15 CO 332/2021-325

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. srpna 2021 č. j. 24 C 324/2018-283

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od 9. 8. 2018 do zaplacení potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky [částka] mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci V. ve výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek mění tak, že se žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Táboře soudní poplatek v částce [částka] neukládá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku [částka] k rukám právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím od 9. 8. 2018 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení další částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím od 9. 8. 2018 do zaplacení (odst. II.), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] (odst. III.), žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře na nákladech řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. IV.) a žalované povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře na soudním poplatku částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. V.).

2. Žalobkyně se domáhala odškodnění újmy na zdraví vzniklé jí v důsledku dopravní nehody dne 14. 7. 2012, způsobené řidičem vozidla, které bylo pojištěno u žalované. Bolestné vzniklé do roku 2014 jí žalovaná uhradila (jednalo se o částku [částka]), přičemž v řízení požadovala doplatek bolestného ve výši [částka] za operaci břišní kýly 16. 2. 2015 a operaci dne 5. 4. 2017 dle znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] (vycházejícího z metodiky Nejvyššího soudu, neboť k bolestem došlo po 1. 1. 2014). V případě ztížení společenského uplatnění (dále též ZSU) vycházela rovněž ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení], který tento nárok ohodnotil částkou [částka], opět z metodiky Nejvyššího soudu; jelikož žalovaná jí poskytla náhradu ve výši [částka], domáhala se doplatku [částka]. Ohledně odškodnění ZSU žalobkyně poukazovala na svůj věk, kdy došlo k úrazu, jakož i na fyzické a psychické následky, konkrétně že jí nefungují svaly na břiše, kde se jí levá strana vyklenuje, což způsobuje bolesti zad a šíje, v roce 2016 musela ukončit výdělečnou činnost, v roce 2017 podstoupila další operaci, nemůže se věnovat svým zálibám (jízda na kole, na bruslích, ping pong apod.), musela podstoupit umělé oplodnění, trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a namítla především promlčení uplatněného nároku (k dopravní nehodě došlo 14. 7. 2012, žaloba podána až 13. 8. 2018); s poukazem na ust. § 3079 odst. 1 o. z. nesouhlasila s případným odškodněním žalobkyně dle metodiky Nejvyššího soudu s tím, že výpočet má být proveden podle právní úpravy účinné v době nehody.

3. Soud I. stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval nejprve tím, jaká právní úprava má být pro posouzení nároku žalobkyně použita. Vyšel z ust. § 3079 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), podle kterého právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů (odst. 1). Nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona (odst. 2). Soud I. stupně se proto zabýval podmínkou existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvávání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo (ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.) rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Při posuzování tohoto předpokladu vyšel z důvodové zprávy a v ní uváděnými případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky, která svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví apod., a konstatoval, že se musí jednat o zcela mimořádné okolnosti pojící se ke vzniku škody. Ani skutečnost, že škůdce byl za své jednání pravomocně odsouzen v trestním řízení, nezakládá sama o sobě mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016). Promítnuto do dané věci soud I. stupně konstatoval, že žalobkyně byla účastnicí dopravní nehody, pří níž byla vážně zraněna, nicméně z vylíčení rozhodujících skutečností ani z předložených důkazů nevyplývá, že by řidič vozidla byl v souvislosti s dopravní nehodou v trestním řízení odsouzen, že by řídil pod vlivem alkoholu, případně že by nehodu způsobil úmyslně; jednalo se o dopravní nehodu, která svým průběhem nijak nevybočovala z řady podobných událostí. Byť jsou její následky pro žalobkyni velmi závažné, není důvod pro použití nové právní úpravy postupem dle § 3079 odst. 2 o. z. (odkaz na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018).

4. Při posuzování námitky promlčení vznesené žalovanou vyšel soud I. stupně z ust. § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen zákon), které zakládá přímý nárok poškozeného (žalobkyně) proti pojistiteli (nejedná se o právo na náhradu škody); takové právo se promlčuje podle § 101 a § 104 obč. zák. (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., účinný do 31. 12. 2013) celkem za 4 roky od pojistné události (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006). Zároveň je nepřijatelné, aby se nárok na pojistné plnění dle § 9 odst. 1 zákona promlčel dříve, než vznikla škoda. Proto i pojem pojistné události není totožný s dopravní nehodou, ale zahrnuje i vznik škody (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 877/2013). Soud I. stupně poté konstatoval, že v případě operace břišní kýly žalobkyně dne 16. 2. 2015 mohla začít běžet promlčecí doba týkající se bolestného nejdříve od tohoto dne. Škoda spočívající v ZSU pak vzniká, jakmile se po úrazu nebo po jiném poškození zdraví ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky pro životní úkony poškozeného má jeho změněný zdravotní stav; před operací nebylo možné považovat zdravotní stav žalobkyně za ustálený, a jelikož operace proběhla 16. 2. 2015, nemůže být nárok s tímto související promlčen.

5. Z hlediska věcného posouzení poukázal soud I. stupně na znalecký posudek MUDr. [jméno] [příjmení] (ze kterého vycházela žalobkyně), který při hodnocení bolestného po 1. 1. 2014 i hodnocení ZSU vycházel z metodiky Nejvyššího soudu, naopak znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], z jehož znaleckého posudku vycházela žalovaná, hodnotil bolestné v souvislosti s operací břišní kýly dne 16. 2. 2015 podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen vyhláška), bolestné v souvislosti s operací dne 5. 4. 2017 a ZSU v souvislosti s břišní kýlou nehodnotil. Jelikož nebylo najisto postaveno, zda mezi úrazem žalobkyně a následnými komplikacemi je příčinná souvislost, zadal soud I. stupně vypracování ústavního znaleckého posudku. Z posudku Všeobecné fakultní nemocnice v [obec] ze dne 28. 1. 2021 zjistil, že zdravotní stav žalobkyně, který si vyžádal operaci břišní kýly, souvisel s původním zraněním, že jediné léčebné řešení břišní kýly je operační (k tomu došlo), došlo i k recidivě, žalobkyně má obtíže prakticky stejné jako před operací, zhoršení zdravotního stavu je spíše pravděpodobné. [příjmení] ohodnocení bolesti bylo stanoveno 70 body a bylo zvýšeno pro komplikace podle § 6 vyhlášky o 50 %, tedy celkem 105 bodů. V případě ZSU hodnotil ústavní znalecký posudek komplikace spojené s porušením břišního lisu 250 body, poúrazové omezení hybnosti krční páteře 200 body a poruchu stereotypu chůze 100 body, celkem 550 bodů. Operační revize břicha dne 5. 4. 2017 a s tím související úkony, stejně jako potíže s otěhotněním a předčasným porodem dle závěrů ústavního znaleckého posudku se zraněním (dopravní nehodou) nesouvisely.

6. Při odškodnění bolestného soud I. stupně zohlednil, že žalobkyni bylo uhrazeno celkem [částka] (z toho za bolesti za operaci břišní kýly částka [částka] – 80 bodů x [částka]). Následně vyšel ze závěrů ústavního znaleckého posudku, ohodnocujícího bolestné po zvýšení dle § 6 vyhlášky celkem 105 body, a dle § 7 odst. 3 vyhlášky zvýšil náhradu bolestného na dvojnásobek, tedy na 210 bodů, čemuž odpovídá částka [částka]; přitom přihlédl k tomu, že samotné operaci, k níž došlo téměř po 3 letech od nehody, předcházelo dlouhé období, v jehož průběhu byla žalobkyně nucena podstoupit léčení, které zůstalo bez efektu (rehabilitace, cvičení, řada nepříjemných a zatěžujících vyšetření a procedur), a že operační zákrok znamenal další hospitalizaci, byl komplikován předchozím zraněním břicha a následnou tříměsíční rekonvalescencí. Pakliže žalobkyně obdržela na bolestném v souvislosti s operací břišní kýly částku [částka], zbývá doplatit dalších [částka].

7. V případě ZSU byla žalobkyni vyplacena částka [částka], vycházející ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení], s ohodnocením celkem 2 370 body. [ulice] znalecký posudek pak dospěl k závěru, že za poškození břišní stěny provázené porušením břišního lisu náleží 250 bodů, poúrazové omezení hybnosti páteře 200 bodů, porucha pohybového stereotypu chůze 100 bodů, duševní poruchy 600 bodů. S ohledem na shora uvedené závěry o promlčení se soud zabýval pouze následky, u kterých došlo k ustálení zdravotního stavu po 13. 8. 2014 (4 roky před před podáním žaloby), neboli za opodstatněné považoval pouze následky, které souvisely s operací břišní kýly 16. 2. 2015. Dle ústavního znaleckého posudku se jedná o 550 bodů, když znalecký ústav k navýšení dle § 6 vyhlášky nepřistoupil a odkázal na možnosti navýšení soudem. Soud I. stupně vzal v úvahu (ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky), že žalobkyně utrpěla úraz na počátku produktivního věku (bylo jí 26 let), je v zásadě vyřazena ze sportovního vyžití, estetický problém ji omezuje v běžných aktivitách (např. pobyt na koupališti), je výrazně omezena při výběru oblečení, v těhotenství trpěla obtížemi spočívajícími ve vyklenování břicha do strany, přičemž bolesti zad a porucha stereotypu chůze se dle posudku budou spíše zhoršovat (vliv na případný výběr povolání). Byť se nepotvrdil názor žalobkyně, že její gynekologické potíže souvisely s úrazem, je evidentní, že těmto problémům by byla jako zdravá schopna čelit jinak, než po prodělaném komplikovaném zranění. Soud rovněž přihlédl k dlouhé době od úrazu a k rostoucí inflaci. Uvedené skutečnosti vedly soud I. stupně k závěru o navýšení náhrady za ZSU na trojnásobek, tedy na 1 650 bodů, což představuje částku [částka]. Jelikož ZSU týkající se operace břišní kýly a jejích následků bylo žalovanou odškodněno částkou [částka] (za 475 bodů), náleží žalobkyni náhrada ve výši rozdílu v částce [částka]. Proto spolu s doplatkem bolestného přiznal soud I. stupně žalobkyni částku [částka], a to včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně od 9. 8. 2018 (s ohledem na výzvu k plnění ze dne 1. 8. 2018).

8. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud I. stupně z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a částečného úspěchu účastníků (žalobkyně úspěšná v rozsahu 13 %, neúspěšná 87 %), v důsledku čehož by úspěšnější žalované náležela náhrada 74 % nákladů. Soud však přihlédl k tomu, že žalobkyně jako laik ztěží mohla předvídat, zda její potíže souvisí s úrazem, proto z důvodů hodných zvláštního zřetele aplikoval § 150 o. s. ř. a úspěšnější žalované přiznal právo pouze na jednu polovinu nákladů řízení, tedy z celkové částky nákladů právního zastoupení [částka] přiznal částku [částka]. Podle uvedeného úspěchu stran rozhodoval o náhradě nákladů státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř.; z důvodů shora uvedených tuto náhradu na straně žalobkyně snížil dle § 150 o. s. ř. rovněž na 50 %. Jelikož celkové náklady činily [částka], uložil žalobkyni zaplatit [částka]. Na žalovanou připadalo [částka], s ohledem na uhrazenou zálohu [částka] jí žádnou povinnost neukládal. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích, uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek (za návrh na zahájení řízení) v částce [částka], když žalobkyně byla podle § 11 odst. 2 písm. d) cit. zákona od placení soudního poplatku osvobozena.

9. Rozsudek soudu I. stupně, vyjma výroku I. o platební povinnosti žalované, napadla žalobkyně odvoláním. Nadále tvrdí, že při posouzení újmy vzniklé v roce 2014 a později je nutno postupovat při odškodňování bolesti dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a metodiky Nejvyššího soudu, neboť k této dílčí újmě a vytrpěné bolesti došlo již za účinnosti tohoto zákoníku (odkaz na § 3079 odst. 2 o. z.). Navíc, pokud soud I. stupně postupoval při odškodňování ZSU podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., jsou dány mimořádné okolnosti pro navýšení základního odškodnění. Ty spatřuje v rozsahu svých zranění i délce léčby trvající od roku 2012 až do roku 2017, v délce projednávaného sporu a v tom, že dle znaleckých závěrů se její zdravotní stav bude do budoucna pravděpodobně zhoršovat; tyto skutečnosti dle názoru žalobkyně odůvodňují navýšení ZSU z lékařského hlediska podle § 6 vyhlášky. Důvody mimořádného zřetele hodné pro navýšení dle § 7 odst. 3 vyhlášky spatřuje v tom, že jí v době dopravní nehody bylo pouhých 26 let, úraz na ní zanechal fyzické i psychické následky, možnosti léčby jsou omezené a hrozí recidiva, po operaci sleziny jí nefungují svaly na břiše, kdy levá strana se jí vyklenuje do strany, což způsobuje bolesti zad a šíje, absolvovala proto množství rehabilitací, které nevedly ke zlepšení zdravotního stavu. [příjmení] podstoupit umělé oplodnění, aktuálně je ve svých 35 letech neplodná, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, není schopna se účastnit společenského, kulturního ani politického života, neusedne do vozidla jako spolucestující s nikým jiným kromě manžela a rodičů, necítí se bezpečně ve větší společnosti cizích lidí, nejezdí na festivaly, nerada cestuje dopravními prostředky, trápí ji poruchy spánku, v roce 2016 musela ukončit podnikatelskou činnost. Veškeré tyto skutečnosti byly prokázány účastnickým výslechem žalobkyně, svědeckými výpověďmi a znaleckými posudky. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010 s tím, že její případ je obdobný. Z hlediska přiměřenosti navýšení by měla být brána v úvahu konečná částka náhrady za ZSU (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1057/2008). Nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, které považuje vůči ní za nepřiměřeně tvrdé, neboť dopravní nehodu nezavinila, v roce 2016 byla nucena ukončit výdělečnou činnost, neboť nezvládala pracovní nápor. S odkazem na další judikaturu soudů namítá, že soud měl zvážit poměry účastníků řízení a rovněž okolnost, že neexistoval důvod, aby se žalovaná pojišťovna nechala zastoupit advokátní kanceláří, když běžně využívá služeb svých právníků. Žalobkyně proto navrhovala změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.

10. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku s tím, že v případě žalobkyně nelze shledat natolik mimořádné a závažné okolnosti, které by odůvodňovaly uplatnění pravidla dle § 3079 odst. 2 o. z., jak správně tuto záležitost posoudil soud I. stupně. Ten přitom přistoupil k mimořádnému zvýšení náhrady bolestného i ZSU a v rámci správně aplikované právní úpravy zohlednil mimořádný dopad škodní události na osobní život žalobkyně. Za důvodnou žalovaná nepovažuje ani odvolací námitku žalobkyně vztahující se k rozhodnutí o nákladech řízení. Argumentuje-li žalobkyně tím, že nehodu nezavinila, jedná se o standardní okolnost, ukončení výdělečné činnosti nemůže samo o sobě odůvodňovat jiný způsob rozhodnutí o nákladech řízení. Přístup žalované přitom nebyl obstrukční, naopak nároky žalobkyně byly uhrazeny ve výši stanovené znaleckým posudkem již před zahájením řízení. Využití zastoupení advokátem žalované je běžnou praxí v případě sporů o náhradu škody. Byť žalovaná má výhrady k použití § 150 o. s. ř. soudem I. stupně, odvolání do příslušného výroku nepodávala.

11. Odvolání bylo podání včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výslovně napadeném rozsahu, tedy v celém rozsahu, vyjma výroku I. o platební povinnosti žalované, který nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

12. Odvolání žalované je důvodné pouze zčásti.

13. V dané věci se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného a ztížení společenského uplatnění, a to vůči žalované jakožto pojistiteli vozidla řidiče, který dne 14. 7. 2012 zavinil dopravní nehodu, při které došlo ke zranění žalobkyně. Správně tedy posuzoval uplatněný nárok žalobkyně jako její přímý nárok na pojistné plnění dle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění předpisů pozdějších, což mělo význam i na posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou. Základní spor mezi účastnicemi se přitom týkal posouzení právní otázky, zda odškodnění bolestí žalobkyně vzniklých až po 1. 1. 2014 a odškodnění ZSU má být posuzováno podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (s ohledem na § 3079 odst. 2 o. z., jak požadovala žalobkyně) či dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (jak s ohledem na datum škodní události požadovala žalovaná). Touto záležitosti se řádně zabýval soud I. stupně v bodech 4. a 5. odůvodnění napadeného rozsudku, kde s odkazem na důvodovou zprávu k ust. § 3079 o. z. a citovanou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl ke správnému závěru, že s ohledem na dobu škodní události (dopravní nehoda dne 14. 7. 2012) je namístě nároky žalobkyně posoudit podle právních předpisů platných v uvedené době (tedy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. a vyhláška č. 440/2001 Sb.), když zároveň neshledal žádné konkrétní skutečnosti představující mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by náhrada žalobkyni měla být přiznána podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a příslušné metodiky Nejvyššího soudu k této právní úpravě. Namítá-li žalobkyně v odvolání, že při posuzování újmy vzniklé v roce 2014 a později je nutno postupovat při odškodnění bolesti již podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a metodiky Nejvyššího soudu, tímto pouhým konstatováním nevyvrací podrobnou argumentaci soudu I. stupně k této záležitosti. V této souvislosti pak odvolací soud odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3206/2020, s vysloveným právním názorem, že pro aplikaci přechodného ustanovení, obsaženého v § 3079 odst. 1 o. z., není rozhodující okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno s okamžikem, kdy došlo k porušení zákona, v daném případě ke škodní události. Nejvyšší soud v uvedené věci přitom konstatoval, že byť újma na zdraví a tedy i nárok na bolestné vznikl poškozenému až v roce 2018, je třeba při hmotněprávním posouzení jeho nároku, včetně stanovení výše náhrady újmy, postupovat podle předpisů účinných v době, kdy došlo k porušení právní povinnosti škůdcem (v uvedené věci došlo k dopravní nehodě 15. 12. 2004), tedy podle zákona č. 40/1964 Sb. a vyhlášky. Z uvedeného výkladu tedy plyne, že argumentace žalobkyně dobou vzniku újmy až po roce 2014 není pro dané posouzení věci významná. Z hlediska aplikace § 3079 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud v naposledy uvedeném rozhodnutí dále uvedl (s odkazem na soudem I. stupně citovaný rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016 a příklady situací, které by odůvodňovaly použití nové právní úpravy), že hrubé porušení pravidel silničního provozu viníkem dopravní nehody, bezprostřední ohrožení dovolatele na životě v důsledku zhoršení jeho zdravotního stavu v roce 2018 ani velký rozdíl mezi výší odškodnění podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 nelze považovat za mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 3079 odst. 2 o. z. Proto pokud v daném případě žalobkyně, v rámci argumentace ohledně výše odškodnění, poukazovala na své zdravotní komplikace v důsledku dopravní nehody a na důsledky na její osobní či profesní život, nejde ve smyslu § 3079 odst. 2 o. z. o mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele pro odškodnění dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

14. Odvolací soud se ztotožňuje rovněž se závěry soudu I. stupně učiněnými v bodech 6. a 7. odůvodnění rozsudku ohledně posouzení námitky promlčení uplatněné žalovanou, které nebyly v rámci odvolacího řízení žádnou z procesních stran zpochybněny. S ohledem na ust. § 104 a § 101 obč. zák. tedy tříletá promlčecí doba začala běžet rok po pojistné události; zároveň soud I. stupně s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu správně konstatoval, že nárok na pojistné plnění dle § 9 odst. 1 zákona se nemůže promlčet dříve, než poškozenému vznikla škoda. Soud I. stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že bolestné ani ZSU, které souvisí s operací břišní kýly dne 16. 2. 2015, nemohou být promlčeny.

15. Pokud jde o nárok na bolestné, soud I. stupně na základě závěrů vyplývajících zejména z ústavního znaleckého posudku dospěl ke správnému závěru o existenci příčinné souvislosti pouze mezi škodnou událostí a následkem spočívajícím ve vzniku břišní kýly, řešené operačně dne 16. 2. 2015, když operační revize břicha ze dne 5. 4. 2017 a s tím související úkony, stejně jako potíže spojené s otěhotněním žalobkyně, předčasným porodem a její neplodností, nesouvisí s původním zraněním vzniklým při dopravní nehodě dne 14. 7. 2012 a tudíž nejsou v příčinné souvislosti s touto škodní událostí. Uvedené závěry soudu I. stupně, vycházející z odborného posouzení ústavním znaleckým posudkem, jehož závěry byly potvrzeny i výslechem jeho zpracovatelů, konkrétně MUDr. [jméno] [příjmení], specialisty v oboru chirurgie, a MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., specialisty v oboru gynekologie, při jednání soudu I. stupně dne 4. 8. 2021, nebyly žalobkyní v podaném odvolání jakýmkoliv způsobem zpochybněny.

16. Při stanovení výše odškodnění bolestí žalobkyně za operaci břišní kýly vyšel soud I. stupně správně opět z přesvědčivých závěrů ústavního znaleckého posudku, hodnotícího toto bolestné po zvýšení podle § 6 vyhlášky 105 body, které navíc dle § 7 odst. 3 vyhlášky z důvodů hodných mimořádného zřetele (v bodě 11. odůvodnění konkretizovaných) navýšil na dvojnásobek, tedy na 210 bodů, čemuž odpovídá částka [částka]; s ohledem na částečné plnění žalované na odškodnění této bolesti částkou [částka] přiznal na bolestném částku [částka]. Byť žalobkyně v podaném odvolání trvá na přiznání celé částky uplatněné v řízení před soudem I. stupně, vychází její požadavek na doplatek bolestného (ve výši celkem [částka]) z nesprávného postupu znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který bolestné vzniklé po 1. 1. 2014 nesprávně hodnotil podle metodiky Nejvyššího soudu dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Jinak žalobkyně v podaném odvolání žádné konkrétní výhrady proti závěrům soudu I. stupně z hlediska odškodnění bolestného nevznáší. Proto odvolací soud může v plném rozsahu odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku a důvodně přiznanou částku [částka] s tím, že další odškodnění bolestí žalobkyni nenáleží.

17. V případě odškodnění ZSU vycházela žalobkyní požadovaná částka doplatku ve výši [částka] opět z nesprávného přístupu znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který rovněž toto odškodnění nesprávně vyčíslil dle metodiky Nejvyššího soudu dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Na rozdíl od náhrady bolestného však žalobkyně v případě náhrady ZSU vznáší námitky proti výši přiznané částky i s ohledem na odškodnění dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. V této souvislosti je významné, že s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanou soud I. stupně konstatoval, že se zabýval pouze následky, které se projevily či u kterých došlo k ustálení zdravotního stavu po 13. 8. 2014, neboli pouze těmi, které souvisely s operací břišní kýly 16. 2. 2015. Proti tomuto závěru soudu I. stupně žalobkyně v podaném odvolání žádné konkrétní odvolací námitky neuvádí. Přitom i ze závěrů ústavního znaleckého posudku (odpověď na otázku [číslo]) plyne, že u tělesného poškození, vzniklého při autonehodě a po nezbytných chirurgických operačních výkonech, dochází obvykle ke stabilizaci následků úrazu a ustálení zdravotního stavu po 1 roce od ukončení základního léčení, tedy v tomto případě asi ve 2. polovině roku 2013. Byť se dále ve znaleckém posudku s poukazem na operaci břišní kýly v roce 2015 uvádí, že vzhledem k časovému odstupu více než 8 let od dopravní nehody nelze definitivní ustálení zdravotního stavu časově přesně posoudit, je evidentní, že kromě problematiky související s operací břišní kýly v roce 2015 byla ostatní tělesná poškození žalobkyně, vzniklá následkem dopravní nehody, odškodnitelná již ve 2. polovině roku 2013. Pokud jde o psychické obtíže žalobkyně v důsledku dopravní nehody ze dne 14. 7. 2012, dospěl ústavní znalecký posudek k závěru o základním odškodnění ZSU za vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací (oceněno 600 body), když ze závěrů psychiatrického vyšetření obsaženého v ústavním znaleckém posudku plyne, že dle znalce lze diagnosticky uzavřít jako posttraumatickou stresovou poruchu, která se rozvíjí od konce stresu až do 6 měsíců od těžké události výjimečně nebezpečného charakteru; v daném případě byla dle znalce žalobkyně vystavena těžké stresové události v podobě autohavárie a dlouhé rekonvalescence, referuje opakující se sny, tematicky se vázající k předmětné události, udává vyhýbavé chování a odmítání řízení auta s dcerou, popisuje zhoršený spánek, úlekové reakce. Z výše uvedeného dle názoru odvolacího soudu plyne, že příznaky posttraumatické stresové poruchy žalobkyně v důsledku dopravní nehody, projevující se jí popisovanými sny a dalšími reakcemi, se musely začít projevovat do 6 měsíců po dopravní nehodě a tudíž z hlediska promlčení je třeba na tyto následky nahlížet shodně, jako na fyzické následky vzniklé bezprostředně po dopravní nehodě s ustáleným zdravotního stavu do 1 roku. Ostatně i tyto psychické následky byly žalovanou dobrovolně odškodněny na základě znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 25. 1. 2015, který posttraumatickou stresovou poruchu žalobkyně ohodnotil celkem 900 body. Proto pokud žalobkyně v podaném odvolání poukazuje na posttraumatickou stresovou poruchu a následky z ní vyplývající, je třeba nárok na odškodnění těchto následků považovat za promlčený a k uvedeným následkům nelze přihlížet. Poukazuje-li žalobkyně v odvolání na problematiku umělého oplodnění a svoji neplodnost, plyne z ústavního znaleckého posudku (jak je již shora uvedeno), že zde není dána příčinná souvislost se škodnou událostí. Za této situace soud I. stupně správně přihlížel při stanovení výše odškodnění ZSU žalobkyně pouze k následkům souvisejícím s operací břišní kýly dne 16. 2. 2015. Ty popsal v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku (vyplývají z provedeného dokazování, zejména shodnými výpověďmi žalobkyně a svědků – manžela žalobkyně [jméno] [příjmení], sestry žalobkyně [jméno] [příjmení] a bývalého švagra [jméno] [příjmení]); popisuje-li tyto následky i žalovaná v podaném odvolání, jde v podstatě o skutečnosti, které uváděla již v podané žalobě, aniž by hodnocení soudu I. stupně v této záležitosti konkrétně něco vytýkala. Vycházel-li soud I. stupně při stanovení bodového ohodnocení ZSU souvisejícího s poraněním břišní stěny (operace břišní kýly) z ústavního znaleckého posudku (ohodnoceno celkem 550 body), ani proti tomuto závěru žalobkyně žádné námitky nevznáší. Poukazuje-li v odvolání na to, že z lékařského hlediska byl dán důvod pro navýšení ZSU, je významný obsah ústavního znaleckého posudku, který k navýšení ZSU dle § 6 vyhlášky nepřistoupil.

18. Odškodnění ZSU již v základní výměře podle sazeb bodového ohodnocení představuje náhradu za prokazatelně nepříznivý vliv trvalého rázu na uplatnění poškozeného v osobním životě či v jiných sférách ve společnosti. Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, například volby povolání, způsobu osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění (srovnej § 3 odst. 1 vyhl.). Předpokladem přiměřeného zvýšení základní výměry podle § 7 odst. 3 vyhl. je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním ZSU. Výše náhrady za ZSU je v zásadě založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti. Úvaha o přiměřeném zvýšení náhrady není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ZSU (hlediska uvedená v § 3 odst. 1 a v § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky) a pro její zvýšení (§ 7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech řídí. Pro posouzení přiměřenosti je rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány i materiální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a přiměřenost finální částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života (srovnej shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4171/2010 ze dne 28. 3. 2020, na které poukazuje žalobkyně v podaném odvolání). Zároveň žalobkyně důvodně poukazuje i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 1057/2008, podle kterého nejde jen o četnost násobků základního bodového ohodnocení, neboť násobení základu je sice přehlednou metodou vyjádření rozsahu zvýšení, není však v předpise výslovně upraveno, a není tedy ani jediným (výlučným) způsobem, jak se dobrat zvýšené náhrady; podstatná je tedy celková výše odškodnění s ohledem na proporcionalitu mezi částkou náhrady škody a způsobenou újmou, a to i v porovnání s jinými skutkově obdobnými případy.

19. V daném případě tak žalobkyně důvodně poukazuje na případ řešený v jí zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4171/2020 ze dne 28. 3. 2012, z jehož odůvodnění plyne, že šlo o případ, kdy poškozená utrpěla při dopravní nehodě úraz v 36 letech (zranění břicha, klíční kosti a ramene s trvalými a nezvratnými následky), před úrazem byla sportovně, kulturně a společenský aktivní, její schopnosti a možnosti účasti na společenském životě byly v důsledku úrazu zčásti ztraceny (sportovní aktivity) a z velké části omezeny (společenské aktivity), na druhé straně není úrazem zcela vyloučena z pracovního a kulturního života, není omezena při samoobslužných úkonech, nemá výrazné psychické problémy, je schopna samostatné chůze, jízdy automobilem, drobných domácích prací apod.; odvolací soud proto uvedené věci shledal za přiměřené zvýšení náhrady za ZSU o čtyřnásobek, tedy celkem na pětinásobek základního bodového ohodnocení včetně zvýšení dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (finančně se jednalo celkem o částku [částka]). Odvolací soud dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2015, kde šlo o náhradu škody na zdraví v důsledku nesprávného léčebného postupu, když poškozený byl hospitalizován pro akutní bolesti břicha, operován byl pro akutní zánět pobřišnice, následovalo několik reoperací, včetně odnětí sleziny a náhrady aortální chlopně, přičemž na odškodnění ZSU mu bylo přiznáno [částka] (dle § 7 odst. 3 vyhlášky dvojnásobek základního hodnocení po zvýšení o 50 % dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky), přičemž důvody pro mimořádné zvýšení náhrady byly shledány v tom, že poškozený byl v důsledku poškození zdraví uznán plně invalidním, zcela vyloučen z profesního života, v době poškození zdraví mu bylo 35 let, jeho poměry doznaly výrazné změny, omezen je i ve sportovním životě.

20. Při porovnání s uvedenými obdobnými případy je proto odvolací soud toho názoru, že s ohledem na nízký věk žalobkyně, kdy došlo k jejímu úrazu, a následky spojené s břišní kýlou (zejména vyklenování břicha do strany, bolesti zad, porucha stereotypu chůze), které se operací v roce 2015 nepodařilo vyřešit, a které omezují žalobkyni v jejích sportovně rekreačních aktivitách (jízda na kole, na kolečkových bruslích, stolní tenis, koupání, jak plyne z výpovědí žalobkyně i shora uvedených svědků), ve společenském životě (návštěvy festivalů apod. – nevydrží dlouho sedět ani stát) či v pracovním uplatnění (vykonávanou podnikatelskou činnost musela pro nezvládání v roce 2016 ukončit), je opodstatněné vyšší odškodnění žalobkyně za ztížení společenského uplatnění, než jaké přiznal soud I. stupně ve výši trojnásobku základního ohodnocení, a to o další dvojnásobek na celkový pětinásobek základního ohodnocení (odpovídající z hlediska násobků i žalobkyní zmiňovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4171/2010), tedy o 1 100 bodů více, což finančně představuje částku [částka]. Celkové odškodnění žalobkyně za ZSU tak představuje částka [částka] dobrovolně uhrazená žalovanou (v níž je obsažená částka [částka] za poranění břišní stěny a krční páteře), přičemž za následky spojené s operací břišní kýly se jedná o odškodnění v částce [částka] vyčíslené soudem I. stupně a v částce [částka] přiznané navíc odvolacím soudem; celkové odškodnění ZSU žalobkyně tedy činí [částka] mínus [částka] plus [částka] plus [částka], to znamená částku [částka]. Byť se v konečné výši jedná o částku nižší, než v žalobkyní odkazovaném rozhodnutí, je to ovlivněno jednak (evidentně) nižším základním bodovým ohodnocením ZSU žalobkyně, jednak i možností navýšení ZSU u žalobkyně dle § 7 odst. 3 vyhlášky pouze ve vztahu k následkům (omezením) spojeným s břišní kýlou a její operace v roce 2015; na druhé straně jde o částku vyšší než v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1096/2015, kde byl poškozený zcela vyloučen z profesního života (taková situace u žalobkyně nenastala) a omezen ve sportovním životě.

21. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v odst. II. v části výroku o zamítnutí žaloby tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Jelikož splatnost náhrady za ZSU v rozsahu jejího zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky nastává teprve po uplynutí lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím, nedostala se žalovaná, ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně, do prodlení se splněním této částky; proto žalobkyni nelze z této částky přiznat nárok na úroky z prodlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008). Proto odvolací soud, s ohledem na vše shora uvedené, rozsudek soudu I. stupně v odst. II. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení zbývající částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z celkové částky [částka] od 9. 8. 2018 do zaplacení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. Uložil-li soud I. stupně žalované povinnost k úhradě soudního poplatku dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích, ve znění předpisů pozdějších, pominul, že takovou povinnost lze žalované uložit pouze tehdy, nemá-li proti žalobkyni, která je osvobozena od soudních poplatků, právo na náhradu nákladů řízení. V daném případě, i po částečné změně rozsudku soudu I. stupně, byla žalovaná v řízení úspěšnější, dle § 142 odst. 2 o. s. ř. jí přísluší právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, a tudíž nejsou splněny podmínky § 2 odst. 3 shora citovaného zákona pro uložení poplatkové povinnosti žalované. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil příslušný výrok V. o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (za návrh na zahájení řízení) tak, že se tato povinnost žalované neukládá.

23. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu I. stupně bylo odvolacím soudem rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení před soudem I. stupně byla částka [částka], na základě rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně uspěla v celkovém rozsahu [částka] (23 %), žalovaná v rozsahu [částka] (77 %), tudíž žalovaná by dle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla právo na náhradu 54 % nákladů vzniklých jí v řízení před soudem I. stupně. Pakliže soud I. stupně za použití § 150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele výjimečně náhradu nákladů řízení žalované snížil ze 74 % (rozdíl poměru úspěchu účastnic dle napadeného rozsudku) na 50 % a žalobkyně v rámci odvolání namítá nepřiměřenost i zbývající částky [částka] uložené jí k úhradě nákladů řízení, považuje odvolací soud odvolání v této části za opodstatněné, a to jednak s ohledem na poměry obou účastnic řízení (žalovaná po operaci břišní kýly v roce 2015 ukončila v roce 2016 podnikatelskou činnost z důvodu nezvládání pracovního náporu, následně byla na rodičovské dovolené s omezenými příjmy, tudíž povinnost k náhradě nákladů řízení by se jejích poměrů výrazně dotkla, na rozdíl od žalované, která je obchodní společností působící v oblasti pojišťovnictví), jakož i s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci (žalobkyně při uplatnění svého nároku nepostupovala neuvážlivě, neboť disponovala znaleckým posudkem hodnotícím bolestné a ZSU dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, což ust. § 3079 odst. 2 o. z. za stanovených podmínek umožňuje, přičemž bylo na posouzení soudu I. stupně, zda takové mimořádné okolnosti shledá). Tyto skutečnosti ve svém souhrnu odůvodňují aplikaci § 150 o. s. ř. ohledně nákladů řízení před soudem I. stupně v plném rozsahu, neboť jiný postup by byl vůči žalobkyni nepřiměřeně tvrdý.

24. V případě rozhodování o nákladech odvolacího řízení je užití ust. § 150 o. s. ř. výjimečnější, přičemž s ohledem na přesvědčivou argumentaci soudu I. stupně ohledně neexistence mimořádných okolností odůvodňujících postup dle § 3079 odst. 2 o. z. měla žalobkyně důkladně zvážit možnost úspěchu v odvolacím řízení; jelikož pouze poměry účastníků aplikaci § 150 o. s. ř. zásadně neodůvodňují, podmínky pro postup dle § 150 o. s. ř. v odvolacím řízení odvolací soud neshledal. Protože předmětem odvolacího řízení byla částka [částka] a žalobkyně uspěla ohledně [částka], tedy v rozsahu 12 %, a neuspěla v rozsahu 88 %, má žalovaná dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 76 % nákladů odvolacího řízení. Ty tvoří náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po [částka] podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif, v platném znění (dále jen AT), 2 režijní paušály po [částka] dle § 13 odst. 1, 4 AT, náhrada cestovného [obec] – [obec] a zpět v částce [částka] a náhrada za ztrátu času za 4 půlhodiny po [částka] za uvedenou cestu (§ 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 AT) celkem [částka], k tomu náhrada 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v částce 5 788, [částka], cekem [částka]. Poměrná část 76 % činí částku [částka], která byla uložena žalobkyni k úhradě ve prospěch žalované v zákonné lhůtě 3 dnů k rukám právního zástupce žalované (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož žalovaná je soukromou obchodní společností a projednávaná věc nebyla jednoduchá po skutkové ani právní stránce, je třeba náklady jí vzniklé v souvislosti se zastoupením advokátem považovat za účelně vynaložené, na jejichž náhradu má právo.

25. Nově odvolací soud rozhodoval podle § 148 odst. 1 o. s. ř. i o náhradě nákladů státu. Celkové náklady státu činily [částka] (z toho za znalecké dokazování [částka]), po odečtení zálohy zaplacené žalovanou tak náklady státu představovaly částku [částka]. S ohledem na konečný výsledek řízení připadá na žalobkyni 77 % z této částky; jelikož náklady státu vznikly v řízení před soudem I. stupně, kde byly shledány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. ve prospěch žalobkyně v celém rozsahu, jsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. i na tuto celou část nákladů státu připadajících k úhradě žalobkyni. V případě žalované byl její neúspěch v rozsahu 23 %, což z částky [částka] představuje [částka]. Pokud žalovaná zaplatila zálohu na náklady znaleckého dokazování, tu by bylo možné zohlednit (přiznat) pouze v rámci náhrady nákladů řízení mezi účastníky, nicméně pro řízení před soudem I. stupně (kde záloha byla zaplacena) byly shledány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Proto odvolací soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil, a to pouze žalované, povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu poměrnou část nákladů ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.