7 C 307/2019 - 155

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo obrany, IČO 60162694 sídlem nám. Svobody 471, 160 00 Praha 6 o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 364 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 100 000 Kč od 23.11.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou, doručenou soudu dne 13. 11. 2019, ve znění jejích pozdějších změn, schválených usnesením soudu ze dne 9. 2. 2021, č. j. 7 C 307/2019-38, a usneseními vyhlášenými při jednáních ve dnech 4. 1. 2023 a 5. 4. 2023, se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 364 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 100 000 Kč od 23. 11. 2019 do zaplacení. Dle žalobních tvrzení, ve znění pozdějších podání žalobce, tomuto zmíněná částka s příslušenstvím náleží coby nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „z. o. š.“). Onen nesprávný úřední postup měl být založen nepřiměřeně dlouhým vyřizováním jeho žádosti ze dne 21. 3. 2017, resp. nepřiměřenou délkou celého řízení týkajícího se jeho služebního hodnocení za rok 2015 od 1. 3. 2016 (pro tento nesprávný úřední postup požaduje žalobce zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím), a nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení trvajícího do rozhodnutí v této věci (pro tento nesprávný úřední postup požaduje žalobce zadostiučinění ve výši 264 000 Kč). Žalobce vykonává službu vojáka z povolání ve smyslu zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „z. v. p.“). Dle tohoto zákona musí být na každého vojáka jednou ročně zpracováno služební hodnocení za předcházející rok, jehož závěry mají vliv na tzv. výkonnostní příplatek a další kariéru. Na žalobce nebylo řádně a včas zpracováno hodnocení za rok 2015, pročež žalobce podal dne 21. 3. 2017 náčelníkovi Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „AČR“) stížnost na porušení práv v souvislosti se služebním hodnocením za rok 2015 (dále jen „Stížnost“), která byla pro případ, že by na základě prošetření Stížnosti nedošlo k nápravě, zároveň žádostí o náhradu škody (dále jen „Podmíněná žádost“). Podáním ze dne 19. 5. 2017 byl žalobce vyrozuměn o postoupení věci Vojenské policii. Protože žalobce neobdržel žádné další vyjádření, požádal dne 12. 1. 2018 nadřízený služební orgán (ministryni obrany) o přijetí opatření proti nečinnosti, kdy připomněl, že jeho Podmíněná žádost byla žádostí o náhradu škody podle § 112 z. v. p. a upozornil na dosud nezahájené řízení o této žádosti. Dopisem ze dne 16. 2. 2018 byl žalobce náčelníkem Generálního štábu AČR informován o prodloužení lhůty k vyřízení Stížnosti, neboť doposud nebylo možno zajistit podklady pro její vyřízení. Na tento dopis žalobce odpověděl dne 22. 2. 2018 žádostí o sdělení důvodů, které vedly k překročení zákonných lhůt. Podáním ze dne 28. 3. 2018, č. j. MO 69516/2018-1304 (dále jen „Vyrozumění o stížnosti“), byl žalobce vyrozuměn o výsledku šetření Stížnosti s tím, že ji služební orgán vyhodnotil jako nedůvodnou, čímž věc uzavřel. Žalobce dne 30. 3. 2018 podal služebnímu orgánu novou žádost (dále jen „Druhá žádost“), aby nebylo zmařeno uspokojení jeho zákonného nároku. O Druhé žádosti rozhodoval v prvním stupni náčelník Generálního štábu AČR, který ji svým rozhodnutím ze dne 13. 7. 2018, č. j. MO 195247/2018-1304 (dále jen „Rozhodnutí“), zamítl. Při vyřizování žádosti došlo dle žalobce k porušení § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s. ř.“), podle kterého musí být rozhodnutí vydáno bez zbytečného odkladu, dané rozhodnutí však nebylo vydáno ani v třicetidenní lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 s. ř., nebyl dán důvod k prodloužení lhůty o dalších 30 dní, i tak však služební orgán nestihl rozhodnout ani ve lhůtě 60 dnů, a to bez ohledu na skutečnost, zda bylo řízení zahájeno ke dni 21. 3. 2017 nebo ke dni 30. 3. 2018. Došlo tak k neodůvodněnému průtahu v řízení, tedy i k nesprávnému úřednímu postupu. Proti Rozhodnutí se žalobce dne 15. 7. 2018 odvolal k ministru obrany. Protože odvolací služební orgán v zákonné devadesátidenní lhůtě o odvolání nerozhodl, adresoval žalobce dne 24. 10. 2018 ministru obrany žádost o přijetí opatření proti nečinnosti, na kterou ministr obrany nereagoval, proto ji žalobce dne 21. 1. 2019 zopakoval, avšak ani na tuto žádost žalobce neobdržel odpověď. Žalobce následně podal dne 21. 2. 2019 k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu, která byla zaevidována pod sp. zn. 10 A 30/2019 (pozn. soudu: řízení bylo pravomocně zastaveno ke dni 10. 6. 2019). Ministr obrany rozhodnutím ze dne 29. 4. 2019 (dále jen „Rozhodnutí o odvolání“) výše uvedené rozhodnutí náčelníka Generálního štábu AČR změnil tak, že žalobci v plném rozsahu vyhověl a potvrdil oprávněnost vzneseného nároku žalobce. Přestože bylo porušení práv žalobce na první pohled zřejmé a od počátku o něm nemohlo být při náležitém posouzení žádných pochyb, trvalo uspokojení nároku žalobce celkově déle než 2 roky. Ustanovení § 153 odst. 3 z. v. p. přitom stanoví, že žádost nebo stížnost vojáka musí být vyřízena nejpozději do 60 dnů od podání, přičemž o vyřízení stížnosti musí být voják v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení žádosti nebo stížnosti, taková situace však nenastala, neboť veškeré podklady předložil služebnímu orgánu sám žalobce a vyřízení Stížnosti bylo otázkou pouhého právního posouzení. Postupem dotčených orgánů v řízení tak vznikla žalobci nemajetková újma. Tu žalobce spojuje s nepřijatelným chováním služebních orgánů, které označil za arogantní a nedůstojné orgánům veřejné moci. Žalobce jakožto osoba s právním vzděláním těžce snášel libovůli služebních orgánů, kterou se snažil eliminovat žádostmi o odstranění nečinnosti. Žalobce upozornil na komplexitu vzájemných sporů s žalovanou, resp. se služebními orgány, spočívající např. v nesprávném hodnocení žalobce za rok 2017 nebo jeho předčasném odvolání ze zahraničního pracoviště - oddělení velitelství Mnohonárodního sboru severovýchod v polském Štětíně, kam byl s rodinou vyslán od srpna 2015 a kde měl působit 3 roky, tj. do července 2018, přičemž zkrácení jeho působení v zahraničí pokládá žalobce za přímý důsledek jím podané Stížnosti a žádostí. Nevyřízení žádosti v zákonném termínu tak mělo zásadní dopad na kariéru žalobce, neboť v jeho důsledku byl výsledek jeho služebního hodnocení za rok 2015 v personálních systémech žalované v porovnání s ostatními příslušníky právní služby značně negativní. Pokud by byla žádost řádně a včas projednána, mohlo dojít k okamžité nápravě a žalobce nemusel čekat na spravedlnost déle než 2 roky. Nemusel tak až do té doby pociťovat negativní důsledky nesprávného úředního postupu při jeho hodnocení, což mohlo ve svém důsledku vést k negativním dopadům do jeho profesní kariéry v AČR, zejména vysílání na školení, udělování ocenění nebo případné povýšení. Vzhledem k výše popsaným okolnostem a k intenzitě zásahu orgánu veřejné moci do zákonem garantovaných práv žalobce se dle žalobce pouhé konstatování porušení práva, případně omluva, nejeví jako dostačující. Žalobce se proto dne 20. 5. 2019 obrátil na žalovanou s žádostí ve smyslu § 13 a 14 z. o. š. (dále jen „Žádost o zadostiučinění“), v níž požadoval poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti služebního orgánu učinit úkon v zákonné lhůtě a obecně v nepřiměřené délce celého řízení o stížnosti a žádosti. Žádost o zadostiučinění byla vyřízena dopisem zástupce náčelníka Generálního štábu AČR ze dne 30. 10. 2019, č. j. MO 310985/2019-1304. V ní bylo konstatováno, že v odvolacím řízení byla překročena devadesátidenní lhůta stanovená § 149 z. v. p. pro vydání Rozhodnutí o odvolání, a tudíž délka řízení o náhradě škody byla nepřiměřená. V řízení v I. stupni nebylo pochybení shledáno. Za porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě se žalobci omluvil, požadované zadostiučinění v penězích však neposkytnul. Jelikož tak nebylo žalobci poskytnuto peněžité zadostiučinění a porušení práva bylo konstatováno toliko ve vztahu k odvolacímu řízení, navíc omluvu neposkytnul orgán, jenž je za nesprávný úřední postup odpovědný, domáhá se žalobce zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích ve výši 364 000 Kč s tím, že soud by měl rovněž přihlédnout k délce kompenzačního řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016), které trvá ve své podstatě až do vynesení rozsudku v této věci.

2. Žalovaná v reakci na žalobní tvrzení navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná nesporovala sled událostí tak, jak je vylíčil žalobce v podané žalobě. Namítala však, že se žalobce podáním ze dne 21. 3. 2017 obrátil na náčelníka Generálního štábu AČR se Stížností a Podmíněnou žádostí. Uvedené podání žalobce vykládá rovněž jako žádost o náhradu škody,, avšak dle žalované jde toliko o stížnost na porušení práv, neboť formulovat žádost o náhradu škody podmíněně v rámci podané stížnosti a v závislosti na výsledku jejího vyřízení s. ř. neumožňuje a takovéto podání tak nemá za následek zahájení řízení dle § 44 odst. 1 s. ř. Dikce žalobce v uvedeném podání „pokud nebude možné mým požadavkům v rámci odstranění nedostatků při řešení stížnosti vyhovět, žádám o náhradu škody…“ není řádně podanou žádostí o náhradu škody. Žalovaná proto považuje za žádost o náhradu škody až Druhou žádost a dle názoru žalované je proto až 30. 3. 2018 okamžikem zahájení předmětného správního řízení o náhradě škody. Na tento výklad zřejmě přistoupil i sám žalobce, který následně podal Druhou žádost. Naproti tomu podání ze dne 21. 3. 2017 označila žalovaná toliko za Stížnost, jež byla následně příslušným postupem řešena a vyřešena a nemá být předmětem této žaloby. Nadto je žalovaná toho názoru, že po dobu šetření Vojenské policie na základě podnětu ze dne 21. 3. 2017, jakožto orgánu činného v trestním řízení, případně neběžela lhůta pro vydání rozhodnutí. Žalovaná rovněž namítla nemožnost aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „e. ú. l. p.“) a k němu přináležejících závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), které rozvíjí hmotněprávní úpravu z. o. š. a dovozuje presumpci vzniku nemajetkové újmy, kterou tak poškozený nemusí prokazovat. Dle žalované je projednávaný případ svou podstatou (vztahem vojáka k AČR) nikoliv soukromoprávní a dovozená presumpce se tak neuplatní. Žalobce pak vznik újmy nijak neprokázal. Ke složitosti samotného řízení žalovaná uvedla, že ve věci se jednalo o zajištění stanoviska Státního tajemníka v Ministerstvu obrany jakožto gestora zákona o vojácích z povolání, zejména k výkladu otázky služebního hodnocení. Přestože šlo skutečně o právní posouzení věci, nešlo o jednoduchou interpretaci právních předpisů. Jednalo se o období po přijetí nové právní úpravy v zákoně o vojácích (novela č. 322/2014 Sb. účinná od 1. 7. 2015) v oblasti služebních hodnocení a stanovení výkonnostního příplatku vojáků, přičemž byla řešena zcela specifická situace na zahraničním pracovišti, kdy vojáci plní úkoly vydávané nadřízenými z organizační struktury NATO, ale z pohledu zákona jsou stále podřízenými rovněž národních autorit, kteří na ně mají zpracovávat služební hodnocení bez možnosti jim úkoly vydávat a kontrolovat jejich plnění, což byl právě případ žalobce. Na tuto situaci zákon výslovně nepamatuje. Není důvod nepovažovat toto stanovisko za zásadní podklad pro vyřízení stížnosti. Řízení o náhradě škody proto trvalo – jako celek, v obou instancích – od 30. 3. 2018 do 29. 4. 2019 - tj. 13 měsíců. Přitom k délce řízení přispěl i sám žalobce, neboť požádal o prodloužení lhůty pro seznámení se s podklady rozhodnutí a teprve poté doplnil spisový materiál. K námitkám žalobce ohledně negativních dopadů (zkrácení zahraničního vyslání) žalovaná uvedla, že řízení o náhradě škody, zahájené 30. 3. 2018, nemohlo ovlivnit údajně šikanózní stažení žalobce ze zahraničního pracoviště ke dni 1. 8. 2017, když o tomto rozhodnutí byl žalobce informován již dne 16. 1. 2017. Právě až v návaznosti na toto zjištění žalobcem tento podal Stížnost, což ze své podstaty vylučuje příčinný vztah řízení o žádosti a jeho délky a negativních dopadů pro žalobce. Žalobcem pociťované bezpráví má svůj původ v odlišných skutečnostech, než kterými je průběh a délka řízení o jeho Druhé žádosti. Na žalobcem dne 22. 5. 2019 uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 750 000 Kč (v žalobcem snížen na 100 000 Kč) v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o náhradě škody reagovala žalovaná tak, že došlo k porušení práv žalobce, neboť „délka řízení o náhradě škody skutečně byla nepřiměřená.“ Žalovaná tedy konstatovala porušení práva žalobce, za což se mu omluvila. Právní úprava nestanovuje, který odpovědný subjekt omluvu činí. V souladu s Organizačním řádem žalované rozhoduje ve věcech náhrady škody a o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle z. o. š. ministr obrany. Interní postup je pak takový, že v případě, kdy je takovéto rozhodnutí v kompetenci ministra, pověří zpracováním podkladů věcného gestora a následně je i možné, aby byl věcný gestor pověřen odpovědí žadateli (jak tomu bylo i v tomto případě). Náčelník Generálního štábu AČR tak žalobce informovalo o tom, jak ve věci jeho žádosti bylo rozhodnuto, čemuž odpovídá i sdělení „pan ministr mne pověřil sdělit Vám jeho rozhodnutí…“ Za této situace považuje žalovaná omluvu za své pochybení, resp. nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o náhradě škody, za adekvátní a přiměřenou danému případu.

3. Na procesní obranu žalované reagoval žalobce, jenž v prvé řadě trval na skutkovém tvrzení, že k zahájení řízení o žádosti došlo již ke dni 21. 3. 2017, neboť Podmíněná žádost splňovala všechny předepsané požadavky a měla tak být projednána. Žalobce rovněž nesouhlasil s tvrzením o jeho vlivu na délku řízení, neboť i v případě, že by byl okamžik zahájení řízení o žádosti stanoven ke dni podání Druhé žádosti (30. 3. 2018), je zřejmé, že rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně nebylo v každém případě vydáno včas. Žalobci byla dne 22. 5. 2018 doručena výzva k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Konec této lhůty připadl na pátek 1. 6. 2018, tedy až do období po uplynutí třicetidenní, resp. šedesátidenní lhůty pro vydání rozhodnutí. Žalobce se se spisovým materiálem seznámil v pondělí 4. 6. 2018, neboť celý předchozí týden byl služebním orgánem vyslán na služební cestu do Brna. K seznámení se spisovým materiálem došlo pouze 1 pracovní den po skončení původní lhůty. Samotné rozhodnutí pak bylo vydáno po dalších 6 týdnech od nahlížení do spisu. Není pravda, že by žalobce požádal o prodloužení lhůty, neboť své vyjádření ke spisovému materiálu předal oprávněné úřední osobě ihned po skončení nahlížení dne 4. 6. 2018. Dle žalobce nebyl důvod ani pro postoupení věci Vojenské policii, když souběžně s takovým podnětem Vojenské policii mohlo být dále vedeno řízení o žádosti. K výzvě soudu žalobce doplnil, že postup správních orgánů, spočívající v arogantním a svévolném chování – nečinnosti a nereagování na opakované žádosti o odstranění součinnosti – by stejně vnímala každá osoba, která by se ocitla v postavení žalobce. Žalobce byl frustrován nepřiměřenou délkou řízení, jehož předmětem byla banální právní otázka, přičemž žalobce mohl jeho energii směřovat jinam. Žalobce se nemohl pro délku řízení opřít o žádný dílčí úspěch ve svém boji proti nezákonně rozhodujícím služebním orgánům, což újmu prohlubovalo. S ohledem na shora uvedené žalobce uzavřel, že žalovaný žádosti žalobce o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nevyhověl.

4. Soud ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2023, č. j. 7 C 307/2019-109, jímž žalobu zamítnul (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2024, č. j. 15 Co 27/2024-133, tak, že rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odkazujíc na správná skutková zjištění zdejšího soudu v napadeném rozsudku, odvolací soud potvrdil jako správný závěr zdejšího soudu o správné organizační složce státu, s níž v řízení jednal, a to i po rozšíření nároku žalobce o náhradu nemajetkové újmy za kompenzační řízení. Dále odvolací soud jako věcně správné potvrdil omezení rozhodnutí soudu toliko co do celkové délky řízení, nikoliv rovněž co do jednotlivých průtahů ve vydání rozhodnutí správního orgánu I. nebo II. stupně, když jednotlivé fáze řízení jsou ve vztahu řízení jako celku ve vztahu subsidiarity a při jiném než dosud nastoleném postupu zdejšího soudu by se žalobci mohlo dostat dvojího zadostiučinění za tentýž nesprávný postup. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním závěrem zdejšího soudu potud, že řízení o žádosti trvalo od podání Druhé žádosti dne 30. 3. 2018 do Rozhodnutí o odvolání dne 29. 4. 2019, neboť s poukazem na ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), per analogiam nelze přihlížet k procesním podáním vázaným na podmínku, což platí právě pro Podmíněnou žádost ze dne 21. 3. 2017. Dle odvolacího soudu je však napadený rozsudek nepřezkoumatelný potud, že zdejší soud pominul zohlednění relevantních kritérií pro volbu přiměřeného zadostiučinění a dostatečnost omluvy jako morální satisfakce, a to navíc osobou podřízenou osobě odpovědné za nesprávný úřední postup a toliko pro správní řízení odvolací. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 25. 4. 2024.

5. V dalším řízení žalobce označil jeho snahu o zpracování řádného služebního hodnocení za jednu z příčin jeho předčasného stažení ze zahraničního pracoviště, které za nezákonné označil Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 6 Ad 15/2017, což potvrdil i Nejvyšší správní soud. Městský soud v Praze měl pak konstatovat v jím vydaném rozsudku, č. j. 13 Co 65/2023-299, že nezákonné personální rozkazy o přeložení byly vůči žalobci, nepohodlnému jeho nadřízeným, motivovány ad hominem, v důsledku jeho domáhání se vlastních zájmů a práv. Pokud pak nelze vnímat řízení o žádosti jako zahájené již ke dni 21. 3. 2017, měly příslušné orgány po Vyrozumění o stížnosti k dispozici veškeré podklady, pročež nemuselo dojít k překročení lhůty pro vydání Rozhodnutí o žádosti 3,5násobně. Žalobce setrval na jeho závěru o nutnosti posuzovat řízení o Stížnosti a o Druhé žádosti jako jeden celek a odkázal se na nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 4227/12, v němž zmíněný soud uzavřel, že újmu je třeba poškozenému nahradit komplexně a pokud mu nelze přiznat náhradu konkrétní újmy, měl by tento závěr hrát roli při odškodnění za jiný druh újmy vzniklé z téhož nesprávného úředního postupu. Žalovaná v dalším řízení akcentovala, že se žalovaná za nepřiměřeně dlouhé řízení omluvila, přičemž omluvu považuje za dostačující formu zadostiučinění, a to i vzhledem k tomu, že význam předmětu řízení pro žalobce byl zanedbatelný, neboť výše vyměřeného doplatku v poměru k dosahovanému platu výrazně neovlivnila rodinný rozpočet.

6. Mezi účastníky lze z jejich shodných tvrzení označit ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř. za nesporné následující skutečnosti: Žalobce podal dne 21. 3. 2017 Stížnost, jakož i veškerá následná podání, označená v žalobě a bodě 1. odůvodnění tohoto rozsudku, na něž žalovaná reagovala podáními a rozhodnutími rovněž označenými v žalobě. Stížnost obsahovala sdělení žalobce, že „pokud nebude možné mým požadavkům v rámci odstranění nedostatků při řešení stížnosti vyhovět, žádám o náhradu škody…“ Dne 19. 5. 2017 žalovaná vyrozuměla žalobce o stavu šetření Stížnosti. Dne 12. 1. 2018 podal žalobce žádost o přijetí opatření proti nečinnosti, na což žalovaná reagovala dne 16. 2. 2018 vyrozuměním o stavu řešení stížnosti. Na to žalobce odpověděl dne 22. 2. 2018, přičemž žalovaná následně, dne 28. 3. 2018, vydala Vyrozumění, čímž celou záležitost považovala za vyřízenou. Žalobce proto dne 30. 3. 2018 podal Druhou žádost s odkazem na ust. § 112 zákona o vojácích z povolání, kdy na základě tohoto podání žalovaná zahájila řízení o náhradu škody. Dne 21. 5. 2018 byl žalobce vyzván k uplatnění práv účastníka, čehož využil a dne 4. 6. 2018 podal vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dne 13. 7. 2018 vydal náčelník Generálního štábu AČR Rozhodnutí, kterým žádost žalobce zamítl. Rozhodnutí čítalo 15 stran a v odůvodnění bylo uvedeno, že žalobce dle žalované případné zahájení řízení o náhradě škody podáním ze dne 21. 3. 2017 podmínil neúspěchem výsledku šetření stížnosti. Ve Vyrozumění bylo dále uvedeno, že služební orgán povinen učinit nezbytná opatření k nápravě, pokud je stížnost shledána alespoň částečně důvodnou. Z důvodu podmíněnosti k zahájení řízení o náhradě škody nedošlo, přičemž z. v. p. ani s. ř. tzv. podmíněné podání žádosti nezná, a proto takové podání nemůže být žádostí. Proti Rozhodnutí se žalobce dne 15. 7. 2018 odvolal. Následně dne 24. 10. 2018 podal žádost o přijetí opatření proti nečinnosti. Na tuto žádost nebylo reagováno, proto ji žalobce dne 21. 1. 2019 zopakoval. Žalobce poté podal dne 21. 2. 2019 k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu pod sp. zn. 10 A 30/2019. Toto řízení bylo pravomocně zastaveno ke dni 10. 6. 2019. Žalovaná, resp. ministr obrany, Rozhodnutím o odvolání ze dne 29. 4. 2019 výše uvedené rozhodnutí náčelníka Generálního štábu AČR změnila tak, že žalobci v plném rozsahu vyhověla (tedy rozhodla o doplacení příplatků) a potvrdila oprávněnost vzneseného nároku žalobce. Rozhodnutí čítalo 13 stran a bylo podrobně odůvodněno. Následně dne 20. 5. 2019 žalobce podal žádost o poskytnutí zadostiučinění podle z. o. š. za nesprávný úřední postup žalované spočívající v nepřiměřené délce vyřízení Stížnosti a Druhé žádosti. Na tuto žádost žalovaná reagovala dne 30. 10. 2019 omluvou za nepřiměřenou délku řízení o odvolání proti rozhodnutí o žádosti na náhradu škody, které překročilo 90-ti denní lhůtu pro vydání rozhodnutí stanoven § 149 z. v. p. Žalovaná však odmítla poskytnout finanční zadostiučinění.

7. Mezi účastníky zůstala spornou skutečnost spočívající v délce celého řízení o jeho žádosti, tedy zda trvalo 2 roky a 1 měsíc, jak tvrdí žalobce, anebo 13 měsíců, jak tvrdí žalovaná, zda žalobci vznikla nemajetková újma, tedy jak tvrzená délka správního řízení a navazujících řízení ovlivnila život žalobce v souvislosti se zpracováním osobního hodnocení za rok 2015, kdy toto podle něj trvalo již od 1. 3. 2016 dosud, zda byla omluva učiněná žalovanou dostatečným zadostiučiněním a zda byla učiněna způsobem vyžadovaným, především ve vztahu k osobě činící danou omluvu.

8. Učinění jednotlivých procesních úkonů a vydání příslušných vyrozumění a rozhodnutí má soud za prokázané rovněž kopií vyrozumění o výsledku šetření stížnosti a dalších podání ze dne 28. 3. 2018, kopií Druhé žádosti ze dne 30. 3. 2018, kopií výzvy k uplatnění práv účastníka řízení ze dne 21. 5. 2018, kopií odvolání proti rozhodnutí ze dne 15. 7. 2018, kopií vyrozumění o stavu řešení stížnosti ze dne 16. 2. 2018, kopií reakce na vyrozumění o stavu šetření stížnosti ze dne 22. 2. 2018, kopií žádosti o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze dne 20. 5. 2019 a kopií žádosti o přijetí opatření proti nečinnosti služebního orgánu ze dne 24. 10. 2018.

9. Kopií dopisu Velení AČR ze dne 30. 10. 2019 má soud dále za prokázané, že pisatelem dopisu a jeho odesílatelem je Velení AČR zastoupené armádním generálem [jméno FO] tehdejším náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. V úvodu dopisu generál [jméno FO] sdělil zástupci žalobce následující: „…pan ministr mne pověřil sdělit Vám jeho rozhodnutí o žádosti, kterou jste jménem Vašeho klienta [Jméno žalobce] dne 22. 5. 2019 podal na Ministerstvo obrany.“ Po konstataci odlišných názorů a zjištění, že v odvolacím řízení byla překročena 90-ti denní lhůta pro vydání rozhodnutí a že tak délka řízení o náhradě škody skutečně byla nepřiměřená, generál [jméno FO] žalobci sdělil následující: „Nepochybně tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jímž je ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, za což se Vašemu klientovi jménem ministerstva omlouvám.“ Generál [jméno FO] dále konstatoval, že neshledal na straně žalobce žádnou další způsobenou újmu a proto jeho žádost na peněžité zadostiučinění v požadované výši 750 000 Kč zamítnul.

10. Kopií rozhodnutí ministra obrany ze dne 29. 4. 2019 má soud za prokázané, že žalobci byl přiznán doplatek platu za období od 1. 4. 2016 do 30. 4. 2019 ve výši 31 810 Kč a dále doplatek náhrad zvýšených životních nákladů za období od 1. 4. 2016 do 31. 7. 2017 ve výši 1 086,79 EUR. Týmž rozhodnutím byly žalobci přiznány úroky z prodlení ve výši 2 540,53 Kč a 205,26 EUR. V odůvodnění rozhodnutí (na straně 9) vyšla žalovaná ze služebního platu žalobce (ve výši služebního tarifu 50 430 Kč ke dni 1. 11. 2015 až ve výši 62 990 Kč ke dni 1. 4. 2019).

11. Skutečnost spočívající ve vystavení služebního hodnocení na žalobce za rok 2015 ke dni 16. 6. 2020 včetně vznesených námitek proti němu ke dni 20. 6. 2016 má soud za prokázanou rovněž kopií zmíněného hodnocení.

12. Podmíněnost požadavku žalobce na náhradu škody nevyhověním jím učiněné Stížnosti má soud za prokázanou kopií Stížnosti ze dne 21. 3. 2017.

13. Obsahem spisu Hlavního velitelství Vojenské služby, č. j. VP-62/ČJ-2017-8201213, má soud za prokázané, že dne 9. 2. 2017 bylo náčelníkovi Vojenské policie zasláno oznámení o podezření z trestného činu, týkajícího se možného zneužití pravomoci služebního orgánu zkrácením délky zařazení žalobce na zahraničním pracovišti ve Štětíně, Polsko. V uvedené věci bylo vojenskou policí provedeno šetření podle § 41 zákona o vojenské policii, přičemž nebyly zjištěny informace, které by potvrzovaly dehonestaci osoby žalobce, či skutečnosti, které by nasvědčovaly ovlivňování nebo jakémukoliv jinému zasahování do práce osob, které se podáními a stížnostmi žalobce zabývaly. Jelikož nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, potažmo přestupek, bylo šetření vojenské policie ke dni 10. 10. 2017 ukončeno.

14. Lékařskou zprávou ze dne 7. 8. 2017 má soud za prokázanou toliko skutečnost, že žalobce po návratu ze zahraničního pracoviště pociťoval stres, pročež lékař navrhl psychiatrické vyšetření, to však s tím, že je žalobce bez známek profesionálního poškození zdraví.

15. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 11 C 361/2019, a navazujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 12 Co 325/2021, má soud za prokázané, že zdejší soud ve výše uvedeném řízení mezi týmiž účastníky zamítl z důvodu promlčení nároků žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované písemně se omluvit žalobci za nesprávný úřední postup – nezákonné služební hodnocení za rok 2015 – tak, že do sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku zašle na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis obsahující omluvu konkrétního znění. Dále soud zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 4. 8. 2019 do zaplacení a ve výroku III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud přitom na základě provedeného dokazování v dané věci dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Žalobce byl dne 20. 6. 2016 seznámen s obsahem služebního hodnocení 2015, téhož dne proti němu sepsal písemné námitky, které zaslal žalované dne 21. 6. 2016, přičemž žalovaná se s těmito námitkami nevypořádala a služebním lístkem ze dne 1. 7. 2016 žalobce vyrozuměla o svém neměnném stanovisku a postupu při zpracování služebního hodnocení za rok 2015. Stížnost žalobce ze dne 21. 3. 2017 proti služebnímu hodnocení 2015 žalovaná vyřídila dne 28. 3. 2018 jako nedůvodnou a o Podmíněné žádosti žalobce na náhradu škody explicitně nerozhodla. Dne 30. 3. 2018 podal žalobce žádost o náhradu ušlého zisku v souvislosti se služebním hodnocením 2015, která byla rozhodnutím ze dne 13. 7. 2018 žalovanou v I. stupni zamítnuta, a k odvolání žalobce jí bylo ve II. stupni vyhověno rozhodnutím ministra obrany, který v odůvodnění rozhodnutí konstatoval nesprávný postup žalované při služebním hodnocení za rok 2015. Ke dni 1. 8. 2017 byla žalobci předčasně zkrácena jeho služba na zahraničním pracovišti z 3 let na 2 roky a následně byl žalobce ke dni 1. 4. 2018 přeložen z velení AČR na nově vzniklé místo v sekci rozvoje sil Ministerstva obrany. Dopisem ze dne 3. 2. 2019 žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup žalované spočívající v řádném nezpracování jeho služebního hodnocení 2015 a projevující se tvrzeným znehodnocením jeho kariéry vojáka z povolání, který žalovaná odmítla sdělením z 29. 7. 2019, v němž se žalobci omluvila výlučně za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení v dané věci, odkázala na konstataci porušení práva vyslovenou v konkretizovaných rozhodnutí žalované a odmítla nárok žalobce na peněžité zadostiučinění. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ten tak nabyl právní moci dne 30. 1. 2022.

16. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 11 C 560/2019, a navazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, sp. zn. 14 Co 340/2021, má soud za prokázané, že zdejší soud ve výše uvedeném řízení mezi týmiž účastníky zamítl z důvodu promlčení nároků žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované písemně se omluvit žalobci za nesprávný úřední postup – nezákonné vyřízení jeho stížnosti proti služebnímu hodnocení vojáka z povolání za rok 2015 – tak, že do sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku zašle na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude obsahovat omluvu konkrétního znění. Dále soud zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalovanému částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 12. 11. 2019 do zaplacení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ten tak nabyl právní moci dne 25. 11. 2021.

17. Výše uvedené listinné důkazy považoval soud za věrohodné, když nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala a žádná taková skutečnost nebyla účastníky tvrzena. Žádná ze stran pak nezpochybnila pravost nebo pravdivost některé z listin, ze kterých soud při svém rozhodování vycházel. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek. Z dalších před soudem provedených důkazů soud nezjistil další skutečnosti rozhodné pro předmět tohoto řízení.

18. Na základě nesporných prohlášení účastníků a provedeného dokazování lze tedy o skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého byl žalobce dne 20. 6. 2016 obeznámen s jeho služebním hodnocením za rok 2015, proti němuž podal následujícího dne námitky. S těmito se žalovaná nevypořádala, toliko dne 1. 7. 2016 žalobce informovala, že setrvává na původním stanovisku. Žalobce proto dne 21. 3. 2017 podal Stížnost, a to konkrétně označenou jako „Stížnost na porušení práv v souvislosti se služebním hodnocením za rok 2015 a žádost o nápravu, resp. náhradu škody“, přičemž v závěru daného podání žalobce uvedl, že „pokud nebude možné mým požadavkům v rámci odstranění nedostatků při řešení stížnosti vyhovět, žádám o náhradu škody…“ Žalovaná vyřídila žalobcovu Stížnost Vyrozuměním ze dne 28. 3. 2018, a to jako nedůvodnou, přičemž dodala, že k zahájení řízení o žádosti, resp. žalobcově Podmíněné žádosti, nedošlo, neboť tato svou podmíněností nesplňuje příslušné náležitosti. V období do vydání Vyrozumění žalovaná žalobce k jeho podnětům informovala o stavu řešení stížnosti (konkrétně dne 19. 5. 2017 o předložení věci Vojenské policii a 16. 2. 2018 o stavu řízení po žádosti žalobce o odstranění nečinnosti ze dne 12. 1. 2018, kterou žalobce doplnil dne 22. 2. 2018). V mezidobí tedy probíhalo prověřování Vojenskou policií ohledně možného spáchání trestného činu týkajícího se možného zneužití pravomoci služebního orgánu zkrácením délky zařazení žalobce na zahraničním pracovišti. Jelikož žalovaná věc považovala za uzavřenou, podal dne 30. 3. 2018 žalobce Druhou žádost, na základě níž žalovaná zahájila řízení. Dne 21. 5. 2018 žalovaná vyzvala žalobce k uplatnění práv účastníka, výzva mu byla doručena ne 22. 5. 2018, na ni žalovaný reagoval dne 4. 6. 2018 zasláním vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí. Žalovaná dne 13. 7. 2018 vydala Rozhodnutí, jímž žádost zamítla. K odvolání žalobce ze dne 15. 7. 2018 žalovaná rozhodla v druhé instanci dne 29. 4. 2019 Rozhodnutím o odvolání, kterým změnila prvoinstanční rozhodnutí a vyhověla žádosti žalobce, když byl žalobci přiznán doplatek platu za období od 1. 4. 2016 do 30. 4. 2019 ve výši 31 810 Kč a dále doplatek náhrad zvýšených životních nákladů za období od 1. 4. 2019 do 31. 7. 2017 ve výši 1 086,79 EUR, a to včetně úroků z prodlení, přičemž v odůvodnění rozhodnutí vyšla žalovaná ze služebního platu žalobce (ve výši služebního tarifu 50 430 Kč ke dni 1. 11. 2015 až ve výši 62 990 Kč ke dni 1. 4. 2019). Dne 20. 5. 2019 podal žalobce Žádost o zadostiučinění, na což žalovaná reagovala jménem generála [jméno FO] dne 30. 10. 2019 písemnou omluvou za průtahy, resp. nepřiměřenou délku řízení o náhradě škody v důsledku překročení 90tidenní lhůty pro vydání rozhodnutí v odvolacím řízení. Žádosti o poskytnutí finančního zadostiučinění žalovaná nevyhověla. Proto žalobce uplatnil svůj nárok touto žalobou. Mezi žalobcem a žalovanou byla u zdejšího soudu vedena i další řízení o nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup, konkrétně za nezákonné služební hodnocení za rok 2015 (sp. zn. 11 C 361/2019), dále za nezákonné vyřízení jeho Stížnosti (sp. zn. 11 C 560/2019), která skončila způsobem shora uvedeným.

19. Podle čl. 6, bod 1, věta první e. ú. l. p. má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

20. Podle § 1 odst. 1 z. o. š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

21. Podle § 2 z. o. š. se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

22. Podle § 6 z. o. š. ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“) (odst. 1). Úřadem podle odstavce 1 je: a) ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem; b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

23. Podle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

24. Podle § 14 z. o. š. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).

25. Podle § 15 odst. 2 z. o. š. se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

26. Podle § 31a z. o. š., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

27. Podle § 112 z. v. p. za škodu způsobenou vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby porušením právní povinnosti odpovídá stát.

28. Podle § 153 odst. 3 z. v. p. musí být žádost nebo stížnost vojáka vyřízena nejpozději do 60 dnů ode dne jejího podání. O vyřízení stížnosti musí být voják v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení žádosti nebo stížnosti.

29. Podle § 149 z. v. p. je odvolací orgán povinen vydat rozhodnutí o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 90 dnů ode dne podání odvolání.

30. V projednávané věci uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené výlučně nepřiměřenou délkou řízení o jeho žádosti o náhradu škody v důsledku nesprávného služebního hodnocení za rok 2015. Soud v prvé řadě setrval na jím již dříve implicitně vyjádřeném závěru, jenž zastal i Městský soud v Praze v jím vydaném kasačním usnesení ze dne 15. 4. 2024, že u žalované je dána pasivní věcná legitimace ve sporu o náhradu nemajetkové újmy v důsledku řízení o žádosti, jež v prvním stupni probíhalo před Velením AČR, neboť právě žalovaná je organizační složkou státu příslušnou podle ust. § 6 odst. 1 a 2 písm. b) z. o. š. ve spojení s ust. § 112 z. v. p. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit dílčí nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy rovněž za kompenzační řízení v soudní fázi, tj. před zdejším soudem v této věci, neboť řízení o žádosti před Velením AČR a ministrem obrany a navazující soudní řízení před zdejším soudem je třeba optikou ust. § 6 odst. 3 z. o. š. ve spojení se závěry judikatury Nejvyššího soudu (příkladmo rozsudek zmíněného soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, nebo ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023) chápat jako jeden celek, čímž je příslušnost žalované zachována.

31. Dále se soud zabýval splněním podmínek žalobcem pro domáhání se práva u soudu na přiměřené zadostiučinění jakožto kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem žalované, kdy žalobce prokazatelně dne 20. 5. 2019 doručil žalované Žádost o zadostiučinění, kterou u ní nárok na přiměřené zadostiučinění v peněžité formě uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 z. o. š., přičemž žalovaná jeho nárok v zákonné lhůtě 6 měsíců neuspokojila (viz § 15 odst. 2 z. o. š.), a v plné výši ho neuspokojila dosud. Žalovaná se za své pochybení – nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení (30. 3. 2018 až 29. 4. 2019) omluvila poté, co současně konstatovala porušení práva -překročení lhůty 90 dnů k vydání rozhodnutí (§ 149 zák. č. 221/1999 Sb.), ale odmítla poskytnout finanční kompenzaci.

32. Soud dále zkoumal naplnění nejzásadnější podmínky vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, a to překročení přiměřené délky řízení o žádosti žalobce před správními orgány, event. těmito orgány a soudy v případě navazujícího kompenzačního řízení. V tomto směru zdejší soud setrvává na závěru, že počátek řízení o náhradě škody je třeba stanovit ke dni 30. 3. 2018, kdy žalobce podal žádost o náhradu škody. Stížnost ze dne 21. 3. 2017 ve znění její části – Podmíněné žádosti – přitom nemůže být považována za žádost o náhradu škody, neboť tato byla podmíněná a k takovému úkonu se nepřihlíží (analogicky srov. § 41a odst. 2 o. s. ř.). Řízení o náhradě škody tak trvalo od 30. 3. 2018 do 29. 4. 2019, tedy necelých 13 měsíců.

33. Období vyřizování Stížnosti žalobce Velením AČR však představuje zásadní skutečnost při posouzení přiměřenosti délky řízení o Druhé žádosti žalobce, neboť trvalo-li řízení o Druhé žádosti necelých 13 měsíců, od nichž je třeba odečíst dobu 60 dnů (pro vydání Rozhodnutí o žádosti dle § 153 odst. 3 z. v. p.) a dobu 90 dnů (pro vydání Rozhodnutí o odvolání dle § 149 z. v. p.), kdy tedy řízení trvalo cca 5 měsíců nad zákonem stanovený limit pro vydání jednotlivých rozhodnutí, nebyl pro takto prodlouženou délku řízení prokázán patřičný důvod. Nepřiměřená délka řízení však byla samotnou žalovanou uznána prostřednictvím dopisu ze dne 30. 10. 2019. Nelze odhlédnout ani od závěru Nejvyššího soudu, že od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, je třeba odlišit případy, v nichž zákon ukládá vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě, jak je tomu v projednávané věci. Lze tak uzavřít, že řízení o Druhé žádosti žalobce bylo nepřiměřeně dlouhé, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 z. o. š., za kterou odpovídá stát ve smyslu ust. § 1 odst. 1 z. o. š. ve spojení s ust. § 112 z. v. p., a to bez možnosti zproštění se odpovědnosti ve smyslu ust. § 2 z. o. š.

34. Byl-li zdejším soudem v nepřiměřené délce řízení o Druhé žádosti žalobce shledán nesprávný úřední postup, je namístě učinit závěr o vzniku újmy na straně žalobce a o jejím prokázání. V tomto směru se soud zabýval tím, zda je možno na věc aplikovat Stanovisko, kdy dospěl k závěru, že daná správní řízení (řízení o Druhé žádosti řízení a navazující řízení o poskytnutí zadostiučinění) spadají pod aplikaci čl. 6 Úmluvy i Stanoviska, tedy že vznik nemajetkové újmy se presumuje a žalobce jako poškozený jej nemusí prokazovat (analogicky srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2188/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014).

35. Vzhledem k aplikovatelnosti čl. 6 e. ú. l. p. a Stanoviska soud dále zkoumal přiměřenost doposud poskytnutého zadostiučinění. Takto soud učinil na základě zhodnocení relevantních objektivních kritérií předpokládaných ust. § 31a odst. 3 z. o. š.:

36. Složitost sporu soud hodnotil jednak z pohledu počtu instancí, dále pak z pohledu složitosti věci samé. Žalobcova Druhá žádost byla předmětem správního řízení před I. i II. stupněm, přičemž oba správní orgány měly pro vydání rozhodnutí, jak uvedeno výše, zákonem stanovenou mezní lhůtu 60, resp. 90 dnů. Pokud jde o složitost věci jako takovou, tu soud hodnotí jako zásadní, kdy se služební orgány obou stupňů musely vypořádat s celou řadou námitek vznesených žalobcem, o tom mimochodem svědčí i obsah a rozsah odůvodnění již samotného prvostupňového rozhodnutí, kdy soud přihlížel i ke skutečnosti, že žalobce podáním ze dne 4. 6. 2018, tedy jednak po uplynutí lhůty dané mu služebním orgánem prvního stupně k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, jednak však i po uplynutí 60-ti denní lhůty k vydání rozhodnutí, výslovně vybídl služební orgán prvního stupně, aby se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s konkrétními body (námitkami), které ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí předestřel, čemuž služební orgán prvního stupně dostál, i díky tomu pak jeho rozhodnutí čítalo 15 stran textu, což rovněž svědčí o složitosti projednávané věci a v tomto momentu pak soud shledává soud zavinění za nedodržení zákonné 60-ti denní lhůty z části i na straně žalobce samotného. Rovněž tak lze stran složitosti věci poukázat i na rozsah a obsah rozhodnutí služebního orgánu druhého stupně. Při porovnání všech těchto aspektů hodnotil soud složitost sporu coby rozhodné kritérium jaké zásadní pro své rozhodnutí.

37. Postoj žalobce v řízení soud coby rozhodné kritérium vyhodnotil jako podstatné, když sice žalobce na výzvy soudu vždy reagoval neprodleně, to však není samo o sobě důvodem pro přiznání peněžitého zadostiučinění, když všemi jeho procesními úkony žalobce toliko plnil jeho procesní povinnost, a to i v rámci řízení kompenzačního, která však nemůže bez dalšího znamenat žalobcovo zvýhodnění při určení formy satisfakce. Soud však při posuzování tohoto rozhodného kritéria přihlédl i k tomu, že žalobce nedodržel lhůtu poskytnutou služebním orgánem k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádření se k nim, tohoto svého práva využil až po uplynutí lhůty stanovení služebním orgánem (a po uplynutí mezní lhůty k vydání rozhodnutí) a nadto služební orgán ve svém shrnujícím vyjádření vybídl, aby se ve svém odůvodnění rozhodnutí vypořádal s konkrétními premisami vyjádřenými žalobcem, kdy i tato skutečnost nepochybně byla příčinnou nedodržení zákonné mezní lhůty k vydání rozhodnutí.

38. Postup správních orgánů v řešené věci nelze vnímat jako kritérium v dané věci přitěžující. V dané věci žalobce označil postup správních orgánů za „zbabělé zneužívání jejich moci“, přičemž jejich přístup měl být arogantní a měl vědomě postupovat proti výslovnému znění právních předpisů. Takové okolnosti však zůstaly na straně žalobce toliko v rovině tvrzení, přičemž z doložených rozhodnutí, přípisů a podání nelze vnímat animozitu vůči žalobci či jakékoliv cílené směřování procesních úkonů proti němu.

39. Zásadním kritériem určujícím pro rozhodnutí byl pro soud význam řízení pro žalobce, jehož předmětem byl nárok na náhradu škody v podobě doplatku na platu žalobce. Ten byl v Rozhodnutí o odvolání vyčíslen za období od 1. 4. 2016 do 30. 4. 2019 na částku ve výši 31 810 Kč stejně jako doplatek náhrad zvýšených životních nákladů za období od 1. 4. 2019 do 31. 7. 2017 ve výši 1 086,79 EUR. Dle odůvodnění Rozhodnutí o odvolání žalobce dosahoval služebního tarifu od částky 50 430 Kč do částky 62 990 Kč, přičemž tento jeho tarif nebyl nesprávným služebním hodnocením sám o sobě negativně ovlivněn. Z pohledu majetkového se tak nejedná o předmět řízení, jež by měl pro žalobce zvýšený význam, ba naopak jde o předmět řízení s významem pro žalobce výrazně sníženým resp. nepatrným, neboť v konečném důsledku šlo pro žalobce za dotčené období o rozdíl v jeho služebním ohodnocení (dosažném platu) ve výši 1 594, 047 Kč měsíčně (počítáno průměrným kurzem 1 EUR= 25 Kč, za období 37 měsíců, tedy (31 810 Kč + (25 * 1 086,79 EUR))/37), což jistě pro žalobce s ohledem na jeho dosahované služební (finanční) ohodnocení není nijak zásadní částka. Uvedený závěr pak podporuje rovněž fakt (několikrát zmíněn samotným žalobcem), že tento je osobou s právním vzděláním. Jakkoliv právní vzdělání nelze klást žalobci k tíži, z pohledu prožívaného stresu na straně žalobce, jenž opakovaně vede řízení majetkového charakteru s vědomím procesních aspektů a následků podaných opravných prostředků nelze vnímat pro jeho osobu totožnou újmu, jakou by pocítila osoba práva neznalá, tím spíše šlo-li u žalobce o nepatrný měsíční doplatek na jeho služebním hodnocení. Ryze majetkový předmět řízení pak nelze, a to i pro osobu práva neznalou, směšovat s řízeními rodinně-právními, pozůstalostními, trestními či jinak emočně vypjatými, u kterých by bylo lze na zvýšený význam usuzovat. Žalobcem tvrzené zhoršení vyhlídek v jeho profesní kariéře bylo vyloučeno jeho setrváním na totožné platové úrovni, přičemž služební hodnocení žalobce je činěno každý rok, tedy pochybení v jednom roce nelze vnímat jako fatální a nevratný zásah do jeho záznamů a profesního růstu. Odtažitost či nepřátelský přístup kolegů v zaměstnání k žalobci, jakkoliv nebyl v řízení prokázán, nelze chápat jinak než jako jeho ryze subjektivní vjem, k němuž však žádné správní řízení nemůže založit příčinu. Tvrzení žalobce o tom, že iniciování řízení o Druhé žádosti zapříčinilo jeho předčasné přeložení ze zahraničního pracoviště, je skutečností, jež nemůže být předmětem tohoto řízení, neboť taková skutečnost nepředstavuje újmu, jež by byla žalobci způsobena v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením o Druhé žádosti žalobce. Význam řízení pro žalobce proto soud hodnotil velmi významně snížený, resp. nepatrný.

40. Z pohledu celkové délky řízení je třeba přihlédnout ke skutečnosti již výše zmíněné, že tedy řízení o Druhé žádosti trvalo necelých 13 měsíců, od nichž je třeba odečíst dobu 60 dnů (pro vydání Rozhodnutí o žádosti dle § 153 odst. 3 z. v. p.) a dobu 90 dnů (pro vydání Rozhodnutí o odvolání dle § 149 z. v. p.). Řízení jako celek tedy trvalo cca 5 měsíců nad zákonem stanovený limit pro vydání jednotlivých rozhodnutí. Souhrnná délka řízení o Druhé žádosti představovala 2,62 násobek zákonem předpokládané délky řízení, ovšem pro posouzení přiměřenosti doposud poskytnutého zadostiučinění je podstatné, že od podání Druhé žádosti dne 30. 3. 2018 do vydání Rozhodnutí o žádosti dne 13. 7. 2018 trvalo řízení 105 dnů oproti předpokládaným 60 dnům, k čemuž přispěl i sám žalobce (viz. shora), a dále od podání odvolání dne 15. 7. 2018 do Rozhodnutí o odvolání dne 29. 4. 2019 pak 288 dnů oproti předpokládaným 90 dnům. Lze tak s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem uzavřít, že správní odvolací řízení bylo vskutku nepřiměřeně dlouhé, v případě správního řízení v I. stupni však toto dílčí řízení přesáhlo lhůtu pro vydání rozhodnutí o pouhých 45 dnů, kdy takovou dobu lze pohledem projednávaného předmětu správního řízení považovat s přihlédnutím k tomu, že k překročení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí přispěl i sám žalobce (k tomu viz. shora) jako zanedbatelnou a konzumovanou skutečně nepřiměřenou délkou odvolacího řízení, kdy obě řízení (prvostupňové i odvolací) je nutno z hlediska uplatněného nároku posuzovat jako celek.

41. Soud po posouzení výše uvedených kritérií dospěl k závěru, že nárok žalobce na poskytnutí peněžní formy zadostiučinění je vzhledem k nepatrnému významu předmětu řízení pro žalobce nepřiměřený, což zakládá důvod pro spokojení se toliko s morální formou satisfakce (srov. Stanovisko) a tedy vhodnou formou zadostiučinění v případě újmy způsobené ze strany správních orgánů žalobci je morální satisfakce – omluva a konstatování porušení práva.

42. Vycházeje z obsahu dopisu Velení AČR ze dne 30. 10. 2019, pak dospěl soud k závěru, že dosud poskytnutá omluva představuje dostatečné zadostiučinění za vzniklou újmu žalobce. V tomto směru soud připomíná, že konstatování porušení práva poškozeného představuje základní formu satisfakce, která je výsledkem věcného posouzení případu a předpokladem pro další závěry. Ve vztahu k charakteru omluvy coby formy zadostiučiněné pak Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 31a odst. 2 z. o. š. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatování porušení práva ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva nebo poskytnout – též vedle ní, zadostiučinění v penězích (srov. rozsudek zmíněného soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 nebo sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Projevem vstřícné vůle státu uznat chybu by (zpravidla) měla být i omluva za takové porušení práva už jenom z hlediska slušnosti, i když se toho poškozený výslovně nedomáhá. V projednávané věci Velení AČR, a to prostřednictvím odesilatele dopisu, generálmajora [tituly před jménem], zástupce náčelníka Generálního štábu AČR, adresovalo omluvu, jež obsahovala konstatování nepřiměřené délky řízení o jeho Druhé žádosti a konstatování porušení práva odkazem na příslušné ustanovení zákona o vojácích z povolání. K námitce žalobce pal soud uvádí, že byla-li tomuto doručena omluva Velení AČR, konkrétně pana generálmajora [tituly před jménem] zástupce tehdejšího náčelníka Generálního štábu AČR, generála [tituly před jménem] [jméno FO], byť odvolacím orgánem v dané věci byl ministr obrany ve smyslu ust. § 2 odst. 2 z. v. p. ve spojení s ust. § 89 odst. 1 s. ř., je poskytnutá omluva a konstatování porušení práva dostatečným zadostiučiněním. V projednávané věci zvolila žalovaná pro zadostiučinění soukromou písemnou omluvu žalobci Velením AČR, kdy v textu takové omluvy je v samém jejím počátku konstatováno, že je činěna na základě pověření ministra obrany ČR sdělit žalobci ministrovo rozhodnutí o žádosti žalobce o náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup. Podle ust. § 6 odst. 1 a 2 z. o. š. jménem státu jednají ministerstva a jiné ústřední správní úřady, v tomto případě žalovaná. Právě žalovaná tak zcela dostála požadavku na učinění omluvy, a to cestou pověření podřízeného služebního orgánu, tedy Velení AČR, k faktickému vyřízení této žádosti. Byť faktickým odesilatelem omluvy bylo velení AČR, činilo tak z přímého pokynu, resp. pověření ministra obrany jakožto vrcholného představitele žalované. Taková omluva a konstatování porušení práva je pak dle názoru soudu s ohledem na kritéria shora uvedená dostatečným zadostiučiněním i za nedodržení lhůty k vydání rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně, a konzumuje i pochybení i na straně služebního orgánu prvního stupně, k němuž však přispěl i sám žalobce (viz. shora).

43. Vzhledem k právě vyřčenému závěru o přiměřenosti dosud poskytnutého zadostiučinění pak soud nepřihlížel k délce kompenzačního řízení (dle názoru žalobce trvajícího do rozhodnutí v této věci), neboť kompenzační řízení bylo skončeno ke dni 30. 10. 2019 poskytnutím přiměřeného zadostiučinění žalobci, přičemž byl-li žalobci za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnut řádně a včas účinný prostředek nápravy podle čl. 13 e. ú. l. p., není důvodu, aby soud takto poskytnuté zadostiučinění jakkoliv navyšoval (poskytl finanční zadostiučinění) za samotné kompenzační řízení před zdejším soudem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).

44. S ohledem na výše uvedené proto dospěl soud k závěru, že žalobcův nárok na peněžní zadostiučinění za nepřiměřenou délku shora uvedeného řízení je nedůvodný a žalobu je nutno zamítnout, jak učinil výrokem I. tohoto rozsudku.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 500 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 4 500 Kč představující 300 Kč za každý z 15 úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (4x příprava na jednání ve věci, účast při jednání soudu ve dnech 28. 7. 2021, 4. 1. 2023, 5. 4. 2023 a 29. 5. 2024, vyjádření žalované ze dne 24. 1. 2020, 25. 6. 2020 a 31. 3. 2021, závěrečný návrh žalované ze dne 15. 5. 2023 a 12. 6. 2024, odvolání žalované ze dne 4. 12. 2023 a vyjádření žalované k odvolání žalobce ze dne 12. 12. 2023).

Poučení