15 CO 65/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a Mgr. Pavla Přibyla v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 85 500 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 12. 2021 č. j. 2 C 118/2020-91 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2022 č. j. 2 C 118/2020-95

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 11 616 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 85 500 Kč s příslušenstvím. Žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 32 125,50 Kč (jak zní správně výroky tohoto rozsudku ve znění opravného usnesení).

2. Žalobce se domáhal žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná užívala soubor stavebních buněk na stav. parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], za což naposledy zaplatila počátkem roku 2015. S ohledem na to, že žalovaná ukončila užívání koncem února 2020 a s ohledem na běh promlčecí doby požaduje bezdůvodné obohacení ve výši 28 500 Kč ročně od [datum] do [datum]. Žalovaná nepopřela, že stavební buňky dlouhodobě užívala zhruba od roku 2012 do [datum], aniž by za užívání platila. Žalobce však za užívání v požadovaném období ničeho nepožadoval, přestože byl od června 2015 do listopadu 2019 společníkem a jednatelem žalované, přičemž následně mu byl vyplacen vypořádací podíl. Navíc žalovaná vynaložila nemalé finanční prostředky na rekonstrukci buněk. Účastníci v průběhu řízení učinili nesporným, že žalobce je vlastníkem dvou stavebních buněk nacházejících se na stav. parc. [číslo] že tyto buňky jako sklad užívala žalovaná zhruba od roku 2012 do [datum] Ve vztahu k úhradám za užívání byly předloženy 2 výdajové pokladní doklady na 28 500 Kč z [datum] a z [datum], kde jako účel výplaty je uveden pronájem nebytových prostor. Dle výpisu z obchodního rejstříku byla vedle J. [příjmení] jednatelkou žalované [jméno] [příjmení] (dcera žalobce) do [datum], následně místo ní do [datum] žalobce. Dle výpovědí jednatele žalované [příjmení]. [příjmení] platby 28 500 Kč dojednávala se svým otcem H. [příjmení], která byla v té době družkou J. [příjmení] a žili ve společné domácnost, přičemž šlo pouze o formální domluvu kvůli nákladům žalované společnosti, částka fakticky nebyla vyplácena a byla spotřebována v domácnosti J. [příjmení] a H. [příjmení]. Pokud žalobce uváděl, že během období, kdy byl jednatelem žalované společnosti, úhradu nepožadoval, neboť čekal na lepší finanční situaci žalované, z výpovědi svědkyň [příjmení] i [příjmení] vyplývá, že žalovaná společnost měla po roce 2015 dostatek finančních prostředků k případné úhradě nájemného, dle svědkyně [příjmení] žalovaná společnost nikdy nebyla v platební neschopnosti. Žalobce pak popřel, že by po poslední platbě nájemného uzavřel se žalovanou dohodu o tom, že stavební buňky může žalovaná užívat bezúplatně. S ohledem na to, že každý z jednatelů mohl jednat za společnost samostatně, však neobstojí tvrzení žalobce, že bez dohody s dalším společníkem nebyl oprávněn si z prostředků žalované cokoliv sám vyplácet. Je tedy zřejmé, že po celou rozhodnou dobu svůj nárok neuplatnil, a to ani v době, kdy probíhalo řešení ohledně výše jeho vypořádacího podílu. Z kontextu všech těchto skutečností má okresní soud za to, že mezi účastníky došlo ke konkludentnímu ujednání o tom, že od doby, kdy se stal žalobce jednatelem a společníkem žalované, bude žalovaná předmětné prostory užívat bezúplatně. Pokud by skutečně existovala původní nájemní smlouva v nezměněné podobě, jejíž existence však nebyla jednoznačně prokázána a sám žalobce jí výslovně netvrdí, musel by se žalobce domáhat částek z původní nájemní smlouvy již v období od konce roku 2015. Ničeho však nepožadoval a proti užívání předmětných prostor ani ničeho nenamítal. Pokud nyní popírá zmíněnou konkludentní dohodu o bezúplatném užívání, je to dle okresního soudu dáno tím, že došlo k rozkolu mezi společníky a jednateli žalované a také ke sporu mezi J. [příjmení] a dcerou žalobce ohledně výchovy a výživy jejich společného dítěte. Na základě těchto skutkových závěrů soud I. stupně posoudil právní vztah mezi účastníky dle § 2189 a násl. o. z. V kontextu všech provedených důkazů se jeví jako logické, že původně došlo k ústnímu uzavření nájemní smlouvy mezi žalovanou a žalobcem, v době, kdy žalobce nebyl společníkem a jednatelem žalované, ale byla jimi jeho dcera H. [příjmení], nicméně od roku 2015, kdy se žalobce stal jednatelem a společníkem žalované, došlo ke změně závazku mezi účastníky a žalobce poskytoval stavební buňky žalované bezplatně. Vzhledem k tomu byla žaloba zamítnuta.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který žádal jeho změnu tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Namítá nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že nikdo o řízení netvrdil, že na úhradě nájmu za užívání stavebních buněk se dohodl žalobce se svojí dcerou H. [příjmení]. Naopak z kontextu vyjádření žalobce a žalované vyplývá, že takovou dohodu uzavřel se žalobcem jednatel [příjmení]. [příjmení]. Soud I. stupně pak nevysvětlil, co znamená, že nájem měl být placen„ účetně“. Především však žalobce nesouhlasí se zjištěním o konkludentní dohodě mezi účastníky o bezplatném užívání stavebních buněk. Dle žalované měla být tato dohoda uzavřena z popudu daňového poradce p. [příjmení], jeho výslech však navržen nebyl. Svědkyně [příjmení] a [příjmení] existenci takové dohody nepotvrdily. Podstatné pak je, že ji ve své výpovědi popřel i jednatel [příjmení]. [příjmení], když uvedl, že se o užívání nijak nedohodli, prostě se přestalo platit. Za tohoto stavu nemohla žalovaná stavební buňky v rozhodném období užívat formou výprosy, ale bez právního důvodu, když při neexistenci nájemní smlouvy vznikalo bezdůvodné obohacení. Žalobci nelze upřít toto jeho právo jenom proto, že ho uplatňuje až s určitým časovým odstupem. Ani další skutečnosti uváděné soudem I. stupně v neprospěch žalobce nemohou mít vliv na existenci žalovaného nároku.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně, neboť se s jeho závěry ztotožňuje, a to především se závěrem o tom, že mezi stranami došlo přinejmenším ke konkludentnímu jednání o bezúplatnosti užívacího vztahu. Tomu zcela odpovídá zjištěné chování stran. Žalobce žádnou úhradu po dobu více než 5 let nepožadoval, přičemž nelze přehlédnout ani původní požadavek žalobce směřující k vyklizení buněk jako majetku žalované. Žalobce měl možnost svůj nárok uplatnit jako jakýkoliv jiný věřitel, nejde primárně o to, že by se domáhal zaplacení pohledávky, ale především o to, že by o ní jednal. Ani to se však nestalo. Pokud se jednatel žalované vyjadřoval ohledně ukončení placení úhrady, vyjadřoval se ve smyslu určitého formálního ujednání. Vzhledem k tomu nemůže být nárok na vydání bezdůvodného obohacení oprávněný, když buňky byly po celou dobu užívání, ať nejdříve úplatného nebo později bezúplatného, užívány se souhlasem žalobce, takže právní důvod jejich užívání existoval.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Soud I. stupně provedl v řízení, které proběhlo bez procesních vad, prakticky všechny důkazy navržené účastníky k jejich rozhodným tvrzením. Výsledky dokazování však zhodnotil způsobem, který nenaplňuje principy plynoucí z § 132 o. s. ř., protože skutková zjištění ne ve všech směrech jsou důkazně podložená a věcně zcela přesná. Současně je však nutno říct, že obdobně musí odvolací soud nahlížet i na část skutkových námitek žalobce. Problémem je totiž to, že ani provedené důkazy plně neobjasnily, co vše a co předně se z hlediska uplatněného nároku odehrálo mezi dotčenými osobami (neboli žalobcem, jeho dcerou a jednatelem žalované [příjmení]. [příjmení]) v letech 2012 2015. A také proto je možné souhlasit se žalobcem, že nelze mít za prokázanou dohodu o užívání stavebních buněk mezi žalobcem a jeho dcerou H. [příjmení] (tehdejší jednatelkou žalované), neboť ani jednatel žalované [příjmení]. [příjmení] ve své účastnické výpovědi výslovně neuvedl, že užívání buněk za 28 500 Kč ročně dojednávala se žalobcem jeho dcera (jak dovozuje soud I. stupně dle bodu 4. odůvodnění svého rozhodnutí). Na straně druhé je evidentní, že k nějakým jednáním mezi zúčastněnými muselo dojít, protože jinak by k zahájení užívání stavebních buněk nedošlo. A jeví se v tomto směru věrohodná účastnická výpověď jednatele žalovaného o tom, že ho (někdy kolem účastníky shodně zmiňovaného roku 2012) žalobce„ navedl“ k tomu, aby ze stavebních buněk (jež tam v té době byly nevyužité) udělal pro žalovanou společnost sklad. Ze skutkových tvrzení žalobce nevyplývá odlišná verze těchto událostí. Žalobce sám ani netvrdí, že by tehdy byla mezi účastníky sjednána nájemní smlouva. Její existence nevyplývá ze žádného důkazu, není založena ani v účetnictví žalované, není uvedena ani na 2 výdajových dokladech, jež byly jediné během celého období užívání stavebních buněk vystaveny.

7. Lze dát za pravdu odvolacím námitkám i ohledně dílčího skutkového zjištění soudu I. stupně o konkludentní dohodě účastníků během roku 2015, že další užívání stavebních buněk bude bezplatné. Z podání žalobce v průběhu řízení před soudem I. stupně je zřejmé, že takovou dohodu popírá (viz už jeho vyjádření z [datum]). A jednatel žalované ve své výpovědi k tomuto uvedl, že si není vědom nějakého jednání k tomuto,„ nijak jsme se nedohodli. Prostě se přestalo platit…“. Za této skutkové situace nelze pouze na základě faktického neplacení nájemného během let 2015 2019 a nejednání žalobce dovozovat dohodu o tom, byť v konkludentní formě. Na straně druhé je ve skutkové rovině nutno zmínit další důležitou skutečnost, kterou již odvolání nezmiňuje a ohledně níž jsou účastníci v zásadě ve shodě. Žalovaná během celého řízení konzistentně tvrdila, že vyplacení částek 28 500 Kč během let 2012 [číslo] za užívání stavebních buněk bylo ryze formální, kvůli vytvoření nákladů u žalované společnosti, přičemž fakticky nebyly tyto částky vyplaceny žalobci, ale byly spotřebovány v domácnosti dcery žalobce a p. [příjmení] (viz odpor z [datum] a doplňující vyjádření ze [datum]). O tom pak vypovídal jednatel žalované ve své účastnické výpovědi – platilo se kvůli„ umoření nákladů společnosti“, přičemž prostředky byly„ vraceny“ do rozpočtu dceři žalobce. To připouští i sám žalobce, když třeba v již zmiňovaném stanovisku z [datum] uvádí, že platbu„ ponechával k dispozici rodině své dcery, která žila se současným jediným společníkem žalované“. Za těchto okolností je věcně podložený i logický závěr soudu I. stupně o tom, že nájemné po dobu zmíněných 3 let bylo placeno pouze„ účetně“ neboli formálně. Ve shodě s tím je další část výpovědi jednatele žalovaného o tom, že na počátku byla ústní dohoda o tom, že„ tam prostě můžu nějak dát ty věci, aby to nikde neleželo, uskladňovat zbytky ze stavby, … i jako firma, i jako jsem tam měl soukromé věci, i jako co zbylo z domu“.

8. Podle § 659 obč. zák. platného do [datum] (za užití § 3028 odst. 2 o. z.) smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat.

9. Na základě této smlouvy vzniká mezi subjekty právní vztah výpůjčky, ve kterém svědčí vypůjčiteli právo na bezplatné dočasné užívání individuálně určené věci, když na rozdíl od nájmu je výpůjčka bezplatným užíváním, přičemž doba výpůjčky nemusí být sjednána při uzavření smlouvy, respektive nemusí být sjednána vůbec.

10. Na základě popsaných skutkových zjištění sice nelze dovodit existenci výprosy dle § 2189 o. z., neboť nelze mít prokázané, že by během roku 2015 došlo k takové dohodě mezi účastníky (zcela přesně ke změně předešlé dohody). Současně je ale nepochybné, že o užívání stavebních buněk vznikl již v r. 2012 konkrétní závazkový vztah a už z tohoto hlediska je vyloučena konstrukce žalobce o užívání bez právního titulu. Pokud pak jde o posouzení, o jaký vztah se jednalo, je odvolací soud přesvědčen, že výše popsané skutečnosti musí svým obsahem představovat dohodu o bezplatném zapůjčení stavebních buněk. Je totiž zřejmé, že nebylo úmyslem stran sjednat smlouvu nájemní. Její existence nebyla ani žádnou ze stran výslovně tvrzena. Všechny zúčastněné osoby (žalobce, jeho dcera jako jednatelka žalované i partnerka druhého jednatele žalované [příjmení]. [příjmení] a právě tento další jednatel) byly v té době osobami blízkými. Pokud se v účetnictví žalované objevily během 3 let pokladní výdajové doklady o platbě 28 500 Kč, šlo dle toho, co vyšlo v řízení najevo, jenom o účetní vytvoření výdaje u žalované společnosti za účelem snížení zisku, který nikdy nebyl vyplácen žalobci. Vzhledem k tomu není důvodu nahlížet na tuto dohodu odlišně i v letech 2015 2019, kdy došlo pouze k té změně, že sám žalobce se stal společníkem a jednatelem žalované společnosti. Právní vztah o užívání vznikl za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Proto je na něj nutno aplikovat § 659 tohoto předpisu, což však nic nemění na tom, že výpůjčka (podobně jako nyní výprosa) je bezplatná, takže žalobci nemůže náležet žádný nárok ani za rozhodné období, když k užívání nedocházelo na základě režimu bezdůvodného obohacení. To je důvod, pro který lze shledat napadený rozsudek ve výroku ve věci samé za správný, a proto byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen, stejně jako navazující a věcně také správný výrok o nákladech řízení.

11. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo nahradit žalované také náklady odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny 2 úkony právní služby po 4 500 Kč, 2 režijními paušály po 300 Kč a náhradou DPH 2 016 Kč. Celkovou částku 11 616 Kč je žalobce povinen uhradit v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.