15 Co 449/2025 - 120

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. Ladislavem Novotným sídlem tř. 9. května 1282/6, 390 02 Tábor proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený obecným zmocněncem Ing. Liborem Bartoškou bytem Pekárenská 31, 370 04 České Budějovice o vyklizení nemovitosti o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. dubna 2025, č. j. 2 C 101/2024-72 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o vyklizení a v odstavci II. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o lhůtě k vyklizení mění tak, že žalovaný je povinen dům [Anonymizováno] vyklidit do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 11 918,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ladislava Novotného.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby vyklidil dům [Anonymizováno] na pozemkové parcele [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] do 15 dnů od právní moci rozsudku a nahradil žalobci náklady řízení ve výši 23 452,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ladislava Novotného.

2. Žalobce tvrdil, že je na základě darovací smlouvy ze dne 27. 12. 2012 výhradním vlastníkem pozemkové parcely [Anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří s domem [Anonymizováno] a pozemkové parcely č[Anonymizováno] - zahrada v k. ú. [adresa]. Tyto nemovité věci užívá společně se svou rodinou a svou matkou [jméno FO], v jejíž prospěch bylo smlouvou zřízeno věcné břemeno doživotního užívání nemovitosti. Žalovaný užívá po dobu cca 15 let bez právního důvodu k uspokojení své bytové potřeby 2 místnosti v suterénu domu, které jsou účelově určeny jako prádelna a sklad, k bydlení nejsou zkolaudovány. Za užívání této části domu žalobci ničeho neplatí, pouze občas přispěje na náklady spojené se spotřebou elektrické energie a vody. Jelikož žalovaný užívá předmětné prostory v rozporu s tím, k čemu jsou určeny, a žalobce si již dál nepřeje, aby tak činil, přičemž žalovaný přes opakované výzvy dům nevyklidil (ani v roce 2022, když měl sjednanou smlouvu o nájmu bytu s městem [adresa]), podal předmětnou žalobu.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě žalobce uvedl, že v domě žije přes 47 let, kdy jeho výlučným vlastníkem byla ještě jeho matka. Předmětný prostor v domě podle svých potřeb spravuje na své náklady a žádným způsobem nezasahuje do bytových potřeb žalobce. Nečiní tak bezdůvodně, neboť mu svědčí věcné břemeno služebnosti bytu, které bylo z jeho strany řádně vydrženo. V části domu, který užívá, se nikdy nikdo nezdržoval a nikdy nerozporoval jeho oprávnění k tomu, aby tento prostor, který mu byl v minulosti poskytnut matkou, užíval pro svou potřebu. Za užívání pravidelně platil k rukám své matky platby za energie a pronájem využívaného prostoru. V nemovitosti má i trvalý pobyt a nikdy k jeho zrušení vyzván nebyl. Nedal také žádnou příčinu k tomu, že jej chce žalobce dostat z domu pryč. Před několika lety mohl získat obecní byt, ale neměl dostatečné finanční prostředky na hrazení bydlení, proto tuto možnost odmítl. Podle názoru žalovaného žalobce ani nemá žádný záměr s prostorem, jak jej využije. Žalobce také neprojevil snahu se se žalovaným dohodnout na jakékoliv kompenzaci nákladů vynaložených na rekonstrukci daného prostoru a ani mu nenabídl alternativní náhradu bydlení. V domě žil žalovaný od svých 5 let s rodiči. Od svatby v roce [Anonymizováno] se svou rodinou obýval 1. patro domu až do roku [Anonymizováno]. Pak začal užívat nemovitost svého dědy, která je v sousedství předmětné nemovitosti, v níž bydlí. Matka mu tehdy sdělila, že jeho bytový prostor potřebuje ke svému bydlení, neboť do jejího bytu v domě [Anonymizováno] se nastěhuje žalobce s rodinou. V roce 2001 mu žalobce sdělil, že je nutná rekonstrukce domu [Anonymizováno] a že si má najít jiný prostor k bydlení. Proto na základě dohody se svou matkou, která mu nabídla prostor bývalé prádelny k bydlení, tento prostor užívá poté, co si jej upravil tak, aby zde bydlet mohl. Nikdy nebylo řečeno, že je to jen na nějakou určitou dobu, nikdy nedostal výzvu k opuštění tohoto prostoru, a to ani po převodu nemovitosti na žalobce, o kterém dlouhou dobu nevěděl. Má za to, že pokud tento prostor užívá více než 23 let v dobré víře, hradí za něj náklady s tím spojené, že jej může užívat doživotně.

4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že s největší pravděpodobností žalovaný užívá místnosti ve sklepě domu č. [Anonymizováno] od roku 2003, neboť sám při výslechu uvedl, že tehdy je upravoval pro své bydlení. To by odpovídalo i skutečnosti, že stavební povolení pro rekonstrukci domu [Anonymizováno] (po dědovi), v němž původně žalovaný před nastěhováním do suterénu domu [Anonymizováno] žil, bylo vydáno v srpnu 2004. Důvod návratu žalovaného do domu [Anonymizováno] potvrdila i svědkyně [jméno FO] (matka účastníků) s tím, že uvedla, že v mezidobí mezi odchodem z domu po dědovi a příchodem do suterénu domu č. p. 406 bydlel žalovaný někde u kamaráda na chatě, odkud však musel také odejít. K výzvě soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalovaný doplnil, že rokem počátku bydlení v suterénu domu je rok 2001. Soud ovšem toto doplnění považuje za doplnění směřující spíše k podložení tvrzení žalovaného o vydržení služebnosti bytu žalovaným, neboť je rozhodující uplynutí 20 let do doručení výzvy k vyklizení prostor v domě [Anonymizováno]. Obdobně lze nazírat i na čestná prohlášení syna žalovaného a jeho bývalé manželky, kteří přesně uvádějí, že si pamatují, kdy k nastěhování žalovaného do sklepa domu [Anonymizováno] došlo (v roce 2001), ačkoliv synovi bylo tehdy 12 let a od rozvodu s bývalou manželkou tehdy uplynulo již 8 let, přesto se zde bývalá manželka vyjadřuje i k tomu, že jí nebylo známo, že by nabídka matky k bydlení v suterénu domu byla nějak časově omezena. Proto tato čestná prohlášení soud I. stupně nepovažuje za zcela věrohodná oproti spontánní výpovědi matky účastníků, která žalovanému prostory v suterénu domu [Anonymizováno] poskytla v době, kdy byla ještě jeho vlastníkem, a pouze dočasně, než si něco najde. Žalovaný si tyto prostory k obývání upravil, ovšem ona to nemínila tak, že by tam měl být navždy. Očekávala, že si žalovaný pořídí své vlastní bydlení. K odchodu ze suterénu ho opakovaně vyzývala, ale žádnou písemnou výzvu mu nedávala. Proto se také žalovaný nemohl od počátku bydlení v suterénu domu [Anonymizováno] důvodně domnívat, že by mu tam matka chtěla zřídit věcné břemeno doživotního užívání.

5. Po právní stránce soud I. stupně hodnotil věc z hlediska ust. § 1260 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1299 o. z. a § 1095 o. z., tedy zda právo užívání prostoru v domě [Anonymizováno] vzniklo žalovanému na principu mimořádného vydržení služebnosti bytu, a to pro případ, že by žalovaný neprokázal právní důvod užívání nemovitosti. Pro mimořádné vydržení je podstatné nejen to, zda žalovaný fakticky část suterénu v domě [Anonymizováno] pro své bydlení po dobu více než 20 let užíval, ale i to, zda tak činil od počátku v dobré víře. K tomu se vyjádřila především matka účastníků a podle ní se žalovaný nemohl objektivně domnívat, že prostory v suterénu domu [Anonymizováno] užívá na základě uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene. Přestože žalovaný hradil hotové výdaje spojené s užíváním suterénních prostor, ani tak nelze hovořit o tom, že by se mohl domnívat, že by mezi ním a matkou byla uzavřena nějaká nájemní smlouva k uvedeným prostorám, neboť zde chybí podstatná náležitost smlouvy spočívající v tom, že by matka jako tehdejší vlastnice domu přenechala žalovanému suterénní prostory domu za úplatu. K užívání předmětných prostor došlo s největší pravděpodobností podle ustanovení upravujících smlouvu o výpůjčce ve smyslu § 659 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31.12. 2013 (dále jen obč. zák.), jak plyne například z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 376/2009. Z obsahu takové smlouvy musí být zřejmé, že jde o dočasné řešení, přičemž taková vůle matky musela být žalovanému zřejmá jak v době poskytnutí prostor, tak i z jejího následného chování. Naopak ve smlouvě nemusí být výslovně uvedena doba jejího trvání, a v takovém případě je při ukončení smlouvy o výpůjčce třeba postupovat dle § 563 obč. zák., tedy vyzvat žalovaného k vyklizení prostor. Po dobu, kdy vlastníkem domu byla matka účastníků, nebylo prokázáno, že by k výzvě z její strany k vyklizení domu došlo, respektive matka žalovaného opakovaně ústně vyzývala, ale byla důvěřivá a žádný písemný doklad o existenci takové výzvy nebyl předložen. Závazek matky účastníků k plnění ze smlouvy o výpůjčce pak zanikl ke dni 27. 12. 2012, kdy matka nemovité věci darovala žalobci. Závazek matky přitom nepřešel na žalobce, neboť se jedná o závazek, kterým žalobce nebyl ze zákona do budoucna vázán, co by nový vlastník nemovitých věcí. Žalobce se tedy následně dožadoval vyklizení domu žalovaným, a přestože ten měl zajištěno bydlení na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené s městem [adresa] dne 1. 4. 2022, tato smlouva byla ke dni 30. 11. 2022 ukončena a žalovaný dál obýval část domu žalobce bez právního důvodu, až byl vyzván žalobcem výzvou z 20. 12. 2022 k vyklizení, čemuž žalovaný nevyhověl. Proto okresní soud shledal žalobu žalobce důvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Namítl v něm, že soud I. stupně ve svém rozhodnutí nezohlednil, že v části domu bydlí více než 20 let v dobré víře, že vydržel věcné břemeno – služebnost bytu, jak shodně dovozuje Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2652/2004. Po tuto dobu žalobce žalovaného nevyzýval k opuštění daného prostoru, a to ani písemně či prostřednictvím svědectví jakékoliv osoby potvrzující jeho tvrzení. Pokud okresní soud vycházel ze svědecké výpovědi matky účastníků, která uvedla, že žalovanému umožnila pobyt v daném prostoru dočasně, ani o tom nebyl soudu předložen žádný důkaz. Oproti tomu žalovaný předložil čestná prohlášení svého syna a bývalé manželky, kterými prokázal i časovou osu, po kterou daný prostor užívá. Soud I. stupně také neměl ničím doloženo, že žalovaný po nějakou dobu měl bydlet u kamarádů. Tvrdil-li žalobce, že sklepní prostory domu potřebuje pro vybudování technické místnosti, toto nebylo prokázáno. V daném domě je několik místností, které slouží jako technické místnosti. [adresa] šetřením pak bylo prokázáno, že žalovaný nezasahuje do práv vlastníka nemovitosti. Přestože žalobce získal nemovité věci do svého vlastnictví před mnoha lety, nikdy žalovaného nevyzval k tomu, aby tento prostor opustil, naopak mu umožnil si tento prostor dále rekonstruovat, z čehož lze dovodit jediné, že neměl žádné výhrady k bydlení žalovaného. V obecním bytě nikdy nebydlel, neboť si byl vědom skutečnosti, že nebude schopen hradit nájemné a dostal by se svým jednáním do dluhové pasti a finančních problémů. Pominout nelze ani to, že žalovaný vždy ustupoval potřebám rodiny, uvolnil svůj byt v domě [Anonymizováno] své matce, nastěhoval se do domu svého dědy v těsném sousedství, ze kterého ho vyhnal žalobce s tvrzením o rekonstrukci tohoto domu, k níž došlo až někdy v roce 2018. Nakonec tedy se svolením matky, která tehdy byla ještě vlastníkem domu, skončil ve sklepě a tuto místnost si předělal se souhlasem vlastníků k potřebám bydlení, kde bydlí více než 20 let v dobré víře, že zde bude bydlet i nadále. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu žalobce zamítl.

7. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně a ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že žalovaný projevuje nejvážnější nesouhlas s tím, že soud I. stupně dovodil, že mu nevznikla služebnost k užívání bytu v domě [Anonymizováno], ovšem odvolání nepřichází s žádnými novými tvrzeními ani nenavrhuje provedení dalších důkazů, které by mohly hodnocení této skutečnosti soudem I. stupně zvrátit. K vydržení práva tvrzeného žalovaným je nezbytné, aby byl držitelem při výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu pro sebe po celou vydržecí dobu v dobré víře, že mu toto právo náleží. Nepostačuje pouze jeho subjektivní přesvědčení. Pokud žalovaný tvrdil mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., bylo na něm, aby prokázal, že vykonával tvrzená práva nejméně po dobu 20 let a že byl po celou tuto dobu v dobré víře, že mu toto právo patří. Ani o těchto skutečnostech důkazní břemeno neunesl. Naopak v řízení před soudem I. stupně byly provedeny důkazy o tom, že dobrá víra žalovaného od počátku jeho užívání suterénního prostoru v domě dána není. Ta je vyvrácena zejména matkou účastníků, která hovořila o dočasném užívání prostor žalovaným a že jej opakovaně žádala, aby svou bytovou potřebu řešil jinak.

8. K tomuto vyjádření žalovaný uvedl, že žalobce manipuluje s důkazy, které zazněly u soudu I. stupně. Sám žalobce do protokolu uvedl, že žalovaný prostor v domě obývá více jak 20 let, což opět prohlásil při obhlídce místa soudem I. stupně. Z toho je zcela zřejmé, že žalovanému vzniklo právo věcného břemene a služebnosti bytu vydržením. Opírat se o svědeckou výpověď matky obou účastníků je třeba s přihlédnutím k tomu, že ta byla učiněna pouze na chodníku u domu žalobce, že je přímým účastníkem tohoto sporu, neboť bydlí v domě žalobce a společně s ním řeší stav a situaci a je odkázána na vůli žalobce. Toto svědectví by tedy mělo být posuzováno jako nevěrohodné. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, jak posoudil soud I. stupně čestná prohlášení syna a jeho bývalé manželky.

9. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu.

10. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování doplňujícími výpověďmi žalobce a žalovaného a opakováním svědecké výpovědi matky účastníků. Výslech této svědkyně učinil především z důvodu procesního pochybení okresního soudu, který při místním ohledání dne 17. 4. 2025 nejprve zaznamenal do protokolu, jak se k věci vyjádřila a až na samém konci tohoto vyjádření byla soudem poučena dle § 126 o. s. ř. o právech a povinnostech svědka vyslýchaného v občanskoprávním řízení, ač se tak má stát na počátku výslechu. Zároveň dovyslechl i žalobce a žalovaného jako účastníky řízení, aby mohl tyto tři důkazy významné pro rozhodnutí ve věci řádně hodnotit.

11. Žalovaný ve své doplňující výpovědi jako účastník řízení uvedl, že poté, co se rozvedl, bydlel 3 až 4 měsíce na chatě a následně se nastěhoval do domu [Anonymizováno] po úmrtí dědy. Po odstěhování z tohoto domu začal bydlet tam, kde bydlí nyní. Že bude bydlet ve sklepních prostorách domu [Anonymizováno] vyplynulo ze situace, neměl kde jinde bydlet. Takto se dohodl ústně s matkou, které dům patřil. Stavební úpravy těchto prostor dělal sám nebo s kamarády, jednalo se o odpad, novou elektriku a vodu. Nastěhoval se až poté, co se tyto úpravy udělaly, předtím zde byla prádelna. Za užívání prostor platil matce stejnou částku jako platil bratrovi za dům [Anonymizováno]. S matkou se nikdy nebavil o tom, jak dlouho může v domě bydlet, ale bydlel zde ještě dříve, než začala rekonstrukce domu [Anonymizováno], neboť bratr čekal na stavební povolení. O tom, že matka dům č. p. [Anonymizováno] převedla na bratra, se dozvěděl až v souvislosti s tímto sporem, kdy mu přišla obsílka od soudu. Předtím se s bratrem o užívání sklepních prostor nebavil, bratra také nežádal, zda se může vrátit zpět do domu č. p. [Anonymizováno]. Ten byl dlouhou dobu prázdný a nyní se tam nastěhovala dcera žalobce. Za dobu užívání prostorů v domě č. p. [Anonymizováno] nikdy nedošlo ke konfliktním situacím mezi ním, bratrem a matkou. Matka mu neřekla, že si nepřeje, aby zde bydlel, neřekl mu to ani bratr. Na odstěhování z domu č. p. [Anonymizováno] se s bratrem dohodl, pomáhal mu s rekonstrukcí. Ta začala asi rok poté, co tento dům opustil. Žádné jiné bydlení si nehledal. Pokud uzavřel nájemní smlouvu na bydlení v [adresa], šlo o ubytovnu o jedné místnosti na dlouhé chodbě se spoustou dveří. Se žalobcem mají ještě jednoho bratra, ten také o převodu domu na žalobce nevěděl. Tento bratr ani jeho děti se s rodinou žalobce nestýkají. Nikdy nedostal žádnou písemnou výzvu k vystěhování z domu č. p. [Anonymizováno] a aby si hledal nějaké nové bydlení.

12. Žalobce v doplňující výpovědi jako účastník řízení uvedl, že žalovaný bydlel na chatě u kamaráda, ale ten ho chtěl vystěhovat, a proto bratrovi nabídl, jestli nechce bydlet v domě po dědovi. Šlo o dočasné bydlení před rekonstrukcí domu. Když si vyřídil stavební povolení, bratr souhlasil s odstěhováním, že půjde dočasně bydlet k mámě do sklepa, že si to opraví, to také provedl. Vystěhoval se někdy v roce 2004 ještě před stavebním povolením, které bylo někdy v srpnu či září. Na užívání prostor v domě č. p. 406 se žalovaný dohodl s matkou, mělo to být dočasně. Komplikace související se soužitím jeho, matky a žalovaného v jednom domě nebyly. Chce, aby bratr šel bydlet kulturně, již není mladý. Prostor potřebuje využívat jako prádelnu, neboť sušičku mají v obývacím pokoji. Druhou místnost v suterénu domu chce využít jako technickou místnost pro nové technologie. V domě s nimi bydlí i jeho dcera, které se narodilo dítě. V domě č. p. [Anonymizováno] bydlí jeho druhá dcera s přítelem. Dům č.p. [Anonymizováno] matka převedla pouze na něj, neboť další bratři s tím nechtěli mít nic společného. Řekli, že se o tom bavit nechtějí. K těmto hovorům došlo ještě před tím, než matka dům převedla na něj. S manželkou bydlí v domě asi 35 let, nejmladšímu synovi je 27 let. O darovací smlouvě žalovanému s matkou neřekli, neboť měli strach, že bude vyvádět, aby něco neudělal. Následně žalovaného k vystěhování z domu nevyzýval, neboť tam nepřekážel, nevadilo, že tam bydlí. Garáž pro technické zázemí domu nemůže využít, neboť je tam nyní skladiště. V suterénu domu chce obnovit vodárnu, dále umístit baterie pro fotovoltaiku. Uváděl-li v průběhu řízení nepřesné časové údaje, vše si přesně nepamatoval, až si to pak později uvědomil. Nyní vztah se synem žalovaného nemá dobrý, dříve tomu tak nebylo, neví, co se stalo. Vztah k žalovanému v současné době žádný v podstatě nemá. Ke zhoršení vztahů s druhým bratrem došlo ještě v době, než došlo k uzavření darovací smlouvy, v podstatě kvůli jeho manželce.

13. Svědkyně [jméno FO], matka účastníků, ve své svědecké výpovědi uvedla, že si přesně nepamatuje, kdy se žalovaný nastěhoval do domu č. p. [Anonymizováno], ale neměl kde bydlet. Proto s tím souhlasila. Bylo to však proti její mysli, aby se nastěhoval do sklepa, že si nedokáže jako každý jiný člověk najít řádný byt. Žalovaný je hodně uzavřený a je s ním těžko o něčem hovořit. Když viděla, jak syn žije, věděla, že byla chyba, že se tam nastěhoval. Nedbal na sebe. Teď, co v domě bydlí, mu nesmějí sahat na jeho věci, naopak on si bere věci ostatních, má špatné vztahy s dětmi žalobce. Když se na pořádné bydlení žalovaného zavedou slova, uteče a nebaví se o tom. I jeho syn mu zajistil bydlení, ale on to odmítl, že je to malé. Podle ní větší byt ani nepotřebuje. O dům č. p. [Anonymizováno] se již nemohla starat, staral se o něj žalobce, a proto mu ho darovala. V domě jsou 3 rodiny, je tam malé dítě. Oba syny má ráda, ale žalovaný má složitou povahu. O uzavření darovací smlouvy nikomu neřekli, báli se, jak by žalovaný reagoval. Když se tuto skutečnost dozvěděl, nijak přehnaně na tuto situaci nereagoval. O darovací smlouvě neřekla ani třetímu synovi, ten s ní nemluvil. Žalovanému žádnou písemnou výzvu, aby se vystěhoval, nezasílala. Nevěděla, že to bude někdy potřebovat.

14. Odvolání není důvodné.

15. Odvolací soud v prvé řadě může konstatovat, že jím provedené dokazování ve formě doplňujících výpovědí účastníků a opakované výpovědi matky účastníků jako svědkyně žádným zásadním způsobem nezměnilo skutkový stav věci zjištěný soudem I. stupně, neboť žádná jiná zásadní skutková zjištění nepřineslo. Obsah, smysl a význam těchto nových výpovědí účastníků a svědkyně odpovídá tomu, co tyto osoby uvedly již v rámci svých výpovědí před soudem I. stupně. Zároveň odvolací soud neshledává důvod ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědkyně [jméno FO], matky účastníků, a to s ohledem na žalovaným uváděnou okolnost, že matka bydlí v domě žalobce společně s rodinou žalobce, a tudíž jedná ve shodě se žalobcem. Naopak z výpovědi svědkyně [jméno FO] při odvolacím jednáním, jak se mohl odvolací soud přesvědčit, bylo zřejmé, že svědkyně nestranila ani jednomu z účastníků (svých synů) a snažila se svými slovy a ze svého pohledu matky vysvětlit, proč jako tehdejší vlastnice domu č. p. [Anonymizováno] umožnila žalovanému bydlení v suterénních prostorách, včetně jejich úpravy k bydlení, jakým způsobem k tomuto bydlení žalovaného v těchto prostorách následně přistupovala a jaký má názor na toto jeho bydlení.

16. Z doplňujících výpovědí obou účastníků je tedy zřejmé, že žalovaný po rozvodu svého manželství bydlel nejprve po určitou dobu (dle své výpovědi 3-4 měsíce) na chatě svého kamaráda (zde odvolací soud na základě jím provedeného dokazování dospívá k odlišnému závěru oproti soudu I. stupně, který vycházel z výpovědi matky účastníků, že žalovaný na chatě u kamaráda bydlel až po svém odstěhování se z domu č. p. [Anonymizováno]). Následně se nastěhoval do domu č. p. [Anonymizováno] po dědovi účastníků, který vlastnicky náležel žalobci, nicméně s ohledem na záměr žalobce tento dům rekonstruovat se žalovaný byl nucen z tohoto domu odstěhovat. Protože neměl kde bydlet, dohodl se se svojí matkou jakožto vlastnicí domu č. p. [Anonymizováno], že se nastěhuje do sklepních prostor v tomto domě, které si pro potřeby svého bydlení upraví. Z uvedených skutkových závěrů, které odpovídají i závěrům soudu I. stupně, je tedy zřejmé, že žalovaný začal užívat sklepní prostory v domě č. p. [Anonymizováno] za účelem svého bydlení po jejich úpravě na základě dohody s matkou jakožto vlastnicí domu. Za toto užívání pak matce hradil (jak sám uvedl) stejnou částku, jako hradil za předchozí užívání domu č. p. [Anonymizováno] bratrovi, tedy jednalo se (jak již správně uzavřel soud I. stupně) o úhradu faktických nákladů spojených s užíváním těchto prostor (dle zjištění soudu I. stupně aktuálně hradí 3 000 Kč představující dle žalobce 600 Kč úhradu internetu a 2 400 Kč na elektřinu a vodu).

17. Z uvedených skutkových závěrů tedy jednoznačně plyne, že žalovaný začal užívat a následně i užíval uvedené prostory v domě č. p. [Anonymizováno] za účelem uspokojování svých bytových potřeb na základě dohody s tehdejším vlastníkem těchto prostor (matkou), neboli šlo o užívání mající smluvní podklad. Jelikož ani v odvolacím řízení nevyšlo najevo, že by se žalovaný s matkou dohodl na hrazení nějaké částky mající charakter nájemného jakožto úplaty za takové užívání, soud I. stupně důvodně uzavřel, že uvedený smluvní vztah lze podřadit pod smlouvu o výpůjčce ve smyslu § 659 obč. zák. (shodně R 55/2004). Byť smluvní strany výslovně neujednali žádnou konkrétní dobu trvání tohoto užívacího práva žalovaného, je i z opakované výpovědi matky účastníků zřejmé, že uvedené bydlení žalovaného v domě č. p. [Anonymizováno] bylo uvažováno jako dočasné řešení, reagující na tehdejší situaci žalovaného, který neměl kde bydlet. Pokud nebyla žalovaným a jeho matkou dohodnuta žádná určitá doba užívání uvedených prostor žalovaným, pak taková užívací smlouva byla sjednána na dobu neurčitou (i v takovém případě je naplněn znak dočasnosti) a jak uvedl soud I. stupně, k zániku smlouvy o výpůjčce by došlo na základě výzvy půjčitele (vlastníka věci) k vyklizení prostor ve smyslu § 563 obč. zák.

18. Pokud soud I. stupně dovodil, že závazek ze smlouvy o výpůjčce dle § 659 obč. zák. na nového vlastníka domu nepřechází, neboť takový následek uvedený občanský zákoník výslovně nepředpokládal, je tento závěr v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 18/2011 dospěl k závěru, že závazek ze smlouvy o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.) přechází na právního nástupce půjčitele. Byť uvedený závěr byl učiněn ve vztahu k úmrtí půjčitele, Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že bylo-li účelem smlouvy a současně vůlí půjčitele vyjádřené ve smlouvě umožnit bezplatné užívání bytu vypůjčitelem v domě ve vlastnictví půjčitele, váže se takto uzavřená smlouva k bytu a je proto vyloučeno uvažovat o omezení plnění na osobu věřitele a tudíž o zániku práva smrtí věřitele ve smyslu § 579 odst. 2 obč. zák. Dle názoru Nejvyššího soudu tento názor odpovídá i obecnému chápání spravedlnosti a tudíž také tomu, aby ten, kdo nabyl věc po půjčiteli, respektoval jeho vůli přenechat věc do bezplatného užívání konkrétnímu vypůjčiteli.

19. Pokud v dané věci matka účastníků darovací smlouvou ze dne 27. 12. 2012 převedla mimo jiné dům č. p. [Anonymizováno] v Táboře do vlastnictví žalobce, který věděl o tom, že se žalovaný na užívání sklepních prostor v tomto domě s matkou dohodl (jak uvedl i ve své doplňující výpovědi při odvolacím jednání), lze dle názoru odvolacího soudu dospět k závěru (případně za analogického použití ust. § 680 odst. 2 obč. zák. řešící změnu vlastnictví pronajaté věci a vstup nabyvatele do právního postavení pronajímatele), že i po převodu vlastnického práva na žalobce užíval žalovaný předmětné sklepní prostory na základě smluvního vztahu o výpůjčce. Nicméně pokud žalobce dopisem svého právního zástupce ze dne 20. 12. 2022 vyzval žalovaného k vyklizení domu, žalovaný pozbyl právní titul k užívání těchto prostor, které od té doby užívá bez právního důvodu. Uvedené závěry o užívání sklepních prostor domu č. p. [Anonymizováno] žalovaným na základě smluvního ujednání o výpůjčce pak mají logicky dopad i na posouzení podmínek mimořádného vydržení služebnosti bytu, o kterýžto právní institut žalovaný své užívací právo opíral.

20. Podle § 1095 o. z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

21. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (R 15/2023). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tak podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel vetřel v držbu svémocně nebo, že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.

22. Pokud tedy v daném případě bylo žalovanému povoleno užívání sklepních prostor v domě č. p. [Anonymizováno] formou výpůjčky a mělo tak dočasný charakter, je dán na straně žalovaného nepoctivý úmysl spočívající v jeho snaze proměnit v trvalé právo služebnosti bytu to, co mu bylo povoleno pouze jako dočasné užívání. Toho si musel být žalovaný vědom nejen při počátku užívání, ale i v jeho průběhu, jak plyne nejen ze závěrů soudu I. stupně, ale i z výpovědi matky účastníků v odvolacím řízení. Přitom není významné, že žalovaný nebyl matkou jako tehdejší vlastnicí domu písemně vyzýván k opuštění užívaného prostoru, ale pro naplnění pojmu nepoctivého úmyslu postačí, že se žalovaným opakovaně hovořila o tom, aby si opatřil nějaké jiné, lepší bydlení, odpovídající běžným standardům.

23. Kromě toho, že nebyly po věcné stránce naplněny předpoklady pro mimořádné vydržení práva služebnosti bytu žalovaným, nebyla splněna ani doba potřebná pro vydržení tohoto práva služebnosti, která ve smyslu § 1095 o. z. činí dvojnásobek doby potřebné pro řádné vydržení. U toho je vydržecí doba podle § 1091 odst. 2 ve spojení s § 1260 odst. 1 o. z. 10 let, neboli pro mimořádné vydržení byla potřebná doba nepřerušené držby práva v délce 20 let. Byť žalovaný zpochybňoval závěr soudu I. stupně o nenaplnění této doby potřebné pro mimořádné vydržení zejména poukazem na různá vyjádření žalobce o době užívání uvedených sklepních prostor žalovaným, nelze tomuto jeho názoru přisvědčit. V této souvislosti je třeba přihlédnout k tomu, že počátek užívání sklepních prostor žalovaným se odehrál již před mnoha lety, informace a vzpomínky účastníků i dalších osob mohou být v důsledku plynutí času nepřesné či zkreslené, a navíc tyto osoby nemusely uvedený okamžik vnímat jako nějakou podstatnou skutečnost. Proto je významnější zasazení a posouzení takového okamžiku ve vztahu k určitým objektivním událostem. Takovou událostí, ze které soud I. stupně správně vychází, je zejména vydání výměru stavebního úřadu MěÚ v Táboře ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. [Anonymizováno], jímž byla povolena stavba stavebních úprav, přístavby a nástavby domu č. p. [Anonymizováno] žalobci, neboť před jeho vydáním v souvislosti s uvažovanými stavebními úpravami domu č. p. [Anonymizováno] žalovaný uvedený dům opustil a zároveň si stavebně upravil suterénní prostory domu č. p. [Anonymizováno], kam se až poté přestěhoval (jak vyplynulo i z výpovědí účastníků a jejich matky v odvolacím řízení). Pokud žalovaný již v řízení před soudem I. stupně uvedl, že stavební úpravy v domě č. p. [Anonymizováno] dělal asi v roce 2003, lze tak rok 2003 považovat za nejdříve možný okamžik, kdy se žalovaný do sklepních prostor v domě č. p. [Anonymizováno] nastěhoval. Uvedený údaj časově koresponduje i s výpovědí žalovaného v odvolacím řízení, že žalobci pomáhal i s rekonstrukcí domu č. p. [Anonymizováno], která začala asi rok poté, co dům opustil (s ohledem na stavební povolení vydané v srpnu 2004 tedy rekonstrukce domu č. p. [Anonymizováno] mohla začít po tomto okamžiku, neboli k vystěhování žalovaného a k jeho přestěhování do sklepních prostor v domě č. p. [Anonymizováno] mohlo logicky dojít v roce 2003). Z pohledu těchto skutečností a jejich časového zařazení proto soud I. stupně nepochybil, pokud čestná prohlášení syna a bývalé manželky žalovaného o tom, že k nastěhování žalovaného do sklepa domu č. p. [Anonymizováno] došlo již v roce 2001, nepovažoval za věrohodná. Jde o výsledek volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., kterému nelze vytknout nějakou nelogičnost či jiné pochybení. Pokud pak žalovaný byl vyzván k vyklizení jím užívaných sklepních prostor v domě č. p. 406 dopisem právního zástupce žalobce ze dne 20. 12. 2022, na který reagoval dopisem ze dne 19. 1. 2023, je zřejmé, že nebyla naplněna doba 20 let pro mimořádné vydržení práva odpovídajícího služebnosti bytu ze strany žalovaného. Ten proto, po obdržení výzvy k vyklizení učiněné žalobcem na konci roku 2022, užívá předmětné prostory bez právního důvodu a žalobce se tak důvodně domáhá po žalovaném jejich vyklizení.

24. Byť to pro závěr o povinnosti žalovaného k vyklizení těchto prostor není významné, žalobce v rámci své výpovědi při odvolacím jednání rovněž objasnil a uvedl konkrétní důvody, pro které se vyklizení prostor dosud užívaných žalovaným domáhá právě v současné době (využití prostor jako sušárny a technického zázemí domu, a to i s ohledem na obsazenost domu rodinou žalobce, rodinou jeho dcery a matkou účastníků). Matka účastníků pak zmínila i určité problematické vztahy žalovaného s širší rodinou žalobce, jakož i určité problematické chování žalovaného, které ve spojení s jí zmiňovanou neochotou žalovaného cokoliv řešit znamená, že i přes dlouhotrvající užívání předmětných prostor žalovaným nelze výkon práva žalobce na vyklizení žalovaného shledat ani rozporným s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., či za jednání, které by šlo označit za zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany ve smyslu § 8 o. z.

25. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. o povinnosti žalovaného vyklidit dům č. p. 406 v k. ú. [adresa] dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně bezchybného výroku II. o náhradě nákladů řízení.

26. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

27. Odvolací soud následně řešil, zda žalovanému uložená povinnost vyklidit dům v zákonné lhůtě 15 dnů odpovídá všem okolnostem věci, které z dokazování vyplynuly, resp. zda tyto skutečnosti (zejména bydlení v domě od útlého dětství, následně dlouhá doba bydlení v domě v suterénních prostorách domu a aktuálně neexistující možnost jiného bydlení) odůvodňují stanovení delší lhůty k vyklizení. Okresní soud sice důvody pro určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, neshledal (viz závěr bodu 6. jeho odůvodnění), nicméně jeho základní argument, že žalovaný měl od doručení výzvy k vyklizení v prosinci 2022 možnost zajistit si odpovídající bydlení, nepovažuje odvolací soud, s ohledem na obranu žalovaného o vydržení služebnosti bytu v předmětném domě (byť nakonec nebyla shledána důvodnou), za zcela přiléhavý. Žalovaný pak i v odvolacím řízení poukazoval na své majetkové poměry a vysvětlil, proč nevyužil možnost bydlení v bytě v [adresa], kterou mu zajistil jeho syn. Proto odvolací soud s ohledem na shora uvedené mimořádné skutečnosti rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit dům č. p. [Anonymizováno] do 4 měsíců od právní moci rozsudku. Jedná se o přiměřenou lhůtu, po kterou ještě žalobce může tolerovat bydlení žalovaného v jeho domě a během níž si žalovaný může opatřit odpovídající bydlení. Tímto způsobem proto dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. o lhůtě k vyklizení domu žalovaným.

28. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaný se svým odvoláním ve věci samé neuspěl, což je zásadní pro posouzení úspěchu účastníků v řízení, když navíc rozhodnutí o stanovení delší lhůty k plnění učinil odvolací soud bez konkrétního návrhu účastníků. Proto je žalovaný povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v plném rozsahu. Konkrétně jde o náklady právního zastoupení za 3 úkony právní služby (písemné vyjádření žalobce k odvolání žalovaného ze dne 13. 10. 2025 a účasti právního zástupce žalobce při jednání odvolacího soudu ve dnech 9. 12. 2025 a 22. 1. 2026) s odměnou stanovenou dle § 9 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“) částkou 2 300 Kč. Právní zástupce žalobce byl dále přítomen jednání odvolacího soudu dne 18. 12. 2025, při kterém měl být vyhlášen rozsudek ve věci, ovšem jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování. Za účast na tomto jednání mu náleží odměna v poloviční výši dle § 11 odst. 2 písm. f), odst. 3 AT v částce 1 150 Kč. Celkem tedy odměna činí částku 8 050 Kč, ke které náleží 4 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT a dále náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ze součtu těchto částek ve výši 2 068,50 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení ve výši 11 918,50 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř., § 211 o. s. ř.).

Poučení