15 Co 386/2024 - 80

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Olgy Lenochové a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná Česká republika - [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 221 044 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. června 2024, č. j. 45 C 5/2024-42, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 906,25 Kč od 01.07.2023 do 02.01.2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 11 906,25 Kč od 01.07.2023 do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7 148 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 148 Kč od 03.01.2024 do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 418,17 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11 906,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 906,25 Kč od 01.07.2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 209 137,80 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 209 137,80 Kč od 01.07.2023 do zaplacení (výrok II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 346,67 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal částky 221 044 Kč se zákonným úrokem z prodlení, představující nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, za nepřiměřeně dlouho trvající řízení, vedené u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „posuzované řízení“). V posuzovaném řízení žalobce podal proti fyzické osobě žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal označení jejího svědectví za křivé a požadoval náhradu nákladů řízení. Řízení trvalo téměř devět a půl roku (9 let, 5 měsíců a 19 dnů) nevyznačovalo vyšším stupněm složitosti, a to ani v rovině skutkové, právní, či procesní. Postup orgánů vykazuje prodlevy a průtahy. Žalobce se sám na délce řízení nijak nepodílel. Ohledně významu věci pro žalobce je třeba zohlednit, že předmětem sporu byl zásah do jeho osobnostních práv. Žalobce požaduje satisfakci v penězích, kdy vycházel ze základní částky ve výši 20 000 Kč za 1 rok trvání řízení (první dva roky v poloviční výši). Základní náhrada by tak dle žalobce odpovídala částce 170 034 Kč, kterou dále žalobce navrhl navýšit na 221 044 Kč. Výzva k plnění byla žalované doručena dne 30.06.2023. Žalovaná nároku žalobce co do zaplacení peněžité částky nevyhověla.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí. Uvedla, že žalobci své stanovisko sdělila 04.12.2023, kdy konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale jako dostačující satisfakci shledala toliko konstatování porušení práva. Dospěla k závěru o sníženém významu řízení pro žalobce, který sám zvolil v rámci posuzovaného řízení omluvu jako zadostiučinění, které adekvátně vyjadřuje význam předmětného sporu pro jeho osobu. Žalovaná uplatnila námitku promlčení.

4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o průběhu posuzovaného a navazujících soudních řízení a z obsahu spisového materiálu Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], a učinil následující skutková zjištění: Žalobce podal dne 08.08.2013 žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal proti fyzické osobě (označené v žalobě jako žalovaná), označení jejího svědectví za křivé a náhrady nákladů řízení. Dne 09.08.2013 byl žalobce vyzván k doplnění žaloby a upřesnění žalobního petitu. Dne 29.08.2013 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku z návrhu. Dne 04.09.2013 žalobce doplnil žalobu. Požadoval, aby se tamní žalovaná doznala, že písemné svědectví, které v roce 2010 poskytla seznamovací agentuře [název] – [tituly před jménem] [jméno FO], ve kterém uvedla, že se žalobce vůči její osobě choval nevhodně, se nezakládá na pravdě a současně uvedla motiv tohoto jednání. Dne 04.09.2013 žalobce zaplatil soudní poplatek. Dne 07.10.2013 byl spis předán asistentovi k dalšímu postupu. Do spisu byla založena část spisu [spisová značka], ve kterém se žalobce domáhal ochrany osobnosti proti [tituly před jménem] [jméno FO], kde bylo prohlášení k důkazu předloženo. Usnesením ze dne 18.02.2014 soud žalobu odmítl z důvodu nevykonatelnosti žalobního petitu. Dne 07.03.2014 podal žalobce proti uvedenému rozhodnutí blanketní odvolání. Dne 17.04.2014 byl spis předložen Vrchnímu soudu v [místo] s odvoláním žalobce k rozhodnutí. Vrchní soud v [místo] dne 26.05.2014 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba neodmítá, a zrušil akcesorické výroky II. a III. Odvolací soud konstatoval, že žalobce v odvolání doplnil žalobní petit. Rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům. Dne 10.10.2014 se vyjádřila žalovaná k žalobě. Dne 27.05.2015 zaslal právní zástupce žalované plnou moc do spisu. Dne 25.11.2014 soud ve věci nařídil ústní jednání (pozn. soudu nesprávně uveden rok 2024) na den 17.06.2015. Soud v rámci uvedeného jednání prováděl dokazování, četl úřední záznam o podání vysvětlení, protokol o jednání ve věci sp. zn. [spisová značka], vyjádření žalované, výpis z profilu žalobce. Další důkazy pro nadbytečnost zamítl a vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Písemné vyhotovení rozsudku bylo do spisu založeno 29.06.2015 a rozesláno účastníkům. Doplňujícím usnesením ze dne 24.06.2015 soud byl doplněn rozsudek ze dne 17.06.2015 o výrok o náhradě nákladů řízení. Dne 23.07.2015 podal žalobce odvolání, předložil další podklady a 14.07.2015 se rovněž odvolal do doplňujícího usnesení. Odvolání žalobce bylo zasláno žalované 12.08.2015. Dne 28.07.2015 se ve věci vyjádřila žalovaná. Do spisu bylo založeno vyjádření žalobce ze dne 18.08.2015. Dne 18.08.2015 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 13.08.2015 se žalovaná vyjádřila k odvolání žalobce. Žalobce zaplatil dne 16.09.2015 soudní poplatek za odvolání. Dne 13.10.2015 byl spis s odvoláními žalobce předložen Vrchnímu soudu v [místo]. Dne [datum] soud nařídil odvolací jednání na 13.12.2016 a předvolal účastníky. Rovněž vyžádal spis Městského soudu v [místo] ve věci sp. zn. [spisová značka] a spis [správní orgán 2] ve věci sp. zn. [spisová značka]. Spis sp.zn. [spisová značka] Městského soudu v [místo] byl odvolacímu soudu zapůjčen a obratem byl vrácen zpět 01.11.2016. Dne 04.12.2016 se ve věci vyjádřil žalobce. Dne [datum] proběhlo odvolací jednání u Vrchního soudu v [místo], rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, včetně doplňujícího usnesení a věc byla vrácena zpět k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., který mimo jiné ukládá v odůvodnění uvést, proč neprovedl konkrétní další důkazy, konkrétně důkazy navržené žalobcem k prokázání tvrzení, že počátkem září 2004 se s žalovanou nemohl setkat, neboť byl na služební cestě. Soud prvního stupně se také nevypořádal s rozporem ve zjištěném skutkovém stavu, že žalovaná se měla dostavit do seznamovací agentury v době, kdy žalobce byl již z registrace uchazečů o seznámení vyřazen. Dne 13.12.2016 byl do spisu založen záznam, že ve věci č.j. [spisová značka], [správní orgán 2], žalobce podal oznámení o spáchání trestného činu pomluvy, spáchaného tamní žalovanou, která podala ve věci vysvětlení. [Anonymizováno] spis byl 02.01.2017 vrácen [správní orgán 2]. Dne 12.01.2017 požádal soud o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku, a sice do 13.02.2017. Dne 16.01.2017 se ve věci vyjádřila žalovaná k výzvě k doplnění skutkových tvrzení, a předložila podklady. Spis byl poté 26.01.2017 s rozhodnutím vrácen nalézacímu soudu, který dne 31.01.2017 rozeslal rozhodnutí odvolacího soudu účastníkům a 02.02.2017 nařídil ústní jednání na [datum]. Dne 15.02.2017 soud předvolal svědka [jméno FO]. Dne 09.03.2017 se ve věci vyjádřil žalobce, požádal o odročení jednání nařízeného na [datum] z důvodu probíhající školní výuky, kdy požádal o odročení na některou středu, nebo pátek v obou případech nejdříve od 15. hodiny. V případě letních prázdnin bez omezení. Dne [datum] soud informoval žalobce, že s ohledem na to, že pracovní doba v pátek je do 14:30 hod., nelze v 15:00 hod. v pátek nařídit ústní jednání. Dne 14.03.2017 soud ústní jednání odročil na [datum] a předvolal účastníky. Dne 27.04.2017 požádal žalobce o pořízení zvukového záznamu z jednání. Dne [datum] soud ve věci jednal, zopakoval dosavadní průběh řízení, a dále s ohledem na to, že mu zástupce žalované krátkou cestou doručil lékařskou zprávu svědka [jméno FO], jednání odročil na [datum]. Znovu předvolal svědka [jméno FO]. Dne 25.10.2017 soud prováděl další dokazování, vyslechl svědka [tituly před jménem] [jméno FO], provedl další důkazy a následně jednání za účelem výpovědi žalované odročil na [datum]. Dne 03.11.2017 byla vyslechnuta tamní žalovaná a následně, po dalším dokazování, byl ve věci vyhlášen rozsudek. Žaloba byla zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Písemné vyhotovení rozsudku bylo založeno do spisu a rozesláno účastníkům 30.11.2017. Dne 15.12.2017 podal žalobce odvolání. Spis byl předložen Vrchnímu soudu v [místo] 20.02.2018. Vrchní soud v [místo] nařídil dne 01.10.2019[Anonymizováno]ústní jednání na [datum] a předvolal účastníky. Dne 06.11.2019 odvolací soud projednal odvolání žalobce a napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu bylo rozesláno účastníkům 30.12.2019 (na razítku omylem uvedeno datum 38.12.2019). Dne 09.01.2020 požádal žalobce o zaslání protokolu z jednání. Byla vyhotovena tzv. post agenda a vyznačena doložka právní moci k 09.01.2020 na uvedeném rozhodnutí. Žalobce požádal soud o zaslání kopie záznamu z jednání [datum] s tím, že tuto si přijde po výzvě vyzvednout. Soud dne 27.01.2020 vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za vyhotovení kopie záznamu a žalobce soudní poplatek zaplatil 04.02.2020. CD se záznamem z jednání bylo vyhotoveno a připraveno pro žalobce od 06.02.2020 k vyzvednutí. Žalobce si CD dne 14.02.2020 vyzvedl. Dne 05.03.2020 podal žalobce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v [místo] ze dne 06.11.2019. Žalobce byl dne 16.03.2020 vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Žalobce dne 30.03.2020 požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud vyzval žalobce dne 01.04.2020 k doložení majetkových poměrů. Dne 13.04.2020 předložil žalobce vyplněný formulář a podklady. Soud usnesením ze dne 30.04.2020 přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků ve výši 50 %. Uložil žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 7 000 Kč na účet soudu. Dne 17.05.2020 podal žalobce odvolání proti částečnému osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení. Věc byla dne 21.05.2020 předložena Vrchnímu soudu v [místo] k rozhodnutí o odvolání. Usnesením odvolacího soudu ze dne 24.06.2020 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a vrátil spis nalézacímu soudu. Usnesení bylo dne 10.7.2020 zasláno žalobci, který dne 27.07.2020 soudní poplatek za dovolání zaplatil. Dne 10.08.2020 bylo dovolání zasláno žalované k vyjádření. Dne 11.09.2020 se ve věci vyjádřila žalovaná, uvedla, že svědek [tituly před jménem] [jméno FO] zemřel. Dne 11.09.2020 předložil právní zástupce žalované další důkazy pro dovolání, jednalo se o důkazy ve věci sp. zn. [spisová značka]. Dne 16.09.2020 soud učinil dotaz na účtárnu, zda byl zaplacen soudní poplatek. Dne 22.09.2020 byla vyhotovena předkládací zpráva a spis byl předložen Nejvyššímu soudu v Brně s dovoláním. Usnesením ze dne 26.10.2022 bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné s tím, že podle skutkových zjištění se žalovaná o žalobci nevyjadřovala bezúčelně a svévolně, ale na základě jejího setkání s ním a toho, jak jeho jednání vnímala. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o subjektivní hodnotící soudy, jež měly faktický podklad ve faktu, že se žalovaná s žalobcem v roce 2004 setkala a jeho chování vůči sobě určitým způsobem vnímala a hodnotila. Dle závěrů odvolacího soudu, že obsahem, formou a místem vyjádření nedošlo ze strany žalované k excesu a sám obsah tvrzení (kritiky) žalované nebyl s to zasáhnout do pověsti žalobce, tak nelze ničeho vytknout. Dovodil-li odvolací soud, že v projednávané věci jsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu žalované do osobnostních práv žalobce, respektive k právem odškodnitelnému zásahu do jeho práv díky nízké intenzitě ani nedošlo, je tento závěr plně v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Spis byl poté 07.11.2022 vrácen Městskému soudu v [místo], který rozeslal rozhodnutí účastníkům dne 10.11.2022. Dne 08.12.2023 požádalo [ústřední orgán] o zapůjčení spisu s tím, že byla podána žádost o předběžné projednání nároku. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/23 ze dne 24.01.2023, byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta, jako zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 27.1.2023.

5. Rozsudkem Městského soudu v [místo] ve věci sp. zn. [spisová značka] ze dne 22.10.2010 byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému [tituly před jménem] [jméno FO], coby provozovateli seznamovací agentury, zaplacení částky 60 000 Kč. Rozsudek nabyl právní moci 03.06.2011. Žalobce se domáhal ochrany osobnosti, do níž měl neoprávněně zasáhnout žalovaný, jako provozovatel seznamovací agentury. Žalovaný sdělil žalobci, že mu, vzhledem k potížím, které s žalobcem měl v minulosti, již nebude žádné služby poskytovat. Žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv jednak v tom, že žalovaný nejprve potvrdil registraci žalobce, avšak poté již jej nekontaktoval. Neobnovením registrace v seznamovací agentuře žalobce diskriminován. Žalovaný SMS zprávou sdělil žalobci, že na něj byly stížnosti, a proto nebude jeho registrace obnovena. Žalovaný považoval za vyhrožování, jestliže jej žalobce upozornil, že se hodlá obrátit na soud. Rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ve věci sp. zn. [spisová značka] ze dne 05.04.2011 byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22.10.2010 potvrzen, neboť v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, a nelze dovodit odpovědnost žalovaného.

6. Žalobce uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 30.6.2023 u [ústřední orgán]. Stanoviskem ze dne 04.12.2023 byl nárok žalobce vypořádán a žalobci byla přiznána kompenzace nepřiměřené délky řízení formou konstatování porušení práva.

7. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel s odkazem na § 1, § 2, § 3, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, 2, § 8 odst. 1, 2, 3, § 13 odst. 1, 2 § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1, 2, 3, § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), a stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 13. 04. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), že žaloba je důvodná.

8. Soud prvního stupně se nejprve zabýval uplatněnou námitkou promlčení, kterou neshledal důvodnou. Konstatoval, že se žalobce dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy dne 27.01.2023, kdy mu bylo doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 24.01.2023, sp. zn. I. ÚS 83/23, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce. Od 28.01.2023 běžela šestiměsíční promlčecí doba. Žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u žalované dne 30.06.2023, a došlo tak k stavení promlčecí doby. Po marně uplynulé šestiměsíční lhůtě k předběžnému projednání nároku zbývalo 27 dní k podání žaloby, která měla být podána do 27.01.2024. Žaloba byla podána u soudu již 09.01.2024, a byla podána včas.

9. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že posuzované řízení trvalo od 08.08.2013 do 27.01.2023, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 24.01.2023, sp. zn. I. ÚS 83/23, kterým byla jeho ústavní stížnost odmítnuta. V posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma. Uzavřel, že posuzované řízení je složitější, žalobce se svým chováním částečně podílel na celkové době řízení. V postupu orgánů moci shledal průtahy, jednalo se o řízení s velmi sníženým významem pro žalobce. S ohledem na období nečinnosti a s přihlédnutím na delší dobu trvání posuzovaného řízení, která činí 9 let a 5 měsíců, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud prvního stupně dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích, a to právě s ohledem na délku namítaného řízení. Základní částku za 9 let a 5 měsíců trvání řízení stanovil na 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši). Soud prvního stupně nevyšel z vyšší základní částky, než je částka 15 000 Kč, když k této by přistoupil až pokud by doba řízení přesáhla 10 let. Soud prvního stupně dospěl k základní částce ve výši 128 125 Kč. Z důvodu procesní složitosti základní částku nemoderoval, protože tato se sama o sobě projevila v charakteru celého řízení, což soud následně zhodnotil v rámci významu daného řízení pro žalobce. Od základní částky však soud prvního stupně odečetl 30 % pro počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, a dále o 35 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení. Základní částku nakonec soud prvního stupně snížil o 20 % z důvodu velmi sníženého významu řízení pro žalobce. Celkem základní částku ponížil o 85 %. Konstatoval, že by se žalobci na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 11 906,25 Kč. Sod prvního stupně proto částku 11 906,25 Kč s příslušenstvím žalobci přiznal (výrok I. rozsudku). Ve zbývající části nároku soud prvního stupně žalobu zamítl, včetně zbývajícího příslušenství. (výrok II. rozsudku). O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., ve specifikaci uvedené v odstavci 25 rozsudku.

10. Proti výroku II. napadeného rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu dle § 31a odst. 3 OdpŠk ke konkrétním okolnostem případu, resp. nesprávně posoudil vliv jednotlivých kritérií na celkovou délku řízení.

11. Soud prvního stupně při stanovení výše náhrady pochybil, když nijak nezohlednil zjištěné průtahy na straně orgánů veřejné moci. Neměl za zjištěné všechny průtahy, k nimž na straně orgánů veřejné moci došlo. V neprospěch žalobce duplicitně zohlednil podání dovolání a ústavní stížnosti, a to jak v rámci snížení pro počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly (o 30 %), tak i v rámci snížení pro chování žalobce (o 35 %), přestože se ze strany žalobce nejednalo o úkony šikanózní, směřující k prodloužení řízení. Úkon podání dovolání a ústavní stížnosti nesprávně zohlednil i v rámci kritéria jednání poškozeného dle ust. § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk., kdy nejen z tohoto důvodu nesprávně posoudil podíl jednání žalobce na celkové délce řízení. Dále žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku procesní složitosti řízení, která nebylo oproti běžným civilním řízením jakkoli nadstandardní. Současně v rámci hodnocení složitosti řízení soud prvního stupně nezohlednil, že se jednalo o věc skutkově i právně velice jednoduchou, týkající se jediného výroku a posuzovanou podle dvou zákonných ustanovení, čemuž odpovídal i rozsah meritorních rozhodnutí, který se pohyboval od 3 do 5 stran. Zcela nesprávně soud prvního stupně posoudil význam věci pro žalobce jako významně snížený.

12. Žalobce se v posuzovaném řízení domáhal omluvy za výrok ve znění „Potvrzuji, že o seznámení s tímto pánem nemám rozhodně žádný zájem. Jeho chování bylo po mém odmítnutí agresivní a vzbuzovalo ve mně strach (výhrůžky, noční telefonáty...). Ještě po letech si na něj pamatuji.“, který žalobce považoval za nepravdivý, neboť se s autorkou výroku ani nikdy nesetkal, a v němž spatřoval zásah do své cti a dobré pověsti. Žalobce se nedomáhal odvolání výroku, ale standardní písemné omluvy, zahrnující konstatování nepravdivosti výroku.

13. Nesprávný je pak závěr soudu prvního stupně, že žalobce by měl povědomí o nedůvodném uplatnění nároku, když z (jiného) řízení vedeného Městským soudem v [místo] sp. zn. [spisová značka] (v němž bylo sporné vyjádření provedeno v důkazu) mělo vyplynout, že v souvislosti s ním nedošlo k závažnému zásahu do žalobcovy osobnosti. Ničeho takového však v řízení nemohlo vyplynout, neboť shora citovaný výrok vůbec nebyl jeho předmětem. Uvedené by nad to ani nemělo žádnou souvislost s významem (jiného) řízení pro žalobce. Žalobce nárok na přiznání peněžitého zadostiučinění v posuzovaném řízení neuplatnil nikoliv proto, že by zásah nepovažoval za závažný, nýbrž z procesní opatrnosti, v návaznosti na procesní vývoj jiného (dřívějšího) sporu. Pokud by žalobce uplatňoval kromě nároku na morální satisfakci i nárok na peněžitou náhradu, vystavil by se zvýšenému riziku přinejmenším částečného neúspěchu. Zároveň by v případě neúspěchu ve věci byl povinen k náhradě nákladů právního zastoupení ve výši z podstatně vyšší tarifní hodnoty (50 000 Kč namísto 35 000 Kč). Takové riziko žalobce nebyl vzhledem ke svým tehdejším poměrům ochoten podstoupit, zvláště, znal-li předchozí názor soudů na přiznávání peněžité satisfakce. Dle žalobce je proto závěr soudu prvního stupně o velmi sníženém významu věci pro žalobce nesprávný, stejně jako z něj plynoucí snížení náhrady o 20 %. Náhrada měla být pro zvýšený význam věci naopak zvýšena. Dále namítl, že soud prvního stupně v tomto kritériu chybně operoval i s procesní složitostí věci.

14. Dále je žalobce názoru, že byla nesprávně stanovena nejnižší možná výše částky základní náhrady s odůvodněním, že řízení netrvalo ani 10 let. Zdůraznil, že délku řízení nelze zohledňovat paušálně, ale vždy je třeba jí vztáhnout k poměrům konkrétní věci. Při stanovení výše základní částky náhrady je na místě přihlížet i k již podstatnému časovému odstupu, který uplynul od vydání Stanoviska.

15. Závěrem poukázal na nesprávnost rozsudku, kdy samotná výše přiznané náhrady je v rozporu s jejím odůvodněním. Pokud soud prvního stupně vyšel ze základní částky náhrady ve výši 128 125 Kč, pak při jejím snížení o 85 % (tj. o 108 906,25 Kč) měl žalobci přiznat náhradu ve výši 19 218,75 Kč, nikoliv 11 906,25 Kč. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 209 137,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 209 137,75 Kč od 1.7.2023 do zaplacení, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

16. Žalovaná podala včasné a přípustné odvolání proti výroku I. rozsudku. Namítla, že soud prvního stupně v dané věci nesprávně posoudil intenzitu nemajetkové újmy žalobce, přičemž v dané věci jsou dány skutečnosti, kdy je význam řízení pro žalobce snížený a uplatní se limitace předmětu řízení, neboť žalobce nepožadoval v posuzovaném soudním řízení finanční kompenzaci a spor tedy nebyl veden o finanční plnění. Přisouzená výše finančního zadostiučinění neodráží nemajetkovou újmu žalobce.

17. Dle žalované dopadá na danou situaci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.10.2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze kterého vyplývá, že soud by neměl ohledně zadostiučinění za nemajetkovou újmu přisuzovat více, než co bylo pro žalobcem předmětem sporu. Žalovaná je tedy toho názoru, že odpovídající formou zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobce. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

18. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že žalovaná soudu prvního stupně vytýká nesprávné posouzení intenzity újmy na straně žalobce. K rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 09.10.2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že se týká výše náhrady nemajetkové újmy v případech průtahů řízení o peněžitá plnění, a proto na poměry projednávané věci nedopadá. Dle žalobce nelze obecně dovodit, že pokud předmětem původního řízení nebylo zaplacení peněžitého plnění, účastníkovi automaticky nenáleží žádná finanční náhrada za případné průtahy takového řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok I., jako věcně správný potvrdil.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání přecházelo podle § 212 a 212a o. s. ř., a po doplnění dokazování v rámci odvolacího jednání dle § 213a odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné, odvolání žalované opodstatněným neshledal.

20. Žalobce se podanou žalobou domáhal nároku na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 221 044 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

21. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou popsána shora v odstavcích 4 až 6 tohoto rozsudku. Soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování ve věci, na jehož podkladě učinil správný závěr o nepřiměřené celkové délce řízení. Průběh posuzovaného řízení, které zahrnovalo řízení před Městským soudem v [místo] a navazující řízení před odvolacím, dovolacím soudem, včetně řízení před Ústavním soudem, mezi účastníky sporný nebyl. Nesporné bylo také to, že žalobce své nároky v souladu s § 14 OdpŠk předběžně uplatnil u žalované podáním ze dne 27.06.2023, doručeným dne 30.06.2023, v celkové výši 221 044 Kč. Žalovaná Stanoviskem ze dne 04.12.2023 sdělila, že celková délka řízení byla shledána jako nepřiměřená, kdy shledala význam předmětu řízení pro žadatele jako snížený. S odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu žalovaná vyložila, že na místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva, což se v daném případě jeví jako zcela dostačující satisfakce.

22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu řízení pro poškozeného.

24. Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem je třeba naplnění tří podmínek: 1) existence nesprávného úředního postupu (v daném případě tvrzená nepřiměřená délka řízení), 2) vznik újmy v nemajetkové sféře osoby a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se typicky projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Účelem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je tedy odškodnění nejistoty účastníka spojené s trváním řízení.

25. Odvolací soud nesdílí názor žalované, že poskytnutá satisfakce žalobci ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době, je v projednávaném případě dostačující. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřeně dlouhá. Žalovaná brojí proti hodnocení kritéria významu řízení pro žalobce, který soud prvního stupně shledal velmi snížený, avšak nepřistoupil k limitaci předmětu řízení, kdy žalobce v posuzovaném řízení nepožadoval finanční kompenzaci. Odvolací soud s postupem soudu prvního stupně v tomto postupu souhlasí, neboť skutečnost, že se v posuzovaném řízení žalobce domáhal omluvy, sama bez dalšího neznamená, že by omluva měla být adekvátní satisfakcí i v řízení o nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Argumentace žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 09.10.2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 není v poměrech projednávané věci přiléhavá.

26. Soud prvního stupně správně konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma a je na místě s ohledem na délku posuzovaného řízení, přistoupit k finanční náhradě. Odvolací soud však nesdílí úvahy soudu prvního stupně na základě, kterých dospěl k výši přiměřeného zadostiučinění.

27. Odvolací soud přistoupil k vyčíslení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení, trvající 9 let a 5 měsíců a 19 dní, a ve shodě se soudem prvního stupně, shledal nárok žalobce oprávněným, avšak nikoliv ve výši uplatněné žalobou.

28. K délce řízení a formě přiměřeného zadostiučinění:

29. Řízení bylo zahájeno podáním návrhu dne 08.08.2013, a skončilo 27.01.2023 doručením usnesení Ústavního soudu ze dne 24.01.2023, sp. zn. I. ÚS 83/23, kterým byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta. Dle odvolacího soudu vznikla žalobci tímto nesprávným úředním postupem nemajetková újma, resp. její vznik nebyl žalovanou vyvrácen. Odvolací soud je názoru, že je třeba přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy v penězích, neboť pouhé konstatování porušení práva by nebylo postačující, a to z níže uvedených důvodů.

30. Podle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.

31. Přiměřenost délky soudního řízení je součástí práva na spravedlivý proces, které je zaručeno jak Ústavou, tak právními předpisy mezinárodního původu. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění představuje následnou kompenzaci za již vzniklou újmu. Při zvažování, zda je namístě přiznat zadostiučinění v penězích je třeba posoudit, zda nemajetkovou újmu lze nahradit jinak a zda se samotné konstatování porušení práva jeví v konkrétním případě jako dostačující.

32. V rozsudku ze dne 04. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve Stanovisku (část V.) Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ 33. V řízení nebylo sporu o tom, že délku posuzovaného řízení již nelze považovat za přiměřenou. Otázku přiměřenosti délky řízení je třeba nahlížet a posoudit v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), kde je zakotveno právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě a příslušnou judikaturou ESLP. Přiměřenost délky řízení se posuzuje dle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10.07.2003). Řízení bylo zahájeno podáním návrhu dne 08.08.2013, a skončilo 27.01.2023, tj. trvalo 9 let a 5 měsíců a 19 dní. S ohledem na celkovou délku řízení má odvolací soud za adekvátní peněžitou satisfakci, když neshledal ve věci výjimečné okolnosti, ač je názoru, že význam řízení pro žalobce je snížený.

34. K výši zadostiučinění v penězích:

35. Odvolací soud vyšel při stanovení základní částky, ve shodě se soudem prvního stupně, z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, a to s ohledem na celkovou relevantní délku řízení, které trvalo do 10 let a na rozpětí stanovené Stanoviskem (nastavení rozpětí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za rok trvání řízení). Z těchto důvodů je proto správné nastavení základní částky odškodnění na spodní hranici rozpětí.

36. Ohledně námitek žalobce stran časového odstupu, který uplynul od vydání stanoviska, který by mohl vést k překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, v němž zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění přitom nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp.[Anonymizováno]zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24, nebo ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1885/2024) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2024, sp. zn. 30 Cdo 2797/2024).

37. Odvolací soud proto určil základní částku odškodnění ve výši 127 029 Kč, tj. 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, se zohledněním poloviční částky za první dva roky, tj. 8 x 15 000 Kč + 5 x 1 250 Kč + 19 x 41 Kč = 127 029 Kč.

38. Následně odvolací soud hodnotil jednotlivá kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž vycházel také ze Stanoviska. Shledal důvod pro zohlednění kritéria složitosti řízení, a to procesní a zohlednil i počet soudních instancí, před kterými posuzované řízení probíhalo.

39. K otázce složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 05. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že „složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní.

40. Odvolací soud v rámci tohoto kritéria přihlédl, jak již výše uvedeno, k procesní složitosti věci, kdy v řízení bylo ze strany soudu prvního stupně činěno množství procesních úkonů, např. výzva k odstranění vad žaloby, rozhodnutí procesní povahy-odmítnutí návrhu, osvobození od soudních poplatků, a to včetně odvolacího řízení, úkony směřující k předvolání svědka, který se ze zdravotních důvodů omlouval, žalovaná se odmítala účastnit jednání, aby se vyhla setkání s žalobcem. Odvolací soud proto přistoupil k ponížení základní částky o 25 %.

41. Obecně platí, že projednání věci před více instancemi vždy znamená určité prodloužení řízení. V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 Nejvyšší soud dovodil, že „lze vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí …“. Projednání věci na několika stupních soudní soustavy tak je třeba v kritériu složitosti řízení zohlednit. Posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem. Kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně dvakrát, rovněž odvolací soud, který dále rozhodoval dvakrát procesně, jednou rozhodoval Nejvyšší soud a jednou Ústavní soud. Na základě těchto skutečností odvolací soud přistoupil k ponížení základní částky o 30 %, a to ve shodě se soudem prvního stupně.

42. Odvolací soud neshledal důvod pro snižování či zvyšování základní částky z důvodu právního posouzení, či skutkové složitosti. Oproti soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud k zohlednění kritéria procesní složitosti, když je názoru, že shora uvedené skutečnosti nelze promítat do kritéria jednání poškozeného. S náhledem soudu prvního stupně, který základní částku z důvodu procesní složitosti nemoderoval, neboť ta se projevila v charakteru celého řízení, což bylo zhodnoceno v rámci významu řízení pro žalobce, se odvolací soud neztotožnil.

43. Odvolací soud v rámci hodnocení postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) souhlasí, že v posuzovaném řízení došlo k prodlevám, které zjistil soud prvního stupně, a které ostatně uvedla i žalovaná. Jedná se zejména o období od 13.10.2015 do 25.10.2016, od 27.02.2018 do 01.10.2019, od 29.09.2020 do 26.10.2022. Tyto prodlevy spadají zejména do řízení před odvolacím soudem a soudem dovolacím. Současně je nutno počítat s určitou dobou nutnou pro projednání věci. Z uvedených důvodů odvolací soud přistoupil ke zvýšení základní částky o 10 %, s ohledem na princip proporcionality, když bere v potaz, jak se každé kritérium podílelo na celkové délce řízení. Skutečnost, že ve věci došlo k průtahům uvedeného rozsahu, odvolací soud zohledňuje nikoliv jen v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, ale právě i v navýšení základní částky.

44. Pokud se jedná o kritérium význam řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk), kdy žalovaná zastává názor, že je na místě aplikovat limitaci předmětu posuzovaného řízení, kdy forma konstatování porušení práva je adekvátním zadostiučiněním pro žalobce. Odvolací soud již výše uvedl, že tento názor nesdílí. Současně však odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně, který základní částku ponížil z důvodu tohoto kritéria o 20 %. Soud prvního stupně v odstavci 23 vážil význam řízení pro žalobce, avšak neshledal, s ohledem na charakter posuzovaného řízení (kdy se žalobce domáhal změny stanoviska žalované vůči jeho osobě) a povědomí o výsledku řízení pod sp. zn. 31 C 156/2010, a zvolenou formu omluvy v posuzovaném řízení, ve věci typově zvýšený význam posuzovaného řízení.

45. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3643/2017 dovodil, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně.

46. Z uvedeného vyplývá, že je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce". Dle odvolacího soudu v situaci, kdy se žalobce domáhal po žalované omluvy za její kritiku vůči jeho osobě, vyjádřenou v prohlášení, vydaného pro účely soudního řízení u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], je na místě posoudit význam předmětu řízení pro žalobce jako snížený. Žalobce vnímal prohlášení žalované úkorně, avšak prohlášení bylo učiněno pro potřeby soudního řízení, nebylo učiněno veřejně, a nebylo s to tak zasáhnout do pověsti žalobce. Výsledek řízení se neprojevil v právním postavení žalobce. Odvolací soud současně opakuje, že skutečnost že v namítaném řízení se žalobce domáhal omluvy, ovšem neznamená, že by neměl nárok na odškodnění nemajetkové újmy v penězích. Ke skutečnosti, že žalobce se domáhal omluvy, odvolací soud právě přihlédl při posuzování významu předmětu řízení pro osobu žalobce. Současně odvolací soud souhlasí s žalobcem, že v řízení vystupoval aktivně, měl o průběh řízení zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). Odvolací soud přistoupil ke všem těmto aspektům, kdy neshledal naplnění předpokladů umocňujících tvrzenou hloubku zásahu, či ovlivnění žalobcovy životní situace, nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, a uzavřel, že je na místě snížit základní částku z tohoto důvodu o 40 %.

47. Odvolací soud připomíná, že Nejvyšší soud vyložil, že i případně snížený (nikoliv však nepatrný) význam předmětu řízení, by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 18.11.2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020).

48. K hodnocení kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) Nejvyšší soud vysvětlil, že „poškozený může přispět k prodloužení délky projednávání věci podáním vadné či neúplné žaloby nebo jiného procesního úkonu, které si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, častými změnami předmětu sporu nebo upřesněním či doplňováním svých podání (viz rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 67). Může k délce řízení přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje. Může také přispět k prodloužení řízení tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži (rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 69), nelze je ale přičítat k tíži ani státu (rozsudek ESLP ve věci Vladimír Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, § 220), je-li na vzniklou situaci ze strany soudu adekvátně reagováno.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). K tíži (ve smyslu hodnocení kritéria jednání poškozeného) lze poškozenému přičítat zejm. nečinnost (nereagování na výzvy soudu), kterou přispěl k prodloužení délky řízení. Procesní aktivitu, jakkoliv objektivně vedla k prodloužení řízení, lze naopak poškozenému k tíži přičítat jen výjimečně (typicky v případech obstrukčních aktivit, a tedy zneužívání procesních práv); to však neznamená, že by zvýšenou procesní aktivitu účastníků, projevivší se zpravidla jeho vyšší složitostí, nebylo možné hodnotit v rámci kritéria složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014).

49. Dle názoru odvolacího soudu se žalobce na celkové délce řízení, ve smyslu nečinnosti či obstrukcí, nepodílel. Dle názoru odvolacího soudu vystupoval aktivně, vady návrhu odstranil v odvolání proti odmítnutí návrhu, navrhoval důkazní prostředky, využíval opravné prostředky, a to v souladu s pravidly o. s. ř. V jeho chování lze shledat rozumný a procesně přípustný způsob využití procesních práv. Skutečnost, že na celkové délce řízení se promítla doba vyřízení dovolání, které bylo nakonec odmítnuto, nelze klást k tíži žalobce. Důvod pro snížení základní částky zde rozhodně není.

50. Výpočet výše zadostiučinění:

51. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním pro žalobce je částka 19 054 Kč (127 029 Kč - 85 % (25 % složitost procesní + 30 % instance +40 % význam předmětu řízení – 10 % postup orgánů veřejné moci)).

52. Podle § 15 odst. 1 přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle odst. 2 cit. zák. ustanovení se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

53. Stát se ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem teprve marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

54. Odvolací soud přistoupil ke korekci zákonného příslušenství, které soud prvního stupně přiznal žalobci výrokem I. Jelikož žalobce předběžně svůj nárok uplatnil u žalované dne 30.06.2023 a šestiměsíční lhůta podle § 15 odst. l OdpŠk žalované marně uplynula 02.01.2024, má ode dne následujícího (03.01.2024) proto žalobce, podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, právo na úrok z prodlení ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylé části uplatněného nároku (201 990 Kč s příslušenstvím) byla žaloba zamítnuta.

55. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil jen tak, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 906,25 Kč od 01.07.2023 do 02.01.2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 11 906,25 Kč od 01.07.2023 do zaplacení (ohledně zákonného příslušenství) zamítl a ve zbytku, tj. v částce 11 906,25 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % od 03.01.2024 do zaplacení, vyhovující výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Současně změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7 148 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 148 Kč od 03.01.2024 do zaplacení, jinak zamítavý výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

56. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval dle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. V obou případech vyšel z ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.), s ohledem na plný úspěch žalobce, neboť uzná-li soud ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci základ žalobcova nároku (existenci nemajetkové újmy), avšak přiměřené zadostiučinění nepřizná v plné žalované výši, má podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení přesto postupovat podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 28.08.2024, sp. zn. I.ÚS 2216/23). Odvolací soud proto rozhodl, že žalobce má proti žalované právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů na řízení.

57. Náklady řízení žalobce na řízení před soudem prvního stupně jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a odměnou advokáta dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31.12.2024, advokátní tarif (dále jen „a.t.“) za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání soudu dne 20.06.2024) po 3 100 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a.t., z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, kdy není důvod se od této judikatury jakkoliv odchylovat), náhradou hotových výdajů za uvedené 3 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a.t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhradou 1 656,75 Kč za 140 ujetých km v částce 1 056,75 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhradou za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daní z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 856 Kč ve výši 2 489,92 Kč. Celkem náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně činí částku 16 346,67 Kč.

58. Náklady řízení žalobce na odvolací řízení jsou tvořeny odměnou advokáta dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 a.t. ve znění do 31.12.2024, za 2 úkony právní služby (sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalované) po 3 100 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) a.t., z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, náhradou hotových výdajů za uvedené 2 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a.t., a dle § 9a odst. 1 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 a.t. ve znění vyhlášky 258/2024 Sb., za 1 úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) po 1 900 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) a.t., z tarifní hodnoty ve výši 19 054 Kč, náhradou hotových výdajů za uvedený 1 úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a.t. ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. a daní z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 150 Kč ve výši 1 921,50 Kč. Celkem náklady řízení žalobce před odvolacím soudem činí částku 11 071,50 Kč. Celková výše nákladů žalobce, vynaložených na řízení před soudy obou stupňů, činí 27 418,17 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v dle § 160 odst. 1 o. s. ř., platební místo dle § 149 o. s. ř.

Poučení