků zakotvených v čl. 37 odst. 3 Listiny. K dalšímu odvolacímu důvodu spočívajícímu v tom, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, žalobkyně uvádí, že soud I. stupně mylně zaměňuje oprávněné nároky žalobkyně na realizaci jejího vlastnického práva za údajné námitky proti výkonu práva přesahujícího rámec a míru vzniklé služebnosti. Z provedeného dokazování je podle žalobkyně zřejmé, že hlavní námitkou a také důvodem k podání žaloby je skutečnost, že žalovaný zcela bezdůvodně a bez rizika újmy brání žalobkyni jako vlastnici v údržbě a rekonstrukci domu, který téměř po 100 letech existence zřetelně chátrá. Naléhavá potřeba údržby a s ní spojené rekonstrukce domu vyplývá z provedeného dokazování fotografickou dokumentací, která prokazuje trhliny ve svislých obvodových stěnách domu i zdech a ve stropech 4 15 Co 31/2022 místností uvnitř domu. Soud I. stupně pomíjí, že údržbu a rekonstrukci domu nelze provést bez vyklizení všech nebytových prostor a bez užívání pozemků ke stavební činnosti, a že při nevůli žalovaného nelze tuto situaci řešit jinak než omezením věcného břemene. Podle žalobkyně soud I. stupně nesprávně posoudil skutečnost, že s vyklizením nebytových prostor a stavební činností nevznikne žalovanému žádná majetková ani jiná újma. Jeho doživotní právo užívat byt o několika místnostech není dotčeno. V této souvislosti považuje žalobkyně za potřebné připomenout, že věcné břemeno získal žalovaný zcela bezplatně a že veškeré náklady na udržování nemovitosti jdou k tíži žalobkyně. Nesprávné skutkové zjištění se týká i provedených důkazů o základních životních potřebách žalobkyně a jejích synů. Tito již potřebují pro své studium a život nikoli se tísnit v kuchyni nebo v jednom z pokojů v bytě žalobkyně. Tím je odůvodněná potřeba rekonstrukce suterénního bytu, včetně garáže, v níž již řadu let nemá žalovaný automobil. Podle žalobkyně tak soud I. stupně na základě nesprávných skutkových zjištění odpírá svým rozhodnutím žalobkyni jako vlastnici i jejím synům užívat nemovitosti v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Postupné znemožnění spoluužívání prostor v domě, k němuž docházelo po dobu 20 let, podle soudu nepředstavuje trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr. Z provedeného dokazování vyplývá podle názoru žalobkyně pravý opak, totiž skutečná trvalá změna a vznik hrubého nepoměru v příčinné souvislosti s touto změnou. Uvedená nesprávná skutková zjištění (§ 132 o.s.ř.) současně představují rovněž nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Soud podle názoru žalobkyně nedostál své povinnosti, podle níž je povinen každý důkaz, který provedl, učinit předmětem svých úvah a hodnocení. Poněvadž tak neučinil, zatížil své rozhodování projevem libovůle. To se konkrétně vztahuje na opomenuté a nesprávné hodnocení shora uvedených důkazů a skutkových zjištění (přírůstku členů rodiny a jejich odůvodněné potřeby, zhoršujícího se stavebního stavu domu souvisejícího mj. s neodbornou nadstavbou v roce 1999 a bránění realizaci vlastnických práv a povinností). Všechny tyto skutečnosti naplňují podle názoru žalobkyně skutkovou podstatu trvalé a tedy kvalifikované změny poměrů, včetně vzniku hrubého nepoměru mezi výhodami oprávněného a povinnostmi žalobkyně jako vlastnice domu. Žalobkyně dále namítá to, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K tomu uvádí, že v přímé souvislosti s tím, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním významným pro rozhodnutí, došlo též k nesprávnému právnímu posouzení věci. Soud se nevypořádal se všemi okolnostmi a důkazy, které žalobkyně podrobně vylíčila ohledně vzniku trvalé změny poměrů a nesprávně právně posoudil argumentaci žalobkyně o přírůstcích členů do rodiny žalobkyně, tedy syna [jméno] a syna [jméno]. Soud I. stupně nesprávně právně posoudil věc, když nesprávně porovnal stav v době rozhodování se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3606/2013. Podle žalobkyně pak soud I. stupně nepřihlédl rovněž k tomu, že k trvalým změnám, které činí výkon vlastnického práva žalobkyně nemožným, došlo převážně protiprávním jednáním žalovaného. Pochybení spočívající v tom, že se soud I. stupně pečlivě nevypořádal s hodnocením provedených důkazů, dokumentujících nejen trvalou změnu poměrů po vzniku věcného břemene, ale defakto i vznik hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného svědčí bohužel o projevu libovůle soudu I. stupně při rozhodování, která je v rozporu s právem žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně má dále za to, že zhodnocení provedených důkazů soudem I. stupně bylo provedeno nesprávně a nespravedlivě, zejména ohledně skutečnosti, že žalobkyně po dobu 20 let nemůže pro konfliktní chování ze strany žalovaného, který jí cíleně brání jako vlastnici domu jakkoliv udržovat i rekonstruovat tuto stále více chátrající, téměř stoletou nemovitost. Soud I. stupně nesprávně posoudil zjištěné skutečnosti, tj. agresivní chování žalovaného (zmíněné výhružky policií, opakované a bezvýsledné udávání manžela žalobkyně a dokonce jeho fyzické napadení berlemi v průběhu tohoto soudního 5 15 Co 31/2022 procesu), když udání nebyla úspěšná; stalo se tak 6. 9. 2021 v domě žalobkyně, před bytem žalovaného, když manžela žalobkyně doprovázel při vstupu do domu zletilý syn [jméno]. Tímto nemorálním jednáním, rozporným s dobrými mravy, žalovaný znemožňuje žalobkyni a její rodině normální rodinný život (manžel se s manželkou a s dětmi v důsledku popsaného chování žalovaného může v posledních 5 letech bezpečně stýkat jen mimo dům na chalupě apod.). Tuto významnou skutečnost zjevně soud I. stupně zcela nesprávně právně posoudil, když cituje z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3606/2013 jen nepřiléhavé části k tomuto souzenému případu, které podporují jeho rozhodnutí zamítnout žalobní návrh. Pokud soud argumentuje na podporu svého zamítavého rozhodnutí mj. tím, že fotografická dokumentace není opatřena datem, měl nepochybně možnost na místě samém ohledat nemovitost a přesvědčit se o skutečném stavu nemovitosti, což však (jako důkaz navrhovaný oběma účastníky sporu) odmítl. Soud opomenul, že datum pořízení fotografické dokumentace a její novelizace bylo vždy zřetelně označeno v písemných podáních, kterými byla dokumentace soudu doručena. Podle žalobkyně tedy soud I. stupně nesprávně posoudil celou věc, když předložené a akceptované důkazy právně správně neposoudil a neshledal jako důkazy o trvalé změně poměrů spočívajících v přírůstku členů rodiny a nárůstu jejich oprávněných potřeb, a když dále neposoudil jako trvalou změnu poměrů změnu stavebního stavu budovy, který je spíš charakterizován jako stav havarijní, než stav, kdy je potřebná pouhá údržba, která chováním oprávněného byla a je dosud zcela znemožněna. Soud I. stupně hodnotil právně relevantní skutková zjištění představující podle názoru žalobkyně trvalou změnu poměrů a v příčinné souvislosti s touto změnou vznik zřetelně hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného způsobem rozporným s čl. 11 Listiny a rovněž rozporným s pod ústavní normou (zákon č. 89/2012 Sb.), konkrétně se základními zásadami zakotvenými v Hlavě I., části první a z ust. § 1012 a 1999 zákona č. 89/2012 Sb. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalobkyně se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřil též žalovaný. Podle jeho názoru soud I. stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, které správně právně posoudil a je tedy správný závěr soudu I. stupně, že žaloba není důvodná. Žalovaný poukazuje na ust. § 1299 odst. 2 občanského zákoníku a uvádí, že již při uzavírání smlouvy, kterou byla služebnost zřízena, bylo myšleno na situaci, že jedna z oprávněných osob zemře a druhý z manželů (rodičů žalobkyně) zůstane v domě a bude část domu užívat. S tímto žalobkyně souhlasila. Dále žalovaný poukazuje na to, že v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, žalobkyně v domě bydlela s manželem a jedním dítětem, přičemž v současné době bydlí v nemovitosti žalobkyně a 2 děti, tedy stejný počet osob. Pokud za této situace žalobkyně se syny užívá prostor o rozloze 117,29 m2, má žalovaný za to, že uvedený prostor je dostatečný. Pokud od roku 2017 neužívá nemovitost manžel žalobkyně, je pravdou, že mezi žalovaným a manželem žalobkyně docházelo ke konfliktům, když žalobce předložil důkazy o tom, jak se manžel žalobkyně k jeho osobě choval. Chování manžela žalobkyně bylo příčinou konfliktních situací. Žalovaný dále poukazuje na to, že manžel žalobkyně v domě nebydlí již více jak 5 let, žalobkyně s žalovaným nekomunikuje, nepozdraví ho, nejeví o něj absolutně žádný zájem, a to ani s ohledem na věk žalovaného (88,5 let) a jeho zdravotní stav. Žalovaný dále poukazuje na to, že nikterak nebrání žalobkyni v realizaci rekonstrukce. Podle žalovaného důvodem, proč rekonstrukce doposud neproběhla, je to, že manžel žalobkyně prohlásil, že rekonstrukce domu neproběhne, dokud bude žalovaný naživu. Tomu plně koresponduje konání žalobkyně. Je-li v odvolání argumentováno porušením dobrých mravů ze strany žalovaného, žalovaný s tím nesouhlasí a uvádí, že pokud je něčí jednání v rozporu s dobrými mravy, tak je to jednání žalobkyně a jejího manžela vůči žalovanému. Oba se chovají k žalovanému neuctivě, urážejí ho, ani v těžkých dobách covidových opatření mu s ničím nepomohli, nepřinesli mu jediný nákup, jediný lék, ochranné pomůcky a 6 15 Co 31/2022 takto vedou i své děti. Tyto skutečnosti žalovaný uvádí pouze pro dokreslení situace s tím, že je důvodné se domnívat, že celé řízení není vedeno snahou rekonstruovat dům, ale psychicky ničit žalovaného, aby co nejdřív uvolnil dům. Žalovaný je velmi vážně nemocný člověk. S ohledem na vše uvedené považuje žalovaný odvolání žalobkyně za nedůvodné a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, podanou žalobou se žalobkyně domáhá zrušení části dříve smlouvou zřízeného věcného břemene užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně žalovaným. V souvislosti s tím se pak žalobkyně domáhá vyklizení prostor, k nimž by věcné břemeno (služebnost) mělo být na základě podané žaloby zrušeno. Žalobu žalobkyně odůvodňuje„ změnou poměrů zakládající hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a zatížením nemovitosti povinného“. Tuto změnu poměrů žalobkyně dle svých tvrzení spatřuje v několika oblastech, a to: -) ve srovnání počtu osob, které na jedné straně užívají nemovitost na základě oprávnění vyplývajícího ze zřízeného věcného břemene jako osoby oprávněné a na druhé straně počtu osob, které užívají nemovitost se žalobkyní jako členové její domácnosti; -) ohledně užívané výměry prostor v předmětném domě, kdy na jedné straně porovnává rozsah užívaných prostor osobou oprávněnou z věcného břemene a na druhé straně rozsah prostor užívaných žalobkyní jako osobu povinnou z věcného břemene spolu s osobami, které s ní sdílejí rodinnou domácnost; -) dále ve způsobu užívání prostor určených ke společnému užívání žalovaným, resp. vyloučení žalobkyně a osob sdílející s ní rodinnou domácnost z užívání některých společných prostor; -) konfliktní soužití s žalovaným (spočívající ve verbálním napadání, osočování, v nemožnosti dohody na rekonstrukci předmětné nemovitosti, svévolné výměny kotle žalovaným a„ vyvedení jeho ovládání do bytu žalovaného“ apod.).

6. Zde nelze přehlédnout, že období, které žalobkyně v žalobě a doplňcích popisuje (a v němž měla nastat tvrzená„ změna poměrů“), zahrnuje v podstatě celou dobu trvání věcného břemene od jeho zřízení smlouvou z 1. 12. 2000 až do podání žaloby. V tomto směru žalobkyně poukazuje na v průběhu doby nastalé změny, kdy první z nich je úmrtí manželky žalovaného a matky žalobkyně v květnu 2001, následně uložení většího množství movitých věcí žalovaným mj. též v prostorách určených ke společnému užívání – tj.„ nastěhování“ věcí vyklizovaných z dalších nemovitostí rodičů žalobkyně po úmrtí manželky žalovaného (matky žalobkyně) a s tím spojené zaplnění prostor určených ke společnému užívání žalovaným (když tímto měla být žalobkyně defakto vyloučena z užívání prostor určených ke společnému užívání), dále narození druhého syna žalobkyně v roce 2003 a dále vznik konfliktních situací vyplývající, jak z běžného soužití účastníků v jedné nemovitosti tak i z potřeby řešení problémů, které soužití a dlouhodobé společné užívání nemovitosti přinášelo (a to včetně například výměny kotle, rekonstrukce nemovitosti apod.).

7. V této souvislosti je třeba zdůraznit to, že v průběhu této celé doby platily dvě právní úpravy. Jednak zákon č. 40/1964 Sb., který upravuje možnost zrušení věcného břemene v ust. § 151p 7 15 Co 31/2022 odst. 3 a dále nový občanský zákoník tedy zákon č. 89/2012 Sb., který obdobnou možnost upravuje v ust. § 1299 odst. 2.

8. Podle ust. § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

9. Podle ust. § 151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění.

10. Podle ust. § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

11. S ohledem na znění ust. § 3028 z. č. 89/2012 Sb. lze uvést, že pokud měly„ změny vyvolávající hrubý nepoměr“ nastat v období do 31. 12. 2013, je třeba vyjít z ustanovení § 151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.; pokud však měly nastat až v období po 31. 12. 2013 (tedy od 1. 1. 2014), tak je třeba vyjít z ust. § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.

12. I když došlo v mezidobí k uvedené změně právní úpravy, lze konstatovat, že jak zákon č. 40/1964 Sb. ve svém ust. § 151p odst. 3, tak zákon č. 89/2012 Sb. v ust. § 1299 odst. 2, stanoví ohledně zrušení věcného břemene (služebnosti) obdobné předpoklady. Tyto předpoklady spočívají v tom, že musí nastat kvalifikovaná změna poměrů, která zakládá hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (resp. mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby) s tím, že k tomuto zrušení či omezení může dojít jen za přiměřenou náhradu.

13. I když v průběhu doby došlo k určitému vývoji vztahů mezi účastníky a došlo na jejich straně k určitým změnám, žádnou z nich nelze považovat za takovou, která by naplňovala zákonem vyžadovanou úroveň (intenzitu) a která by zakládala hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (resp. zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby – tedy jak dle zákona č. 40/1964 Sb., tak dle zákona č. 89/2012 Sb.).

14. Z tohoto pohledu, pokud jde o první dvě oblasti, které ve svých podáních jako rozhodné označila žalobkyně, tedy počet osob a užívaná výměra na jedné straně osobou oprávněnou, tedy žalovaným, a na druhé straně osobou povinnou, tedy žalobkyní (a osobami, které s ní sdílejí rodinnou domácnost), lze souhlasit se soudem I. stupně, že v tomto směru nelze dospět k závěru, že by od doby uzavření smlouvy o věcném břemeni nastaly takové změny, že by zde vznikl hrubý nepoměr. Jde-li o tvrzení žalobkyně ohledně výměry užívání, lze k tomu uvést, že žalobkyně již v době uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene dobře znala poměry, znala předmětnou nemovitost a věděla, co z uvedené smlouvy vyplývá, kdo co bude užívat a za jakých podmínek. V případě námitky o počtu osob pak nelze přehlížet to, že na uvedenou situaci pamatuje přímo smlouva o zřízení věcného břemene, která osobám oprávněným, a to jak žalovanému, tak jeho manželce, dávala utvrzení (garanci) v tom, že i kdyby počet oprávněných 8 15 Co 31/2022 osob z důvodu úmrtí kterékoliv z nich poklesl, nebude to mít žádný vliv na rozsah zřízeného věcného břemene práva užívání, a to ať již výlučně vymezených prostor (tj. bytu a jeho příslušenství), tak i prostor určených ke společnému užívání (ve vztahu k nimž se žalobkyně zrušení věcného břemene touto žalobou domáhá). V tomto směru ani narození dalšího syna žalobkyně v roce 2003 na těchto závěrech s ohledem na zmíněný obsah smlouvy o zřízení věcného břemene nic nemění.

15. Pokud žalobkyně jako další oblast, kde došlo podle ní k významným změnám, které zakládají hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (popřípadě mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby), uvedla to, že žalovaný užívá prostory určené ke společnému užívání způsobem, že žalobkyni a její rodinu defakto vyloučil z užívání prostor určených ke společnému užívání, a to především tím, že tyto zaskládal svými věcmi z vyklizovaných dalších nemovitostí po smrti své manželky, zde odvolací soud souhlasí se závěry soudu I. stupně. Z žalobkyní uvedených tvrzení vyplývá, že se v podstatě jedná o spor účastníků ohledně rozsahu užívání, respektive toho, zda jsou předmětné prostory určené ke společnému užívání, užívány žalobcem v souladu s rozsahem tak, jak byl vymezen ve smlouvě o zřízení věcného břemene. V tomto směru však je uvedená situace řešitelná jinými právními prostředky (např. negatorní žalobou), když zde lze odkázat na správné závěry soudu I. stupně uvedené zejména v bodě 39. napadeného rozsudku. To vše zvláště za situace, kdy se jedná mj. též o prostory, jež slouží žalovanému jako přístup do jeho bytu (viz dále).

16. Jde-li tedy o první tři žalobkyní vymezené oblasti změny poměrů (tj. srovnání počtu osob, dále užívaná výměra a též způsob užívání), tyto dle tvrzení žalobkyně měly nastat před 1. 1. 2014, proto na jejich posouzení dopadá právní úprava ust. § 151p odst. 3 z. č. 40/1964 Sb. (k tomu lze doplnit, že ani případné posouzení dle § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. by podle odvolacího soudu nemohlo vést ke zrušení věcného břemene).

17. V neposlední řadě pokud pak žalobkyně poukazuje na konfliktní soužití se žalovaným, když konflikty, které v průběhu doby postupně vznikaly, eskalovaly po roce 2014 (což vyvrcholilo odstěhováním manžela žalobkyně z předmětné nemovitosti) a jež se měly projevit mj. i ve vztahu k plánované rekonstrukci nemovitosti, svévolné výměně kotle žalovaným atd., tak i zde odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, který vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 3606/2013), z níž vyplývá, že„ i mimořádně konfliktní vztahy mezi účastníky mohou zakládat změnu poměrů a být důvodem pro zrušení věcného břemene. Nicméně mimořádně konfliktní vztahy musí mít bezprostředně za následek změnu poměrů, pro kterou např. není možné řádně užívat nemovitosti zatížené věcným břemenem. Konfliktní vztahy účastníků samy o sobě takovou změnu okolností založit nemohou; to by ostatně taková změna poměrů musela být dána vždy tehdy, bude-li podána žaloba na zrušení věcného břemene některým z účastníků, neboť podání žaloby zpravidla svědčí o konfliktních vztazích účastníků“. Ani zde podle odvolacího soudu nenastala taková změna poměrů, která by zakládala hrubý nepoměr mezi věcným břemenem (služebností) a výhodou oprávněného. I zde (stejně jako v závěru bodu 15. tohoto rozsudku) je třeba uvést to, že nelze přehlížet skutečnost, že se jedná mj. též o prostory, které slouží žalovanému jako přístup do jeho bytu (viz dále). Namítá-li žalobkyně v této souvislosti potřebu rekonstrukce, lze chápat to, že pokud předmětná nemovitost je téměř stoletá, že zřejmě vyžaduje nějaké udržovací a možná i rekonstrukční práce a žalobkyně v tomto směru se těchto domáhá oprávněně. Nicméně zákon č. 89/2012 Sb. stanoví v ust. § 1290 povinnost oprávněné osobě z věcného břemene (služebnosti), strpět takovéto stavební práce s tím, že je omezeno právo vlastníka, který tyto stavební práce provádí pouze v tom směru, že nemá dojít k újmě osoby oprávněné nebo pokud k takové újmě dojde, že musí být nahrazena tato újma oprávněnému. Takže i v tomto směru tyto situace, tedy ohledně případné rekonstrukce, jsou v mezích zákona řešitelné jinými prostředky. 9 15 Co 31/2022 18. Jde-li o čtvrtou žalobkyní vymezenou oblast změny poměrů (tj. konfliktní soužití se žalovaným), tato dle tvrzení žalobkyně měla nastat zejména po 1. 1. 2014, proto na jejich posouzení dopadá právní úprava dle § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu lze doplnit, že ani případné posouzení dle ust. § 151p odst. 3 z. č. 40/1964 Sb. by podle odvolacího soudu nemohlo vést ke zrušení věcného břemene).

19. Navíc v projednávané věci nelze přehlédnout další minimálně dvě významné skutečnosti, které dle názoru odvolacího soudu by vedly samy o sobě k zamítnutí žaloby. První je ta, že žalobkyně navrhovala zrušení věcného břemene bez náhrady, ačkoli obě právní úpravy umožňují zrušení věcného břemene (resp. služebnosti) obligatorně za náhradu (kdy se jedná o jeden ze zákonných předpokladů). Další významná skutečnost spočívá v tom, že pokud by mělo být zrušeno právo věcného břemene ke všem prostorům tak, jak je vymezila v žalobě žalobkyně, znamenalo by to, že by žalovaný ztratil právní titul pro přístup do svého bytu přes pozemek (zahradu) a další společné prostory (tedy schodiště a chodbu). Lze tedy shrnout, že i když odvolací soud vnímá v jistých ohledech složitost situace žalobkyně a její rodiny, je třeba poukázat na to, že nejenže nejsou naplněny zákonné předpoklady pro zrušení věcného břemene, ale ani řešení, kterého se podanou žalobou žalobkyně domáhá, nemůže vyřešit problémy, na které žalobkyně poukazuje. Naopak pokud by žalobě bylo vyhověno, je s ohledem na skutečnosti právě uvedené (tj. zejména ztráta titulu pro žalovaného k přístupu do jeho bytu) zřejmé, že by zde byl prostor pro vznik dalších možných konfliktů a sporů.

20. Vzhledem k tomu, že byla zamítnuta žaloba ohledně zrušení věcného břemene, přičemž dalšího žalobou uplatněného nároku (tj. vyklizení předmětných prostor) se žalobkyně domáhala právě v návaznosti na zrušení věcného břemene, není ani tento nárok žalobkyně důvodný. S ohledem na vše výše uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně dle ust. § 219 o.s.ř. (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) potvrdil.

21. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byl úspěšný žalovaný, náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s tímto řízením vznikly. V tomto směru se jedná o náklady za právní zastoupení, a to za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření a účast u jednání odvolacího soudu dne 19. 7. 2022) po a 2 900 Kč (srov. § 7 bod 5, § 9 odst. 1, 3 písm. c/, § 12 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb.), 2x režijní paušál po a 300 Kč a DPH ve výši 1 344 Kč; celkem se tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení jedná o částku 7 744 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení