15 Co 61/2024 - 412

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupen [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokátem [Adresa zainteresované osoby 1/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] zastoupen [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] advokátem [Adresa zainteresované osoby 3/0] o určení neúčinnosti právního jednání, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen soud „I. stupně“) ze dne 2. 11. 2023, č. j. 43 C 17/2022-376, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 39 422 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného [Jméno zainteresované osoby 3/0].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného [Jméno zainteresované osoby 3/0].

Odůvodnění

I. Průběh řízení před soudem I. stupně 1. V řízení zahájeném podáním žaloby [datum] se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že darovací smlouva z [datum] uzavřená mezi jeho dlužníkem [tituly před jménem] [jméno FO], narozeným [datum] (otec žalovaného, dále také [jméno FO]) a žalovaným, na základě které byly na žalovaného převedeny nemovitosti (dále specifikované) v katastrálním území [jméno FO], je právně neúčinná, a to ve vztahu ke dvěma pohledávkám žalobce za tímto dlužníkem z titulu zaplacení bezdůvodného obohacení: 1) pohledávka ve výši 2 509 277 Kč s 8,08 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, založená rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], 2) pohledávka ve výši 207 510 Kč založená rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]. Konkrétně se domáhal neúčinnosti převodu nemovitostí zapsaných na LV č. [Anonymizováno] u [Anonymizováno], katastrální území [jméno FO], obec [jméno FO] (spoluvlastnický podíl ve výši id. k pozemkům parc. č.[Anonymizováno][Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. e. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. e. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno]) a dále k nemovitostem zapsaným na LV č. [Anonymizováno] vedeném [Anonymizováno], katastrální území [jméno FO], obec [jméno FO] (a to pozemek parc. [Anonymizováno], jehož součástí stavba bez čísla popisného a čísla evidenčního, parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba bez čísla popisného a čísla evidenčního, parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a stavba bez čísla popisného a čísla evidenčního stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]; dále také předmětné nemovitosti. Žalobu odůvodnil tím, že [jméno FO] uzavřel se žalovaným [datum] darovací smlouvu spojenou se smlouvou o zřízení věcného břemene (doživotní bezplatné užívací právo pro dárce), kterou převedl na žalovaného veškerý svůj nemovitý majetek (předmětné nemovitostí výše specifikované). S ohledem na to, že součástí darovací smlouvy bylo zřízení věcného břemene, žalobce právní jednání (darovací smlouvu) [jméno FO] nepovažoval za bezúplatné. V žalobě poukázal na to, že soudní řízení mezi ním a [jméno FO] probíhají již od roku 2004 (když spolu podnikali v rámci rodinného závodu), proto si [jméno FO] musel být vědom toho, že žalobci na základě těchto soudních řízení bude muset plnit. Rovněž poukázal na to, že vůči [jméno FO] byl veden spor (jinou osobou než žalobcem) u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno] o zaplacení částky 7 293 757,40 Kč, přičemž toto řízení bylo přerušeno od [datum] do [datum] (tedy do dne uzavření předmětné darovací smlouvy). V tomto řízení bylo nakonec vydáno rozhodnutí, dle kterého bylo [jméno FO] uloženo zaplatit (včetně příslušenství) částku 30 171 135,56 Kč. Žalobce tedy dovozoval, že úmyslem [jméno FO] bylo zkrátit jeho dvě výše uvedené pohledávky (označené v petitu) a dále také pohledávku jiného věřitele založenou rozhodnutím Krajského soudu v Brně v řízení sp. zn. [Anonymizováno]. Dodal, že v souvislosti s pohledávkou, o které proběhlo řízení u Krajského soudu v Brně, byl [jméno FO] dokonce trestně stíhán a byl ve výkonu trestu odnětí svobody v délce šesti let; z toho dovozoval, že jen těžko mohl některý z rodinných příslušníků [jméno FO] tyto okolnosti nezaznamenat. Žalobce tedy měl za to, že došlo k naplnění hypotézy normy v § 590 odst. 1 písm. a) za použití § 589 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku, přičemž žalovaný je osobou, vůči níž se lze ve smyslu § 594 odst. 1 občanského zákoníku dovolat neúčinnosti právního jednání.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhoval, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Nezpochybňoval tvrzení žalobce o tom, že uzavřel se svým otcem ([jméno FO]) dne [datum] darovací smlouvu, kterou na něho byly převedeny předmětné nemovitosti. Jelikož se jednalo o darování, měl za to, že se jedná o bezúplatné právní jednání, pro které platí zvláštní právní úprava relativní neúčinnosti ve smyslu § 591 občanského zákoníku a která vylučuje použití § 590 občanského zákoníku (ta se uplatní jen pro neúčinnost úplatných právních jednání). Pro uplatnění relativní neúčinnosti je podle § 591 občanského zákoníku stanovena prekluzívní lhůta 2 roky. S ohledem na datum podání žaloby tak měl za to, že žalobcovo právo na uplatnění neúčinnosti zaniklo. V řízení rovněž poukazoval na to, že v době uzavření darovací smlouvy byl jeho otec ve velmi špatném zdravotním stavu, když zcela rezignoval na obranu proti žalobám žalobce a z tohoto důvodu žalovaný neměl bližší informace o majetkových nárocích žalobce vůči jeho otci. Rovněž poukazoval na to, že darovací smlouva byla uzavřena po smrti jeho matky a že vycházela z dohody v rodině, kdy jeho otec na něho chtěl převést veškerý zbývající nemovitý majetek, který žalovaný nenabyl v dědickém řízení.

3. V průběhu řízení (u jednání dne [datum]) žalobce uvedl nová tvrzení v tom směru, že „vyvstává předběžná otázka absolutní neplatnosti darovací smlouvy“. K tomu tvrdil, že s ohledem na postupující demenci [jméno FO] nebyl způsobilý uzavřít předmětnou darovací smlouvu. K tomuto tvrzení navrhl důkaz znaleckým posudkem ohledně posouzení zdravotního stavu dárce ([jméno FO]). Žalovaný k novému tvrzení žalobce uváděl, že z lékařských zpráv (které byly provedeny k důkazu) vyplývají četné zdravotní problémy [jméno FO], nikoli však problémy s demencí nebo ztrátou paměti. Problémy s pamětí u něho nastaly až v roce 2018 (což vyplývá z výpovědi svědkyně [jméno FO]). Měl tedy za to, že jeho otec byl schopen platně uzavřít darovací smlouvu. Pro podporu svého názoru poukázal na to, že dne [datum] byl jeho otci vydán posudek o schopnosti řídit motorová vozidla; z toho dovozoval, že v té době musel být orientován a při smyslech.

4. Soud I. stupně dokazování provedl listinnými důkazy, mimo jiné předmětnou darovací smlouvou, rozsudky soudů, které se týkaly pohledávek mezi žalobcem a [jméno FO], rovněž jednotlivými rozhodnutími, které byly vydány v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno] rozhodnutím vydaným v řízení o pozůstalosti po manželce [jméno FO] (matky žalovaného) a některými lékařskými zprávami o zdravotním stavu [jméno FO] (návrhu na vypracování znaleckého posudku ohledně posouzení jeho zdravotního stavu však nevyhověl). Dále provedl účastnický výslech žalovaného a výslech svědků [tituly před jménem] [jméno FO] (dlužník žalobce, otec žalovaného), [jméno FO] (švagrová žalovaného), [jméno FO] (manželka žalovaného), [jméno FO] (bývalá manželka žalobce), [jméno FO] (švagr žalobce), [jméno FO] (sestra žalobce); to vše za účelem posouzení okolností uzavření předmětné darovací smlouvy a vztahů v rodině účastníků.

5. Po takto provedeném dokazování rozhodl ve věci rozsudkem ze dne [datum], č. j. 43 C 17/2022-376, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 34 394 Kč (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne [datum] není bezúplatným jednáním (jak žalovaný v řízení tvrdil). To odůvodnil tím, že v souvislosti s darováním předmětných nemovitostí bylo [jméno FO] zřízeno doživotní bezúplatné užívací právo k nemovitostem s tím, že žalovaný se jako obdarovaný zavázal hradit náklady v souvislosti s užíváním těchto nemovitostí dárcem. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, které řešilo skutkově podobnou věc, když se jednalo o darovací smlouvu spojenou se smlouvou o výměnku. Proto se v této situaci neuplatní dvouletá prekluzivní lhůta ve smyslu § 591 občanského zákoníku. Dospěl tedy k závěru, že předmětná darovací smlouva naplňuje znaky ust. § 590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, tedy právního jednání mezi dlužníkem žalobce a žalovaným, coby osobou dlužníkovi blízkou, když i zde pro dovolání se neúčinnosti zákon stanoví prekluzivní dobu v trvání dvou let. Poté se zabýval posouzením, zda žalovanému v době právního jednání (tedy k [datum]) nebyl znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele, či zda mu tento úmysl znám být musel. Na základě provedeného dokazování (zejména na základě slyšení většího počtu svědků) dospěl k závěru, že žalovanému nebylo v době uzavírání darovací smlouvy známo, že by snad jeho otec coby dlužník uzavíral darovací smlouvu v úmyslu zkrátit věřitele, popřípadě, že by mu takový úmysl znám být musel. V tomto směru soud I. stupně uvedl, že pokud žalovaný vypovídal, že v době sepisu darovací smlouvy měl povědomí o soudních sporech mezi jeho otcem a žalobcem, pak bylo prokázané, že žádného z těchto řízení se žalovaný aktivně neúčastnil, přičemž v té době nebylo v žádném z řízení pravomocně rozhodnuto v neprospěch otce žalovaného. Pokud se mu otec v té době příležitostně zmínil o těchto soudních řízeních, nevyvozoval z nich žádná rizika pro rodinný majetek; naopak byl přesvědčen o vlastním úspěchu v těchto řízeních. Dodal, že ze spisových materiálů v těchto řízeních vyplývá, že se jednalo o skutkově i právně mimořádně složitá řízení, že v době uzavření darovací smlouvy nebyl v těchto soudních sporech žádný relevantní vývoji a že zvrat přineslo až rozhodnutí dovolacího soudu s odstupem více let po zahájení řízení. Vycházel rovněž z toho, že darovací smlouva byla uzavřena v zájmu uspořádání rodinných majetkových záležitostí, v návaznosti na dědické řízení po matce žalovaného a manželce [jméno FO] a rovněž s ohledem na věk a zhoršující se zdravotní stav [jméno FO]. K námitce, že [jméno FO] nebyl způsobilý uzavřít darovací smlouvu, uvedl, že z četných lékařských zpráv bylo prokázané, že v době uzavření darovací smlouvy byl v tomto smyslu zdráv a byl plně způsobilý s tím, že projevy stařecké demence u něho začaly nastupovat až zhruba rok po uzavření darovací smlouvy. Za této situace nevyhověl důkaznímu návrhu žalobce na zpracování znaleckého posudku. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

II. Odvolaní žalobce a vyjádření k odvolání

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce, když navrhoval, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odvolání uplatnil dvě hlavní námitky. První námitka se týkala toho, že soud I. stupně špatně vyřešil otázku, zda předmětná darovací smlouva nebyla absolutně neplatná z důvodu nezpůsobilosti dárce k uzavření takovéto smlouvy. Zde namítal především to, že posouzení duševního onemocnění, které by mohlo vyloučit způsobilost k právnímu jednání, je odbornou otázkou a soud si tuto otázku nemohl vyřešit jen na základě lékařských zpráv bez zpracování znaleckého posudku, který žalobce navrhoval. K tomu dodal, že absolutní neplatnost právního jednání byl soud povinen zkoumat i bez návrhu účastníků řízení. Druhá odvolací námitka směřovala k tomu, že žalobce nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně o tom, že žalovaný nemohl poznat úmysl [jméno FO] zkrátit své věřitele. Zde poukázal na to, že k naplnění skutkové podstaty podle § 590 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku postačí, pokud je prokázáno zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu. V tomto směru poukázal na výpověď samotného žalovaného, který uvedl, že věděl, že vůči jeho otci je vedena řada sporů a věděl o tom, že jeho otec byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody pro podvodnou trestnou činnost. Přesto za této situace přijal dar z předmětné smlouvy. Jelikož žalovaný je osobou blízkou dárci, zákon v takové situaci požaduje, aby žalovaný vynaložil na náležitou pečlivost a přesvědčil se, zda smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka. K těmto právním závěrům odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 21 Cdo 3312/2017 a 21 Cdo 1625/2016.

7. Žalovaný odvolání žalobce považoval za nedůvodné a navrhl, aby napadený rozsudek byl potvrzen. K první odvolací námitce uvedl, že žalobce tvrzení o nezpůsobilosti [jméno FO] k darování nemovitostí uvedl až v průběhu řízení a velmi obecně. Z jeho strany tedy v tomto směru nebyla dostatečná tvrzení a svá tvrzení ani nijak neprokázal. Naopak žalovaný předloženými lékařskými zprávami a výslechy svědků prokázal, že [jméno FO] byl v době darování způsobilý právně jednat. Soud I. stupně se s námitkou žalobce řádně vypořádal. K druhé odvolací námitce (vědomost žalovaného o dluzích [jméno FO] vůči žalobci) uvedl, že souhlasí se soudem I. stupně, který vycházel z toho, že v době uzavření předmětné darovací smlouvy neměl jeho otec soudem uloženou žádnou povinnost k zaplacení dluhu žalobci. Žádný ze dvou mezi nimi probíhajících sporů nebyl pravomocně ukončen a všechny byly komplikované a žalovaný o nich neměl bližší informace. Spor vedený u Krajského soudu v Brně (sp. zn. [Anonymizováno]) se pak týkal jiného věřitele, a i toto řízení bylo pravomocně ukončeno až v roce 2019. Některá z řízení mezi žalobcem a otcem žalovaného byla dokonce zahájena až po darování předmětných nemovitostí. Zopakoval, že důvody darování vycházely především z nemoci [jméno FO] a ze snahy vypořádat dědictví po zemřelé manželce [jméno FO].

8. V rámci odvolacího řízení žádný z účastníků neuváděl nová tvrzení a nenavrhoval nové důkazy.

III. Závěry odvolacího soudu

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem soudu I. stupně o tom, že darovací smlouvu ze dne [datum], která dle tvrzení žalobce představuje odporovatelné právní jednání, je třeba považovat za úplatnou smlouvu. Zde je potřeba zohlednit skutečnost, že nedílnou součástí této darovací smlouvy je dohoda o zřízení věcného břemene ve prospěch dárce, která zavazuje obdarovaného poskytnout dárci bezplatné a doživotní užívání některých darovaných nemovitostí (a to: pozemek parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, pozemek parc. č. [Anonymizováno] jehož součástí je stavba č. e. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [Anonymizováno]- zahrada a pozemek parc. č. [Anonymizováno] zahrada). Navíc bylo sjednáno, že obdarovaný na sebe bere závazek, že bude za dárce hradit veškeré náklady související s užíváním těchto nemovitostí (ke kterým bylo zřízeno bezplatné užívací právo), konkrétně náklady na topení, vodné, stočné, televizní a rozhlasové poplatky, internet apod., a to pod celou dobu trvání věcného břemene. Tyto závazky obdarovaného nutně musely vést soud k závěru, že smlouvu nelze považovat za bezúplatnou, ale jedná se o úplatné právní jednání. Závěr o úplatnosti smlouvy je za daných okolností zcela se závěry judikatury soudů – vyjádřené např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 27/2018 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 69/2020 civ.). V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k právnímu závěru, že je-li v souvislosti s darovací smlouvou uzavřena smlouva o výměnku, posuzuje se pro účel předpokládaný § 984 odst. 1 občanského zákoníku darovací smlouva zpravidla jako smlouva úplatná. Odvolací soud má za to, že z tohoto rozhodnutí lze vycházet i v této věci, neboť smlouva o výměnku je svým obsahem velmi podobná smlouvě o zřízení věcného břemene pro dárce spočívající v doživotním bezplatném užívacím právu k darovaným nemovitostem. Byť Nejvyšší soud k tomuto závěru dospěl při zkoumání podmínek § 984 občanského zákoníku (týkající se tzv. dobrověrného nabyvatelství), tento závěr je zcela použitelný i v této věci, která se týká relativní neúčinnosti právního jednání.

11. S ohledem na závěr o úplatnosti smlouvy nelze věc posuzovat podle ust. § 591 občanského zákoníku, neboť toto ustanovení se týká výhradně bezúplatných právních jednání.

12. V řízení nebylo sporné, že dlužník žalobce ([jméno FO]) a žalovaný jsou jako otec a syn osobami blízkými. Za této situace se nabízela skutková podstata relativní neúčinnosti ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, dle kterého: „věřitel se může domáhat neúčinnosti právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takovéto osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel“. Pokud by soud posuzoval tuto skutkovou podstatu, zde by postačovala zaviněná nevědomost osoby blízké. V těchto případech tedy zákon na osobu blízkou klade z hlediska rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele vyšší nároky než v ostatních skutkových podstatách, když po osobě blízké se vyžaduje, aby vyvinula alespoň určitou péči a aktivitu při zjišťování okolností dlužníkova jednání. Na takovéto osobě také je, aby v řízení prokázala, že o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nevěděla a ani vědět nemusela. Nicméně tato skutková podstata je omezena jen na dovolání se neúčinnosti v prekluzívní lhůtě dvou let od dotčeného právního jednání. V daném případě žalobce podal žalobu na samém konci pětileté lhůty, proto tato skutková podstata pro účinnou odporovatelnost nebyla naplněna.

13. Jediná skutková podstata, kdy by žalobce mohl být se svou žalobou úspěšný, tak vycházela z ust. § 590 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, dle kterého: „věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám“. Citované zákonné ustanovení tedy vyžaduje splnění dvou podmínek; jednak, aby dlužník dotčené právní jednání učinil v úmyslu zkrátit věřitele (v tomto případě žalobce), jakož i to, že odpůrci (v tomto případě žalovanému) byl tento úmysl dlužníka znám. Pro úspěch odpůrčí žaloby jsou tedy zákonem stanoveny přísnější podmínky, čemuž pak odpovídá i delší (pětiletá) prekluzivní lhůta pro podání žaloby.

14. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně o tom, že v řízení nebylo prokázané, že by [jméno FO] chtěl předmětnou darovací smlouvou zkrátit žalobce jako svého věřitele. I kdyby tomu tak (hypoteticky) bylo, pak nebylo prokázáno, že by žalovanému musel být takovýto úmysl znám.

15. Zda je potřeba poukázat na to, že v době, kdy darovací smlouva byla uzavřena ([datum]), žalobce vůči [jméno FO] neměl ještě pravomocně přiznané dvě pohledávky uvedené v žalobě. Pokud se týká řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. [Anonymizováno], tak v době uzavření darovací smlouvy byl naopak žalobce povinen podle pravomocného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]) povinen zaplatit [jméno FO] částku 3 222 000 Kč s příslušenstvím. Tyto rozsudky byly zrušeny až po uzavření darovací smlouvy, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 4756/2016-585. Řízení pak skončilo rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], kterým žalobci bylo uloženo zaplatit [jméno FO] částku 1 660 000 Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta ohledně částky 1 662 000 Kč s příslušenstvím. Plnění žalobce podle později zrušeného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum] pak bylo předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. [Anonymizováno], kdy rozsudkem tohoto soudu ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] byla [jméno FO] uložena povinnost zaplatit žalobci z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 2 509 277 Kč s příslušenstvím. V době uzavření darovací smlouvy tedy [jméno FO] na základě výše uvedených dvou řízení neměl vůči žalobci žádnou pohledávku (ani nepravomocnou); naopak [jméno FO] měl v té době vůči žalobci svou vlastní pohledávku.

16. Dále v době uzavření darovací smlouvy mezi žalobcem a [jméno FO] probíhalo řízení vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. [Anonymizováno] o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 837 843,50 Kč. Zde Okresní soud Brno-venkov rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], kterým [jméno FO] bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 837 843,50 Kč. Až rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno] byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum] změněn tak, že žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Poté rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 952/2020-223 tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne [datum] byl zrušen. Poté Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum] tak, že žaloba o zaplacení částky 1 630 333,50 Kč byla zamítnuta a rozsudek byl potvrzen ohledně povinnosti [jméno FO] zaplatit žalobci částku 207 510 Kč; současně bylo žalobci uloženo zaplatit [jméno FO] na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 88 941,89 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci [datum].

17. V době uzavření darovací smlouvy mezi žalobcem a [jméno FO] probíhalo ještě třetí souběžné řízení vedené před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. [Anonymizováno], kde se [jméno FO] domáhal po žalobci zaplacení částky 1 678 000 Kč s příslušenstvím. Zde bylo rozhodnuto ve věci samé rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], kterým byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení částky 1 566 020 Kč s příslušenstvím (po předchozím rozhodnutí ze dne [datum] o částečném zastavení řízení o 111 980 Kč). Poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ve znění opravného usnesení ze dne [datum] změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum] tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit [jméno FO] částku 1 566 620 Kč s příslušenstvím a současně potvrdil částečné zamítnutí žaloby ohledně části příslušenství z původní žalované částky.

18. Konečně v době uzavření darovací smlouvy probíhalo i řízení mezi [jméno FO] a společností [právnická osoba]. (v průběhu řízení na její místo vstoupila společnost [právnická osoba].). Toto řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno], žaloba byla podána [datum] a [jméno FO] byl v řízení žalován o náhradu škody ve výši 7 293 757,40 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Poté Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 4. 2010, č. j. 5 Cmo 45/2010-145 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne [datum] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne [datum] bylo toto řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [právnická osoba]. Po skončení trestního řízení bylo dalším usnesením ze dne [datum] řízení přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a usnesením ze dne [datum] (které nabylo právní moci [datum]) bylo v přerušeném řízení opět pokračováno. Ve věci pak bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], kterým [jméno FO] bylo uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba]. částku 7 293 757,40 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 1 050 299,10 Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci [datum].

19. Z výše uvedeného přehledu soudních řízení, které probíhaly mezi žalobcem a [jméno FO], tedy jednoznačně vyplývá, že v době dotčeného právního jednání (uzavření darovací smlouvy) pohledávky [jméno FO] vůči žalobci výrazně převyšovaly pohledávky žalobce vůči [jméno FO]. Z hlediska posuzování podmínek odporovatelnosti pak již není právně významné, jak nakonec všechna tři zmíněná řízení po uzavření darovací smlouvy a po zásahu dovolacího soudu dopadla. Podstatný je stav, jaký byl v době uzavření předmětné darovací smlouvy. Jelikož v té době pohledávky [jméno FO] vůči žalobci převyšovaly jeho vlastní dluhy vůči žalobci, nelze dospět k závěru, že by v této době (doba darování předmětných nemovitostí) [jméno FO] byl vůbec dlužníkem žalobce, a nelze proto ani dospět k závěru, že [jméno FO] uzavřením darovací smlouvy jednal v úmyslu zkrátit žalobce jako svého věřitele. Pokud se týká pohledávky společnosti [právnická osoba]. (právního nástupce společnosti [právnická osoba].) za [jméno FO] ve výši 7 293 757,40 Kč, zde je situace podobná, neboť v době uzavření předmětné darovací smlouvy o této pohledávce (po prvním zamítnutí žaloby v celém rozsahu) nebylo ještě rozhodnuto.

20. Za dané situace tak nelze dospět k závěru, že by byly splněny zákonné podmínky pro odporovatelnost ve smyslu shora citovaného ust. § 590 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Lze dodat, že skutková situace v daném případě byla odlišná než ve věcech, které byly řešeny Nejvyšším soudem v řízeních spisových značek 21 Cdo 1625/2016 a 21 Cdo 3312/2017 (na což žalobce v odvolání poukazoval).

21. Pokud se pak týká odvolací námitky žalobce v tom směru, že soud I. stupně špatně vyřešil otázku tvrzené absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, tak ani tato námitka nebyla pro požadovanou změnu napadeného rozhodnutí právně významná. Zde je potřeba připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu zatím stojí na závěru, že odporovat lze jen platným právním úkonům (v poměrech starého občanského zákoníku lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. Rc 103/2012, případně na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2435/2006). Tvrzení žalobce o absolutní neplatnosti je tedy s ohledem na dosavadní judikaturu v podstatě tvrzení v neprospěch žalobce směřující k tomu, že žaloba by měla být zamítnuta, neboť nelze odporovat neplatnému právnímu jednání. Navíc tvrzení žalobce o možné duševní poruše dárce ([jméno FO]), které by mohlo způsobit absolutní neplatnost darovací smlouvy, uplatnil žalobce až u čtvrtého jednání ve věci ([datum]), tedy po koncentraci řízení. Soud I. stupně proto postupoval správně, pokud ohledně tohoto nového tvrzení neprováděl další důkazy (zejména navrženým znaleckým posudkem), neboť takovéto důkazy by byly zcela nadbytečné (i kdyby žalobce prokázal své nové tvrzení, pak by žaloba musela být zamítnuta, avšak z jiného důvodu, než který dovodil soud I. stupně).

22. Odvolací soud dodává, že otázku absolutní neplatnosti smlouvy nelze řešit jako předběžnou otázku v řízení o neúčinnosti právního jednání. Pokud by žalobce v řízení skutečně trval na tom, že předmětná darovací smlouva je absolutně neplatná z důvodu duševní poruchy dárce, pak měl v řízení změnit žalobu (musel by tvrdit nová skutková tvrzení) a musel by změnit i okruh účastníků na straně žalovaných. Bez ohledu na výsledek tohoto sporu žalobce může podat novou žalobu, přičemž tato žaloba by musela být koncipována jako žaloba na určení vlastnického práva, musela směřovat proti oběma stranám darovací smlouvy a žalobce by mimo jiné musel tvrdit a prokazovat i naléhavý právní zájem na takovéto určovací žalobě.

23. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu I. stupně je ve výroku I. věcně správné, a proto ho podle § 219 o.s.ř. potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku).

IV. Náklady řízení

24. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem I. stupně, neboť při jeho přezkumu dospěl k jiné výši plně procesně úspěšného žalovaného než soud I. stupně.

25. Soud I. stupně správně vycházel z § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého žalovanému jako zcela procesně úspěšnému účastníkovi přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Správně vycházel i z toho, že náklady žalovaného představují náklady na jeho právní zastoupení, které vypočítal podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif). Z obsahu spisu vyplývá, že právní zástupce žalovaného v řízení před soudem I. stupně učinil 8 účelných úkonů právní služby, které soud I. stupně specifikoval v bodě 47 odůvodnění svého rozsudku. Správně rovněž za každý úkon právní služby určil odměnu ve výši 3 100 Kč a režijní paušál ve výši 300 Kč; i zde lze odkázat na bod 47 odůvodnění.

26. Drobného pochybení se soud I. stupně dopustil při výpočtu náhrady za promeškaný čas a náhrady cestovného. Zástupce žalovaného účtoval náhradu za ztrátu času v rozsahu 4 započaté půlhodiny v souvislosti s každým jednáním, kterého se účastnil (tj. čas strávený na cestě ze sídla kanceláře do sídla soudu a zpět). Proto náhrada za ztrátu času měla být správně přiznána podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve výši 400 Kč za každé jednání; celkem tedy za 6 jednání částka 2 400 Kč.

27. Dále zástupce žalovaného účtoval cestovné za použití vlastního motorového vozidla na trase [adresa] – [adresa] a zpět při ujetí celkem 80 km. Účtovaný počet kilometrů odpovídá vzdálenosti mezi [adresa] a [Anonymizováno] (cca 40 km). Soud I. stupně nesprávně zástupci žalovaného přiznal náhradu cestovného za ujetí 80 km za všech 6 jízd, nikoli za každou účast u nařízeného soudního jednání. Dále soud I. stupně nezohlednil, že první tři jednání ([datum], [datum] a [datum]) byla učiněna za účinnosti vyhlášky č. 467/2022 Sb., když v první polovině roku 2023 byla vyhlášková cena motorové nafty stanovena na 44,10 Kč za 1 l. Tato vyhláška byla s účinností od [datum] změněna tak, že vyhlášková cena motorové nafty byla snížena na částku 34,40 Kč za 1 l. Z tohoto pohledu tedy cestovné za cesty zástupce žalovaného učiněné v první polovině roku 2023 mělo být vypočítáno na částku 624 Kč za každou jízdu, když tato částka se skládá z náhrady za použití vozidla ve výši 416 Kč (80 km × 5,20 Kč) a z náhrady za pohonné hmoty ve výši 208 Kč (80 km × 0,059 × 44,10 Kč). Bylo vycházeno z kombinované spotřeby (dle předloženého technického průkazu) použitého vozidla 5,9 litru nafty na 100 km. Za 3 cesty učiněné v první polovině roku 2023 tak cestovné dostálo celkem částky 1 872 Kč. Za cesty učiněné ve druhé polovině roku 2023 pak cestovné za jednu cestu dostáhlo částky 578 Kč, z toho náhrada za použití vozidla představovala částku 416 Kč (zde k žádné změně nedošlo) a náhrada za pohonné hmoty představovala částku 162 Kč (80 km × 0,059 × 34,40 Kč). Cestovné za 3 cesty učiněné ve druhé polovině roku 2023 tak dosáhlo částky 1 734 Kč. Celkové cestovné v souvislosti se šesti cestami k jednání před soudem I. stupně tak dosáhlo částky 3 606 Kč.

28. Odvolací soud rovněž nesdílí závěr soudu I. stupně o tom, že byť zástupce žalovaného doložil, že je plátcem DPH, je možné DPH přiznat i z účtovaného cestovného. K tomuto závěru odvolací soud vede skutečnost, že tato daň je obsažena v ceně pohonných hmot (náhrada dle vyhláškové ceny se odvíjí od reálné ceny pohonných hmot v daném čase) i v ceně osobního automobilu. Pokud by cestovné bylo žalovanému (jeho zástupci) navýšeno znovu o daň z přidané hodnoty, ve svém důsledku by to vedlo k tomu, že tato daň by byla placena dvakrát, což je nepřípustné.

29. Na základě výše uvedeného tak odvolací soud dospěl k závěru, že za 8 úkonů právní služby zástupci žalovaného vznikl nárok na odměnu ve výši 24 800 Kč (8 × 3 100 Kč), za paušální náhradu hotových výdajů mu vznikl nárok na ve výši 2 400 Kč (za každý úkon právní služby částka 300 Kč) a na náhradě za ztrátu času mu vznikl nárok ve výši 2 400 Kč (400 Kč za každé jednání). Celkem tak součet nákladů právního zastoupení dosáhl částky 29 600 Kč. Jelikož zástupce žalované je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (6 216 Kč) na částku 35 816 Kč. K částce 35 816 Kč pak bylo připočteno cestovné ve výši 3 606 Kč (bez DPH) a výsledný součet 39 422 Kč představuje celkovou náhradu nákladů žalovaného před soudem I. stupně. Jelikož soud I. stupně při výpočtu nákladů řízení dospěl k částce 34 394 Kč, odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, proto žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady se sestávají z nákladů za právní zastoupení v celkové výši 8 228 Kč. Tato částka byla vypočtena rovněž podle advokátního tarifu, když bylo vycházeno z toho, že zástupce žalovaného v odvolacím řízení učinil ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu 2 úkony právní služby spočívající v písemném vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu dne [datum]. Podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 advokátního tarifu činí odměna za 1 úkon právní služby 3 100 Kč. Podle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu zástupci žalovaného za každý úkon právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč; ostatních nákladů odvolacího řízení se žalovaný výslovně vzdal. Náklady na právní zastoupení žalovaného v odvolacím řízení tak dosáhly částky 6 800 Kč a s připočtením 21 % DPH (1 428 Kč) celkové částky 8 228 Kč.

Poučení