15 CO 73/2022 - 226

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [země] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neexistence zástavního práva, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2022, č. j. 22 C 93/2021-183, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění následovně: Žaloba na určení, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] to vše zapsáno na listu vlastnictví [číslo] k. ú. [část obce], obec Ostrava, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, nejsou zatíženy zástavním právem smluvním zřízeným k zajištění pohledávky do výše 44 000 000 Kč s příslušenstvím žalované vůči žalobkyni ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na plnou náhradu nákladů řízení částku 32 084 Kč, k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 22 503 Kč, k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že pozemky označené ve výroku I. v [katastrální uzemí], obec Ostrava, nejsou zatíženy zástavním právem smluvním zřízeným k zajištění pohledávky do výše 44 000 000 Kč s příslušenstvím žalované vůči žalobkyni ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum] (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 30 047 Kč (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že se žaloba zamítá. Okresnímu soudu vytýkala, že se dopustil závažného procesního pochybení, neboť nepřistoupil k zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, když žaloba byla podána proti non subjektu, [osobní údaje žalované], [anonymizováno] [země], [IČO], se sídlem [adresa], tedy subjektu bez právní subjektivity. Poukázala na to, že okresní soud tento fakt zcela ignoroval, namísto aby řízení zastavil, nechal proběhnout soudní jednání dne [datum] a až na základě závěrečného návrhu žalované žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby. Uvedla, že její zástupce by v případě, že by v žalobě nebyl označen non subjekt, v řízení postupoval odlišně, proto se také nevyjadřoval k důkazům a nereagoval na poučení soudu. Okresní soud neměl odstranění vad žaloby připustit a už vůbec neměl poskytnout žalované poučení k tomuto odstranění. Poukázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z níž vyplývá, že pokud bylo označení žalovaného žalobcem v předmětné žalobě dostatečně přesné, určité a srozumitelné, nepředstavovalo vadu, pro kterou by musel soud volit postup podle ust. § 43 o. s. ř., současně podle níž nemá soud účastníky poučovat o hmotném právu, neboť v opačném případě by se nejednalo o odstranění vad, ale v podstatě o radu účastníkovi, jak má ve věci postupovat, aby byl úspěšný. Dále žalovaná vyčítala okresnímu soudu neúplně zjištěný skutkový stav. Zdůraznila, že soud I. stupně založil svůj závěr o tom, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí, a tedy osobou s aktivní legitimací, toliko na rozhodnutích vydaných v rámci insolvenčního řízení [jméno] [příjmení], aniž by v tomto směru provedl jakékoliv dokazování, byť žalovaná nebyla účastníkem řízení o určení vlastnického práva vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná vytýkala okresnímu soudu rovněž nesprávné právní posouzení věci, zejména pak závěr o neexistenci zástavního práva k předmětným nemovitostem. Zdůraznila, že v důsledku protiprávního jednání žalobkyně nemohla přihlásit svou pohledávku jako zajištěnou v rámci rozhodování o účinnosti reorganizačního plánu žalobkyně ve smyslu ust. § 356 z. č. 182/2006 Sb. - insolvenčního zákona (dále jen „i. z.“) s tím, že projednávaná věc skutkově neodpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013. Podle žalované v důsledku protiprávního jednání žalobkyně, která měla uzavřít se svým tehdejším jednatelem absolutně neplatnou kupní smlouvu na pozemky, by nemělo účinností reorganizačního plánu dojít k zániku předmětného zástavního práva, neboť reorganizační plán vůbec nepočítal s tím, že součástí majetkové podstaty by měly být i předmětné pozemky, když to žalobkyně zamlčela, ač sama neplatnost takové smlouvy způsobila s tím, že v případě šikanózní žaloby nemá žalobkyně na požadovaném určení ani naléhavý právní zájem. Dle žalované na projednávanou věc nelze ustanovení § 356 odst. 1 insolvenčního zákona aplikovat s tím, že toto zákonné ustanovení v roce [rok], kdy se přihlašovaly pohledávky do insolvenčního řízení žalobkyně, neobsahovalo pravidlo o tom, že zánik pohledávek nastává i v případě, kdy věřitel svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásí. Žalovaná přitom nemohla v důsledku protiprávního jednání žalobkyně přihlásit svou pohledávku za ní jako zajištěnou. Současně namítala, že žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu o tom, že naléhavý právní zájem není v případě šikanózního uplatňování žaloby na určení, tedy jako v projednávané věci, a to zejména s ohledem na protiprávní jednání žalobkyně, která neplatnost kupní smlouvy, jakož i smlouvy zástavní, uzavřené s [jméno] [příjmení], sama způsobila. Pokud by pak žalobkyně nezamlčela okolnosti a obsah kupní smlouvy na předmětné nemovitosti uzavřené s [jméno] [příjmení], která vedla k závěru o její neplatnosti, žalovaná by s [jméno] [příjmení] jako zástavcem zástavní smlouvu neuzavřela. Odkázala přitom na znění ust. § 579 odst. 1 o. z. i na znění § 6 odst. 2 o. z., dle kterého platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Dále tvrdila, že žalobkyně se dopouštěla protiprávního jednání i v rámci svého insolvenčního řízení, když zamlčela, že do její majetkové podstaty náleží i zastavené nemovitosti.

3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. K tvrzenému nedostatku podmínek řízení uvedla, že ze všech skutečností do doby konání jednání okresního soudu dne [datum] bylo patrné, že žalovanou je zahraniční právnická osoba [osobní údaje žalované], se sídlem [anonymizováno] [číslo], [město], [země] [anonymizováno], zapsaná ve [anonymizováno] u [příjmení] [příjmení] pod č. [anonymizováno], když toto bylo zřejmé zejména přímo z předložené plné moci udělené touto zahraniční osobou jejímu právnímu zástupci, který žalovanou zastupoval nejen u daného soudního jednání. Označení žalované pak vyplývalo ze žalobních tvrzení odkazem na list vlastnictví k nemovitostem zatíženým zástavním právem, které bylo zapsáno pro žalovanou zahraniční právnickou osobu, jež se rovněž ve věci vyjadřovala a jednala, jak vyplývá z jejích podání ze dne [datum] a [datum]. V tomto směru žalobkyně také odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR. Žalobkyně od počátku správně uplatnila nárok vůči [osobní údaje žalované] v [země], což bylo nepochybné ze skutkových tvrzení i důkazních návrhů a sama žalovaná to nezpochybňovala. Označení organizační složky v žalobě není nedostatkem podmínek řízení podle § 103 o. s. ř., ani vadou žaloby, kterou by bylo nutné opravovat dle § 43 o. s. ř., neboť okresní soud jednoznačně od počátku věděl na základě celého obsahu žaloby, kdo je žalovaným subjektem a k jakému nároku. K tvrzení o neúplně zjištěném skutkovém stavu žalobkyně odkázala na znění ust. § 135 o. s. ř. s tím, že ač civilní soud není vázán rozhodnutím jiného civilního soudu, včetně rozhodnutí, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, v řízení, jehož žalovaná nebyla účastníkem, soudy však z tohoto rozhodnutí vychází. Okresní soud tedy otázku vlastnictví zatížených nemovitostí jako předmětnou sám posuzoval, aniž by vyslovil, že je vázán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s opravným usnesením ze dne [datum]. Zdůraznila, že k předmětné otázce vlastnictví zatížených nemovitostí okresní soud provedl standardní dokazování a učinil závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Daný odvolací důvod žalobkyně označila za účelově vykonstruovaný, neboť vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem bylo po celou dobu řízení před soudem I. stupně nesporným. Nesouhlasila ani s námitkami proti nesprávnému právnímu posouzení věci s tím, že žalovaná odůvodnění okresního soudu obsažené v bodě 45. rozsudku nepochopila. Okresní soud správně uzavřel, že pro zánik pohledávky na základě reorganizačního plánu není (ne) zajištěnost pohledávky rozhodující a pohledávka zaniká v rozsahu určeném reorganizačním plánem. Pokud pohledávka zanikne na základě reorganizačního plánu, pak zaniká s ohledem na princip akcesority i zástavní právo, když reorganizační plán je pro dlužníka i věřitele závazným a nelze jej dodatečně zpochybňovat. Tvrzení žalované o tom, že ji žalobkyně uvedla v omyl už při sjednávání úvěrové i zástavní smlouvy, pak žalobkyně označila za nesouvisející s řízením, jehož předmětem je určení, zda zástavní právo zapsané ve prospěch žalované v katastru nemovitostí žalované svědčí, tedy zda zástavní právo vzniklo, zda trvá a zda má vůbec žalovaná pohledávku, kterou by mělo toto právo zajišťovat. Nezvratitelnost reorganizačního plánu se pak vztahuje i k povinnosti dlužníka v insolvenčním řízení předložit úplné a správné seznamy majetku ve smyslu ust. § 104 i. z. Žalobkyně pak zcela souhlasila se závěrem okresního soudu o tom, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, když určovací žaloba je jediným způsobem, jak odstranit nejistotu ohledně právního postavení žalobkyně, která vlastní zařízené nemovitosti. Současně žalovaná v současné době pro zajištěnou pohledávku vede exekuci na základě zapsaného zástavního práva v katastru nemovitostí, což je typickým příkladem, kdy je určovací žaloba na místě.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. V řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala proti žalované, původně označené jako [osobní údaje žalované], [anonymizováno] [země], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], [IČO], určení neexistence zástavního práva, které bylo zapsáno k pozemkům uvedeným ve výroku I. rozsudku okresního soudu ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a to ve prospěch žalované osobou, která nebyla jejich skutečným vlastníkem, a jež k zápisu zástavního práva neměla ani souhlas skutečného vlastníka pozemků, čímž došlo k jejich zatížení zápisem práva v rozporu se zákonem č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“). Z tohoto důvodu zapsaný stav v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti a žalobkyně je zápisem omezovaná ve svém vlastnickém právu. Skutkově tvrdí, že dne [datum] byla mezi ní a [jméno] [příjmení], narozeným [datum], tehdejším jednatelem a společníkem žalobkyně, uzavřena kupní smlouvy, pro žalobkyni za zjevně nevýhodných podmínek, když mimo jiné kupní cena za označené nemovitosti a další převáděné pozemky byla mnohonásobně nižší, než je cena obvyklá, a splatnost této kupní ceny byla stanovena na nepřiměřeně dlouhou dobu. Dále byla mezi [jméno] [příjmení] a žalovanou dne [datum] v rozporu s obč. zák. uzavřena zástavní smlouva k zajištění peněžitých pohledávek a jejich příslušenství, vztahujících se ke smlouvě o poskytnutí kontokorentního úvěru [číslo] na základě které došlo ke zřízení zástavního práva ve prospěch žalované k tíži předmětných nemovitostí, jež bylo do katastru nemovitostí zapsáno jako„ Zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 44 000 000 Kč s příslušenstvím“. Proti [jméno] [příjmení] bylo ke dni [datum] zahájeno insolvenční řízení. Dne [datum] byl Krajským soudem v Ostravě vydán rozsudek č. j. [číslo jednací], jímž bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu absolutní neplatnosti převodní kupní smlouvy pro rozpor se zákonem, když nebyl zpracován znalecký posudek stanovící jejich tržní cenu a žalobkyně byla poškozena, neboť cena převáděných nemovitostí byla ve skutečnosti daleko vyšší. Dále tvrdila, že podpis [jméno] [příjmení] jako jednatele žalobkyně na předmětném právním titulu nelze považovat za projev vůle skutečného vlastníka nemovitostí, jenž by souhlasil se zřízením zástavního práva ve prospěch žalované k zajištění pohledávky třetí osoby, když podle ust. § 161 obč. zák. mohlo být zřízeno zástavní právo k věci cizí pouze ze souhlasem jejího vlastníka. Zástavní právo bylo zřízeno [jméno] [příjmení], který nebyl vlastníkem nemovitosti a jako takový nemohl disponovat s nemovitostmi, jež byly dány do zástavy bez souhlasu žalobkyně jakožto jejich vlastníka. Současně namítala, že postup žalované před uzavřením zástavní smlouvy není možno označit za postup v dobré víře v zápis uvedený v katastru nemovitostí. Žalovaná měla a mohla nahlédnout nejen do katastru nemovitostí, ale také do kupní smlouvy jakožto nabývacího titulu, ze které by zjistila, že se na první pohled jeví přinejmenším jako problematická, a to s ohledem na její strany, tj. nabyvatel je současně jednatelem převodce, výši kupní ceny, která nebyla určena znaleckým posudkem a byla řádově nižší, než cena obvyklá, a dále pak na splatnost kupní ceny ujednané na dobu více než 20 let, a to bezúročně. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k podpisu souhlasného prohlášení o neexistenci posuzovaného zástavního práva, na kterou žalovaná nepřistoupila. Svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně jako vlastník zatížené nemovitosti spatřuje ve stavu zápisu v katastru nemovitostí a ochraně vlastnických zájmů, když toto určení je nezbytné k tomu, aby katastrální úřad provedl výmaz zástavního práva. Dále žalobkyně tvrdila, že i kdyby zástavní právo vzniklo, zaniklo by spolu s pohledávkou žalované za žalobkyní na základě reorganizačního plánu, pro který žalovaná hlasovala, který byl splněn a soudem jeho splnění vzato na vědomí. Předmětná pohledávka žalované za žalobkyní vznikla v době před zahájením insolvenčního řízení. V tomto řízení byla uplatněna přihláškou žalované a zahrnuta do reorganizačního plánu žalobkyně v celém rozsahu. V reorganizačním plánu bylo stanoveno, že nejen pohledávka žalované, ale i jí podobné budou vypořádány z majetku dlužníka tak, že ve výši 11 % pohledávky dojde k jejich zániku splněním z majetkové podstaty a v části 89 % dojde k zániku pohledávek jinak než splněním, tj. v daném případě na základě dohody věřitele a dlužníka v reorganizačním plánu. Zástavní právo je akcesoricky co do účinků vázáno na trvání pohledávky, kterou má zajišťovat. V reorganizačním plánu ani v insolvenčním zákonu není ustanovení, které by toto pravidlo akcesority pro daný případ vyloučilo. V podání ze dne [datum] žalobkyně upřesnila označení žalované tak, že žalovanou je [osobní údaje žalované], se sídlem v [město] v [země] [anonymizováno], jednající v ČR prostřednictvím své organizační složky [osobní údaje žalované], [anonymizováno] [země], se sídlem v [obec], [IČO], s tím, že poukázala na to, že i z k žalobě předložených listin a z jejich žalobních tvrzení plyne, že zástavním věřitelem je společnost [osobní údaje žalované] jakožto zahraniční právnická osoba.

6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zástavní právo vzniklo platně a stále trvá. Namítala, že podle platné právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 mohla být dána do zástavy cizí nemovitá věc, pokud k tomu vyslovil vlastník souhlas. Se zřízením zástavního práva v zástavní smlouvě žalobkyně nejen souhlasila, ale jednalo se o základní a nepřekročitelnou podmínku. Z úvěrové smlouvy je patrné, že žalobkyně vyslovila souhlas se zřízením zástavního práva, a protože v té době byl v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku zapsán její jednatel [jméno] [příjmení], výslovně požádala tuto osobu o to, aby zástavní právo zřídil. Kromě toho nelze přehlédnout, že vedlejším účastníkem zástavní smlouvy je žalobkyně, která zástavní smlouvu také podepsala. V textu zástavní smlouvy je dokonce na několika místech počítáno s tím, že se vlastníkem pozemků může stát či stane namísto [jméno] [příjmení] žalobkyně. Dále tvrdila, že nedůvodnost žaloby pro zneužití výkonu práva ze strany žalobkyně plyne i z toho, že se až v roce [rok] začala domáhat určení vlastnického práva k nemovitostem a následně i k sejmutí zástavních práv, a to až po skončení své reorganizace, ačkoliv již od [datum] její jednatel, který předtím ještě byl i členem věřitelského sboru, věděl, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, nicméně tuto skutečnost žalobkyně nenamítala pro to, aby nemovitosti nebyly zpeněženy v rámci jejího insolvenčního řízení, v němž žalobkyně naopak tvrdila, že při reorganizaci bude možné uspokojit věřitele i z pozemků, které jsou ve výlučném vlastnictví jejího tehdejšího jednatele a společníka ([jméno] [příjmení]). Ze sdělení žalobkyně ze dne [datum] plyne, že hodnota takových pozemků v k. ú. [část obce] měla činit 117 000 000 Kč, ač sporné pozemky byly prodány za 8 700 000 Kč. Ač reorganizační plán nabyl účinnosti, je i nyní žalovaná jakožto zástavní věřitel oprávněna domoci se uspokojení své pohledávky ze zpeněžení zástavy, když nemohla v důsledku protiprávního jednání žalobkyně přihlásit svou pohledávku za ní jako zajištěnou a nemohlo proto ani dojít účinností reorganizačního plánu k jejímu zániku. Účinností reorganizačního plánu mohou zaniknout pouze ta práva věřitelů, která jsou uvedena v reorganizačním plánu, ostatní zůstávají reorganizačním plánem nedotčena, a to včetně práva žalované domáhat se uspokojení ze zástavy. Vzhledem k tomu, že v době provádění reorganizace byl zaknihovaným vlastníkem nemovitostí [jméno] [příjmení] a tyto nebyly zahrnuty do majetkové podstaty žalobkyně, je nutno připustit aplikaci § 356 odst. 3 insolvenčního zákona i na případy, stane-li se vlastníkem nemovitostí po proběhnuté reorganizaci s účinky„ ex tunc“ i samotný dlužník (jako v projednávané věci), neboť v opačném případě by mohli věřitelé přijít o možnost uspokojení své zástavy tím, že dlužník si po proběhnuté reorganizaci„ obnoví“ své vlastnické právo k věci, kterou pozbyl, a to například i v součinnosti s druhou smluvní stranou. Vzhledem k tomu, že reorganizační plán nikterak nehovoří o tom, že by v důsledku jeho účinnosti mělo dojít k zániku zástavního práva, toto právo nezaniklo (§ 356 odst. 4 i. z.). V rámci závěrečné řeči pak navrhla zastavení řízení z důvodu nedostatku právní subjektivity žalované.

7. Okresní soud se vypořádal s otázkou právní subjektivity žalované tak, že ač vedle obchodní firmy žalované byla uvedena její pobočka v České republice, jednáno bylo s právnickou osobou se sídlem v [země] [anonymizováno], která takto sebe sama označovala ve všech podáních určených soudu a rovněž udělila plnou moc ke svému zastupování v tomto řízení. Vzniklé rozpory v označení žalované žalobkyně odstranila v podání ze dne [datum], a to dříve, než k tomu byla soudem vyzvána. Okresní soud tedy neshledal důvod k zastavení řízení pro nezpůsobilost žalované být účastníkem řízení.

8. Dále okresní soud provedl dokazování listinami předloženými stranami a po skutkové stránce dovodil, že k zajištění pohledávky žalované do výše 44 000 000 Kč s příslušenstvím je vyznačeno zástavní právo smluvní k nemovitostem na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum] ve prospěch žalované. Žalobkyně je vlastníkem nemovitostí. Žalovaná přihlásila svou pohledávku z úvěrové smlouvy ve výši 43 331 780,70 Kč do insolvenčního řízení žalobkyně a tato pohledávka co do částky 4 766 495,88 Kč byla uspokojena v rámci reorganizace žalobkyně. Dne [datum] vzal insolvenční soud na vědomí splnění reorganizačního plánu.

9. V rámci právního posouzení věci pak okresní soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, a to z důvodu potřeby odstranění nejistoty v jejím právním postavení jako vlastnice zatížené nemovitosti, pokud jde o existenci zástavního práva. Dále pak dovodil, že žalobou na určení neexistence zástavního práva nedochází ke zjevnému zneužití práva, neboť uplatnění tohoto požadavku nemůže být posuzováno jako výkon práva, nýbrž jako realizace oprávnění vyplývajícího z práva procesního. Pokud by taková žaloba byla podána šikanózně, absentoval by na požadovaném určení naléhavý právní zájem, toto však okresní soud zjevně v projednávané věci nezjistil. Na otázku vzniku zástavního práva okresní soud aplikoval právní úpravu platnou do [datum], a pokud pak jde o jeho zánik, aktuální právní předpisy. Okresní soud přitom dospěl k závěru, že zástavní právo platně vzniklo. Zdůraznil, že žalobkyně byla smluvní stranou zástavní smlouvy, jednalo se o zajištění jejího závazku vůči žalované a pro případ svého (budoucího) vlastnictví nemovitostí výslovně vyjádřila vůli vykonávat práva a povinnosti vlastníka zástavy. Skutečnost, že v době uzavření zástavní smlouvy žalobkyně nebyla zapsaná jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí a ve smlouvě nebyla označena jako vlastník (zástavce), nemá vliv na projevení souhlasu, aby nemovitosti sloužily k zajištění závazku žalobkyně. Současně však dovodil, že zástavní právo žalované zaniklo účinností reorganizačního plánu žalobkyně. Námitku žalované, že nemohla v důsledku protiprávního jednání žalobkyně přihlásit svou pohledávku za ní jako zajištěnou, a proto nemohlo dojít účinností reorganizačního plánu k jejímu zániku, neměl za důvodnou, protože ust. § 356 insolvenčního zákona nerozlišovalo mezi pohledávkami zajištěnými a nezajištěnými s tím, že výklad žalované, který zpochybňuje (po šesti letech) rozhodnutí insolvenčního soudu, je v rozporu se zásadou právní jistoty. Zdůraznil, že obsah reorganizačního plánu je pro dlužníka a věřitele závazný a nelze připustit jeho dodatečné zpochybňování. Poukázal na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, zejména pak o tom, že zanikne-li na základě reorganizačního plánu pohledávka insolvenčního věřitele, aniž by došlo k náhradě této pohledávky pohledávkou jinou (dohoda o zániku závazku, prominutí dluhu, započtení pohledávek), pak s ohledem na princip akcesority zástavního práva zaniká rovněž zástavní právo s tím, že aplikace ust. § 356 odst. 3 insolvenčního zákona rovněž na zástavní dlužníky, kteří zajišťují reorganizačním plánem dotčenou pohledávku věřitele za insolvenčním dlužníkem, je vyloučena. Protože dle okresního soudu žalobkyně prokázala, že má naléhavý právní zájem na určení, že na jejich nemovitostech nevázne zástavní právo a současně bylo zjištěno, že zástavní právo vzniklo, avšak ke dni podání žaloby již neexistovalo, okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a procesně úspěšné žalobkyni s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení částkou 30 047 Kč.

10. Odvolací soud nejprve uvádí, že námitku žalované o nedostatku podmínek řízení ve formě nezpůsobilosti žalované být účastníkem řízení nepovažuje za důvodnou. Žalovaná byla v žalobě označena jako [osobní údaje žalované] [anonymizováno] [země] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], [IČO]. Dále však žaloba obsahovala tvrzení a odkazy na listinné důkazy, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že žaloba směřuje proti obligačnímu i zástavnímu věřiteli ve vztahu k žalobě označeným nemovitostem jako zástavě, kterým je zahraniční právnická osoba [osobní údaje žalované] se sídlem v [město] v [země] [anonymizováno], jednající v ČR prostřednictvím své [pobočka] [město]. Tato zahraniční právnická osoba pak vystupovala v řízení od samotného počátku prostřednictvím svého zástupce, kterému pro toto řízení udělila plnou moc, vyjadřovala se k žalobě a účastnila soudního jednání. Dříve, než pak okresní soud ve věci rozhodl, žalobkyně podáním ze dne [datum] přesně označila žalovanou jako zahraniční právnickou osobu [osobní údaje žalované] jednající prostřednictvím své pobočky v České republice, čímž odstranila dřívější nedostatek žaloby, tedy rozpor mezi označením žalované a obsahem žalobních tvrzení i důkazních návrhů, na které žaloba odkazovala. Okresní soud tedy nepochybil, pokud řízení ve smyslu ust. § 104 odst. 2 o. s. ř. nezastavil.

11. Odvolací soud dále v souladu s ust. § 213a odst. 1 a § 120 odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování spisy Okresního soudu v Ostravě sp. zn. [spisová značka] o nařízení soudního prodeje zástavy a sp. zn. [spisová značka] o nařízení exekuce ve věci soudního prodeje zástavy týkajících se řízení mezi týmiž účastníky ve vztahu k zastaveným nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení, když existence těchto řízení byla patrna ze spisu již v řízení před okresním soudem (do nastoupení účinků koncentrace řízení a neúplné apelace) a jejichž provedení považoval za nezbytné pro náležité zjištění skutkového stavu. V ostatním pak přebírá jako správná skutková zjištění okresního soudu, nesdílí však jeho závěr o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení.

12. Žalobkyně se v řízení domáhala určovací žalobou ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. určení, že v žalobě označené pozemky v [katastrální uzemí], obci [obec], nejsou zatíženy zástavním právem smluvním zřízeným k zajištění pohledávky žalované do výše 44 000 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum].

13. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce vedle věcné legitimace účastníků také naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ten je podle ustálené soudní judikatury dán zejména tam, kde by bez požadovaného určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005 ve věci sp. zn. 30 Cdo 940/2004). Určovací žaloba má preventivní povahu a místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Současně žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněná také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy nebo právního úkonu vedoucího k jejímu zrušení (odstoupení) má povahu předběžné otázky ve vztahu k právu nebo právnímu vztahu (např. zástavního práva), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo určení práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Odon 50/96).

14. Žalobkyně podle svého tvrzení svůj naléhavý právní zájem na určení, že na označených nemovitostech nevázne vlastnické právo, odvozuje ze zájmu vlastníka o výmaz neexistujícího zástavního práva z katastru nemovitostí, jímž je omezována. V projednávané věci však bylo zjištěno, že mezi týmiž účastníky je již vedeno řízení o soudním prodeji zástavy, tedy řízení o realizaci posuzovaného zástavního práva, a to již ve fázi řízení exekučního, jehož provedením je pověřen soudní exekutor [titul] [jméno] [příjmení], se sídlem [adresa]. V tomto řízení jsou v současné době ve formě posouzení návrhu povinné žalobkyně na zastavení exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 3 o. s. ř. a dle § 46 odst. 6 ve spojení s § 47 odst. 2 písm. b) exekučního řádu řešeny otázky vážící se ke vzniku, resp. zániku předmětného zástavního práva.

15. Za dané situace odvolací soud dospěl k závěru, že prostřednictvím posuzované určovací žaloby nelze vytvořit spolehlivý právní rámec pro odvrácení budoucích sporů mezi účastníky, žaloba o určení, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo, již neslouží potřebám praktického života a žalobkyně nemá na požadovaném určení právní zájem. V tomto směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 103/2016 a usnesení téhož soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2646/2020, z nichž dále plyne, že domáhá-li se žalovaný již soudního prodeje zástavy, jsou způsobilým prostředkem obrany zástavního dlužníka jen jeho námitky, které jsou v příslušném řízení způsobilé odvrátit prodej zástavy. Naléhavý právní zájem přitom nelze vyvodit jen ze skutečnosti, že bez požadovaného určení neprovede příslušný katastrální úřad výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. Za současného stavu pak nelze naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, jehož se domáhá, dovodit ani z tvrzení o potřebě uvést do souladu jí tvrzený faktický stav (neexistenci zástavního práva) se skutečným stavem zápisu v katastru nemovitostí, který obecně judikatura vyšších soudů považuje za legitimní důvod určovací žaloby, když současně tatáž judikatura připouští, že z pouhé možnosti provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě nelze bez dalšího naléhavý právní zájem žalobkyně dovodit. Jedná se o případy, kdy určovací žaloba není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny procesní prostředky obrany dříve nevyužité, např. ve formě excindační žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2013 ve věci sp. zn. 28 Cdo 594/2011).

16. Lze tedy uzavřít, že za současného stavu, kdy probíhá exekuční řízení o soudní prodej zástavy, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž platí, že naléhavý právní zájem soud posuzuje ke dni vydání svého rozhodnutí, jeho nedostatek je důvodem k zamítnutí určovací žaloby, žalobci však současně nic nebrání v tom, aby žalobu podal znovu v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá, změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl, což platí i tehdy, probíhá-li v době rozhodování o určovací žalobě jiné řízení, jehož výsledek mohl založit změnu poměrů co do úsudku o (ne) existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 ve věci sp. zn. 29 Cdo 914/2014).

17. Zbývá dodat, že pokud nebude probíhající exekuční řízení zastaveno a dojde-li k výkonu rozhodnutí prodejem zástavy formou dražby, pak v souladu s ust. § 338a odst. 1 o. s. ř. a § 337h odst. 1 o. s. ř. zanikne zástavní právo váznoucí na nemovité věci dnem právní moci rozvrhového usnesení.

18. S ohledem na závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odvolací soud, aniž by se zabýval důvodností žaloby z hlediska věcného, rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

19. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že na náhradě nákladů řízení před okresním soudem přiznal plně procesně úspěšné žalované částku 32 084 Kč sestávající z náhrady odměny za právní zastoupení žalované u pěti úkonů právní služby, a to u přípravy a převzetí zastupování, sepisu vyjádření k žalobě ze dne [datum], [datum] a [datum], a dále za účast u jednání okresního soudu dne [datum], po 3 100 Kč /§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif, z náhrady odměny za právní zastoupení žalované u dalšího úkonu právní služby, a to vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí okresního soudu o přerušení řízení, ve výši 1 550 Kč /§ 11 odst. 2 písm. c), § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, z náhrady paušálních výdajů zástupce žalované k uvedeným šesti úkonům právní služby po 300 Kč, z náhrady cestovních výdajů zástupce žalované k jednání okresního soudu dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět osobním vozidlem [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], [registrační značka], s kombinovanou spotřebou 7,6 l benzínu Natural 95 oktanů na 100 km, v ceně pohonných hmot dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve výši 37,10 Kč za 1 litr benzínu a náhradě za opotřebení ve výši 4,70 Kč na 1 ujetý km, při ujetí celkem 780 km na cestě v obou směrech, náhrada cestovních výdajů zástupce žalované ve výši 5 865 Kč, z náhrady za promeškaný čas strávený na této cestě v rozsahu 18 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu) a dále z náhrady za 21% DPH z částky 26 515 Kč ve výši 5 569 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu).

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení plně procesně úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů tohoto řízení v částce 22 503 Kč sestávající z náhrady nákladů na právní zastoupení žalované u dvou úkonů právní služby, a to sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, po 3 100 Kč /§ 11 dost. 1 písm. d) a g), § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, z náhrady paušálních výdajů zástupce žalované k uvedeným dvěma úkonům právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), z náhrady cestovních výdajů zástupce žalovaného k jednání odvolacího soudu stejným vozidlem, jako k jednání okresního soudu, při stejných nákladech v částce 5 865 Kč a z náhrady ztráty času na této cestě v rozsahu 18 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu), dále z náhrady za 21% DPH z částky 14 465 Kč ve výši 3 038 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu) a z náhrady za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč.

21. K výši odvolacím soudem přiznané odměny náhrady za právní zastoupení procesně zcela úspěšné žalované odvolací soud uvádí, že podle ust. § 151 odst. 2 věty první část před středníkem o. s. ř. je soudu uloženo určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním přepisem, a to s výjimkou případů, kdy aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu odůvodňují okolnosti případu. Paušální sazby odměny za zastupování advokátem v jednom stupni byly stanoveny v tzv. přísudkové vyhlášce č. 484/2000 Sb., která byla zrušena ke dni 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12. I když se původně právní praxe, zejména na základě rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, přikláněla k názoru, že při neexistenci zákonné úpravy paušálních sazeb odměny advokáta v jednom stupni řízení je namístě aplikovat advokátní tarif a odměnu advokáta stanovit součtem odměn za jednotlivé v řízení provedené úkony právní služby, z aktuální judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15), jakož i ze samotné judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 9. 2014 ve věci sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, usnesení ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. 21 Cdo 222/2014 a ze dne 30. 8. 2016 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1025/2016), však plyne, že v takovém případě je soud povinen stanovit výši nákladů za zastupování na základě své volné, nikoliv však libovolné úvahy ve smyslu ust. § 136 o. s. ř. V podmínkách projednávané věci odvolací soud volnou úvahou dospěl k závěru stanovit výši odměny za právní zastoupení žalované podle sazeb za úkon právní služby uvedených v advokátním tarifu, jehož aplikaci v této věci oba účastníci v souladu se shora popsaným názorovým vývojem na otázku náhrady nákladů za právní zastoupení a datum zahájení řízení legitimně očekávali, jak ostatně vyplývá ze způsobu, jakým účastníci náhradu za své advokátní zastoupení v řízení účtovali. Takto stanovená náhrada pak dle odvolacího soudu neodporuje pojetí spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky také z hlediska náročnosti právního zastoupení žalované v této věci.

22. Odvolací soud současně v projednávané věci ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. neshledal takové okolnosti případu ani poměry účastníků, pro které by procesně úspěšné žalované zcela či zčásti právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.

Poučení