45 C 5/2024 - 42

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Hálou sídlem Plynárenská 671/10, 280 02 Kolín proti žalované: [Anonymizováno] - [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 221 044 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11.906,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11.906,25 Kč od 1.7.2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 209.137,80 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 209.137,80 Kč od 1.7.2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 346,67 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 221 044 Kč, způsobené mu v řízení před Městským soudem v Praze, sp. zn. [Anonymizováno] Žalobce stručně shrnul průběh řízení, které započalo 8.8.2013 a skončilo doručením ústavní stížnosti dne 27.1.2023, tedy téměř devět a půl roku. Řízení se dle žalobce v žádném případě nevyznačovalo vyšším stupněm složitosti, a to ani v rovině skutkové, ani v rovině právní, ani v rovině procesní. Předmětem Řízení o ochraně osobnosti byl jediný výrok tehdejší žalované, ve kterém vyjádřila svůj názor na žalobce a hodnotila své setkání s ním, přičemž uvedený výrok nebyl uveden veřejně známou osobností ani nebyl veřejně šířen. Skutkově se tedy dle žalobce jednalo o jednoduchou věc, nevyžadující složité dokazování. Pokud jde o postup orgánů (soudů) v rámci Řízení, kromě počáteční prodlevy s nemeritorním odmítnutím žaloby žalobce upozorňoval na roční odstup mezi zrušením odmítnutí žaloby a prvním jednáním ve věci. Rovněž je třeba upozornit na téměř jeden a půl roku dlouhou mezi prvním meritorním rozhodnutím nalézacího a zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu. Dále je třeba upozornit na více než dvouletý rozdíl mezi druhým meritorním rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu a na dva roky a čtyři měsíce dlouhý odstup mezi potvrzením rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Zde je třeba doplnit, že Nejvyšší soud ČR ani věc meritorně nepřezkoumával, když dovolání odmítl pro nepřípustnost. Jen tři poslední situace přitom dle žalobce představují téměř šest let z celkové délky řízení. Žalobce znovu zdůrazňuje, že v rámci těchto tří zmiňovaných prodlev neprobíhala žádná jednání, na nichž by probíhalo dokazování. V rámci řízení byl (jedenkrát) vyslechnut jeden svědek a (jedenkrát) jeden z účastníků, dále byly prováděny již jen listinné důkazy. Ani listinných důkazů nicméně nebylo prováděno jakkoli velké množství. Ostatně Městský soud v Praze nejprve většinu z dvanácti navržených listinných důkazů ani neprovedl, což bylo posléze důvodem zrušení jeho rozhodnutí. Žalobce připustil, že žaloba byla nejprve odmítnuta. K tomu však doplnil, že Městský soud v Praze toto nemeritorní rozhodnutí učinil až po více než pěti měsících poté, co žalobce žalobu dle předchozího poučení doplnil. Již jen tato prodleva nebyla důvodná; rozhodnutí o odmítnutí žaloby nad to bylo nesprávné a následně bylo zrušeno odvolacím soudem (Městský soud v Praze neměl takové rozhodnutí vůbec vydat). Nad rámec toho je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce nebyl v příslušné fázi Řízení právně zastoupen a žalobu podával i doplňoval jakožto právní laik. Ze strany žalobce se tedy jednalo o pochopitelný nedostatek prvotního podání, nikoliv o záměrné zdržování či prodlužování Řízení. Ministerstvo ČR dále v rámci Stanoviska zmínilo, že v rámci Řízení bylo rovněž rozhodováno o osvobození od soudních poplatků. Celý tento proces však netrval ani tři měsíce z celkových téměř devíti a půl let. Prodloužení Řízení z tohoto důvodu tedy bylo v celkovém kontextu marginální. Žádná jiná procesní specifika řízení nebyla dána. Žalobce sám se na délce řízení nijak nepodílel. Jde-li o význam věci pro žalobce, je třeba zohlednit, že předmětem sporu byl zásah do jeho osobnostních práv. Žalobce byl výše citovaným výrokem nařčen z agresivního jednání, které vzbuzovalo v tehdejší žalované strach, a to včetně nařčení z výhrůžek a nočních telefonátů (přestože se žalobce s tehdejší žalovanou nikdy ani nesetkal). Jednalo se tedy o vážná obvinění velmi osobního charakteru dotýkající se zejména žalobcovi cti, která žalobce zasáhla natolik, že se rozhodl vůči těmto bránit soudní cestou. Řízení na ochranu osobnosti je obecně považováno za typické řízení se zvýšeným významem pro jeho účastníka (k tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, č.j. Cpjn 206/2010) a nejinak tomu bylo i v tomto řízení. Žalobce se o Řízení po celou dobu intenzivně zajímal, byl osobně účasten všech nařízených jednání. I jeho přístup v rámci Řízení je tak dokladem toho, jaký pro něj mělo Řízení význam. Nelze v tomto přistoupit na tezi Ministerstva spravedlnosti, že jelikož se žalobce v Řízení domáhal toliko omluvy, je tato postačující i v rámci odškodňovacího řízení. Uvedené spolu jednak v žádném případě nesouvisí, a jednak je třeba zohlednit, že význam řízení pro poškozeného (které [právnická osoba] požadavkem „pouze“ omluvy snižuje) je pouze jedním z kritérií pro přiznání peněžitého zadostiučinění. Jde-li o požadavek na omluvu v rámci řízení na ochranu osobnosti, tento jednak vycházel z tehdejší rozhodovací praxe soudů a jednak jím žalobce diferencioval svůj nárok od jiného svého – souvisejícího nároku, projednávaného v řízení vedeném v prvním stupni Městským soudem v Praze pod sp. zn. [Anonymizováno]. Z uvedeného však rozhodně nelze dovodit nízký význam věci pro žalobce a rozhodně jím nelze odůvodnit nepřiznání jakéhokoliv odškodnění, které by jinak žalobci náleželo. Žalobce je přesvědčen, že hodnoty jak čest, dobrá pověst či důstojnost, mají ve společnosti nadále svůj vysoký význam, který není na místě bagatelizovat. Pokud jde o zohlednění celkové délky Řízení, žalobce znovu uvádí, že tato dosahovala téměř devíti a půl roku (9 let, 5 měsíců a 19 dnů). Takovou délku řízení nelze v demokratickém právním státě akceptovat a s přihlédnutím k ostatním okolnostem ani odškodňovat pouhým konstatováním porušení práva. Stěží si lze představit, o kolik by mělo být Řízení ještě delší, aby zakládalo zákonem předpokládaný nárok na odškodnění v penězích. Žalobce pak ve výši uplatněného nároku zohlednil, že Řízení probíhalo v obou stupních soudní soustavy a využity byly i mimořádné opravné prostředky (dovolání a ústavní stížnost). Z uvedeného nároku žalobce uplatněný nárok snížil o 40 %, přičemž s ohledem na značnou délku řízení a současnou inflaci vycházel ze základní částky ve výši 20.000 Kč za 1 rok trvání řízení (první dva roky v poloviční výši). Základní náhrada by tak dle žalobce odpovídala částce 170.034 Kč, kterou dále žalobce navrhl navýšit na 221.044 Kč. Výzva k plnění byla [právnická osoba] doručena dne 30.6.2023, žalovaná však tomuto nároku žalobce co do zaplacení peněžité částky nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 30.6.2023 podal žádost o předběžné projednání nároku na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 221.044,- Kč s přísl., která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [Anonymizováno] jako soudu I. stupně. K projednání žádosti žalobce došlo dne 4.12.2023. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a uzavřela, že v rámci posuzovaného řízení byla shledána nekoncentrovanost a určité prodlevy, zejména od doručení spisu odvolacímu soudu dne 13.10.2015 do předvolání k odvolacímu jednání dne 25.10.2016, dále v období od 27.2.2018 do 1.10.2019, a rovněž ode dne 29.9.2020 do 26.10.2022. V důsledku uvedeného je celková délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba na ochranu osobnosti, resp. náhrada nemajetkové újmy v podobě omluvy. Řízení se vyznačovalo vyšším stupněm skutkové, právní i procesní složitosti, bylo provedeno dokazování včetně výslechu svědka a provádění listinných důkazů. Soud nejprve odmítnul žalobu z důvodu jejích vad, které žalobce odstranil až v rámci odvolacího řízení. Soud rovněž v průběhu řízení řešil otázku osvobození od soudních poplatků. Ve věci bylo rozhodováno soudy na třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud II. stupně také dvakrát a Nejvyšší soud jednou. Ve věci rovněž rozhodoval jednou Ústavní soud. Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Význam řízení pro žalobce shledala žalovaná jako snížený. Jakkoli je dle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví, a spory o ochranu osobnosti jsou zpravidla spojovány s vyšším významem, nelze přehlédnout, že předmětem posuzovaného řízení bylo zadostiučinění „pouze“ formou omluvy. Jakkoli není namístě omluvu jako prostředek náhrady nemajetkové újmy zlehčovat, tak optikou výše nastíněných závěrů Nejvyššího soudu ČR je nutno při volbě adekvátního zadostiučinění přistoupit k odškodnění, které bude přiměřeně odrážet předmět posuzovaného řízení a jeho význam pro žalobce. Význam omluvy jako prostředku nápravy nemajetkové újmy pro žalobce je tak tímto stanoviskem adekvátně reflektován, když tato byla žalobci poskytnuta jako náhrada nemajetkové újmy nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení jí způsobené. Ostatně sám žadatel zvolil v rámci posuzovaného řízení omluvu jako zadostiučinění, které adekvátně vyjadřuje význam předmětného sporu pro jeho osobu. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

3. V průběhu řízení vznesla žalovaná námitku promlčení uplatněného nároku s tím, že ústavní stížnost byla odmítnuta dne 24.1.2023, čímž bylo řízení skončeno. Poté žalobce uplatnil nárok u žalované dne 30.6.2023, ta měla na jeho vyřízení šest měsíců a promlčecí lhůta neběžela. Jestliže žalovaná vyřídila nárok žalobce 4.12. a tomu zbývalo 24 dnů, měla být žaloba podána dříve než 9.1.2024, protože žalovaná žádost žalobce vyřídila včas a lhůta počala opět běžet.

4. Dle žalobce by měl být počátek lhůty počítán až od doručení rozhodnutí Ústavního soudu. Žaloba tak byla podána včas.

5. Předběžným uplatněním náhrady škody ze dne 27.6.2023, adresovaným Ministerstvu spravedlnosti, žalobce žádal náhradu škody z daného řízení s tím, že toto skončilo usnesením Ústavního soudu [Anonymizováno] dne 24.1.2023. Dle detailu odeslané zprávy byla žádost o předběžného projednání nároku žalobce zaslána 30.6.2023 do datové schránky Ministerstva spravedlnosti.

6. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 4.12.2023 byl nárok žalobce vypořádán a žalobci byla přiznána kompenzace nepřiměřené délky řízení formou konstatování porušení práva. Dle detailu přijaté zprávy, zaslané Ministerstvem spravedlnosti žalobci, byla zpráva doručena 14.12.2023.

7. Ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. [Anonymizováno] bylo zjištěno následující: Dne 8.8.2013 podal žalobce v dané věci žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal proti fyzické osobě, označené v žalobě jako žalovaná, označení jejího svědectví za křivé a náhrady nákladů řízení. Dne 9.8.2013 soud vyzval žalobce, aby doplnil svou žalobu a označil přesně žalobní petit. Dne 29.8.2013 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku z návrhu. Dne 4.9.2013 žalobce doplnil svou žalobu, kdy požadoval, aby tehdejší žalovaná, se doznala k tomu, že písemné svědectví, které je předmětem žaloby a které v roce 2010 poskytla [Anonymizováno] [tituly před jménem] [jméno FO], v němž uvádí, že se žalobce vůči její osobě choval nevhodně, se nezakládá na pravdě a současně uvedla motiv tohoto jednání. 4.9.2013 zaplatil žalobce soudní poplatek ze žaloby. Dne 7.10.2013 byl spis předán asistentovi k dalšímu postupu. Do spisu byla rovněž založena část spisu [Anonymizováno], tedy původního řízení, ve kterém se žalobce domáhal opět ochrany osobnosti, tentokrát proti [tituly před jménem] [jméno FO], když v uvedeném řízení byl uvedený důkaz prováděn. Do spisu je založena větší část spisu ve věci [Anonymizováno]. Dne 18.2.2014 soud žalobu odmítl. Žalobci vrátil soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů řízení s tím, že žalobce neoznačil dostatečně vykonatelným způsobem žalobní petit. Dne 7.3.2014 podal žalobce proti uvedenému rozhodnutí odvolání, blanketní. Dne 17.4.2014 byl spis celý předložen Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním žalobce k rozhodnutí s tím, že tento 26.5.2014 usnesení soudu I. stupně v prvním odstavci výroku změnil tak, že se žaloba neodmítá, a v odstavcích II. a III. výroku, zrušil . V rámci uvedeného rozhodnutí soud konstatoval, že žalobce ve svém blanketním odvolání doplnil žalobní petit, kterého se domáhal proti žalované. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo následně rozesláno účastníkům, resp. žalobci 14.8.2014, rovněž i žalované. Dne 12.9.2014 soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili k případné námitce podjatosti s tím, že se pokusil připravit jednání pro rozhodnutí, na prvním jednání. Dne 10.10.2014 se vyjádřila žalovaná k žalobě. Dne 27.5.2015 zaslal právní zástupce žalované svou plnou moc do spisu. Soud ve věci nařídil ústní jednání 25.11.2014 (pozn. soudu - při ú.j. nesprávně uveden rok 2024), a sice na 17.6.2015. Uvedeného dne soud ve věci jednal s tím, že prováděl dokazování, četl úřední záznam o podání vysvětlení, protokol o jednání ve věci [Anonymizováno], vyjádření žalované, výpis z profilu žalobce, a následně další důkazy, jako nadbytečné, soud zamítl a vyhlásil rozsudek, kterým rovněž zamítl celou žalobu. Písemné vyhotovení rozsudku bylo do spisu založeno 29.6.2015 a rozesláno účastníkům. 24.6.2015 soud rovněž rozhodl o doplnění výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2015, a sice o výrok o náhradě nákladů řízení. Dne 23.7.2015 se ve věci odvolal žalobce, předložil další podklady a 14.7.2015 se rovněž odvolal do usnesení o náhradě nákladů řízení. Jeho odvolání bylo zasláno žalované 12.8.2015. 28.7.2015 se ve věci vyjádřila žalovaná. Do spisu dále bylo založeno vyjádření žalobce ze dne 18.8.2015, v němž mimo jiné namítal způsob provádění jeho účastnického výslechu, a další skutečnosti. Žádal také, resp. namítal, že mu nebylo vysvětleno, z jakého důvodu mu nebylo umožněno předložit jeho přepravní náklady. 18.8.2015 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání. 13.8.2015 se ve věci vyjádřila žalovaná k odvolání žalobce. Žalobce zaplatil 16.9.2015 soudní poplatek za odvolání a 20.9.2015 avizoval tuto skutečnost prostřednictvím fotokopie útržku poštovní poukázky. 13.10.2015 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze s oběma odvoláními. 25.10.2016 soud nařídil odvolací jednání na 13.12.2016 a předvolal účastníky. Rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze ve věci [Anonymizováno] a spis Policie ČR ve věci [Anonymizováno]. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Spis 31 C Městského soudu v Praze byl následně soudu zapůjčen a obratem byl vrácen zpět 1. listopadu 2016. Dne 4.12.2016 se ve věci znovu vyjádřil žalobce, když požádal, aby byl před zahájením jednání vyslechnut audiozáznam nalézacího řízení, který je zaznamenán na CD nosiči. Dále, aby byly zajištěny žalobcem požadované technické požadavky. 13.12.2016 Vrchní soud v Praze ve věci jednal, a následně rozsudek soudu I. stupně zrušil, včetně doplňujícího usnesení a vrátil zpět soudu k dalšímu řízení. Písemné vyhotovení daného rozhodnutí bylo do spisu založeno a rozesláno účastníkům 2.1.2017. Ve svém rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., který mimo jiné ukládá v odůvodnění uvést, proč neprovedl konkrétní další důkazy. Jedná se v tomto případě konkrétně o důkazy navržené žalobcem k prokázání tvrzení, že počátkem září 2004 se s žalovanou nemohl setkat, neboť byl na služební cestě. Soud I. stupně se také nevypořádal s rozporem ve zjištěném skutkovém stavu, že žalovaná se měla dostavit do seznamovací agentury v době, kdy žalobce byl již z registrace uchazečů o seznámení vyřazen. V tomto směru tedy soud poučil nalézací soud, že je zapotřebí provést navržené důkazy, a to nejen ty, které byly navrženy žalovanou v odvolacím řízení, ale také důkazy navržené žalobcem k prokázání jeho tvrzení, že ke schůzce dojít nemohlo. Dne 13.12.2016 byl do spisu založen záznam, ze kterého, resp. podle kterého vyplývá, že ze spisu [Anonymizováno] Policie ČR vyplývá, že žalobce podal oznámení o spáchání trestného činu pomluvy, spáchaného žalovanou, a tato podala ve věci vysvětlení. Policejní spis byl poté 2.1.2017 vrácen Policii ČR. 12.1.2017 požádal soud o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku, a sice do 13.2.2017. 26.1.2017 bylo postoupeno vyjádření žalované Městskému soudu v Praze k založení do spisu. 16.1.2017 se ve věci vyjádřila žalované k výzvě Městského soudu v Praze k doplnění skutkových tvrzení, a předložila podklady. Mimo jiné, rovněž záznam o podání vysvětlení u Policie ČR ve věci trestného činu, či přestupku, prověření oznámení. Spis byl poté 26.1.2017 s rozhodnutím vrácen nalézacímu soudu. Městský soud 31.1.2017 rozhodnutí odvolacího soudu rozeslal účastníkům a 2.2.2017 nařídil další ústní jednání na 10.5.2017. 1.2.2017 byla založena do spisu doručenka, vrácení spisu, která byla omylem zaslána Vrchnímu soudu v Praze. Soud poté předvolal, 15.2.2017 k jednání svědka [jméno FO]. 9.3.2017 se ve věci vyjádřil žalobce a požádal o odročení jednání, nařízeného na 10.5.2017 z důvodu probíhající školní výuky, kdy požádal o odročení na některou středu, nebo pátek v obou případech nejdříve od 15. hodiny. V případě, že jsou termíny do konce června 2017 obsazeny, pak tedy o letních prázdninách, bez omezení. 13.3.2017 soud informoval žalobce, že s ohledem na to, že pracovní doba v pátek je do 14:30 hod., nelze v 15:00 hod. v pátek nařídit ústní jednání. 14.3.2017 poté soud ústní jednání odročil na 31.5.2017 a předvolal účastníky. 27.4.2017 požádal žalobce o to, aby byl při jednání pořizován zvukový záznam a jeho nosič byl založen do spisu obdobně, jako tomu bylo u původního jednání konaného dne 17.6.2015. Dne 31.5.2017 soud ve věci jednal, zopakoval dosavadní průběh řízení, provedl, resp. četl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a dále s ohledem na to, že mu zástupce žalované krátkou cestou doručil lékařskou zprávu svědka [jméno FO], jednání odročil na 25.10.2017. Poté soud znovu předvolal svědka [jméno FO] 31.5.2017. Dne 25.10.2017 soud prováděl další dokazování, vyslechl svědka [tituly před jménem] [jméno FO], provedl další důkazy a následně jednání za účelem výpovědi žalované odročil na 3.11.2017. Dne 3.11.2017 byla vyslechnuta tehdejší žalovaná a následně, po dalším dokazování byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Písemné vyhotovení rozsudku bylo založeno do spisu a rozesláno účastníkům 30.11.2017. 15.12.2017 podal ve věci odvolání žalobce. Soud poté předložil spis Vrchnímu soudu v [adresa].2.2018. Vrchní soud v Praze nařídil 1.10.2019 ústní jednání na 6.11.2019 a předvolal účastníky. 6.11.2019 poté soud ve věci jednal, a následně rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu bylo následně rozesláno účastníkům 30.12.2019. Na razítku omylem uvedeno datum 38.12.2019. Dne 9.1.2020 požádal žalobce o zaslání protokolu z jednání. Soud 16.1.2020 informoval žalobce, aby se se žádostí o zaslání protokolu z ústního jednání před odvolacím soudem obrátil přímo na Vrchní soud v Praze. Poté byla vyhotovena v dané věci tzv. post agenda a byla vyznačena doložka právní moci k 9.1.2020 na uvedeném rozhodnutí. Žalobce poté požádal soud o zaslání záznamu z jednání z 25.10.2017, resp. kopie záznamu s tím, že tuto si přijde po výzvě vyzvednout. Soud poté 27.1.2020 vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za vyhotovení kopie záznamu a žalobce tuto kopii zaplatil, resp. soudní poplatek zaplatil 4.2.2020. CD bylo následně se záznamem z jednání vyhotoveno a připraveno pro žalobce od 6.2.2020 k vyzvednutí. Následně si jej žalobce 14.2.2020 vyzvedl. 5.3.2020 podal žalobce do rozhodnutí dovolání, do rozsudku Vrchního soudu v Praze. Následně byl 16.3.2020 žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání. 30.3.2020 požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků. Soud žalobce vyzval k doložení jeho majetkových poměrů 1.4.2020. Tomu vyhověl žalobce 13.4.2020 a předložil vyplněný formulář a podklady. Soud poté žalobci 30.4.2020 přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 50 %, ve zbytku jeho žádost zamítl a dále uložil žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 7 000,- Kč na účet soudu. 17.5.2020 podal žalobce odvolání proti částečnému osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení. Věc poté byla 21.5.2020 předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Vrchní soud poté 24.6.2020 usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku č. I. potvrdil a vrátil spis nalézacímu soudu. Ten 10.7.2020 zaslal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze žalobci. 27.7.2020 byl následně soudní poplatek za dovolání zaplacen. 10.8.2020 bylo zasláno dovolání žalované k vyjádření. 11.9.2020 se ve věci vyjádřil právní zástupce žalované. 11.9.2020 dále předložil právní zástupce žalované další důkazy pro dovolání. Jednalo se o důkazy ve věci 31 C 156/2020. Mimo jiné je v něm uvedeno, že svědek [tituly před jménem] [jméno FO] zemřel. 11.9.2020 založil právní zástupce žalované další listinu, týkající se spisu 31 C 156/2020. 16.9.2020 poté učinil soud dotaz na účtárnu soudu, zda byl zaplacen soudní poplatek a poté byla vyhotovena 22.9.2020, po obdržení zprávy z účtárny, předkládací zpráva a spis byl předložen Nejvyššímu soudu v Brně s dovoláním. Nejvyšší soud 26.10.2022 dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že podle skutkových zjištění se žalovaná o žalobci nevyjadřovala bezúčelně a svévolně, ale na základě jejího setkání s ním a toho, jak jeho jednání vnímala. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o subjektivní hodnotící soudy, jež měly faktický podklad ve faktu, že se žalovaná s žalobcem v roce 2004 setkala a jeho chování vůči sobě určitým způsobem vnímala a hodnotila. Dle závěrů odvolacího soudu, že obsahem, formou a místem vyjádření nedošlo ze strany žalované k excesu a sám obsah tvrzení (kritiky) žalované nebyl s to zasáhnout do pověsti žalobce, tak nelze ničeho vytknout. Dovodil-li odvolací soud, že v projednávané věci jsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu žalovaného do osobnostních práv žalobkyně, respektive k právem odškodnitelnému zásahu do jeho práv díky nízké intenzitě ani nedošlo, je tento závěr plně v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Jestliže obstál i jen jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným. Jestliže dále dovolatel zpochybňoval skutkové závěry odvolacího soudu, Nejvyšší soud doplnil, že nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoli z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu, však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu. S ohledem na to tedy dovolací soud dovolání odmítl. Spis byl poté 7.11.2022 vrácen Městskému soudu v Praze, který rozeslal rozhodnutí účastníkům 10.11.2022. 8.12.2023 požádalo Ministerstvo spravedlnosti o zapůjčení spisu s tím, že byla podána žádost o předběžné projednání nároku. Do spisu dále bylo založeno usnesení Ústavního soudu ve věci I. ÚS 83/23, ze dne 24.1.2023, kterým byla ústavní stížnost stěžovatele, tedy současného žalobce odmítnuta, jako zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná. Ústavní soud konstatoval, že ověřil, že Nejvyšší soud rozhodnutí o dovolání náležitě odůvodnil. Námitky stěžovatele nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se týkaly otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K námitkám stěžovatele ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu či hodnocení důkazů dovolací soud konstatoval, že tyto námitky nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp.zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o rozhodnutí soudu I. a II. stupně, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

8. Rozsudkem Městského soudu v Praze ve věci 31 C 156/2010 – 29 z 22.10.2010 byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, kterou se současný žalobce domáhal proti žalovanému [tituly před jménem] [jméno FO], coby [Anonymizováno] zaplacení částky 60 000,- Kč, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci 3.6.2011. Soud uvedl v odůvodnění, že žalobce se domáhal ochrany osobnosti, do níž měl neoprávněně zasáhnout žalovaný, když žalobce tvrdil, že chtěl v minulosti využít služeb žalovaného, který v rámci své podnikatelské činnosti provozuje [Anonymizováno]. Žalovaný však žalobci sdělil, že vzhledem k potížím, které měly se žalobcem v minulosti být, mu již nebude žádné služby poskytovat. Konkrétně spatřuje žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ze strany žalovaného jednak v tom, že žalovaný nejprve potvrdil registraci žalobce, avšak poté již jej nekontaktoval, čímž žalobce uvedl v omyl. Jednak v tom, že neobnovením registrace žalobce v [Anonymizováno] jej diskriminoval, neboť jiné osoby registrovány byly a jednak v tom, že žalovaný sdělil žalobci zprávou SMS, že na něj byly stížnosti a že proto nebude jeho registrace obnovena a dále v tom, že žalovaný žalobci sdělil, že považuje za vyhrožování, jestliže jej žalobce upozornil, že se hodlá obrátit na soud. Za všechny tyto činy požadoval žalobce náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 60 000,- Kč. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniká ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku jen tehdy, pokud se jiná forma zadostiučinění nejeví jako postačující zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Je jednoznačné, že k takovémuto zákonem předjímanému závažnému zásahu v poměrech projednávané věci nedošlo.

9. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci [Anonymizováno] dne 5.4.2011 byl rozsudek soudu I. stupně ze dne 22.10.2010 čj. [Anonymizováno] potvrzen, přičemž soud uzavřel, že odmítnutí registrace žalobce a jeho zapsání do tzv. černé listiny, nelze považovat ani za diskriminační, jestliže důvodem pro jeho postup vůči žalobci nebyla rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor, což ostatně ani žalobce netvrdí, ale toliko okolnost, že na žalobce měly být stížnosti klientek žalovaného (ať již oprávněné, či neoprávněné). Rovněž neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nebyl prokázán z toho důvodu, kdy. Za osobnostní právo nelze považovat možnost registrace v databázi [Anonymizováno] žalovaného. Nelze sice vyloučit, že ze subjektivního pohledu žalobce se ho postup žalovaného, jímž na jeho zaregistrování v databázi seznamovací agentury dne 18.1.2009 okamžitě nereagoval a následně jí bez jakéhokoliv předchozího upozornění odmítl, osobně dotkl, avšak z objektivního pohledu, který je pro posouzení věci rozhodující, nelze v tomto postupu dovozovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně dovodil rovněž správně, že za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce nelze považovat ani zprávu žalovaného adresovanou žalobci dne 31.1.2009 formou SMS, v níž ho informuje o neobnovení registrace, o stížnostech klientek a o možnosti považovat jeho výhružné e-maily za trestný čin. Jestliže předmětná SMS zpráva byla zaslána výhradně žalobci, nemohlo objektivně dojít ke snížení žalobcovy cti a důstojnosti, natož pak jeho vážnosti ve společnosti. Nadto podle odvolacího soudu předmětná zpráva nemá ani žalobcem tvrzený difamující obsah. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že pro posouzení věci není právně významné, zda stížnosti klientek žalovaného byly oprávněné či nikoli a pokud v předmětné zprávě žalovaný hodnotil e-maily žalobce jako výhružné, měl pro takovéto hodnocení podklad právě v nich, jestliže žalobce žalovaného upozorňuje na soud i na možnost podání žaloby. Nadto odvolací soud poukazuje i na nepřípadný odkaz žalobce na vyhlášku č. 150/1958 Sb., o vyřizování stížnosti, oznámení a podnětů pracujících, neboť žalovaný není orgánem státního a hospodářského aparátu. Protože v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nelze dovodit ani odpovědnost žalovaného. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu I. stupně, včetně výroku o nákladech řízení, jako správný potvrdil a uvedl, že vzhledem k uvedeným závěrům je třeba podle odvolacího soudu považovat žalobcem navržené důkazy svědeckou výpovědí jeho bývalé partnerky o stále dobrých vzájemných vztazích a bývalé klientky žalovaného, označené jako „slečna [adresa]“ s uvedením telefonního čísla, za nadbytečné a nadto druhý z nich za zcela nekonkrétně označený. Proto tedy bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

10. Dle doručenky datové zprávy, zaslané Ústavním soudem právnímu zástupci žalobce, bylo usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobci doručeno 26.1.2023, zprávou s předmětem „usnesení odmítnuto“. Dne 27.1.2023 se do schránky přihlásila oprávněná osoba.

11. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

13. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

14. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

15. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

16. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

17. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

18. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

19. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

20. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

21. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení vznesla žalovaná námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, soud se nejprve zabýval právě otázkou, zda nárok byl žalobcem uplatněn v promlčecí době, která je stanovena shora citovaným ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce se proti žalované domáhal nemajetkové újmy, způsobené mu v souvislosti s Městského soudu v Praze sp.zn. [Anonymizováno]. V daném případě se žalobce dozvěděl o tom, že mu vznikla nemajetková újma doručením usnesení Ústavního soudu ČR, kterým byla jeho ústavní stížnost v dané věci odmítnuta, tzn. dne 27.1.2023. Od 28.1.2023 pak běžela šestiměsíční promlčecí doba. Žalobce mohl u žalované uplatnit svůj nárok nejpozději dne 27.7.2023, tak aby nebyl promlčen. Jestliže tedy žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u žalované dne 30.6.2023, učinil tak včas a došlo tak k tzv. stavení promlčecí doby. O stavení promlčení jde tehdy, jestliže promlčecí doba pro určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh, ačkoli jinak by tu podmínky pro její běh byly dány. Stavení promlčení se může projevit: a) tak, že promlčecí doba nezačne běžet, b) tak, že již započatý průběh promlčecí doby nepokračuje (zastavuje se) pokud překážka trvá, a c) tak, že již započaté a probíhající promlčení neskončí dříve než po uplynutí určité doby poté, co překážka byla odstraněna. V daném případě zákon č. 82/1998 Sb., výslovně jako lex specialis upravuje právě variantu, shora uvedenou pod písmenem b), tzn. časové úseky promlčecí doba uplynulá před vznikem překážky a po jejím odpadnutí sčítají. V daném případě byl návrh na předběžné projednání nároku podán 27 dní před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby, tedy po marně uplynulé šestiměsíční lhůtě k předběžnému projednání nároku tedy zbývalo přesně 27 dní k podání žaloby a tato měla být podána do 27.1.2024. Jestliže byla žaloba podána u soudu již 9.1.2024, byla podána včas. S ohledem na to soud dospěl závěru, že námitka promlčení není důvodná.

23. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. od 8.8.2013 do 27.1.2023, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu ČR o odmítnutí jeho ústavní stížnosti, tedy celkem 9 let a 5 měsíců. V předmětném řízení se domáhal žalobce ochrany osobnosti proti žalované, který se dle jeho názoru měla dopustit křivého svědectví ve vztahu k jeho osobě a s tím spojené omluvy. V řízení soud v období od vrácení věci po zrušení usnesení o odmítnutí podání pro vady do konání prvního jednání ve věci postupoval nekoncentrovaně, dále byl zjištěn průtah v období od předložení věci s prvním meritorním rozhodnutím odvolacímu soudu do 13.10.2015 do nařízení jednání před odvolacím soudem 25.10.2016, dále v období od předložení spisu s druhým meritorním rozhodnutí odvolacímu soudu 20.2.2018 do nařízení jednání 1.10.2019. Řízení vykazovalo zvýšenou náročnost především po stránce procesní. Soud musel zajistit výslech svědka, který se ze zdravotních důvodů z jednání omlouval, rovněž účastnickou výpověď žalované, která se snažila vyhnout setkání se žalobcem, soud rozhodoval o osvobození od soudních poplatků v souvislosti s dovoláním, o odvolání proti rozhodnutí o částečném osvobození od soudních poplatků. Ve věci bylo rozhodováno soudy na třech stupních soudní soustavy i soudem Ústavním, kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně dvakrát, rovněž soud odvolací, ten dále rozhodoval dvakrát procesně, jednou rozhodoval Nejvyšší soud a jednou soud Ústavní. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce, tento se svým procesním chováním částečně podílel na celkové době řízení, neboť vady žalobního petitu, pro které bylo jeho podání odmítnuto, odstranil až v odvolání proti uvedenému rozhodnutí, byť jednou žádal o odročení jednání s omezeními na konkrétní dny či hodiny, nemělo toto jeho podání vliv na délku řízení. Na délku řízení však mělo vliv částečně neprojednatelné a částečně nepřípustné dovolání a nepřípustná ústavní stížnost, které žalobce v řízení ve věci podal a kterými bylo řízení prodlouženo více než o tři roky (tedy zhruba o 1/3). Co se týče významu předmětu řízení, bylo by řízení na ochranu osobnosti řízením s typově zvýšeným významem pro účastníka, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Nelze však ponechat stranou ani skutečnosti, které v řízení vyplynuly, tedy že se co do charakteru řízení de facto nejednalo o žalobu o ochranu osobnosti, ale žalobu, kterou se žalobce snažil žalovanou donutit ke změně jejího stanoviska vůči němu, když žádal, aby své subjektivně vnímané soudy odvolala. S ohledem na to soud tento typ sporu vyhodnotil jako standartní. Soud vzal v potaz i skutečnost, že žalobce již měl povědomí o tom, že svůj tvrzený nárok na ochranu osobnosti uplatňuje nedůvodně, když již v řízení sp.zn. [Anonymizováno] ve kterém byla žalovaná z protrahovaného řízení pouze svědkyní, vyplynulo, že v souvislosti s jejími výroky nedošlo do závažného zásahu do jeho osobnosti, navíc žalobcem tvrzený zásah ani nebyl projeven veřejně a jednalo se o požadavek na úrovni soukromoprávní. Tomuto rovněž odpovídala i požadovaná omluva v daném řízení. Nelze přitom souhlasit se žalobcem, že peněžité odškodnění nemohl požadovat, jak jej informoval soud v související věci. Tamní soud pouze konstatoval, že peněžitá satisfakce následuje nepeněžité zadostiučinění. Žalobci ničeho nebránilo v řízení požadovat obojí. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako velmi snížený.

24. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byla ve vztahu k jeho průběhu dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud stanovil základní částku za 9 let a 5 měsíců trvání řízení v rozsahu 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši). Soud nevyšel z vyšší základní částky než je částka 15 000 Kč, když k této by přistoupil až pokud by doba řízení přesáhla 10 let. Soud tak dospěl k základní částce ve výši 128 125 Kč. Z důvodu procesní složitosti soud základní částku nemoderoval, protože tato se sama o sobě projevila v charakteru celého řízení, což soud následně zhodnotil v rámci významu daného řízení pro žalobce. Od základní částky však soud odečetl 30% pro počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly a dále o 35 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení Základní částku nakonec soud snížil o 20 % z důvodu velmi sníženého významu řízení pro žalobce. Celkem tedy soud základní částku ponížil o 85 % (tzn. 209 137,- Kč) a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 11.906,25,- Kč. S ohledem na to soud tuto částku s příslušenstvím žalobci ve výroku ad. I přiznal. Ve zbývající části soud žalobu zamítl včetně zbývajícího příslušenství.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 16 346,67 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 20. 6. 2024 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 6. 2024 náhrada 1 656,75 Kč za 140 ujetých km v částce 1 056,75 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 856,75 Kč ve výši 2 489,92 Kč.

Poučení