15 Co 337/2025 - 368

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] 1 zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 814 999 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. května 2025, č. j. 4 C 244/2021-330 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 148 518,32 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 2. 2020 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 14 814,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 2. 2020 do zaplacení, mění tak, že se žaloba v této části zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 87 153,68 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby zaplatil žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 163 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení o části žaloby, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 488 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 2. 2020 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 163 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 2. 2020 do zaplacení (výrok III.), a současně žalobci uložil povinnost, aby nahradil žalovanému k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 105 808 Kč (výrok IV.).

2. Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný v době od 15. 6. 2017 do 31. 1. 2020 užíval bez platného právního titulu „[Anonymizováno]“ (dále jen kavárnu) jako svou provozovnu k podnikání, a to včetně movitých věcí, které se v ní nacházely, a portfolia zákazníků. Účastníci spolu sice vedli jednání o uzavření písemné smlouvy o pachtu části obchodního závodu za částku 32 000 Kč měsíčně, k uzavření smlouvy však nedošlo. Proto žalobce požadoval úhradu bezdůvodného obohacení, a to pouze za dobu od 21. 9. 2018 do 31. 1. 2020, neboť si byl vědom částečného promlčení nároku.

3. Poté, co byl ve věci vydán platební rozkaz, žalovaný proti němu podal odpor, ve kterém uvedl, že neměl nikdy v úmyslu uzavřít se žalobcem smlouvu o pachtu, vedl pouze jednání o odkoupení některých movitých věcí nebo o jejich nájmu. Žalobci poskytoval finanční prostředky, které se týkaly výlučně nájmu movitých věcí, které se nacházely v kavárně, a to na základě ústně sjednaného nájemného (za nábytek, přístroje apod.). Tyto platby nijak nesouvisí s pachtem či pronájmem nebytových prostor v nemovitosti, kde se kavárna nachází (dům čp. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] [adresa]). Žalovaný namítl i nedostatek aktivní legitimace původní žalobkyně společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba]. (později označené názvem [právnická osoba]). Tutéž námitku uplatnil i poté, co bylo usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 6. 2024, č. j. 4 C 244/2021-223, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 30. 10. 2024, č. j. 15 Co 193/2024-235, rozhodnuto o procesním nástupnictví žalobce [Jméno žalobce] na základě smlouvy o postoupení pohledávky dne 10. 4. 2024.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování po skutkové stránce dovodil, že mezi účastníky je nesporné, že žalobce umožnil žalovanému provozovat „[Anonymizováno]“ v době od 15. 6. 2017 do 31. 1. 2020 spolu s vybavením, které se v kavárně nacházelo. Sporné však mezi účastníky bylo to, zda mezi nimi byla uzavřena ústní smlouva o nájmu těchto movitých věcí a jakých movitých věcí se smlouva týkala. Žalobce nejprve tvrdil, že taková smlouva uzavřena nebyla, a proto požaduje po žalovaném náhradu bezdůvodného obohacení, zatímco žalovaný tvrdil ústní smlouvu uzavřenou mezi účastníky o nájmu movitých věcí (nábytek, přístroje apod.) za částku 10 000 Kč měsíčně. Takto se žalovaný vyjadřoval v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 13.10. 2021, jako účastník řízení při jednání soudu I. stupně dne 17. 5. 2022, v písemném vyjádření ze dne 27. 6. 2022. Pokud se týká částky 10 000 Kč za pronájem movitých věcí, kterou hradil na základě návrhu žalobce, tu akceptoval, avšak k faktické platbě nedocházelo, neboť si na tuto částku započítával platby, které činil za žalobce. Oficiální návrh započtení pohledávek vůči žalobci ale neučinil, ani žalobce nevyzval k zaplacení toho, co za žalobce uhradil. [Anonymizováno] předal do užívání žalovanému žalobce (jednatel původní žalobkyně). Mezi účastníky probíhalo jednání o uzavření písemné smlouvy o nájmu (pachtu), která by zahrnovala nájem za užívání nebytových prostor, nájem za užívání movitých věcí tvořících vybavení kavárny a nájem za užívání značky „[Anonymizováno]“, to včetně portfolia jejích zákazníků a domény na veřejných sítích. K uzavření takové smlouvy však nikdy nedošlo, nicméně lze dovodit, že došlo k uzavření dílčí smlouvy ohledně nájmu movitých věcí tvořících vybavení [Anonymizováno], o jejichž následné koupi žalovaný usiloval. I když původní žalobkyně žalobou nejprve požadovala vydání bezdůvodného obohacení, s ohledem na opakovaná tvrzení žalovaného o sjednání nájmu za movité věci ve výši 10 000 Kč měsíčně a na vyjádření žalobce o této částce v kontextu s prokázanou dobou a realizací nájmu až do 31. 1. 2020 a dalšími důkazy, lze mít za prokázané, že nájemní smlouva v ústní formě na movité věci tvořící vybavení kavárny uzavřena byla. Je nepodstatné, co konkrétně tvořilo vybavení kavárny a jaký by byl obvyklý nájem za její užívání, neboť pronajat byl celý prostor a vybavení [Anonymizováno], jak potvrdila i svědkyně [jméno FO]. Žalovaný pak několika dílčími platbami v období od června 2017 do listopadu 2018, v součtu 121 500 Kč, nájem platil. Tyto platby nespadaly do dlužného nájemného za movité věci za dobu, která je předmětem tohoto řízení, a touto platbou není ani částka 40 000 Kč, kterou žalovaný zaplatil 6. 11. 2018 a označil ji jako platbu zálohy na nájem za vybavení duben až listopad 2018. Žalobce však zaúčtoval její zaplacení na dluh vzniklý z dlužného nájemného, který není předmětem daného řízení. V součtu tedy za dobu od 21. 9. 2018 do 31. 1. 2020 činí dlužný nájem po 10 000 Kč měsíčně celkem částku 163 333 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci, včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z., v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud se žalobce domáhá zaplacení dalších 163 333 Kč s příslušenstvím, v tomto rozsahu soud I. stupně žalobu žalobce zamítl. Pokud dále zastavil řízení o zaplacení částky 488 333 Kč s příslušenstvím, v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět. Po právní stránce soud I. stupně věc hodnotil dle ust. § 2201, 2205 písm. a) až c), 2217 odst. 1 a 2225 odst. 1 o. z. týkající se uzavírání nájemních smluv. Na věc pak neužil speciální ustanovení § 2316 a násl. o. z., která se týkají podnikatelského nájmu věcí movitých, neboť žalobce neměl živnostenské oprávnění k takové činnosti, jak je stanoveno zákonem č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku, a to jeho výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 163 333 Kč s příslušenstvím, podal odvolání žalovaný. Namítl v něm, že žalobce v průběhu řízení, ale i v době před podáním žaloby, neuváděl obsahově jednotná tvrzení, na základě kterých uplatňuje svůj nárok. V předžalobní upomínce ze dne 19. 7. 2021 požadoval úhradu částky 1 695 211,64 Kč coby bezdůvodného obohacení vzniklého „pachtem [Anonymizováno]“ či „užíváním [Anonymizováno] bez platného právního titulu“, což jsou podle žalovaného 2 různé důvody. Bezdůvodné obohacení pak bylo žalobcem stanoveno částkou 50 000 Kč měsíčně podle vyjádření realitní kanceláře, a to v souhrnu za nájemné nebytových prostor, nájem movitých věcí, užívání obchodního jména a využití zákaznické základny. V průběhu řízení žalobce výši nájemného z původních 50 000 Kč měsíčně snížil na 20 000 Kč a nakonec akceptoval 10 000 Kč měsíčně. Vycházel-li soud I. stupně z výpovědi svědkyně [jméno FO], ta nebyla účastna majetkových jednání mezi účastníky, ani neměla žádný relevantní přehled o provozu kavárny, a navíc byla osobou blízkou žalobci. Jednal-li někdy žalovaný s otcem žalobce, ten k takovému jednání nikdy nebyl oprávněn, nefiguroval jako zmocněnec ani jako svědek, a přesto okresní soud z e-mailové korespondence mezi otcem žalobce a žalovaným vychází. Výši nájemného soud I. stupně určil na základě výpovědi žalovaného, přestože připouští, že mezi stranami nedošlo k jednoznačnému ujednání. Pokud nebyl vypracován znalecký posudek o obvyklé výši nájemného podle § 2217 odst. 1 o. z., soud I. stupně rezignoval na objektivní určení výše nájemného. Nebylo také prokázáno, jaké měla kavárna vybavení, neboť žalobce ověření této skutečnosti zmařil, když důkazní návrh k ní vzal zpět. Soud I. stupně v rozhodnutí uvádí, že má za prokázané, že žalobce přenechal k užívání kavárnu s vybavením movitých věcí žalovanému, tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Soud I. stupně se nevypořádal s významem zpětvzetí důkazních návrhů žalobcem, když se z jeho strany může jednat o účelové chování (ukázalo by se, že důkazy neodpovídají předchozím tvrzením žalobce). Je-li platba 40 000 Kč v listopadu 2018 v poznámce označena jako „záloha na nájem za vybavení duben až prosinec 2018“, to odpovídá části období, za které je nyní dlužná částka vymáhána. Navíc uvedená platba odpovídá měsíčnímu nájemnému 4 444 Kč a nikoli částce 10 000 Kč měsíčně. Platbu také nelze dostatečně specifikovat z pohledu toho, zda se týká smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným ve vztahu k vybavení kavárny či jejich jiného smluvního vztahu. Žalobce také opakovaně v průběhu řízení uváděl, že žalovaný užíval movité věci bez právního důvodu. Základ žaloby tedy nespočíval v nároku ze smlouvy, ale v nároku z bezdůvodného obohacení. Pokud soud I. stupně dospěl k existenci smluvního vztahu, nemohl nadále vycházet z režimu bezdůvodného obohacení. V rozporu se zákonem vyhověl žalobnímu petitu na zaplacení bezdůvodného obohacení, a to na základě skutkového a právního stavu, který odpovídá nájemní smlouvě. V souvislosti s tím soud rezignoval na požadavek konkrétní specifikace předmětu nájmu, což se v řízení opakovaně řešilo. Soud však ohledně něj neprovedl žádné jednoznačné skutkové zjištění, které by umožňovalo přesně identifikovat jednotlivé movité věci tvořící údajné vybavení kavárny. Vybavení kavárny nebylo soupisem sepsáno, znalecky oceněno, nebyla doložena jeho hodnota ani užitná hodnota v čase. Nelze tedy objektivně určit, zda by nájemné ve výši 10 000 Kč měsíčně odpovídalo vůbec běžné ceně za užívání takového souboru věcí.

6. Žalovaný po celou dobu se žalobcem jednal v dobré víře a v přesvědčení, že případný právní vztah bude řádně upraven písemnou smlouvou, která bude umožňovat zaúčtování nákladů dle pravidel podnikatelské praxe. Měl zájem uzavřít smlouvu s jasně stanoveným obsahem, k tomu ale nedošlo, neboť žalobce nebyl ochoten se dohodnout na konkrétních podmínkách. Platbu 40 000 Kč označil jako zálohu na nájemné, což svědčí o jeho snaze jednat čestně, transparentně a v souladu se zákonem. I v roce 2020 se v rámci e-mailové komunikace se žalobcem snažil o vytvoření standardní smlouvy, která by umožnila účtování v rámci řádného právního vztahu. Není tedy možné, aby žalobce či soud zpětně konstruovali tento domnělý občanskoprávní nájemní vztah. Žalovaný jednal v přesvědčení, že nájem nemůže být založen výhradně jako smluvní vztah mezi podnikateli a musí mít odpovídající formální náležitosti. Žalovaný také nemohl předpokládat, že žalobce nemá živnostenské oprávnění, protože vystupoval jako jednatel společnosti a ta působila veřejně jako podnikatel. I kdyby bylo právní jednání shledáno neplatným z důvodu porušení § 3 živnostenského zákona, za toto by žalovaný v žádném případě nemohl nést odpovědnost, neboť jednal v dobré víře a nebylo v jeho možnostech tento rozpor zjistit.

7. Pokud soud I. stupně vyloučil možnost podnikatelského nájmu movitých věcí, když žalobce nikdy neměl živnostenské oprávnění k pronájmu movitých věcí, je to závěr formálně správný, avšak logicky nekonzistentní s bodem 31. rozsudku, neboť pokud žalobce nebyl oprávněn podnikat v oblasti pronájmu věcí, neměl právní způsobilost uzavírat nájemní smlouvy jako pronajímatel a následkem toho by právní jednání mohlo být neplatné pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.). Soud však platnost nájemní smlouvy akceptuje. Pokud však věci, které byly předmětem nájmu, vlastnila právnická osoba (s. r. o.), nelze smluvní vztah považovat za čistě občanskoprávní mezi fyzickými osobami, společnost s ručením omezeným je podnikatelem ve smyslu § 420 odst. 1 o. z. a nemůže právně jednat jinak než jako podnikatel. I proto měl soud I. stupně žalobu zamítnout, neboť nárok nebyl uplatněn právním subjektem, kterému by svědčila aktivní legitimace.

8. Přestože žalovaný od počátku tvrdil kompenzaci nájmu prostřednictvím úhrady jiných výdajů za žalobce, soud vůbec neposoudil věrohodnost a důkazní hodnotu těchto tvrzení a neprovedl žádné dokazování k existenci započitatelných pohledávek. I v tomto směru trpí rozsudek soudu I. stupně vadou nesprávného právního posouzení věci. Žalobci byla přiznána náhrada jakožto dlužné nájemné, přestože žaloba byla koncipována výhradně jako žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobci tedy bylo v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. přiznáno něco jiného, než čeho se domáhal.

9. Podle žalobce činilo měsíční nájemné za vybavení kavárny podle tržního odhadu 20 000 Kč. S takovým výpočtem však žalovaný nesouhlasil. Z toho vyplývá, že nemohlo dojít k uzavření žádné nájemní smlouvy mezi účastníky, když se nedohodli na podstatných náležitostech smlouvy, jimiž je předmět smlouvy (movité věci v provozovně), který je dodnes sporný, a výše nájemného. Žalovaným navrhovaná částka 10 000 Kč měsíčně je chápána doposud jako návrh z jeho strany vůči žalobci a nemůže nahrazovat odborné zjištění výše nájemného. Žalobce jako jednatel původní žalobkyně ostatně také při výslechu před soudem uvedl, že žalovaný si představoval částku 10 000 Kč měsíčně, což pro něj bylo nepřijatelné. Věrohodnost pohledávky původní žalobkyně pak snižuje i to, že ta v období let 2018 až 2024 nezveřejnila žádnou účetní závěrku, ze které by plynula existence pohledávky. Žádné pohledávky pak nejsou uvedeny ani v účetní evidenci za rok 2017 a z toho je zřejmé, že původní žalobkyně nikdy neměla platné oprávnění k pronájmu věcí movitých, tedy nájemní smlouva, byť ústní, nemohla být nikdy platná.

10. V doplnění odvolání žalovaný uvádí, že soud I. stupně rozhodl spor z občanskoprávního vztahu mezi fyzickými osobami, a to žalobcem a žalovaným, avšak pohledávku, která byla původně žalována právnickou osobou, přiznal fyzické osobě, na kterou byla pohledávka převedena. To je však vnitřně neslučitelné, buď nárok vyplýval z obchodního vztahu právnické osoby s fyzickou osobou a pohledávku nebylo možné postoupit na fyzickou osobu, protože by šlo o podnikatelské plnění a nárok by zanikl neplatností, nebo šlo o vztah 2 fyzických osob a právnická osoba by nikdy nemohla být věcně legitimována a pohledávka nemohla vzniknout jí a nemohla jí být také postoupena. Aby mohl být dlužník v prodlení podle § 1978 o. z., musí být dlužná částka určitá a splatná anebo k jejímu splnění musí být věřitelem dlužník řádně vyzván. Zde však v době do 1. 2. 2020 vyčíslena žádná konkrétní částka nebyla, žalobce nikdy nesdělil žalovanému, jaké plnění po něm požaduje. V předžalobní výzvě z roku 2021 nebyl uplatněn nárok na 163 333 Kč z titulu ústního nájmu, ale zcela jiný nárok ve výši cca 1,4 mil. Kč z údajného bezdůvodného obohacení za užívání obchodního závodu. Proto nebylo možné, aby žalovaný vůbec věděl, co má plnit. Podmínky prodlení nelze dovodit, pokud mezi stranami neexistovala shoda o výši plnění. Žalovaný tak nemohl být v prodlení s částkou, kterou žalobce sám odmítl a nikdy neuplatnil. V takovém případě není právní titul k úroku z prodlení dán, protože chybí jednoznačný obsah dluhu. Žalobce také svůj nárok na úrok z prodlení neuplatnil v žalobě vůči částce 163 333 Kč za údajné nájemné movitých věcí. Tento nárok vznikl až na základě soudní rekvalifikace. Přesto mu byl tento úrok přiznán. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud výrok rozsudku soudu I. stupně o jeho platební povinnosti změnil a žalobu i v této části zamítl.

11. Žalobce navrhl potvrzení napadené části rozsudku soudu I. stupně, s jehož závěry souhlasí. Je bezpředmětné, zda při právní kvalifikaci nároku žalobce se jedná o nárok z titulu bezdůvodného obohacení či nájemného, neboť se vychází ze stejných skutkových skutečností a ze stejně provedených důkazů. Žalovaný opakovaně tvrdil uzavření nájemní smlouvy na movité věci a žalobce toto učinil za nesporné. Lze postoupit i neurčitou pohledávku, takovou pouze nelze započíst. Žalovaný neužíval prostory a vybavení [Anonymizováno] bez právního důvodu, ale na základě nájemní smlouvy, přičemž vybavení kavárny bylo vlastnictvím společnosti [Anonymizováno].

12. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. pouze ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 163 333 Kč s příslušenstvím, a v souvisejícím výroku IV. o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. o částečném zastavení řízení pro 488 333 Kč s příslušenstvím a III., jímž byla žaloba žalobce zčásti zamítnuta, nebyl odvoláním žalovaného napaden a v těchto částech nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

13. Odvolání žalovaného je důvodné pouze zčásti.

14. Předně je třeba uvést, že řízení před soudem I. stupně není zatíženo žádnou vadou ve smyslu ust. § 212a odst. 5 o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný spatřoval pochybení okresního soudu v tom, že žalobce svou žalobou uplatnil nárok z titulu bezdůvodného obohacení a okresní soud dovodil smluvní závazek mezi účastníky, na základě kterého uložil žalovanému platební povinnost. Pakliže žalovaný namítal, že žalobce měl být podle § 118a odst. 2 o. s. ř. vyzván k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, a pokud by tak učinil, měl soud I. stupně rozhodnout dle § 95 o. s. ř. o připuštění změny žaloby, nelze tuto námitku shledat opodstatněnou. Žalobní nárok vycházel po skutkové stránce ze stále stejných tvrzení, tedy že žalovaný užíval zařízení „[Anonymizováno]“, což bylo mezi účastníky i nesporné. Pokud při posledním jednání soudu I. stupně dne 13. 5. 2025 právní zástupce žalobce uvedl, že i oni mají zato, že byla uzavřena dohoda o nájmu movitých věcí tvořící vybavení [Anonymizováno] ve výši 10 000 Kč, bylo žalobcem uvedeno tvrzení o existenci nájemního vztahu i o výši sjednaného nájemného. Proto nebylo třeba žádného poučení žalobce dle § 118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností z hlediska případného posouzení jeho nároku z titulu dlužného nájemného (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2046/2012). Pokud přitom doplnění tvrzení na základě postupu dle § 118a odst. 2 o. s. ř. nepředstavuje změnu žaloby a nutnost postupu dle § 95 o. s. ř., potom takový postup nebyl potřeba ani v dané věci, neboť šlo pouze o otázku právního posouzení tvrzení žalobce, které přísluší soudu.

15. Po skutkové stránce provedl okresní soud dokazování v potřebném rozsahu a důkazy následně hodnotil dle § 132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Na základě tohoto hodnocení přijal odpovídající skutkové i právní závěry, které popsal v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Proto odvolací soud odkazuje na písemné vyhotovení rozsudku soudu I. stupně a k němu uvádí, že původní žalobkyně se žalobou ze dne 21. 9. 2021 domáhala zaplacení souhrnné částky 814 999 Kč s příslušenstvím za vymezené období za užívání nebytových prostor („[Anonymizováno], názvu tohoto podniku „[Anonymizováno]“, portfolia zákazníků kavárny a movitých věcí tvořících vybavení kavárny; na konci řízení pak žalobce požadoval pouze náhradu (úplatu) za užívání movitých věcí tvořících zařízení kavárny.

16. Při právním posouzení tohoto zbývajícího předmětu řízení vyšel soud I. stupně správně z právní úpravy nájemní smlouvy dle § 2201 a násl. o. z. Podle základního ustanovení § 2201 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Vznik nájemní smlouvy tedy vyžaduje dohodu stran na podstatných náležitostech smlouvy, jimiž jsou vymezení předmětu nájmu, úplatnost a dočasnost smlouvy; jiné náležitosti (jak na ně bylo poukazováno žalovaným) pro platný vznik nájemní smlouvy nejsou potřeba, přičemž v takovém případě se smluvní vztah řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku.

17. Z hlediska vymezení předmětu užívání oba účastníci vždy hovořili o souboru věcí tvořících zařízení kavárny. Takový soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaných za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, se pokládá za jeden celek a tvoří ve smyslu § 501 o. z. hromadnou věc, která může být dle § 2202 o. z. rovněž předmětem nájmu. Pokud bylo hovořeno o jednotlivých movitých věcech, bylo to v souvislosti s jejich pořizováním žalobcem, případně žalovaným (v minimálním rozsahu) a jejich opravami, jak žalovaný uváděl (v době, kdy předmět nájmu užíval). Proto nebylo pro rozhodnutí v dané věci nezbytné, aby se soud I. stupně (z hlediska vymezení předmětu nájmu) zabýval jednotlivými věcmi tvořícími vybavení kavárny, neboť předmětem nájmu byla hromadná věc (vybavení kavárny) náležející žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci. Ostatně to je zřejmé i z chování žalovaného, například z jeho platby částky 40 000 Kč dne 6. 11. 2018 označené jako záloha za vybavení duben až prosinec 2018, neboli jde o platbu za užívání vybavení kavárny, které nebylo vlastnictvím žalovaného. Pakliže žalovaný dovozuje účelovost zpětvzetí důkazního návrhu žalobce k prokazování toho, které konkrétní věci tvořily předmět nájmu, je důvod takového postupu žalobce zřejmý z průběhu jednání soudu I. stupně dne 13. 5. 2025, kdy zpětvzetí tohoto, i dalších důkazních návrhů žalobce bylo jeho reakcí na sdělení soudu I. stupně ohledně důkazní situace ve věci.

18. Mimo jiných i shora uvedená platba částky 40 000 Kč žalovaným jednoznačně svědčí o úplatnosti jeho užívání vybavení kavárny; jelikož byla žalovaným označena jako záloha, nelze z ní dovozovat konečnou výši nájemného. Ostatně i obě strany řízení tvrdily úplatnost takového užívání žalovaným, neshodovali se pouze (po podstatnou část řízení před soudem I. stupně) na výši nájemného. Nicméně z průběhu řízení před soudem I. stupně a z jím provedeného dokazování jednoznačně plyne úplatnost tohoto závazkového vztahu. Ust. § 2217 o. z. přitom stanoví, že nájemné se platí v ujednané výši, a není-li ujednána, ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek. To znamená, že podstatnou náležitostí nájemní smlouvy je její úplatnost, nikoliv výše úplaty; pokud by nebyla dohodnuta, platí se tržní nájemné (nájemní smlouva by i za takové situace vznikla). Nicméně v dané věci se soud I. stupně nakonec otázkou obvyklého (tržního) nájemného zabývat nemusel, neboť při posledním jednání dne 13. 5. 2025 právní zástupce žalobce souhlasil s tím, že byla uzavřena dohoda o nájmu movitých věcí tvořící vybavení [Anonymizováno] ve výši 10 000 Kč měsíčně. Pokud přitom žalovaný po celou dobu řízení před soudem I. stupně zastával toto stanovisko (viz poukazy soudu I. stupně na taková jeho konkrétní vyjádření), soud I. stupně nepochybil, pokud z takového souhlasného prohlášení obou stran o výši sjednaného nájemného za vybavení kavárny vycházel, jak mu to umožňuje i ust. § 120 odst. 3 o. s. ř. Požadoval-li žalobce na nájemném původně více, než 10 000 Kč měsíčně, žalovaný pominul další jeho požadavky, které měly být předmětem nájmu (užívání obchodního označení kavárny, portfolio kavárny), ze kterých žalobce nakonec ustoupil. V odvolání zastávaný názor žalovaného, že mezi účastníky žádná dohoda o nájmu nevznikla, byť po celou dobu řízení před soudem I. stupně tvrdil opak, se tak odvolacímu soudu jeví jako účelový; přitom z dokazování je zřejmé, že žalovaný platil jednak za nájem kavárny jako nebytového prostoru [tituly před jménem] [jméno FO] a za movité věci (konkrétní platby mimo rozhodné období) žalobci (resp. právnímu předchůdci). Žalovaný dále uvedl, že si oproti povinnosti platit žalobci nájemné započítával vlastní pohledávky, které za žalobce v souvislosti s provozováním kavárny uhradil. I tento fakt potvrzuje tvrzení žalovaného o dohodě o nájmu movitých věcí za úplatu. Pokud tedy soud I. stupně nakonec uzavřel, že nájemné za užívání vybavení kavárny činilo 10 000 Kč měsíčně, tedy částku, kterou po celou dobu řízení tvrdil žalovaný (ani v odvolacím řízení neuvádí jinou), není odvolacímu soudu zřejmé, proč tento závěr soudu I. stupně nyní zpochybňuje a proč trvá na zjišťování obvyklého nájemného, které by řízení prodloužilo a v případě zadávání znaleckého posudku vedlo pouze a zbytečně k dalšímu navyšování nákladů řízení účastníků.

19. Žalovaný dále namítal, že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění nároku za užívání zařízení kavárny, když původně jednal se žalobcem jako jednatelem původní žalobkyně [Anonymizováno] [právnická osoba]. Žalobce však prokázal, že v době, kdy přenechal kavárnu do užívání žalovaného, byl jediným jednatelem a společníkem této společnosti. Nebylo sporu o tom, že žalobce pro společnost pořizoval zařízení kavárny, tehdy tam žalovaný již pracoval, poměry znal. Pokud nyní žalobce vystupuje v řízení jako fyzická osoba, v průběhu řízení doložil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 10. 4. 2024, podle které předmětnou pohledávku nabyl. Není pak zřejmé, proč by pohledávku právnické osoby nemohla podle smlouvy o postoupení pohledávky nabýt fyzická osoba, neboť právní úprava postoupení pohledávky dle § 1879 a násl. o. z. žádné takové omezení nestanoví.

20. Na existenci pohledávky žalobce nemá vliv ani to, že nebyla dohledána v účetnictví původní žalobkyně a že dle výpisu ze živnostenského rejstříku tato právnická osoba měla od 24. 4. 2019 do 31. 12. 2021 přerušené provozování hostinské činnosti. Tato skutečnost na druhé straně podporuje fakt, jak uvedl i žalobce, že se již v roce 2017 z důvodu svých osobních problémů dohodl se žalovaným, že žalovaný bude provozovat kavárnu. Pokud žalovaný v této souvislosti poukázal na to, že žalobce neměl živnostenské oprávnění, potom to mu nebránilo v tom, aby jako jednatel jednal za původní žalobkyni a uzavřel za ni i nájemní smlouvu na užívání vybavení kavárny žalovaným. Pokud původní žalobkyně neměla živnostenské oprávnění k pronájmu movitých věcí (a soud I. stupně z tohoto důvodu nepovažoval za možný podnikatelský nájem movitých věcí dle § 2316 a násl. o. z.), nebránila tato skutečnost uzavření obecné nájemní smlouvy dle § 2201 a násl. o. z. Přitom judikatura Nejvyššího soudu dovodila (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2023), že porušení veřejnoprávních předpisů (v citovaném rozhodnutí konkrétně živnostenského zákona) nemá zásadně vliv na platnost smlouvy uzavřené podle soukromoprávního předpisu. Rovněž v daném případě, i s ohledem na ochranu druhé smluvní strany (žalovaného), je třeba dát přednost výkladu preferujícímu platnost právního jednání (nájemní smlouvy), před závěrem o jeho případné neplatnosti dle § 580 a násl. o. z.

21. Odvolací soud souhlasí s odvolatelem pouze ohledně námitky, že okresní soud měl zohlednit platbu částky 40 000 Kč coby zálohy na nájem za vybavení duben až prosinec 2018, jak je označena na potvrzení o provedení platby ze dne 6. 11. 2018 (č.l. 142); tímto způsobem tedy žalovaný jako dlužník ve smyslu § 1933 odst. 1 o. z. při plnění určil, na který dluh plní. Dle detailu transakce běžného účtu žalobce (č.l. 154) tato platba dne 6. 11. 2018 pod tímto názvem zaúčtována není, ale jelikož žalobce nepředložil úplný text této listiny, není vyloučeno, že uvedená poznámka žalovaného k platbě je připojena i na výpisu z účtu žalobce. Při rovnoměrném rozložení uvedené platby na určené měsíce tak na každý měsíc připadá částka 4 444,44 Kč. Je-li žalobcem požadováno plnění za dobu od 21. 9. 2018, ze složené zálohy měla být započtena částka 1 481,48 Kč za 10 dnů v měsíci září 2018 a za měsíce říjen, listopad a prosinec 2018 vždy po 4 444,44 Kč, celkem 14 814,68 Kč.

22. Pokud žalovaný dále soudu I. stupně vytýká, že neprovedl žádné dokazování k existenci jeho započitatelných pohledávek k tvrzení, že nájemné kompenzoval prostřednictvím úhrady jiných výdajů za žalobce, z řízení před soudem I. stupně neplyne, že by žalovaný provedl započtení konkrétních pohledávek, které by ve smyslu § 1982 a násl. o. z. vedlo k zániku (byť i částečnému) žalobcem uplatněné pohledávky. V tomto směru lze poukázat na výpověď žalovaného při jednání soudu I. stupně dne 2. 9. 2022, který k dotazu, zda učinil vůči původní žalobkyni oficiální návrh započtení pohledávek, uvedl, že nic oficiálního takto neposílal, když doufal, že se sejdou, řeknou si, co za původní žalobkyni a za žalobce platil a udělají vzájemný zápočet. Proto nebyl důvod, aby se soud I. stupně tvrzenými úhradami žalovaného za původní žalobkyni či za žalobce zabýval.

23. Po zohlednění uhrazené částky 14 814,68 Kč tak vznikla žalovanému povinnost doplatit žalobci pouze částku 148 518,32 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 2. 2020 do zaplacení (§ 1970 o. z.). Nebylo-li zjištěno, že se smluvní strany konkrétně dohodly v rámci smlouvy na splatnosti nájemného, uplatní se zákonná úprava (§ 2251 odst. 1 o. z.), podle které nájemce platí nájemné předem na každý měsíc nebo na jiné ujednané období, nejpozději do pátého dne příslušného platebního období. To znamená, že žalovaný měl platit nájemné vždy do 5. dne každého měsíce a pokud žalobce požaduje úroky z prodlení až od prvního dne po zániku nájmu, bylo k tomuto okamžiku veškeré nájemné splatné; tudíž odvolací námitky žalovaného proti přiznání úroků z prodlení nejsou důvodné.

24. Pro vše shora uvedené odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu I. stupně v části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 148 518,32 Kč s příslušenstvím, a dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok I. rozsudku soudu I. stupně v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci dalších 14 814,68 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

25. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu I. stupně rozhodoval odvolací soudu dle § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V řízení před okresním soudem byla jeho předmětem do vyhlášení rozsudku částka 814 999 Kč s příslušenstvím. V konečném důsledku (na základě rozhodnutí odvolacího soudu) byla žalobci přiznána částka 148 518, 32 Kč. Poměřením úspěchu žalobce ve věci v rozsahu 18 % a úspěchu žalovaného z 82 % náleží žalovanému právo na poměrnou náhradu 64 % nákladů vynaložených v řízení před soudem I. stupně. Tyto náklady představují výdaje na jeho právní zastoupení spočívající v 5 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání dne 8. 3. 2022, písemné vyjádření ze dne 26. 4. 2022, účast na jednání dne 17. 5. 2022, písemné vyjádření ze dne 27. 6. 2022) s odměnou stanovenou z tarifní hodnoty 814 999 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění předpisů pozdějších (advokátní tarif, dále též AT), ve výši po 11 580 Kč, 4 úkonech právní služby (účast na jednáních dne 2. 9. 2022 přesahující 2 hodiny, dne 28. 1. 2025 a dne 13. 5. 2025) s odměnou stanovenou z tarifní hodnoty 326 666 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby) ve výši po 9 620 Kč (zde je rozdíl oproti výpočtu soudu I. stupně) a 3 úkonech právní služby v poloviční výši (návrh na přerušení řízení ze dne 27. 3. 2023, odvolání proti usnesení soudu I. stupně ze dne 10. 6. 2024, č.j. 4 C 244/2021 – 223 a písemné vyjádření žalovaného ze dne 3. 3. 2025 - dle vyúčtování) s odměnou po 4 810 Kč. K 9 úkonům právní služby učiněným do 31. 12. 2024 náleží náhrada hotových výdajů po 300 Kč, ke 3 úkonům právní služby učiněným po 1. 1. 2025 náleží náhrada hotových výdajů po 450 Kč, vše dle § 13 odst. 1 a 4 AT, v příslušném znění. Dále náleží právnímu zástupci žalovaného náhrada cestovného k jednáním soudu I. stupně v celkové výši 5 421 Kč a náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 a 3 AT v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč za každou ze tří cest do konce roku 2024 a v rozsahu 4 půlhodin po 150 Kč za každou ze dvou cest v roce 2025 (odvolací soud zde odkazuje na podrobný výpočet obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku, stejně jako ohledně nepřiznání náhrady nákladů za další vyúčtované úkony, proti čemuž žádné námitky vzneseny nebyly), což v součtu činí 122 681 Kč a spolu s 21% daní z přidané hodnoty ve výši 25 763, 01 Kč celkem 148 444,01 Kč. Z toho 64 % představuje částku 95 004,16 Kč.

26. V odvolacím řízení bylo rozhodováno o částce 163 333 Kč. Žalobce uspěl v rozsahu 90 % a žalovaný v rozsahu 10 %, žalobci tak dle § 142 odst. 2 o. s. ř. vzniklo právo na náhradu 80 % nákladů této fáze řízení spočívajících ve výdajích na právní zastoupení. Ty představuje (dle obsahu spisu) 1 úkon právní služby (účast při jednání dne 13. 11. 2025) s odměnou stanovenou dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5. AT z částky 163 333 Kč ve výši 7 660 Kč, což spolu s náhradou hotových výdajů 450 Kč a 21% daní z přidané hodnoty ve výši 1 703,10 Kč činí 9 813,10 Kč. Z toho 80 % představuje částku 7 850,48 Kč.

27. Po odečtu částky nákladů řízení za odvolací řízení, které by měl zaplatit žalobci, má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení v částce 87 153,68 Kč. Ty je žalobce povinen zaplatit žalovanému v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 211 o. s. ř.).

Poučení