15 Co 35/2022-583

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [anonymizováno 5 slov], [IČO] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 2) [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] obě žalované zastoupeny advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 533 603 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2021, č. j. 234 C 176/2012-545, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku III. mění tak, že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 280 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku IV. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 14 177,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku V. mění tak, že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 48 833,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. V napadeném výroku VI., ohledně povinnosti žalovaných 1), 2) zaplatit společně a nerozdílně České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 20 671 Kč, se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že„ žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], jsou 2 15 Co 35/2022 povinni zaplatit žalobci částku ve výši 13 409 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 413 409 Kč od 18.12.2012 od 31.10.2013, z částky 163 409 Kč od 1.11.2013 do 28.1.2014, z částky 113 409 Kč od 29.1.2014 do 30.1.2014, z částky 13 409 Kč od 31.1.2014 do zaplacení, přičemž plněním jedné z žalovaných společností zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhé žalované společnosti, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I.). Dále soud I. stupně rozhodl tak, že„ návrh žalobce, aby mu žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], byli povinni zaplatit částku ve výši 120 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně od 18.12.2012 do zaplacení, se zamítá“ (výrok II.). Ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně tak, že„ žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], jsou povinni společně nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5 100 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok III.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 14 238 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Soud I. stupně rozhodl též o tom, že„ žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], jsou povinni společně nerozdílně zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 48 773 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok V.). V neposlední řadě pak soud I. stupně rozhodl tak, že„ žalovaný 1) - společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný 2) - společnost [právnická osoba], [IČO], jsou povinni společně nerozdílně zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 20 671 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok VI.).

2. Shora uvedený rozsudek soudu I. stupně byl napaden jak odvoláním žalobkyně, tak i odvoláním žalovaných 1), 2), přičemž žádný z účastníků nenapadá výroky I. a II. rozhodnutí soudu I. stupně (tedy rozhodnutí ve věci samé), ale napadají pouze výroky o nákladech řízení jak ve vztahu mezi účastníky, tak ve vztahu ke státu a též žalované 1), 2) napadají výrok soudu o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek.

3. Žalobkyně podaným odvoláním napadá výroky III. a IV. rozsudku soudu I. stupně, když má za to, že v napadených výrocích III. a IV. spočívá rozhodnutí soudu I. stupně na nesprávném právním posouzení věci. Dle názoru žalobkyně soud I. stupně nesprávně rozhodl o výši nákladů řízení, když žalobkyni nepřiznal paušální náhradu za některé učiněné úkony v souladu s vyhl. č. 254/2015 Sb. Podle žalobkyně soud I. stupně též nesprávně rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení státu ve výši 14 238 Kč, když ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. neaplikoval ve spojením s ust. § 142 odst. 3 o.s.ř.

4. Žalobkyně své odvolání odůvodnila v rámci doplnění ze dne 20. 12. 2021, v němž uvádí, že soud I. stupně o nákladech řízení ve výroku III. rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., a sice podle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě uložil solidárně žalovaným 1), 2) s ohledem na skutečnost, že žalobkyně měla jednak převážný úspěch ve věci a navíc rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. V této souvislosti soud I. stupně přiznal žalobkyni částku paušálních náhrad hotových výdajů za 17 úkonů po a 300 Kč. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že ve vyčíslení nákladů řízení, které žalobkyně v souvislosti se závěrečným návrhem uvedla v podání ze dne 20. 9. 2021, požadovala paušální náhradu hotových výdajů za 32 úkonů, které specifikovala. V tomto směru se jedná o následující úkony: dle § 1 odst. 3 písm. a/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 1) výzva k plnění ze dne 7. 12. 2012 2) žaloba ze dne 20. 12. 2012 3 15 Co 35/2022 3) vyjádření ze dne 26. 7. 2013 4) návrh na pokračování v řízení ze dne 31. 10. 2013 5) vyjádření ze dne 20. 2. 2015 6) podání ze dne 24. 2. 2015 7) vyjádření ze dne 12. 10. 2015 8) návrh na přerušení řízení ze dne 9. 2. 2018 9) návrh na pokračování v řízení ze dne 15. 2. 2019 10) vyjádření ze dne 18. 2. 2020 11) vyjádření ze dne 9. 4. 2021 12) vyjádření ze dne 8. 7. 2021 + doplnění ze dne 12. 8. 2021 (1 úkon) dle § 1 odst. 3 písm. c/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 13) účast na jednání před soudem I. stupně dne 31. 10. 2013 14) účast na jednání před soudem dne 5. 2. 2015 15) účast na jednání před soudem dne 24. 1. 2017 16) účast na jednání před soudem dne 30. 3. 2017 17) účast na jednání před soudem dne 18. 3. 2021 – žalobkyně neví, zda jednání přesáhlo 2 hodiny, proto požaduje 1 nebo 2 úkony podle obsahu spisu 18) účast na jednání před soudem I. stupně dne 8. 6. 2021 19) účast na jednání před soudem dne 16. 9. 2021 dle § 1 odst. 3 písm. b/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 20) příprava účasti na jednání před soudem dne 31. 10. 2013 21) příprava účasti na jednání před soudem dne 5. 2. 2015 22) příprava účasti na jednání před soudem dne 24. 1. 2017 23) příprava účasti na jednání před soudem dne 30. 3. 2017 24) příprava účasti na jednání před soudem dne 18. 3. 2021 25) příprava účasti na jednání před soudem dne 8. 6. 2021 26) příprava účasti na jednání před soudem dne 16. 9. 2021 dle § 1 odst. 3 písm. d/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 27) jednání s protistranou v dubnu 2017 (viz sdělení žalobkyně ze dne 1. 6. 2017) 28) jednání s protistranou dne 8. 9. 2017 (viz sdělení žalobkyně ze dne 21. 9. 2017) dle § 1 odst. 3 písm. f/ vyhl. č. 254/2015 Sb. 29) odvolání ze dne 4. 11. 2015 30) odvolání ze dne 20. 5. 2016 31) odvolání ze dne 10. 2. 2020 + doplnění argumentace (1 úkon) dle vyhl. č. 254/2015 Sb. 4 15 Co 35/2022 32) účast na místním šetření se znalcem ([právnická osoba]) dne 9. 10. 2019 – 1 úkon (výčet úkonů ve vyhl. č. 254/2015 Sb. je demonstrativní).

5. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 222/18 a sp. zn. II. ÚS 2434/14, kdy poukazuje na nezbytnost řádného odůvodnění rozhodnutí soudů, jež při svém naplnění vede ve svých důsledcích k vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Uvedené zásady platí též pro rozhodování o nákladech řízení. Žalobkyně tak má za to, že v projednávané věci, pokud jde o úkony pod [číslo] až 26, 27, 28, 30 a 32, soud I. stupně žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, aniž by v rozsudku odůvodnil, co ho k takovémuto závěru vedlo. V tomto směru je rozhodnutí soudu I. stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pokud jde o rozsah náhrady nákladů řízení, ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. obsahuje pravidlo, dle nějž jsou hrazeny toliko náklady„ potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva“. Toto pravidlo se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady nezastoupeného účastníka řízení dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. (dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem). Žalobkyně dále poukazuje na to, že zvláštním právním předpisem je vyhl. č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a Exekučního řádu. Žalobkyně dále v této souvislosti uvádí, co se pro účely uvedené vyhlášky úkonem rozumí a dále uvedené vysvětluje k jednotlivým úkonům uvedenými pod [číslo] s tím, že dle názoru žalobkyně soud I. stupně nesprávně právně posoudil rozsah náhrady nákladů řízení a žalobkyni měla být přiznána náhrada nákladů řízení za tyto uvedené úkony, neboť je lze považovat za úkony„ potřebné k účelnému uplatňování práva“, když tyto mají oporu v právní úpravě i judikatuře.

6. Žalobkyně dále shledává nesprávnost právního posouzení soudem I. stupně v jeho rozhodnutí i v otázce uložení povinnosti žalobkyni uhradit částku nákladů řízení státu ve výši 14 238 Kč. V tomto směru žalobkyně odkazuje na ust. § 148 o.s.ř. a uvádí, že stát má podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil podle § 140 odst. 2, 3 o.s.ř. a dle § 141 odst. 2 o.s.ř., a to podle kritérií uvedených v § 142, § 143 a § 146 o.s.ř., s tím, že lze shrnout, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu se řídí podle toho, jakým způsobem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (když zde též odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. I. Cz 70/76 a též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 92/08). V této souvislosti žalobkyně právě s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08 uvádí, že pojem výsledek řízení užitý v § 148 odst. 1 o.s.ř. není totožný s pojmem úspěchu ve věci, pojetí ztotožňující výsledek řízení s úspěchem ve věci je příliš zužující. Výsledek řízení totiž ve skutečnosti odkazuje k osobě toho účastníka, který je povinen k náhradě nákladů řízení druhé procesní straně. V daném případě by žalobkyně proti straně žalované v závislosti na výsledku řízení, v souladu s § 142 odst. 3 o.s.ř., měla mít právo na plnou náhradu nákladů řízení. Stranu žalovanou tak v souladu s § 148 odst. 1 o.s.ř. by proto měla stíhat i povinnost úhrady veškerých nákladů řízení vzniknuvších státu, když soud neshledal, že by u ní byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Pokud soud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobkyně měla jednak převážný úspěch ve věci, a navíc rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, jak vyplývá z odůvodnění výroku III. rozsudku, měl dle názoru žalobkyně soud I. stupně takto rozhodnout i ve vztahu k nákladům řízení státu, tzn. uložit jejich náhradu v plné výši straně žalované, nikoliv žalobkyni, když žalobkyně měla jednak převážný úspěch ve věci a rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Pokud soud I. stupně ve výroku IV. rozhodl podle ust. § 142 5 15 Co 35/2022 odst. 2 o.s.ř., aniž by vyšel z toho, jak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení, je jeho rozhodnutí ve výroku IV. nesprávné a nesouladné s příslušnou právní úpravou a judikaturou.

7. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích změnil tak, že ve výroku III. žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně i za výše uvedených 16 úkonů po a 300 Kč, tedy další částku 4 800 Kč, tj. celkem 9 900 Kč (součet částek 5 100 Kč a 4 800 Kč), do 3 dnů od právní moci rozsudku, a dále aby zrušil výrok IV. rozsudku soudu I. stupně s tím, že výrok V. rozsudku změní tak, že žalované 1), 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku celkem ve výši 63 011 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále nechť je žalobkyni přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, a to ve výši 300 Kč za 1 úkon (podání odvolání).

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podaly odvolání též žalované 1), 2), a to výslovně proti výrokům III. až VI. rozhodnutí soudu I. stupně. Žalované namítají, že odvoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dále soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a soud I. stupně nepřihlédl k žalovaným tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady. V důsledku těchto skutečností je rozsudek nepřezkoumatelný, trpí nedostatkem důvodů a je vnitřně rozporný. Žalované v této souvislosti uvádějí, že předmětem řízení byla úhrada bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] v období od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2012, a to ve výši 533 603 Kč. Dále poukazují na to, že mezi účastníky nebyl sporný základ nároku, tedy že k bezdůvodnému obohacení došlo, žalované však rozporovaly výši požadovaného bezdůvodného obohacení, které bylo v místě a čase zcela nepřiměřené (což nakonec bylo potvrzeno i napadeným rozsudkem). Z tohoto důvodu žalované uhradily dne 30. 10. 2013 částku ve výši 250 000 Kč, dále dne 27. 1. 2014 částku ve výši 50 000 Kč a dne 29. 1. 2014 ve výši 100 000 Kč, které určily započítat na jistinu. Žalované tak do 29. 1. 2014 uhradily částku ve výši 400 000 Kč z požadované částky 533 603 Kč. Napadeným rozsudkem z roku 2021 pak bylo určeno, že skutečná výše bezdůvodného obohacení činila 413 409 Kč. V období od podání žaloby do 29. 1. 2014 se uskutečnilo toliko jediné jednání dne 30. 10. 2013, na němž neprobíhalo žádné dokazování a kde strany navrhly přerušení řízení dle § 110 o.s.ř. Naopak po datu 29. 1. 2014 se uskutečnilo celkem 6 soudních jednání a bylo nařízeno vypracování 2 znaleckých posudků a celkem 4 výslechy znalců. Veškeré dokazování (a projednávání věci vůbec) se tak odehrálo v době, kdy již bezdůvodné obohacení určené nakonec soudem bylo z 96,75 % (400 000 Kč ze 413 409 Kč) uhrazeno. Jinými slovy drtivá většina nákladů řízení vznikla až v době, kdy předmětem sporu byl již jen nárok ve výši 133 306 Kč, kdy ohledně tohoto zbytku nároku byla žalobkyně úspěšná jen v částce 13 409 Kč (tedy z 10 %). Z těchto skutkových okolností pak soud I. stupně v otázce nákladů řízení dovodil nesprávný závěr, že žalobkyně byla převážně ve věci úspěšná. Pokud meritem sporu zůstala částka 133 306 Kč, z níž byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 10 %, pak správným skutkovým závěrem je, že žalobkyně naopak převážně úspěšná nebyla. Případně pak soud I. stupně nesprávně právně posoudil věc, kdy chybně aplikoval § 142 odst. 3 na zjištěný skutkový stav. Soud ryze formalisticky posuzoval úspěch žalobkyně porovnáním s žalobou, aniž by přihlédl k chování žalobkyně poté, kdy byl její nárok v drtivé většině uspokojen. Dle mínění žalovaných měl soud správně posoudit věc tak, že náklady řízení vzniklé před datem 29. 1. 2014 jdou k tíži žalovaných, a to podle § 146 odst. 2 o.s.ř., neboť řízení bylo v částce 400 000 Kč skutečně zastaveno pro chování žalovaných, ale náklady vzniklé po 29. 1. 2014 jsou náklady soudního řízení, v němž byly naopak žalované převážně úspěšné a žalovaným tedy přísluší plná náhrada nákladů řízení vzniklých po 29. 1. 2014 a rovněž je to žalobkyně, která je povinna nahradit náklady soudu 6 15 Co 35/2022 vzniklé po 29. 1. 2014. Rozhodnutí soudu ohledně nákladů řízení pak může být založeno na nesprávném právním posouzení věci také z důvodu, kdy soud opomenul aplikovat § 147 o.s.ř., je zřejmé, že náklady vzniklé v řízení po 29. 1. 2014 vznikly zaviněným jednáním žalobkyně, kdy tato nadále trvala na nesmyslně vysoké částce bezdůvodného obohacení, když její oprávněný nárok byl tou dobou již z 96,75 % uspokojen. Za vadu řízení je pak nutno považovat i skutečnost, že výše uvedené důvody pro přiznání podstatné části nákladů řízení žalovaným a uložení náhrady podstatné části nákladů řízení žalobkyni, byly žalovanými vzneseny v jejich vyjádření ze dne 17. 9. 2021. Těmito tvrzeními se soud však v odůvodnění rozsudku zcela odmítl zabývat, a rozhodnutí je tak v napadených výrocích nepřezkoumatelné. Žalované neví, z jakých přesvědčivých důvodů soud neuložil nahradit jim náklady řízení, neboť soud žalovaným své úvahy, kterými argumentaci žalovaných odmítl, nijak neobjasnil a žádné důvody neuvedl.

9. Za této situace považují žalované za spravedlivé, aby žalované hradily náhrady za 4 úkony žalobkyně – 1) podání žaloby, 2) vyjádření k podání č.l. 102, 3) účast na jednání dne 31. 10. 2013 a 6) částečné zpětvzetí žaloby, každý v hodnotě 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb. Naopak žalobkyně by měla hradit náklady právního zastoupení žalovaných a náklady soudu vzniklé po 29. 1. 2014, neboť tyto náklady vznikly jedině za účelem toho, aby bylo autoritativně osvědčeno, že zbývající část vzneseného nároku je z 90 % neoprávněná. Jmenovitě by měla nést žalobkyně tedy náklady právního zastoupení vyčíslené ve vyjádření žalovaných ze 17. 9. 2021, tedy v částce 168 504,60 Kč, náklady dokazování ve výši 63 011 Kč (vypočtené v odstavci 34 napadeného rozsudku) a pochopitelně náklady odvolacího řízení. Poměrně dle úspěchu ve věci by také strany měly nést soudní poplatek, kdy tento je vypočten z částky 533 603 Kč, kdy bylo zjištěno, že žaloba byla podána důvodně jen co do částky 413 409 Kč. Tedy soudní poplatek ve výši 20 671 Kč by měly nést žalované jen ze 77,4 %, tedy 15 999 Kč a ve zbylé části, tedy 4 672 Kč, by měla tento poplatek hradit žalobkyně.

10. S ohledem na vše uvedené žalované navrhují, aby byl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích III. až VI. změněn tak, že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, dále že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 63 011 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále navrhují, aby byla žalobkyně zavázána k povinnosti zaplatit žalovaným 1), 2) k jejich rukám společným a nerozdílným náhradu nákladů řízení ve výši 168 504,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Současně, aby soud změnil výrok VI. tak, že zaváže žalované 1), 2) k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 15 999 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně žalované 1), 2) požadují, aby o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně bude povinna zaplatit žalovaným 1), 2) k jejich rukám společným a nerozdílným náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. V rámci odvolacího řízení se k odvolání žalobkyně vyjádřily prostřednictvím své právní zástupkyně též žalované 1), 2). Tyto v rámci podaného vyjádření uvádí, že zpochybňují účelnost všech úkonů žalobkyně v tomto řízení, které žalobkyně učinila až poté, kdy drtivá většina dluhu byla dobrovolně uhrazena a stejně tak rozporují závěr soudu I. stupně o tom, že žalobkyně měla ve věci převážný úspěch – když v tomto směru odkazují na vlastní odvolání z 6. 12. 2021. Ačkoliv tedy žalované považují výroky III. a IV. rozsudku rovněž za nesprávné, mají za to, že jejich nesprávnost nemůže spočívat na důvodech uvedených žalobkyní. Pokud se žalobkyně domáhá náhrady nákladů řízení za úkony ryze procesní povahy, které se netýkaly věci samé, nemůže jí být za tyto úkony přiznána náhrada nákladů řízení. Žalované považují za nesprávný závěr soudu I. stupně v tom, že žalobkyně měla převážný úspěch ve věci, kdy celé dokazování se vedlo jen za účelem zjištění, že ohledně zbývající části nároku ve výši 133 306 Kč má být žalobkyně 7 15 Co 35/2022 úspěšná jen v částce 13 409 Kč (tedy z 10 % – 13 409 Kč z 133 603 Kč). Za vyloženě absurdní ovšem považují žalované argumentaci žalobkyně, že žalované mají nést celou tíži dokazování z důvodu, že rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku. Touto argumentací by bylo možno dospět k závěru, že ve chvíli, kdy rozhodnutí závisí na znaleckém posudku, pak neponese nikdy předkladatel znaleckého posudku povinnost hradit náklady řízení. Pokud je zřejmé, že žalované převážnou část nároku dobrovolně uhradily, nicméně žalobkyně nadále trvala na výši svého nároku, pak nezbývalo žalovaným, než pokračovat v řízení, které se nadále vedlo jen ohledně částky 133 306 Kč, kdy po složitém dokazování se ukázala oprávněnost přístupu žalovaných, že žalobkyně nárok na zbylých 133 306 Kč z 90 % nemá. Akceptace názoru žalobkyně, že pokud by záviselo rozhodnutí na znaleckém posudku, mají nést vždy a všude náklady řízení žalobkyně, není udržitelná, neboť: 1) zbavuje žalované práva na soudní ochranu, kdy tyto jsou napříště postaveny před rozhodnutí, zda dobrovolně uhradí jakoukoliv nesmyslně vysokou částku požadovanou žalobkyní, nebo se proti neoprávněné výši nároku ohradit, za což ovšem mají být vždy sankcionovány povinností hradit náklady řízení, 2) zbavuje znalce odpovědnosti za správnost znaleckého posudku a přenáší tuto odpovědnost na žalované. Z tohoto důvodu žalované navrhují, aby odvolací soud odvolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

12. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že za daného stavu věci jsou zde v části naplněny předpoklady pro jeho změnu (napadené výroky III., IV., V.) a v části pro potvrzení napadeného rozhodnutí (napadený výrok VI.). Dále je třeba uvést, že odvoláním účastníků byly napadeny výlučně výroky III. – VI. a jen v tomto rozsahu odvolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal.

13. Jak vyplývá z obsahu spisu, předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení, tedy zaplacení částky 533 603 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení (tedy až po podání žaloby) žalované žalobkyni uhradily částku 400 000 Kč. Ohledně této částky (a části příslušenství) pak žalobkyně vzala žalobu zpět (srov. č.l. 119 a č.l. 131 spisu) a soud I. stupně v této části řízení zastavil (srov. usnesení soudu I. stupně ze dne 21. 5. 2020, č.j. 234 C 176/2012-453). Zde je třeba zdůraznit, že napadeným rozsudkem ze dne 16. 9. 2021 pak soud I. stupně rozhodl nejen o zbývající části jistiny ve výši 133 603 Kč s příslušenstvím, ale též o další části příslušenství z částky 400 000 Kč (když i k úhradě tohoto příslušenství byly žalované zavázány).

14. Podle ust. § 142 odst. 1, 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

15. Podle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). 8 15 Co 35/2022 16. Podle ust. § 147 o.s.ř. účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila.

17. Podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

18. Při úvaze o tom jak má být v projednávané věci rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, považuje odvolací soud za podstatná (rozhodující) následující východiska: a) na řízení před soudem I. stupně je třeba nahlížet jako na jeden celek; b) i když žalované před rozhodnutím soudu I. stupně zaplatily podstatnou část žalované částky, jedná se o bezdůvodné obohacení za podstatně dřívější období, které ani v části nebylo uhrazeno na základě předžalobní výzvy žalobkyně (tzn. před podáním žaloby); c) navíc, i když v průběhu řízení došlo k částečné úhradě částky 400 000 Kč (jako jistiny), na příslušenství této v průběhu řízení zaplacené části jistiny nebylo zaplaceno ničeho, v řízení tedy bylo pokračováno nejen pro zaplacení zbylé části jistiny (tj. částky 13 409 Kč), ale též pro významnou část příslušenství právě z částky 400 000 Kč (a též příslušenství z částky 13 409 Kč); d) i když pro stanovení konkrétní částky bezdůvodného obohacení vycházel soud I. stupně ze znaleckého posudku, není s ohledem na okolnosti případu (jeho specifika) na místě aplikace ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., ale spravedlivé úpravě poměrů v rámci rozhodování o nákladech řízení odpovídá ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. V této souvislosti totiž nelze přehlížet nejen výše uvedené skutečnosti (tzn., že významná část jistiny byla uhrazena v letech 2013, 2014), ale je třeba přihlédnout též k tomu, že se nejedná o jediný spor účastníků o vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyni byly známy skutečnosti ohledně výše bezdůvodného obohacení v obdobných sporech. I tyto skutečnosti tak mohly případně vést k úvaze o výši bezdůvodného obohacení. Přesto však žalobkyně nadhodnotila svůj požadavek na vydání bezdůvodného obohacení o více jak 20%.

19. S ohledem na uvedené tedy nepovažuje odvolací soud za důvodné námitky žalovaných o jejich„ úspěchu“ ve věci po datu 29. 1. 2014, ani jejich námitku ohledně aplikace ust. § 147 o.s.ř. (když toto odkazované ustanovení cílí na zcela jiné případy). Z výše uvedených důvodů nepovažuje odvolací soud za důvodný též odkaz žalobkyně na ust. § 142 odst. 3 o.s.ř.

20. Odvolací soud proto rozhodl o nákladech řízení dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. (s přihlédnutím též k ust. § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Předmětem řízení byla částka (na jistině) 533 603 Kč, přičemž úspěch žalobkyně se vztahuje k částce 413 409 Kč (tj. po zaokrouhlení na jedno desetinné místo 77, 5%) a úspěch žalovaných k částce 120 194 Kč (tj. po zaokrouhlení na jedno desetinné místo 22,5%). Rozdíl úspěchu tak je 55% ve prospěch žalobkyně.

21. Jde-li o vyčíslení nákladů, které žalobkyni v řízení vznikly, je třeba nejprve uvést, že žalobkyně nebyla v řízení zastoupena a proto jí náleží náklady za„ paušální náhrady“ dle vyhl. č. 254/2015. Dále je možno uvést, že lze souhlasit se žalobkyní v tom, že ze strany soudu I. stupně nebyly zohledněny všechny úkony, které žalobkyně v řízení učinila. V tomto směru lze souhlasit se žalobkyní v jím uvedeném výčtu v řízení z její strany realizovaných úkonů, kterých bylo 32 (když pokud jde o jednání konané u soudu I. stupně dne 18. 3. 2021, z obsahu spisu nevyplývá, že by jednání přesáhlo dvě hodiny). Pokud v této souvislosti soud I. stupně nezohlednil některé úkony (jako např. 7x přípravu k jednání, jednání s protistranou atd.), lze odkázat na vyhl. č. 9 15 Co 35/2022 254/2015, která tyto úkon výslovně uvádí mezi ty, za něž náleží nezastoupenému účastníkovi paušální náhrada (srov. např. ust. § 1 odst. 3 písm. b/, § 1 odst. 3 písm. d/). Důvodné nejsou rovněž námitky žalovaných ohledně toho, že nemohou být žalobkyni přiznány náhrady nákladů řízení za úkony ryze procesní povahy, které se netýkaly věci samé. V tomto směru nelze přehlížet, že výše zmíněná vyhláška č. 254/2015Sb. uvádí v ust. § 3 odst. 1 výčet úkonů, za něž náleží paušální náhrada, demonstrativně, když v tomto směru lze též ohledně specifikace jednotlivých úkonů vyjít podpůrně z ust. § 11 advokátního tarifu.

22. S ohledem na vše uvedené, pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů mezi účastníky, dospívá odvolací soud k závěru, že úspěšnější v řízení byla žalobkyně, které tak s ohledem na rozdíl poměru úspěchu účastníků náleží 55% jí vzniklých nákladů. Žalobkyni v průběhu řízení vznikly náklady za 32 paušálních náhrad dle vyhl. č. 254/2015Sb. po a 300 Kč, tj. 9 600 Kč (32* 300 Kč), přičemž 55% z této částky činí 5 280 Kč a tuto částku jsou žalované 1), 2) povinny žalobkyni zaplatit tak, jak je to uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.

23. Jde-li dále o náhradu nákladů řízení, které vznikly státu, lze konstatovat, že soud I. stupně správně aplikoval ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. S přihlédnutím k tomu, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle poměru úspěchu účastníků (a nejsou tedy důvodné odvolací námitky ani žalobkyně ani žalovaných), jsou zde důvody, aby náklady řízení vzniklé státu hradil každý z účastníků v tom poměru, v jakém nebyl v řízení úspěšný. Žalobkyně nebyla úspěšná v rozsahu 22,5% a žalované nebyly úspěšné v rozsahu 77,5%. Jak vyplývá z obsahu spisu, státu vznikly náklady ve výši 63 011Kč, žalobkyně je proto povinna zaplatit tyto náklady z 22,5% což představuje částku 14 177,50 Kč (viz výrok II. tohoto usnesení) a žalované 1), 2) jsou povinny zaplatit tyto náklady z 77,5%, což představuje částku 48 833,50 Kč (viz výrok III. tohoto usnesení).

24. Z těchto důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích III., IV. a V. dle ust. § 220 o.s.ř. změnil.

25. Žalované 1), 2) napadly svým odvoláním též výrok VI. rozsudku soudu I. stupně ohledně jejich povinnosti zaplatit soudní poplatek. V tomto směru namítají, že poplatek byl nesprávně„ vypočten z částky 533 603 Kč, kdy bylo zjištěno, že žaloba byla podána důvodně jen co do částky 413 409 Kč. Tedy soudní poplatek ve výši 20 671 Kč by měly nést žalované jen ze 77,4 %, tedy 15 999 Kč a ve zbylé části, tedy 4 672 Kč, by měla tento poplatek hradit žalobkyně“. Tato námitka není důvodná. Soud I. stupně zcela v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991Sb. vyměřil poplatek žalovaným 1), 2) výlučně z částky 413 409 Kč, kde byla žalobkyně úspěšná. Z těchto důvodů odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku VI. potvrdil.

26. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení nepřiznal odvolací soud náhradu nákladů řízení žádné ze sporných stran, když žalobkyně byla úspěšná jen v nepatrné výši a žalované 1), 2) nebyly úspěšné vůbec.

Poučení