15 Co 447/2024 - 188

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Adély Kaftanové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán] sídlem [adresa] korespondenční adresa: [správní orgán], [orgán] sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. srpna 2024, č. j. 7 C 307/2019-155, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., v části týkající se žaloby o přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč[Anonymizováno]s příslušenstvím, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žádnému z účastníků.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně:

1. Zamítl žalobu na zaplacení 364 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 100 000 Kč od 23. 11. 2019 do zaplacení [výrok I.].

2. Uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok II.].

2. Rozhodl tak o žalobě na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Žalobce se žalobou ve znění připuštěných změn konkrétně domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 11. 2019 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy, vniklé mu v důsledku nepřiměřené délky správního řízení o žádosti o náhradu škody dle § 112 zákona č. [Anonymizováno] (dále jen „VP“). Současně se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 264 000 Kč z titulu nemajetkové újmy, vniklé mu v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení, tj. řízení ve zde projednávané věci.

3. Žalobce v žalobě uvedl, že v rámci jím vykonávané služby [funkce] nebylo řádně a včasně zpracováno jeho služební hodnocení za rok 2015. Podáním z 21. 3. 2017 proto vznesl stížnost na porušení práv dle § 153 VP. Pro případ nevyhovění stížnosti podal též žádost dle § 112 VP o náhradu škody, která mu uvedeným pochyběních vznikla, když mu nebyla přiznána část platu a doplatku náhrad zvýšených životních nákladů (dále společně též jako „plat“). Stížnost byla služebním orgánem v rámci dopisu z 28. 3. 2018 shledána jako nedůvodná. Současně vznesenou žádostí o náhradu škody se služební orgán vůbec nezabýval a celou věc označil za vyřízenou. Žalobce proto 30. 3. 2018 podal novou, resp. opakovanou žádost o náhradu škody dle § 112 VP. Služební orgán rozhodující v prvním stupni žádost ze 30. 3. 2018 zamítl rozhodnutím ze 13. 7. 2018, č. j. [spisová značka]. Toto rozhodnutí k odvolání žalobce ministr obrany jakožto odvolací orgán následně rozhodnutím z 29. 4. 2019, č. j. [spisová značka], změnil tak, že žádosti se vyhovuje. Řízení o žádosti o náhradu škody bylo nepřiměřeně dlouhé. Za rozhodné pro počátek řízení o žádosti považuje žalobce již podání z 21. 3. 2017, kterým dotčený nárok vznesl. Jak prvostupňový, tak odvolací orgán překročily zákonem stanovené lhůty pro vyřízení věci. Kromě průtahů v jednotlivých fázích řízení bylo nepřiměřeně dlouhé i řízení jako celek. V důsledku nepřiměřené délky řízení mu vnikla nemajetková újma spočívající v negativním dopadu na jeho karieru [funkce]. V personálních systémech bylo po celo dobu řízení o žádosti zanesené nesprávné negativní hodnocení jeho služby. To mohlo hrát roli jednak při rozhodování o zkrácení jeho působení na [Anonymizováno]. Dále nesprávné služební hodnocení mohlo mít vliv na rozhodování služebních orgánů o případném služebním zařazení, vyslání ke studiu, prodloužení či neprodloužení služebního poměru apod. K zohlednění všech podstatných okolnosti případu je na místě vzít v potaz též období od konce února 2016, kdy mělo být jeho služební hodnocení za rok 2015 nejpozději zpracováno, do podání z 21. 3. 2017. Žalobce ve smyslu § 14 OdpŠk nejprve uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 750 000 Kč přímo u žalované. Ta v dopise ze 30. 10. 2019, č. j. [spisová značka], uznala pouze nepřiměřenost délky odvolacího řízení o žádosti a za toto pochybení se mu omluvila, ale přiměřené zadostiučinění v penězích mu neposkytla. Omluvu nepovažuje za přiměřené zadostiučinění. Vzhledem k okolnostem případu mu měla žalovaná poskytnout zadostiučinění v penězích. Kromě toho se poskytnutá omluva vztahovala pouze k průtahům v odvolacím řízení, nikoliv řízení jako celku. Omluvu navíc poskytl pouze podřízený osoby, která průtahy zapříčinila. Proto žalobce podal tuto žalobu. V průběhu řízení o žalobě pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vznesl též nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou samotného kompenzačního řízení.

4. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že řízení o žádosti na náhradu škody trvalo 13 měsíců, a to od podání žádosti z 30. 3. 2018 do rozhodnutí ministra z 29. 4. 2019. Naopak nepovažovala za okamžik zahájení řízení doručení podání z 21. 3. 2017. V něm žalobce žádost o náhradu škody podmínil výsledkem řízení o stížnosti na porušení práv. Žádost tedy formuloval jako úkon vázaný na podmínku, jehož vyřízení zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „SŘ“), neumožňuje a takový úkon nemá za následek zahájení řízení. Uznává nepřiměřenost délky řízení o žádosti, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti případu za přiměřené zadostiučinění považuje omluvu, kterou žalobci již poskytla dopisem ze 30. 10. 2019 v předsoudním stádiu kompenzačního řízení. Věc byla složitá po právní stránce; šlo o specifickou otázku zpracování služebního hodnocení národním nadřízeným [funkce], jejíž řešení zákon výslovně neupravuje. Délka řízení o žádosti žalobci způsobila jen zanedbatelnou újmu. Nemohla mít vliv na jeho stažení [Anonymizováno], jelikož k tomu došlo ještě před jeho zahájením. Délka řízení se zásadně netýkala ani jeho majetkových poměrů, jelikož předmětem řízení byly doplatky na platu v zanedbatelné výši.

5. Soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl, a to rozsudkem ze 13. 10. 2023, č. j. [spisová značka] (dále jen „Rozsudek-109“), kterým žalobu zcela zamítl. Soud prvního stupně uzavřel, že řízení o žádosti, trvající 13 měsíců od 30. 3. 2018 (nikoliv od 21. 3. 2017, jak tvrdí žalobce) do 29. 4. 2019, bylo nepřiměřeně dlouhé. Vznik nemajetkové újmy žalobce se presumuje, jelikož na správní řízení o žádosti dopadá ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a příslušná judikatura a stanoviska Nejvyššího soudu. S ohledem na složitost a povahu věci je však omluva, poskytnutou žalovanou v rámci předsoudního stádia kompenzačního řízení, přiměřené zadostiučiněním ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk za způsobenou újmu. V tomto hledu proto žalobu nepovažoval za důvodnou. Stejně tak ji za důvodnou nepovažoval ohledně zadostiučinění za délku samotného kompenzačního řízení. Vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, podle kterých, je-li omluva za délku řízení o žádosti poskytnutá v předsoudním stádiu kompenzačního řízení přiměřeným zadostiučiněním, není třeba toto zadostiučinění navyšovat ani ve vztahu ke kompenzačnímu řízení. Kompenzační řízení navíc netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. V předsoudním stádiu dle § 14 OdpŠk trvalo pouze od 20. 5. 2019 do 30. 10. 2019 a žalovaná tedy nepřekročila 6 měsíční lhůtu stanovenou v § 15 odst. 1 OdpŠk.

6. Rozsudek-109 následně odvolací soud usnesením z 15. 4. 2024, č. j. [spisová značka] (dále též jen „Usnesení-133“), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně stran délky trvání řízení o žádosti, její nepřiměřenosti a presumpce vzniku nemajetkové újmy žalobce. Avšak právní posouzení formy zadostiučinění, které je na místě žalobci poskytnout, nepovažoval za řádně učiněné. Soud prvního stupně totiž závěr o dostatečnosti omluvy jako morální satisfakce za újmu založil pouze na hledisku vyšší složitosti projednávané věci, žádným způsobem však nezhodnotil další zákonná kritéria pro volbu přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

7. Soud prvního stupně věc znovu posoudil a napadeným rozsudkem žalobu opět zcela zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku shrnul procesní stanoviska stran s tím, že mezi nimi zůstalo sporné, jak dlouho trvalo řízení o žádosti o náhradu škody a zda je omluva poskytnutá žalovanou dostatečným zadostiučiněním či je na místě žalobci přiznat zadostiučinění v penězích, případně v jaké výši. Dále byl sporným též nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Jinak byl průběh událostí popsaný žalobcem v žalobě mezi účastníky považoval za nesporný.

8. Na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce jakožto [funkce] byl 20. 6. 2016 obeznámen s jeho služebním hodnocením za rok 2015. Proti němu podal námitky, s nimiž se žalovaná nevypořádala, toliko 1. 7. 2016 žalobce informovala, že setrvává na původním stanovisku. Žalobce proto 21. 3. 2017 podal stížnost, a to konkrétně označenou jako „Stížnost na porušení práv v souvislosti se služebním hodnocením za rok 2015 a žádost o nápravu, resp. náhradu škody“, přičemž v závěru daného podání uvedl, že „pokud nebude možné mým požadavkům v rámci odstranění nedostatků při řešení stížnosti vyhovět, žádám o náhradu škody…“ Žalovaná vyřídila stížnost vyrozuměním z 28. 3. 2018, a to jako nedůvodnou. K tomu dodala, že k zahájení řízení o žádosti, resp. žalobcově podmíněné žádosti o náhradu škody nedošlo, neboť svou podmíněností nesplňuje příslušné náležitosti. V období do vydání vyrozumění žalovaná žalobce k jeho podnětům informovala o stavu řešení stížnosti (konkrétně 19. 5. 2017 o předložení věci [správní orgán 2] a 16. 2. 2018 o stavu řízení po žádosti žalobce o odstranění nečinnosti z 12. 1. 2018, kterou žalobce doplnil 22. 2. 2018). V mezidobí tedy probíhalo prověřování [správní orgán 2] ohledně možného spáchání trestného činu týkajícího se možného zneužití pravomoci služebního orgánu zkrácením délky zařazení žalobce na zahraničním pracovišti. Jelikož žalovaná věc považovala za uzavřenou, podal žalobce 30. 3. 2018 znovu žádost o náhradu škody, na základě níž došlo k zahájení posuzovaného řízení. Dne 21. 5. 2018 žalovaná vyzvala žalobce k uplatnění práv účastníka, výzva mu byla doručena 22. 5. 2018. Na ni žalobce reagoval 4. 6. 2018 zasláním vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí. Žalovaná 13. 7. 2018 vydala rozhodnutí, jímž žádost zamítla. K odvolání žalobce z 15. 7. 2018 žalovaná rozhodla v druhé instanci 29. 4. 2019 rozhodnutím o odvolání, kterým změnila prvoinstanční rozhodnutí a vyhověla žádosti žalobce. Žalobci byl přiznán doplatek platu za období od 1. 4. 2016 do 30. 4. 2019 ve výši 31 810 Kč a dále doplatek náhrad zvýšených životních nákladů za období od 1. 4. 2019 do 31. 7. 2017 ve výši 1 086,79 EUR, a to včetně úroků z prodlení. Žalovaná vyšla ze služebního platu žalobce (ve výši služebního tarifu 50 430 Kč ke dni 1. 11. 2015 až ve výši 62 990 Kč ke dni 1. 4. 2019). Dne 20. 5. 2019 podal žalobce u žalované žádost o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o žádosti. Na to žalovaná reagovala 30. 10. 2019 písemnou omluvou za průtahy, resp. nepřiměřenou délku řízení o náhradě škody v důsledku překročení 90 denní lhůty pro vydání rozhodnutí v odvolacím řízení. Žádosti o poskytnutí finančního zadostiučinění nevyhověla. Proto žalobce uplatnil svůj nárok žalobou. Mezi žalobcem a žalovanou byla u zdejšího soudu vedena i další řízení o nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup, konkrétně za nezákonné služební hodnocení za rok 2015 (sp. zn. [spisová značka]), dále za nezákonné vyřízení jeho stížnosti (sp. zn. [spisová značka]), která skončila v obou případech neúspěchem žalobce z důvodu promlčení nároků.

9. Na základě výše uvedených skutečností soud prvního stupně posoudil žalobu jako nedůvodnou. Vyšel přitom z následujících právních závěrů: [1] [ústřední orgán] je příslušnou organizační složkou k vystupování jménem státu v kompenzačním řízení podle § 6 odst. 1 a 2 písm. b) OdpŠk ve spojení s § 112 VP. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit dílčí nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy rovněž za kompenzační řízení v soudní fázi, tj. před zdejším soudem v této věci, neboť řízení o žádosti před [orgán] a [ústřední orgán] a navazující soudní řízení je třeba optikou § 6 odst. 3 OdpŠk ve spojení se závěry judikatury Nejvyššího soudu (příkladmo rozsudek ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, nebo ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023) chápat jako jeden celek, čímž je příslušnost [ústřední orgán] zachována.

2. Žalobce splnil podmínky dle OdpŠk pro uplatnění nároku na zadostiučinění u soudu. Prokazatelně 20. 5. 2019 doručil žalované žádost o finanční zadostiučinění ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk. Žalovaná se za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o žádosti omluvila poté, co současně konstatovala překročení lhůty 90 dnů k vydání rozhodnutí dle § 149 VP, ale odmítla poskytnout finanční kompenzaci.

3. Řízení o náhradě škody trvalo od 30. 3. 2018 do 29. 4. 2019, tedy necelých 13 měsíců. Stížnost z 21. 3. 2017 nemůže být současně považována za žádost o náhradu škody, resp. počátek řízení o ní, neboť byla podmíněná a k takovému úkonu se nepřihlíží [analogicky srov. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].

4. Řízení o žádosti bylo nepřiměřeně dlouhé. Řízení přesáhlo celkem o 5 měsíců zákonné lhůty 60 dnů pro služební orgán v prvním stupni dle § 153 odst. 3 VP a 90 dnů pro odvolací služební orgán dle § 149 VP. Nebyl prokázán žádný důvod pro překročení uvedených lhůt. Sama žalovaná nepřiměřenost délky řízení žalobci uznala dopisem ze 30. 10. 2019. Přílišná délka řízení představovala ze strany žalované nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Za něj odpovídá stát dle § 1 odst. 1 OdpŠk, a to bez možnosti zproštění se odpovědnosti ve smyslu § 2 OdpŠk.

5. Na správní řízení o žádosti a o náhradu škody dopadá ustanovení čl. 6 Úmluvy. Na věc je proto možné aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko NS“), a na něj navazující judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, nebo usnesení ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2188/2020). Podle závěrů v nich obsažených se v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení spadajícího pod č. 6 Úmluvy vznik nemajetkové újmy presumuje.

6. Na základě posouzení kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk je požadavek žalobce na poskytnutí zadostiučinění v penězích nepřiměřený, neboť: 1/ Délku řízení zásadně ovlivnila vyšší složitost věci, což nelze klást žalované k tíži. O věci bylo rozhodováno ve dvou stupních. Služební orgány obou stupňů se musely vypořádat s celou řadou námitek vznesených žalobcem, o čemž svědčí i obsah a rozsah odůvodnění jejich rozhodnutí. 2/ Dále délku řízení ovlivnil též postup žalobce. Ten sice zásadně na výzvy soudu reagoval neprodleně, nicméně nedodržel lhůtu mu stanovenou k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Správní orgán se i přesto s opožděně vznesenými námitkami žalobce vypořádal, což také zapříčinilo nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. 3/ Postup správních (služebních) orgánů v řízení byl standardní, resp. kromě překročení zákonných lhůt nevykazoval nic dalšího, co by jim bylo možné vytknout. Žalobce jejich postup označil za arogantní, vědomě protizákonný a „zbabělé zneužívání jejich moci“. Takové okolnosti však zůstaly toliko v rovině tvrzení. Z doložených rozhodnutí, přípisů a podání nelze dovodit animozitu vůči žalobci či jakékoliv cílené směřování procesních úkonů proti němu. 4/ Význam řízení pro žalobce byl významně snížený, resp. nepatrný. Předmětem byl nárok na náhradu škody v podobě doplatku na platu žalobce. Ten byl v rozhodnutí o odvolání za období od 1. 4. 2016 do 30. 4. 2019 vyčíslen ve výši 31 810 Kč. Doplatek náhrad zvýšených životních nákladů za období od 1. 4. 2019 do 31. 7. 2017 pak byl vyčíslen ve výši 1 086,79 EUR. Dle odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí o žádosti dosahoval služebního tarifu od 50 430 Kč do 62 990 Kč, přičemž tento tarif nebyl nesprávným služebním hodnocením sám o sobě negativně ovlivněn. Z pohledu majetkového se tak nejedná o předmět řízení, jež by měl pro žalobce zvýšený význam. Ba naopak, jde o předmět řízení s významem pro žalobce výrazně sníženým resp. nepatrným. V konečném důsledku šlo za dotčené období o rozdíl v jeho služebním ohodnocení (dosažném platu) ve výši 1 594,047 Kč měsíčně [počítáno průměrným kurzem 1 EUR= 25 Kč, za období 37 měsíců, tedy (31 810 Kč + (25 * 1 086,79 EUR)/37)], což s ohledem na jeho dosahované služební (finanční) ohodnocení není nijak zásadní částka. Závěr o sníženém významu pak podporuje rovněž fakt (několikrát zmíněn samotným žalobcem), že je osobou s právním vzděláním. Jakkoliv právní vzdělání nelze klást k tíži, z pohledu prožívaného stresu nelze újmu žalobce, jenž opakovaně vede řízení majetkového charakteru s vědomím procesních aspektů a následků podaných opravných prostředků, považovat za stejnou, jakou by pocítila osoba práva neznalá. Tím spíše, šlo-li u žalobce o nepatrný měsíční doplatek na jeho služebním hodnocení. Ryze majetkový předmět řízení pak nelze, a to i pro osobu práva neznalou, směšovat s řízeními rodinně-právními, pozůstalostními, trestními či jinak emočně vypjatými, u kterých by bylo možné na zvýšený význam usuzovat. Žalobcem tvrzené zhoršení vyhlídek v jeho profesní kariéře bylo vyloučeno jeho setrváním na totožné platové úrovni. Jeho služební hodnocení je přitom činěno každý rok, tedy pochybení v jednom roce nelze vnímat jako fatální a nezvratný zásah do jeho záznamů a profesního růstu. Odtažitost či nepřátelský přístup kolegů v zaměstnání k žalobci, který nebyl prokázán, nelze chápat jinak, než jako jeho ryze subjektivní vjem. Tvrzení žalobce o tom, že iniciování řízení o žádosti zapříčinilo jeho předčasné přeložení ze zahraničního pracoviště, je skutečností, jež nemůže být předmětem tohoto řízení, neboť taková skutečnost nepředstavuje újmu, jež by byla žalobci způsobena v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením o žádosti.

7. Dostatečným zadostiučiněním za vzniklou újmu je omluva za nepřiměřenou délku řízení o žádosti, kterou žalovaná již žalobci poskytla dopisem 30. 10. 2019. S ohledem na zhodnocení výše uvedených kritérií lze totiž překročení zákonných lhůt považovat za zanedbatelné. Je bez významu, jaký ze služebních orgánů se na nepřiměřené délce řízení podílel zásadněji, jelikož délku řízení je nutné posuzovat jako celek, který konzumuje jednotlivé průtahy. V projednávané věci žalovaná poskytla omluvu prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO], [funkce] [orgán]. Omluva obsahovala konstatování nepřiměřené délky řízení o žádosti a konstatování porušení práva odkazem na příslušné ustanovení VP. Omluva poskytnutá tímto způsobem je dostatečná. Byla učiněna sice podřízeným, ale z jejího textu vyplývá, že přímo na základě pověření [ústřední orgán] jako vrcholného představitele [ústřední orgán], které bylo dle § 6 odst. 1 a 2 OdpŠk oprávněné v dané věci jednat jménem státu.

8. Finanční zadostiučinění není na místě poskytnout ani ve vztahu k délce samotného kompenzačního řízení. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, je-li omluva za délku řízení o žádosti poskytnutá v předsoudním stádiu kompenzačního řízení přiměřeným zadostiučiněním, není třeba toto zadostiučinění navyšovat ani ve vztahu ke kompenzačnímu řízení.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla zcela úspěšná, nárok na jejich náhradu ve výši 4 500 Kč. Náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 4 500 Kč představující 300 Kč za každý z 15 úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (4x příprava na jednání ve věci, účast při jednání soudu [datum], [datum], [datum] a [datum], vyjádření z 24. 1. 2020, 25. 6. 2020 a 31. 3. 2021, závěrečný návrh z 15. 5. 2023 a 12. 6. 2024, odvolání ze 4. 12. 2023 a vyjádření k odvolání žalobce z 12. 12. 2023).

10. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním. Jednak napadl část zamítavého výroku I. v rozsahu 50 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 11. 2019 do zaplacení, jakožto části požadovaného zadostiučinění za újmu v souvislosti s řízením o žádosti na náhradu škody dle § 112 VP. Zbylé části požadovaného zadostiučinění vč. zadostiučinění za délku kompenzačního řízení se již odvoláním nedomáhal, resp. ve vztahu k nim odvoláním rozsudek soudu prvního stupně nenapadl. Dále brojil i proti výroku o nákladech řízení. Konkrétně formuloval následující odvolací důvody:

1. Napadeným rozsudkem nebyl plně vyčerpán celý předmět řízení. Žalobou se domáhal zadostiučinění jednak za průtahy v řízení o žádosti před správním orgánem prvního stupně, resp. odvolacím správním orgánem jako samostatných fází řízení. A jednak za nepřiměřenou délku řízení o žádosti jako celku. Soud však rozhodl pouze o přiměřeném zadostiučinění za celkovou nepřiměřenou délku řízení o žádosti, nikoliv za jednotlivé průtahy. Navíc nerozhodl o celé délce řízení, když za ni nesprávně považoval pouze období od 30. 3. 2018 do 29. 4. 2019.

2. Řízení o žádosti začalo již podáním z 21. 3. 2017, v němž původně žádost vznesl, nikoliv až podáním ze 30. 3. 2018. Ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř., zapovídající možnost v civilním řízení učinit podmíněný úkon, není možné analogicky užít[Anonymizováno]na úkony učiněné ve správním řízení. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž lze v oblasti veřejného práva k použití analogie legis nebo analogie iuris přistoupit pouze, pokud je to ve prospěch účastníka řízení.

3. Omluva, poskytnutá žalovanou v předsoudní fází kompenzačního řízení, nepředstavuje přiměřené zadostiučinění. Omluva se vztahovala pouze k délce řízení o odvolání proti rozhodnutí o žádosti, nikoliv k řízení před správním orgánem prvního stupně, resp. celému řízení. Poskytl ji pouze podřízený osoby, která průtahy zapříčinila. Navíc tato forma zadostiučinění neodpovídá okolnostem případu dle § 31a odst. 3 OdpŠk, které soud nesprávně posoudil. K posouzení jednotlivých zákonných kritérií pro stanovení přiměřeného zadostiučinění žalobce uvedl následující: 1/ Věc nebyla složitá po právní, skutkové ani procesní stránce. Z právního hlediska šlo o jednoduchou aplikaci dvou jednoznačně formulovaných právních předpisů ([Anonymizováno] a vyhlášky o postupu při služebním hodnocení [funkce]). V době podání nové žádosti ze 30. 3. 2018 měl služební orgán díky právě ukončenému řízení o stížnosti ve své dispozici všechny podklady pro rozhodnutí. Skutkový stav byl jednoznačně dán a jeho správné zjištění bylo prosté. Procesní složitost byla rovněž mizivá, a to zejména s ohledem to, že služební orgány rozhodovali pouze na základě obsahu spisu, bez nutnosti výslechu svědků. Služebnímu orgánu prvního stupně tedy nic nebránilo rozhodnout o žádosti v souladu se správním řádem bezodkladně, nejdéle však do třiceti dnů od podání žádosti. Delší lhůta 60 dnů, kterou soud považoval za zákonný limit pro vydání rozhodnutí, může být dána jen ze zákonem předpokládaných důvodů, které v dané věci nebyly splněny. Soud řádně neodůvodnil, proč složitost věci hodnotí jako zásadní. Řízení vedené ve dvou stupních je zcela standardní a rozsah předmětných rozhodnutí o složitosti věci ničeho nevypovídá. 2/ Žalobce se na nepřiměřené délce řízení nijak nepodílel. Naopak činil úkony, kterými se snažil na nečinnost služebních orgánů upozornit. Závěr soudu o jeho přispění k průtahům kvůli pozdnímu vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí je nesprávný a zavádějící. Žalobci byla výzva k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve lhůtě deseti dnů od doručení výzvy doručena 22. 5. 2018. Konec lhůty připadl na pátek 1. 6. 2018, tedy až do období po uplynutí 30 resp. 60 denní lhůty pro vydání rozhodnutí. Žalobce se seznámil se spisovým materiálem a vyjádřil se k němu v pondělí 4. 6. 2018. Došlo k tomu tedy pouze jeden pracovní den po skončení stanovené lhůty. 3/ Řízení o žádosti mělo pro žalobce zvýšený význam. - Klíčová je skutečnost, že se pro žalobce jednalo o spor pracovněprávní povahy, u kterého se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Nejvyššího soudu zvýšený význam presumuje. Výše peněžitého nároku, kterého se v řízení o žádosti domáhal, v tomto případě není pro posouzení významu rozhodující. V této souvislosti se navíc soud prvního stupně dopustil nepřípustného aktivismu, když dovodil snížený význam řízení, aniž by se žalovaná výše uvedenou domněnku zvýšeného významu pracovněprávní věci snažila vyvrátit. Překročil tím meze dané kontradiktorním charakterem řízení, a tím porušil ústavní právo žalobce na spravedlivý proces. - Závěr o tom, že v důsledku svého právního vzdělání mu vzniká nižší nemajetková újma než osobě práva neznalé, je absurdní. Právě přesvědčení o tom, že je žalobce v právu a nutnost o své pravdě přesvědčovat všechny možné státní orgány, jeho újmu zintenzivňovala, neboť stále nechápal, jak je něco takového v materiálním právním státě možné. Neprávník by si jistě podobné otázky opakovaně nekladl a nepřemýšlel by o nich na každodenní bázi. - Význam řízení pro žalobce vyplývá také z jeho aktivní snahy o vyřešení celé věci prostřednictvím různých podnětů, stížností a žádostí. Nešlo přitom pouze o finanční stránku věci. Pro žalobce bylo klíčové, aby prokázal své tvrzení o nezákonném postupu služebního funkcionáře při služebním hodnocení. Skutečnost, že se domáhal zpracování řádného služebního hodnocení, totiž byla jednou z příčin, pro které byl následně nezákonně předčasně stažen ze zahraničního pracoviště. Nezákonnost předčasného přeložení ze zahraničí byla konstatována Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], což potvrdil i Nejvyšší správní soud. Městský soud v Praze následně v řízení o žalobě o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným přeložením v bodu 26. odůvodnění rozsudku č. j. [spisová značka], konstatoval, že „nezákonné personální rozkazy o přeložení byly vůči žadateli, nepohodlnému svým nadřízeným, motivovány ad hominem, zaměřeny bez věcných důvodů vůči jeho osobě za to, že se domáhal svých práv a zájmů, nikoliv cíli, které v nich byly formálně deklarovány, v rozporu s vnitřním předpisem [ústřední orgán].“

4. Pokud jde o náklady řízení, soud prvního stupně nesprávně přiznal žalované mimo jiné paušální náhradu za 4 úkony spočívající v přípravě na jednání ve věci. Správně jí měl přiznat pouze takovou náhradu, jako by šlo o jediný úkon. Příprava advokátem nezastoupeného účastníka na jednání ve věci dle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představuje úkon srovnatelný s převzetím a přípravou zastoupení advokátem dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [dále jen „AT“]. Advokátům je v této souvislosti běžně přiznávána odměna pouze za jediný úkon, bez ohledu na počet absolvovaných jednání ve věci. Přípravu na jednání nad rámec jediného úkonu, spočívající např. v další poradě s klientem dle § 11 odst. 1 písm. c) AT, jsou advokáti vždy povinni řádně doložit. Kromě toho, uložení povinnosti žalobci hradit náklady řízení žalované je v rozporu s dobrými mravy a smyslem řízení o odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným postupem orgánu veřejné moci.

11. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání [§ 214 odst. 3 o. s. ř.], a dospěl k následujícím závěrům.

13. Z obsahu odvolání a vyjádření k němu lze dovodit, že oba účastníci souhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně nepřiměřenosti délky řízení o žádosti žalobce o náhradu škody dle § 112 VP a existenci nemajetkové újmy žalobce z toho plynoucí. Tyto otázky proto odvolací soud považoval za vyřešené. Naopak mezi účastníky nadále zůstává sporné, zda soud prvního stupně vyčerpal celý předmět řízení, jak dlouho trvalo řízení o žádosti o náhradu škody a zda je omluva poskytnutá žalovanou v předsoudním stádiu kompenzačního řízení dostatečným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu či zda je na místě žalobci přiznat zadostiučinění v penězích, případně v jaké výši.

14. Předně odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyčerpal celý předmět řízení, resp. rozhodl o celé projednávané věci ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění dle OdpŠk, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely je nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází (až) tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu či nikoliv. Jinými slovy, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je tedy třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti daného orgánu (srov. zejména bod III. Stanoviska NS). Soud prvního stupně proto v projednávané věci správně posoudil celkovou délku řízení o žádosti, která konzumuje případné dílčí průtahy v jednotlivých fázích řízení. Současně zamítl žalobu přesně v takovém znění jejího petitu, v jakém jej vymezil žalobce, tj. v petitu znějícím na zaplacení 364 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 100 000 Kč od 23. 11. 2019 do zaplacení.

15. Pro určení konkrétní délky řízení o žádosti na o náhradu škody dle § 112 VP, je tomto případě bez významu, zda řízení započalo již podáním žalobce z 21. 3. 2017, nebo až jeho žádostí ze 30. 3. 2018. Podáním z 21. 3. 2017 žalobce podal stížnost dle § 153 VP s dodatkem, že „pokud nebude možné mým požadavkům v rámci odstranění nedostatků při řešení stížnosti vyhovět, žádám o náhradu škody…“ Sám žalobce podmínil zahájení vyřizování žádosti o náhradu škody nevyhověním stížnosti. Žalovaná stížnost posoudila jako nedůvodnou až v rámci vyrozumění z 28. 3. 2018. Pokud by bylo možné (na rozdíl od občanského soudního řízení) ve správním řízení učinit úkon vázaný na podmínku, pak podmínka pro zahájení vyřizování žádosti formulovaná žalobcem byla splněna nejdříve 28. 3. 2018, kdy žalovaná nevyhověla žalobcově stížnosti. V takovém případě by řízení o žádosti trvalo nejdříve od 28. 3. 2018 do rozhodnutí odvolacího správního (služebního) orgánu z 29. 4. 2019, tj. zhruba 13 měsíců. Prakticky stejnou dobu 13 měsíců by řízení trvalo i v případě, že by za úkon zapříčiňující jeho zahájení byla považována až žádost o náhradu škody z 30. 3. 2018 (podaná pouhé 2 dny po splnění podmínky pro zahájení řízení formulované žalobcem v podání z 21. 3. 2017). Řízení o žádosti tedy v jakékoliv z uvedených situací trvalo 13 měsíců.

16. Pokud jde o samotné posouzení nároku na zadostiučinění, odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je omluva poskytnutá žalovanou v předsoudním stádiu kompenzačního řízení dostatečným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením o žádosti.

17. Podle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Je-li dovozena existence nesprávného úředního postupu a jím způsobená újma, je třeba poškozenému přiznat přiměřené zadostiučinění dle § 31a odst. 2 věty první OdpŠk, tj. konstatovat porušení práva, přiznat omluvu či peněžité zadostiučinění. Při volbě formy přiměřeného zadostiučinění je nutné obdobně vyjít z kritérií využívaných pro případ stanovení výše finanční satisfakce dle § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. zohlednit celkovou délku řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. Přiměřené zadostiučinění by zásadně mělo být přiznáno v peněžité formě. K nepřiznání finančního zadostiučinění by mělo být přistupováno jen za výjimečných okolností (srov. zejména Stanovisko NS). Konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a obdobně též omluva mohou představovat adekvátní formu zadostiučinění zejména v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022). Tento přístup respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který v případě nepřiměřené délky řízení jen výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích (srov. rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, rozsudek ve věci Cherakrak proti Francii ze dne 2. 8. 2000 či rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, a dále též důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl do OdpŠk vložen § 31a).

19. Z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, rozhodných pro posouzení formy adekvátního zadostiučinění, je třeba věnovat pozornost zejména významu předmětu řízení pro poškozeného (zvláště pak v případě, že ostatní kritéria žádná vodítka pro posouzení věci neposkytnou). Význam předmětu řízení je kritériem nejdůležitějším, s potenciálně nejvyšším vlivem na stanovení zadostiučinění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něj význam předmětu řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). Význam předmětu řízení je nutné hodnotit vždy z objektivního hlediska a jsou-li proto splněny procesní předpoklady (viz níže), tak též ze subjektivního hlediska poškozeného.

20. Objektivizovat se dají (mimo jiné) řízení dle svého druhu, tj. řízení, která ze své povahy (typově) obvykle mívají citelnější či naopak méně citelný dopad do poměrů účastníků. Zvýšený význam mají řízení, u nichž jsou prodlevy s řešením zpravidla účastníkem vnímány hůře a mohou se i negativněji projevit v jeho poměrech. Patří mezi ně zejména řízení trestní, řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ve věcech osobního stavu, ochrany osobnosti, sociálního zabezpečení, řízení o pracovněprávních sporech, o věcech týkajících se života a zdraví, případně taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. Objektivní zvýšený význam zde plyne ze samotné podstaty řízení, a proto se presumuje. Konkrétně pracovněprávní spory mají pro účastníky z povahy věci zvýšený význam, neboť přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a současně je od jeho výsledku odvislý nárok na náhradu mzdy či obdobného plnění. Presumpce výšeného významu pracovněprávního sporu je dána bez ohledu na to, zda v něm jde o samotný pracovní poměr nebo (jen) o mzdu či její náhradu. Pokud by totiž vždy byla vyextrahována pouze část týkající se sporu o peněžité plnění, byl by nepřípustným způsobem popřen základ sporu v určité hmotněprávní situaci. Stejně tak by byla popřena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího a Ústavního soudu, která presumuje u určitých druhů řízení (mimo jiné pracovněprávních) zvýšený význam řízení pro poškozeného (obecně ke zvýšené významnosti pracovněprávních sporů např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, k presumpci významnosti bez ohledu na konkrétní předmět pracovněprávního sporu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, a ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1302/2020). Obecně presumovaný význam předmětu řízení nemusí platit pro všechny účastníky téhož řízení stejnou měrou. Např. řízení o ochraně osobnosti má typově zvýšený význam pouze pro žalobce - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014). Obdobně řízení o pracovněprávním sporu má zásadně (nikoliv však výhradně) zvýšený význam pro zaměstnance, resp. účastníka v postavení obdobném zaměstnanci. Na druhé straně lze poukázat na řízení, u kterých je možní presumovat, že mají pro některé účastníky typově nižší významnost. Z pohledu věřitele jde např. o insolvenční řízení, ve kterém věřitelé hromadně uplatňují své pohledávky vůči dlužníku s vědomím toho, že pravděpodobně budou z důvodu jeho zadluženosti uspokojeni jen poměrně, což pro ně zpravidla snižuje význam tohoto řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3623/2021, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013). Nejde-li o případy domněnky vyššího či nižšího významu předmětu řízení, je pro účastníka význam předmětu řízení dovozován jako standardní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

21. Domněnky typové významnosti určitých druhů řízení jsou však konstruovány jako vyvratitelné. Umožňují účastníkům tvrdit a prokázat, že v daném případě nelze s přihlédnutím ke konkrétním (subjektivním) okolnostem projednávané věci, z obecné presumpce významnosti předmětu řízení vycházet. Poškozený tedy může prokázat zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu nad rámec obecné presumpce významnosti (např. poukázáním na svůj nepříznivý zdravotní stav, kvůli kterému nejistotu plynoucí z nepřiměřeně dlouhého řízení vnímal citelněji). Stejně tak žalovaný stát může vyvrátit presumovaný zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného (např. poukázáním na zanedbatelnost peněžitého předmětu posuzovaného řízení ve vztahu k celkovým majetkovým poměrům daného účastníka) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3032/2022]. To se týká i řízení o pracovněprávních sporech. Jak bylo vyloženo výše, objektivní presumpce zvýšeného významu pracovněprávního sporu je dána bez ohledu na to, zda v něm jde o samotný pracovní poměr nebo (jen) o mzdu či její náhradu. To však nevylučuje, aby soud v konkrétním případě shledal sníženou významnost takového pracovněprávního sporu na základě procesní obrany žalovaného státu, tj. na základě prokázaných subjektivních okolností daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1302/2020.

22. V projednávané věci bylo 13 měsíců trvající řízení nepřiměřeně dlouhé, nicméně nešlo o délku významně excesívní. Pro správní řízení ve věcech [funkce] z povolání platí speciální lhůty k vydání rozhodnutí a obecná ustanovení SŘ o lhůtách k vydání rozhodnutí se proto neuplatní. Žádost nebo stížnost [funkce] musí být dle § 153 odst. 3 VP služebním orgánem prvního stupně vyřízena nejpozději do 60 dnů ode dne jejího podání. Dle § 149 VP je odvolací orgán povinen vydat rozhodnutí o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 90 dnů ode dne podání odvolání. Posuzované řízení tyto lhůty přesáhlo jen zhruba o 8 měsíců, což je prodlení přiměřené složitosti případu (viz níže).

23. Služební orgány sice měly k dispozici všechny potřebné podklady a rozhodovaly jen na základě listinných důkazů, řízení však bylo složitější po právní stránce. Bylo mimo jiné nutné posoudit, zda je při hodnocení [funkce] vyslaného na zahraniční misi možné domácím služebním orgánem, který v daném období nebyl s [funkce] v přímém služebním styku, bez dalšího převzít hodnocení učiněné cizím orgánem v rámci zahraniční mise. Jde o právní otázku, která není přímo řešená v zákoně [Anonymizováno] (viz § 17 VP), ani v prováděcí vyhlášce č. 189/2015 Sb., o postupu při služebním hodnocení [funkce] a jeho hlediscích. Odvolacímu soudu není známo a neplyne to ani z argumentace účastníků, že by podobnou problematiku služební orgány či soudy již v rámci své rozhodovací praxe řešily v jiných řízeních, než zahájených žalobcem kvůli jeho služebnímu hodnocení za rok 2015.

24. Na nepřiměřené délce řízení se žalobce ani služební orgány nepodílely žádnými postupy, úkony ani chováním, které by pro účely volby přiměřeného zadostiučinění stály za pozornost. Žalobci je nutné dat za pravdu, že řízení neprodloužil ani pozdním vyjádřením k podkladům rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně. Výzva k seznámení se s podklady ve lhůtě deseti dnů od doručení výzvy mu byla doručena 22. 5. 2018, lhůta uplynula v pátek 1. 6. 2018 a žalobce se k podkladům vyjádřil v pondělí 4. 6. 2018. Prodlení tak trvalo nanejvýš tří dny, což nemohlo způsobit prodlení s vydáním rozhodnutí v rádu několika měsíců. Není vinou žalobce, pokud jej správní orgán vyzval k vyjádření až na samé hranicí zákonné lhůty k vydání rozhodnutí a následně se musel vypořádat s jeho námitkami. Ohledně postupu správních orgánů lze naopak souhlasit se soudem prvního stupně. Sice nevydaly rozhodnutí v zákonných lhůtách, ale podle obsahu rozhodnutí a vzájemné komunikace vůči žalobci vždy vystupovaly korektně a snažily se vypořádat všechny jeho námitky.

25. Předmět řízení o žádosti měl pro žalobce pouze nepatrný význam.

1. V posuzovaném řízení se žalobce domáhal části platu, který mu nebyl vyplácen z důvodu chybného hodnocení v [Anonymizováno] systémech. Jednalo se tedy o spor pracovněprávní povahy, u něhož se zvýšený význam pro žalobce v postavení obdobném zaměstnanci presumuje, a to bez ohledu na výši požadovaných doplatků. Žalobce dále tvrdil zvýšený význam řízení nad rámec obecné presumpce významnosti, který měl spočívat v možných dopadech řízení na jeho kariéru [funkce]. Konkrétně spojoval posuzované řízení s jeho stažením ze zahraniční mise. Dále dle něj řízení o žádosti mohlo mít vliv při rozhodování služebních orgánů o případném služebním zařazení, vyslání ke studiu, prodloužení či neprodloužení služebního poměru apod.

2. Žalovaná však zvýšenou významnost předmětu řízení pro žalobce vyvrátila a naopak prokázala, že význam řízení byl pro něj zanedbatelný. Upozornila jednak, že délka posuzovaného řízení nemohla mít vliv na žalobcovo působení na zahraniční misi, jelikož ke stažení z ní došlo ještě před jeho zahájením. V tom lze s žalobkyní souhlasit. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti (rozhodování o odvolání ve věci žalobce vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], resp. odvolacím soudem pod sp. zn. [spisová značka]) známo, že žalobce měl na zahraniční misi v [místo] působit od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2018 a stažen z ní byl personálním rozkazem účinným k 1. 8. 2017. Jak bylo vysvětleno výše, služební orgány mohly začít rozhodovat o žádosti žalobce o náhradu škody nejdříve 28. 3. 2018. Ke stažení z mise tedy došlo několik měsíců před zahájením řízení a jeho délka na něj nemohla mít žádný dopad. Samotné stažení ze zahraniční mise bylo navíc projednáváno v samostatném řízení (mimo jiné) před správními soudy, jehož délka byla posuzována právě v odkazovaném řízení sp. zn. [spisová značka]. Kromě toho žalovaná správně poukázala na zanedbatelnost výše žalobcem požadovaných doplatků platu v porovnání s jeho nepřerušeně dosahovaným platem dle příslušného služebního tarifu. Z rozhodnutí odvolacího služebního orgánu v posuzované věci vyplývá, že přiznané plnění činilo celkem zhruba 59 000 Kč za 37 měsíců, tj. zhruba 1 600 Kč měsíčně. Plat žalobce se po celou dobu počítal z tarifu v rozmezí od 50 430 Kč do 62 990 Kč, přičemž tento tarif nebyl nesprávným služebním hodnocením sám o sobě negativně ovlivněn. Tuto skutečnost žalobce ničím nezpochybňoval. Řízení o náhradě škody v podobě doplatků platu tedy zjevně nemohlo žalobce dostat do hmotné nouze a způsobovat mu stres kvůli nejisté majetkové situaci. Další argument, podle kterého posuzované řízení mohlo mít vliv při rozhodování služebních orgánů o případném služebním zařazení, vyslání ke studiu, prodloužení či neprodloužení služebního poměru apod., žalobce žádným způsobem neprokázal. Ostatně ani netvrdil, že by po stažení z mise nějaká konkrétní jednání či řízení stran jeho nového služebního zařazení, studijního pobytu nebo trvání služebního poměru, při nichž by jeho negativní služební hodnocení mohlo hrát roli, probíhala. Šlo tak z jeho strany pouze o domněnku, jejíž opodstatněnost nevyplývá z žádného z provedených důkazů.

3. Ze strany soudu prvního stupně se tedy při dovození zanedbatelné významnosti předmětu řízení (v rozporu s názorem žalobce) nejednalo o nepřípustné porušení zásady kontradiktornosti řízení, jelikož zanedbatelný význam dovodil na základě procesní obrany žalované, nikoliv pouze z vlastní iniciativy.

26. S ohledem na nikoliv zásadně excesivní délku řízení, zvýšenou právní složitost věci a nepatrný význam předmětu řízení pro žalobce je přiměřeným zadostiučiněním za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení omluva. Tu žalovaná již žalobci poskytla v předsoudním stádiu kompenzačního řízení v dopisu ze 30. 10. 2019. Žalovaná v dopisu zhodnotila průtahy v jednotlivých fázích posuzovaného řízení a na základě toho konstatovala, že „…délka řízení o náhradě škody skutečně byla nepřiměřená. Nepochybně tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jímž je ve smysl § 13 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, za což se Vašemu klientovi jménem ministerstva omlouvám.“ Dle kontextu dopisu se omluva zjevně týkala nepřiměřené délky celého řízení, nikoliv jen některého z dílčích průtahů. Z právní úpravy odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup přitom neplyne požadavek, aby omluvu učinila osoba v určité služební funkci (např. ministr). Na vážnosti a dostatečnosti omluvy sdělené žalobci proto ničeho neubírá skutečnost, že ji jménem [ústřední orgán] poskytl [tituly před jménem] [jméno FO], [funkce] [orgán], jednající z pověření [ústřední orgán] jako vrcholného představitele [ústřední orgán].

27. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

28. Ve výroku II. o nákladech řízení napadený rozsudek neobstojí.

29. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

30. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

31. Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01]. Právní úpravu náhrady nákladů řízení primárně ovládá zásada úspěchu ve věci ve smyslu § 142 a násl. o. s. ř. Promítá se v ní myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Ani rozhodovaní o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04).

32. Řízení o náhradě nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle OdpŠk je právě tím řízením, v rámci něhož je třeba otázku úspěchu a neúspěchu ve věci posuzovat v širších souvislostech. Základem žalovaného nároku je v tomto případě existence nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jde o skutečnost, kterou nelze dovodit na zá základě úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., ale musí vyplývat z učiněných skutkových zjištění. Naopak v případě následného stanovení konkrétní formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu se vždy jedná pouze o úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., neboť kromě pomocných kritérií vyjádřených v § 31a odst. 3 OdpŠk neexistuje žádná exaktní metoda, jak přiměřené zadostiučinění stanovit. Z uvedeného vyplývá, že prokázal-li žalobce v řízení před soudem existenci nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, podařilo se mu prokázat základ nároku. Takový výsledek lze hodnotit ve smyslu zásady úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci nebyla přiznána jím požadovaná forma nebo výše zadostiučinění. Pokud odhad žalobce stran formy a výše přiměřeného zadostiučinění nebyl zjevně nepřiměřený okolnostem daného případu, nemůže být žalobce při rozhodování o náhradě nákladů řízení za tento ne zcela přiléhavý odhad sankcionován. Není totiž v jeho možnostech předem bezpečně presumovat přiměřenou formu a výši zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, a ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013).

33. V projednávané věci byla zjištěna existence nemajetkové újmy žalobce způsobené nepřiměřenou délkou řízení o žádosti. To by ve smyslu výše uvedeného výkladu bylo obecně možné hodnotit jako plný úspěch žalobce ve věci. Právo na náhradu nákladů řízení mu však přiznat nelze, neboť se dožadoval zadostiučinění zjevně nepřiměřeného okolnostem daného případu. Posuzované řízení netrvalo excesivně dlouho, bylo v něm nutné vyřešit složitější právní otázku a nemělo žádný vliv na kariéru žalobce a pouze nepatrný, resp. zanedbatelný dopad do jeho majetkové sféry. Kvůli posuzovanému řízení nebyl stažen ze zahraniční mise, nadále bez hrozby ukončení služebního poměru působil u [orgán], byl stále za svou službu odměňován platem dle téhož tarifu, požadovaný doplatek byl v porovnání s pravidelným platem zanedbatelný a řízení nemělo vliv na rozhodování služebních orgánů o případném služebním zařazení žalobce, vyslání ke studiu, prodloužení či neprodloužení služebního poměru apod. I přesto se žalobce v kompenzačním řízení domáhal zjevně nepřiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Ve střízlivém posouzení jeho požadavku mu nebránila (jako tomu mohlo být v minulosti; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009) ani nedostatečné rozvinutá judikatura k této problematice, ze které by mohl čerpat určitý rámec pro to, jakou částku lze po státu objektivně požadovat. K zadostiučinění zá újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením dle OdpŠk totiž již existuje bohatá soudní praxe zejména Nejvyššího soudu.

34. Nad rámec uvedeného je dle názoru odvolacího soudu nutné podotknout, že ne v každém kompenzačním řízení je na místě pokládat dovození existence újmy bez dalšího za úspěch žalobce v základu sporu. V nezanedbatelném počtu případů je žaloba podána poté, co příslušný ústřední správní úřad v předsoudním stádiu kompenzačního řízení nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a existenci újmy z toho plynoucí uznal. V soudní fázi kompenzačního řízení pak tyto skutečnosti nejsou vůbec mezi účastníky sporné a fakticky je veden spor pouze o intenzitu způsobené újmy a formu, resp. výši přiměřeného zadostiučinění. Pokud je ve smyslu výše odkazované judikatury Ústavního soudu nutné otázku nákladů řízení posuzovat v širších souvislostech, nikoliv mechanicky a s komplexním zhodnocením rozhodnutí v meritu věci, pak je třeba vnímat i to, že v některých případech by nebylo spravedlivé pokládat dovození existence újmy jako výchozí hledisko pro posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci, neboť se vůbec nejednalo o spornou skutečnost. Tak tomu bylo i v projednávané věci, ve které žalovaná v předsoudním stádiu kompenzačního řízení uznala způsobení újmy žalobci a v řízení před soudem tento závěr nijak nerozporovala.

35. Podstatné však je, že žalobcem požadované zadostiučinění bylo zjevně nepřiměřené okolnostem případu. To ve smyslu § 150 o. s. ř. představuje důvod hodný zvláštního zřetele, pro který nelze žalobci přiznat náhradu nákladů řízení. Kompenzační řízení dle OdpŠk má poškozeným umožnit domoci se náhrady skutečné újmy, nikoliv sloužit k pokusům o obohacení se na základě jakéhokoliv pochybění ze strany státu. Pokud poškození tento základní princip kompenzačního řízení nerespektují a bez realistického uvážení požadují (často ve vztahu k několika řízením s obdobným skutkovým základem) zjevně nepřiměřená zadostiučinění, nelze takový postup hodnotit jako poctivé hájení svých práv a přiznat jim právo na náhradu nákladů řízení.

36. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně se nepřiznává žádnému z účastníků.

37. Pro účastníky se nejedná se o překvapivé rozhodnutí o nákladech řízení (k překvapivosti srov. např. nálezy Ústavního soudu z 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 3161/08, z 26. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 3138/22, nebo z 5. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 1317/19). Možnost postupu dle § 150 o. s. ř. již byla v tomto řízení řešena v původním rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci (Rozsudku-109) i navazujícím rozhodnutí odvolacího soudu (Usnesení-133). Účastníci tedy měli dostatečný procesní prostor, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř.

38. Stejně tak rozhodnutí o nákladech ve vztahu k žalobci nepředstavuje porušení zásady zákazu změny k horšímu v právním postavení účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku v důsledku jeho vlastní procesní aktivity (reformatio in peius), která dle nynější judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23) a Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021) též v civilním sporném řízení, a to i v případě, že z právního předpisu vyplývá konkrétní způsob vypořádání práv a povinností (tj. v otázce nákladů řízení). Odvolací soud změnou výroku II. napadeného rozsudku zbavil žalobce povinnosti hradit náklady řízení žalované, čímž změnil jeho právní postavení k lepšímu.

39. Žalovaná byla v odvolacím řízení neúspěšná jen v nepatrné části, jelikož odvolání žalobce bylo vyhověno toliko ohledně nákladů řízení, které navíc dosahovaly pouze částky 4 500 Kč. Odvolací soud proto žalované přiznal dle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. úplnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v celkové výši 300 Kč. Jde o paušální náhradu hotových výdajů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon (podání ve věci samé, resp. vyjádření k odvolání ve věci samé) v sazbě 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení