15 Co 313/2024 - 297

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] obě zastoupeny advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva k nemovitostem a o určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti ze dne 19. 10. 2022 o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. června 2024, č. j. 8 C 243/2023-203 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o určení neplatnosti smlouvy mění tak, že žaloba o určení, že darovací smlouva a smlouva o zřízení služebnosti ze dne 19. 10. 2022, uzavřená mezi žalovanou 2) a žalobcem jako dárci a žalovanou 1) jako obdarovanou, je neplatná, se zamítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. ve výroku o určení vlastnického práva potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem určil soud I. stupně, že darovací smlouva a smlouva o zřízení služebnosti ze dne 19. 10. 2022 uzavřená mezi [jméno FO], narozenou [Datum narození žalované B], [adresa] a [Jméno žalobce], narozeným [Datum narození žalobce], [adresa], jako dárci, a [Jméno žalované A], narozenou [Datum narození žalované A], bytem [Adresa žalované A], jako obdarovanou, je neplatná (výrok I.), určil, že pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno], rodinný dům, dále pozemek parc. č. [Anonymizováno], a pozemek parc. č. [Anonymizováno], vše zapsáno na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec [adresa] a katastrální území [adresa] [Anonymizováno] u [právnická osoba] [Anonymizováno] [adresa], jsou ve společném jmění manželů [jméno FO], narozené [Datum narození žalované B], [adresa] a [Jméno žalobce], narozeného [Datum narození žalobce], [adresa] (výrok II.), a oběma žalovaným uložil povinnost, aby nahradili společně a nerozdílně žalobci náklady řízení ve výši 115 452 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III.).

2. Vyšel ze žalobních tvrzení žalobce, podle kterých jsou se žalovanou [jméno FO] [dále jen žalovaná 2)] manželé a předmětné nemovité věci získali podle kupních smluv uzavřených ve dnech 14. 6. 2019 a 4. 12. 2019. Dne 9. 9. 2022 udělil žalobce žalované 2) generální plnou moc s tím, že často cestuje do zahraničí, aby mohlo dojít k darování části pozemku ve společném jmění manželů žalobce a žalované 2) žalované [Jméno žalované A] [dále jen žalovaná 1)], na němž obývala zahradní domek; k tomu došlo darovací smlouvou ze dne 15. 9. 2022. Od 27. 9. 2022 byl žalobce tři měsíce mimo republiku a v té době došlo dne 19. 10. 2022 k uzavření darovací smlouvy ohledně předmětných nemovitostí [pro sebe žalovaná 2) zřídila služebnost doživotního užívání nemovitých věcí], k čemuž žalovaná 2) využila předmětnou generální plnou moc. Žalovaná 2) tak chtěla vyvést nemovité věci ze společného jmění manželů, ale jelikož žalobce k uzavření této darovací smlouvy nedal souhlas, smlouva je neplatná. K převodu sporných nemovitostí došlo také nelogicky pouhý měsíc poté, co z nich byla pro dar žalované 1) oddělena jejich část. Žalovaná 2) ještě po odletu žalobce posílala žalobci zprávy, jak se jí po něm stýská, až následně v říjnu 2022 s ním přerušila kontakt a v listopadu 2022 mu e-mailem oznámila, že se s ním chce rozvést. V dubnu 2023 se žalobce vrátil zpět do České republiky a v nemovitostech se žalovanou 2) nadále bydlel. V té době však ani jedna ze žalovaných mu nenaznačily, že by snad žalobce neměl bydlet ve své vlastní nemovitosti, že již není jejím vlastníkem. O převodu nemovitých věcí se dozvěděl zcela náhodou, když jednal se svou právní zástupkyní o otázkách vypořádání společného jmění manželů dne 18. 9. 2023.

3. Žalovaná 1) navrhla zamítnutí žaloby a namítla, že za ní žalobce se žalovanou 2) přišel sám s nabídkou, že jí darují část nemovitostí, kde si může postavit menší domeček. Byla uzavřena darovací smlouva dne 15. 9. 2022. Před odletem žalobce koncem září 2022 jí žalobce se žalovanou 2) oslovili, že by rádi řešili majetkovou situaci pro případ, že by svůj vztah ukončili. Z důvodu blížícího se odletu žalobce jí sdělili, že žalobce nechá udělit generální plnou moc žalované 2) a ona zajistí darovací smlouvu, kde veškerý majetek bude darován jí. Ještě před odletem žalobce začal rozprodávat zahradní nářadí, kolo, motorku atd. Z toho jí bylo jasné, že o převodu skutečně věděl.

4. Žalovaná 2) se žalobou rovněž nesouhlasila a ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že se se žalobcem dohodla o darování kousku nemovitostí žalované 1), na kterém si postavila zahradní domeček. O tom byla sepsána darovací smlouva dne 15. 9. 2022, kterou žalobce podepsal. Generální plná moc ze dne 9. 9. 2022 byla použita na převod veškerého ostatního nemovitého majetku na žalovanou 1), na čemž se se žalobcem ústně domluvili okolo září roku 2022, aby se vyhnuli zbytečnému zdlouhavému rozvodovému procesu. O rozvodu se s manželem domlouvali po celý rok 2022. K uzavření darovací smlouvy došlo proto, že nemovitý majetek nemohla převést sama na sebe. Žalobce si generální plnou moc překládal pomocí mobilu, věděl, co plná moc obsahuje. O převodu se domlouvali s matkou a žalobcem od září roku 2022. K ukončení vztahu pak došlo v jarních měsících 2023, kdy se žalobce vrátil do Austrálie, protože to mezi nimi nevyšlo, a také z finančních důvodů, kdy neměl práci ani finance. Ještě před odletem si manžel doma začal fotit a následně prodávat veškerou zahradní techniku, nářadí, kola, motorku apod., což byl jejich společný majetek. Toto konání nasvědčuje tomu, že o veškerém převodu už dávno věděl.

5. Soud I. stupně poté, co ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že mezi účastníky byl nesporný jejich rodinný vztah, když žalobce a žalovaná 2) jsou manželé, žalovaná 1) je matkou žalované 2). Nemovitosti byly žalobcem a žalovanou 2) nabyty do společného jmění manželů kupními smlouvami ze dnů 14. 6. 2019 a 4. 12. 2019. Žalobce a žalovaná 2) darovali žalované 1) část nemovitostí platnou darovací smlouvou ze dne 15. 9. 2022. Zbývající část nemovitostí je v současné době zapsána ve výlučném vlastnictví žalované 1) na základě darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2022. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda v darovací smlouvě ze dne 19. 10. 2022 je vyjádřena vůle žalobce, zda touto smlouvou žalovaná 2) překročila rozsah zmocnění žalobcem či nikoliv, když obě žalované tvrdí, že žalobce o převodu nemovitých věcí na žalovanou 1) věděl a souhlasil s ním, a proto žalovanou 2) zmocnil k převodu nemovitých věcí na žalovanou 1) plnou mocí ze dne 9. 9. 2022, což žalobce popírá s tvrzením, že o převodu nemovitých věcí na žalovanou 1) nevěděl, tedy s ním ani nesouhlasil, a žalovanou 2) uvedenou plnou mocí nezmocnil k převodu těchto nemovitých věcí na žalovanou 1), ale pouze výslovně k dořešení převodu části zahrady na žalovanou 1) dle darovací smlouvy ze dne 15. 9. 2022.

6. Dle názoru soudu I. stupně plná moc ze dne 9. 9. 2022 byla žalobcem vystavena s úmyslem, aby žalovaná 2) dořešila převod části nemovitých věcí, na kterém byli účastníci skutečně domluveni. Tento závěr podporuje i logika věci a časová souslednost, neboť plná moc byla vystavena před uzavřením darovací smlouvy ohledně části nemovitosti žalované 1) a bylo zřejmé, že žalobcem příkladmo uváděné věci (plyn, voda, odpad) bylo skutečně třeba dořešit. Naopak se nejeví logické, aby žalobce písemně zmocňoval žalovanou 2) k převodu zbývající části nemovitých věcí na žalovanou 1), když na ni nebyla převedena žádná část této nemovité věci. Pokud by žalobce a žalovaná 2) skutečně uvažovali o rozvodu a převodu veškerého majetku na žalovanou 1), mohla ta samá notářka, u které ověřovali podpisy, rovnou za účasti žalobce připravit darovací smlouvu všech nemovitých věcí na žalovanou 1), čímž by navíc odpadla složitější procedura dvou návrhů na vklad vlastnického práva či placení dvou správních poplatků. Že takto účastníci u notářky nepostupovali, odpovídá opakovanému vyjádření žalované 2), že ve skutečnosti chtěla převést celý majetek na sebe, což poprvé uvedla ve spisu policie, kde vysvětluje důvod, proč žalobce podepsal generální plnou moc: „Takto jsme to museli udělat kvůli tomu, že nemovitý majetek jsem nemohla převést sama na sebe“. Žalovaná 2) i v současné době o sobě hovoří a hodlá uplatňovat práva, jako by byla vlastník nemovitých věcí, přestože jejich vlastníkem je její matka. Těmito vyjádřeními vyvrací své vlastní tvrzení, že úmyslem žalobce i jejím úmyslem bylo darovat nemovité věci žalované 1). Je jím podpořen názor žalobce, že smyslem darování bylo vyvedení majetku ze společného jmění manželů do vlastnictví třetí osoby s tím, že žalovaná 2) jako jeden z manželů má stále k majetku plné užívací právo na základě služebnosti. Žalobci žádná služebnost užívání zřízena nebyla, i to svědčí o vyvedení majetku ze společného jmění manželů jen ve prospěch jednoho z nich. Je nelogické vyjádření žalované 2), že to bylo myšleno tak, že žalobce bude mít „k dispozici tam s námi pobejt“, aby tady nemusel platit zbytečně nájem. To však darovací smlouva nestanoví. Žalovaná 2) také nijak netajila, že nemovitosti budou žalovanou 1) převedeny jen na ni. To potvrzuje i vyjádření žalované 1), která výslovně uvedla, že žádný prospěch z toho nemá, že z toho mají prospěch žalobce a žalovaná 2). To však neodpovídá realitě, neboť žalobce z daru nemovitých věcí žalované 1) žádný prospěch nemá. Nejeví se ani racionálním postup převádět nemovitosti na žalovanou 1), aby si žalobce a žalovaná 2) vypořádali společné jmění manželů, když tím ve skutečnosti mezi nimi k žádnému vypořádání nedojde. Nelogické je i to, že by v okamžiku převodu jen malé části pozemku na žalovanou 1) již bylo hovořeno o převodu celého pozemku na žalovanou 1). Všechna tato hlediska a nepřímo i elektronická komunikace mezi žalobcem a žalovanou 2) svědčí o pravdivosti skutkového vylíčení věci žalobcem oproti nižší věrohodnosti žalovaných.

7. Po právní stránce hodnotil soud I. stupně věc dle speciální úpravy obsažené v § 714 o. z. týkající se společného jmění manželů s odkazem na odbornou literaturu (Občanský zákoník II, Rodinné právo, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2020, strana 187 autorů Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv), která odkazuje na ustálenou judikaturu, podle které „za dispozici vybočující z obvyklé správy společného majetku byl označen prodej nemovitosti náležející do zákonného majetkového společenství manželů (Rc 15/1964). Obdobně byla potřeba souhlasu obou manželů shledána i v případě darování nemovitosti patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (Rc 21/1972)“. V dané věci byly předmětné nemovité věci v podstatě jedinou velmi vysokou hodnotou společného jmění manželů, a proto převod nemovitých věcí ve společném jmění manželů žalobce a žalované 2) nelze považovat za běžnou záležitost. Žalovaná 2) sice formálně doložením plné moci od žalobce jednala za oba dva manžele, avšak ve skutečnosti vzhledem k výsledkům dokazování souhlas manžela a zmocnění k převodu nemovitých věcí neměla. Její právní jednání tak nelze po provedeném řízení považovat za společné jednání manželů, to bylo jen „na oko“, tj. byla předstírána vůle jednajícího žalobce navenek darovat nemovitosti, než jakou ve skutečnosti žalobce měl, ponechat si nemovité věci ve společném jmění manželů (Občanský zákoník I, Obecná část, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2022, strana 1765 autorů Lavický, P. a kolektiv). Žalobce neměl vůli nemovité věci převést a tyto volní atributy ani mít nemohl, když o převodu nemovitých věcí na žalovanou 1) vůbec nevěděl. Podle téže literatury jde o vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti vůle, která je upravena v ust. § 552 o. z., podle kterého ze strany žalobce vůbec k právnímu jednání nedošlo, a tedy se k němu nepřihlíží (§ 554 o. z.). Žalobce se tedy po právu dovolává neplatnosti právního jednání žalované 2) jako manželky, nakládající neběžným způsobem bez jeho souhlasu se společným jměním, a z tohoto důvodu soud I. stupně vyhověl určení, že darovací smlouva ze dne 19. 10. 2022 je neplatná. Tato žaloba má oporu přímo v § 714 odst. 2 o. z., tedy nebylo třeba tvrdit ani prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Výrokem II. o určení vlastnictví soud I. stupně napravil současný stav zapsaný ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí), neboť nebyl v souladu se skutečným právním stavem a ani zde nemusí být tvrzen a prokazován naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žaloba na určení vlastnictví má v tomto případě oporu v § 985 o. z. (Občanský zákoník III, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, strana 51, autorů Spáčil, J. a kolektiv).

8. Při právním hodnocení plné moci ze dne 9. 9. 2022 soud I. stupně rozlišoval dohodu o zastoupení a plnou moc. Dohoda o zastoupení upravuje vnitřní vztah mezi účastníky dohody, zatímco zástupčí oprávnění, resp. plná moc představují vnější vztah, tedy vztah k třetím osobám, vůči nimž zástupce jedná (Občanský zákoník I, Obecná část, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2022, strana 1386, autorů Lavický, P. a kolektiv). Z výsledků dokazování vyplývá, že mezi žalobcem a žalovanou 2) byla v době, kdy byli vlastníky všech nemovitých věcí patřících do společného jmění manželů [tj. před jejich dohodnutým oddělením žalované 1)], uzavřena ústní dohoda, kterou žalobce zmocnil žalovanou 2) k vyřízení všech záležitostí týkajících se dořešení převodu části nemovitostí na žalovanou 1). Jako osvědčení existujícího zastoupení vyhotovil žalobce pro žalovanou 2) uvedenou generální plnou moc, neboť žalobce předpokládal, že plná moc je třeba pro více záležitostí týkajících se převodu části nemovitosti, jak mu to bylo žalovanou 2) prezentováno (elektřina, voda, odpad). Žalovaná 2) však nerespektovala dohodnutý rozsah zmocnění dle dohody o zastoupení. V dané věci nejde o překročení zástupčího oprávnění, ale o jeho zneužití, neboť v takovém případě zmocněnec jedná v rámci svého zástupčího oprávnění, tj. v souladu s plnou mocí, nicméně nereflektuje u toho pravidla vyplývající z vnitřního vztahu (Občanský zákoník I, Obecná část, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2022, strana 1398, autorů Lavický, P. a kolektiv). Proto se na žalobce nevztahují ustanovení o překročení zástupčího oprávnění dle § 446 o. z. a jeho oznámení třetí osobě, tj. žalované 1), jak se domnívají žalované. I kdyby se jednalo o překročení plné moci, tak by se uplatnila věta druhá ust. § 446 o. z., neboť z okolností je zjevné, že žalovaná 1) věděla o překročení zmocnění žalované 2), když tvrdí ty samé skutečnosti jako žalovaná 2), že žalobce před ní souhlasil s darem veškerých nemovitých věcí její osobě, avšak z provedeného dokazování plyne závěr, že se tak nestalo. Jelikož soud I. stupně posoudil právní jednání žalovaných za neplatné podle jiných zákonných ustanovení, korektiv dobrých mravů (§ 580 o. z.) neuplatnil. Na danou věc nelze aplikovat ani ustanovení o omylu dle § 583 o. z., neboť osoby fakticky zúčastněné na uzavření darovací smlouvy dne 19. 10. 2022 v žádném omylu nejednaly, naopak jimi došlo k vědomému zneužití zástupčího oprávnění. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a tuto přiznal v plné výši úspěšnému žalobci.

9. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání žalované. Namítly v něm, že soud I. stupně vyvodil skutkový stav z nepřímých důkazů, zejména elektronické komunikace mezi stranami, i přes přímý důkaz výpovědí svědka [jméno FO], který potvrzuje tvrzení žalovaných. Soud I. stupně tohoto svědka považuje za nevěrohodného na základě „detailů“ komunikace, které však nemohou nic naznačovat o jeho věrohodnosti, popř. z důvodu žalobcem namítané nápovědy svědkovi ze strany žalované 2), kterou tato popírala a soud při jednání konstatoval, že nic nezaznamenal. Elektronická komunikace není dle žalovaných úplná a nemůže být zcela odrazem veškeré komunikace mezi stranami, nezachycuje ústní a telefonickou komunikaci účastníků. Proto z ní hodnocený skutkový stav je zavádějící a neúplný. Úvahy o rozvodu manželství žalobce a žalované 2) se již vedly od roku 2017, jak žalobce uvádí v e-mailu ze dne 16. 11. 2017. Proto je nesprávný skutkový závěr soudu I. stupně o tom, že první skutečná představa rozvodu se mezi účastníky otevřela až na začátku října 2022, a to toliko na základě stanoviska sděleného ve videohovoru žalovanou 2) [žalobce např. ve zprávě ze dne 30. 10. 2022 uvádí, že žalovanou 2) pořád miluje s tím, že ale nechce měnit, co chce ona]“. Že darovací smlouva byla uzavřena platně, lze dovodit např. ze zprávy ze dne 20. 10. 2022 ve 14:15:41 po podání návrhu na vklad vlastnického práva, kdy žalobce žalované 2) sdělil: „A po právní stránce jsem stále vlastníkem nemovitosti a dnes ti oznamuji, že vše, co vyžaduje rozhodnutí o změnách domu a pozemku bude muset být schváleno také mnou“. Z toho je zřejmá vědomost žalobce o tom, že žalovanou 2) zmocnil k převodu nemovitých věcí. Výhrada souhlasu, resp. omezení zástupčího oprávnění vyplývajícího z generální plné moci ze dne 9. 9. 2022, byla žalované 2) odeslána až po podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitým věcem. Žalovaná 2) tedy neporušila žádné zástupčí omezení, které by omezovalo její jednání dle generální plné moci ze dne 9. 9. 2022. Soud I. stupně dále pominul skutečnost, že dne 24. 5. 2019 byla mezi žalovanou 2) a žalobcem uzavřena smlouva, jejímž předmětem bylo mj. ujednání, že v případě rozvodu jejich manželství a následném vypořádání společného jmění manželů, se výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí stane žalovaná 2) bez dalšího finančního vypořádání. Toto ujednání soud I. stupně nedůvodně spojuje s dědictvím žalobce. Souhlas s převodem nemovitých věcí na žalovanou 1) fakticky odpovídá vůli, kterou žalobce a žalovaná 2) vtělili do smlouvy ze dne 24. 5. 2019. Žalované nesouhlasí ani s hodnocením rozporů ve výpovědi žalobce jako nevýznamných. Zcela bez provedeného dokazování byl učiněn závěr o tom, že by bylo nelogické, aby nemajetný žalobce daroval jediný hmotný majetek tchýni, neboť majetková situace žalobce se v řízení vůbec neprokazovala. Podle žalované 2) však žalobce není nemajetný, což by mělo být zjištěno v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 14 Nc 49/2023 o úpravě poměrů k nezletilým dětem žalobce a žalované 2). Žalované považují výpověď žalobce za nevěrohodnou i proto, že již v roce 2017 vyzýval žalovanou 2) k podání žádosti o rozvod. Pokud by žalobce již od roku 2018, jak tvrdil, ztratil v žalovanou 2) nutnou část důvěry, proč by jí dne 9. 9. 2022 uděloval generální plnou moc. Také tvrzení, že nikdy nebyl na schůzce, které se zúčastnil on, obě žalované a svědek [jméno FO], bylo vyvráceno právě tímto svědkem. Ten dále uvedl, že na vlastní oči viděl generální plnou moc, kterou mu oba ukazovali a říkali, že na základě toho chtějí převést i zbytek majetku (to říkal i žalobce, přikyvoval). O tom, že žalobce věděl, že již nemá v České republice majetek, vypovídal při jednání soudu I. stupně dne 20. 3. 2024 v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Nc 49/2023, při kterém uvedl, že byl nucen čerpat v roce 2023 půjčku tak, aby vykryl náklady na nynější právní zastoupení a na své živobytí. Tuto půjčku si vzal v srpnu 2023, ale jak sám uváděl, o převodu nemovitostí se dozvěděl až 18. 9. 2023. Po uzavření darovací smlouvy probíhaly mezi žalobcem a žalovanou 2) delší hovory, než tvrdil žalobce.

10. Vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují žalované v procesním postupu soudu I. stupně, který provedl konfrontaci účastníků řízení, ovšem tento postup nemá oporu v občanském soudním řízení, na rozdíl od trestního řízení, které upravuje i podmínky pro vedení konfrontace. Navíc samotný průběh konfrontace žalobce a žalované 2) nelze považovat za validní, neboť byla prováděna v anglickém jazyce a žalované 2) nebyl umožněn plynulý a souvislý projev, byla ze strany soudu přerušována a „popoháněna“ k výpovědi.

11. Dle žalovaných pak rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalovaná 2) uzavřela smlouvu jako zástupce žalobce na základě smluvního zmocnění, tudíž nelze užít ust. § 714 odst. 2 o. z., ale je třeba vyjít z ust. § 441 o. z. a násl. Dovodil-li soud I. stupně, že žalovaná 2) nerespektovala dohodnutý rozsah zmocnění, rizika spojená s nesouladem mezi obsahem dohody o zastoupení a vystavenou plnou mocí nese zmocnitel, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4445/2010. Navíc je-li udělena generální plná moc, platí, že nemohla být nikterak omezena, a proto nemohla být ani zneužita (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1355/2015). I když žalobce podepisoval dokumentaci v českém jazyce, z provedeného dokazování vyplynulo, že měl dokumenty k dispozici v dostatečném předstihu před podpisem, k jejich překladu používal Google překladač, proto je třeba i tyto dokumenty považovat za platné v plném rozsahu, neboť odpovídají vůli žalobce. Nelze souhlasit ani se závěrem soudu I. stupně o překročení zástupčího oprávnění dle § 446 o. z. a aplikací věty druhé, neboť ta se nepoužije v případě, že se jedná o generální plnou moc. Žalovaná 1) nemohla vědět, že žalovaná 2) své oprávnění překračuje, když žalovaná 2) byla oprávněna zastupovat žalobce ve všech věcech. Žalobce překročení zástupčího oprávnění ze strany žalované 2) nesdělil žalované 1) neprodleně, kdy se o této skutečnosti dozvěděl, pak tedy v souladu s ust. § 446 o. z. platí, že s jednáním žalované 2) souhlasil. Podle názoru žalovaných pak žalobce neměl naléhavý právní zájem na podání žaloby na určení neplatnosti darovací smlouvy, pokud se domáhá určení vlastnického práva. Ze všech těchto důvodů žalované navrhly, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu žalobce zamítl.

12. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně a ve svém vyjádření k odvolání žalovaných uvedl, že ve smyslu § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Právě slovní obrat „zejména“ připouští provést důkazy i mimo výčet v zákoně uvedených. O průběhu konfrontace se pak soud I. stupně vyjádřil ve svém rozhodnutí, se kterým se žalobce ztotožňuje. Navíc nelze pominout, že před započetím konfrontace byli žalobce a žalovaná 2) vyzváni ke sdělení, zda s jejím provedením souhlasí a oba odpověděli kladně.

13. Ke skutkovým závěrům soudu I. stupně žalobce poukázal na to, že jediný důkaz výslechem zjevně zaujatého svědka nemůže převážit množství nezpochybnitelných důkazů svědčících o opaku, jak učinil soud I. stupně. Svědek má blízký vztah k oběma žalovaným (jedná se o jeho sestru a matku) a z jeho výpovědi plynulo, že má osobní zájem na výsledku sporu, když opakovaně tvrdil, že se mu nelíbilo, že by žalobce měl mít vypořádací podíl na nemovitých věcech v případě rozvodu, když podle něj nemovitost v Austrálii financovala pouze žalovaná 2). Zjevný rozpor ohledně výpovědi svědka pak plyne z toho, že mu dne 11. 9. 2022 měla být žalobcem a oběma žalovanými předkládána plná moc ze dne 9. 9. 2022, což je v přímém rozporu s tvrzením žalované 1), že plnou moc nikdy neviděla. Dle svědka se také strany bavily o možnostech, jak řešit nastalou situaci mezi žalobcem a žalovanou 2), což by bylo nadbytečné, když již dva dny předem dne 9. 9. 2022 bylo řešení dohodnuto a udělena plná moc pro darování všech nemovitých věcí žalované 1). Elektronická komunikace mezi žalobcem a žalovanou 2) zachycuje věrně a přesně dějovou linku, která je vnitřně nerozporná a odpovídá ostatním důkazům. Ostatně žalovaná 2) při jednání soudu I. stupně dne 7. 5. 2024 potvrdila, že tato komunikace je úplná a odpovídá obsahu zpráv zaznamenaných v jejím mobilním telefonu. Žalovaným pak nic nebránilo navrhnout důkazy, které by případný obsah této komunikace zpochybňovaly. Poukazovaly-li žalované na úvahy žalobce a žalované 2) o rozvodu již v roce 2017, není možné přehlédnout, že následně spolu vztah několik let udržovali, jezdili na dovolené, pořídili si společně v Janově nemovitost. Každé manželství prochází různými vlnami spokojenosti či úvahami o ukončení vztahu, což žalobce nikterak nepopíral. Z obsahu e-mailu ze dne 20. 10. 2022, ve kterém se vyjádřil, že je stále vlastníkem nemovitých věcí, nelze dovodit, že by žalobce věděl o převodu zbytku nemovitých věcí. Žalobce neměl obsah smlouvy z roku 2019 ani plnou moc z 9. 9. 2022 předem k dispozici. Oba tyto dokumenty mu žalovaná 2) předložila překvapivě, vysvětlila mu svou verzi jejich obsahu a snažila se ho přimět k podpisu. Pokud nechtěl zpochybňovat manželčinu důvěryhodnost, nezbylo mu nic jiného, než dokument v časové tísni podepsat bez možnosti prověřit si jeho obsah. Některé části výpovědi žalobce vytrhávají žalované ve svém odvolání z kontextu. Žalobce v opatrovnickém řízení prokazoval svou nemajetnost, tu ostatně potvrzovala i žalovaná 2) v průběhu tohoto řízení, když uvedla, že žalobce byl na jaře 2023 ve finanční tísni, a proto musel odjet zpět do Austrálie.

14. Jsou-li žalobce a žalovaná 2) manželé, pak je třeba věc právně hodnotit podle pravidla stanoveného v § 714 o. z. a žalované by měly prokazovat, že žalobce souhlasil s konkrétním právním jednáním, tedy uzavřením darovací smlouvy z 19. 10. 2022. To žalované neprokázaly a ani plná moc ze dne 9. 9. 2022 tento souhlas neobsahuje, a to ani v případě, že by opravdu byla udělena za účelem tohoto převodu. Otázka zmocnění je v této věci v podstatě bezvýznamná. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí vyložil, že věc posoudil jako zneužití zástupčího oprávnění a nikoli jako jeho překročení, pak na věc nelze aplikovat ust. § 446 věty druhé o. z. Okresní soud také konstatoval, že žalovaná 1) věděla podrobnosti o (ne)zmocnění žalované 2), když tvrdí ty samé skutečnosti jako žalovaná 2), že žalobce před ní souhlasil s darem veškerých nemovitých věcí její osobě, což se nestalo. Žalobci by pak náležela ochrana i podle § 437 odst. 2 o. z. pro jednání zástupce v rozporu se zájmem zastoupeného s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat [srovnej např. „Zneužití zástupčího oprávnění (pověření), [jméno FO], Základní otázky smluvního zastoupení a návrh občanského zákoníku, Bulletin advokacie: „Jednání v rozporu s mandátem je však vždy neplatné, jestliže zástupce a třetí strana úmyslně společně jednají za účelem poškození zastoupeného (koluze). I když abstraktnost plné moci slouží k ochraně právního styku a důvěry, při jejím porušení je relevantní, zda třetí je ještě hoden ochrany“ a dále: „Nesporný však je případ tzv. koluze (viz shora). V takovém případě je právní úkon uskutečněný v neprospěch zastoupeného neplatný. Rozpor s dobrými mravy koluzních úmluv mezi zástupcem a druhou stranou obvykle znamená i neplatnost hlavního právního úkonu mezi smluvními stranami. Zneužití zástupčího oprávnění představuje případ nepřípustného protiprávního výkonu práva“].

15. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné pouze zčásti.

16. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

17. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Žaloba na určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže např. právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, např. vlastnictví, není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II. Odon 50/96 či rozsudek ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003). Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu pak také žaloba na určení neplatnosti smlouvy, která je neplatná proto, že jeden z manželů jednal v tzv. neběžné záležitosti týkající se společného jmění manželů bez souhlasu druhého manžela, není speciálním druhem určovací žaloby, nýbrž obecnou žalobou na určení ve smyslu § 80 o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3368/2022).

18. S ohledem na naposledy uvedený výklad není správný názor soudu I. stupně (a shodný názor žalobce obsažený v žalobce), že žaloba žalobce na určení neplatnosti darovací smlouvy má oporu přímo v § 714 odst. 2 o. z. (jeho podstatou je přitom „klasické“ dovolání se relativní neplatnosti smlouvy) a že tedy nebylo třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti smlouvy ve smyslu § 80 o. s. ř. Pokud právní zástupkyně žalobce v průběhu jednání odvolacího soudu uvedla, že tímto způsobem postupovala z určité opatrnosti (jinak odkázala na důvody uvedené v žalobě), žádné konkrétní důvody toho, v čem spatřuje potřebu či význam žalovat na určení neplatnosti smlouvy a současně na určení vlastnického práva neuvedla. Odvolací soud proto v souladu se shora uvedeným výkladem uzavírá, že žalobci nesvědčí dle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2022, neboť toto určení má povahu pouze předběžné otázky k požadovanému určení vlastnického práva žalobce; naopak zde je dán naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení dle § 80 o. s. ř., a to s ohledem na zápis v katastru nemovitostí svědčící žalované 1). Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve výroku I. změnil a žalobu žalobce v části týkající se určení neplatnosti darovací smlouvy zamítl.

19. V případě věcného přezkumu napadeného výroku II. rozsudku soudu I. stupně odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že nezjistil žádnou vadu řízení ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř. Neztotožňuje se ani s námitkami žalovaných týkajících se procesního postupu soudu I. stupně spočívajícího v provedení důkazu konfrontací žalobce a žalované 2) a způsobu jeho provedení. Soud I. stupně se pokusil určité rozpory v tvrzeních žalobce a žalované 2) vyjasnit právě provedením tohoto důkazu, který z hlediska občanského soudního řádu není vyloučen, neboť ten v ust. 125 o. s. ř. uvádí důkazní prostředky pouze příkladmo (jak důvodně poukazuje žalobce). Přitom konfrontace bývá využívána např. v případě rozdílných závěrů znalců, aniž je v příslušném ust. § 127 o. s. ř. výslovně upravena. Odvolací soud neshledává žádné (procesní) pochybení ani ve vlastním způsobu provedení konfrontace soudem I. stupně, neboli i při jejím provedení v anglickém jazyce (s ohledem na osobu žalobce) nebyla žalovaná 2) nijak znevýhodněna, neboť dle zjištění soudu I. stupně anglický jazyk dobře ovládá (se žalobcem i žila po určitou dobu v Austrálii). Proto lze považovat výstupy soudu I. stupně z takto provedeného dokazování (využité zejména při úvahách o věrohodnosti účastníků) za relevantní (jsou naplněním i zásady přímosti provádění důkazů ve smyslu § 122 odst. 1 o. s. ř.), nicméně ani soud I. stupně nepovažoval konfrontaci za stěžejní důkaz.

20. K odvolacím námitkám proti skutkových zjištěním a skutkových závěrům soudu I. stupně je třeba uvést, že soud I. stupně provedl velice podrobné dokazování a provedené důkazy hodnotil dle § 132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak přehledně popisuje v bodech 7. až 18 odůvodnění rozsudku. Na podkladě tohoto hodnocení následně dovodil skutkové závěry, jak je uvádí v bodech 19. až 21. rozsudku. Jelikož tyto skutkové závěry soudu I. stupně vycházejí z obsahu spisu a logicky na sebe navazují, odvolací soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně plně odkazuje, neboť v tomto směru nemá důvod této jeho části cokoli vytknout.

21. Žalované ve svém odvolání namítaly, že soud I. stupně nepřihlédl ke svědecké výpovědi svědka [Jméno žalované A], který dle jejich názoru potvrzoval jimi skutkové vylíčení okolností souvisejících jak s uzavřením darovací smlouvy ze dne 15. 9. 2022, tak darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2022. Soud I. stupně však velice výstižně poukázal na rozpory v tvrzeních obou žalovaných a svědka [jméno FO], přičemž uvedl i další skutečnosti, pro které výpověď tohoto svědka hodnotí jako nevěrohodnou. Tento svědek se zcela jednoznačně nevyjadřoval o darovací smlouvě ze dne 19. 10. 2022, ani o tom, že již počátkem měsíce září 2022 měli žalobce a žalovaná 2) v úmyslu ukončit své manželství rozvodem a pro takový případ hodlali uspořádat své majetkové poměry právě převedením jejich nemovitých věcí do vlastnictví žalované 1). Ve své výpovědi opakovaně zdůrazňoval, že jeho zájmem bylo dokončit převod části pozemku ve vlastnictví žalobce a žalované 2), na které byl vybudován dům žalované 1), do jejího vlastnictví (smlouva ze dne 15. 9. 2022), a to do doby, než žalobce odcestuje koncem září 2022 do Austrálie. Je zcela opodstatněná úvaha soudu I. stupně, že pokud by již mezi žalobcem a žalovanou 2) byla definitivní shoda na rozvodu jejich manželství, potom i za situace, kdy byl vypracován geometrický plán o oddělení části pozemku, na kterém stál dům žalované 1), bylo by logickým krokem uzavření darovací smlouvy ohledně všech nemovitých věcí ve společném jmění žalobce a žalované 2) jako celku, neboť k takovému řešení (které by bylo i praktické) byl ještě dostatečný časový prostor. Svědek [jméno FO] pak také na rozdíl od obou žalovaných hovořil o své představě majetkového uspořádání nemovitých věcí žalobce a žalované 2) pro případ rozvodu jejich manželství. Odlišně popisuje jednání všech zúčastněných dne 11. 9. 2022, kdy měl předat v bydlišti žalobce a žalované 2) dokumenty potřebné pro darování části nemovitých věcí žalované 1). Tento svědek také líčil v době jednání o uzavření darovací smlouvy z 15. 9. 2022 vzájemné dobré vztahy všech zúčastněných, včetně dětí žalobce a žalované 2), oproti tomu, jak žalovaná 2) poukazovala na skutečnost, že děti se žalobce bály a většinou se zdržovaly mimo místo, kde se nacházel žalobce. Soud I. stupně pak v této souvislosti v bodě 13. rozsudku uvádí další okolnosti z vyšetřovacího spisu policie. Proto odvolací soud nemá důvod něco vytknout hodnocení výpovědi svědka [jméno FO] soudem I. stupně jako nevěrohodné.

22. Poukazovaly-li žalované na neúplnou elektronickou komunikaci mezi žalobcem a žalovanou 2) v době od odjezdu žalobce z České republiky v září 2022, toto své tvrzení ničím nedoložily (žádnou konkrétní absentující elektronickou komunikaci ani neoznačily). Přitom soud I. stupně v této souvislosti správně poukázal na vyjádření žalované 2), která úplnost této komunikace předložené žalobcem potvrdila. I pokud soud I. stupně neměl k dispozici obsahy telefonátů žalobce se žalovanou 2) jakožto dalšího způsobu jejich vzájemné komunikace, nemůže mít tato okolnost žádný zásadní vliv na hodnocení jednoznačného obsahu předložené elektronické komunikace. Tuto přitom soud I. stupně podrobně rozebírá z hlediska časových i obsahových souvislostí a důvodně jí přikládá podstatný význam při činění svých skutkových závěrů, neboť vyjadřuje autentické postoje žalobce a žalované 2) v konkrétní době a jejich změny v čase. V tomto směru odvolací soud k závěrům soudu I. stupně dodává především to, že obsah vřelé komunikace mezi žalobcem a žalovanou 2) se měnil nejen poté, co byl podán návrh na vklad darovací smlouvy z 19. 10. 2022 dne 20. 10. 2022, ale již v souvislosti s vkladem darovací smlouvy z 15. 9. 2022, tedy dnem 11. 10. 2022. Nicméně je evidentní, že značný citový útlum žalované 2) ve vztahu k žalobci lze vnímat právě po dni 20. 10. 2022. Oproti tomu žalobce zvažoval přicestovat do České republiky na vánoční svátky v roce 2022, ale již neobdržel kladné (žádné) vyjádření ze strany žalované 2), aniž mu tato skutečnost byla nějak blíže vysvětlena. Jiný význam nelze přikládat ani e-mailu žalobce ze dne 20. 10. 2022, tedy jeho ujištění, že je stále vlastníkem nemovitostí a jeho oznámení o nutnosti jeho schválení rozhodnutí o změnách domu a pozemku, nesignalizuje nic o jeho vědomosti o existenci darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2022 (viz blíže hodnocení tohoto e-mailu soudem I. stupně).

23. Soud I. stupně správně nepřikládal větší význam pro rozhodnutí dané věci smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovanou 2) dne 24. 5. 2019. To je pochopitelné, došlo-li k naložení s předmětnými nemovitými spornou darovací smlouvou ze dne 19. 10. 2022 nikoli ve prospěch žalované 2), ale žalované 1). Pokud přitom žalovaná 2) považovala smlouvu z 24. 5. 2019 za vážný projev vůle své a žalobce a v tomto řízení prakticky obě žalované a svědek [jméno FO] hovořili o tom, že smyslem postupu žalovaných (uzavření darovací smlouvy 19. 10. 2022) bylo, aby předmětné nemovité věci získala následně do výlučného vlastnictví žalovaná 2), k takovému kroku nedošlo, byť žalovaným právně ani fakticky nic nebránilo v tom, aby po vkladu darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2022 uskutečnily další převod ze žalované 1) na žalovanou 2).

24. Zabýval-li se soud I. stupně určitými rozpory i ve výpovědi žalobce, neshledává odvolací soud žádné pochybení v jejich hodnocení jako nikoliv zásadních pro závěr o věrohodnosti jeho výpovědi a o skutkovém stavu věci (na rozdíl od obsahově významnějších rozporů vedoucích k závěru i nižší věrohodnosti žalovaných). Odvolací soud nehodnotí jako nelogický ani závěr soudu I. stupně související s tvrzením žalobce o určité nedůvěře ve vztahu k žalované 2) již minimálně od roku 2017 a tím, že ji udělil generální plnou moc dne 9. 9. 2022, neboť v této době nic nesvědčilo o jejich rozchodu. To znamená, že v této době neměl žalobce důvod neudělit manželce předmětnou plnou moc, která měla být použita k dořešení dalších záležitostí týkajících se vody, elektřiny apod. v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy ze dne 15. 9. 2022, kterou žalobce sám podepsal, nikoliv k uzavření darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2022 (jak důvodně uzavřel soud I. stupně)

25. Pokud jde o právní posouzení věci, soud I. stupně danou věc posuzoval primárně dle § 714 o. z., vycházeje z nutnosti souhlasu manžela (v daném případě žalobce) s darovací smlouvou ze dne 19. 10. 2022 uzavřenou za oba manžele jako dárce pouze žalovanou [právnická osoba] ohledem na skutková zjištění, že žalovaná 2) takový souhlas manžela (žalobce) neměla, dovodil, že jde o vadu právního jednání (neexistence vůle žalobce), pro kterou se k takovému právnímu jednání nepřihlíží (§ 554 o. z.). Uvedený právní názor však pomíjí ustanovení § 714 odst. 2 o. z., spojující s nedostatkem souhlasu (tedy i vůle) druhého manžela (pouze) právo dovolat se neplatnosti takového právního jednání (pokud by se tak nestalo, je na takové jednání nahlíženo jako na platné – srovnej § 586 odst. 2 o. z.). Zároveň plně nedoceňuje tu skutečnost, že žalovaná 2) nevystupovala při uzavírání předmětné darovací smlouvy pouze sama za sebe, ale současně měla mít postavení smluvní zástupkyně žalobce na základě formálně existující plné moci ze dne 9. 9. 2022, neboli vůle žalobce (jeho souhlas) s uzavřením darovací smlouvy měla být projevena žalovanou 2) jakožto jeho zástupcem. Zpochybňuje-li žalobce toto jednání žalované 2) na základě uvedené plné moci, bylo třeba danou záležitost posuzovat v prvé řadě podle ustanovení § 441 a násl o. z., upravujících smluvní zastoupení (jak je důvodně namítáno žalovanými v odvolání). Jelikož rovněž těmito právními otázkami se soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval (bod 23.), mohl je odvolací soud přezkoumat.

26. Podle § 446 o. z. překročil-li zmocněnec zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zmocnitel, oznámí to osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li to, platí, že překročení schválil; to neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.

27. Soud I. stupně v této souvislosti správně poukázal na nutnost rozlišování dohody o zastoupení existující mezi žalobcem a žalovanou 2), podle které se zastoupení žalobce žalovanou 2) mělo týkat dořešení převodu části nemovitostí na žalovanou 1) (tedy nikoliv uzavření darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2022) a vlastní plnou mocí ze dne 9. 9. 2022, která měla dle obsahu charakter generální plné moci (o tom nebylo mezi účastníky sporu), tedy opravňovala žalovanou 2) ke všem právním jednáním za žalobce. Pokud soud I. stupně dále uvádí, že nerespektování dohodnutého rozsahu zmocnění dle dohody představuje zneužití zástupčího oprávnění (nikoliv jeho překročení), zastává aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu poněkud jiný názor. Dle jeho rozsudku ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1565/2024, lze o překročení zástupčího oprávnění uvažovat i tehdy, je-li v řízení zjištěn takový obsah dohody o zastoupení (dohody o plné moci), jež je ve vztahu ke konkrétnímu jednání zástupce oproti obsahu udělené plné moci užší (není proto správný ani názor žalovaných, že v případě generální plné moci nelze o jejím překročení uvažovat). Obdobná situace nastala i v projednávané věci, neboť plná moc ze dne 9. 9. 2022 byla žalovanou 2) užita zcela jiným způsobem (ke zcela jinému právnímu jednání). Poukazují-li žalované v odvolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4445/2010 a 30 Cdo 1355/2015 o tom, že rizika spojená s nesouladem mezi obsahem dohody o zastoupení a vystavenou plnou mocí nese zmocnitel, není tento závěr absolutní, neboť i dle uvedených rozhodnutí nedopadá na situaci, kdy je tento rozpor třetí osobě znám.

28. Jelikož žalobce se měl o převodu nemovitých věcí dozvědět (dle tvrzení v žalobě) dne 18. 9. 2023 a nesouhlas s jednáním zástupkyně vyjádřil v žalobě podané dne 21. 11. 2023, která byla doručena žalovaným až dne 28. 12. 2023 a 8. 1. 2024 (teprve tehdy mohly nastat účinky nesouhlasu žalobce), nelze mít zato, že svůj nesouhlas s darovací smlouvou oznámil dle § 446 věta první o. z. bez zbytečného odkladu (k tomu mohl přistoupit v řádu dnů po 18. 9. 2023, neboť k takovému jednání nic dalšího nepotřeboval). Pak bylo třeba ve smyslu § 446 věty druhé o. z. posoudit, zda žalovaná 1), se kterou bylo jednáno, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že žalovaná 2) sjednané zástupčí oprávnění zjevně překročila. Tato právní úprava směřuje k ochraně práv třetí osoby, se kterou bylo jednáno. Nicméně v případě absence dobré víry třetí osoby, zde žalované 1), že zástupce byl oprávněn za zastoupeného jednat, je zastoupený (v daném případě žalobce) jediný, koho je třeba v dané situaci chránit před důsledky jednání zástupce.

29. Na základě skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně je nepochybné, že žalovaná 1) měla vědomost o zneužití zmocnění ze dne 9. 9. 2022 žalovanou 2) k jinému účelu (jinému právnímu jednání). Takový závěr plyne ze shodného vystupování obou žalovaných, mezi kterými je vztah matky a dcery, neboť bylo zejména vyvráceno jejich tvrzení, že žalobce před nimi měl souhlasit s darováním veškerých nemovitostí žalované 1). Pokud tato ve svém vyjádření na policii dne 14. 3. 2024 uvedla, že o plné moci ze dne 9. 9. 2022 nic neví, nikdy ji neviděla, potom se s ohledem na shora uvedené skutečnosti nemohla důvodně domnívat, že žalovaná 2) je oprávněna k uzavření darovací smlouvy ze dne 19. 10. 2022 za žalobce. Pro uvedený závěr svědčí i zjištění soudu I. stupně, že žalovaná 1) se před žalobcem následně o tomto daru nikdy nezmínila, ani mu za něj nepoděkovala, neboli pokud by smlouva byla v souladu s vůlí žalobce, neměla by důvod o daru mlčet.

30. Důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp. jeho překročení, zásadně není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem; takové jednání toliko zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává právo je dodatečně schválit (ratihabovat) a tím je učinit závazným pro sebe (viz rovněž shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu). V projednávané věci žalobce dodatečně neschválil darovací smlouvu ze dne 19. 10. 2022, a proto pro něho není závazná, neboli nemohla vyvolat ani předpokládané právní účinky, tedy ztrátu jeho vlastnického práva (jinak by ochrana práv žalobce nebyla zajištěna). Přitom pokud dle shora podaného výkladu je možné, aby žalobce dodatečně právní jednání za něho učiněné schválil, je třeba mu přiznat i právo významově opačné, tedy právo dodatečně se dovolat neplatnosti smlouvy dle § 714 odst. 2 o. z., neboť žádný právně relevantní souhlas s uzavřením darovací smlouvy ohledně majetku ve společném jmění neučinil sám, ani prostřednictví zástupce. Jelikož této neplatnosti smlouvy se žalobce dovolal (prostřednictvím podané žaloby), je jeho žalobní požadavek na určení vlastnického práva (tedy na jeho navrácení do stavu, jaký zde byl před vkladem darovací smlouvy do katastru nemovitostí) důvodný.

31. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. o určení, že předmětné nemovité věci jsou ve společném jmění manželů žalobce a žalované 2) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, byť s poněkud odlišnou právní argumentací oproti soudu I. stupně.

32. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že na tuto nemá právo žádný z účastníků, když předmětem řízení byly dva samostatné nároky (se vznikem nákladů řízení za zaplacené soudní poplatky a za právní zastoupení za každý z těchto nároků) a každá ze stran uspěla vždy pouze ohledně jednoho z nich, neboli úspěch stran byl shodný.

Poučení