15 Co 432/2024 - 840

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Adély Kaftanové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem U Nového dvora 1076/2, 142 00 Praha 4 proti žalovanému: [Anonymizováno] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 441 330 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. června 2024 č. j. 11 C 23/2006-778 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o věci samé I. a II. a v nákladových výrocích V. a VI. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v nákladovém výroku III. mění jen tak, že výše nákladů činí 8 400 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se v nákladovém výroku IV. mění jen tak, že výše nákladů činí 8 400 Kč, jinak se potvrzuje.

IV. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 750 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 750 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po žalovaném zaplacení částky 220 665 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p.a. za dobu od 1. 2. 2005 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala po žalovaném zaplacení částky 220 665 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení p. a. za dobu od 1. 2. 2005 do zaplacení (výrok II.), uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7 500 Kč (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7 500 Kč (IV.), uložil žalobci a) povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] na náhradě nákladů řízení částku 5 963 Kč (výrok V.) a uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] na náhradě nákladů řízení částku 5 963 Kč (výrok VI.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobci domáhali zaplacení finanční náhrady za bezdůvodné obohacení získané na jejich úkor tím, že v období od 1. 1. do 31. 12. 2004 byla na jejich pozemcích v katastrálním území [adresa], obec [adresa], umístěna pozemní komunikace ve vlastnictví [adresa], tvořící součást [nazev]. Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky zastavených pozemků každý v rozsahu id. . Pozemky získali děděním po svém otci [Jméno žalobce A], který zemřel dne [datum]. Žalovaný pozemky k umístění komunikace užíval bez jakéhokoliv právního důvodu.

3. V průběhu řízení žalobci omezili své požadavky co do rozsahu pozemků v katastrálním území [adresa], za jejichž užívání žádali finanční náhradu, a řízení bylo částečně zastaveno. Učinili tak v reakci na výsledky řízení vedeného před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] o žalobě žalovaného proti žalobcům na určení vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území [adresa], které jsou vedeny v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalobců (resp. u nichž je/bylo v katastru nemovitostí vedeno duplicitní vlastnictví žalovaného a žalobce a/) a které jsou dotčeny stavbou [nazev]. V závěru řízení žalobci požadovali finanční náhradu za užívání pozemků parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] (o celkové výměře 14 711 m), které jsou vymezeny geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. [číslo], vyhotoveným společností [právnická osoba]., IČO [IČO], se sídlem [adresa], ověřeným oprávněným zeměměřickým inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO] dne 28. 7. 2022 pod č. [číslo] a potvrzeným Katastrálním úřadem [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], dne 28. 7. 2022 pod č. [číslo], který je nedílnou součástí rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 11. 2023 č. j. [spisová značka].

4. Ohledně výše uvedených pozemků skončilo řízení vedené před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] zamítnutím žaloby na určení vlastnictví [adresa], a to právě výše zmíněným rozsudkem Městského soudu v [adresa]. V uvedeném rozsudku soud dovodil, že žalobci pozbyli v důsledku přijetí restitučních předpisů vlastnické právo i k těmto pozemkům. Jde o pozemky, které byly zastavěny stavbou [nazev] spolu s pozemky vyvlastněnými otci žalobců [Jméno žalobce A] rozhodnutím [orgán] v [adresa] ze dne 26. 1. 1987, [číslo] pro účely této stavby. (Vyvlastňovacím rozhodnutím bylo rozhodnuto o vyvlastnění části pozemku č. parc. [číslo] o výměře 34 905 m a části pozemku č. parc. [číslo] o výměře 1722 m, vše v katastrálním území [adresa]; vyvlastňované části pozemku byly vyznačeny v situaci č. [číslo]. c) zákona č. 172/1991 Sb., a proto byla žaloba [nazev] zamítnuta.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že rozhodné pozemky (viz odstavec 3. výše) byly zabrány současně s vyvlastňovanými pozemky a v letech 1988 a 1989 na nich probíhala stavba [nazev]. Z tohoto důvodu nebylo možné a není možné pozemky užívat (až do současnosti). Dále zjistil, že žalobci, vědomi si toho, že jejich otci byly před 1. 1. 1990 zabrány a vyvlastněny pozemky, avšak netušíc jaké přesně, požádali z opatrnosti jak podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tak podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, včas o vrácení celých pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa].

6. Výzvou ze dne 26. 9. 1991 se žalobci obrátili na Výstavbu inženýrských staveb, vyzvali jí k vydání parcel č. [číslo] a [číslo] v katastrálním území [adresa] s vysvětlením, že parcely byly ve vlastnictví jejich otce [Jméno žalobce A], zemřelého [datum], na základě postupní smlouvy ze dne 10. 1. 1951, že v případě těchto parcel došlo k jejich vyvlastnění na základě rozhodnutí příslušného bývalého obvodního národního výboru a že rozhodnutí bylo pravděpodobně otci doručeno, avšak nedošlo k proplacení náhrady. Výzvou ze dne 16. 11. 1992 žalobci uplatnili nárok dle zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu [adresa] s tím, že uplatňují „nárok dle výše citovaných zákonů § 9 odst. 1 na nemovitosti v KÚ [adresa], jež byly vyvlastněny, což odpovídá § 6 odst. 1“; nárok uplatnili jako oprávněné osoby dle § 4 odst. 2, písm. c) zákona o půdě, tj. jako syn a dcera po původním vlastníkovi [Jméno žalobce A]. Pozemkový úřad vedl restituční nárok jako uplatněný a (zcela) neprojednaný ještě v období po zahájení soudního řízení.

7. Soud I. stupně ke stěžejní obraně žalovaného zkoumal, zda se žalobci s ohledem na okupaci pozemků státem v době nesvobody mohou domáhat svých nároků z titulu vlastnického práva, mimo jiné i nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných pozemků v roce 2004. Došel k totožným právním závěrům jako Městský soud v [Anonymizováno] v rozsudku ze dne 24. 11. 2023 č. j. [spisová značka], přičemž respektoval závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023 č. j. 28 Cdo 1394/2023-1765 (zrušující rozsudek Nejvyššího soudu vydaný ve věci vedené před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], na jehož závazné závěry reagoval Městský soud v [Anonymizováno] vydáním rozsudku sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud ve sporu o určení vlastnického práva mezi týmiž účastníky ke stejným pozemkům poukázal na ustálené závěry soudní praxe, podle nichž mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o.s.ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniku, případně jiných osob. Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se pak rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální tak nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyl bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci a nemůže uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud připomněl, že za určitých skutkových okolností zejména, když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit, protože nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy. Je tomu tak v situacích, kdy v době, v níž bylo možné uplatnit restituční nárok na vydání nemovitostí byly nemovitosti evidovány v katastru nemovitostí jako ve vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly a tyto osoby neměly k uplatnění práva podle restitučních předpisů žádný rozumný důvod, neboť jejich vlastnické právo nebylo nikým zpochybňováno.

8. Protože soud I. stupně zjistil, že žalobci restituční nárok uplatnili nikoliv jen k pozemkům vyvlastněným rozhodnutím [orgán] ze dne 26. 1. 1987 [číslo] ale ke všem fakticky okupovaným pozemkům (žalobci si nebyli jisti, co všechno bylo státem převzato, proto, jak sami uváděli, strýc žalobců koncipoval restituční návrh obecně a široce), žalobci vlastnické právo k rozhodným pozemkům pozbyli a v roce 2004 vlastníky rozhodných pozemků nebyli. Nemohlo jim proto vzniknout právo na vydání požadované finanční náhrady za bezdůvodného obohacení získané bezesmluvním užíváním rozhodných pozemků. Vlastnické právo žalobců k rozhodným pozemkům může být konstituováno pouze v restitučním řízení, které dosud neskončilo.

9. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně přiznal úspěšnému žalovanému proti neúspěšným žalobcům právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Platební povinnost rozdělil mezi žalobce rovným dílem. Přiznaná částka 15 000 Kč (celkem) zahrnuje zaplacenou zálohu na znalecké posudky ve výši 9 000 Kč a paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., tj. částku 6 000 Kč za 20 úkonů po 300 Kč (sepis podání ze dne 8. 10. 2015, účast na jednání soudu dne [datum], sepis vyjádření ze dne 11. 1. 2016, sepis vyjádření ze dne 21. 11. 2016, sepis vyjádření ze dne 19. 7. 2017, sepis odvolání ze dne 24. 9. 2017, sepis vyjádření k odvolání ze dne 26. 10. 2017, sepis vyjádření ze dne 21. 7. 2018, sepis vyjádření ze dne 3. 10. 2018, účast na jednání soudu dne 4. 3. 2019, která přesáhla 2 hodiny, sepis vyjádření ze dne 26. 4. 2019, sepis vyjádření ze dne 19. 4. 2021, účast na jednání soudu dne 3. 5. 2021, účast na jednání soudu dne 3. 9. 2021, sepis vyjádření ze dne 24. 1. 2023, sepis vyjádření ze dne 1. 6. 2023, sepis vyjádření ze dne 21. 5. 2024, účast na jednání soudu dne 5. 6. 2024, účast na jednání soudu dne 26. 6. 2024).

10. Soud I. stupně nepokládal za účelné náklady žalovaného náklady na advokátní zastoupení. Presumoval u žalovaného jako statutárního města existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy a svá práva v tomto řízení bez toho, aby musel využívat pomoci advokáta. Připomněl rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž plyne, že zaměstnávají-li statutární města pracovníky s vysokoškolským právnickým vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3197/2018). Pouze za splnění zvláštních okolností, tedy tam, kde předmětem sporu byla velmi specializovaná problematika, která dosud nebyla soudy řešena, problematika s mezinárodním prvkem vyžadující znalost cizího práva, jazykové znalosti apod. by zastoupení statutárních měst advokátem bylo možné považovat za adekvátní (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 195/11 nebo sp. zn. I. ÚS 2315/15).

11. Výroky o nákladech státu vycházejí z ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně uložil neúspěšným žalobcům povinnost rovným dílem uhradit náklady vynaložené státem na zpracované znalecké posudky, tj. tu část znalečného (ve výši 11 926 Kč), která nebyla uhrazena ze záloh složených účastníky.

12. Rozsudek napadli včasným odvoláním všichni účastníci. Žalobci napadli rozsudek v celém rozsahu. Žalovaný napadl nákladové výroky III. a IV.

13. Žalobci navrhli, aby odvolací soud (po případném doplnění či opakování důkazů) žalobním návrhům žalobců vyhověl. Žalobci se ohradili proti tomu proti tomu, že soud I. stupně využil závěry rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 11. 2023 č. j. [spisová značka], proti nimž se nemohli nijak bránit, neboť jimi bylo odůvodněno rozhodnutí vydané v jejich prospěch. Podle žalobců není spravedlivé, aby nebyli pokládáni za vlastníky rozhodných pozemků v roce 2004 s odůvodněním, že obcházejí restituční zákonodárství. Podle žalobců nelze využít judikaturní závěry týkající se obcházení restitučního zákonodárství v této věci v neprospěch žalobců jako zapsaných vlastníků předmětných pozemků a vyrábět tak v rozporu s účelem restitučního zákonodárství novou křivdu. Žalobci nevěděli a vědět nemohli, že právě rozhodné pozemky (tj. pozemky, o něž jde v závěru tohoto řízení) byly v době do 31. 12. 1989 zastavěny, respektive obestavěny pozemní komunikací [nazev], neměli žádný důvod k uplatnění restitučního nároku na vydání právě rozhodných pozemků a ani jej ohledně těchto pozemků neuplatnili. Žalobci jsou tudíž přesvědčeni, že se nároku na poskytnutí náhrady za bezesmluvní užívání pozemků za období roku 2004 oprávněně domáhají z titulu svého vlastnického práva.

14. Žalobci poukázali na to, že vyvlastňovací rozhodnutí ze dne 26. 1. 1987 neobsahovalo žádnou grafickou nebo podobnou přílohu, vůbec z něho nebylo patrné, jaké konkrétní části tehdy vyvlastňovaných parcel byly vyvlastněním dotčeny. Podle rozhodnutí byla vyvlastněna plocha o celkové výměře 36 627 m - za situace, kdy výměra obou pozemků dotčených vyvlastněním (tedy č. parc. [číslo] a [číslo]) činila celkem 126 023 m. Teprve v roce 2022 vyšlo konkrétně najevo, a to po zpracování geometrického plánu [právnická osoba]., že kromě pozemků vyvlastněných stát zastavěl dalších 14 711 m, o něž jde v tomto sporu. Žalobci rozhodné pozemky (spolu s pozemky vyvlastněnými v roce 1987) nabyli podle dědického rozhodnutí Státního notářství pro [adresa] ze dne 28. 11. 1990 sp. zn. [spisová značka]. Restituční výzvy adresované Výstavbě inženýrských staveb a pozemkovému úřadu jsou sice obecné, ale výslovně hovoří o vydání pozemků, jež byly vyvlastněny. Výzvy tedy nezahrnovaly pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení a které vyvlastněny nebyly. Teprve v závěru řízení vedeného před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] se žalobci dozvěděli, že [nazev] byla postavena nejenom na vyvlastněných pozemcích, které jim ve skutečnosti nepatří, ale i na dalších jejich pozemcích. O okolnosti, že před 1. 1. 1990 fakticky zastavil či obestavěl nad rámec vyvlastnění dalších 14 711 m pozemků bez právního důvodu, stát sám nevěděl (nebyla mapa) a nemohl mít a neměl tak vůli k převzetí pozemků.

15. Žalobci předpokládali, že vyvlastněné pozemky byly z LV jejich otce po roce 1987 odepsány a nebyly ani předmětem dědění v roce 1990. Žalobci byli utvrzeni ve svém vlastnickém právu k mimo jiné i k rozhodným pozemkům, neboť žalovaný ohledně nich s nimi uzavřel kupní smlouvu dne 18. 4. 2005. V případě žalobce a) došlo dokonce k vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí (žalobce a/ posléze od kupní smlouvy odstoupil, neboť mu nebyla zaplacena kupní cena). U žalobkyně b) nedošlo k vkladu vlastnictví žalovaného podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Ke zpětnému vyznačení vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí nedošlo s ohledem na odmítavý postoj obce. Žalobce proto vede řízení o určení vlastnictví před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Teprve v roce 2006 podala obec žalobu na určení neplatnosti kupních smluv z dubna 2005, v níž poprvé sdělila, že převáděné pozemky, které žalobci považovali za vlastní, byly vyvlastněny jejich otci. Následně byla žaloba změněna na určení vlastnického práva obce k žalovaným k pozemkům (včetně pozemků, o jejichž užívání jde nyní v tomto řízení). I když žalobcům bylo známo, že jejich otci byly někdy v minulosti vyvlastněny nějaké pozemky, neměli objektivně ani subjektivně důvody spojovat vyvlastnění s pozemky, které na základě dědění po otci nabyli. Rozsah vyvlastnění nebyl objektivně zjistitelný nejméně do roku 2006, kdy žalovaný dohledal vyvlastňovací rozhodnutí a plánek [nazev], resp. do roku 2022 kdy byl vypracován geometrický plán společností [právnická osoba].

16. Žalobci dále uvedli, že i kdyby o vydání rozhodných pozemků restituční výzvou požádali, nic by se na jejich vlastnickém právu nezměnilo. Soud I. stupně dle jejich názoru nevysvětlil, na základě jaké právní skutečnosti žalobci (jejich otec) pozbyli vlastnické právo k rozhodným pozemkům. Před rokem 1989 se tak nestalo a na základě restitučních předpisů se tak stát nemohlo. Dle žalobců soud I. stupně nebyl oprávněn řešit otázku jejich vlastnického práva k rozhodným pozemkům v roce 2004 za situace, kdy žalobcům svědčí nabývací titul a byli v uvedeném roce jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Není také pravda, že by rozhodné pozemky byly zabrány (současně s vyvlastňovanými pozemky) pro výstavbu [nazev] otci žalobců, fakticky byly zabrány [právnická osoba]., kterému byl otec žalobců nucen pozemky přenechat jako součást tehdejší [číslo] v letech 1955-1956. Žalobci považují postup soudu I. stupně, který vnucuje postup podle restitučního zákonodárství vlastníku nemovité věci, jenž takovou ochranu nepotřebuje, a tímto způsobem jej existujícího vlastnického práva zbaví, za zjevně rozporný se základními právy garantovanými Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Žalobci dále zmínili, že podle sdělení [právnická osoba] ze dne 6. 11. 2023 pozemek ve zjednodušené evidenci PK parc. [číslo] [číslo][číslo] v katastrálním území [adresa] není evidován v interní databázi pozemků, ke kterým byl uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě.

17. Konečně žalobci poukázali na to, že jejich argumentaci shledal přiléhavou Městský soud [adresa] ve zrušujícím usnesení ze dne 23. 1. 2025 č. j. [spisová značka], které bylo vydáno v řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž se žalobce a) domáhá proti [Anonymizováno] určení vlastnictví mimo jiné k rozhodných pozemků (z důvodu duplicitně vedeného vlastnického práva).

18. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku ve výrocích o věci samé jako věcně správného. Zdůraznil, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobci z opatrnosti uplatnili restituční nároky v co nejširší možné míře – k celým parcelám č. [číslo] a č. [číslo] v katastrálním území [adresa], a to právě z toho důvodu, že v době uplatnění nároku nebylo zcela zřejmé, jakou část předmětných pozemků stát fakticky zabral pro výstavbu [nazev] (ať na základě vyvlastňovacího rozhodnutí nebo bez právního důvodu). Žalobci takto postupovali proto, aby postihli veškeré části pozemků, u kterých by mohli mít nárok na odškodnění, a aby žádnou část restitučního nároku nevynechali. Jednalo se v té době o naprosto standardní postup. Vnitřní rozpornost argumentace žalobců spočívá v tom, že rozsah vyvlastnění z roku 1987 nebyl podle jejich názoru objektivně zjistitelný (žalobci dokonce uvádějí, že se s obsahem vyvlastňovacího rozhodnutí seznámili až v roce 2006), zároveň však tvrdí, že uplatnili restituční nárok pouze k pozemkům takto vyvlastněným. Tvrzení žalobců, že stát neměl a nemohl mít vůli k faktickému převzetí rozhodných pozemků je nesrozumitelná v situaci, kdy stát předmětné pozemky fakticky zastavěl. Žalobci ve své argumentaci nepřípadně odkazují na nálezy Ústavního soudu, v nichž byla umožněna ochrana cestou obecných předpisů v situacích, kdy restituční nároky zanikly prekluzí. V posuzovaném případě nemůže dojít zamítnutím žaloby ke vzniku nové křivdy, když náhrady za odnětí vlastnického právase žalobci domohou skrze restituční předpisy.

19. I v případě, že by nebylo prokázáno uplatnění restitučních nároků ve vztahu k rozhodným pozemkům, nemohlo by být žalobě vyhověno. Judikatura dospěla k závěru, že podle obecných předpisů lze poskytnout ochranu vlastnickému právu, pokud k uplatnění restitučního nároku nedošlo, protože původním vlastníkům (jejich právním nástupcům) nemohly vzniknout pochybnosti o jejich vlastnickém právu, a to s ohledem na zápis v katastru nemovitostí i faktický stav (tj. v situacích, kdy původní vlastníci, resp. jejich právní nástupci, v rozhodné době pro uplatnění restitučního nároku 1/ byli jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, 2/ předmětné nemovitosti drželi a 3/ stát se k nim jako k vlastníkům choval). Tyto podmínky v případě žalobců splněny nejsou. Žalobci pozemky nedrželi, ani držet nemohli. Pokud uvádějí, že neměli žádný důvod k pochybnostem o vlastnickém právu k rozhodným pozemkům s odkazem na dědické řízení po jejich otci, logicky to odporuje skutečnosti, že uplatnili restituční nárok výslovně k pozemkům p. č. [číslo][číslo] [číslo][číslo]2 v katastrálním území [adresa]. Rovněž není možné, aby žalobci nevěděli v době uplatnění restitučních nároků o zastavěnosti pozemků komunikací [nazev], když žalobce a) v dalších soudních sporech opakovaně uvádí, že se sám ujal hospodaření na svých pozemcích poté, co Státní statek hlavního města Prahy, s. p., přestal na pozemcích v roce 1990 hospodařit. Projednávané věci je skutkově bližší věc, ve které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 987/18. Měla-li a mohla-li určitá osoba vědět, že v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku ve vztahu k určité nemovitosti je osobou oprávněnou k jeho uplatnění a že některý z restitučních důvodů výslovně dopadá na její situaci, nelze považovat bez ohledu na další vývoj judikatorního výkladu těchto restitučních důvodů za porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny či na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jestliže obecné soudy zamítnou její žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem s odkazem na to, že by tím byl obcházen účel a smysl daného restitučního právního předpisu.

20. Žalobci tedy nejsou (a v roce 2004 nebyli) vlastníky pozemků, za jejichž užívání žádají finanční náhradu, a nebudou aktivně legitimovanými ani v budoucnu, neboť podle ust. § 11 odst. 1, písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemek nebo jeho část vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn (obdobně to platí podle ust. § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). V posuzovaném případě tedy restituční náhrada nemůže spočívat ve vrácení vlastnického práva k rozhodným pozemkům, ale musí mít formu jinou (např. finanční).

21. Žalovaný pokládá za zcela správné (judikatuře odpovídající) závěry vyjádřené Městským soudem v [adresa] v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], za vnitřně rozporné naopak pokládá závěry vyjádřené ve zrušujícím usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 1. 2025 sp. zn. [spisová značka] (nosné důvody zrušujícího rozhodnutí jsou ostatně procesního charakteru a toto rozhodnutí není rozhodnutím konečným).

22. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil nákladové výroky III. a IV. tak, že každý ze žalobců bude uznán povinným zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 202 216,62 Kč. Dle žalovaného je v posuzovaném případě na místě přiznat i náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení. Odepření náhrady nákladů na právní pomoc veřejnoprávní korporaci z hlediska jejich neúčelnosti musí reflektovat povahu a okolnosti sporu, neboť činnost zaměstnanců s právnickým vzděláním je zaměřena především na oblast působení korporace v rámci její přenesené (správní) působnosti, případně na běžnou agendu její samostatné působnosti. Tento spor se zcela vymyká běžné agendě žalovaného a zastoupení advokátem proto bylo nejen účelné, ale i nutné. Spor má značný přesah do dalších souvisejících soudních sporů, bylo třeba podrobně zkoumat aktivní věcnou legitimaci žalobců a v této souvislosti aplikovat restituční předpisy za využití související judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

23. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě přiznat jen paušální náhradu hotových výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., bylo by nutné tuto náhradu zvýšit, neboť soud I. stupně, ačkoliv přiznal náhradu za 7 účastí při jednání dle ust. § 11 odst. 3, písm. c) vyhlášky, opomněl přiznat náhradu za přípravu účasti na tato jednání dle ust. § 1 odst. 3, písm. b) vyhlášky.

24. Žalobci se k odvolání žalovaného vyjádřili tak, že daný spor se v běžné agendě [Anonymizováno] nevymyká. Dle žalobců jsou navíc splněny předpoklady pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Důvodem vedení tohoto řízení byla okolnost, že stát jako právní předchůdce žalovaného a posléze sám žalovaný po roce 1993 nezanesl změny vyplývající z vyvlastnění předmětných pozemků do příslušné evidence nemovitostí. Sám žalovaný pak po dlouhou dobu (přinejmenším do uzavření kupních smluv ohledně předmětných pozemků v roce 2005) naopak žalobce utvrzoval v oprávněnosti jejich nároku. Při jednání odvolacího soudu žalobci doplnili, že zastavení řízení o jejich požadavku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání pozemků, ohledně nichž bylo v řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] určeno vlastnické právo hlavního města Prahy (pozemků o rozloze 36 627 m), nelze pokládat za procesní zavinění žalobců, neboť žalobci v této části podali žalobu proto, že žalovaná po uzavření kupní smlouvy v roce 2005 dlouho váhala s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí (a u žalobkyně b/ k vkladu nedošlo vůbec).

25. Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání žalobců není důvodné a že odvolání žalovaného je důvodné toliko částečně.

26. Soud I. stupně opatřil dostatek skutkových zjištění pro rozhodnutí ve sporu a jeho skutková zjištění odpovídají obsahu provedených důkazů a (částečně shodným) tvrzením účastníků. Stěžejním zjištěním je dotčení i rozhodných pozemků stavbou [nazev] do konce roku 1989 a fakt, že žalobci včas uplatnili restituční nárok mimo jiné k rozhodným pozemkům, které nebyly právnímu předchůdci žalobců (otci žalobců) vyvlastněny rozhodnutím [orgán] ze dne 26. 1. 1987 [číslo]. Skutkový závěr soudu I. stupně, že výzvy adresované Výstavbě inženýrských staveb a Pozemkovému úřadu [adresa] pokrývají veškeré části pozemků v katastrálním území [adresa], ohledně kterých mohl vzniknout nárok na odškodnění podle restitučních předpisů, je logický, neboť odpovídá obecnému textu výzev a okolnosti, že žalobci (jak sami opakovaně zdůrazňují) nebyli schopni přesně vymezit, jakou část původních parcel č. [číslo][číslo] [číslo][číslo] na stavbu [nazev] zabral/vyvlastnil. Smysl výzev odpovídá i obvyklé a pochopitelné praxi v době, kdy mohly být restituční nároky uplatněny.

27. Právní posouzení věci soudem I. stupně je rovněž správné. Stěžejní závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobců ve sporu soud I. stupně přiléhavě opřel o závazné právní názory vyjádřené ve sporu stejných účastníků ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. [spisová značka].

28. Při posuzování stěžejní otázky, zda žalobci v roce 2004 byli vlastníky rozhodných pozemků nelze pominout ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku („zákon o půdě“), podle kterého budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Použití zákona o půdě (a nikoliv zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) lze v posuzovaném případě dovodit z ust. § 30 tohoto zákona (rozhodné pozemky byly podle tvrzení žalobců v době využití státem k výstavbě komunikace užívány k zemědělským účelům).

29. K uvedené restituční skutkové podstatě Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil (citováno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1272/2019), že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 78/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věcem, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1202/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001 sp. zn. 28 Cdo 779/2001). K převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. 22 Cdo 18/2006 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3908/2014).

30. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přitom v případech, kdy byla nemovitost státem v rozhodném období převzata bez právního důvodu, formulován a odůvodněn závěr, podle něhož se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 o. s. ř.), mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení restitučního právního předpisu (srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05)… 31. Je třeba připomenout, že Ústavní soud ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 formuloval ve vztahu k restituční skutkové podstatě dle ust. § 6 odst. 1, písm. p) zákona o půdě právní závěr, že restituční zákony ve skutečnosti legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Žalobci se mýlí ve svém přesvědčení, že faktické zmocnění pozemků v rozhodném období nemůže vést ke vzniku vlastnického práva státu a k pozbytí jejich vlastnického práva k rozhodným pozemkům. Právním titulem ke vzniku vlastnického práva státu v případech podřaditelných pod ust. § 6 odst. 1, písm. p) zákona o půdě, není faktická držba (okupace) pozemků státem/jinou právnickou osobou v rozhodném období, nýbrž zákon o půdě, který nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991. Jinými slovy, je-li naplněna skutková podstata dle ust. § 6 odst. 1, písm. p) zákona o půdě, pozbyly oprávněné osoby svého (formálního) vlastnického práva k nemovitostem ke dni účinnosti zákona o půdě a jejich vlastnické právo lze obnovit pouze dle restitučního předpisu (vydáním věci).

32. Otázkou, zda lze pod ust. § 6 odst. 1, písm. p) zákona o půdě podřadit stav, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval místní komunikace, se soudní praxe zabývala a odpověděla na ni kladně (viz především výklad v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1272/2009 ze dne 23. 10. 2019 a v něm citovaná rozhodnutí). Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1272/2019 připomněl, že soudní judikatura za určitých výjimečných skutkových okolností dovodila možnost ochrany vlastnického práva postupem dle obecných předpisů, tj. vyloučení použití restitučních předpisů. Jde o situace, kdy oprávněná osoba k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, neboť její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4182/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). O zpochybnění vlastnického práva pak jde i v případě, že restituent daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučního předpisu musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).

33. V posuzovaném případě není na místě uvažovat o naplnění judikaturně dovozených výjimečných skutkových okolností, pro které by se žalobci mohli dovolávat svého zcela formálního vlastnického práva k rozhodným pozemkům v roce 2004 a žádat vydání bezdůvodného obohacení za „užívání“ pozemků v tomto roce již proto, že žalobci restituční nárok dle zákona o půdě k předmětným pozemkům uplatnili a zákonného odškodnění (zřejmě náhradní formou, neboť vydání věci vylučuje ust. § 11 odst. 1, písm. c/ zákona o půdě) tak stále mohou dosáhnout.

34. Argumentaci obsaženou ve zrušujícím usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 1. 2025 sp. zn. [spisová značka] odvolací soud rozhodující v této věci nevyužil, neboť se nejeví souladnou s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz výše).

35. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé I. a II. potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

36. Současně byly pro věcnou správnost potvrzeny i výroky o nákladech státu (V. a VI.). Z procesního pohledu byli žalobci ve sporu zcela neúspěšní, neboť za jejich procesní neúspěch je třeba v souladu s ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. pokládat i částečné zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby. Dvěma částečnými zpětvzetími žaloby žalobci zjevně nereagovali na žádné chování žalovaného (jímž by byl jejich požadavek částečně uspokojen) učiněné v průběhu řízení.

37. Soud I. stupně přiléhavě žalovanému proti žalobcům přiznal dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř.) právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Správně nenalezl žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo na místě žalovanému právo na náhradu nákladů odepřít dle ust. § 150 o. s. ř. Žalobci zmíněná okolnost (která měla být důvodem pro zahájení a vedení tohoto řízení), že stát nezanesl změny vyplývající z vyvlastnění pozemků do příslušné evidence nemovitostí, způsobila obtíže nejen žalobcům, ale i žalovanému, který byl po období nesvobody jako majetkově samostatná veřejnoprávní korporace konstituován dne 24. 11. 1990 (zákonem č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praha) a který nabyl vlastnictví majetku od státu účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

38. Soud I. stupně za účelně vynaložené náklady žalovaného správně pokládal nespotřebovanou zálohu na znalečné a hotové výdaje nezastoupeného účastníka. Přiléhavě zohlednil pevně ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v otázce posuzování účelnosti statutárními městy a jejich městskými částmi vynaložených nákladů na advokátní zastoupení v řízení. Předpoklad dostatečného materiálního a personálního vybavení žalovaného (největšího statutárního města) k vedení tohoto sporu, který souvisí se standardní správou statutárního města o vlastní majetek, bez pomoci advokáta je bezpochyby uplatnitelný a vyvrácen nebyl. Předmětem tohoto sporu nebyla vysoce specializovaná problematika, s níž by se žalovaný nesetkával. Jak je odvolacímu soudu známo z úřední činnosti, soudní spory o vydání bezdůvodného obohacení tohoto typu vedené proti hlavnímu městu Praze se v praxi objevují dlouhodobě a pravidelně včetně přesahu do restituční problematiky.

39. Soud I. stupně však pochybil při stanovení hotových výdajů nezastoupeného účastníka dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť žalovanému nepřiznal v rozporu s ust. § 1 odst. 3, písm. b) vyhlášky 6× přípravu účasti na jednání po 300 Kč. Správná výše účelně vynaložených nákladů žalovaného je tedy o 1 800 Kč vyšší a představuje částku 16 800 Kč. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v nákladových výrocích III. a IV. dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil jen tak, že výše nákladů, kterou má zaplatit každý ze žalobců, činí 8 400 Kč. Ohledně samotného uložení náhradové povinnosti, lhůty k plnění a místa plnění odvolací soud tyto nákladové výroky dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

40. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud úspěšnému žalovanému (ve věci samé) přiznal proti neúspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů této fáze řízení. Účelně vynaložené náklady žalovaného odpovídají částce 1 500 Kč, která představuje 5× paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka po 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. za úkony: sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání žalobců, sepis doplnění vyjádření k odvolání žalobců, účast na jednání odvolacího soudu dne 27. 2. 2025 a příprava na tuto účast. Odvolací soud stejně jako soud I. stupně rozdělil náhradovou povinnost mezi žalobce rovným dílem.