15 Co 412/2025 - 87

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČ [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 7. 2025, č. j. 10 C 107/2025-55 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že rozvázání pracovního poměru žalobce se žalovaným založeného pracovní smlouvou ze dne 30. 12. 2022 výpovědí danou ze strany žalovaného žalobci dne 26. 3. 2025 je neplatné a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 27 107,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že žalobce podal předmětnou žalobu na určení s tvrzením, že pro žalovaného pracuje jako redaktor a jeho práce se vztahuje k periodickému tisku – informačnímu zpravodaji [Anonymizováno]. Důvodem výpovědi bylo zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z pracovních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci a soustavné méně závažné porušení těchto povinností. Podle žalobce první výpovědní důvod nebyl naplněn a u druhého výpovědního důvodu namítl, že absentuje skutkové vymezení okolností, jimiž měl žalobce porušit své pracovní povinnosti. Nad rámec toho namítl, že se tvrzených porušení pracovních povinností uvedených ve 3 upozorněních nedopustil. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že na předmětném jednání zastupitelstva města žalobce nepřípustně kritizoval zaměstnavatele a šířil o něm nepravdivé a difamující informace, čímž došlo ke ztrátě nezbytné důvěry mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kdy při práci redaktora je kladen důraz na spolehlivost a poctivost zaměstnance. K soustavnému méně závažnému porušování pracovních povinností uvedl, že důvody výpovědi jsou popsány dostatečně konkrétně, jelikož skutkové vymezení důvodů výpovědi představují odkazy na konkrétní dokumenty uvedené v písemné výpovědi. Na porušení pracovních povinností byl žalobce zaměstnavatelem opakovaně upozorněn a s důvody každého upozornění byl seznámen. Všech vytýkaných porušení povinností se žalobce dopustil, proto žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu.

3. Soud I. stupně předně shledal, že žaloba byla podána ve lhůtě dané ust. § 72 zákoníku práce (dále jen ZP). Za prokázané měl, že pracovní poměr mezi účastníky byl založen pracovní smlouvou ze dne 30. 12. 2022 na dobu neurčitou, dle níž byl žalobce zaměstnán na pozici redaktora. Na základě listiny ze dne 26. 3. 2025 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodů zvlášť hrubého porušení pracovních povinností podle § 52 písm. g) ZP a pro soustavné méně závažné porušování těchto povinností. První důvod výpovědi je odůvodněn neoprávněným zásahem žalobce do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné a neoprávněné kritiky. Té se měl žalobce dopustit dne 26. 2. 2025 na zasedání zastupitelstva města, které bylo přenášeno online a je zveřejněno na webových stránkách města. Zde měl žalobce šířit o svém zaměstnavateli nepravdivé a difamující informace. Konkrétně měl uvést, že zaměstnavatel nemluví pravdu, když tvrdil, že redaktor města zajišťuje komunikaci s dopisovatelem. Tento pracovní úkon přitom vychází z pracovní náplně a jiných pracovních předpisů, kterými se redaktor řídí. Výpověď pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností není odůvodněná, výpověď neobsahuje popis žádného konkrétního porušení pracovních povinností, ale jen odkaz na písemná upozornění žalobce na porušování pracovních povinností ze dne 3. 3., 25. 3., 26. 3. 2025.

4. K výpovědnímu důvodu neoprávněným zásahem žalobce do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné a neoprávněné kritiky provedl soud důkaz přehráním videozáznamu z 15. zasedání zastupitelstva žalovaného konaného dne 26. 2. 2025, z něhož vyplynulo, že popis skutku neodpovídá faktické situaci na zasedání zastupitelstva. Ve výpovědi je uvedeno, že žalobce na veřejně přístupném jednání zastupitelstva uvedl, že zaměstnavatel nemluvil pravdu, když tvrdil, že redaktor města zajišťuje komunikaci s dopisovateli, avšak dle záznamu ze zasedání žalobce tuto svou povinnost nezpochybňoval, dokonce na její existenci sám výslovně odkazoval. Žalobce ve svém vystoupení poukazoval výlučně na skutečnost, že pro svoji komunikaci s daným dopisovatelem potřeboval z důvodu rozhodnutí redakční rady její součinnost, tedy zaslání konceptu oznámení pro dopisovatele předsedou redakční rady. Již proto, že skutkové vymezení důvodu výpovědi ve výpovědi neodpovídá skutečnému průběhu zasedání, nepovažoval soud I. stupně výpověď pro zvlášť hrubé porušení pracovních povinností za důvodnou. Současně konstatoval, že vystoupení žalobce týkající se kompetencí a dodržování pracovních povinností redaktora nemělo tvrzený difamační charakter. Ze záznamu plyne, že žalobce vyjádřil svůj nesouhlas se starostou žalovaného ohledně interpretace obsahu jeho pracovních povinností v návaznosti na proběhlé jednání redakční rady, účelem jeho vystoupení ale nebyla kritika zaměstnavatele. Jeho vyjádření zaznělo v rámci obrany proti dříve vyslovenému sdělení starosty k dotazu přispěvatelky, že odpověď, kterou neobdržela, jí měl zaslat žalobce. Až v návaznosti na toto sdělení a na výzvu starosty žalobce přednesl vlastní interpretaci rozsahu svých kompetencí a předestřel svůj pohled na věc spočívající ve vysvětlení, z jakého důvodu nemohl odpověď dopisovatelce odeslat. Mezi žalobcem a starostou proběhla oboustranně slušná diskuze a žalobce veřejně reagoval na skutečnosti, které o něm byly dříve starostou veřejně sděleny. Žalobce uvedl konkrétní informace a fakta, ze kterých jeho názor vycházel, a odkázal na jednání redakční rady, z něhož měl vzejít pokyn pro jejího předsedu sestavit odpověď. To, že jeho vyjádření nebylo nepodložené, vyplývá z vyjádření na zasedání přítomného člena redakční rady pana [Anonymizováno], který uvedl, že pokud předseda redakční rady koncept odpovědi pro dopisovatelku nezaslal, muselo se jednat o administrativní pochybení. Prezentované vyjádření žalobce bylo svým obsahem a formou slušné, věcné, a přiměřené, nikoliv přehnané, urážlivé či vulgární. Nešlo ani o žádnou kritiku zaměstnavatele, ale o oprávněnou obranu pronesenou v rámci slušně vedené diskuze. Takové vyjádření proto soud I. stupně hodnotil nikoliv jako porušení pracovních povinností, ale jako výkon ústavním pořádkem zaručeného práva na svobodu projevu.

5. Ke druhému výpovědnímu důvodu spočívajícímu v soustavném méně závažném porušování pracovních povinností soud I. stupně uvedl, že výpověď není skutkově vymezena (§ 50 odst. 4 ZP). Přisvědčil proto žalobci, že pouhý odkaz na 3 upozornění pro porušení pracovních povinností za dostatečně určité vymezení výpovědního důvodu považovat nelze, a že je zapotřebí tuto neurčitost odstranit výkladem projevu vůle zaměstnavatele podle pravidel stanovených v občanském zákoníku (§ 555 a § 556 o. z.). Z hlediska obsahového považoval výtky ze dne 25. 3. 2025 a 26. 3. 2025 za dostatečně určité, na rozdíl od výtky ze dne 3. 3. 2025, v níž závadné jednání žalobce nebylo dostatečně konkretizováno. K porušení pracovních povinností žalobce mělo dojít proto, že neinformoval [jméno FO] o tom, že její příspěvek nebude zveřejněn a z jakého důvodu. Ve výtce ani ve výpovědi není příspěvek konkretizován, nespecifikoval ho starosta při předání výpovědi a ani ho nelze dovodit z průběhu zasedání zastupitelstva. V případě výtky ze dne 3. 3. 2025 tedy nelze ani výkladem projevu vůle jednoznačně dovodit, proč byla výpověď žalobci dána. Podle soudní judikatury jsou u soustavného méně závažného porušování povinností vyžadována nejméně 3 porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů. Protože jednání na veřejném zasedání města není porušením pracovní kázně a k výtce ze dne 3. 3. 2025 se nepřihlíží, nemůže existence 2 výtek ze dne 25. 3. 2025 a 26. 3. 2025, které by mohly představovat méně závažné porušení pracovních povinností, naplňovat podmínku soustavnosti dle § 52 písm. g) ZP a odůvodnit rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele. Věcně se proto těmito výtkami nezabýval a pro nadbytečnost zamítl důkazní návrhy k jejich prokázání, jakož i důkaz výtkou ze dne 7. 5. 202, která předchází datu podání výpovědi o více než 6 měsíců. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Za správný nepovažoval závěr soudu I. stupně, že vystoupení žalobce na jednání zastupitelstva města dne 26. 2. 2025 bylo oprávněnou obranou. Na předmětném jednání, které bylo veřejně přístupné, přenášeno online a zpřístupněno široké veřejnosti na webových stránkách města, žalobce výslovně uvedl, že zaměstnavatel nemluví pravdu o tom, že žalobce měl informovat přispěvatelku o neuveřejnění příspěvku a dále mu vytýkal neznalost předpisů souvisejících s vydáváním městského zpravodaje. Tyto výroky měly objektivně způsobilost poškodit dobrou pověst žalovaného a narušit nezbytnou důvěru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Tyto výroky odpovídají definici nepřípustné kritiky, které nebyly podložené pravdivými ani ověřitelnými fakty. Pokud by soud I. stupně provedl důkazy, které žalovaný navrhl, pak by zjistil, že tvrzení žalobce nejsou pravdivá, ani ověřitelná fakty a že se zjevně jednalo o neoprávněnou a nepřípustnou kritiku zaměstnavatele, že nemluví pravdu o povinnostech redaktora a že nezná předpisy související s vydáváním městského zpravodaje. Povinnost zdržet se jednání poškozujícího zaměstnavatele zaměstnanci ukládá § 301 písm. d) ZP. Veřejné zpochybnění pravdivosti vyjádření zaměstnavatele na oficiálním zasedání zastupitelstva překročilo rámec věcné debaty a naplnilo intenzitu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností ve smyslu § 52 písm. g) ZP. Podle žalovaného také vymezení důvodu výpovědi jednoznačně odpovídá tomu, jak se skutek stal. Nesprávně soud I. stupně posoudil i důvod výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností. Skutkový základ prvního vytýkacího dopisu byl stranám dostatečně zřejmý a určitý. Žalobci bylo vytýkáno, že neinformoval konkrétní přispěvatelku o nezveřejnění jejího článku a tato otázka byla předmětem veřejné debaty na jednání zastupitelstva dne 26. 2. 2025, na které je ve výtce odkazováno (a na aktuální číslo [Anonymizováno]). Ze záznamu předmětného jednání zastupitelstva jednoznačně vyplývá, že jde o příspěvek doručený dne 3. 2. 2025, o jehož zveřejnění rozhodla redakční rada na svém zasedání dne 11. 2. 2025 a oběma stranám tudíž muselo být zřejmé, že vytýkací dopis ze dne 3. 3. 2025 se týká právě tohoto příspěvku. I kdyby předmětná výtka nebyla dostatečně určitá, jsou zde další 2 výtky ze dne 25. a 26. 3 2025, které na sebe bezprostředně navazují a prokazují, že žalobce opakovaně nerespektoval pokyny zaměstnavatele. Navíc navazují na jednání zastupitelstva ze dne 26. 2. 2025 vztahující se jak k méně závažnému porušování pracovních povinností, tak k hrubému porušení pracovních povinností, a i s ohledem na dřívější písemné upozornění z května roku 2024 je třeba dvě na sebe navazující porušení posuzovat v kontextu celého pracovního chování žalobce. Tím, že soud I. stupně neprovedl žalovaným navržené důkazy procesně pochybil a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá, příp. aby byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Ke zvlášť hrubému porušení pracovní kázně uvedl, že žalovaný v odvolání zjevně zveličuje a v rozporu se skutečností popisuje a nedůvodně úkorně posuzuje závažnost vystoupení žalobce na zasedání zastupitelstva dne 26. 2. 2025. Toto vystoupení nebylo žádnou kritikou zaměstnavatele a šířením difamujících informací o něm, ale pouhou slušnou formou vedenou polemikou o tom, kdo měl přispěvatelku [jméno FO] informovat o nezveřejnění jeho příspěvku. Soud I. stupně zcela věrohodně celou situaci popsal. Pokud soud I. stupně neprovedl důkaz zápisem ze schůze redakční rady či výslechem navržených svědků, nepochybil, protože by ani na jejich základě nemohl učinit jiný závěr. I kdyby byl názor žalobce v otázce osoby zavázané formulovat odpověď mylný, nic to nemění na podstatě vystoupení žalobce, které nebylo kritikou, ale vyslovením názoru. Jednání žalobce nelze hodnotit jako porušení pracovních povinností, tím méně jako porušení závažným či dokonce zvlášť hrubým způsobem. I v případě soustavného méně závažného porušení pracovních povinností se žalobce ztotožnil s hodnocením soudu I. stupně, pokud jde o výtku ze dne 3. 3. 2025. Navíc je přesvědčen, že určitost výpovědního důvodu u soustavně méně závažného porušování pracovních povinností je dána v daleko širším rozsahu, než dovozuje soud I. stupně. Soudní judikatura týkající se posuzování neurčitosti nebo nesrozumitelnosti formulace výpovědního důvodu a výkladu projevu vůle zaměstnavatele podle pravidel stanovených v občanském zákoníku je zřejmá. Současně je třeba zdůraznit, že se tato judikatura vztahuje k situacím, kdy je výpovědní důvod nějak skutkově vymezen a jeho správný obsah je třeba zjistit právě výkladem projevu vůle. V daném případě je ovšem situace odlišná. Z § 50 odst. 4 ZP vyplývá, že důvod výpovědi musí být skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Jedná se o požadavek na skutkové vymezení a dále o požadavek na určitou obsahovou či informační kvalitu tohoto skutkového vymezení. Důvod výpovědi musí být konkretizován uvedením skutečnosti, v níž účastník spatřuje naplnění výpovědního důvodu. V daném případě skutkové vymezení výpovědního důvodu zcela absentuje. Není proto možné přistupovat k výkladu projevu vůle, protože není možné vykládat to, co neexistuje. Výklad soudu, že o kvalifikované porušování pracovních povinností může jít až tehdy, dopustí-li se zaměstnanec nejméně 3 porušení pracovních povinností menší intenzity, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost, je zcela v souladu se soudní judikaturou.

8. V replice k vyjádření žalobce žalovaný uvedl, že je to žalobce, který zjevně účelově zlehčuje závažnost svého veřejného vystoupení na předmětném zasedání zastupitelstva města Jeho tvrzení odporují samotnému obsahu záznamu z předmětného jednání zastupitelstva, jakož i zásadě loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli podle § 301 písm. d) zákoníku práce. Difamující kritika zaměstnavatele, která je způsobilá poškodit jeho vážnost a dobrou pověst představuje porušení pracovní kázně, jakkoliv je vyjádřena kultivovaně. Žalobce v daném případě prohlásil, že starosta města nemluví pravdu a nezná předpisy, čímž poškodil dobrou pověst žalovaného a narušil nezbytnou důvěru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Neprovedení navržených důkazů je zásadním pochybením soudu I. stupně, jelikož jen na základě nich mohl soud I. stupně zjistit úplný skutkový stav věci. Rovněž i výpovědní důvod spočívající v soustavném méně závažném porušování pracovních povinností byl vymezen určitě, jak již bylo rozvedeno v odvolání.

9. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Odvolací soud proto věc projednal a přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 o. s. ř. v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil přijmout odpovídající skutkové a právní závěry. Pokud důkazní návrhy žalovaného (konkretizované v odstavci 26. odůvodnění napadeného rozsudku) pro nadbytečnost zamítl, nijak procesně nepochybil, neboť rovněž i odvolací soud z totožného důvodu neprovedl důkazy opakovaně navržené žalovaným též v odvolacím řízení. Skutkový stav věci byl zjištěn úplně, proto z něho odvolací soud vychází i v odvolacím řízení. Předně lze konstatovat, že mezi účastníky není sporné, že žalobce byl u žalovaného v pracovním poměru, v jaké pozici a na základě, jaké pracovní smlouvy. Lze tudíž v tomto směru plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Sporné není ani to, kdy a jakého obsahu žalobce obdržel výpověď z pracovního poměru a že žaloba na určení neplatnosti této výpovědi byla u soudu podána v zákonem stanovené lhůtě. Lze proto v tomto směru odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Sporné mezi účastníky nadále zůstává to, zda byl naplněn žalovaným uplatněný důvod výpovědi, který podřadil pod ustanovení § 52 písm. g) ZP.

11. Výpověď ze dne 26. 3. 2025 jako první důvod obsahuje následující tvrzení: Důvodem výpovědi je zvlášť závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vámi vykonané práci, které spatřuji v neoprávněném zásahu do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné a neoprávněné kritiky z Vaší strany. Jakýkoliv neoprávněný zásah do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné (neoprávnění) kritiky ze strany zaměstnance znamená porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) Z.P. Konkrétně jste dne 26. 2. 2025veřejně prohlásil na jednání zastupitelstva města, které bylo přenášeno online a je zveřejněno na webových stránkách města, že váš zaměstnavatel nemluví pravdu, když tvrdil, že redaktor města zajišťuje komunikaci s dopisovateli. Přitom tento pracovní úkon vychází z pracovní náplně i jiných právních předpisů, kterými se redaktor řídí. Ze své pozice redaktora jste šířil o zaměstnavateli nepravdivé a difamující informace a z toho důvodu došlo ke ztrátě nezbytné důvěry mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem při výkonu práce redaktora, kde je kladen důraz na spolehlivost a poctivost zaměstnance.

12. Z hlediska požadavků kladených ustanovením § 50 odst. 4 ZP na skutkové vymezení výpovědního důvodu je nepochybné, že výpověď pro zvlášť závažné porušení pracovních povinností splňuje zákonné náležitosti. Soud I. stupně se proto správně zabýval tím, zda tvrzený skutek uvedený ve výpovědi stal. Za tím účelem se seznámil (pochopitelně se s ním seznámil i odvolací soud) s obsahem videozáznamu 15. zasedání zastupitelstva, který je přístupný na webových stránkách žalovaného. Z videozáznamu plyne, že žalobce na zasedání vystoupil až na výzvu starosty, aby vysvětlil, proč nebyla pravidelná dopisovatelka do [Anonymizováno] informována o tom, že nebude otištěn jeden z jejích příspěvků. Jak žalobce, tak i starosta se účastnili redakční rady, která rozhoduje o otištění příspěvků v [Anonymizováno], a oba na zasedání poskytli shodné sdělení, že rada rozhodla o tom, že příspěvek pravidelné dopisovatelky nebude otištěn. Žalobce nezpochybňoval další sdělení starosty, že je to redaktor, který komunikuje s dopisovateli, dokonce tuto povinnost redaktora výslovně potvrdil. V tomto konkrétním případě se ale žalobce snažil opakovaně upozornit na to, že redakční rada rozhodla nejen o tom, že příspěvek pravidelné dopisovatelky nebude otištěn, ale zároveň i o tom, že předseda redakční rady pro ni připraví oznámení, které pak žalobce dopisovatelce teprve zprostředkuje. Toto tvrzení žalobce starosta v diskuzi s ním pominul a opakovaně uvedl, že rada rozhodla, že nebude příspěvek otištěn, a že zprostředkovat to měl pravidelné dopisovatelce žalobce. V reakci na to žalobce výslovně pronesl: „ ….. tak to už není pravda….“ a zopakoval, že předseda redakční rady měl napsat vyjádření celkem třem dopisovatelům, jak se rada postavila k jejich příspěvkům. Jeho tvrzení na zasedání v podstatě potvrdil člen redakční rady p. [jméno FO], když uvedl, že pokud na článek nebylo odpovězeno předsedou redakční rady, tak se asi stal nějaký administrativní omyl.

13. S ohledem na výše uvedené a také na podrobný popis průběhu zasedání, jak je uveden v odstavci 13. odůvodnění napadeného rozsudku lze souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že skutkové vymezení důvodu výpovědi neodpovídá skutečnému průběhu zasedání, respektive odpovídá mu jen zčásti. Žalobce sice skutečně pronesl, v přeneseném slova smyslu, že starosta nemluví pravdu, avšak v jiné souvislosti, než je tvrzeno ve výpovědi. V celém svém vystoupení nezpochybnil povinnost redaktora komunikovat s dopisovateli jako takovou, opakovaně pouze poukazoval na to, že pro svoji komunikaci v konkrétním případě potřeboval součinnost předsedy redakční rady, jak o tom redakční rada podle něho rozhodla.

14. Ustanovení § 301 písm. d) ZP zaměstnanci ukládá povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Žalovaný ve výpovědi tvrdí, že žalobce toto ustanovení porušil a že vytýkaným skutkem neoprávněně zasáhl do dobré pověsti zaměstnavatele formou neoprávněné a nepřípustní kritiky. Dle soudní judikatury právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. Při posuzování otázky (ne)oprávněného zásahu do dobré pověsti formou zveřejnění difamující informace (kritiky) se zpravidla dostává právo na zachování dobré pověsti a právo na svobodu projevu do střetu. Při výkonu základního práva na svobodu projevu může dojít k zásahu do práva na zachování dobré pověsti osoby zveřejněním nepravdivých informací či znevažujících skutkových tvrzení, která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou pověst dotčené osoby, a naopak k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti osoby nedojde v případě, že jde o kritiku právem přípustnou či oprávněnou. Má-li jít o kritiku přípustnou, musí být věcná a konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy, i místa (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1551/2011 nebo 30 ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3567/2010).

15. Okolnosti, za kterých žalobce na zasedání pronesl, že starosta nemluví pravdu, jsou podrobně popsány odstavci 19. odůvodnění rozsudku. Plyne z něho, že žalobce se na zasedání zastupitelstva nedostavil s cílem na zasedání vystoupit a starostu, jakkoliv kritizovat. Do diskuze byl zapojen až v souvislosti s otázkou, proč nebyla pravidelná dopisovatelka informována o tom, že nebyl otištěn její příspěvek a poté, kdy byl starostou vyzván, aby se k tomu vyjádřil. K nastíněné otázce klidně, věcně a slušně poskytl vysvětlení a konkrétní informace o rozhodnutí redakční rady, jejíž předseda měl pro dopisovatelku sestavit odpověď a žalobce ji pak měl zprostředkovat. Lze souhlasit se soudem I. stupně, že vyjádření žalobce bylo veřejnou reakcí (obranou) na skutečnosti, které o něm byly starostou veřejně sděleny, tedy že měl dopisovatelku jako redaktor v souladu s jeho povinnostmi bez dalšího informovat. Pakliže ale žalobce veřejně prohlásil, že starosta nemluví pravdu (tento výrok žalobce soud I. stupně při hodnocení důkazů nezmiňuje), správně žalovaný namítá, že se tím se dopustil jeho kritiky, kterou na místě nemohl obhájit ničím jiným než svým tvrzením (písemný zápis z jednání redakční rady nebyl k dispozici). Protože ale člen rady p. [jméno FO] přímo na zasedání tvrzení žalobce potvrdil tím, že nezaslání konceptu odpovědi předsedou redakční rady bylo administrativním pochybením, je nepochybné, že kritika žalobce nebyla nepodložená neboli byla oprávněná. Prohlásil-li tedy žalobce veřejně na adresu starosty, že nemluví pravdu, avšak ve zcela jiném kontextu, než bylo ve výpovědi z pracovního poměru skutkově vymezeno a navíc oprávněně, nemohl se dopustit tvrzeného porušení pracovních povinností intenzitou zvlášť závažnou. Takovou intenzitu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů by nebylo možné shledat ani v případě, že by výrok žalobce nebyl oprávněnou kritikou (jak byl žalovaný připraven prokazovat navržením dalších důkazů). Zde je nutné znovu poukázat na průběh celého vystoupení žalobce, a v jakém kontextu výrok pronesl (již uvedeno shora a popsáno v napadeném rozsudku). Pokud žalovaný v odvolání zmínil, že žalobce na adresu starosty také prohlásil, že nezná předpisy související s vydáváním městského zpravodaje, jde o skutek, který neučinil předmětem výpovědi, proto se jím soud I. stupně správně nezabýval a nezabýval se jím ani soud odvolací. Ve shodě s okresním soudem odvolací soud proto činí závěr, že výpověď z pracovního poměru pro zvlášť závažné porušení povinností plynoucích z právních předpisů je neplatná.

16. Výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 3. 2025 dále obsahuje následující důvod výpovědi: Dalším důvodem výpovědi z pracovního poměru je soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, na které jste byl upozorněn možností výpovědi. Konkrétně se jednalo o upozornění na porušení pracovních povinností ze dne 3. 3. 2025, 25. 3. 2025 a 26. 3. 2025.

17. Dle § 50 odst. 4 ZP dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, musí důvod výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

18. Dle soudní judikatury musí být v písemné výpovědi výpovědní důvod uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude moci být dodatečně měněn (srovnej např. rozhodnutí NS ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67).

19. Druhý výpovědní důvod obsahuje pouze to, že výpověď je dávána pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností s odkazem na 3 dopisy, v nichž měl být žalobce upozorněn na porušení pracovních povinností. Porušování pracovních povinností není ve výpovědi ani ve stručnosti specifikováno a vytýkací dopisy nebyly součástí samotné výpovědi. Jak již bylo uvedeno, výpověď musí být dostatečně určitá a srozumitelná, musí v ní být konkrétně popsány skutky, které zaměstnavatel považuje za soustavné méně závažné porušení povinností, musí z ní být zřejmé, že se jedná o soustavné porušování povinností a že v přiměřené době nedošlo k žádné nápravě. Samotný vytýkací není výpovědí, jedná se o krok, kterým zaměstnavatel zaměstnanci dává šanci, aby napravil své jednání a aby se další porušení pracovních povinností neopakovalo. Samostatně musí být jako právní jednání zaměstnavatele přezkoumatelná výpověď, která proto musí obsahovat skutkové vymezení výpovědního důvodu, což nenaplňuje pouhý odkaz na dopisy, byť jsou tyto specifikovány konkrétními daty. Pakliže v daném případě zcela absentuje alespoň stručné vymezení výpovědního důvodu, které by umožnilo soudu posoudit bez dohledávání dalších dokumentů, zda byla výpověď podána včas, kdy byly vytýkací dopisy žalobci doručeny, zda mu byla dána možnost k nápravě, k jakému pochybení a kdy došlo apod. nelze mít za splněné podmínky dané ustanovením § 50 odst. 4 ZP, což nelze odstranit ani výkladem projevu vůle zaměstnavatele. Dle odvolacího soudu je tudíž výpověď pro tvrzené soustavné méně závažné porušování pracovních povinností již proto neplatná.

20. Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy plně uspěl žalobce, který má dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady odvolacího řízení představují odměnu za 2 úkony právní pomoci (písemné vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání) po 3 700 Kč a 1 poloviční odměnu za úkon účasti na vyhlášení rozsudku 1 850 Kč, 3 režijní paušály po 450 Kč a DPH 21 % ve výši 2 226 Kč, tj. celkem 12 826 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ustanoveními § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení