15 Co 550/2025-486

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Ožvalda a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Česká republika – Jméno žalované , IČ IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva k nemovité věci o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13.října 2025, č. j. 5 C 271/2023 - 448

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 17 502,65 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně , Jméno advokátky, .

1. Shora citovaným rozsudkem určil soud I. stupně, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, zapsaném v katastru nemovitostí u Katastralního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracovniště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec , adresa, a katastrální území , adresa, (výrok I.), žalované uložil, aby zaplatila žalobci náklady řízení ve výši 71 596,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.), a současně je žalovaná povinna nahradit státu na účet Okresného soudu v Pelhřimově náklady řízení ve výši 371,50 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Ve věci samé vyšel soud I. stupně z toho, že žalobce je na základě darovací smlouvy uzavřené formou notářského zápisu sp.zn. N , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , NZ , Anonymizováno, /, Anonymizováno, dne 18.4.1988 se svými rodiči vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, jehož součástí je rodinný dům č. p , Anonymizováno, , zahrad parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a dále pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, - ostatní plocha, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. , hodnota, u Katastarlního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště , adresa, , rovněž pro obec , adresa, a katastrální území , adresa, . Faktickou součástí tohoto souboru nemovitostí je rovněž pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , který byl již jeho právním předchůdcem takto oplocen, a všechny nemovitosti byly užívany přes 40 let jako jeden celek – zahrada. O tom, že vlastníkem tohoto pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, není, se dozvěděl v souvislosti s tím, že začal jednat s potenciálním kupcem všech jeho nemovitých věcí, který tuto skutečnost zjistil. Protože žalobce užíval pozemek desítky let v dobré víře jako vlastník, stejně jako jeho právní předchůdce, podle jeho názoru vlastnické právo k tomuto pozemku vydržel.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť předmětný pozemek, který byl původně součastí pozemkové parc. č. , hodnota, , nabyl od původních vlastníků (každého z jedné ideální třetiny) , jméno FO, , , právnická osoba, a , jméno FO, československý stát – , právnická osoba, v , Anonymizováno, , který hospodářskou smlouvou z 1. 6. 1980 převedl správu pozemku na ONV , adresa, a ten hospodářskou smlovou z 2. 6. 1980 předal k datu 1. 7. 1980 pozemek do trvalého užívaní tehdejšího JZD , adresa, pro účely výstavby sociálního a správního středistka družstva. Právo s pozemkem hospodařit vzniklo dle zákona č. 201/2002 Sb. a zákona č. 320/2002 Sb. , právnická osoba, , od 19.5.2023 jej spravoval , právnická osoba, a následně dle zákona č. 503/2012 Sb. vznikla příslušnost hospodařit s tímto pozemkem Státnímu pozemkovému úřadu, který jej dlouhodobě pronajímá , právnická osoba, , které vzniklo 1.9.1975, a užívá jej nepřetržitě od roku 1980, za což hradí žalované nájemné či pachtovné. Tento pozemek ani jeho část nebylo možné bez předchozího souhlasu vlastníka pronajmout, tak pokud tak učinilo , právnická osoba, , porušilo smluvní ujednání nájemní smlouvy a takové protiprávní jednání nemůže požívat právní ochrany.

4. Poté co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dospěl k závěru, že má za prokázané, že žalobce v souvislosti s nabytím vlastnického práva k domu č. p. , Anonymizováno, a pozemkům zapsaných na LV č. , hodnota, pro k.ú. , adresa, od svých rodičů v roce 1988 začal s přednětnými převedenými pozemky užívat i plochu přilehlého pozemku par. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , která již byla připlocena plotem, který se nachází mezi pozemky parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Tato skutečnost vyplynula jak z výpovědi žalobce, tak z dalších provedených důkazů, a to náčrtu z místního šetření dne 30. 10. 1986 v souvislosti s novým mapováním, který byl zaveden do katastru nemovistí položkou výkazu změn č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a z kterého je zřejmé, že minimálně k datu 30.10.1986 se mezi uvedenými dvěma pozemky nacházel plot, výpovědí svědků , Anonymizováno, , , Anonymizováno, i , Anonymizováno, , kteří uvedli, že po celou tuto dobu se plot nachází na stejném místě, což potvrzovali i svědci , Anonymizováno, a , Anonymizováno, k období od roku 2014 a období posledních 30 let. Pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, vznikl na základě uvedeného výkazu změn, a to oddělením z pozemku parc. č. , hodnota, , který byl od roku 1978 na základě kupních smluv ve vlastnictví státu, a ten jej v roce 1980 převedl společně s dalšími pozemky do trvalého užívání JZD , adresa, na základě smluvního ujednání; v současné době formou nájmu. Výpovědmi uvedených svědků bylo také prokázáno, že plochu za plotem užíval vždy žalobce. To bylo potvrzeno dále i svědkem , Anonymizováno, , který společně se svědkem , tituly před jménem, , jméno FO, uvedli, že družstvo nikdy neužívalo plochu za plotem. Plochu k plotu pak dvakrát nebo třikrát ročně sekli. Vždy se vycházelo z toho, že pozemek za plotem patří žalobci. Tento stav potvrdil současný předseda družstva , jméno FO, . Na umístění plotu měla vliv situace v této lokolitě , Anonymizováno, , kde došlo k demolici několika stavení po vykoupení pozemků státem a jejich poskytnutí do trvalého užívání tehdejšího JZD , adresa, k výstavbě dvou na sebe navazujích rozsáhlejších budov zkolaudovaných v letech 1984 a 1987. Z rozhodnutí o umístění stavby závodní kuchyně a ubytovny z 1. 3. 1983, č.j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, vyplývá, že po skončení stavby nejpozději do jednoho roku mělo družstvo zajistit konečnou úpravu pozemků s tím, že za parcelu č. , hodnota, , kterou převezme, dá občanu , Anonymizováno, náhradu ve stejné výměře, a to část pozemku č. , hodnota, a , Anonymizováno, přiléhající na pozemky pana , Anonymizováno, ; parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Podle toho byl zřejmě i vypracován náčrt 30. 10. 1986, jímž byl stanoven průběh plotu, podle kterého část pozemku parc. č. , hodnota, ve vlastnictví otce žalobce byla oddělena pro účely zřízení příjezdové komunikace a oproti tomu byla z pozemku parc. č. , hodnota, oddělana plocha parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , kdy hranice mezi tímto pozemkem a pozemkem parc. č., Anonymizováno, /, Anonymizováno, byla stanovena dle evidentně z tohoto důvodu vybudovaného plotu, což respektuje zápis z 20. 5. 1983 s požadavkem otce žalobce, aby družstvo vybudovalo plot po hranici mezi jeho pozemkem a pozemkem družstva, který evidentně navazoval na podmínky uvedené v rozhodnutí o umístění stavby z 1. 3. 1983. K 30. 10. 1986 byl plot nepochybně vybudován s největší pravděbodobností družstvem , adresa, , případně dodavatelem stavby administrativní budovy, a takto vzniklo oprávnění otce žalobce užívat nynější plochu parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a družstvu , adresa, oprávnění užívat plochu parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, s příjezdovou komunikací. Žalobce v roce 1988 tento stav převzal již v domnění, že plot vymezuje hranicí plochu pozemku, kterou do vlastnictví nabyl. Od této doby nedošlo ve smyslu rozhodnutí o umístění stavby k vzájemnému převodu pozemků a do současné doby také se žalobcem nikdo žádná jednání nezahájil. Žalobce se tedy ujmul užívání plochy pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, společně s pozemky, které na něho byly převedeny jeho rodiči v roce 1988, neboť plocha tohoto pozemku je součastí pozemků na něho převedených a hranice v terénu je oddělena plotem od pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, .

5. Žalobce se ujal držby plochy předmětného pozemku podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účiného do 31.12.2013 (dále jen obč. zák.), který v § 134 upravoval právo nabýt vlastnické právo vydržením, má-li oprávněný držitel nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let s tím, že do doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě předchůdce. Oprávněná držba dle § 130 odst. 1 obč. zák. představovala vědomost držitele, že se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří s tím, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. S ohledem na shora popsaný skutkový stav, žalobce pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, drží oprávněně od roku 1988, neboť byl jediný, kdo tuto plochu užíval a v užívání nebyl nikým rušen. Rovněž tak ve vztahu k ostatním svým pozemkům se jedná „úzký“ pruh, který je začleněn do ostatních pozemků žalobce a je od pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, jako pozemku jiného vlastníka po celou dobu ohraničen plotem. V době převodu v roce 1988 v domě č. p. , Anonymizováno, bydleli rodiče žalobce a užívali i přilehlé pozemky ohraničené plotem. Žalobce pak v , Anonymizováno, nikdy nebydlel, pouze nemovité věci užíval rekreačně. Ovšem nikdy nenastala situace, že by měl předpokládat, že v rámci uceléného komplexu pozemků by se měla nějaká část pozemku nacházet ve vlastnictví jiné osoby. Pak tedy nejpozději od 26. 5. 1988, kdy došlo k registraci smlouvy o převodu nemovitostí na žalobce, počala ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. běžet 10letá lhůta pro vydržení vlastnického práva. Přestože občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 1991 neumožňoval v ustanovení § 135a odst. 3 nabýt vlastnické právo k majetku státu, toto omezení bylo zrušeno novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. a od 1.1.1992 již bylo možno nabýt vydržením vlastnické právo i k majetku státu s tím, že do běhu vydržecí doby lze započítat i oprávněnou držbu žalobce, kterou vykonával před uvednou novelou občanského zákoníku. V daném případě však do tohoto běhu nelze započíst užívání plochy pozemku , Anonymizováno, /, Anonymizováno, rodiči žalobce, neboť otec žalobce nepochybně věděl, že plot nekopíruje vlastnickou hranici jeho pozemků, což vyplývá z jednání mezi ním a JZD , adresa, v době před výstavbou administrativní budovy a závodní kuchyně v sousedství nemovitých věcí rodičů žalobce. I přesto, pokud od roku 1988 nebyl žalobce nějak rušen v držbě předmětného pozemku, žalobce nejpozději ke dni 26. 5. 1998 vydržel vlastnické právo. Z tohoto důvodu pak nebylo třeba zaobírat se tím, zda žalobce vydržel vlastnické právo dle zákoné úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. S ohledem na vše shora uvedené proto soud I. stupně žalobě žalobce ve věci vyhověl.

6. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Namítla v něm, že soud I. stupně posoudil nesprávně věc po stránce právní, pokud potvrdil, že žalobce pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, držel oprávněně. Oprávněná držba vyžaduje objektivně ospravedlnitelný titul, který by mohl vést k závěru, že držiteli pozemek patří (§ 992 o.z.). V projednávané věci však byl pozemek po celou dobu evidován v katastru nemovitostí jako státní, žalobce k němu neměl žádný nabývací titul a pozemek užíval na základě tolerance pachtýře – zemědělského družstva , adresa, . Užívání pozemku bylo založeno otcem žalobce na neformální toleranci ze strany zemědělského družstva výměnou za přístup přes jiný pozemek. Nešlo tedy o projev vlastnického chování, ale o faktickou dohodu, která vylučuje předpoklad vydržení (rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 2324/2019). Sporný pozemek pak byl dlouhodobě pachtován ZD , adresa, se řádně placeným pachtovným, není tedy možné, aby žalobce byl držitelem pozemku, který legálně užívá pachtýř. Žalobce tedy nemohl být v dobré víře, že pozemek je jeho. Oprávněnou držbu neprokazuje ani oplocení pozemku. Žalobce i přiznal, že oplocení probíhalo na základě tolerance družstva , adresa, , nikoli proti jeho vůli. Plot tedy nevymezoval hranice pozemku a nemohl být považován za výkon vlastnického práva. K tomu se vyjádřila rovněž judikatura Nejvyššího soudu týkající se připlocení či oplocení části sousedního pozemku podle které toto jednání samo o sobě ještě neprokazuje dobrou víru držitele ani oprávněnou držbu. Rozhodující je, zda měl držitel omluvitelný omyl o průběhu hranice a zda existoval objektivní důvod domnívat se, že pozemek patří jemu (rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 3664/2023, 22 Cdo 3060/2022, 22 Cdo 495/2019). Pokud okresní soud opřel své rozhodnutí i o svědecké výpovědi, tyto jsou rozporné a nedostatečně věrohodné již proto, že svědci byli kontaktováni a organizováni zástupkyní žalobce, což je zřejmé z podepsaných čestných prohlášení. Výpovědi svědků jsou pak obecné a nepřesné, často v rozsporu s katastrálními hranicemi. Neprovedení zásadních důkazů, které žalovaná navrhovala, a to dokumentací o pachtu a placení pachtovného, pak činí rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelným. Vydržení je pak vyloučeno ze samotné podstaty věci, když užívání pozemku probíhalo na základě tolerance družstva. Vlastníkem pozemku je stát, což má zásadní vliv na posouzení dobré víry žalobce. Navíc omyl o tom, že věc někomu patří, je hůře omluvitelný za situace, kdy skutečný vlastník je jednoznačně a dlouhodobě evidován v katastru nemovitostí, zejména pokud se jedná o stát nebo obec. Žalobce pak neměl žádný titul k nabytí vlastnictví předmětného pozemku. Jeho užívání nebylo nepřetržité ani výlučné ani způsobem odpovídajícím držbě vlastníka. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl, případně, aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně a ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedl, že žalovanou uváděná polemika týkající se oprávněnosti držby předmětného pozemku žalobcem podporovaná označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu 22 Cdo 2324/2019 není dostatečně odůvodněna, neboť zmiňovaný judikát se nenachází ve veřejně dostupných databázích judikatury Nejvyššího soudu. Pokud žalovaná poukazuje na nutnost ospravedlnitelného titulu pro nabytí vlastnického práva vydržením, neznamená to, že by se mělo jednat o nabývací titul, neboť pak by vydržení jako takové nikdy nemohlo jako institut existovat. Žalobce předmětný pozemek považoval za vlastní a naplnění důvodu vydržení bylo v řízení jednoznačně prokázáno. Je zcela bez významu, že předmětný pozemek byl po celou dobu evidován v katastru nemovitostí jako majetek žalované. Nebylo-li by tomu, tak by k tomuto sporu vůbec nedošlo. Podstatné je, že žalobce užíval pozemek jako vlastní a převzal jej jako součast pozemku od právního předchůdce bez změny oplocení a včetně vzrostlých stromů. To, že žalobce neměl nabývací titul k předmětnému pozemku, je také s ohledem na dlouhou dobu držení nerozhodné. Smyslem vydržení je umožnit nabytí vlastnického práva osobě, která nebyla původním vlastníkem, avšak splnila zákonem stanovené podmínky nepřetržité a oprávněné držby po zakánonem stanovenou dobu. V řízení bylo prokázano, že ZD , adresa, a dříve JZD , adresa, považovalo předmětný pozemek za pozemek žalobce, aniž mělo vědomost o tom, že se předmětný pozemek nachází za plotem žalobce. Oproti tomu stát neumožnil ZD , adresa, vykonávat řádně pacht, když mu pronajal pozemek, ke kterému neměl nikdy přístup. Neexistovala také nikdy žádná dohoda mezi žalobcem a ZD , adresa, a není zřejmé, na základě čeho toto žalovaná tvrdí. Žalobce považoval předmětný pozemek za součást pozemků převedených na něj jeho rodiči v roce 1988 a užívání bylo po celou dobu veřejně známo a nikým nezpochybňováno. K vydržení došlo již za účinnosti občanského zákoniku účinného do 31. 12. 2013 a to nejdéle ke dni 26. 5. 1998, jak uzavřel soud I. stupně. Dlouhodobý pacht nevylučuje oprávněnou držbu žalobce. Podstatné je, že ZD , adresa, předmětný pozemek fakticky nevyužívalo. Jelikož žalobce se nepodílel na výstavbě oplocení, byl tak po celou dobu potřebnou k vydržení v dobré víře, že předmětný pozemek je součástí jeho vlastnictví a neexistoval žádný objektivní důvod o této skutečnosti pochybovat. Pak ovšem není na místě ani poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 3664/2023, 22 Cdo 3060/2022 či 22 Cdo 495/2019. Nelze souhlasit ani s tvrzením žalované týkající se věrohodnosti svědků vyslechnutých v dané věci. Pokud poukazuje na nějaké rozpornosti, pak žádné konkrétní neuvádí a zůstává pouze v obecném konstatování. Samotné výpovědi svědků byly podle názoru žalobce dostatečně konkrétní, opírali se o jasné časové a místní souvislosti, jejich drobné odchylky jsou běžné při lidském vnímání hranic pozemku, což nijak nesnižuje jejich důkazní hodnotu. Soud I. stupně pak srozumitelně uvedl, proč považoval žalovanou navržené důkazy, které neprovedl, za nadbytečné a případně irelavatní ve vztahu k předmětu řízení. Dokumentace o pachtu a doklady o placení pachtovného nebyly způsobilé prokázat existenci či neexistenci oprávněné držby předmětného pozemku. Tu žalobce v předmětném období vykonával na základě svého přesvědčení o vlastnickém právu, což bylo doloženo jinými soudem provedenými důkazy.

8. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

10. Podle § 134 odst. 1 obč. zák., oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

11. Základními předpoklady pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického práva pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby, přitom k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018 nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021), ale i to, že měl vůli s věcí nakládat jako s vlastní. Tedy nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládání věci, když oba tyto předpoklady musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, usnesenení Nejvyššího soudu ze 27.9.2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Věc má v držbě a ovládá ji ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Po nabývacím aktu se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace této moci, kdy držba např. trvá i když držitel na pozemek, byť neohrazený, léta nevstoupil. Držba pak zaniká, pokud se jí chopí někdo jiný (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn 22 Cdo 234/2018). Při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně ji namísto něj může užívat osoba jiná. Držba není totožná s užíváním věci, nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, ale je třeba také jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby pozemku, tedy fakticky ovládal věc s držební vůlí. Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá, pokud se ovšem neprokáže její pozbytí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 147/2013). Držitel pak nemusí oprávněnou držbu nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Takovým důvodem může být i smlouva o nabytí vlastnictví k pozemku sousedícím s pozemkem, k němuž má být právo vlastnictví vydrženo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp.zn. 22 Cdo 417/98, ze dne 10. 11. 2000, sp.zn. 22 Cdo 1253/1999, ze dne 27. 2. 2002, sp.zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 7. 5. 2002, sp.zn. 22 Cdo 1843/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2077/99, či souhrnné vyjádření v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp.zn. 22 Cdo 1838/2010 proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp.zn. II. ÚS 1654/2012).

12. Pro tuto danou konkrétní věc právní řešení otázky, zda žalobce naplnil předpoklady držby předmětného pozemku v době pro takové posouzení rozhodné a zda se jednalo o držbu navenek seznatelnou, je soudem I. stupně provedeno správně. Žalobce se v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy v roce 1988 ujal spolu s dalšími nabytými nemovitými věcmi držby i části pozemku parc. č. , hodnota, , který byl již v roce 1986 vymezen geometrickým náčrtkem jak hranicí, tak výměrou a číslem parcelním , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . V době uzavření darovací smlouvy byl pozemek také ohraničen plotem a byl součástí dalších pozemků ve vlastnictví rodičů žalobce a tyto pozemky také po převzetí do vlastnictví užíval nerušeně až do okamžiku, kdy na rozpornou skutečnost týkající se vlastnictví pozemku p.č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, byl upozorněn v souvislosti s uvažovaným prodejem nemovitých věcí v roce 2023 zájemcem o jejich koupi. Uvedená smlouva je tudíž právním titulem k držbě ve smyslu shora uvedeného. Odvolací soud se tedy neztotožňuje s tvrzením žalované, že by podmínky pro vydržení předmětného pozemku na straně žalobce nenastaly, a to jak z hlediska právního, tak i z hlediska skutkového.

13. Soud I. stupně totiž velice podrobně zjišťoval okolnosti, za kterých žalobce užíval i sporný pozemek s dalšími nemovitými věcmi, které mu byly darovány rodiči v roce 1988, a je zcela zřejmé, zejména ze svědeckých výpovědí, že byly pozemky užívané rodiči žalobce i žalobcem oploceny v nezměněném stavu minimálně od roku 1986 a žalobce nebyl, a pravděpodobně ani jeho rodiče, v užívání těchto pozemků nikým rušen. Žalovaná zpochybňovala věrohodnost výpovědí svědků vyslechnutých soudem I. stupně s poukazem na právní zástupkyní žalobce vyhotovená čestná prohlášení těchto svědků se stejnavým obsahem dosvědčující žalobní tvrzení žalobce. Svědci však byli vyslechnuti po řádném poučení dle § 126 o.s.ř. Co je podstatné, výpovědi svědků jsou podpořeny i dalšími, zejména listinnými důkazy, které byli v řízení před soudem I. stupně provedeny (rozhodnutí Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v , Anonymizováno, ze dne 1.3.1983, č.j: , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , o umístění stavby na č.l. , Anonymizováno, , stavební povolení Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v , Anonymizováno, ze dne 24.5.1983, č.j: , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, na č.l. , Anonymizováno, , zápis sepsaný dne 20.5.1983 na místě samém na č.l. , Anonymizováno, , náčrt z místního šetření ze dne 30.10.1986 na č.l. , Anonymizováno, s doplněním na č.l. , Anonymizováno, ). Je-li s ohledem na shora uvedené v bodech 11. a 12. odůvodnění pro věc podstatný faktický výkon nerušené držby žalobcem, bylo nadbytečné dokazovat výkon držby sporného pozemku po stránce právní (pachtovní a nájemní smlouvy, plnění platební povinnosti na jejich podkladě), je-li dále bezpochyby zřejmé, že ani žalovaná ani JZD , adresa, o umístění pozemku neměli žádnou vědomost, natož, aby byl družstvy užíván. Odvolací tvrzení žalované, že žalobce sám přiznal, že oplocení probíhalo na základě tolerance družstva, z dokazování neplyne. Zde je třeba zdůraznit, že prokázáno nebylo ani to, kdo oplocení pozemku , Anonymizováno, /, Anonymizováno, budoval. Naopak je prokázáno, že na předmětném pozemku hospodařili rodiče žalobce, vysázeli na něm stromy apod.

14. Jelikož původní pozemek p.č. , hodnota, nabyl do vlastnictví čsl.stát, nebyl dle zák.č. 40/1964 Sb. ve znění novely zák.č. 131/1982 Sb. způsobilým předmětem vydržení. Okresní soud však bezchybně vyšel z další novely občanského zákoníku zák.č. 509/1991 Sb., která toto omezení odstranila, a nejen to, dle výkladové praxe Nejvyššího soudu k této problematice, vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992. Do 1. 1. 1992 nebyly pozemky předmětem osobního vlastnictví a oprávněný držitel, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 3512/2013). Pokud se tedy odvolání žalované týká okolnosti vydržení pozemku státu žalobcem, i toto právní posouzení je ze strany soudu I. stupně provedeno bezchybně, právě ve vztahu k novele občanského zákoníku z roku 1964 zákonem č. 509/1991 Sb.

15. Proto odvolací soud shledal odvolání žalované nedůvodným a jelikož soud I. stupně nepochybil ani v rozhodnutí o náhradě nákladu řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou, rozsudek soudu I. stupně dle § 219 s.ř. jako věcně správný potvrdil.

16. Podle § 224 odst.1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaná se svým odvoláním neuspěla, a proto vzniklo právo na jejich náhradu žalobci. Ty představují náklady za právní zastoupení žalobce, a to za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast právní zástupkyně žalobce při jednání odvolacího soudu dne 17. 3. 2026), s odměnou, jejichž tarifní hodnota činní dle § 7 bodu 5. ve spojení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátu za poskytování právních služeb (advokátní tarif „dále jen AT“), částku 5 620 Kč, dvě náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 AT po 450 Kč, náhrada za promeškaný čas cestou k jednání odvolacího soudu dne 17.3.2026 a zpět dle § 14 odst. 1 písm a) AT za celkem šest půl hodin po 150 Kč a jízdné z , adresa, a zpět ve výši 1 425 Kč, celkem 14 465 Kč. Spolu s 21% DPH se součtu těchto částek ve výši 3 037,65 činí náklady odvolacího řízení celkem 17 502,65 Kč, které je žalovaná povinná zaplatit žalobci v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyni žalobce , Jméno advokátky, (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř., § 211 o. s. ř.).