15 CO 36/2022-335

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Přibyla a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o navrácení daru o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 10. 2021, č. j. 2 C 261/2019-268

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 2 178 Kč k rukám právního zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném vydání movitých věcí specifikovaných v doplnění žaloby na č. l. 28 - 29 spisu, které byly uvedeny v notářském zápisu - darovací smlouvě NZ 128/ 2003 ze dne [datum], sepsaném notářkou [jméno] [příjmení] (odst. I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 14 338,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (odst. II).

2. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal po žalovaném vydání specifikovaných movitých věcí, které se mají nacházet v nemovitostech žalobce na adrese [adresa]. Tvrdil, že po uvedeném darování ztratil na dobu od 9. 7 2003 do [datum] svobodu, žalovaný se v té době snažil po něm vymámit i nemovitý majetek, jelikož toho nedosáhl, postupně se od žalobce odvrátil, nikdy mu neposkytl žádnou materiální ani duševní podporu, od března 2012 se od něho zcela odvrátil a víc než pět let s ním nekomunikoval, po návratu žalobce na svobodu dne [datum] mu žalovaný zamezil v návratu do nemovitostí, které žalobci slouží k trvalému bydlení, čímž ho uvrhl do těžké sociální nouze, svým jednáním mu působí další škody, přičemž takové jednání je v rozporu s dobrými mravy.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil s tím, že se nedopustil ničeho, co by mohlo být důvodem pro vrácení daru. Vztahy mezi účastníky nejsou dobré, příčinu toho nezavdal žalovaný. Žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody navštěvoval a zpočátku i materiálně podporoval, ke zhoršení vztahu došlo v letech 2011 - 2012 (po sestře žalovaného požadoval žalobce křivé svědectví, od té doby se žalobce soudí také s matkou žalovaného, se kterou má žalovaný dobré vztahy). Od svého propuštění se žalobce chová vůči žalovanému arogantně a nepřátelsky, žalovaný má z něho strach z důvodu jeho předchozí trestné činnosti. Nemovitosti žalobce má žalovaný pronajaty (žalobce zde nemá žádné osobní věci), když žaloba o vyklizení pozemků i domu [adresa] v [část obce] byla zamítnuta, vyhověno bylo pouze u některých dílčích pozemků. V případě přestupkového jednání z [datum] se jednalo o slovní přestřelku vyvolanou žalobcem.

4. Soud I. stupně v prvé řadě uzavřel, že s ohledem na sepsání darovací smlouvy dne [datum] se ve smyslu § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.) řídí práva a povinnosti z ní vzniklé původními právními předpisy, tedy ust. § 628 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále je obč. zák.). Na vrácení daru pak dopadá ust. § 630 obč. zák., podle něhož se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Následně soud I. stupně uvádí zjištění učiněná z provedených důkazů a konstatuje, že darovací smlouva sepsaná mezi účastníky dne [datum] je platnou darovací smlouvou ve smyslu § 628 a násl. obč. zák. Výzva k vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. je hmotněprávním úkonem a jelikož žalobce netvrdil, že by ji zaslal žalovanému před podáním žalobce, lze za obsah výzvy považovat pouze důvody uvedené v žalobě ze dne [datum] (jak žalobce uvedl i ve svém vyjádření z [datum]), která byla doručena žalovanému [datum]. Soud I. stupně proto uzavírá, že lze přihlédnout pouze k chování žalovaného vůči žalobci do [datum] za podmínky, že důvody byly uvedeny ve výzvě žalobce, tedy v žalobě ze dne [datum].

5. Pokud žalobce uvedl v žalobě jako důvod pro vrácení daru jednání žalovaného spočívající v tom, že od března 2012 se od něho žalovaný zcela odvrátil, téměř více než pět let s ním vůbec nekomunikoval a po návratu žalobce na svobodu dne [datum] mu zamezil v návratu do jeho nemovitostí, soud I. stupně z provedených důkazů zjistil, že žalobce byl od [datum] do 9. 7 2017 ve výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažný trestný čin vraždy podle § 219 tr. zákona. Dle dopisů předložených žalovaným se s ním zpočátku žalovaný i jeho matka snažili komunikovat. Pokud samotný žalovaný připustil, že od 2012 komunikace se žalobcem ustala (z důvodů shora jím uváděných), poukázal soud na problematičnost vztahů účastníků i v době předcházející výkonu trestu odnětí svobody žalobce (konkrétně odkázal na usnesení soudu sp. zn. E 429/2000 ze dne 4. 9. 2000, ze kterého je zřejmé, že žalobce tehdy nezletilému žalovanému nehradil výživné, které bylo neúspěšně vymáháno, přičemž žalobce tehdy nesdělil, že by měl nějaký majetek). Dále soud konstatoval, že čin žalobce, pro který byl ve výkonu trestu odnětí svobody, nepochybně zasáhl i do života žalovaného a proto nelze omezení jeho dalších kontaktů se žalobcem považovat za chování v hrubém rozporu s dobrými mravy. Navíc žalobce začal nesoulad s ostatními členy rodiny (žalovaným či jeho matkou) řešit podáváním opakovaných žalob (např. řízení sp. zn. 10 C 133/2012 vedené u Okresního soudu v Písku ve věci žaloby žalobce na vrácení shodného daru jako v této věci). Za této situace se nelze divit tomu, že žalovaný po návratu žalobce z výkonu trestu [datum] tomuto neumožnil bydlet v nemovitosti [adresa], když navíc k tomu nebyl ani povinen s ohledem na závěry soudů ve věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 180/2018, ze které plyne, že pozemek parc. [číslo] včetně stavby rodinného domu [adresa] a pozemky parc. [číslo] v kat. území [část obce] u [obec] užívá žalovaný oprávněně na základě písemné nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky a datované dnem [datum], na níž byl znalecky zkoumán podpis žalobce a byl shledán pravým. V uvedeném řízení odvolací soud uznal pouze částečnou neplatnost nájemní smlouvy ohledně pozemků parc. [číslo] s tím, že pozemky byly v SJM žalobce a jeho tehdejší manželka smlouvu nepodepsala; ohledně těchto pozemků stanovil odvolací soud lhůtu k vyklizení do [datum]. Soud I. stupně tedy uzavírá, že za chování hrubě porušující dobré mravy nelze s ohledem na platnost nájemní smlouvy z [datum] považovat to, že žalovaný neumožnil žalobci po [datum] tyto nemovitosti užívat se svou osobou (navíc v usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. E 429/2009-16 se uvádí, že v chalupě v [část obce] je zařízena pouze jedna místnost a že žalobce před nástupem do vězení tuto nemovitost k trvalému bydlení neužíval). Uváděl-li dále žalobce v žalobě z [datum], že mu žalovaný vyhrožuje zařízením ztráty majetku a exekucemi, byla tato skutečnost uvedena pouze obecně, nevyplývá ze žádného provedeného důkazu, přičemž z výpisu z katastru nemovitostí je zřejmé, že na majetek žalobce je vedena řada exekucí a z označení věřitelů plyne, že vznikly bez jakéhokoliv přičinění žalovaného.

6. Dále soud I. stupně konstatoval, že ze specifikovaných rozhodnutí Městského úřadu v Táboře (zejména body 13, 14 a 15 odůvodnění rozsudku) a příslušných spisů je zřejmé, že od doby návratu z výkonu trestu odnětí svobody podal žalobce na žalovaného celou řadu trestních oznámení, resp. oznámení o přestupku a dalších podání, z nichž téměř všechny byly po delším projednávání zamítnuty či odloženy jako nedůvodné. Z toho je zřejmé, že uvedená forma způsobu komunikace žalobce rozdmýchává vzájemnou nevraživost se žalovaným. Pokud žalobce poukazoval na přestupek, jehož se měl žalovaný dopustit dne [datum], plyne z usnesení Městského úřadu v Táboře sp. zn. S METAB [číslo] ze dne [datum], že žalovaný byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, kdy žalobce jednou větou vulgárně urazil, nicméně z obsahu uvedeného spisu je patrné, že původně byl pro obdobný přestupek z téhož dne projednáván i žalobce (ten slovní napadení popřel a věc ve vztahu k němu byla odložena), že k tomu došlo při neohlášené návštěvě žalobce v nemovitostech užívaných žalovaným a že k jinému než verbálnímu napadení žalobce nedošlo. Pokud žalobce jako další důvod k vrácení daru uváděl, že jej žalovaný nepustil na běžnou prohlídku nemovitostí ani přes četné výzvy, potom výzvy z [datum], [datum] a [datum] nelze s ohledem na jejich obsah považovat za výzvy k umožnění běžné prohlídky z pozice pronajímatele; soud I. stupně dále obsah těchto výzev rozebírá s tím, že ilustrují formu a způsob komunikace žalobce se žalovaným. Soud I. stupně následně provádí souhrnné zhodnocení všech zjištěných skutečností a dospívá k závěru, že žalobcem uváděné důvody pro vrácení daru, specifikované v původní výzvě z [datum] (doplněné [datum]), nepředstavují takové chování žalovaného vůči žalobci, jímž by byly hrubě porušeny dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák. a které by odůvodňovaly vrácení movitých věcí uvedených v darovací smlouvě ze dne [datum]. Proto žalobu jako celek zamítl, přičemž v bodě 25. odůvodnění rozsudku specifikoval navržené důkazy, které pro nadbytečnost neprováděl. Úspěšnému žalovanému pak podle § 142 odst. 1 o s. ř. přiznal vůči žalobci plnou náhradu nákladů řízení v celkové částce 14 338,50 Kč, představované náklady právního zastoupení se stanovením odměny za zastupování advokátem ve výši 1 500 Kč za úkon právní služby podle § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT).

7. Rozsudek v celém rozsahu napadl odvoláním žalobce (podání z [datum], [datum] a [datum]). Namítá, že zamítnutí žaloby stojí pouze na jednořádkovém konstatování v bodě 24. odůvodnění, aniž by soud hodnotil jednotlivé důvody pro vrácení daru. Soud dle jeho názoru nepřihlédl k důkazům a tvrzením žalobce ohledně činnosti žalovaného vůči němu, zejména ve formě osobních útoků a bránění žalobci v užívání nemovitostí. Měl-li soud pochybnosti o intenzitě porušení dobrých mravů žalovaným, měl žalobce vyzvat k doplnění tvrzení; přitom žalobce navrhoval i výslechy dalších osob ohledně chování a jednání žalovaného. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2339/2019 ze dne 31. 3. 2020 (řešící aplikaci předchozí právní úpravy na darovací smlouvu uzavřenou před [datum]), rozsudek sp. zn. 29 Cdo 228/2000 (předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk) či sp. zn. 33 Cdo 1406/2007 (jediná slovní urážka postrádá předpoklad soustavnosti závadového jednání) a dovozuje, že daný případ je odlišný, neboť urážky a nevděk se opakovaly a opakují do dnešního dne, přičemž žalobce musel pod tlakem okolností podat na sebe návrh na oddlužení. V posledním doplnění odvolání z [datum] se žalobce dovolává korektivu dobrých mravů vtěleného do ust. § 2068 odst. 1 o. z. o upadnutí dárce po darování do nouze. Dovozuje, že korektiv dobrých mravů byl jednáním popsaným v žalobě porušen ze strany žalovaného hrubým způsobem, přičemž aktuálně je porušení dobrých mravů spatřováno i v hmotné nouzi žalobce a zavrženíhodném chování žalovaného vůči němu. Soudu I. stupně vytýká, že nepřihlédl zejména k přestupku spáchanému dne [datum] a nesprávně posoudil skutečnost, že žalovaný neumožnil žalobci užívat předmětné nemovitosti a nerespektoval ani výzvy žalobce. Pokud je v úpadku (o tom bylo rozhodnuto Krajský soudem v Českých Budějovicích dne [datum] ve věci sp. zn. [insolvenční spisová značka]), je tato situace způsobena přímým působením žalovaného, který se o žalobce nijak nestará, zabraňuje mu v užívání nemovitostí a ty nevyklidil (přestože mu tak bylo uloženo), provádí na pozemcích a nemovitostech změny, řádně se o ně nestará, některé pozemky bez svolení žalobce pronajímá a bere z nich užitek a dotace. Při místním šetření dne [datum] byl žalovaným opět napadán (odkaz na úřední záznam - zápis o podaném vysvětlení žalobce na policii). Proto žalobce navrhoval zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, popřípadě jeho změnu tak, aby žalobě bylo vyhověno.

8. Žalovaný napadl rozsudek soudu I. stupně pouze ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, když má za to, že odměna za úkony právní služby se měla počítat z hodnoty jednotlivých věcí, které jim žalobce přiřadil a domáhal se zaplacení náhrady v penězích pro případ, že by věci neexistovaly.

9. Žalovaný naopak navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve věci samé jako věcně správného, když soud I. stupně správně hodnotil komplexně vztahy mezi účastníky s tím, že žalovaný není tím, kdo problematické vztahy mezi účastníky vyvolal. O tom dle jeho názoru svědčí i další chování žalobce, který při místním šetření v rámci správního řízení slovně napadal manželku i matku žalovaného, o čemž žalovaný podával vysvětlení na policii.

10. Žalobce k odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení uvedl, že pokud soud I. stupně konstatoval existenci špatných vztahů mezi účastníky, neměl žalovanému právo na náhradu nákladů přiznat postupem dle § 150 o. s. ř.

11. Obě odvolání byla podána včas, oprávněnými osobami a jsou přípustná (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná.

12. Odvolací soud předně uvádí, že žalobce v podání ze dne [datum] vznesl námitku podjatosti soudců a zaměstnanců Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, a to pro diskriminaci žalobce z důvodu jeho nezákonného odsouzení, z důvodů týkajících se zaměstnání jeho bývalé manželky [jméno] [příjmení] od roku 1994 u Okresního soudu v Táboře, a s ohledem na rozhodování Okresního soudu v Táboře i zdejšího odvolacího soudu v konkrétně specifikovaných věcech žalobce.

13. Jelikož usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2022, č. j. Nco 24/2022-305 bylo o této námitce podjatosti vznesené žalobcem proti členům senátu 15 Co odvolacího soudu rozhodnuto tak, že soudci [celé jméno řešitele], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této věci, odvolacímu soudu v tomto složení senátu nic nebránilo v tom, aby danou věc projednal a rozhodl.

14. K uvedené námitce podjatosti se dne [datum] vyjádřila předsedkyně senátu soudu I. stupně JUDr. [jméno] [příjmení], která věc rozhodovala, a to tak, že účastníky řízení zná pouze z titulu jejich účasti na různých soudních řízeních, osobní vztah k nim žádný nemá a necítí se být ve věci nijak podjatá.

15. Při posouzení námitky podjatosti vznesené žalobcem vůči všem soudcům Okresního soudu v Táboře vychází odvolací soud z ust. § 14 odst. 1 o. s. ř., podle něhož jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci soudci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, přičemž podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Proto s ohledem na vyjádření předsedkyně senátu JUDr. Martiny Štorkánové a s přihlédnutím k odůvodnění shora citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze rozhodujícího o shodné námitce podjatosti vznesené žalobcem i vůči soudcům odvolacího soudu, odvolací soud konstatuje, že nevyšel najevo žádný vztah soudkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k účastníkům řízení či jejich zástupcům, na jehož základě by byl dán důvod k pochybnostem o její nepodjatosti, přičemž takovým důvodem není rozhodování soudkyně v jiných věcech, ve kterých byl žalobce účastníkem řízení, ani samotné zaměstnání matky žalovaného u Okresního soudu v Táboře. Proto předsedkyně senátu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nebyla vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci.

16. Soud I. stupně se věcí řádně zabýval a provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci samé. Obsáhlé odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku pak obsahuje všechny náležitosti dle § 157 odst. 2 o. s. ř., tedy čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů, jak se k věci vyjádřil žalovaný, jaké skutečnosti byly prokázané na základě provedených důkazů, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení provedených důkazů, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci, jak věc posoudil po právní stránce a proč neprovedl další účastníky navržené důkazy. Odvolací soud proto musí v prvé řadě odmítnout jako neopodstatněnou odvolací námitku žalobce, že zamítnutí žaloby stojí pouze na jednořádkovém konstatování soudu v bodě 24. odůvodnění rozsudku, neboť hodnocení provedených důkazů a popis úvah, kterými se soud řídil při posuzování dané věci, je podrobně rozvedeno v bodech 18. až 24. odůvodnění (včetně závěrečného souhrnu), v rámci kterých se soud vyjadřuje na základě provedeného dokazování k jednotlivým tvrzením žalobce, pro která se domáhá vrácení daru.

17. Soud I. stupně se tedy po skutkové stránce řádně vypořádal s tvrzeními žalobce, že žalovaný se od něho od roku 2012 zcela odvrátil a následně s ním nekomunikoval, a to tak, že měl správně za prokázané, že k tomu došlo na základě chování žalobce, který v té době začal podávat vůči žalovanému či matce žalovaného žaloby (předtím žalovaný se žalobcem i v době výkonu trestu odnětí svobody komunikoval). Pokud jde o tvrzení žalobce, že mu žalovaný po návratu na svobodu dne [datum] neumožnil návrat do nemovitostí v [adresa], soud I. stupně správně zjistil, že tento dům včetně souvisejících pozemků st. [parcelní číslo] a p. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] užívá žalovaný oprávněně na základě nájemní smlouvy uzavřené účastníky dne [datum] (jak bylo posouzeno v řízení sp. zn 10 C 180/2018 u Okresního soudu v Písku), tedy žalovaný zde realizuje svoje právo bydlení. Soudem I. stupně zjištěné konfliktní vztahy mezi účastníky (včetně posouzení struktury osobnosti žalobce při jeho žádostech o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - viz zjištění soudu I. stupně v bodě 9. odůvodnění rozsudku) v podstatě vylučují, aby žalobce užíval předmětné nemovitosti současně se žalovaným. Pokud v rámci řízení u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 180/2018 bylo žalovanému uloženo vyklidit pozemky p. [číslo] do šesti měsíců od právní moci rozsudku (tedy do [datum]), soud I. stupně jednak správně poukázal na to, že tato skutečnost (tedy nerespektování uvedeného rozhodnutí) jako důvod odvolání daru v žalobě z [datum], ve znění jejího doplnění z [datum] (které obsahovalo pouze specifikaci věcí s uvedením jejich hodnot), uvedena vůbec nebyla (přitom ke dni [datum] lhůta k vyklizení ještě neuplynula). Navíc správně poukázal i na konkrétní situaci ohledně těchto pozemků, které v rámci areálu pozemků přináležejících k nemovitosti [adresa] v [část obce], užívaných žalovaným, nejsou v terénu vyznačeny, jakož i na chování žalobce, který vůči žalovanému rovněž neplnil povinnosti stanovené soudními rozhodnutími (řádné neplacení výživného či nezaplacení částky nákladů řízení přiznané žalovanému ve věci Okresního soudu v Písku sp. zn. 10 C 133/2012).

18. Nelze souhlasit ani s odvolací námitkou žalobce, že soud I. stupně nepřihlédl k přestupku spáchanému žalovaným dne [datum], neboť s touto záležitostí se soud I. stupně řádně vypořádal zejména v bodě 20. odůvodnění rozsudku, kde poukázal na řadu dalších rozhodnutí Městského úřadu v Táboře (specifikovaných pod body 13. - 15. odůvodnění rozsudku) a správně dovodil rozdmýchávání nevraživosti mezi účastníky na základě chování a různých podání žalobce s tím, že uznání žalovaného vinným přestupkem ze dne [datum] představuje urážku žalobce jednou vulgární větou, která zazněla uvedeného dne v rámci konfliktu mezi účastníky, přičemž k jinému napadení žalobce nedošlo. Soud I. stupně pak tuto záležitost zhodnotil v bodě 22. odůvodnění rozsudku správně tak, že se jednalo o jednorázovou verbální urážku, která v kontextu vzájemných vztahů účastníků nemůže naplňovat podmínku závažného hrubého porušení dobrých mravů.

19. Rovněž tvrzení žalobce o nerespektování jeho výzev k umožnění vstupu do nemovitostí se soud I. stupně podrobně věnoval v bodě 16. odůvodnění rozsudku, kde jednotlivé výzvy rozebírá, přičemž následně na základě jejich obsahu činí v bodě 21. odůvodnění rozsudku správný závěr, že v případně výzev ze dne [datum], [datum] a [datum] se nejednalo o výzvy k umožnění běžné prohlídky. Ty byly zaslány žalovanému až [datum] a [datum], žalovaný na ně reagoval a vysvětloval své důvody k užívání nemovitostí, přičemž tyto další výzvy byly učiněny až po podání žaloby z [datum] (výzvy k vrácení daru) a proto k nim nelze při posuzování uplatněných důvodu pro vrácení daru přihlížet.

20. Z hlediska právního posouzení věci soud I. stupně správně vycházel z ustanovení § 3028 odst. 3 o. z., na jehož základě správně dovodil, že v případě darovací smlouvy uzavřené mezi účastníky dne [datum] se žalobce může domáhat vrácení daru podle právní úpravy účinné v době uzavření darovací smlouvy, tedy dle § 630 obč. zák., podle kterého se může dárce domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Takový závěr ostatně plyne i ze žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019. Proto pokud se žalobce v doplnění odvolání domáhá posouzení jednání žalovaného i dle § 2068 odst. 1 o. z. (podle kterého upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě), nelze podle tohoto ustanovení v daném případě postupovat a není tak potřeba se zabývat splněním podmínek, které z něho vyplývají.

21. V rozhodovací praxi soudů je jednoty v názoru, že v § 630 obč. zák. je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru. Využil-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009). K zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006).

22. Soud I. stupně proto správně vychází z toho (bod 17. odůvodnění rozsudku), že naplnění předpokladů pro vrácení daru muselo v daném případě nastat nejpozději do [datum], kdy byla žalovanému doručena žaloba ze dne [datum] obsahující výzvu k vrácení daru, a zároveň že lze přihlížet pouze k takovému jednání žalovaného, které jako důvod k vrácení daru bylo žalobcem v žalobě ze dne [datum] uvedeno, neboť doručením výzvy k vrácení daru jakožto právního úkonu při současném naplnění podmínek pro vrácení daru dle § 630 obč. zák. dochází k obnovení vlastnického práva dárce. Z tohoto pohledu proto soud I. stupně správně nepřihlížel k takovým skutečnostem ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným, které nebyly tvrzeny žalobcem jako důvod pro vrácení daru v žalobě z [datum], jakož ani ke skutečnostem a k chování účastníků po [datum]. Proto pro rozhodnutí dané věci nejsou významná vyjádření účastníků o aktuálních vztazích mezi nimi (např. jejich rozdílná tvrzení ohledně incidentu při místním šetření v rámci správního řízení, ke kterému žalobce předkládá jako důkaz úřední záznam o podání vysvětlení ze dne [datum]), jakož ani zjištěný úpadek žalobce jako dlužníka a povolení řešení úpadku oddlužením dle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka]; z tohoto důvodu odvolací soud tyto listiny jako důkazy pro nadbytečnost dle § 120 odst. 1 o. s. ř. v rámci odvolacího řízení neprováděl.

23. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011).

24. V daném případě soud I. stupně hodnotil řádně jednotlivá tvrzení žalobce obsažená v žalobě ze dne [datum], na jejichž základě se domáhá vrácení daru, a to správně nejen z hlediska prokázání existence jednotlivých dílčích vytýkaných jednání žalovaného, ale s ohledem na žalobcem široce formulované důvody pro vrácení daru (zejména z hlediska tvrzení o zanevření žalovaného na žalobce a neposkytnutí pomoci žalobci po návratu z výkonu trestu odnětí svobody) i v kontextu vzájemných vztahů účastníků a jednání žalobce vůči žalovanému v rozhodné době. Odvolací soud přitom může konstatovat, že jak dílčí závěry soudu I. stupně, tak i jeho komplexní hodnocení situace mezi účastníky a jejich vzájemných vztahů ke dni doručení žaloby žalovanému dne [datum] odůvodňují závěr, že žalobcem vytýkané jednání žalovaného nelze hodnotit jako jednání hrubě porušující dobré mravy, které by odůvodňovalo vracení daru dle § 630 obč. zák.

25. Dárce se může domáhat vrácení daru v kterémkoliv časovém odstupu od uzavření darovací smlouvy. Délka doby mezi darováním a závadným chováním obdarovaného není nijak omezena. Tříletá promlčení doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé. Promlčecí doba běží odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením) a jinak tomu bude v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů. Promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného intenzivně dobré mravy narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému jednání došlo. Dochází-li k jednání obdarovaného dosahujícího intenzity hrubého porušení dobrých mravů v delším časovém období, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2435/2010).

26. Jelikož v daném případě žalovaný v doplňujícím vyjádření z [datum] vznesl námitku promlčení práva na vrácení daru a soud I. stupně se touto námitkou nezabývá, odvolací soud umožnil účastníkům řízení se k této záležitosti vyjádřit při odvolacím jednání. Žalobce poukázal na to, že se domáhá vrácení daru s ohledem na skutečnosti, které souvisí s jeho výstupem z výkonu trestu odnětí svobody a s přestupkovým řízením žalovaného, jde o události v rámci tří let před podáním žaloby. Žalovaný pak poukázal na to, že s ohledem na poněkud vágní formulace důvodů, pro které se žalobce domáhá vrácení daru, se domnívá, že promlčeny by byly skutečnosti týkající se tvrzení žalobce o ztrátě zájmu žalovanému o žalobce v době výkonu trestu odnětí svobody. S ohledem na podání žaloby dne [datum] lze proto přisvědčit naposledy uvedenému názoru žalovaného, tedy pouze o promlčení skutečností souvisejících se ztrátou zájmu žalovaného o žalobce, které žalobce časově zařazuje do roku 2012, jinak na shora uvedené skutkové a právní závěry soudu I. stupně námitka promlčení žádný dopad nemá. Odvolací soud proto na základě shora uvedeného uzavírá, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu I. stupně ve výroku o věci samé není opodstatněné.

27. Důvodné odvolací soud neshledal ani odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení, pokud jde o stanovení výše odměny právního zástupce žalovaného za úkony právní služby. Podle § 8 odst. 1 AT není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci nebo práva v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká. Podle § 9 odst. 1 AT nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s poměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. Pokud žalobce v rámci doplnění žaloby ze dne [datum] uvedl u každé věci, kterou požaduje vydat, peněžitou náhradu, nejedná se ve smyslu § 9 odst. 1 AT bez dalšího o (reálnou) hodnotu věcí, neboť žalovaný v průběhu řízení částky uváděné žalobcem zpochybňoval a považoval je za zcela neodpovídající ceně jednotlicvých věcí. Není-li tedy cena movitých věcí požadovaných žalobcem mezi účastníky nesporná a v rámci řízení nebyla tato cena ani zjišťována, platí předpoklad vyjádřený v ust. § 9 odst. 1 AT, že hodnotu uvedených movitých věcí lze v daném případě zjistit je s poměrnými obtížemi (vyžadovalo by to dokazování znaleckým posudkem); proto tarifní hodnotou pro úkony právní služby je částka 10 000 Kč, ze které činí sazba mimosmluvní odměny soudem I. stupně uvedenou částku 1 500 Kč za úkon právní služby. Při jinak nezpochybněném vyčíslení jednotlivých úkonů právní služby tak náklady řízení na straně žalovaného činí správně soudem I. stupně přiznanou částku 14 338,50 Kč.

28. Pokud se žalobce v rámci odvolacího řízení domáhal aplikace § 150 o. s. ř., tedy výjimečného nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, a důvody hodné zvláštního zřetele pro takový postup spatřoval ve špatných vztazích mezi účastníky, potom dle názoru odvolacího soudu právě tyto narušené vztahy mezi účastníky, k nimž dle závěru soudu I. stupně významným způsobem přispívá chování žalobce (vyvolávání bezdůvodných řízení, vyjadřování k osobám žalovaného či jeho matky apod.), aplikaci § 150 o. s. ř. neodůvodňují (a to i za situace, kdy žalobci bylo v řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků).

29. Ze všech shora rozvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil.

30. V odvolacím řízení uspěl žalovaný v řízení ve věci samé, proto mu dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. náleží náhrada nákladů řízení spočívající v jednom úkonu právní služby (účast na jednání odvolacího soudu) v částce 1 500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT a náhrada 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v částce 378 Kč, celkem náklady odvolacího řízení 2 178 Kč. Účtoval-li žalovaný dále úkon právní služby za odvolání proti výroku o nákladech řízení, zde úspěšný nebyl a proto tento úkon nelze považovat za účelně vynaložený, za který by mu měla příslušet ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada. Proto odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám právního zástupce žalovaného v zákonné lhůtě tří dnů (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).