15 Co 69/2024 - 292

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Hany Slané ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], IČO [Anonymizováno] se sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o omezení služebnosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 3. 2024, č. j. 6 C 252/2023-221 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 21 755,58 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 11 750,34 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem zamítl žalobu, aby služebnosti původně zřízené jako věcné břemeno chůze, průchodu, jízdy a průjezdu žalovaného jako oprávněného a každého dalšího vlastníka oprávněných nemovitostí specifikovaných v žalobě přes povinné nemovitosti žalobce specifikované v žalobě v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. [Anonymizováno], dle kterého žalobce jako povinný již sjednal obdobné věcné břemeno ve prospěch jiné osoby smlouvou o jeho zřízení ze dne 1. 11. 2007, a jako věcné břemeno chůze, jízdy a stání žalovaného jako oprávněného a každého dalšího vlastníka oprávněných nemovitostí specifikovaných v žalobě na povinné nemovitosti žalobce specifikované v žalobě v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. [Anonymizováno], smlouvou o zřízení věcného břemene, uzavřenou dne 26. 7. 2011 mezi žalobcem jako povinným a žalovaným jako oprávněným, byly omezeny tak, že se podmínky této smlouvy o zřízení věcného břemene se mění takto: - v čl. II. odstavci 4) se nahrazuje část textu: „že tato jsou v dohodě zřizována bezúplatně“ novým textem: „že roční poplatek za výkon těchto práv činí částku 186 315,81 Kč, a to pro období po nabytí účinnosti této změny s tím, že tato částka již v sobě zahrnuje veškeré náklady na zachování a opravu věcnými břemeny (služebnostmi) zatížených, povinných nemovitostí ve smyslu ust. § 1263 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen občanského zákoníku). Poplatek je splatný vždy do 30. června příslušného kalendářního roku.“ - do čl. II za odstavec 5) se vkládá nový odstavec 6): „Obsah a rozsah obou věcných břemen (služebností), jakož i podmínky a omezení pro jejich výkon podrobně upravuje dopravně provozní řád, který tvoří přílohu č. 1 této smlouvy o následujícím aktuálním znění“, které žalobce pod označením „[Anonymizováno] [adresa]“ specifikuje ve své žalobě, podané podepsanému soudu dne 10. 11. 2023, na str. 21 až 25.

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, který napadl rozsudek v celém rozsahu z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Za primární a zásadní vadu považuje žalobce porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o povinnosti tvrzení a označení důkazů, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný. Soud I. stupně plnil poučovací povinnost nanejvýš formalisticky, poučení podle § 118a odst. 1, 2, 3 o.s.ř. ve vztahu k účastníkům neudělil vůbec. Soud I. stupně nesdělil účastníkům výsledky přípravy k jednání, neprovedl dokazování k prokázání protichůdných skutkových verzí účastníků a dospěl k věcně zcela nesprávnému skutkovému závěru, že si žalovaný v rozsahu tvrzeném v žalobě nedovoleně počínal jen v období před územním vyznačením předmětných služebností. Žalobci nebyl dán rovnocenný prostor, který byl dán žalovanému jeho účastnickým výslechem. Tento byl soudem I. stupně vyžádán, aniž by předcházel důkazní návrh ze strany žalovaného. Žalobcem řádně a včas uplatněný návrh na provedení účastnického výslechu statutárního zástupce žalobce soud I. stupně neprovedl bez jakéhokoliv zdůvodnění při jednání, ale i v rámci rozsudku. Podle žalobce se v tomto směru jedná o tzv. opomenutý důkaz charakterizovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 139/05. Soud I. stupně neposkytl stejný prostor žalobci, aby svá tvrzení obhájil v rámci své účastnické výpovědi, to je v rozporu se zásadou rovnosti zbraní. Soud I. stupně v rozsudku neodůvodnil, proč právě svědectví, na výsledku sporu osobně zainteresovaného žalovaného, je podle soudu tak důležité a není považováno za rovnocenné s dalšími důkazy. Neprovedení žalobcem řádně a včas označených důkazů nemůže být v tomto případě odůvodněno ani tím, že by se jednalo o důkazy, jimiž by byly prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z hlediska skutkové normy, která by měla být aplikována. Dle odvolatele soud I. stupně správně zaměřil dokazování na skutečnost, zda v areálu docházelo, a pokud ano, pak v jakém rozsahu, s jakou intenzitou, případně za jakých okolností k porušování, respektive k nadužívání služebnosti žalovaným, leč k tomu všechny relevantní důkazy neprovedl a rovněž nepřistoupil k poučení žalobce dle § 118a o.s.ř. Soud I. stupně tímto postupem při zjišťování skutkového stavu založil tak významné pochybení, že mohlo mít samo o sobě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při provádění a hodnocení důkazů postupoval soud I. stupně tendenčně, značně selektivně a tím nepřesvědčivě. Vůbec se nevypořádal se skutečností, která podle žalobce rovněž zakládá trvalou změnu, a to mimořádně konfliktními vztahy mezi účastníky. Žalobce poukázal na skutečnost, že k zásahům do vlastnických práv žalobce k sousedním pozemkům dochází ze strany žalovaného výhradně v rámci a za účelem výkonu služebností.

3. Důvody odvolání žalobce dále doplnil v podání ze dne 9. 8. 2024, ve kterém uvedl, že žalobci nebyla doručována zásadní podání žalovaného k tomu, aby k nim žalobce mohl uplatnit námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Tento postup je dle žalobce v rozporu se závěry relevantní judikatury, zejména rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2648/10, IV. ÚS 3058/13, III. ÚS 1670/23. Poukázal na skutečnost, že si soud I. stupně sám, na základě vlastní iniciativy vyžádal sdělení žalovaného, založené ve spise na čl. 155-156, ze kterého při svém rozhodování vycházel a které si nechal důkazně potvrdit účastnickým výslechem žalovaného, aniž by umožnil realizaci stejných procesních práv žalobci. Soud I. stupně zamítl bez věcně adekvátního odůvodnění věcně relevantní důkazní návrhy žalobce, jiné důkazy naopak provedl, aniž by je v odůvodnění napadeného rozsudku učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Tento postup je v rozporu se závěry relevantní judikatury, konkrétně rozhodnutím Ústavního soudu II. ÚS 1437/07. V této souvislosti žalobce poukázal na postup soudu I. stupně, který sám v odůvodnění svého rozhodnutí přiznává, že je třeba se důkazně zabývat tím, zda k intenzivnímu porušování předmětných služebností nedocházelo v období od roku 2019, kdy byly služebnosti v areálu reálně vyznačeny, tudíž nelze argumentovat tím, že již z obsahu žaloby bylo zřejmé, že takto podané žalobě nelze vyhovět. V rozporu s projednací zásadou soud I. stupně vedl žalovaného k doplnění skutkových tvrzení a poskytl mu návod, jak tato tvrzením prokázat, to vše v kontrastu neseznámení žalobce s doplněním tvrzení žalovaným, neprovedení důkazních návrhů žalobce a absencí nezbytných poučení vůči žalobci. Tímto se dopustil porušení zásady rovnosti stran a nahradil zásadu projednací zásadou vyšetřovací. Účastníci nebyli před skončením dokazováni poučeni o koncentraci řízení a jejich účincích. Za situace, kdy řízení před soudem I. stupně nebylo zkoncentrováno navrhoval žalobce provedení dalších důkazů. Dále žalobce poukazoval na skutečnost, že dle znaleckého posudku přináší výkon obou služebností žalovanému každoročně ekonomický užitek ve výši 186 315,81 Kč. Poměry v předmětném areálu ohledně objektivní hodnoty zátěže nesené žalujícím povinným na straně jedné, resp. objektivní hodnoty užitku či prospěchu z výkonu služebností pro žalovaného oprávněného na straně druhé, se enormně změnily, a to i v souvislosti s náklady na zachování a opravy služebných pozemků, které po celou dobu existence služebnosti nese výlučně sám žalobce.

4. Žalovaný k odvolání uvedl, že rozsudek soudu I. stupně je správný, a to po věcné i právní stránce, stejně tak jako řízení u soudu prvního stupně. Žalovaný užívá své nemovité věci v areálu, jako i zřízené služebnosti, stále stejným způsobem, a to již od roku 2011, kdy tyto nabyl. Věcná břemena byla zřizována za účelem, aby mohl žalovaný řádně užívat svou výrobní halu, aby měla přístup k výrobní hale zajištěna i osobní a zejména nákladní vozidla, když bez možnosti jejich přístupu je realizace podnikatelské činnosti v budově prakticky nemožná, respektive výroba samozřejmě možná je, ale není možné do budovy navézt materiál a odvézt produkty. Za napjaté vztahy mezi účastníky je dle žalovaného odpovědný výlučně žalobce. Žalovaný je přesvědčen, že jak žalovaný, tak sousední vlastníci se chovají stále stejně a řádným způsobem užívají služebnosti. K jediné změně došlo dle přesvědčení žalovaného v přístupu žalobce, kdy tento šikanózním způsobem vykonává svá práva a vynucuje si své domnělé nároky. Dle žalovaného k žádné změně vyvolávající hrubý nepoměr nedošlo. Proti nahodilému či náhodnému pohybu žalovaného, jeho zaměstnanců či dodavatelů se žalobce může bránit jinými instituty, jak uvedl soud I. stupně. Žalovaný poukázal na skutečnost, z žaloby, ani odvolání, se nepodává, jakou přiměřenou náhradu by měl žalovaný od žalobce za omezení služebností obdržet. Popírá, že by mu soud I. stupně dával jakékoliv návody nebo rady v dalším postupu v řízení. K příspěvku na náklady na údržbu žalovaný uvedl, že nemovité věci v rozsahu služebností udržuje, resp. odklízí, likviduje plevel (fakticky není potřeba vyšších nákladů na údržbu). I v minulosti – za předchozího vedení žalobkyně – se žalovaný podílel mj. na pořízení radlice na sníh, nebo orientační tabule. Naopak žalovaný poukázal na povinnost vlastníka zatížené nemovité věci přispívat oprávněnému ze služebnosti, pokud tyto nemovité věci rovněž užívá. Žalobce žalovanému nepřispěl ničeho.

5. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.) proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by došlo ve shora uvedeném rozsahu k omezení služebností. Žalobce v žalobě tvrdil, že jako vlastník a provozovatel areálu v [adresa], uzavřel s žalovaným (obdobně jako s ostatními oprávněnými uživateli tohoto areálu) časově neomezenou smlouvu o zřízení věcného břemene, podle které má každý vlastník panující nemovitosti (v daném případě pozemku p. č. [Anonymizováno], jehož součástí je budova bez č. p./č. e. využívaná jako stavba pro výrobu) – aktuálně tedy žalovaný – právo odpovídající věcnému břemeni chůze a průchodu, jízdy a průjezdu přes služebnou část nemovitostí žalobce (tj. pozemků p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]; nyní se jedná o pozemek p. č. [Anonymizováno]), a to v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu č. [Anonymizováno]. Vedle toho bylo v téže smlouvě zřízeno další právo odpovídající věcnému břemeni, které spočívá v právu každého vlastníka stejné panující nemovitosti na průjezd, průchod a stání na části jedné ze služebných nemovitostí žalovaného (konkrétně pozemku p. č. [Anonymizováno]; nyní se jedná o pozemek p. č. [Anonymizováno] v cit. k. ú.), přičemž rozsah této části je vyznačen v geometrickém plánu č. [Anonymizováno]. Uvedená smlouva o zřízení věcného břemene byla mezi účastníky tohoto řízení uzavřena dne 26. 7. 2011. Žalovaný je-coby oprávněný k těmto věcným břemenům–provozovatelem lisovny plastů, která se zabývá výrobou plastových výrobků pod obchodním názvem [Anonymizováno]. Výrobní provozovna tohoto závodu je umístěna v panujících nemovitostech, ke kterým žalovaný přistupuje a obsluhuje je právě s využitím shora označených služebností. Provoz tohoto podnikání žalovaného sahá až do roku 1992. Žalobce se domáhá omezení služebností s odůvodněním, že žalovaný přinejmenším od roku 2015 vykonává služebnosti zcela mimo jejich podmínky a rozsah, jak jsou ujednány ve smlouvě, kdy tento výkon dosahuje charakteru (intenzity) zneužití těchto práv ze strany žalovaného, a to s přímým úmyslem škodit takovýmto „výkonem“ žalobci (a ostatním oprávněným v areálu), nebo přinejmenším přivodit sobě neoprávněný prospěch. Fakticky se toto projevuje: 1) přejížděním vozidel žalovaného za účelem jejich zaparkování přes služebnostmi nezatížené pozemky žalobce, nepravidelně pak o blokaci jediné přístupové cesty (společné pro všechny uživatele areálu) nákladními vozidly stojícími nebo manévrujícími z velké části mimo rozsah sjednaných služebností, 2) využíváním služebností k parkování svých i cizích vozidel, a to i nákladních, s okamžitou délkou včetně nákladu větší než 8m, pro které nejsou služebnostmi zatížené komunikace stavebně určeny a rozsah služebností ani neposkytuje dostatečný prostor pro jejich manévrování, brání tomu, aby tytéž služebné pozemky sdíleně využíval žalobce jako jejich vlastník, resp. jejich ostatní oprávnění uživatelé 3) využíváním pozemků jak služebnostmi zatížených, tak i těch (sousedních) nezatížených k nedovolenému skladování a odkládání různých věcí. Dalším důvodem, pro který se žalobce domáhá omezení služebností, je skutečnost, že se žalobci nedostává žádného, natož obvyklé hodnotě odpovídajícího finančního protiplnění za užívání služebných pozemků, včetně odpovídajícího příspěvku na správu, opravy a údržbu služebností. Zde navíc v rozsahu užívání, které fakticky neodpovídá sjednanému obsahu a rozsahu služebností dle předmětné smlouvy. Posledním z důvodů jsou dlouhotrvající mimořádně konfliktní vztahy mezi účastníky předmětného vztahu, jejichž následkem je nemožnost či neschopnost účastníků se na úpravě podmínek pro výkon služebností dohodnout bez ingerence soudu.

7. Žalovaný od počátků řízení navrhoval zamítnutí žaloby. Kromě argumentace shrnuté ve vyjádření k odvolání dále tvrdil, že nabyl panující pozemek na základě kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2011 od žalobce. Téhož dne byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene žalobcem, a to za účelem možnosti řádného užívání panujícího pozemku, neboť k panujícímu pozemku není možný jiný přístup. Areál je výrobním areálem a budova žalovaného je výrobní halou. Žalovaný tak pro možnost řádného užívání své budovy nutně potřebuje mj. mít zajištěn vjezd a stání pro osobní a zejména nákladní vozidla. Tato potřeba však byla mezi účastníky vyřešena právě smlouvou o zřízení věcných břemen a po dobu téměř deseti let nebylo mezi účastníky sporu o rozsahu či způsobu užívání věcných břemen, potažmo fungování areálu. Teprve změnou vedení u žalobce začaly veškeré spory mezi účastníky. Žalobce začal vyznačovat hranice věcných břemen na pozemní komunikaci, činit výzvy k upuštění od protiprávního jednání, vyvolal jednání o zpoplatnění věcných břemen, v průchozí brance ze strany budovy vyměnil zámky a odmítl vydat klíče žalovanému, zřídil závoru s čipovým systémem. Proti žalobcovu umístění betonových pilotů na hranici věcných břemen dle geometrického plánu dne 1.5.2021 se žalovaný bránil žalobou na ochranu rušené držby, se kterou byl úspěšný. V současné době je vedeno exekuční řízení týkající se odstranění dopravních značek, které žalovanému brání v užívání jeho budovy, pozemku i ve výkonu práv ze služebností.

8. Soud I. stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že pro stanovení ročního poplatku za výkon předmětných služebností neshledává hmotněprávní důvod. Předmětná věcná břemena (chůze, průchodu, jízdy, průjezdu a stání) byla žalobcem coby povinným ve vztahu k jeho služebným pozemkům zřízena ve prospěch předmětného panujícího pozemku tehdy i nyní ve vlastnictví žalovaného coby oprávněného bezúplatně. K uzavření této smlouvy došlo zjevně s ohledem na účastníky sledovanou věcně právní regulaci související s podnikatelskými aktivitami žalovaného v rámci předmětného areálu, čehož si byl žalobce již tehdy vědom. Smlouva o zřízení věcných břemen byla účastníky uzavřena dne 26. 7. 2011, a to v návaznosti na těmito účastníky téhož dne uzavřenou kupní smlouvu. Sama okolnost, že vlastník služebného pozemku několik let po uzavření smlouvy o bezúplatném zřízení věcných břemen (služebností) změní (míní revidovat) svůj názor v tom směru, že nepovažuje takové bezúplatné zřízení za adekvátní, nepředstavuje důvod pro postup předvídaný v § 1299 odst. 2 občanského zákoníku, neboť z pohledu daného věcně právního vztahu nedošlo k žádné právně relevantní změně vyvolávající mezi dotčenými stranami hrubý nepoměr, jež by měla vést soud k úvaze o nezbytnosti vyhovět shora zformulovanému žalobnímu návrhu žalobce na stanovení roční úplaty za výkon předmětných služebností. Dále soud I. stupně uvedl, že v areálu žalobce se nachází neveřejná účelová pozemní komunikace, na které si žalobce jako vlastník areálu může vytvořit vlastní pravidla provozu, která ale mohou být pouze „nadstavbou“ nad zákonnou úpravou a mohou tímto způsobem blíže ještě zpřesňovat a upravovat pouze práva a povinnosti, která nejsou v rozporu s právními předpisy. V případě existence služebností pak není možné zavedenou dopravní regulací v rámci areálu jakkoli omezovat výkon předmětných služebností, ledaže by taková regulace plynula přímo z obecných pravidel (roz. za účelem zajištění bezpečnosti provozu na takové pozemní komunikaci) pro provoz na pozemních komunikacích, jež by v takovém ohledu doléhala i na režim neveřejných účelových pozemních komunikací uvnitř daného areálu. Zavedl-li žalobce v roce 2019 v areálu dopravně provozní řád, který není respektován, je na uvážení žalobce, zda se zjednání nápravy bude domáhat v řízení podle části třetí o.s.ř., či nikoli. Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně dále vyplývá, že v řízení nebylo zjištěno, že by ze strany žalovaného či v intencích jím jednajících dopravců docházelo k nadlimitnímu nadužívání mimo územní rozsah práv plynoucích ze služebností. Současně soud I. stupně uvedl, že bez ohledu na tento skutkový závěr nebylo možné žalobě v části týkající se žalobcem požadovaného zavedení dopravně provozního řádu vyhovět, neboť dopravně provozní řád neomezuje služebnosti dle věcné smlouvy, pouze zavádí centrálně dopravní režim v areálu, což je právem žalobce jako vlastníka areálu. Dále soud I. stupně podrobně rozebírá jednotlivá ustanovení dopravně provozního řádu a jejich nesoulad s právy žalobce ze služebností a s regulací zamýšlenou v § 1299 odst. 2 občanského zákoníku.

9. Podle § 1299 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě. Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

10. Od počátků řízení je mezi účastníky nesporné, že služebnosti, jejichž omezení se žalobce domáhá, byly zřízeny smlouvou ze dne 26. 7. 2011, která vymezuje panující pozemky žalovaného a služebné pozemky žalobce s tím, že služebnosti jsou specifikovány toliko geometrickými plány, které vymezují konkrétní zatíženou část služebných pozemků. Žádná další ujednání o podmínkách užívání zatíženého pozemku (intenzita či časový rozsah) smlouva neobsahuje. Služebnosti byly zřízeny v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2011, kterou žalobce jako prodávající prodával žalovanému jako kupujícímu pozemek s budovou, ve které žalovaný provozoval a provozuje výrobní halu. Služebnosti byly mezi účastníky zřízeny za účelem možnosti řádného užívání panujícího pozemku s budovou, neboť k panujícímu pozemku není možný jiný přístup. Obecně sice lze připustit, že i když ve smlouvě o zřízení služebnosti nejsou specifikovány podmínky jejího výkonu (jaká vozidla a jak často mohou sjednané právo jízdy průjezdu a stání vykonávat), může k omezení služebnosti dojít, pokud došlo k takové změně původně daných okolností, která zakládá hrubý nepoměr mezi zatížením služebného a výhodou panujícího pozemku. Ve zde projednávané věci tomu tak není, neboť žalobce neodůvodnil žalobu skutečností, že účastníci dohodli si výkon služebnosti při uzavření smlouvy jejím zřízení za podmínek a v situaci, v níž tato služebnost takový hrubý nepoměr nezakládala, a že ke změně takové okolnosti došlo. Na straně žalující absentují tvrzení ohledně jiného rozsahu a intenzity výkonu služebnosti v době zřízení služebnosti dané konkrétní okolností, která by se změnila a odůvodnila omezení služebnosti dle shora uvedeného zákonného ustanovení.

11. Zde je třeba uvést, že změnou poměrů pro právní vztah založený zřízením služebnosti není faktický výkon oprávnění ze služebnosti nad její sjednaný rozsah. Výkon práva přesahující rámec a míru služebnosti nezakládá změnu poměrů, ale změnu jejího výkonu. Proti tomuto neoprávněnému rozšiřování sjednaného oprávnění je třeba se bránit negatorní žalobou, a nikoli návrhem na zrušení či omezení služebnosti pro změnu poměrů (viz publikovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3287/2007).

12. Změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. nezakládají ani mimořádně konfliktní vztahy mezi účastníky tvrzené žalobcem. Z judikatury vyplývá, že obecně nelze vyloučit zrušení služebnosti pro zásadní změnu v chování stran konkrétního závazku, zejména poté, co by dříve sporný rozsah byl určen soudním rozhodnutím, jímž byla uložena povinnost zdržet se výkonu práva nad určitý rozsah; pokud byly vyčerpány všechny možnosti, jak zabránit zásahům do práv povinné osoby (viz publikovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4687/2007). Ve zdejší věci k obdobnému závěru dospět nelze. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci mají rozdílné názory na výkon práva ze služebnosti, což žalobce řeší vydáním dopravně provozního řádu, umístěním betonových pilotů či dopravních značek, žalovaný žalobou na rušení držby. Mezi účastníky takto probíhá řešení sporů, které nemůže odůvodnit zrušení služebnosti (věcného břemene) ani její omezení.

13. Žalobce navrhoval omezení služebností dvěma způsoby: zavedením jejich úplatnosti a začleněním dopravně provozního řádu do smlouvy o zřízení služebnosti.

14. Pro „omezení“ služebností zavedením jejich zpoplatnění uplatnil žalobce jako okolnost zakládající trvalou změnu skutečnost, že se mu nedostává žádného natož obvyklé hodnotě odpovídajícího finančního protiplnění za užívání služebných pozemků. V tom je třeba odkázat na smlouvu mezi účastníky uzavřenou, ve které si výslovně dohodli zřízení služebností (tehdy věcných břemen) jako bezúplatných. Možné omezení služebnosti podle § 1299 odst. 2 o. z. ale spočívá v omezení výkonu služebnosti, neboť smyslem a účelem tohoto ustanovení je buď výkon služebnosti zrušit nebo jej omezit způsobem odpovídajícím změně poměrů, nikoliv měnit obsah právního vztahu účastníků daný smlouvou o zřízení služebnosti (věcného břemene). Neplní-li žalovaný povinnosti dle § 1263 o. z., tedy nehradí náklady na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena, lze se tohoto nároku domáhat žalobou na plnění, avšak nejde o změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z.

15. Ohledně žalobcem požadovaného omezení služebnosti dopravně provozním řádem odvolací soud odkazuje odůvodnění napadeného rozsudku a tam uvedené správné právní posouzení, že zatížené pozemky žalobce jsou neveřejnými účelovými komunikacemi, pro něž pravidla stanovuje a jejich dodržování vyžaduje vlastník, v tomto případě žalobce, ale zavedením dopravně provozního řádu v rámci areálu nelze omezovat výkon předmětných služebností žalovaného majících charakter věcných práv. Ze znění žalobního petitu, jehož součástí je dopravně provozní řád, konkrétně např. ust. čl. III bod 2, bod 9, VII bod 2, kterými by měla být služebnost žalovaného omezena, vyplývá, že by si žalobce tímto do budoucna mohl zajistit jakýkoliv zásah do práv žalovaného, což je zcela v rozporu se smyslem a účelem věcného práva služebnosti. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že je právem žalobce zavést dopravně provozní řád a vyžadovat jeho dodržování, avšak postupem podle části třetí o. s. ř., nikoliv touto žalobou.

16. Dle odvolacího soudu tedy ze samotných žalobních tvrzení nevyplývají skutečnosti, které by mohly založit trvalou změnu poměrů předpokládanou § 1299 odst. 2 o. z.

17. Za situace, kdy žalobce netvrdil žádné skutečnosti o změně poměrů v tomto zákonném smyslu pro požadované omezení služebnosti, bylo nadbytečné provádět dokazování k těmto (dle odvolacího soudu) právně nevýznamným tvrzením žalobce. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit odvolací námitky žalobce o porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, rovnosti stran či koncentrace řízení, kdy vytýkané procesní vady řízení, byť z pouhého procesního hlediska mohou být důvodné, nemají s ohledem na právní posouzení věci vliv na věcnou správnost rozhodnutí.

18. Ze všech výše uvedených důvodů tedy odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé v napadeném výroku I. jeho rozsudku je věcně správné, a proto je jako takové podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. Odvolací soud shledal však shledal odvolání důvodným proto výroku II. rozsudku o nákladech řízení. Důvodná je odvolací námitka žalobce, že v projednávané věci měla být tarifní hodnota úkonu první služby stanovena podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., které se týká případů zřízení a zrušení věcného břemene, podle něhož je důvodné postupovat i v případě omezení věcného břemene, které je systematicky „zahrnuto“ ve zrušení. Proto odměna za každý úkon právní služby učiněný advokátem žalovaného činí 2 500 Kč (§ 7 a § 9 odst. 3 písm. c/ uvedené vyhlášky), což za 5 úkonů, a to převzetí věci, vyjádření k žalobě ze 17. 1. 2024, vyjádření z 26. 1. 2024 a dva úkony za účast na jednání 26. 2. 2024, které přesáhlo dvě hodiny (§ 11 odst. 1 písm. a/ d/ a g/ uvedené vyhlášky), činí 12 500 Kč, k tomu přísluší 5 režijních paušálů hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 uvedené vyhlášky), tedy 1 500 Kč. Dále advokátu žalovaného přísluší náhrada cestovného vlastním vozidlem k jednání 26. 2. 2024 ve výši 3 605,58 Kč (za 486 km při doložené spotřebě pohonných hmot, jejich stanovené ceně a paušální sazbě náhrady za použití vlastního vozidla), a náhrada za čas promeškaný touto cestou za 10 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 uvedené vyhlášky), tedy 1 000 Kč. Odměna a náhrady advokáta žalovaného proto činí částku 18 605,58 Kč, k níž přísluší náhrada daně z přidané hodnoty, jíž je advokát žalovaného plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), v zákonné sazbě 21 %, tedy 3 150 Kč. Tato náhrada je přiznána jen z odměny za právní zastoupení a náhrad hotových výdajů a za ztrátu času (15 000 Kč), nikoli i z náhrady cestovného (3 605,58 Kč), v níž je tato náhrada u pohonných hmot i u amortizace ceny vozidla již zahrnuta. Proto náklady žalovaného v řízení před soudem I. stupně činí 21 755,58 Kč (18 605,58 + 3 150) a odvolací soud změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že zavázal žalobce zaplatit žalovanému na těchto nákladech tuto částku, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

20. Výrok II. tohoto rozsudku o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl žalovaný také zcela úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Stejně jako v prvostupňovém řízení činí odměna za úkon právní služby 2 500 Kč, což za 2 úkony, a to vyjádření k odvolání a účast u jednání 20. 8. 2024, činí 5 000 Kč, k čemuž přísluší 2 režijní paušály hotových výdajů po 300 Kč, tedy 600 Kč. Advokátu žalovaného přísluší náhrada cestovného vlastním vozidlem k jednání odvolacího soudu 26. 2. 2024 ve výši 3 764,34 Kč (za 418 km při doložené spotřebě pohonných hmot, jejich stanovené ceně a paušální sazbě náhrady za použití vlastního vozidla) a náhrada za čas promeškaný touto cestou za 10 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 uvedené vyhlášky), tedy 1 000 Kč. Odměna a náhrady advokáta žalovaného proto celkem činí částku 10 364,34 Kč, k níž přísluší náhrada daně z přidané hodnoty, jíž je advokát žalovaného plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), v zákonné sazbě 21 %, tedy 1 386 Kč. Tato náhrada byla ze stejných důvodů jako za prvostupňové řízení přiznána jen z odměny za právní zastoupení a náhrad hotových výdajů a za ztrátu času (6 600 Kč), nikoli již z náhrady cestovného (3 764,34 Kč). Proto náklady žalovaného v odvolacím řízení činí celkem 11 750,34 Kč (10 364,34 + 1 386 Kč) a odvolací soud zavázal žalobce zaplatit žalovanému na těchto nákladech tuto částku, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení