15 Co 84/2024 - 1730

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: [tituly před jménem]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0]. [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [tituly před jménem]. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0]. [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 2. 2024, č. j. 4 C 143/2018-1686 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. – III. ve výrocích o přikázání věcí ze společného jmění do výlučného vlastnictví potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci IV. ve výroku o vypořádacím podílu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání částku 1 498 221,25 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice náklady řízení v částce 17 408,21 Kč na účet Okresního soudu v Pelhřimově do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále v rozsahu 25 % dle samostatného usnesení Okresního soudu v Pelhřimově.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice náklady řízení v částce 34 816,41 Kč na účet Okresního soudu v Pelhřimově do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále v rozsahu 50 % dle samostatného usnesení Okresního soudu v Pelhřimově.

Odůvodnění

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně sedací soupravu, televizor, matraci do ložnice, stůl a skříň pod akváriem, pračku, myčku, ledničku, kuchyňský stůl, předsíňovou stěnu a zůstatek na účtu u [právnická osoba]. č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal 2 skříně, rozkládací lavici, mixer, kávovar, televizor, kuchyňské židle, lavice, válendy, stůj a židle, čerpadlo, prodlužovací kabel, křovinořez, motorovou pilu, olejovou lampu, manželskou postel a matraci, sedací pytle, osobní automobil Nissan SPZ [SPZ] a zůstatek na účtu u [právnická osoba]. č. [č. účtu]. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal také pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. ev. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], vše v k. ú. [adresa], zapsané na LV č. [hodnota]. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání částku 1 623 471 Kč, a to částku 623 471 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku, a částku 1 000 000 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že oba účastníci jsou povinni zaplatit státu náklady řízení, žalovaný ve výši 38 816,42 Kč a 50 % znalečného, jak bude vyúčtováno v samostatném usnesení, žalovaná pak 17 408,21 Kč a 25 % znalečného, jak bude vyúčtováno v samostatném usnesení, s tím, že zbývající náklady nese stát.

2. Rozhodoval ve věci již podruhé, když rozsudkem ze 16. 7. 2020 rozdělil movité věci a zůstatky na účtech stejným způsobem jako shora. U ceny vozidla vycházel z posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno], který jí určil ve výši 50 000 Kč. U shora uvedené nemovitosti dovodil, že patří do výlučného vlastnictví žalovaného, takže ve vztahu k ní vypořádal pouze vnosy ze SJM na získání tohoto majetku ve výši 181 000 Kč. Nemovitost byla posudkem [tituly před jménem] [Anonymizováno] oceněna na 950 000 Kč. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek zrušen usnesením krajského soudu z 21. 12. 2020 a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s převzetím posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno] jako objektivního podkladu pro skutkový závěr o ceně vozidla. Za nepřezkoumatelný označil i posudek [tituly před jménem] [Anonymizováno] o ceně nemovitosti 950 000 Kč. Přijal právní závěr, že na zaplacení kupní ceny za nemovitost musely být použity částečně i prostředky společné, v důsledku toho jde o majetek, který se stal součástí společného jmění. I vzhledem k tomu je nutno zabývat se prostředky, které dle tvrzení žalovaného byly použity na kupní cenu nemovitosti (750 000 Kč z prodeje bytu v jeho výlučném vlastnictví, dary od rodičů 100 000 Kč a od bratra 150 000 Kč a vrácením půjčky od [tituly před jménem] [Anonymizováno] 150 000 Kč). Soud I. stupně v dalším průběhu řízení nechal vypracovat dodatek posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno], znalec však fakticky setrval na svém ocenění. V rámci smírného řešení žalobkyně souhlasila s cenou nemovitosti 1 300 000 Kč, mezi účastníky však nakonec nedošlo k dohodě o vypořádací částce. Soud I. stupně proto vzhledem k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 nechal vypracovat nový znalecký posudek o obvyklé ceně věci dle jejího stavu v době rozhodování soudu. Znalec [tituly před jménem] [Anonymizováno] posudkem z 2. 10. 2023 určil obvyklou cenu na 3 300 000 Kč, když pro porovnání využil znalec celkem 5 vzorků srovnatelných nemovitostí. Písemně se vyjádřil k námitkám žalovaného, když uvedl, že nemovitost byla pořízena počátkem roku 2009 za 1,15 milionu Kč a vzhledem k provedeným investicím, k obecnému nárůstu cen na realitním trhu a k probíhající inflaci je uvedená cena zcela odpovídající. Při výslechu znalec rovněž setrval na svých závěrech a vyjádřil se k jednotlivým námitkám. Soud I. stupně pak k tvrzení žalobkyně ustanovil znalce ke zkoumání pravosti smlouvy o půjčce mezi žalovaným a [tituly před jménem] [Anonymizováno] datované 12. 8. 1998. Znalec v posudku dospěl k závěru, že žádný podpis ani žádný zápis ručně psaného typu neobsahují znaky typické pro dlouhodobé působení psací pasty na olejové bázi s papírem. Na základě dalších srovnávacích listin byl zpracován dodatek k tomuto posudku, v němž znalec uzavřel, že je krajně nepravděpodobné, aby sporná listina byla vyhotovena na shodném papíru jako jiné nesporné listiny předložené žalovaným 30. 9. 2019, a současně aby byla vyhotovena na shodném tiskovém zařízení, ale ve srovnatelné kvalitě technického opotřebení.

3. Soud I. stupně pak opětovně přistoupil k vypořádání předmětu řízení, zejména vzhledem k § 741 o. z. Movité věci byly znovu rozděleny tak, jak účastníci shodně uvedli a mají je v držení, když proti původnímu ocenění těchto věcí nebylo námitek. Shoda mezi účastníky byla i ohledně obou účtů. Za vyjasněnou otázku lze považovat i cenu auta, u které shodným tvrzením účastníci dospěli k ceně 97 000 Kč. Pokud žalobkyně požadovala disparitu podílů, odvolací soud poukázal na důkazní břemeno na její straně v této otázce. K žádnému skutkovému posunu v dalším řízení nedošlo, takže okresní soud znovu vychází z toho, že podíly u manželů jsou stejné. Pokud jde o charakter rekreačního zařízení, jelikož na jeho koupi musely být použity i prostředky společné, musí nemovitost patřit do SJM. Protože v nemovitosti bydlí žalovaný, žalobkyně o ní nemá zájem, lze ji přikázat do výlučného vlastnictví žalovaného. Spornými mezi účastníky pak zůstávají půjčky a vnosy. Žalovaný v roce 2001 prodal bytovou jednotku v jeho výlučném vlastnictví za 750 000 Kč, která dle jeho tvrzení byla použita na koupi nemovitosti, spolu s vrácenou půjčkou od [tituly před jménem] [Anonymizováno] 150 000 Kč, darem od bratra 150 000 Kč a darem od rodičů 100 000 Kč. U částky 750 000 Kč je prokázáno, že 300 000 Kč bylo uloženo na v té době jediný společný účet účastníků. K tomu odvolací soud uvedl, že dle výpisu z účtu se tato částka evidentně smísila se společnými prostředky, a tato masa byla pro další léta užita k běžnému provozu rodiny. Pokud pak žalovaný nechal v hotovosti 60 000 Kč, těžko dojít k jinému závěru, než že i tato částka byla smísena se společnými prostředky a nejednalo se o nějaký režim půjčky od žalovaného v rodině s tím, že by se po 8 letech měla vracet. Dále z částky za prodej bytové jednotky byla v říjnu 2001 založena 4 stavební spoření s vklady po 96 000 Kč na oba účastníky a jejich 2 nezl. děti. Pokud žalovaný tvrdí, že po zrušení těchto spoření v roce 2008 byly vyplacené prostředky použity na kupní cenu nemovitosti, se shodnou vůlí žalobkyně je možné započítat prostředky na stavební spoření u žalovaného jako vnos. Žalobkyně však popírá, že by stavební spoření pro ni nebo pro děti mělo být vráceno do vlastnictví žalovaného. Již samotný název tohoto spoření určuje, na co mělo být určeno. Vzhledem k tomu prostředky z dalších 3 stavebních spoření nemohl okresní soud započítat do vnosu žalovaného, když nebyla prokázána dohoda, že by prostředky měly být zapůjčeny do rodinných prostředků a poté vráceny do výlučného vlastnictví žalovaného. Jelikož Nejvyšší soud učinil v rozhodnutí pod sp. zn. 23 Cdo 1205/2019 právní závěr, že při vypořádání SJM se vychází z obvyklé ceny věci v jejím stavu v době rozhodování soudu (až na specifické případy a s přihlédnutím i individuálním okolnostem), tato změna znamená, že obvyklá cena nemovitosti nebyla stanovena ke dni zaniklého SJM, ale ke stavu v době oceňování. Proto je namístě vycházet z částky 3 300 000 Kč stanovené ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno]. V daném případě nejsou dány žádné mimořádné okolnosti k ocenění nemovitosti k jinému datu. Dalším tvrzeným vnosem žalovaného má být vrácení půjčky ve výši 150 000 Kč, poskytnuté žalovaným [tituly před jménem] [Anonymizováno] v roce 1998 na základě písemné smlouvy. Částka 100 000 Kč měla být žalovanému vrácena převodem na účet 1. 4. 2009, 50 000 Kč pak v hotovosti 7. 4. 2009, tedy před koupí chaty. Jak žalovaný, tak svědek [tituly před jménem] [Anonymizováno] potvrdili, že peníze byly půjčeny a vráceny na základě písemné smlouvy o půjčce. Závěrem znaleckého posudku je však vyvráceno, že smlouva byla vyhotovena a podepsána v roce 1998. Ani časová souvislost mezi půjčením a vrácením příliš nesouvisí. Proto okresní soud uvedenou částku jako vnos neuznal. Dalším tvrzeným vnosem byl dar od bratra 150 000 Kč, kterému měl dát před převodem chaty na vyrovnání. Dle tvrzení žalovaného mu bratr měl zaslat 2x 150 000 Kč, a to jednou jako vyrovnání vzhledem k daru chaty od rodičů a pak jako vrácení půjčky, když bratr ho požádal o 150 000 Kč na auto kupované v roce 2010. Dle tvrzení žalobkyně se jednalo o vrácení půjčky 150 000 Kč právě na koupi nemovitosti. Ve věci byl předložen pouze jeden finanční převod, a to na částku 151 800 Kč s textem „Brácho díky!“. Z pohledu toho, že jedny peníze byly převedeny na účet, druhé dány v hotovosti, že bratr v roce 2009 převádí peníze, rok na to je znovu půjčuje a pak jsou zase vráceny, lze dospět k závěru, že bratr žalovaného půjčil 150 000 Kč v roce 2009, tedy před koupí chaty. Tato půjčka mu potom byla v roce 2010 vrácena, když z bankovního příkazu logicky lze dojít k závěru, že se jednalo právě o vrácení půjčky. Pokud žalovaný tvrdí, že tímto převodem půjčoval bratrovi, který mu půjčku vrátil při koupi vozidla (kupováno za 269 000 Kč, před jeho koupí vybral žalovaný hotovost 200 000 Kč), zbývající částka 69 000 Kč mohla být i z jiných zdrojů než z tvrzených prostředků od bratra. Proto okresní soud neuvěřil ani tvrzení ohledně daru 150 000 Kč ze strany bratra. Pokud jde o 100 000 Kč jako dar od rodičů žalovaného, výpověď matky žalovaného toto tvrzení potvrzuje, nicméně žalobkyně s tím nesouhlasí. Je pravda, že rodiče žalovaného darovali chatu bratru žalovaného, s tím, že dle žalovaného byla chata i peníze dary výhradně jim, nikoliv jejich ženám, jeví se logičtější tvrzení, že chata byla darována bratru žalovaného, a byt byl přislíben synovi účastníků, k čemuž nakonec nedošlo. Pokud by se mělo uvažovat o daru, jednalo by se o dar pro oba, neboť v té době manželství účastníků bylo ještě funkční. Vzhledem k odlišné právní kvalifikaci vyvstala potřeba tvrzených vnosů do nemovitostí po zániku SJM. Žalovaný předložil soupis investic, dle kterého pořídil materiál za 200 302 Kč. Znalec k tomu uvedl, že ne každá investice může zvýšit obvyklou cenu nemovitosti. Za investice, jež by na její hodnotu mohly mít vliv, lze považovat oddělení horní místnosti od spodní, zateplení stropu, postavení skladu nářadí a pořízení vodárny. Ostatní větší položky – kuchyňská linka, zahradní krb, přímotopy – vliv na zhodnocení nemovitosti nemají. I s ohledem na to pokládá okresní soud za spravedlivé započíst žalovanému jako vnosy částky vynaložené na sklad 29 315 Kč, na vodárnu 5 014 Kč a oddělení a zateplení místnosti 16 027 Kč. Na základě tohoto vyhodnocení a rozdělení věcí mezi účastníky vychází vypořádací podíl, který má žalovaný zaplatit žalobkyni, na částku 1 623 471 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, který nesouhlasí s výší vypořádacího podílu a namítá nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. V prvé řadě poukazuje na to, že při jednání 6. 4. 2023 učinili účastníci nespornou skutečností cenu nemovitosti 1 300 000 Kč, když toto prohlášení nebylo podmíněno žádnými podmínkami. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3787/2020 tak nebylo třeba zadávat nový znalecký posudek. Pokud k němu soud I. stupně přistoupil, žalovaný rozporuje jeho zadání. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení upozorňuje na to, že věci by se měly oceňovat podle jejich stavu ke dni zániku SJM. Z toho lze dovodit, že odvolací soud respektuje vnosy žalovaného do nemovitosti po rozvodu manželství a přichýlil se ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 k tomu, že lze oceňovat majetek i ve stavu v době zániku SJM za situace, kdy se jedna strana zasloužila o změnu hodnoty tohoto majetku. Okresní soud tak bez jakéhokoliv odůvodnění změnil svůj pohled na tuto záležitost, včetně nerespektování závěrů odvolacího soudu. Bylo v řízení doloženo, že nemovitost doznala po rozvodu manželství zásadních změn, když v přízemí byl vybudován byt 2+kk doplněný o zateplení a nahoře 2 samostatné ložnice, se zabudováním topení, na okolním pozemku příjezdová cesta, sklep, zahrada či vinohrad. Dále žalovaný namítá, že znalecký posudek [tituly před jménem] [Anonymizováno] byl zpracován v rozporu s příslušnými normami. Znalec porušil § 2 odst. 2, 5 zákona č. 151/1997 Sb. a § 1 odst. 1 vyhlášky č. 441/2013 Sb., když do porovnání zařadil nemovitost, která byla prodána během mimořádných okolností (v roce 2021 během epidemie covidu), a k porovnání také zařadil malé zahradní chaty s okolním pozemkem, čímž porušil kritérium stejnosti či obdobnosti. Přes tyto námitky žalovaného a přes to, že obvyklá cena stanovená [tituly před jménem] [Anonymizováno] je více než trojnásobná, než stanovil znalec [tituly před jménem] [Anonymizováno] v roce 2022, soud I. stupně odmítl návrh na revizní posudek. Takový nárůst ceny je však nereálný. Buď byl posudek [tituly před jménem] [Anonymizováno] vypracován špatně, nebo důsledkem je změna termínu, ke kterému byl posuzován stavební stav nemovitosti. Žalovaný pak nesouhlasí ani s posouzením svých vnosů na kupní cenu nemovitosti. Okresní soud přehodnotil svůj náhled na dar od rodičů ve výši 100 000 Kč bez jakéhokoliv dalšího zkoumání či nových důkazů. Přitom žalovaný i jeho matka shodně tvrdí, že pouze žalovanému byla uvedená částka darována na zakoupení nemovitosti. Byla zaslána jeho rodiči krátce před zakoupením nemovitosti a je doložena výpisem z účtu. Žalobkyně ve sdělení soudu z 9. 5. 2023 sama uvádí, že uznává 100 000 Kč od rodičů žalovaného jako jeho vnos do nemovitosti. Soud I. stupně pak do vyrovnání mezi žalovaným a jeho bratrem neoprávněně zahrnul jinou finanční transakci. Bratr v roce 2010 kupoval automobil a požádal ho o půjčku 150 000 Kč, která mu byla z rodinných financí poskytnuta (k tomuto žalovaný doložil kupní smlouvu bratra na automobil, který byl zakoupen v časové návaznosti na odeslání půjčky). K půjčce přidal 1 800 Kč, které žalovanému bratr půjčil krátce před tím v obchodě. Proto byla na bankovním příkazu poznámka „Brácho díky!“. Bratr mu peníze vracel v hotovosti, když žalovaný kupoval vozidlo Nissan, na jehož kupní cenu vybral hotovost pouze 200 000 Kč, neboť zbylých 69 000 Kč dofinancoval z vrácených peněz od bratra a dále za ně uhradil související výdaje s vozidlem. Pokud pak soud I. stupně nezohlednil finanční prostředky uložené na stavebním spoření žalobkyně a dětí, poukazuje žalovaný na e-mailovou zprávu žalobkyně z 3. 4. 2015, kde potvrzuje, že na zakoupení nemovitosti byla použity výhradní finanční prostředky žalovaného před tím uložené na stavebních spořeních členů rodiny, a to ve výši 500 000 – 550 000 Kč. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že jako vnos nezapočetl jeho výlučné finanční prostředky za prodej bytu uložené na běžném účtu. Pokud jde o vrácení půjčky 150 000 Kč [tituly před jménem] [Anonymizováno], bylo doloženo svědectvím žalovaného [tituly před jménem] [Anonymizováno], že před zakoupením nemovitosti byla na účet žalovaného zaslána částka 100 000 Kč z účtu [titul před jménem; anonymizováno] a 50 000 Kč vložena v hotovosti (jak to dokládá výpis z účtu). Pokud soud I. stupně zadal znalecký posudek na zkoumání pravosti smlouvy o půjčce, žalovaný ani [titul před jménem; anonymizováno] nikdy netvrdili, že byla sepsána a podepsána v roce 1998, [tituly před jménem] [Anonymizováno] k tomu vypovídal, že si nevzpomíná na přesný termín podpisu listiny, přičemž žalovaný takovou přímou otázku nikdy nedostal. Zkoumání stáří listiny bylo tedy zadáno na základě neopodstatněné domněnky žalobkyně. Okresní soud nevzal v úvahu, že dle § 1757 o. z. je možné smlouvu uzavřenou ústně potvrdit později v písemné formě. Jestliže soud I. stupně dovozuje, že žalobkyně je věrohodnější, je to v rozporu s reálnou situací. Žalobkyně měnila své tvrzení ohledně 100 000 Kč poskytnutých rodičům žalobkyně (a to po svědecké výpovědi jejího otce), nijak nedoložila své tvrzení, že část peněz z prodeje bytu žalovaného byla vložena na stavební spoření dětí za účelem jejich použití na studia dětí, v rozporu s obsahem jejího e-mailu z 3. 4. 2015 později tvrdila, že prostředky uložené na stavební spoření žalovaný daroval členům rodiny v roce 2001. Pokud soud I. stupně přičítá žalobkyni na věrohodnosti, že byla ochotna slevit ze svých stanovisek ohledně smíru, na rozdíl od žalovaného, byla to žalobkyně, kdo kompromisní návrh žalovaného neakceptovala. Konečně žalovaný namítá, že nemohl reagovat na zásadní změnu způsobu ocenění nemovitosti žádostí o valorizaci svých vnosů do nemovitosti (prokazatelně vynaložené po rozvodu manželství z jeho výlučných prostředků), s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 a 22 Cdo 1765/2022. V tomto smyslu žalovaný žádal změnu rozsudku soudu I. stupně ohledně vypořádacího podílu, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, přičemž v návaznosti na to nesouhlasí se svou povinností platit státu náklady za znalecké posudky [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [Anonymizováno].

5. Proti rozsudku podala včas odvolání také žalobkyně, která nesouhlasí se všemi výroky o nákladech řízení. Namítá, že soudem uváděný princip, že v těchto typech řízení se náhrada nákladů nepřiznává, je soudní judikaturou již dlouhodobě překonán. Ústavní soud už pod sp. zn. I. ÚS 1441/11 konstatoval, že i řízení o vypořádání SJM je řízením sporným, kde je nutno posuzovat míru úspěchu toho kterého účastníka. K tomu Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3331/2014 rozvedl, že při stanovení rozsahu úspěchu je nutno vycházet z předmětu vypořádání a z toho, v jakém rozsahu se svým požadavkem účastník uspěl. Pokud bylo v mezidobí vydáno několik rozhodnutí, které se spíše přiklánějí k nepřiznání náhrady nákladů z důvodu charakteru řízení tzv. iudicium duplex, pak je nutno poukázat na řadu dalších, kde se zdůrazňuje, že je třeba důkladně posoudit zvláštní okolnosti případu (sp. zn. IV. ÚS 2612/12, I. ÚS 1373/21, IV. ÚS 1216/21 a III. ÚS 3188/22). Na rozdíl od žalobkyně, která se domáhala vypořádání věcí, které spadají do podstaty SJM, žalovaný od počátku svá tvrzení měnil, byl zásadně proti tomu, aby nejhodnotnější věc, nemovitost v [Anonymizováno], byla zahrnuta do vypořádání. Dále ztěžoval řízení tím, že jeho tvrzení musela být vyvracena znaleckými posudky, a v závěru neprojevil větší vůli k uzavření dohody. Proto je zjevně nespravedlivé omezit otázku nákladů na konstatování, že jde o řízení iudicium duplex. Žalobkyně byla se svým návrhem úspěšná v naprosté většině a dostala vysokou vypořádací částku. Proto žádala změnu napadených výroků tak, aby náhrada nákladů byla uložena žalovanému jak ve vztahu k žalobkyni, tak ve vztahu k státu.

6. Ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla žalobkyně potvrzení rozsudku okresního soudu ve výrocích ve věci samé, neboť je založen na úplně zjištěném skutkovém stavu, a byť v nepodstatných skutečnostech jsou v něm uvedeny nepřesnosti, jeho právní hodnocení plně odpovídá rozhodovací praxi. Pokud žalobkyně přistoupila v průběhu řízení na hodnotu nemovitosti 1 300 000 Kč, bylo to pouze pro účely uzavření dohody o vypořádání. Jelikož žalovaný nechtěl vyplatit vypořádací podíl vycházející z této ceny s přihlédnutím k právnímu názoru soudu na jednotlivé vnosy, k dohodě nedošlo. Proto žalobkyně v souladu se svými procesními právy navrhla vypracování znaleckého posudku na stanovení hodnoty chaty. I když bylo zrušovací usnesení odvolacího soudu vydáno před rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž byl vysloven závěr, že spravedlivější je stanovení ceny majetku ke dni rozhodování soudu, je tímto právním názorem soud I. stupně vázán. Pokud pak jde o námitky vůči posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno], ten se s nimi vypořádal již v řízení před soudem I. stupně. Ohledně vnosů žalobkyně už před okresním soudem opakovaně poukazovala na tendenční tvrzení žalovaného, která si navzájem odporují, což nakonec vyústilo k tomu, že soud I. stupně vyhodnotil žalovaného jako nevěrohodného. Třeba v případě smlouvy o půjčce se podařilo prokázat, že žalovaný svá tvrzení prokazuje nepravdivou listinou. Pokud žalovaný poukazuje na předžalobní e-mailovou korespondenci, v žádném případě z ní nevyplývá, že žalobkyně uznala vnosy 500 000 – 550 000 Kč, to je pouze zmíněno v rámci dalších úvah.

7. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k následujícím závěrům.

8. V obecné rovině lze konstatovat, že po zrušujícím usnesení krajského soudu z 21. 12. 2020 soud I. stupně v dalším průběhu řízení respektoval pokyny odvolacího soudu v procesní i skutkové rovině. Provedl opětovně výslechy některých svědků, a tam, kde zůstaly skutkové pochybnosti, nařídil nové znalecké dokazování, a také vedl účastníky k uzavření dohody o předmětu sporu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí pak naplňuje požadavky plynoucí z § 157 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud se v něm postupně vypořádává se všemi stěžejními otázkami. Je zřejmé, jakými úvahami se řídí při hodnocení důkazů. Je jasné také jeho právní východisko. Přijaté skutkové i právní závěry (až na několik málo níže uvedených výjimek) jsou odpovídající zjištěnému stavu věci, takže pokud nebude něco dalšího uvedeno, odvolací soud se s nimi ztotožňuje jako se správnými a odkazuje na ně.

9. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3787/2020 je doslova uvedeno, že „shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jeho základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci“ (jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1478/2002), dále je zde citován nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 386/12, dle něhož „jedná se o oprávnění, nikoliv o povinnost soudu, který i toto tvrzení může učinit předmětem dokazování“, přičemž vadou v daném případě bylo to, že obecný soud nevzal v potaz shodné tvrzení účastníků a současně se s jeho odmítnutím přesvědčivě nevypořádal. Odborná literatura ve shodě s tím rovněž uvádí, že „soud může při vytváření svých skutkových závěrů vyjít z těchto shodných tvrzení účastníků a neprovádět k dotčené skutečnosti dokazování. Jestliže však z obsahu spisu vyplývají o těchto shodných tvrzeních pochybnosti, provede soud k oné rozhodné skutečnosti dokazování. … jestliže účastníci uvedou shodná tvrzení o rozhodné skutečnosti, neznamená to, že by později v průběhu řízení nemohli své tvrzení změnit“, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3251/2006 (Občanský soudní řád, 2. vydání 2023, C. H. Beck, komentář k § 120).

10. Se žalovaným lze jistě souhlasit v tom, že shodné prohlášení účastníků o ceně nemovitosti 1 300 000 Kč u jednání 6. 4. 2023 je shodným skutkovým tvrzením účastníků ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. Mylný je však již právní názor žalovaného, že účastník toto své tvrzení nemůže měnit nebo dokonce že soud je tímto shodným tvrzením vázán a je povinen dle něho rozhodnout. To přece vyvrací i rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které sám žalovaný poukazuje. Nejde o „naše prohlášení“, jimiž by účastníci byli vázáni (jako třeba při podpisu smíru), ale o individuální skutkové tvrzení každého z účastníků k rozhodné okolnosti, u které je mezi nimi shoda. A takové tvrzení žalobkyně v podání z 26. 6. 2023 změnila, paradoxně právě s odkazem na uvedené usnesení (jehož se nyní dovolává žalovaný). Učinila tak naprosto logicky v návaznosti na to, že mezi účastníky ani na základě tohoto shodného tvrzení nedošlo ke smíru či k mimosoudní dohodě o předmětu sporu. Nepochybně touto optikou nahlížel na tuto dílčí otázku i soud I. stupně (byť to takto výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí), neboť poté přistoupil k novému znaleckému dokazování ohledně ceny nemovitosti, k čemuž ustanovil znalce nového.

11. Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Jak k tomuto uvádí odborná literatura (viz např. Občanský soudní řád, 3. vydání 2023, C. H. Beck), odchýlit se od závazného právního názoru odvolacího soudu může soud I. stupně kromě jiného i tehdy, jestliže v mezidobí do jeho nového rozhodnutí o věci dojde ke změně relevantní judikatury vyšších soudů řešící příslušnou rozhodnou otázku, jíž se právní názor odvolacího soudu týkal, přičemž toto odchýlení musí soud I. stupně náležitým způsobem zdůvodnit.

12. Z tohoto hlediska soud I. stupně procesně nepochybil ani při způsobu stanovení hodnoty nemovitosti. Odvolací argumentace k tomuto je naprosto nepodložená. Pokud odvolací soud v usnesení z 21. 12. 2020 vyslovil, že „dle dosavadní, dlouhodobé ustálené soudní praxe se při vypořádání společného jmění věci oceňují podle jejich stavu ke dni zániku SJM“, už z odkazu na dlouhodobou judikaturu je zřejmé, že tím nemínil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019. Přece právě ten přináší zcela zásadní změnu v uvedeném právním názoru. Je současně nepředstavitelné, pokud by z něho odvolací soud vycházel, že by bez odkazu na něj tuto otázku nijak nerozebral, a navíc rovnou poukázal pouze na výjimku z principu, který byl tímto judikaturním rozhodnutím přijat. Jinými slovy odvolací soud se ve zmíněném zrušovacím usnesení k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 nevyjadřoval, protože neměl vědomost o jeho existenci. Je proto zcela nepodloženou spekulací, že by odvolací soud s poukazem na to, že věci se mají ocenit dle jejich stavu ke dni zániku SJM, „respektoval moje nemalé vnosy do nemovitosti po rozvodu manželství a přichýlil se“ k výjimce vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 (jak tvrdí žalovaný v odvolání). Současně je nutno odmítnout i tvrzení, že okresní soud „bez jakéhokoliv odůvodnění najednou změnil svůj pohled na tuto záležitost“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přece zcela jasné, že ke změně právního názoru (shodného ze strany soudů obou stupňů) přistoupil na základě výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž se cítil vázán, procesně správně z hlediska zákonného úkolu Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu. Současně vysvětlil, v čem spočívá změna právního názoru – ocenění věcí ve stavu v době rozhodování soudu, a také vyhodnotil (byť stručně), že daná věc není specifickým případem pro určení hodnoty věci dle jejího stavu k jinému okamžiku.

13. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 uvedl, že „základním smyslem vypořádání společného jmění je spravedlivé a zásadně rovné rozdělení součástí tvořících společné jmění. Tomuto principu nejlépe odpovídá pravidlo, že při zjištění ceny věci tvořící vypořádávané SJM je třeba zásadně vycházet z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM (tedy ke stejnému okamžiku), a to právě z tohoto důvodu, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání SJM oba manželé, kteří by zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či nezhodnocení věci… lze tedy uzavřít, že vypořádává-li soud SJM zaniklé na základě příslušných ustanovení o. z., je třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM. … Uvedené závěry činí Nejvyšší soud s vědomím, že ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním okolnostem může požadavku spravedlivého řešení více odpovídat potřeba zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku SJM. Tak tomu bude například v situaci, kdy dojde ke zhoršení stavu věci, který je přičitatelný tomu z manželů, kterému bude věc přikázána“.

14. Princip z toho plynoucí je jednoznačný – věci, jež jsou předmětem vypořádání SJM, se musí ocenit nejenom dle cen v době rozhodování soudu, ale i dle jejich stavu v době rozhodování soudu. Jiné právní východisko je výjimečné, pokud jsou k tomu dány mimořádné okolnosti konkrétního případu. Pokud Nejvyšší soud hovoří o tom, že je to třeba situace, kdy dojde ke zhoršení stavu věci v důsledku jednání jednoho z manželů, obdobně si lze přestavit, že k výjimce by bylo možné přistoupit, pokud by třeba naopak došlo po zániku SJM k zásadnímu zhodnocení předmětné věci v důsledku investic pouze jednoho z manželů. Žalovaný sice v odvolání hovoří o podstatných změnách nemovitosti, tyto změny jsou však především změnou funkčního uspořádání chaty, přičemž sám žalovaný vyčísluje veškeré investice na 200 000 Kč. Z jejich specifikace v podání žalovaného z 1. 2. 2024 je navíc zřejmé, že část toho představuje náklady na vybavení chaty. I při srovnání celé žalovaným uplatněné částky jako vnosu do nemovitosti proti její ceně zjištěné znaleckým posudkem [tituly před jménem] [Anonymizováno] je vcelku jednoznačné, že z pohledu nemovitosti jako takové nemohlo jít o natolik zásadní investici ze strany žalovaného, jež by dávala relevantní důvod k určení ceny nemovitosti ke dni zániku SJM. Také v tomto směru byl tudíž postup soudu I. stupně při zadání znaleckého posudku správný.

15. V návaznosti na to neobstojí ani několik věcných námitek žalovaného, jimiž zpochybňuje skutkový závěr soudu I. stupně o ceně nemovitosti 3,3 milionu Kč. V prvé řadě je nutno uvést, že podkladem k tomuto nemůže být posudek [tituly před jménem] [Anonymizováno], ani po zpracování dodatku k němu, již z důvodu, že oceňuje nemovitost ve stavu ke dni zániku SJM, tedy k 8. 10. 2015. Není tak nutno se blíže věnovat jeho obsahové stránce. Pouze ve vztahu k odvolání podotýká odvolací soud, že není zřejmé, z čeho dovozuje žalovaný, že znalec [tituly před jménem] [Anonymizováno] svůj postup obhájil i při ústním podání posudku. Dodatek jeho posudku, jistě v reakci na výhrady odvolacího soudu, sice ke stanovení ceny užil již srovnávací metodu. Tento postup však není zcela přezkoumatelný, protože obsahuje pouze stručný popis srovnávaných objektů a ani za použití tabulky s koeficienty v příloze dodatku posudku nelze přezkoumat, nakolik tyto objekty byly srovnatelné a nakolik jsou tak odpovídající stanovené parametry jednotlivých koeficientů u jednotlivých objektů, přičemž ke srovnání pak používá konečné ceny, nikoli upravené jednotkové ceny. A ani z výslechu [tituly před jménem] [Anonymizováno] není možné dovodit věcně podložený, reálně existující a současně logický důvod, proč by nemovitost – byť ve stavu k roku 2015 – měla mít v současnosti nižší hodnotu než při koupi v roce 2009. I ve světle úvah a pokynů odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení (viz bod 14. jeho odůvodnění, zejména věta poslední) soud I. stupně v situaci, kdy zadával znalecký posudek k ocenění nemovitosti v jejím současném stavu, logicky přistoupil k ustanovení znalce nového.

16. Pokud jde o samotný obsah posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno], vůči jehož závěrům směřují také odvolací námitky, lze v prvé řadě uvést, že soud I. stupně mu věnoval snad největší pozornost. Na dvou místech svého rozhodnutí (v bodě 12. a pak v bodě 14.) podrobně rozebírá jak průběh této části dokazování, tak hodnotí správnost postupu znalce a jeho konečného závěru, a to i ve vztahu k námitkám žalovaného. Toto posouzení je podrobné a přesné, vypořádává se se všemi důležitými aspekty dané problematiky, takže z hlediska principů plynoucích z § 132 o. s. ř. se jeví správným vyhodnocení tohoto posudku jako objektivního. Znalec se k doslova detailnímu rozboru svého posudku ze strany žalovaného v jeho námitkách písemně vyjádřil, jak konstatuje již soud I. stupně, a to způsobem, který se přesvědčivě vypořádává se vším, co je v argumentaci žalovaného relevantní. Znalec byl následně ještě také vyslechnut, v rámci čehož opětovně vysvětlil svůj postup, kvalitu a charakter srovnávaných objektů, faktory mající či nemající vliv na hodnotu nemovitosti. Právě tímto způsobem se musí určovat v soudním řízení cena nemovitosti, nikoliv na základě novinových článků, na které žalovaný v odvolání odkazuje. Je absurdní jeho úvaha, že rozdíl mezi cenou nemovitostí dle posudků [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [Anonymizováno] ve výši přes 2 000 000 Kč by měl být jeho vnos za zhodnocení nemovitosti od zániku SJM do současnosti, když sám výši této investice vyčísluje na 200 000 Kč. A to nemluvě o tom, že posudek [tituly před jménem] [Anonymizováno] nemohl být dostatečně věrohodným skutkovým podkladem pro určení ceny nemovitosti ani při jejím ocenění ve stavu ke dni zániku SJM, že oba znalci postupovali při svých výpočtech odlišně a že na uvedený rozdíl mají vliv i další faktory. Je tak třeba věnovat pozornost nikoliv tomu, jaký je rozdíl v hodnotě nemovitosti dle posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [Anonymizováno], ale zda konečný závěr [tituly před jménem] [Anonymizováno] v tomto směru je podložený, přesvědčivý a správný.

17. Právní úprava jak v § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., tak v § 1a odst. 1 vyhlášky č. 441/2013 Sb. hovoří o tom, že obvyklou cenou se rozumí ta, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku. Již z dikce těchto ustanovení je zřejmé, že při srovnání nemusí jít o zcela totožný charakter nemovitosti, ale může se jednat i o obdobný. Ani z výkladu citovaných ustanovení v odborné literatuře, ani z obsahu dalších ustanovení těchto právních předpisů nelze dovodit, že by u oceňování rekreačního domku nemohly být ke srovnání použity prodeje rekreační chaty nebo zahrádkářské chaty. Jedná se svým účelem jednoznačně o stejný charakter nemovitosti a rozdíly jsou zpravidla jenom v jejich velikosti a umístění. Pokud přitom žalovaný poukazuje na tzv. oceňovací vyhlášku, pouze uvedené faktory jsou důvodem k tomu, že rekreační chalupa či rekreační domek je zařazen v § 13 nyní platné vyhlášky č. 441/2013 Sb., zatímco rekreační chata a zahrádkářská chata jsou v § 14 tohoto předpisu, přestože třeba rekreační domek i rekreační chata jsou velikostně totožné stavby, se zastavěnou plochu nejvýše 80 m. Ani z hlediska konkrétního není důvod vyřazovat ze srovnání zahrádkářské chaty, které jsou v daném případě v blízké rekreační lokalitě, přičemž rozdíly mezi objekty z hlediska kvality, umístění, velikosti apod. jsou zohledněny konkrétními koeficienty, jejichž jednotlivé užití je dále znalcem zdůvodněno. Nejde přitom o zásadní rozdíly ani z hlediska zastavěné plochy, protože třeba první srovnávaný objekt zahradního domku v [Anonymizováno] má zastavěnou plochu 35 m, zatímco třeba třetí srovnávaný objekt rekreační chaty v [Anonymizováno] 49 m. A navíc nelze pominout, že znalec nepoužívá ke srovnání konečné ceny za jednotlivé nemovitosti, ale vychází z upravené jednotkové ceny za m. Ve smyslu § 2 odst. 2 věty druhé zákona č. 151/1997 Sb. se do výše ceny nesmí promítat kromě jiného vlivy mimořádných okolností trhu. Tím mohou být zpravidla důsledky přírodních či jiných kalamit (např. opakované povodně jistě vedou ke snížení poptávky po nemovitostech v záplavových územích). Nelze ovšem souhlasit s tvrzením žalovaného, že cena druhé srovnávané nemovitosti (chata [Anonymizováno]) je zásadně ovlivněna epidemií covidu. Restrikce, na které se žalovaný v této souvislosti odvolává, existovaly v první fázi této epidemie, na jaře 2020 a s krátkým uvolněním v letním období tohoto roku pak na podzim a v zimě 2020 – 2021. Nemovitost však byla prodána v říjnu 2021, kdy již obecné zákazy pohybu osob, včetně cestování na dovolené, spojené s uzavírkami provozoven obchodu a služeb již nebyly. Vedle toho není podpořeno žádným odborným názorem či stanoviskem v odborné literatuře, že by nemovitosti určené k rekreaci byly obecně značně dražší v době covidu proti předchozímu i následnému období (a nutno říct, že se to neprojevilo ani v rámci úřední činnosti posuzování znaleckých posudků na nemovitosti),. Není pak prokázána ani žádná konkrétní skutečnost, jež by svědčila o tom, že cena uvedené srovnávané nemovitosti byla ovlivněna nějakou specifickou mimořádnou okolností. Ostatně k této otázce se vyjadřoval rovněž i soudní znalec, který jednak poukázal na obecně známou skutečnost, že od období covidu došlo k nárůstu cen nemovitostí (a nutno dodat, že nejenom nich, ale i třeba základních služeb, jako je elektřina, plyn, potraviny, nebo cen prakticky veškerých stavebních materiálů). Vedle toho znalec správně konstatoval, že ani v následném období nedošlo k žádnému podstatnějšímu snížení cen nemovitostí. Podle § 1a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 441/2013 Sb. je nutno zahrnout do porovnání nejméně 3 obdobné předměty, takže jednak použití 5 srovnávaných nemovitostí není „nadbytečné“, ale plně souladné se zákonnou úpravou, jednak je vhodné a účelné, protože čím více je srovnatelných objektů, tím objektivnější může být konečný odborný závěr o ceně. Ostatně lze poznamenat, že námitky žalovaného se zde jeví účelové, protože znalec [tituly před jménem] [Anonymizováno] použil ke srovnání dokonce 7 objektů, část z nich také v chatové osadě či s menší výměrou (32 m2 nebo 44 m2) a dokonce 5 ze 7 nemovitostí byly prodány v průběhu roku 2020 (kdy byla žalovaným tvrzená covidová omezení), aniž by cokoliv proti těmto podkladům pro ocenění namítal.

18. Okresní soud se při změně svého právního názoru (k jakému okamžiku je rozhodný stav nemovitosti) zabýval i investicemi žalovaného do nemovitosti od zániku SJM do současnosti. Skutkové podklady, které k tomu měl k dispozici, pokládá i odvolací soud za dostatečné pro konečný právní závěr. Žalovaný v rámci námitek proti posudku [tituly před jménem] [Anonymizováno] přesně specifikoval –druhem i výší – částku 200 302 Kč, kterou vynaložil na nemovitost v uvedeném období (přičemž žalovaná obecně ani konkrétně tyto položky nezpochybňovala). A v návaznosti na hodnocení znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno] k těmto položkám a k úvaze soudu I. stupně, co z nich je relevantní, odvolací soud dodává, že je nutno odlišit náklady na běžnou údržbu objektu a náklady na jeho vybavení a zařízení proti nákladům, které mění (a tudíž zhodnocují) některou z částí tohoto objektu. Z tohoto hlediska lze souhlasit s částkou určenou soudem I. stupně ve výši 50 356 Kč, a to za sklad, vodárnu a stavební úpravy vnitřního prostoru. Není však důvod do vnosu zahrnovat krb, sporák, ohřívač vody, kuchyňskou linku či přímotopy, jež jsou svým charakterem vybavením. Pokud v souvislosti s tímto vnosem a pak také s vnosy na kupní cenu nemovitosti namítá žalovaný nesprávný postup soudu, nelze se s tím ztotožnit. Od ustanovení znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno] věděl, jakým způsobem se nemovitost bude oceňovat. Po doručení znaleckého posudku uplatnil vůči němu námitky, následně také vyčíslil své vnosy za období od zániku SJM. Nejpozději v této době tudíž mohl uplatnit i požadavek na valorizaci vnosů. Nelze tedy v žádném případě dovodit, že by žalovaný neměl k tomu procesní prostor. Není pak zřejmé, proč namítá, že soud I. stupně měl provést valorizaci vnosů s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 a 22 Cdo 1765/2022. Jsou jednoznačně postavena na právním názoru, že k valorizaci toho, co „ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela“ (logicky i obráceně) se zvyšuje jen v případě, že se tak účastníci dohodli. Žalovaný zde však netvrdil a ani netvrdí, že taková dohoda existovala. Navíc se jedná o hmotněprávní nárok, o kterém nerozhoduje soud z úřední povinnosti, ale je nutno ho uplatnit jako jakoukoliv jinou položku v rámci masy SJM (s potřebnou specifikací skutkových tvrzení a konkretizací vnosu).

19. Pokud pak jde o samotné vnosy, je třeba s ohledem na odvolací námitky zopakovat nosní právní úvahu odvolacího soudu vyslovenou ve zrušujícím usnesení z 21. 12. 2020 (bod 17.), že pokud peníze náležející jednomu manželovi byly vynaloženy na běžnou spotřebu, nelze za takový vnos do společného hospodaření požadovat náhradu, když ta přichází v úvahu pouze tehdy, kdy i tyto výlučné prostředky jednoho z manželů byly použity na pořízení konkrétní věci patřící do SJM, za předpokladu, že ke dni zániku SJM věc existuje (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3421/2006). Tímto právním východiskem se soud I. stupně řídil. Nyní již konkrétně posuzoval jednotlivé skutečnosti, jež vyplynuly z dokazování k žalovaným tvrzeným vnosům. Ne ve všech směrech je však možné se s jeho závěry ztotožnit.

20. Uvedený právní princip jednoznačně platí u částky 300 000 Kč vložené tehdy na jediný běžný účet účastníků. Na základě výpisu z něho odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že zatím nelze nalézt kladnou odpověď na transformaci sumy 300 000 Kč do konkrétní věci. Uvedený účet totiž složil evidentně jako provozní, takže z něho průběžně odcházely a na něj přicházely finanční prostředky, jež je nutno považovat za společné. Došlo tak k tomu, co soud I. stupně konstatuje, že 300 000 Kč bylo evidentně smíseno se společnými prostředky během plynutí doby. Jde o závěr správný, protože ani v následném řízení nedošlo ke změně skutkového stavu v tomto směru. Úvaha žalovaného, že jeho výlučné prostředky byly „uložené na účtech rodiny“, je přirozeně v právní rovině nepřijatelná. To platí rovněž pro obdobný náhled u další části finančních prostředků získaných z prodeje bytu žalovaného, uložených na stavební spoření žalobkyně a dvou dětí, jež dle žalovaného „prošly přes společný rodinný účet“. K tomuto se vcelku podrobně vyjadřoval už i odvolací soud v předchozím rozhodnutí a poukázal především na to, že není možné bez dalšího dovozovat, že výplatou prostředků ze stavebního spoření žalobkyně (a také dětí) se prostředky bez dalšího „vrátily“ do vlastnictví žalovaného, na jehož straně je prokázat dohodu o takové transakci (podrobněji viz bod 19. usnesení z 21. 12. 2020). Soud I. stupně posoudil ve shodě s tím tuto otázku, a to také proto, že rovněž ani v tomto směru nedošlo k posunu v důkazní situaci v průběhu dalšího řízení. Nemůže jím být e-mailová zpráva z 3. 4. 2015, která je přesněji řečeno e-mailovou zprávou tehdejší zástupkyně žalobkyně z 23. 3. 2015 (č. l. 749 i 1504), obsahující stanovisko k dohodě na vypořádání SJM. I když odvolací soud pomine tento účel podání, z něhož logicky vyplývají určité kompromisní návrhy účastníků, žalovaný naprosto pomíjí další obsah a celkový kontext ohledně prostředků uložených na stavební spoření. V uvedeném podání totiž zástupkyně žalobkyně poté, co připustila, že „část prostředků z prodeje byla složena na celkem 4[Anonymizováno]účty stavebního spoření po 100 000 Kč, kde po určitou dobu byly uloženy a přirostly k nim úroky a částky stavební podpory, jednalo se ale max. o cca 500 000 – 550 000 Kč“, uvádí následně přesně to, na co nyní poukazují soudy obou stupňů, a sice, že „tří ze čtyř stavebních spoření byla vedena na jména dětí a manželky, jednalo se tedy z mého pohledu o dar dětem a manželce z výlučných prostředků pana [Anonymizováno]. Pokud zůstane chata jemu jako vypořádání SJM, pak by bylo v souladu s dobrými mravy vhodné peníze synů použité na nákup chaty dětem vrátit, … u SS mé klientky se potom jednalo o dar z výlučných prostředků p. [Anonymizováno] manželce, tedy by měly být mé klientce rovněž zohledněny při vypořádání SJM jako její vnos výlučného majetku do SJM, nikoliv jako vnos vašeho klienta na koupi chaty“. Je tedy bez dalšího naprosto jasné, že údaj o částce 500 000 – 550 000 Kč, na kterou žalovaný v odvolání poukazuje, vyznívá v konečném vyjádření naprosto odlišně. Také proto soud I. stupně správně uzavřel, že prostředky ze stavebních spoření vedených na žalobkyni a 2 děti účastníků nelze započítat jako vnosy ve prospěch žalovaného, protože není prokázána žádná dohoda (ať už při uzavírání stavebních spoření nebo při výplatě prostředků z nich) v podobě, která by v právní rovině mohla vést k závěru, že tyto prostředky se dostaly do výlučného vlastnictví žalovaného.

21. Je pak možné se ztotožnit i se závěrem okresního soudu o tom, že nelze mít za prokázané, že prostředky poskytnuté [tituly před jménem] [Anonymizováno] na počátku dubna 2009 v částkách 100 000 Kč a 50 000 Kč byly výlučnými prostředky žalovaného z vrácené půjčky. Od momentu, kdy přišel žalovaný s tímto tvrzením (protože se tak nestalo od počátku sporu), žalobkyně konstantně tvrdila, že šlo naopak o půjčku pro ně od [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Žalovaný totiž zpočátku žádné prostředky spojené s osobou [tituly před jménem] [Anonymizováno] neuváděl (viz např. jeho rukou psaný rozpis prostředků z prodeje jeho bytu a na nákup nemovitosti z března 2015, č. l. 90). Rovněž tak v dalším návrhu na vypořádání z 9. 11. 2015 (č. l. 61 – 62) není [tituly před jménem] [Anonymizováno] s jakýmikoliv prostředky zmiňován. Objevuje se teprve v předžalobním návrhu ze 7. 4. 2016, ovšem s tím, že vracel „letitý dluh“ pouze ve výši 100 000 Kč, zatímco dalších 50 000 Kč půjčil. Teprve ve vyjádření k žalobě ze 14. 11. 2018 a ve výpovědi u jednání 20. 12. 2018 uvádí prvně žalovaný, že [tituly před jménem] [Anonymizováno] mu vrátil půjčku z doby před manželstvím ve výši 150 000 Kč. Už z hlediska těchto rozporů je věrohodnost výpovědi žalovaného (který jinak všechny finanční transakce za manželství detailně uvádí a popisuje) snížena. Neobstojí pak ani jeho další argumentace, že znalecký posudek na posouzení pravosti smlouvy o půjčce z 12. 8. 1998 byl zadán pouze na základě „neopodstatněné domněnky žalobkyně“. Žalovaný ve vyjádření ze 14. 11. 2018 uvedl: „150 000 Kč od [tituly před jménem] [Anonymizováno] – vrácení zapůjčené části z doby před uzavřením manželství dle smlouvy z 12. 8. 1998“ (a tuto listinu pak v průběhu řízení doložil). V první výpovědi dne 20. 12. 2018 žalovaný uvádí pouze tolik, že [tituly před jménem] [Anonymizováno] mu vrátil půjčku. V druhé výpovědi z 9. 3. 2021 uvádí, že „s [Anonymizováno] jsme měli uzavřenou smlouvu, kdyby se nám něco stalo, mám originál smlouvy k dispozici“. [tituly před jménem] [Anonymizováno] při první výpovědi u jednání 23. 5. 2019 sdělil, že „asi před 20 lety… jsem ho požádal o půjčku 150 000 Kč, peníze mi půjčil, byla sepsána smlouva“. U jednání dne 21. 10. 2021 svědek [tituly před jménem] [Anonymizováno] nejdříve uvedl, že „nevzpomínám si, když jsem podepisoval smlouvu o půjčce“, po předložení originálu smlouvy uvedl, že „nevzpomenu si, zda jsme to podepisovali v roce 1998, pravděpodobně ano“. Samotný obsah smlouvy o půjčce, která je datovaná 12. 8. 1998, odpovídá tomuto označení. Navíc pod podpisy obou účastníků s uvedeným datumem je ještě další text o tom, že částka 150 000 Kč byla „předána v hotovosti dne 12. srpna 1998“. V kontextu tohoto kompletního znění listiny ve spojení s výše uvedenými tvrzeními a výpověďmi žalovaného a výpověďmi [tituly před jménem] [Anonymizováno] je zřejmé jednak to, že listina (na kterou se žalovaný celou dobu odvolává) svým obsahem není žádným dodatečným potvrzením dříve uzavřené smlouvy, takže poukaz na § 1757 o. z. je zcela bezpředmětný. Vedle toho je jasné také to, že nikdo z uvedených osob netvrdil, že by snad smlouva o půjčce byla v roce 1998 uzavřena pouze v ústní podobě a teprve dodatečně vyhotovena písemná smlouva. To také vyvrací i poslední část textu na uvedené listině, kde si strany výslovně potvrzují, že právě 12. 8. 1998 si v hotovosti předaly půjčovanou částku. Jestliže tudíž žalobkyně, v návaznosti na zmíněné tvrzení o tom, že prostředky poskytnuté v dubnu 2009 [tituly před jménem] [Anonymizováno] byly vrácením půjčky, zpochybnila pravost listiny z 12. 8. 1998, soud I. stupně správně přistoupil ke znaleckému dokazování. Jeho výsledek je jednoznačný, s pravděpodobností hraničící s jistotou nemohla být tato listina vyhotovena v roce 1998 a ani v období blízkém tomuto roku, jinými slovy je antidatována. A to (opět) zásadním způsobem snižuje hodnověrnost výpovědí žalovaného i [tituly před jménem] [Anonymizováno] k této otázce, jež byla i z popsaných důvodů soudem I. stupně správně vyhodnocena.

22. Odvolací soud však odlišně nahlíží na tvrzené vnosy žalovaného, získané na základě darů od rodičů a od bratra. Soud I. stupně zde nezpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí matky a bratra žalovaného a je spíše veden logickými úvahami plynoucími ze vzájemných souvislostí, které se však odvolacímu soudu nejeví zcela přiléhavé. Výpověď matky žalovaného je jednoznačná, poskytli jako rodiče žalovanému 100 000 Kč jako dar pouze jemu, když je současně z dokazování rovněž jednoznačné, že částka byla poskytnuta krátce před zaplacením kupní ceny za nemovitost. Věcná i časová souvislost tudíž je dána. Naproti tomu, pokud žalobkyně tvrdí, že šlo o dar „celé rodiny, zejména dětem“, nelze pro to najít rozumnou oporu. Není zřejmé, proč by rodiče žalovaného poskytovali svým vnukům dar právě v době, kdy se řešil nákup nemovitosti a financování její kupní ceny. Rovněž nelze souhlasit s argumentem soudu I. stupně, že v té době bylo manželství účastníků ještě funkční (a tudíž šlo o dar pro oba). Jednak je rozhodující vůle dárce, která je prezentována ve výpovědi matky žalovaného. A ta se jeví věrohodná právě z toho hlediska, že kupní smlouvu uzavíral pouze žalovaný (tehdy v domnění, že kupuje nemovitost do svého výlučného vlastnictví). Ostatně sama žalobkyně s tímto projevila souhlas, jak bylo řešeno v předešlých rozhodnutích soudů obou stupňů. To sice v právní rovině nemohlo vést k závěru, že nemovitost nepatří do SJM, ovšem v souvislosti s uvedeným darem je zřejmé, že byl poskytován právě v souvislosti se zaplacením kupní ceny za tuto nemovitost, poskytován rodiči žalovaného, přičemž kupujícím byl dle obsahu kupní smlouvy pouze žalovaný. Obdobně lze nahlížet na částku poskytnutou krátce před uzavřením kupní smlouvy ze strany bratra žalovaného ve výši 150 000 Kč. Je pravdou, že v návaznosti na tvrzení žalobkyně odvolací soud v tomto směru vyslovil jisté pochybnosti, zejména s ohledem na platbu žalovaného na účet bratra ve výši 151 800 Kč s údajem „Brácho díky!“ v září 2010, přičemž ale další souvislosti s ohledem na stručnost výpovědí účastníků i svědka [Anonymizováno] nebyly zřejmé. V následném řízení však žalovaný doplnil rozhodné skutečnosti k této otázce a současně dle názoru odvolacího soudu také tyto skutečnosti dostatečně prokázal. Okresní soud žádným způsobem nezpochybňuje výpověď svědka [Anonymizováno]. Ani odvolací soud neshledává při srovnání výpovědí tohoto svědka, při srovnání obou výpovědí s dalšími důkazy (vyjma výpovědí žalobkyně) žádné nesrovnalosti. Současně je významné, že rozhodné okolnosti, které jsou v jeho výpovědi obsaženy, jsou pak doloženy i dalšími důkazy. A je tak prokázáno, že poté, co žalovaný v polovině září 2010 posílá bratrovi uvedenou částku, ten zhruba měsíc a půl kupuje vozidlo za částku téměř 350 000 Kč (viz smlouva z 2. 11. 2010, č. l. 1111 – 1112). A také je prokázáno, že v létě 2011, kdy dle výpovědi svědka [Anonymizováno] vrací žalovanému v hotovosti půjčku poskytnutou v září 2010, žalovaný kupuje do SJM vozidlo Nissan (viz faktura z 5. 8. 2011 č. l. 1143). Jistěže je pravdou, že na zaplacení kupní ceny tohoto vozidla žalovaný vybral z účtu 200 000 Kč a zbývající částka „mohla být“ i z jiných zdrojů než z prostředků od bratra žalovaného. To ovšem postaveno najisto není, ani přímým důkazem, ani nepřímo logickou souvislostí z provedených důkazů, přičemž žalovaný uváděl i další výdaje spojené s touto koupí. Jedinou pochybnost tak nadále přináší text „Brácho díky!“, uvedený u platby 151 800 Kč v září 2010. Po doplnění dokazování však nelze jednoznačně určit, zda se vztahuje k částce 150 000 Kč nebo je skutečně poděkováním za zaplacení útraty v obchodě ve výši 1 800 Kč, jak o tom shodně vypověděli žalovaný a svědek [Anonymizováno], když jiný titul k částce 1 800 Kč z ničeho nevyplývá. Odvolací soud tak musí uzavřít, že při tomto obsahu provedených důkazů, při nezpochybnění hodnověrnosti výpovědí matky a bratra žalovaného a při uvedených logických souvislostech lze mít za prokázané, že částky 100 000 Kč respektive 150 000 Kč byly darem pro žalovaného. A jelikož je dána věcná a časová souvislost mezi poskytnutím těchto prostředků a zaplacením kupní ceny za nemovitost, lze tyto prostředky vyhodnotit jako výlučné prostředky žalovaného užité na zaplacení kupní ceny za nemovitost.

23. Na základě toho odvolací soud přistoupil k výpočtu vypořádací částky. Žalobkyni se nadále dostává hodnoty 22 224 Kč za movité věci a zůstatek na účtu. Žalovanému se za movité věci, včetně vozidla, spolu se zůstatkem na dalším účtu dostává částka 115 622,51 Kč. Dále do SJM patří nemovitost v hodnotě 3 300 000 Kč. Z toho vyplývá, že celková hodnota majetku účastníků patřícího do SJM činí 3 437 846,51 Kč (v součtu soudu I. stupně je zde drobná nepřesnost). Ve prospěch žalovaného je nutno započítat několik vnosů. Prvním z nich je částka ze stavebního spoření, která ale nečiní 96 000 Kč, ale 96 600 Kč. Dále jsou to investice do nemovitosti po zániku SJM ve výši 50 356 Kč, a 250 000 Kč jako výlučné prostředky žalovaného (získané darem od rodičů a od bratra). Celková výše vnosů žalovaného na majetek patřící do SJM je tudíž 396 956 Kč. Čistá hodnota majetku na vypořádání tak činí 3 040 890,51 Kč, takže každému z účastníků se při rovnosti podílů má dostat 1 520 445,25 Kč. Jelikož žalobkyně získává pouze hodnotu 22 224 Kč, je žalovaný povinen vyplatit ji vypořádací podíl ve výši 1 498 221,25 Kč.

24. Odvolací soud tak mohl podle § 219 o. s. ř. přistoupit k potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve výrocích o přikázání věcí ze společného jmění do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok o vypořádacím podílu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání 1 498 221,25 Kč. Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, jistě je namístě poskytnout při výši této částky delší než zákonnou 3denní lhůtu. Na straně druhé řízení trvá již značnou dobu. Už od prvního rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že do SJM bude patřit také nemovitost a že bude s největší pravděpodobností přikázána do vlastnictví žalovanému, na jehož straně tudíž bude (při jasné hodnotě dalších věcí) povinnost vyplatit vypořádací podíl. Pokud soud I. stupně k úhradě tohoto podílu umožnil žalovanému 2 splátky ve lhůtách 3 respektive 6 měsíců od právní moci rozsudku, od vydání jeho rozhodnutí uplynul další půlrok. Současně lze vyjít z toho, že pokud takto vysokou částku žalovaný nemá k dispozici, doba 3 měsíců je dostatečná k tomu, aby si ji zajistil třeba i prostřednictvím úvěru. Odvolací soud tak stanovil lhůtu k zaplacení vypořádacího podílu na 3 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

25. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve shodě s okresním soudem odvolací soud dovodil, že je namístě dle § 142 odst. 2 o. s. ř. vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Není pravdou, že právní názor okresního soudu je překonán, naopak je překonán v principu nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1401/11 i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3331/2014. Postačí poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu z 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st.59/23 obsahující vývoj i rozbor judikatury zejména Ústavního soudu ve sporech iudicium duplex, dle jehož závěru platí v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví „obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci“. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně rovněž neshledává žádné výjimečné okolnosti, pro které by bylo možné žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení. Je sice pravdou, že žalobkyně nakonec uspěla se svým požadavkem na zařazení nemovitosti do masy SJM. Tato otázka však na počátku řízení nebyla jednoznačná a vyžadovala dokazování, které bylo způsobeno i tím, že sama žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy na nemovitost vyslovila souhlas s tím, aby ji uzavřel sám žalovaný (a tomu pak odpovídal zápis v katastru nemovitostí). Spor mezi účastníky byl rovněž o vnosy žalovaného z jeho výlučného majetku na společné jmění, u kterých žalobkyně uspěla pouze částečně. Jak si účastníci rozdělili věci po svém rozchodu a kdo je od té doby užívá, není zde žádnou specifickou okolností. Stejně tak nelze v tomto směru posuzovat, který z účastníků snad větší mírou zavinil, že nedošlo k uzavření smíru či mimosoudní dohody o předmětu řízení. K aplikaci výjimky ve smyslu shora uvedeného právního východiska tak nejsou dostatečné důvody.

26. Také proto odvolací soud převzal výroky soudu I. stupně o povinnosti účastníků zaplatit náklady státu, jež jsou v souladu se skutkovým stavem o výši nákladů placených ze státních prostředků, v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s platným osvobozením žalobkyně od soudních poplatků z jedné poloviny. Odvolací soud jenom svým výrokem opravil nepřesnost v částce ukládané žalovanému, jejíž správná výše je 34 816,42 Kč (jako poloviny ze 69 632,82 Kč.

Poučení