15 Co 66/2025 - 116

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 730 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Bruntálu, pobočka v Krnově, ze dne 18. 12. 2024, č. j. 7 C 141/2023-82, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 6,95 % ročně z částky 580 000 Kč od 16. 9. 2022 do zaplacení zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. co do částky 580 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. 11. 2016 do zaplacení potvrzuje.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů řízení částku 78 840 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 24 104 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení ohledně částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. 11. 2016 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu ohledně částky 580 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. 11. 2016 do 15. 9. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení (výrok II.) a naposledy zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení v částce 101 280 Kč (výrok III.). Okresní soud tak rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 730 000 Kč s úrokovým příslušenstvím, neboť s ním dne 17. 8. 2016 uzavřela příkazní smlouvu, na jejímž základě mu měla zajistit vyplacení částky 580 000 Kč dle jeho pokynů. Žalobkyně tento příkaz splnila a vyplatila dle pokynu žalovaného částku 580 000 Kč, kterou jí žalovaný dosud nevrátil. Kromě vrácení této částky měl žalovaný dle příkazní smlouvy zaplatit žalobkyni také odměnu ve výši 150 000 Kč za splnění příkazu. Dne 17. 8. 2016 žalovaný vůči žalobkyni písemně uznal svůj dluh v částce 730 000 Kč, který se zavázal uhradit do 17. 11. 2016. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 150 000 Kč s úrokovým příslušenstvím s tím, že nedohledala listiny prokazující ověření úvěruschopnosti žalovaného. Po žalovaném se tak dále domáhala pouze vydání bezdůvodného obohacení ve výši 580 000 Kč s úrokovým příslušenstvím. Učinila tak v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 3 Cm 102/2019, v němž byla smlouva uzavřená mezi účastníky vyhodnocena jako smlouva o spotřebitelském úvěru spadající pod zákonnou úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Teprve dnem vyhlášení tohoto rozhodnutí se žalobkyně dozvěděla, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení a od tohoto dne tak počal běh promlčecí lhůty s ohledem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Až z rozsudku Krajského soudu v Ostravě totiž plyne prokazatelné vědomí žalobkyně o právní úpravě dopadající na předmětný smluvní vztah, když z hypotetických možností, že se žalobkyně o této skutečnosti mohla dozvědět dříve, nelze usuzovat na počátek běhu promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný v prvostupňovém řízení navrhoval zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku žalobkyně. V řízení bylo totiž dle něj prokázáno, že se při uzavření smlouvy, kterou je nutno považovat za smlouvu o úvěru, nacházel v pozici spotřebitele a žalobkyně v pozici podnikatele. Na smlouvu tak bylo potřeba aplikovat ZoSÚ, přičemž žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož je nutno považovat smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. Pokud jde o vědomost žalobkyně o bezdůvodném obohacení, žalobkyně jednala v rozporu se zákonem a byla si vědoma toho, že se jedná o spotřebitelský úvěr, avšak snažila se jej obejít uzavřením příkazní smlouvy. Její jednání pak nemůže požívat právní ochrany a současně jde o jednání v rozporu s dobrými mravy. Bezdůvodné obohacení tak vzniklo v momentě vyplacení částky 580 000 Kč a od tohoto dne běžela promlčecí lhůta. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1487/2024, vyplývá, že promlčecí lhůta počíná běžet v okamžiku, kdy protistrana získá vědomost o skutkových okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení. Mezi účastníky proběhla řada soudních řízení s různými předměty, přičemž v každém žalovaný namítal neplatnost všech právních jednání učiněných mezi účastníky z určitých důvodů. Při každé takto vznesené námitce neplatnosti vzniklo u žalobkyně povědomí o vzniku bezdůvodného obohacení. Námitka nezkoumání úvěruschopnosti byla žalovaným vznesena v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntálu, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 19 C 214/2019, a to v podání doručeném žalobkyni dne 17. 2. 2020. A získala-li žalobkyně povědomí o vzniku bezdůvodného obohacení dne 17. 2. 2020, tříletá promlčecí lhůta pak skončila dne 17. 2. 2023, přičemž žaloba byla podána až po jejím uplynutí dne 9. 8. 2023. Žalobě tak nemůže být vyhověno.

3. Okresní soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Dle judikatorních závěrů totiž platí, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí promlčecí lhůta, a to subjektivní a objektivní, přičemž každá z nich běží zcela nezávisle. Ve smyslu § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), počíná subjektivní promlčecí lhůta běžet dnem, kdy se ochuzený dozví o okolnostech rozhodných pro počátek jejího běhu nebo kdy se o nich dozvědět měl a mohl. Takovými okolnostmi jsou u práv na vydání bezdůvodného obohacení vědomost o jeho vzniku a totožnost obohacené osoby. Vědomostí ochuzeného se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení, nemíní se tím znalost právní kvalifikace (v tomto ohledu okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1487/2024, a ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022). Pokud žalobkyně zmiňovala rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III.ÚS 2127/21, pak toto rozhodnutí rovněž řeší otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení, ovšem dle § 107 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. z.“), přičemž předchozí právní úprava vycházela z prokázané vědomosti ochuzeného. Právní úprava dle § 621 ve spojení s § 619 odst. 2 o. z. je však odchylná, neboť nevychází z prokázané vědomosti ochuzeného o skutkových okolnostech zakládajících závazek z bezdůvodného obohacení. Mezi účastníky řízení bylo vedeno několik soudních sporů nejméně od roku 2019 s různými předměty řízení (určení existence zástavního práva, o plnění ze směnky, o určení neplatnosti veřejné dražby), ale vždy o předmět vycházející z příkazní smlouvy ze dne 17. 8. 2016. Z úkonů žalovaného učiněných v těchto řízeních je zřejmý jednoznačný a opakovaný závěr žalovaného o neplatnosti příkazní smlouvy s tím, že plnění v ní obsažené je nutno považovat za spotřebitelský úvěr u nějž žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí ze dne 18. 2. 2021, č. j. 3 Cm 102/2019-111, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 74/2021-50, vyslovil stanovisko, že v režimu příkazní smlouvy byla současně uzavřena smlouva o úvěru a na jednání žalobkyně je nutno pohlížet jako na poskytnutí spotřebitelského úvěru dle ZoSÚ. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že vědomost žalobkyně o skutkových okolnostech, z nichž bylo možno dovozovat bezdůvodné obohacení, nastala již v průběhu vedených řízení, nikoliv až právní moci rozhodnutí krajského soudu, v němž tento soud vyslovil výše zmíněnou právní kvalifikaci. Okresní soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dne 17. 2. 2020, kdy bylo žalobkyni doručeno vyjádření žalovaného ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntálu, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 19 C 214/2019. Rovněž bylo žalobkyni známo vedení trestního řízení vůči zprostředkovatelům smlouvy, v němž se jednatel žalobkyně již při jednání v říjnu 2019 vyjadřoval ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Okresní soud tak dovodil, že námitka promlčení vznesená žalovaným je důvodná, neboť žaloba byla podána u soudu dne 9. 8. 2023 a subjektivní promlčecí lhůta počala běžet již dne 17. 2. 2020. Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu, po částečném zastavení řízení, zamítl. Na náhradě nákladů řízení přiznal okresní soud žalovanému vůči žalobkyni nárok na zaplacení částky 101 280 Kč, neboť byl žalovaný v řízení plně procesně úspěšný. Okresní soud přiznal žalovanému nárok na náhradu za právní zastoupení v rozsahu 9 úkonů právní služby (převzetí věci, sepis odporu, sepis doplnění tvrzení ze dne 22. 9. 2023, sepis podání ze dne 26. 1. 2024 a ze dne 4. 12. 2024, nahlížení do soudního spisu ve dnech 24. 9. 2024 a 4. 12. 2024, a za účast u jednání soudu ve dnech 12. 11. 2024 a 12. 12. 2024). Výši plné odměny za jeden úkon právní služby určil okresní soud dle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) v částce 11 220 Kč za celkem 5 úkonů právní služby (před zpětvzetím žaloby) a v částce 10 620 Kč za celkem 4 úkony po částečném zpětvzetí žaloby. Žalovanému pak dále okresní soud přiznal nárok na náhradu paušálních výdajů za každý z výše uvedených 9 úkonů právní služby, a to dle 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši po 300 Kč.

4. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku si podala žalobkyně včasné dovolání s návrhem, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v meritorní části zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně namítala, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný s ohledem na posouzení počátku běhu promlčecí lhůty okresním soudem. Žalobkyně totiž v průběhu řízení poukázala na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, avšak okresní soud se s nimi v rámci svého rozsudku nijak nevypořádal. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že předmětem řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 214/2019 bylo pouze určení existence zástavního práva, a soud se v tamním řízení nijak nezabýval platností příkazní smlouvy, ani případným porušením ZoSÚ. Námitka nedostatku zkoumání úvěruschopnosti byla žalobkyni okresním soudem doručena až po vyhlášení rozsudku ve věci samé, přičemž se zjevně jednalo pro daný předmět řízení o námitku zcela irelevantního charakteru. Jiná situace panovala ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 102/2019, avšak ani v tomto řízení žalovaný námitku nedostatečného zkoumání jeho úvěruschopnosti nevznesl, přestože předmětem řízení bylo plnění ze směnky a posouzení její platnosti (jakožto zajišťovacího instrumentu) se odvíjelo od posouzení platnosti závazku hlavního, tedy příkazní smlouvy ze dne 17. 8. 2016. Žalobkyně pak až s ohledem na skutkové a právní závěry Krajského soudu v Ostravě vyjádřené v rozsudku ze dne 18. 2. 2021, č. j. 3 Cm 102/2019-111, zjistila, že je neplatné zajištění smluvního závazku žalovaného směnkou, a také, že příkazní smlouva uzavřená dne 17. 8. 2016 je dle názoru Krajského soudu v Ostravě smlouvou o spotřebitelském úvěru v režimu ZoSÚ s důsledky v podobě její neplatnosti z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Promlčecí subjektivní lhůta pro uplatnění nároku z vydání bezdůvodného obohacení tak počala běžet ode dne 18. 2. 2021. Okresní soud pak provedl nežádoucí zkratku v podobě sjednocení počátku běhu objektivní a subjektivní promlčecí lhůty v jeden okamžik, či nahrazení subjektivní vědomosti objektivní skutečností, na což poukázal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. V souladu s těmito závěry je pak nutno dovodit, že okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru nepřiměřeným výkladem zákonného ustanovení o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, čímž zatížil své rozhodnutí kvalifikovanou vadou, mající za následek porušení práva žalobkyně na soudní ochranu.

5. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu s tím, že okresní soud zcela správně zhodnotil § 619 a § 621 o. z., jakož i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Okresní soud pak také správně poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se počátku běhu promlčecí lhůty, neboť v o. z. je oproti úpravě uvedené v obč. z. použita jiná právní konstrukce. Žalovaný pak také poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, ve kterém bylo poukázáno na závěr, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. ÚS 2127/21, je nepřiléhavé, neboť hodnotí úpravu dle obč. z., a nikoliv úpravu dle o. z. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně opakovaně poskytovala finanční zápůjčky (úvěry) třetím osobám, čímž naplňovala znaky spotřebitelských úvěrů, které byly v rozhodné době (srpen 2016) podřízeny ZoSÚ. Žalobkyně tak věděla (či minimálně musela vědět) od samého počátku, že její půjčování finančních prostředků spadá pod úpravu dle ZoSÚ, z něhož jí vyplývá povinnost zjišťovat úvěruschopnost dlužníků, jinak je smlouva absolutně neplatná. Tyto skutečnosti pak potvrdil samotný jednatel žalobkyně pan [jméno FO] ve své výpovědi v trestním řízení, v níž uvedl, že se dá říct, že poskytoval spotřebitelské úvěry a nezkoumal úvěruschopnost dlužníků, neboť to bylo založeno na důvěře, přičemž kardinální skutečností bylo pro poskytnutí úvěru jen to, aby se mu vklad vrátil, tj. aby měl dostatečné zajištění úvěru. Žalobkyně vytvořila při půjčování finančních prostředků třetím osobám právní konstrukci v podobě příkazní smlouvy, kterou se snažila nezákonně vymanit z povinností dle ZoSÚ a zastřít spotřebitelský úvěr jiným právním jednáním. Z toho plyne, že žalobní nároky se musely promlčet již v roce 2019, tedy 3 roky ode dne jejich poskytnutí, přičemž nejpozději se žalobní nároky promlčely k únoru 2023, jak správně uvedl okresní soud. Navíc žalobkyně příkazní smlouvou a veškerými právními jednáními s ní spojenými jednala tak, že se neoprávněně a vědomě snažila vymanit z ustanovení ZoSÚ a omezit tak žalovanému (jako spotřebiteli) jeho práva a dosáhnout co nejvyššího zisku na jeho úkor. Žalobkyně tak jednala nepoctivě a snažila se výkon práva zneužít v rozporu s § 6 a § 8 o. z. Proto by ani případný výkon jejího existujícího práva nemohl požívat ochrany ze strany soudu.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu, v němž byl odvoláním žalobkyně odvolacímu přezkumu otevřen (tedy v meritorním výroku II. a nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal. Po provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobkyně.

7. Odvolací soud především poukazuje na skutečnost, že okresní soud ve výroku II. svého rozsudku rozhodl také o úroku z prodlení z částky 580 000 Kč, jehož se žalobkyně žalobou nedomáhala. V žalobě se totiž žalobkyně domáhala úhrady zákonného úroku z prodlení z částky 580 000 Kč za dobu od 16. 9. 2022 do zaplacení, avšak v konkrétně zmíněné výši 8,05 % ročně. Pokud pak okresní soud výrokem II. svého rozsudku zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 580 000 Kč za dobu od 16. 9. 2022 do zaplacení, pak v rozsahu 6,95 % ročně (tedy v rozsahu přesahujícím žalobkyní požadovaný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně) přesáhl petit a rozhodl tak o něčem, čeho se žalobkyně v řízení ani nedomáhala. Proto odvolací soud výrokem I. tohoto rozsudku ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu v této části zrušit. Současně pak odvolací soud dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení v této části zastavil, neboť se jedná o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

8. Odvolací soud se pak zabýval žalobkyní tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku okresního soudu. V této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným pro svou nesrozumitelnost (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002, či ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Ne každá nesrozumitelnost rozsudku však způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nutnost následného zrušení takového rozsudku odvolacím soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je srozumitelný, a tudíž i přezkoumatelný, a proto neshledal důvod pro jeho zrušení. Z jeho odůvodnění je totiž patrné, jakým způsobem okresní soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jaký je závěr o skutkovém stavu a jakým způsobem na něj okresní soud navázal právní hodnocení věci. O tom, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné, rovněž svědčí okolnost, že žalobkyně byla schopna řádně formulovat své námitky proti tomuto rozsudku, což by v případě nepřezkoumatelného rozsudku nebylo možné. Nadto je potřeba zdůraznit, že okresní soud se ve svém rozsudku řádně a přehledně vypořádal s argumentací žalobkyně týkající se aplikace závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Tudíž ani z toho pohledu zde není jakýkoliv důvod pochybovat o nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku.

9. Odvolací soud považuje všechna skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů za zcela správná a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak pouze považoval za nutné dokazování provedené dříve okresním soudem částečně zopakovat ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to dvěma listinami (příkazní smlouvou ze dne 17. 8. 2016 a uznáním dluhu ze dne 17. 8. 2016). Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z těchto jednotlivých důkazů níže v rámci právního hodnocení věci.

10. Zbylou část meritorního rozhodnutí okresního soudu pak považuje odvolací soud za věcně zcela správnou. Okresní soud v prvé řadě zcela správně dovodil, že se v případě smlouvy ze dne 17. 8. 2016 (označené jako příkazní smlouva) jedná mimo jiné i o smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění učiněného z příkazní smlouvy ze dne 17. 8. 2016, že se v této smlouvě žalobkyně mimo jiné zavázala zajistit žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 580 000 Kč a vyplatit je dle jeho pokynů na stanovené účty u bank. Došlo tedy k naplnění podmínek stanovených § 2395 o. z. pro uzavření smlouvy o úvěru, neboť se žalobkyně (úvěrující) zavázala žalovanému (úvěrovanému) poskytnout na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do stanovené výše, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úroky. Za tyto úroky pak považuje odvolací soud minimálně část odměny, kterou měl žalovaný žalobkyni zaplatit v souvislosti s obstaráním částky 580 000 Kč. Ostatně proti takovému posouzení smluvního vztahu účastníků založeného smlouvou ze dne 17. 8. 2016 v odvolání nijak nebrojila ani sama žalobkyně.

11. Okresní soud pak zcela správně dovodil, že výše zmíněnou smlouvu o úvěru uzavřel žalovaný jako spotřebitel a žalobkyně jako podnikatelka. Žádný z účastníků pak ani netvrdil, že by tuto smlouvu měl žalovaný uzavřít jako podnikatel, přičemž postavení žalobkyně jako podnikatelky vyplývá zcela zřejmě jak z jejího označení v samotné smlouvě, tak i z okolností patrných při uzavření této smlouvy. Ostatně i sám jednatel žalobkyně [jméno FO] v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 9/2018 vypověděl, že společnost uzavírala obdobné obchody opakovaně a poskytovala tak spotřebitelům tzv. spotřebitelské úvěry. Sama žalobkyně pak dále v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 102/2019 uvedla, že jednala obdobně (tj. poskytla částky na úhradu dluhů třetích osob) i v dalších případech. Odvolací soud tak souhlasí se soudem okresním také v tom, že na danou věc aplikoval ustanovení ZoSÚ (ostatně ani v tomto případě žádný z účastníků proti takovému posouzení věci nic nenamítal). Podle § 9 odst. 1 věta druhá ZoSÚ přitom platí, že věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává, neplatná.

12. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 ZSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 9 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

13. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 9 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 9 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Rovněž v tomto směru tedy odvolací soud zcela sdílí závěry okresního soudu.

14. V tomto ohledu odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který dříve formuloval neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Pokud tedy byla dovozena povinnost soudu zkoumat podmínky platnosti smlouvy o úvěru dle § 87 výše uvedeného zákona (tedy v případě výslovně zmíněné relativní neplatnosti smlouvy o úvěru), má odvolací soud za to, že tím více by měl mít možnost soud přezkoumat platnost smlouvy o úvěru z úřední povinnosti dle § 9 ZoSÚ, v němž není relativní neplatnost takové smlouvy jakkoliv výslovně zmíněna.

15. Okresní soud se tedy zcela správně zabýval tím, zda žalobkyně zkoumala před uzavřením smlouvy o úvěru dne 17. 8. 2016 úvěruschopnost žalovaného. Přitom žalobkyně sama uváděla, že není schopna k této otázce cokoliv tvrdit, neboť k tomu nemá žádné doklady. Ve smyslu § 22 odst. 5 ZoSÚ přitom platí, že neprokáže-li žalobkyně, že zkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, má se za to, že tuto povinnost nesplnila. A protože žalobkyně takový opak v řízení ani netvrdila (natož, aby jej prokázala), vycházel okresní soud zcela správně ze závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru nezkoumala s odbornou péčí. Proto pokud okresní soud za tohoto stavu dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru dle § 9 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, nelze mu v tomto směru cokoliv vytknout.

16. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (rovněž žalobkyní jakkoliv v odvolacím řízení nezpochybněný) si pak strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Je tedy možno dovodit, že žalovaný by byl povinen vrátit žalobkyni částku, která byla v souladu s jeho pokyny dle uzavřené smlouvy o úvěru žalobkyní vyplacena, tedy částku 580 000 Kč. V tomto ohledu pak bylo zapotřebí vypořádat se s námitkou promlčení tohoto nároku žalobkyně vznesenou žalovaným.

17. Okresní soud pak na věc při posouzení této otázky zcela správně aplikoval § 621 ve spojení s § 619 odst. 2 o. z. podle nichž je pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení rozhodná nejen prokázaná vědomost osoby oprávněné o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné, ale také okolnost, že se osoba oprávněná o těchto skutečnost měla a mohla dozvědět. V tomto se úprava dle o. z. liší od předchozí úpravy obsažené v obč. z., podle níž byla klíčová pouze skutečná vědomost osoby oprávněné o skutečnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty. V tomto ohledu pak nelze použít judikaturu zmiňovanou žalobkyní (zejména nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21), neboť ta se právě vztahuje k úpravě dle obč. z., což ve svém rozsudku zcela správně zmínil i okresní soud.

18. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemusí být pro závěr o tom, že osoba oprávněná má ve smyslu § 619 odst. 2 a § 621 o. z. vědomost (či ji měla a mohla mít) o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání, určena jakýmkoliv předchozím soudním rozhodnutím či snad znaleckým posudkem. Rozhodná je vždy jen vědomost (či možnost zajistit si takovou vědomost) o skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení, určit obohacenou osobu a přibližnou výši obohacení. Právní či jiné hodnocení takovýchto skutkových okolností je pak zcela bez významu. Stejně tak je pro počátek běhu promlčecí lhůty naprosto irelevantní posouzení takových (tedy žalobkyni známých) skutkových okolností soudem v jakékoliv věci (natož nabytí právní moci takového rozhodnutí), neboť se i v takovém případě jedná pouze o právní hodnocení skutkových okolností věci. V tomto ohledu je možno dle odvolacího soudu použít závěry judikatury vztahující se k § 107 odst. 1 obč. z., které jsou dle odvolacího soudu přenositelné i do právní úpravy dle o. z. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3583/2011, ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, či ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019). Je tak možno uzavřít, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nelze v tomto konkrétním případě jakkoliv vázat na rozhodnutí soudů ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 102/2019.

19. Jak již tedy bylo zmíněno, z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty je klíčová pouze vědomost žalobkyně o skutkových okolnostech týkajících se vzniku bezdůvodného obohacení (tedy o okolnostech týkajících se uzavření smlouvy ze dne 17. 8. 2016) a jeho výše (částkách vyplacených žalobkyní ve výši 580 000 Kč dne 22. 8. 2016). Tedy dle názoru odvolacího soudu nejpozději dne 22. 8. 2016 byly žalobkyni známy veškeré skutkové okolnosti týkající se jejího nároku na vydání bezdůvodné obohacení získaného žalovaným, které je předmětem tohoto řízení. Přitom právní hodnocení těchto skutkových okolností žalobkyní je z pohledu počátku běhu promlčecí lhůty zcela bez významu. Lze naopak jednoznačně dovodit, že žalobkyni nic nebránilo v tom, aby na základě skutkových okolností, které jí byly známy nejpozději ke dni 22. 8. 2016 uplatnila u soudu svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému. Žalobkyně však uplatnila tento svůj nárok u soudu až po uplynutí subjektivní tříleté promlčecí lhůty (dle § 619 odst. 2 ve spojení s § 621 a 629 odst. 1 o. z.), neboť tak učinila až dne 9. 8. 2023. Žalovaný se tak nároku žalobkyně ve smyslu § 609 věta první o. z. ubránil vznesenou námitkou promlčení, neboť promlčecí lhůta uplynula dne 22. 8. 2019. Žalobě tak nebylo možno vyhovět.

20. I kdyby tomu tak nebylo, je možno dospět k závěru, že i ohledně otázek týkajících se právního hodnocení bezdůvodného obohacení nabyla žalobkyně vědomost nejpozději ke dni 17. 2. 2020, jak správně uvedl okresní soud. Na jeho závěry v tomto směru (uvedené v odstavcích 8. a 17. odůvodnění rozsudku okresního soudu) pak odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje. V takovém případě by promlčecí lhůta počala běžet v souvislosti se vznesením námitky neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tedy ke dni 17. 2. 2020. Uplynula by tak 17. 2. 2023, tedy opět před podáním žaloby v této věci. Ani v případě výše uvedeného právního posouzení věci by tak nebylo možno žalobě vyhovět.

21. Nad rámec těchto skutečností pak považuje odvolací soud za nutné doplnit, že na běh promlčecí lhůty v této věci nemělo vliv ani uznání dluhu učiněné žalovaným v listině s označením Uznání dluhu s dohodou o platebních podmínkách ze dne 17. 8. 2016. Jak odvolací soud zjistil z této listiny, žalovaný v ní prohlásil, že uznává co do důvodu a výše svůj dluh, který vyplývá z příkazní smlouvy ze dne 17. 8. 2016. Odvolací soud však současně dovodil, že v průběhu řízení byl prokázán opak, tedy že žalovaného dluh z této smlouvy netíží. V průběhu řízení totiž byla prokázána absolutní neplatnost smlouvy ze dne 17. 8. 2016. Odvolací soud má za to, že na tuto věc je možno aplikovat závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu (ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 1584/2000, ze dne 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2000, či ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 910/2003), které se sice týkají úpravy účinné do 31. 12. 2013, avšak odvolací soud nevidí žádného důvodu, proč by je nebylo možno aplikovat také na úpravu dle o. z. Z výše zmíněných rozhodnutí přitom vyplývá, že uznání dluhu je právem akcesorickým, což mimo jiné znamená, že uznání dluhu je platné jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Přitom s uznáním neexistujícího dluhu nelze spojovat účinky stanovené v § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (v současné době v § 2053 o. z.). Odvolací soud tak má za to, že s ohledem na prokázanou neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 17. 8. 2016 nemohl žalovaný platně uznat závazek vyplývající pro něj z této smlouvy. Mohl sice uznat závazek vyplývající pro něj z bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s vyplacením částky 580 000 Kč v souladu s jeho pokyny. Nicméně k vyplacení této částky, a tedy ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, došlo až po sepisu uznání dluhu dne 17. 8. 2016. K vyplacení částek v celkovém součtu 580 000 Kč totiž došlo dne 22. 8. 2016. Ke dni sepsání uznání dluhu dne 17. 8. 2016 tedy dluh žalovaného k vrácení bezdůvodného obohacení v této výši neexistoval a žalovaný jej tak nemohl ve smyslu § 2053 o. z. uznat. Dle tohoto ustanovení je totiž možno uznat pouze dluh, který v době uznání existuje a trvá. A protože zde není relevantní uznání dluhu ze strany žalovaného, nemohlo pak dojít ani k prodloužení promlčecí lhůty uznaného dluhu ve smyslu § 639 o. z.

22. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tak možno uzavřít, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí lhůty, přičemž žalovaný vznesl řádně námitku promlčení nároku uplatněného vůči němu žalobou. Proto pokud okresní soud žalobu zamítl, učinil tak věcně zcela správně. Odvolací soud tak považuje meritorní rozhodnutí okresního soudu uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu (po jeho částečném zrušení výrokem I. tohoto rozsudku) za věcně zcela správné. Odvolací soud proto výrokem II. tohoto rozsudku potvrdil zbylou část výroku I. rozsudku okresního soudu ve smyslu § 219 o. s. ř.

23. Odvolací soud pak již nesouhlasí s rozhodnutím okresního soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. S okresním soudem je zajedno, že žalovaný má vůči žalobkyni nárok na plnou náhradu nákladů řízení, neboť byl v prvostupňovém řízení plně procesně úspěšný a nezavinil ani částečné zpětvzetí žaloby. Nicméně odvolací soud již nesouhlasí s výší nákladů řízení žalovaného za zastoupení advokátem, jak ji vyčíslil okresní soud. Odvolací soud totiž nepovažuje za reparovatelné v rámci náhrady nákladů řízení úkony právní služby spočívající v nahlížení do spisu ve dnech 24. 9. 2024 a 4. 12. 2024, byť nijak nezpochybňuje, že byly zástupcem žalovaného učiněny. Aby však mohlo dojít k náhradě těchto nákladů řízení žalovanému žalobkyní, muselo by se ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. jednat o náklady potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva. K takovému závěru však odvolací soud nedospěl, neboť nahlížení do spisu je možno považovat za účelně učiněný úkon právní služby pouze tehdy, je-li k jeho vykonání racionální potřeba. Ze spisu je pak patrné, že zástupce žalovaného sice nahlížel do spisu dne 24. 9. 2024, nicméně z obsahu spisu nevyplývá žádný závažný důvod, proč by tak měl činit. Stejný závěr je možno učinit u úkonu spočívajícího v nahlížení do spisu dne 4. 12. 2024. Odvolací soud tedy nemá za to, že by v řízení nastaly před učiněním těchto úkonů takové okolnosti, které by nahlížení do spisu odůvodňovaly. Odvolací soud tak nepřiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem za úkon právní služby spočívající v nahlížení do spisu ve dnech 24. 9. 2024 a 4. 12. 2024.

24. Ve zbylém rozsahu pak odvolací soud považuje vyčíslení náhrady nákladů řízení učiněné okresním soudem za správné a pouze ve stručnosti shrnuje, že se jedná o celkem 4 úkony právní služby s odměnou v částce 11 220 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis odporu ze dne 13. 9. 2023 a sepis podání ze dne 22. 9. 2023 a ze dne 26. 1. 2024) při tarifní hodnotě 730 000 Kč a 3 úkony právní služby s odměnou v částce 10 620 Kč (sepis podání ze dne 4. 12. 2024 a účast u jednání okresního soudu ve dnech 12. 11. 2024 a 12. 12. 2024) při tarifní hodnotě 580 000 Kč jako úkonů učiněných po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 11. 11. 2024. Celkem tak má žalovaný nárok na náhradu odměny jeho zástupce v částce 76 740 Kč a dále na náhradu paušálních výdajů ve výši 300 Kč za každý z výše uvedených 7 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. A protože žalovaný prostřednictvím svého zástupce žádné další náklady prvostupňového řízení výslovně neuplatňoval, má odvolací soud za to, že žalovaný má vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v částce 78 840 Kč. Odvolací soud tak výrokem III. dle § 220 o. s. ř. změnil nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovanému v částce 78 840 Kč.

25. Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť procesní neúspěch žalovaného v podobě zrušení části rozsudku okresního soudu byl pouze nepatrný. Žalovaný tak má vůči žalobkyni nárok na plnou náhradu nákladů i odvolacího řízení, neboť i v něm byl plně procesně úspěšný. Náklady odvolacího řízení žalovaného sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalovaného za dva úkony právní služby, a to za sepis vyjádření k odvolání žalobkyně (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) a za účast u jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), a to ve výši 10 620 Kč za každý z těchto úkonů, při tarifní hodnotě 580 000 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. advokátního tarifu a z paušální náhrady výdajů zástupce žalovaného ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025) za každý z výše uvedených 2 úkonů právní služby. Žalovanému byl dále přiznán nárok na cestovné jeho zástupce za jízdu k jednání odvolacího soudu dne 15. 9. 2025 osobním vozidlem zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ], ze sídla zástupce žalovaného ke Krajskému soudu v Ostravě a zpět v celkové délce 128 km, při průměrné spotřebě 7 l Naturalu 95 na 100 km a jeho ceně ve výši 35,80 Kč/l dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 457/2024 Sb., a základní náhradě ve výši 5,80 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky, tedy v celkové částce 1 064 Kč. Za tuto cestu zástupci žalovaného rovněž přísluší náhrada za promeškaný čas ve výši 900 Kč, a to za celkem 6 započatých půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Celkové náklady žalovaného v odvolacím řízení tak činí částku 24 104 Kč, k jejichž zaplacení žalovanému zavázal odvolací soud žalobkyni výrokem IV. tohoto rozsudku.

26. Lhůty k plnění v délce tří dnů byly stanoveny v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro výjimku z tohoto pravidla nebylo shledáno žádného zákonného důvodu a tyto ostatně nebyly stranami sporu ani jakkoliv předestírány.

Poučení