15 Co 480/2025 - 218

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o oddělení ze spoluvlastnictví o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 6. 2025, č. j. 2 C 239/2024-183 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) z podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemkům p. č. [hodnota] – trvalý travní porost o výměře 1 626 m2 a p. č. [hodnota] – vodní plocha – zamokřená plocha o výměře 301 m2, zapsaných na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], oddělil části vyznačené na geometrickém plánu č. [hodnota]-[Anonymizováno] vyhotoveném [tituly před jménem] [jméno FO] jako pozemky p. č. [Anonymizováno] – trvalý travní porost o výměře 812 m2 a p. č. [Anonymizováno] – vodní plocha – zamokřená plocha o výměře 151 m2 a přikázal je do výlučného vlastnictví žalobkyně, zatímco zbývající části nově označené jako p. č. [Anonymizováno] – trvalý travní porost o výměře 814 m2 a p. č. [Anonymizováno] – vodní plocha – zamokřená plocha o výměře 150 m2, zůstávají v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalovaných s podílem každého ideální 1/2 (odst. I. a II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl k žalobě žalobkyně, která neměla zájem na dalším setrvání ve spoluvlastnickém vztahu se žalovanými a měla v úmyslu začít své části pozemků využívat. Naopak žalovaní s oddělením ze spoluvlastnictví nesouhlasili s tím, že by to znamenalo znehodnocení zbývajících částí pozemků, které mají zůstat v jejich vlastnictví, a že nebere v potaz skutečnost, že účastníci spoluvlastní i další pozemky v k. ú. [adresa] p. č. [hodnota] a [Anonymizováno]; jelikož žalovaní nemají v úmyslu setrvat v podílovém spoluvlastnictví se žalobkyní ohledně žádného z těchto pozemků, podali vzájemný návrh a navrhli zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům p. č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Poté, co z důvodu zpětvzetí vzájemného návrhu ohledně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (jeho spoluvlastníkem je i [adresa]) soud I. stupně toto řízení zastavil, a řízení o zbývající části vzájemného návrhu žalovaných vyloučil k samostatnému řízení, zabýval se pouze žalobou na oddělení ze spoluvlastnictví u pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno], a to ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z., podle kterého každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

3. Na základě provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, že žalobkyně je spoluvlastníkem ideální 1/2 a každý ze žalovaných ideální 1/4 pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Pozemek p. č. [hodnota] má výměru 1 626 m2, jde o trvalý travní porost zařazený do zemědělského půdního fondu, není pronajat, fakticky jej zřejmě seče majitel Motelu [adresa] (za jehož budovou se nachází) a žalobkyně ani žalovaní jej nevyužívají. Pozemek p. č. [hodnota] má výměru 301 m2, je zapsán jako vodní plocha, způsob využití – zamokřená plocha, jde o pozemek tvořící břeh [Anonymizováno], ani jeden ze spoluvlastníků jej nevyužívá a byl zanesen nelegální skládkou, kterou zlikvidoval otec žalobkyně. Z geometrického plánu pro rozdělení pozemků č. [hodnota]-[Anonymizováno] vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO] vyplývá, že pozemek p. č. [hodnota] lze podélně rozdělit na pozemek p. č. [Anonymizováno] o výměře 151 m2 a pozemek p. č. [Anonymizováno] o výměře 150 m2, oba nově vzniklé pozemky budou mít zachován stejný přístup z veřejné cesty (přes pozemky p. č. [Anonymizováno], event. [Anonymizováno], ve vlastnictví obce [adresa]) i stejnou část břehu [Anonymizováno]; pozemek p. č. [hodnota] lze rozdělit příčně na pozemek p. č. [Anonymizováno] o výměře 814 m2 a pozemek p. č. [Anonymizováno] o výměře 812 m2, nově vzniklý pozemek p. č. [Anonymizováno] bude mít zachován přístup z veřejné cesty přes pozemek p. č. [Anonymizováno] a pozemek p. č. [Anonymizováno] přes pozemek p. č. [Anonymizováno], když oba pozemky jsou veřejnou cestou ve vlastnictví obce [adresa]. Dle příslušné zprávy pak [právnická osoba] [adresa], [Anonymizováno], nemá proti tomuto rozdělení pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] žádné námitky s tím, že územně plánovací dokumentace obce [adresa] nestanovuje žádné požadavky na minimální velikosti pozemků a z hlediska stavebního zákona zůstanou přístupy k nově vzniklým pozemkům zachovány ve stávající podobě.

4. Soud I. stupně proto uzavírá, že jelikož pozemky p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] jsou ve spoluvlastnictví více než dvou osob a je možné je rozdělit, oddělení ze spoluvlastnictví by ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. mohlo bránit pouze to, že by o to žalobkyně žádala v nevhodnou dobu (to žalovaní netvrdili a neplyne ani z provedených důkazů) či že by o oddělení žádala jen k újmě některého ze spoluvlastníků; zde žalovaní namítali, že oddělením by vznikly malé, neobhospodařovatelné pozemky a došlo by tak u nich k finanční újmě. Pakliže žalovaní dále argumentovali tím, že všechny shora zmiňované 4 pozemky v k. ú. [adresa] tvoří nějaký soubor a nelze k nim přistupovat jednotlivě, neodpovídá toto tvrzení realitě, neboť dle kopií katastrální mapy pozemky na sebe přímo nenavazují a mají odlišný způsob využití (nejde např. o farmu). K pozemku p. č. [hodnota] soud I. stupně dále uvedl, že jeho rozdělením by vznikly dva prakticky totožné pozemky o výměře 812 m2 a 814 m2, každý bude mít samostatný přístup z veřejné cesty, z hlediska stavebního úřadu není dán žádný požadavek na minimální velikost pozemků, jedná se o travní porost, který není přímo účastníky využíván, ani pronajímán. Dle územního plánu obce [adresa] je pozemek evidován jako plocha zemědělská s přípustným využitím, kterým je obhospodařování trvalých travních porostů, tedy stejným způsobem mohou být obhospodařovány i oddělením vzniklé pozemky; tvrzení žalovaných, že by se mělo jednat o stavební pozemky, je v rozporu s územním plánem. V případě pozemku p. č. [hodnota] by rozdělením vznikly prakticky totožné pozemky o výměře 150 m2 a 151 m2, každý z nich bude mít samostatný přístup z veřejné cesty, z hlediska stavebního úřadu není dán žádný požadavek na minimální velikost pozemků, původní pozemek je v současné době zarostlý travou a keři, není účastníky nijak využíván ani pronajímán. Pokud je dle územního plánu obce [adresa] pozemek p. č. [hodnota] evidován jako smíšená obytná plocha staveb pro rodinnou rekreaci s vymezením lokálního biokoridoru, ten zabírá téměř celou zadní polovinu tohoto pozemku (směrem k [Anonymizováno]), kde umisťování zástavby není možné, pouze ve zbývající části pozemku by eventuálně bylo možné podle územního plánu připustit výstavbu přízemního objektu stavby pro individuální rekreaci se zastavěností max. 20 % pozemku. Při uvedeném rozdělení bude možné pozemky využívat stejným způsobem při zachování samostatného přístupu, přičemž u obou bude shodné i omezení biokoridorem, tedy tvrzení žalovaných, že půjde o malé, neobhospodařovatelné pozemky, není podloženo. Pakliže žalovaní dokládali své tvrzení o snížení hodnoty rozdělených pozemků oproti původním pozemkům p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] listinou nazvanou znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] č. [č. účtu] ze dne 1. 3. 2025, neobsahuje tato listina doložku ve smyslu § 126a o. s. ř. (správně § 127a o. s. ř.), tedy soud k ní nemohl přihlížet jako ke znaleckému posudku; zároveň s ohledem na konkrétní obsah této listiny zpochybňuje závěry v ní obsažené. Soud I. stupně tedy ani v případě jednoho z pozemků neshledal žádnou újmu hrozící spoluvlastníkům při oddělení žalobkyně ze spoluvlastnictví, proto podané žalobě vyhověl; v případě pozemku p. č. [hodnota] rozhodl o oddělení ze spoluvlastnictví ve prospěch žalobkyně ohledně části p. č. [Anonymizováno] neboť to odpovídá budoucí lepší využitelnosti a úmyslu žalobkyně užívat tento pozemek s jejím pozemkem p. č. [Anonymizováno] a další oddělenou částí pozemku p. č. [hodnota]; v případě pozemku p. č. [hodnota] rozhodl ze stejných důvodů o oddělení části p. č. [Anonymizováno] ve prospěch žalobkyně. Jelikož takto stanovené oddělení části pozemků odpovídá spoluvlastnickému podílu účastníků na původních pozemcích, nebylo zapotřebí rozhodovat o finančním vypořádání účastníků. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20.

5. Rozsudek ve výrocích ve věci samé napadli odvoláním žalovaní. Mají za to, že právní posouzení soudu I. stupně opomíjí principy spoluvlastnictví dle úpravy občanského zákoníku (odkaz na § 1116 a § 1122 o. z.) s tím, že samotný geometrický plán nemůže sloužit jako základ pro spravedlivé rozdělení věci. Jelikož podmínka možnosti rozdělení není splněna, je namístě žalobu zamítnout. Žalovaní se opakovanými návrhy adresovanými žalobkyni snažili o vypořádání vzájemných vztahů při současném zachování ekonomické a funkční hodnoty pozemků. Napadený rozsudek však toto nesleduje a jeho vydáním soud způsobil snížení faktické hodnoty všech nových pozemků. Žalovaní navrhovali vypořádání finančním vyrovnáním při zachování celistvosti pozemků, což dokládali znaleckým posudkem, který soud nepřipustil a posoudil jako listinu. Žalovanými navržený způsob vypořádání je ve prospěch všech účastníků. Zároveň žalovaní odkázali na právní úpravu obsaženou v § 1142 o. z. týkající se předpokladů pro rozdělení společné věci. S ohledem na § 1143 o. z. dovozují, že soud nemůže rozhodnout o oddělení ze spoluvlastnictví, avšak pouze o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, když pozemky nelze rozdělit tak, aby nedošlo ke změně v povaze jejich užívání v důsledku rozdělení. Proto navrhovali změnu rozsudku a zamítnutí žaloby.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Ust. § 1116 o. z., na které poukazují žalovaní, není v rozporu s § 1140 odst. 2 o. z., které dává každému spoluvlastníkovi právo žádat o oddělení ze spoluvlastnictví kdykoliv. Žalovaní také neuvádí, co by mělo být podkladem pro reálné rozdělení pozemků místo geometrického plánu, který považují za nedostatečný. Pokud žalovaní poukazují na právní úpravu obsaženou v § 1142 o. z., nikdy netvrdili a zejména ani neprokázali, že předmětné pozemky p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] měly sloužit jako celek k určitému účelu a že se jedná o pozemky zemědělské, proto je tato námitka irelevantní. Námitky žalovaných proto považuje žalobkyně za účelové, ve snaze přinutit ji k vzdání se jejího podílu na pozemku p. č. [hodnota] (který chtěli žalovaní získat celý), jakož i s ohledem na další jejich postoje v řízení.

7. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, tedy včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Dospěl poté k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

8. Odvolací soud může vycházet z důkazně podložených skutkových závěrů soudu I. stupně, žádným z účastníků nezpochybněných ani v odvolacím řízení, tedy že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], a to žalobkyně s podílem ideální 1/2 a každý ze žalovaných s podílem ideální 1/4, jaké výměry a jakého druhu jsou tyto pozemky, že nejsou žádným ze spoluvlastníků užívány ani nejsou jimi pronajaty, že dle územního plánu je pozemek p. č. [hodnota] evidován jako plocha zemědělská s přípustným využitím – obhospodařování trvalých travních porostů, a pozemek p. č. [hodnota] je evidován jako smíšená obytná plocha staveb pro rodinnou rekreaci s vymezením lokálního biokoridoru a že dle sdělení příslušného správního orgánu nestanovuje územně plánovací dokumentace obce [adresa] žádné požadavky na minimální velikosti pozemků a z hlediska stavebního zákona zůstanou přístupy k nově vzniklým pozemkům (dle geometrického plánu č. [hodnota]-[Anonymizováno]) zachovány ve stávající podobě.

9. Při posuzování důvodnosti žaloby žalobkyně na oddělení ze spoluvlastnictví pak soud I. stupně po právní stránce vycházel správně z ust. § 1140 o. z., stanovícího v odst. 1 základní zásadu likvidace spoluvlastnictví, tedy že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Z tohoto pohledu proto není zřejmé, jakým způsobem by se do rozhodování o likvidaci spoluvlastnictví dle § 1140 a násl. o. z. měla promítnout žalovanými citovaná ust. § 1116 o. z. (podle kterého vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba) a § 1122 o. z. (týkající se vymezení podstaty spoluvlastnického podílu), neboť nemají žádný přímý dopad na likvidaci spoluvlastnictví dle § 1140 a násl. o. z.

10. Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

11. Vzájemný vztah obou řízení (tedy jednak o oddělení ze spoluvlastnictví, jednak o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) není výslovně upraven a praxe nebude mít jednotná a pevná pravidla. Nabízí se sice řešení, že nejprve by mělo být rozhodnuto o návrhu na oddělení ze spoluvlastnictví a teprve následně o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale nemusí tomu být vždy. Tato myšlenka vychází z toho, že pokud bude žalobě o oddělení vyhověno, může pokračovat řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s ostatními zbývajícími spoluvlastníky. Soudní praxe bude při řešení upřednostňování některého ze vzájemných řízení posuzovat datum zahájení řízení, výsledek dokazování, stav řízení apod. Jestliže totiž např. v řízení o zrušení a vypořádání, které bylo zahájeno dříve, bude postaveno najisto, že věc je nedělitelná, nic nebrání, aby nejprve bylo rozhodnuto o žalobě na zrušení a vypořádání. Jestliže naopak bude stav řízení o oddělení ze spoluvlastnictví ve fázi, kdy bude patrné, že věc je dělitelná, může být rozhodnuto nejprve o oddělení ze spoluvlastnictví (shodně Spáčil J. a kolektiv: Občanský zákoník III., Věcná práva § 974 až § 1474, komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2021, komentář k § 1140).

12. Ze zákonného znění § 1140 odst. 2 věty první o. z. (použití spojky nebo) i z podaného výkladu tedy dle názoru odvolacího soudu plyne, že oddělení ze spoluvlastnictví a zrušení spoluvlastnictví představuje dva rovnocenné způsoby likvidace spoluvlastnictví; nelze proto přisvědčit odvolací námitce žalovaných (s odkazem na § 1143 o. z.), že soud nemůže rozhodnou o oddělení ze spoluvlastnictví. Z právní úpravy neplyne přednostní povaha jednoho či druhého způsobu likvidace pozůstalosti a nelze přisvědčit ani názoru soudu I. stupně, který za prvotní způsob považuje oddělení ze spoluvlastnictví proto, že je uvedeno na prvním místě v textu právního předpisu. Pakliže v dané věci nejprve žalobkyně podala žalobu na oddělení ze spoluvlastnictví ohledně pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] a následně žalovaní vzájemný návrh (po jeho částečném zpětvzetí) na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ohledně pozemků p. č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], je soud povinen rozhodnout jak o žalobě, tak i vzájemné žalobě. Mohl tak učinit v tomto jediném řízení, nicméně pokud řízení o vzájemné žalobě žalovaných vyloučil k samostatnému řízení a v rámci tohoto řízení se zabýval pouze žalobou žalobkyně na oddělení ze spoluvlastnictví, nelze v tomto jeho procesním postupu shledat žádnou vadu řízení ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř., pro kterou by napadený rozsudek nemohl obstát. Pokud by soud I. stupně projednával žalobu i vzájemnou žalobu současně a dospěl-li by ke shodnému závěru, jaký učinil v napadeném rozsudku (tedy o možnosti rozdělení předmětu spoluvlastnictví dle předloženého geometrického plánu), vyhověl by žalobě na oddělení ze spoluvlastnictví a v závislosti na takovém rozhodnutí by pak rozhodoval o vzájemné žalobě žalovaných.

13. V případě žaloby žalobkyně na oddělení ze spoluvlastnictví soud I. stupně v souladu s § 1140 odst. 2 věta první o. z. vymezil 2 základní podmínky, za jejichž splnění lze takové žalobě vyhovět, tedy že věc musí být ve spoluvlastnictví alespoň 3 osob (aby v případě oddělení žalobkyně ze spoluvlastnictví zůstalo spoluvlastnictví ohledně zbytku věci zachováno), což je v daném případě u obou pozemků splněno, a dále, že lze předmět spoluvlastnictví rozdělit. Pokud ohledně této podmínky vyšel z předloženého geometrického plánu vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], ve spojení se zprávou příslušného stavebního úřadu, který proti takovému rozdělení obou pozemků žádné námitky neměl, potom ve smyslu § 1140 odst. 2 věta první o. z. správně uzavřel, že předmět spoluvlastnictví lze rozdělit.

14. V obecné rovině lze soudu I. stupně přisvědčit rovněž v tom, že navrhovanému oddělení ze spoluvlastnictví by ve smyslu § 1140 odst. 2 věta druhá o. z. bránilo, pokud by o něj žalobkyně žádala v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Výklad těchto překážek pro likvidaci spoluvlastnictví podal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (R 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci; pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Z této právní věty, jakož i z podrobného odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, je zřejmé, že obě zákonné překážky bránící likvidaci spoluvlastnictví musí být přechodné povahy, což ostatně vyplývá z koncepce ust. § 1140 o. z., podle kterého nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat; pokud by šlo o skutečnosti trvalé povahy, takové spoluvlastnictví by nemohlo být nikdy zlikvidováno. V dané věci nebylo tvrzeno a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně žádala o oddělení ze spoluvlastnictví v nevhodnou dobu. Byla-li újma na právech žalovaných jimi spatřována v tom, že na základě oddělení ze spoluvlastnictví vzniknou malé neobhospodařovatelné pozemky a dojde tak k finanční újmě na jejich straně, nejednalo se ve smyslu podaného výkladu o skutečnosti přechodné (dočasné) povahy, které tak nelze podřadit pod překážky bránící likvidaci spoluvlastnictví dle § 1140 odst. 2 věta druhá o. z.

15. Primárním předpokladem pro oddělení ze spoluvlastnictví je ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. dělitelnost věci. Jelikož toto ani jiné ustanovení občanského zákoníku neobsahuje podrobnější úpravu oddělení ze spoluvlastnictví, je otázkou, nakolik jsou pro oddělení ze spoluvlastnictví použitelná ustanovení § 1140 a násl. o. z. týkající se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. S přihlédnutím k ust. § 10 odst. 1 o. z., podle kterého nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího, není aplikovatelnost ustanovení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyloučena. To naznačila i soudní praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1216/2019), která otázku dělitelnosti věci u žaloby na oddělení ze spoluvlastnictví poměřovala dle § 1142 o. z., tedy ustanovením, které nepochybně spadá do kategorie úpravy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (shodně shora citovaný komentář k § 1140 o. z.). Je-li podstatou oddělení ze spoluvlastnictví rozdělení společné věci, potom dle názoru odvolacího soudu na posouzení oddělení ze spoluvlastnictví lze analogicky aplikovat i ust. § 1144 o. z. upravující rozdělení společné věci při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, včetně výkladových pravidel vyplývajících zejména z judikatury Nejvyššího soudu k postupu dle tohoto ustanovení. Jelikož takovými záležitostmi se zabýval soud I. stupně při posuzování toho, zda oddělením ze spoluvlastnictví nevznikne některému ze spoluvlastníků újma, mohl se těmito skutečnostmi, z hlediska ust. § 1142 o. z. (na které výslovně odkazovali žalovaní v odvolání) i ust. § 1144 o. z., zabývat odvolací soud.

16. Podle § 1142 odst. 1 o. z. jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné.

17. Podle § 1142 odst. 2 o. z. zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i možnosti stálého přístupu. To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek vyvlastnit.

18. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

19. Z hlediska ust. § 1142 odst. 1 o. z. považuje odvolací soud za nutné v prvé řadě přisvědčit správnosti závěrů soudu I. stupně, že pozemky p. č. [hodnota] a [Anonymizováno], s ohledem na jejich charakter a zjištěný způsob dosavadního využívání, netvoří žádný funkční celek (byť jsou odděleny pouze obecní cestou) a že tudíž je třeba k posuzování možnosti jejich rozdělení v rámci žaloby na oddělení ze spoluvlastnictví přistupovat samostatně. K tomu odvolací soud, ve shodě s názorem soudu I. stupně, doplňuje, že to samé by se vztahovalo i k pozemku p. č. [hodnota] (jiný charakter a dokonce zcela jiné umístění, byť v rámci jednoho katastrálního území). Tudíž pokud nedošlo k dohodě spoluvlastníků o likvidaci jejich spoluvlastnictví, pro kterou nejsou závazné podmínky pro rozhodnutí o oddělení ze spoluvlastnictví či pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudem, není poukaz žalovaných na vhodnost komplexního vyřešení spoluvlastnictví účastníků k pozemkům v k. ú. [adresa] žádnou relevantní skutečností pro posouzení důvodnosti žaloby žalobkyně na oddělení ze spoluvlastnictví.

20. Byť nelze přisvědčit názoru žalobkyně v jejím vyjádření k odvolání, že žalovaní argumentaci ve smyslu § 1142 o. z. v řízení před soudem I. stupně neuplatnili (ta je minimálně výslovně obsažena v písemném závěrečném shrnutí ze dne 2. 6. 2025), není poukaz žalovaných na právní úpravu obsaženou v ust. § 1142 o. z. v projednávané věci přiléhavý. Pokud jde o účel, ke kterému má společná věc ve smyslu § 1142 odst. 1 o. z. sloužit, potom ten může vyplývat z povahy věci (např. porcelánový servis), ale může být dán i rozhodnutím spoluvlastníků o způsobu využití společné věci (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019). S ohledem na zjištění soudu I. stupně, jejichž správnost nebyla zpochybněna ani v odvolacím řízení, ani jeden z pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] není spoluvlastníky žádným způsobem užíván a ani jeden z nich v současné době neslouží žádnému konkrétnímu účelu. Proto ust. § 1142 odst. 1 o. z. jejich rozdělení, resp. oddělení části pozemků nebrání.

21. Pokud jde o problematiku účelného obdělávání zemědělského pozemku ve smyslu § 1142 odst. 2 o. z., potom charakter zemědělské plochy má pozemek p. č. [hodnota]. Nicméně zde soud I. stupně přiléhavě poukázal na to, že při příčném dělení tohoto pozemku o původní výměře 1616 m2 vzniknou 2 obdobné pozemky o výměrách 812 m2 a 814 m2, které lze obhospodařovat zcela stejným způsobem, jako pozemek původní. Ostatně i žalovaní v rámci vyjádření k podané žalobě souhlasili s rozdělením tohoto pozemku p. č. [hodnota] dle žalobkyní předloženého geometrického plánu, ovšem požadovali, aby vzniklé části p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] byly přikázány pouze do jejich vlastnictví, neboli sami takový způsob dělení navrhovali a považovali jej za vhodný. Proto ani ust. § 1142 odst. 2 o. z. žalobkyní požadovanému oddělení ze spoluvlastnictví nebrání.

22. Judikaturu týkající se rozdělení společné věci dle § 1144 odst. 1 o. z. shrnuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci, a v případech, kdy by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na 2 nebo více pozemků jako samostatných věcí je významné zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci. Samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti při vypořádání spoluvlastnictví není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. U pozemků se vychází z posouzení mimo jiné hledisek územního plánování, přístupu ke komunikacím a účelného technického způsobu navrhovaného řešení. Důsledkem reálného rozdělení věci nemůže být zánik (destrukce) vypořádávané věci nebo zánik její hospodářské využitelnosti (užitné hodnoty), přičemž rozdělením vytvořené pozemky by měly nadále sloužit jejich vlastníkům takovým způsobem, jak odpovídají dosavadní povaze, byť s určitým omezením.

23. V případě pozemku p. č. [hodnota] odvolací soud odkazuje na shora uvedené závěry, učiněné již ve vztahu k ust. § 1142 odst. 2 o. z., ze kterých je zcela zřejmé, že oddělení ze spoluvlastnictví tak, jak je žalobkyní navrhováno dle předloženého geometrického plánu [tituly před jménem] [jméno FO], nic nebrání. Pokud jde o druhý pozemek p. č. [hodnota], přichází v úvahu jeho podélné rozdělení tak, aby byl zachován přístup z obecní cesty k oběma částem; současně při takovém způsobu oddělení bude na obou částech zachována stejná struktura každého z pozemků, tedy část na opačné straně od cesty bude vždy tvořena biokoridorem s omezeným využitím. Byť v současné době celý tento pozemek p. č. [hodnota] není žádným z účastníků využíván, natož pak k účelu, jaký je stanoven pro jeho využití v územním plánu, je i s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu významné, zda i po navrhovaném oddělení by jednotlivé části mohly sloužit k účelu dle územně plánovací dokumentace, jímž je využití jako smíšená obytná plocha staveb pro rodinnou rekreaci. Pokud přitom z příslušného sdělení stavebního úřadu plyne, že ten nemá žádných námitek proti navrhovanému oddělení, může být uvedený účel využití pozemku p. č. [hodnota] naplněn i po oddělení ze spoluvlastnictví.

24. Pokud nevhodnost dělení pozemků p. č. [hodnota] i p. č. [hodnota] dovozovali žalovaní s ohledem na závěry obsažené v jimi předloženém znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO] č. [č. účtu] ze dne 1. 3. 2025, resp. 23. 3. 2025, přičemž soud I. stupně tento důkaz zhodnotil jako důkaz listinný pro absenci znalecké doložky ve smyslu § 127a o. s. ř., odvolací soud zjistil, že tento znalecký posudek (na rozdíl od předchozího posudku č. [č. účtu] ze dne 9. 10. 2024) znaleckou doložku podle § 127a o. s. ř. na úplném jeho závěru obsahuje. Proto odvolací soud provedl tímto písemným znaleckým posudkem důkaz při odvolacím jednání a vycházel z něho jakožto ze znaleckého posudku. S ohledem na jeho obsah však musí konstatovat, že znalec neposuzoval vhodnost oddělení pozemků dle geometrického plánu [tituly před jménem] [jméno FO], tedy rozdělení pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] vždy na 2 části, a že nestanovil obvyklou cenu takto oddělených částí, nýbrž posuzoval vhodnost dalšího dělení na polovinu částí pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] majících zůstat ve spoluvlastnictví žalovaných a jejich obvyklou cenu, neboli (i dle příloh znaleckého posudku obsahujících fotokopii geometrického plánu) vycházel z toho, že část pozemku p. č. [Anonymizováno] o výměře 814 m2, která měla připadnout žalovaným, bude ještě podélně rozdělena na 2 části p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno], každá o výměře 407 m2, stejně tak i část pozemku p. č. [Anonymizováno] mající připadnout do spoluvlastnictví žalovaných bude dále podélně rozdělena na 2 části p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] vždy o výměře 75 m2. Nicméně v tomto řízení o oddělení ze spoluvlastnictví žalobkyně nejde o reálné dělení té části pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno], které zůstávají v podílovém spoluvlastnictví žalovaných; posouzení účelnosti takového dělení by připadalo v úvahu až při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze ve vztahu mezi žalovanými. To znamená, že závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] nedopadají na oddělení ze spoluvlastnictví tak, jak je projednáváno v tomto řízení a jak bylo řešeno v napadeném rozsudku soudu I. stupně. Tudíž odvolací soud uzavírá, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že oddělení žalobkyně ze spoluvlastnictví dle předloženého geometrického plánu by nebylo dobře možné či by se takovým oddělením podstatně snížila hodnota jednotlivých oddělených částí pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno].

25. K uvedeným závěrům odvolací soud doplňuje, že i pokud by zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným dělením pozemků p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] tak, jak je uvedeno ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (tedy vždy na 3 samostatné pozemky), nebylo ve smyslu § 1144 odst. 1 o. z. možné, nebránilo by to rozhodnutí o oddělení ze spoluvlastnictví dle žaloby podané žalobkyní (kde z každého pozemku vzniknou vždy pouze 2 samostatné pozemky).

26. Jelikož soud I. stupně řádně zdůvodnil i to, proč ze spoluvlastnictví odděluje ve prospěch žalobkyně právě oddělené části p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] a proč nerozhoduje o finančním vypořádání mezi účastníky (proti těmto závěrům žádné námitky ze strany žalovaných vzneseny nebyly), mohl být rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ve věci samé, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, odůvodněný přiléhavě poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

27. Se stejným odůvodněním jako soud I. stupně, rozhodl i odvolací soud o nákladech odvolacího řízení tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků (§ 142 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20).

Poučení