15 CO 311/2021 - 340

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [země] [anonymizováno] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 83 182,81 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntálu ze dne 25. 10. 2021, č. j. 17 C 204/2019-313, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.: a) co do částky 26 880,40 Kč s úrokem ve výši 6 938,05 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 26 880,40 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,95 % ročně z částky 56 302,41 Kč za dobu od [datum] do zaplacení mění následovně: Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 26 880,40 Kč s úrokem ve výši 6 938,05 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 26 880,40 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,95 % ročně z částky 56 302,41 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá; b) co do částky 56 302,41 Kč s úrokem ve výši 4 107,03 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 56 302,41 Kč za dobu od [datum] do zaplacení potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 3 064 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 2 177 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. České republice se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované nepřiznává.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 710 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Bruntálu na soudním poplatku z odvolání částku 1 221 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 83 182,81 Kč s úrokem ve výši 11 045,08 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 83 182,81 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 46 778,90 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.) a České republice nepřiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Pokud se týče meritorního rozhodnutí, pak se okresní soud nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Počátek běhu promlčecí lhůty určil k okamžiku splatnosti celého úvěru stanoveného ve smlouvě o úvěru, neboť úvěr měl být splacen nejpozději do 13 let od termínu dočerpání úvěru, tedy do [datum], jelikož úvěr byl dočerpán dne [datum]. A protože je promlčecí lhůta čtyřletá, v době zahájení řízení dne [datum] ještě neuplynula. Okresní soud tak dospěl k závěru o tom, že nárok žalobkyně není promlčen. Okresní soud se dále zabýval námitkou žalované, že smlouvu o úvěru ze dne [datum] uzavřela v omylu, neboť se domnívala, že podpis ji nezavazuje k plnění smluvních povinností. Okresní soud dospěl k závěru, že dle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. z.“) je možno se úspěšně dovolat neplatnosti právního úkonu pro omyl jen tehdy, pokud osoba, která tuto námitku vznáší, předtím využila možnost ověřit si sama skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, tedy že využila možnosti se omylu vyhnout. Taková osoba pak musí vyvinout obvyklou pozornost a péči, kterou lze po ní požadovat. To však nebyl tento případ, neboť sama žalovaná tvrdila, že nepřistupovala k uzavření smlouvy s řádnou péčí, jelikož si smlouvu ani nepřečetla a bez dalšího ji podepsala. Tudíž nebylo možno dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu omylu na straně žalované. Okresní soud také dospěl k závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ohledně toho, že měla uzavřít smlouvu o úvěru v duševní poruše. Pokud žalovaná na výzvu soudu doplnila konkrétní skutkové okolnosti, na nichž stavěla svůj závěr o své duševní poruše, pak uvedla skutečnosti o svých rodinných poměrech z doby předcházející kontraktačnímu jednání. Žalovaná pak navrhla jako důkaz pouze vypracování znaleckého posudku k posouzení její způsobilosti uzavřít smlouvu o úvěru, k posouzení své osobnosti a mentální úrovně, a zda trpěla duševní poruchou či chorobou a byla schopna pochopit účel a důsledek podpisu smlouvy. Okresní soud dovodil, že pro zpracování znaleckého posudku nemohl být z viny žalované zajištěn popis a osvědčení objektivizovaného rozhodného skutkového stavu, a to okolností působících na jednání žalované. Žalovaná pak ani netvrdila žádnou duševní ani somatickou poruchu. Pokud se týče otázky zkoumání úvěruschopnosti žalované a jejího manžela v době uzavření smlouvy o úvěru, pak okresní soud dovodil, že tato povinnost byla upravena až zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti až 1. 1. 2011. Tudíž v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru dne [datum] nebyla tato povinnost bance stanovena a nemohla tak způsobit neplatnost smlouvy. Okresní soud s ohledem na námitku žalované, že podpis na smlouvě o úvěru není její, nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, z nějž vyplynulo, že sporný podpis je s vysokou pravděpodobností pravým podpisem žalované. Okresní soud přitom hodnotil písemný znalecký posudek jako důkaz s vysokou vypovídací a přesvědčivou hodnotou, a to včetně výpovědi znalce, který jasně, přesvědčivě a plynule reagoval na položené otázky. Okresní soud tak uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru byla platně uzavřena, přičemž pokud žalovaná nehradila řádně a včas sjednané splátky, porušila tím smluvené podmínky. Žalobkyně ji vyzvala k jednorázovému splacení celého úvěru, přičemž dluh žalované činil ke dni podání žaloby částku 83 182,81 Kč na jistině a částku 11 045,08 Kč na úrocích. Tyto pohledávky pak byly dle okresního soudu řádně postoupeny na žalobkyni, a okresní soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.

2. Žalovaná napadla celý rozsudek okresního soudu včasným odvoláním, přičemž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že dne [datum], kdy se konalo poslední jednání okresního soudu, se prostřednictvím svého zástupce omluvila z tohoto jednání a požádala o jeho odročení kvůli náhle nastalé zdravotní indispozici (měla palpitace při prodělané fibrilaci srdečních komor, což byl stav přímo ji ohrožující na životě). Okresní soud však nesprávně k této skutečnosti nepřihlédl a jednání pak proběhlo za neúčasti žalované. Pokud okresní soud v rámci tohoto jednání vyhlásil rozsudek, porušil právo žalované na spravedlivý proces. Žalovaná rovněž poukazovala na skutečnost, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, že by bylo v průběhu řízení prokázáno vyrozumění žalované o postoupení pohledávky. Okresní soud totiž nezmiňuje, že by v tomto ohledu provedl jediný důkaz s výjimkou tvrzení žalobkyně. Nelze tak dospět k závěru, že by postoupení pohledávky bylo v řízení dokázáno, což naznačuje, že okresní soud ve věci nerozhodoval spravedlivě. Žalovaná má dále za to, že se žalobkyni nepodařilo prokázat pravost jejího podpisu na smlouvě o úvěru, protože ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] [číslo] ze dne [datum] a jeho výpovědi pouze vyplývá, že sporný podpis je toliko s vysokou pravděpodobností pravým podpisem žalované. Okresní soud pak zcela nedostatečně zhodnotil tento důkaz pouze tím, že konstatoval, že se jedná o důkaz s vysokou vypovídající a přesvědčivou hodnotou. To je zcela v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 299/06, podle nějž je třeba hodnotit celý proces utváření znaleckého posudku, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Žalovaná také poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 352/2008, podle nějž se znalec nesmí omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru, jinak nemůže soud znalecký posudek odpovědně hodnotit. Bylo tedy na okresním soudu, aby se případně rozhodl zadat zpracování revizního znaleckého posudku. Žalovaná také zmínila názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1531/07, podle něhož otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tam, kde postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. Proto výrok založený na nedostatečném odůvodnění nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát, přičemž odůvodnění nákladů řízení tak, jak jej provedl okresní soud (tj. za sepis podání ze dne [datum], sepis podání ze dne [datum], sepis podání ze dne [datum]) nikterak nespecifikuje, co bylo předmětem těchto podání, aby je bylo možno podřadit pod plnohodnotný úkon právní služby. Rovněž rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení zasáhlo do sféry práva žalované na efektivní soudní ochranu. Nelze totiž ani přesně určit, za jaké konkrétní úkony je přiznána paušální náhrada výdajů a z jaké částky byla počítána přiznaná DPH.

3. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že je považuje za nedůvodné a navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu (neboť takto byl odvoláním žalované odvolacímu přezkumu otevřen), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dál jen„ o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze zčásti.

5. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval žalovanou tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku okresního soudu. Odvolací soud považuje za nutné především zdůraznit, že povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným pro svou nesrozumitelnost (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002, či ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Ne každá nesrozumitelnost rozsudku však způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nutnost následného zrušení takového rozsudku odvolacím soudem Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je celkově srozumitelný a tudíž i přezkoumatelný, a proto neshledal důvod pro jeho zrušení. O tom, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné, rovněž svědčí okolnost, že žalovaná byla schopna řádně formulovat své námitky proti tomuto rozsudku, což by v případě nepřezkoumatelného rozsudku nebylo možné.

6. Odvolací soud se dále zaměřil na námitku žalované týkající se konání jednání okresního soudu dne [datum] v nepřítomnosti žalované. Okresní soud postupoval zcela správně, pokud za situace, kdy se žalovaná pro svou náhlou zdravotní indispozici omluvila z jednání okresního soudu dne [datum], jednání neodročil a jednal v její nepřítomnosti. Tohoto jednání byl totiž přítomen zástupce žalované, na nějž se důvody omluvy nijak nevztahovaly. Přitom tento zástupce byl v průběhu jednání oprávněn ke všem úkonům, které by mohla činit žalovaná. Odvolací soud tak má za to, že tím, že okresní soud jednal v nepřítomnosti žalované, jí nijak neodňal možnost jednat před soudem, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu ČR (v podrobnostech viz usnesení ze dne 10. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003, a rozsudek ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2023/2000). Odvolací soud tak nedovodil, že by okresní soud v tomto směru jakkoliv pochybil.

7. Odvolací soud dále pokládá za nutné uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Nicméně i tak považoval odvolací soud za potřebné některé důkazy provedené již dříve okresním soudem ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat, neboť z nich zjistil skutečnosti, které z nich okresní soud předtím nezjistil. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z těchto jednotlivých důkazů níže, v rámci právního hodnocení věci. Odvolací soud pouze předesílá, že z Oznámení banky ze dne [datum] (č. l. 140 spisu) neučinil žádná skutková zjištění, která by měla význam pro rozhodnutí ve věci samé.

8. Z hlediska právního posouzení věci pak odvolací soud předesílá, že souhlasí se závěry okresního soudu týkající se postoupení pohledávek, byť ten je ve svém rozsudku neformuloval zcela pregnantně. Z tohoto důvodu proto odvolací soud zopakoval dokazování provedené již dříve okresním soudem, přičemž ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru [číslo] opatřené podpisy žalované i osobami jednajícími za [právnická osoba], odvolací soud zjistil, že žalovaná uvedla v této smlouvě jako svou adresu [adresa] Odvolací soud dále z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] (č. l. 143 spisu) zjistil, že dne [datum] sepsala [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], oznámení adresované žalované na adresu [adresa], v němž je uvedeno, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] byla pohledávka vůči žalované vzniklá ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] postoupena na postupníka, a to společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] Odvolací soud dále zjistil z kopie obálky (č. l. 145 spisu), že oznámení ze dne [datum] bylo žalované odesláno na adresu [adresa], dne [datum], přičemž dne [datum] byl na této adrese učiněn pokus o doručení této zásilky žalované, který zůstal bezvýsledný a žalovaná si zásilku ani následně nevyzvedla na poště, kde jí byla až do [datum] uložena. Odvolací soud dále zjistil z vyrozumění o postoupení pohledávek (č. l. 88 spisu), že společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], sepsala vyrozumění o postoupení pohledávek adresované žalované na adresu [adresa], v němž je uvedeno, že dne [datum] byla společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] [číslo], postoupena pohledávka vůči žalované vzniklá ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], a to na společnost [osobní údaje žalobkyně], se sídlem [adresa], [země] [anonymizováno]. Z kopie podacího archu (č. l. 86 verte spisu) pak odvolací soud zjistil, že výše uvedené vyrozumění bylo žalované zasláno na adresu [adresa], dne [datum]. Z výše uvedených skutečností pak odvolací soud dovodil, že dne [datum] nabyla žalovaná možnost seznámit se s obsahem oznámení ze dne [datum], v němž jí bylo oznámeno postoupení pohledávky, která je předmětem tohoto řízení z původního věřitele (postupitele) na společnost [právnická osoba] (postupníka). Dne [datum] totiž byl učiněn pokus o doručení tohoto oznámení žalované na adresu [adresa] (tedy na adresu žalované uvedenou ve smlouvě o úvěru), a žalovaná tak měla možnost s jeho obsahem. Pokud žalovaná této možnosti seznámit se s obsahem oznámení nevyužila, musí to jít jen a pouze k její tíži a je nutno vycházet z toho, že dne [datum] byla s jeho obsahem seznámena. Následně pak dne [datum] bylo na adresu žalované uvedenou ve smlouvě o úvěru zasláno vyrozumění o dalším postoupení pohledávky, tentokráte ze společnosti [právnická osoba] jako postupitele na současnou žalobkyni jako postupníka. Odvolací soud považuje za notorietu, že zásilky doručované prostřednictvím pošty je možno považovat třetí pracovní den po jejich odeslání za doručené, a to i s ohledem na okolnost, že žalovaná nijak nezpochybňovala, že by jí předmětné vyrozumění nebylo doručeno. Odvolací soud tak má za to, že nejpozději dne [datum] opět žalovaná nabyla možnost seznámit se s obsahem výše uvedeného vyrozumění, přičemž pokud tak neučinila, jde to k její tíži. Jak pak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2529/2012, oznámením o postoupení pohledávky, adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění. K takovému oznámení učiněným vždy tehdejším postupitelem došlo v tomto případě nejprve dne [datum] (postoupení pohledávky z [právnická osoba], na společnost [právnická osoba]) a následně dne [datum] (postoupení pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni). Tudíž je možno dospět k závěru, že ohledně pohledávky uplatněné v žalobě je možno ve smyslu § 1789 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.“) dovodit aktivní věcnou legitimaci současné žalobkyně, na níž v důsledku uzavření dvou po sobě jdoucích postupních smluv přešlo právo vymáhat pohledávku uplatněnou v žalobě vůči žalované. I v tomto směru tedy odvolací soud souhlasí se soudem okresním.

9. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda pohledávka uplatněná v žalobě skutečně existuje. Ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že mezi žalovanou a [právnická osoba], byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. z.“). Odvolací soud má za to, že předmětnou smlouvu o úvěru skutečně podepsala žalovaná, což bylo prokázáno vypracovaným znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Ten stanovil, že podpis na smlouvě je s vysokou pravděpodobností pravým podpisem žalované. Tento závěr tak sice není kategorickým kladným závěrem, nicméně sám znalec uvedl, že se jedná o vysokou kladnou pravděpodobnostní rovinu, přičemž tuto míru pravděpodobnosti pak znalec stanovil s ohledem na jednoduchost podpisu a okolnost, že neměl více srovnávacích ukázek z odpovídajícího období. Okolnost, že znalec neměl více srovnávacích podpisů žalované z odpovídajícího období, však není možno považovat za jakékoliv zpochybnění závěrů znaleckého zkoumání, neboť v rámci svého ústního doplnění znaleckého posudku v rámci jednání okresního soudu dne [datum] znalec uvedl, že pokud by měl více srovnávacích podpisů, mohlo by to vést pouze ke zvýšení míry pravděpodobnosti, nikoliv k jejímu snížení. Znalec pak ve svém posudku rovněž pečlivě a podrobně vyložil identifikační hodnotu jednotlivých znaků podpisu, nalezených komparací sporného a srovnávacího materiálu a dospěl k závěru, že se zcela jistě nejedná o podpis smyšlený, vyloučil také možnost jeho technického padělání. S ohledem na shody v grafometrických parametrech, technice psaní na úrovni multikomponenty tvořící příjmení i iniciály jména a zejména také na shody v celkové kvalitě psacího pohybu a s ohledem na prakticky neexistující rozdílné znaky, pak znalec dovodil, že se jedná o vlastnoruční podpis žalované. Odvolací soud tak má za to, že s ohledem na tyto okolnosti je možno dovodit, že znalecký posudek splňuje veškeré požadavky kladené na jeho odůvodnění, a to i dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, zmiňovaného žalovanou v jejím odvolání. S ohledem na tyto skutečnosti tak odvolací soud ve shodě se soudem okresním dovodil, že zcela přezkoumatelné a srozumitelné závěry znalce velmi silně podporují hypotézu, že žalovaná je pisatelem sporného podpisu a nebyl tak dán jakýkoliv důvod k zadání vypracování revizního znaleckého posudku. Výše popsanému skutkovému závěru, o němž neměl odvolací soud jakoukoliv pochybnost, pak ostatně odpovídá i okolnost, že i sama žalovaná na počátku řízení uváděla, že předmětnou smlouvu o úvěru podepsala, pouze však byla uvedena v omyl, že jí tato smlouva k ničemu nezavazuje.

10. Pokud žalovaná namítala, že uzavřela smlouvu o úvěru v duševní poruše, pak k tomuto závěru nenabídla žádná konkrétní skutková tvrzení, neboť pouze uvedla, že v době před uzavřením smlouvy prožila duševně náročnější období (smrt vnuka a matky a odchod manžela, který se však k žalované před uzavřením smlouvy opětovně vrátil). Dle odvolacího soudu tak zde nejsou žádné indicie, které by snad mohly vést k závěru, že by bylo namístě nechat vypracovat znalecký posudek týkající se zkoumání toho, zda žalovaná byla v době uzavírání smlouvy o úvěru z důvodu duševní poruchy nějak omezena ve svém jednání. Samotné výše uvedené okolnosti k tomu dle odvolacího soudu zcela zjevně nejsou. Pokud tedy okresní soud takový znalecký posudek nenechal vypracovat, nijak tím nepochybil.

11. Odvolací soud rovněž souhlasí s okresním soudem v tom, že žalovaná si měla písemně zpracovanou smlouvu o úvěru řádně před jejím podpisem přečíst, a pokud tak neučinila, jde to jen a pouze k její tíži. Žalovaná se tak ani nemůže dovolávat omylu, který v ní snad mohla dle jejích tvrzení vyvolat zaměstnankyně banky (původní věřitelky), pokud jí sdělila, že předmětnou smlouvu neuzavírá jako dlužník, ale jen jako manželka dlužníka a nebudou jí z této smlouvy plynout žádné povinnosti. Totožné závěry je pak možno dovodit z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR - viz rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, či rozsudek ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu pod č. 55/2010). Navíc i pokud by se mohlo jednat o právně významný omyl žalované, pak takový omyl by způsobil jen relativní neplatnost předmětné smlouvy o úvěru, přičemž žalovaná se její neplatnosti nijak ve smyslu § 40a obč. z. nedovolala. Proto ani z tohoto důvodu nebylo možno jakkoliv dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne [datum].

12. Stejně tak je zcela správný závěr okresního soudu o nedůvodnosti námitky nikoli řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované jako dlužníka, neboť smlouva o úvěru se s ohledem na okamžik svého vzniku ([datum]) řídila zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který povinnost zkoumat úvěruschopnost věřiteli nestanovil, natož s následkem neplatnosti smlouvy o úvěru.

13. Odvolací soud však již nesouhlasí se soudem okresním v závěru o nepromlčení nároků uplatněných žalobou. Žalobkyně totiž v žalobě uplatnila nárok na část dosud nezaplacených pravidelných splátek úvěru za období od [datum] do [datum] připadajících na jistinu a nikoliv nárok na jistinu vzniklou předčasným zesplatněním celého úvěru. S ohledem na znění ustanovení smlouvy o úvěru o tom, že úvěr má být splacen do 13 let od jeho vyčerpání, má odvolací soud za to, že úvěr měl být žalovanou splacen nejpozději do [datum], neboť byl v celé výši dočerpán dne [datum]. A protože měly být jednotlivé splátky zaplaceny vždy do 25. dne daného měsíce, má odvolací soud za to, že poslední splátka úvěru měla být zaplacena nejpozději dne [datum]. Z toho vyplývá, že pokud byla žalované zaslána výzva k předčasnému zesplatnění úvěru ze dne [datum], tato již nemohla způsobit předčasné zesplatnění úvěru, neboť ten již byl nejpozději ke dni [datum] splatný v celém rozsahu (tedy v termínech dle sjednaných splátek). Výše zmíněná výzva tak nemá pro rozhodnutí věci jakýkoliv význam a v jejím důsledku tak již nemohlo dojít k předčasnému zesplatnění úvěru, který již byl k datu jejího sepisu splatný v celém rozsahu.

14. Odvolací soud proto dovodil, že je nutno promlčení nároku žalobkyně uplatněného v žalobě nahlížet optikou jednotlivých splátek (dílčí plnění) a u každé z těchto splátek posuzovat její promlčení zcela samostatně. Každá splátka je totiž zcela samostatným nárokem žalobkyně, u nějž dochází odděleně k promlčení. Odvolací soud má za to, že s ohledem na podání žaloby u soudu dne [datum] a čtyřletou délku promlčecí doby ve smyslu § 397 obch. z., jsou promlčené nároky žalobkyně na jednotlivé splátky (respektive jejich části připadající na splácení jistiny) splatné v době od [datum] do [datum] (tedy v celkové výši 26 880,40 Kč). U poslední z výše uvedených splátek (splatné dne [datum]) totiž uplynula čtyřletá promlčecí doba dne [datum], tedy ještě před podáním žaloby. A protože žalovaná vznesla řádně námitku promlčení, nelze žalobě v tomto rozsahu vyhovět, a to včetně úroku z prodlení požadovaného z této částky (příslušenství sdílí osud pohledávky hlavní). Odvolací soud naopak považuje za důvodný nárok žalobkyně na zbylou část jistiny obsaženou ve splátkách splatných za dobu od [datum] do [datum] v celkové výši 56 302,41 Kč.

15. Z částky jistiny ve výši 56 302,41 Kč je pak možno rovněž přiznat žalobkyni nárok na úrok ve výši 3,59 % ročně za dobu jí požadovanou, tedy od [datum] do [datum]. V té době již byla v této části jistiny splatná a žalobkyni tak vznikl vůči žalované nárok na smluvní úrok, a to minimálně v sazbě požadované žalobkyní, tedy v sazbě 3,59 %, neboť ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 6,9 % ročně. V kapitalizované výši pak výše uvedený smluvní úrok činí částku 4 107,03 Kč a v této výši pak považuje odvolací soud žalobu za důvodnou, oproti nároku žalobkyně na zbylou část požadovaného smluvního úroku v částce 6 938,05 Kč (celkem se totiž žalobkyně domáhala úhrady smluvního úroku v kapitalizované výši 11 045,08 Kč). Za důvodný pak považuje odvolací soud nárok žalobkyně na úrok z prodlení z částky 56 302,41 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, avšak pouze v sazbě 8,05 % ročně, neboť se jedná o úrok z prodlení ze splátek splatných v době od [datum] do [datum]. V té době bylo totiž možno ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., požadovat úrok z prodlení pouze ve výši 8,05 % ročně. Odvolací soud tak považuje za nedůvodný nárok žalobkyně na úrok z prodlení z částky 56 302,41 Kč za dobu od [datum] do zaplacení v sazbě přesahující 8,05 % ročně, tedy v sazbě 0,95 % ročně, neboť žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení v sazbě 9 % ročně.

16. Odvolací soud tedy rekapituluje, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti nepovažuje za důvodné nároky žalobkyně na jistinu v rozsahu částky 26 880,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, na kapitalizovaný úrok v částce 6 938,05 Kč a na úrok z prodlení ve výši 0,95 % ročně z částky 56 302,41 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. V tomto rozsahu proto odvolací soud ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku výrok I. rozsudku okresního soudu a žalobu v této části zamítl.

17. Odvolací soud naproti tomu dovodil důvodnost žaloby ohledně částky 56 302,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku v částce 4 107,03 Kč, a proto v této části výrokem I. písm. b) ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu.

18. Odvolací soud s ohledem na částečnou změnu meritorní části rozsudku okresního soudu rozhodoval dle § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, a proto ani nepovažuje za nutné se vyjadřovat k námitkám žalované týkajícím se nákladového výroku. S ohledem na pouze částečný úspěch žalobkyně pak odvolací soud posuzoval procesní úspěch a neúspěch žalobkyně v prvostupňovém řízení. Žalobkyně byla úspěšná ohledně jistiny ve výši 56 302,41 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 4 107,03 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného do doby rozhodnutí odvolacího soudu (dne [datum]) v částce 16 378,53 Kč, celkem tedy co do částky 121 281,68 Kč. Žalovaná byla proti tomu úspěšná ohledně jistiny ve výši 26 880,40 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 6 938,05 Kč a úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni rozhodnutí odvolacího soudu v částce 10 675,26 Kč, tedy celkem co do částky 44 493,71 Kč. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná v rozsahu 63,3 % svých nároků a procesně neúspěšná v rozsahu 36,7 % nároků. Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu dospěl odvolací soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. k závěru, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 26,6 %. Ohledně výše nákladů žalobkyně v prvostupňovém řízení je pak nutno odkázat na vyjádření zástupce žalobkyně v rámci jednání odvolacího soudu dne [datum], který výslovně uvedl, že nad rámec nákladů vyúčtovaných v řízení před okresním soudem se za žalobkyni práva na náhradu nákladů řízení vzdává. V rámci podání ze dne [datum] pak žalobkyně účtovala náklady za řízení před okresním soudem v celkové výši 17 278,80 Kč, a to za zastoupení advokátem v podobě tří úkonů právní služby po 5 759,60 Kč (včetně paušální náhrady výdajů a DPH) za převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy a písemné podání ve věci. Odvolací soud má za to, že z výše uvedených tří úkonů právní služby je možno považovat za účelně učiněné pouze převzetí a přípravu zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif - dále jen„ advokátní tarif“) a sepis podání ze dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), neboť se jednalo o sepis podání, kterým žalobkyně reagovala na vyjádření žalované k žalobě. Odvolací soud pak nemá za to, že by žalobkyně sepsala předžalobní výzvu adresovanou žalované, neboť tato výzva není ve spise obsažena a navíc sama žalobkyně ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu výslovně uvedla, že předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř. nezaslala. Výše odměny za jeden úkon právní služby pak činí dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu částku 4 460 Kč při tarifní hodnotě 83 182,81 Kč. Za každý ze dvou výše uvedených úkonů právní služby pak zástupci žalobkyně náleží rovněž nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky jím požadovaných a účelně vynaložených nákladů 9 520 Kč v částce 2 000 Kč. Celkové žalobkyní účelně vynaložené a požadované náklady prvostupňového řízení tak činí částku 11 520 Kč. Z této částky má pak žalobkyně vůči žalované nárok na náhradu v rozsahu 26,6 %, tedy na částku 3 064 Kč. K zaplacení této částky žalobkyni proto odvolací soud zavázal žalovanou výrokem II. tohoto rozsudku.

19. Odvolací soud se dále zabýval náklady, které vznikly státu v prvostupňovém řízení, a to za vypracovaný znalecký posudek. Odvolací soud v této souvislosti vyšel z toho, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně neúspěšná v rozsahu 36,7 % a žalovaná v rozsahu 63,3 %. A protože u žalované byly splněny podmínky pro její osvobození od soudních poplatků (jak okresní soud deklaroval ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2019, č. j. 17 C 204/2019-53), nebylo možno ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. zavázat žalovanou k náhradě nákladů řízení státu. Odvolací soud proto výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl tak, že státu se vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Přicházelo tedy do úvahy pouze zavázání žalobkyně k náhradě nákladů státu, a to v rozsahu 36,7 %, neboť v tomto rozsahu byla žalobkyně v prvostupňovém řízení neúspěšná. Celkové náklady státu v prvostupňovém řízení činily částku 10 933 Kč, a to za vypracovaný znalecký posudek ve výši 7 766 Kč a za výslech znalce ve výši 3 167 Kč. Z této částky byla částka 5 000 Kč kryta zálohou zaplacenou žalobkyní, proto náklady státu činily pouze částku 5 933 Kč. Z této sumy pak činí 36,7 % částku 2 177 Kč, k jejímuž zaplacení státu byla žalobkyně zavázána výrokem III. tohoto rozsudku.

20. Dále odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů odvolacího řízení, a to dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť i v odvolacím řízení byla žalobkyně pouze částečně procesně úspěšná, a to ve zcela stejném rozsahu, jako v řízení prvostupňovém. I v rámci odvolacího řízení tedy dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů v rozsahu 26,6 %, přičemž pro zestručnění pak odvolací soud plně odkazuje na výše uvedenou pasáž tohoto odůvodnění. Celkové náklady žalobkyně za odvolací řízení činí částku 6 427 Kč a sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za účast u jednání odvolacího soudu dne 25. 4. 2022 v částce 4 460 Kč (dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu (při tarifní hodnotě 83 182,81 Kč), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu. Žalobkyni byl dále přiznán nárok na cestovné jejího zástupce za jízdu k jednání odvolacího soudu dne [datum] osobním vozidlem [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], [registrační značka], z [obec] ke Krajskému soudu v Ostravě a zpět v celkové délce 50 km, při průměrné spotřebě 6,4 l motorové nafty na 100 km a její ceně ve výši 36,10 Kč dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 511/2021 Sb., a základní náhradu ve výši 4,70 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky, tedy v celkové částce 351 Kč. Za tuto cestu zástupci žalobkyně rovněž přísluší náhrada za promeškaný čas ve výši 200 Kč, a to za 2 započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky nákladů 5 311 Kč ve výši 1 116 Kč. Z této částky pak náleží žalobkyni vůči žalované nárok na náhradu 26,6 %, tedy na částku 1 710 Kč, k jejímuž zaplacení odvolací soud zavázal žalovanou výrokem V. tohoto rozsudku.

21. Žalovaná byla usnesením okresního soudu ze dne 7. 8. 2020, č. j. 17 C 204/2019-172, osvobozena od soudních poplatků, v důsledku čehož nezaplatila soudní poplatek za podané odvolání, který činil z předmětu odvolacího řízení částku 3 328 Kč. Ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pak odvolací soud přenesl výrokem VI. tohoto rozsudku na žalobkyni podle výsledku řízení soudní poplatek za podané odvolání v rozsahu neúspěchu žalobkyně, tedy v rozsahu 37,3 %, tudíž ohledně částky 1 221 Kč.

22. Lhůty k zaplacení v délce 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku pak odvolací soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůt delších, či povolení splátek, nenašel odvolací soud oporu v obsahu spisu. Žalovaná sama v průběhu jednání odvolacího soudu uvedla, že se její majetkové poměry nijak nezlepšily od doby rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud tak vyšel ze závěru, že příjmy žalované jsou tvořeny příspěvkem na bydlení v částce 4 216 Kč měsíčně, příspěvkem na živobytí v částce 5 675 Kč měsíčně a doplatkem na bydlení v částce 2 609 Kč. Celkové příjmy žalované jsou tak tvořeny částkou 12 500 Kč, přičemž žalovaná měsíčně zaplatí za bydlení částku 6 910 Kč. Žalované tak zbývá na uspokojení všech ostatních potřeb s výjimkou bydlení měsíčně částka 5 590 Kč. Pokud by bylo možno přistoupit ke stanovení splátek žalované, bylo by tyto splátky nutno stanovit v takové výši, aby byl dluh zaplacen zhruba v době 24 měsíců. Měsíční splátka dluhu přiznaného rozhodnutím odvolacího soudu by tak musela být v takovém případě stanovena v částce 2 517 Kč, a to bez zohlednění nákladů řízení a nabíhajícího úroku z prodlení. Odvolací soud má za to, že výše uvedené majetkové poměry žalované jí zcela zjevně neumožňují splácení dluhu takovými splátkami, a proto k jejich stanovení ani nepřistoupil.

Poučení