15 Co 88/2025 - 82

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] naposledy bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 21 163 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 2. 2025, č. j. 27 C 238/2024-63, takto:

Výrok

I. Odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku okresního soudu v rozsahu směřujícím do částky 7 114,52 Kč se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. co do částky 45 210,27 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 048,48 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 048,48 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení mění následovně: Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 45 210,27 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 048,48 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 048,48 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na poměrnou náhradu nákladů řízení žalovaného částku 7 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení žalovaného částku 4 479 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku za podané odvolání částku 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 52 324,79 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 048,48 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 048,48 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.) a dále zavázal žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 11 051,81 Kč (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba] (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 22. 11. 2017 spotřebitelskou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému téhož dne vyplacena částka 32 000 Kč. Žalovaný měl zápůjčku spolu s úrokem v sazbě 29 % ročně a poplatkem v celkové výši 21 878 Kč splácet v 60 týdenních splátkách po 898 Kč, a to až do 16. 1. 2019, přičemž zaplatil pouze částku 32 715 Kč. Žalovanému tak vznikl dluh na nesplacené jistině zápůjčky ve výši 14 048,48 Kč a na poplatku ve výši 7 114,52 Kč, celkem tedy ve výši 21 163 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni, a to včetně úroku ve výši 29 % ročně a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně. Okresní soud v průběhu řízení žalovanému, který je neznámého pobytu, ustanovil opatrovníka (v osobě advokátky [tituly před jménem] [jméno FO]). Ta namítala, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, a proto by měla být smlouva o zápůjčce, jakožto smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), považována za neplatnou. Žalovaný se pak na úkor žalobkyně nijak neobohatil, neboť zapůjčenou částku ve výši 32 000 Kč již vrátil, jelikož zaplatil částku 32 715 Kč. Opatrovnice žalovaného rovněž namítla promlčení nároku žalobkyně, neboť žaloba byla podána dne 4. 4. 2024, tedy více než tři roky po splatnosti poslední splátky zápůjčky. Žalobkyně v reakci na toto vyjádření uvedla, že její předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně, neboť vycházela z informací získaných od žalovaného, které ověřila oproti jím předloženým dokladům, jak vyplývá ze zákaznické karty. Takto byly ověřeny příjmy žalovaného z výplatních pásek a byla rovněž provedena lustrace insolvenčního rejstříku. Na základě těchto informací a zjištění, že žalovaný nemá kreditní kartu ani zápůjčku u jiné společnosti, dospěla předchůdkyně žalobkyně k závěru, že žalovaný je schopen zápůjčku řádně splácet. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že žalovaný dne 15. 8. 2022 písemně uznal dluh vyplývající z předmětné smlouvy o zápůjčce, který je předmětem tohoto řízení a zavázal se jej splácet v měsíčních splátkách po 3 000 Kč počínaje zářím 2022. Nárok žalobkyně tak s ohledem na toto uznání dluhu nemůže být promlčen. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru o důvodnosti žaloby v celém rozsahu s tím, že uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku jeho existence v době uznání a bylo pak na žalovaném, aby prokázal opak. K tomu však žalovaný, resp. jeho opatrovnice, žádná tvrzení ani důkazy nenavrhli, ani netvrdili, že by dluh již zanikl. Za této situace pak okresní soud již ani nepřezkoumával smlouvu o zápůjčce z hlediska prověření úvěruschopnosti žalovaného, neboť vycházel z toho, že žalovaný si byl vědom existence dluhu a projevil vůli dluh uhradit. Uznáním dluhu byl založen běh nové desetileté promlčecí lhůty dle § 639 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), která v době podání žaloby ještě neuplynula. Nárok žalobkyně tedy nemůže být promlčen. Pokud byla opatrovnicí žalovaného namítána pravost podpisu žalovaného na uznání dluhu, pak okresní soud poukázal na to, že opatrovnice byla žalovanému ustanovena z důvodu jeho neznámého pobytu, přičemž tato námitka byla opatrovnicí vznesena paušálně. Opatrovnice nemá se žalovaným žádný kontakt a od žalovaného nemá žádné konkrétní informace tuto námitku odůvodňující. Navíc by ani nebylo možné bez spolupráce se žalovaným tuto námitku potvrdit či vyvrátit např. písmoznaleckým posudkem. Okresní soud tak dospěl k závěru, že v této situaci nemůže opatrovnice žalovaného účinně tuto námitku uplatňovat, a proto k ní nepřihlížel, a to i s ohledem na skutečnost, že z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti tuto možnost naznačující. Okresní soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl a zavázal žalovaného také nahradit žalobkyni náklady řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím své opatrovnice včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. V prvé řadě namítal, že právní předchůdkyně žalobkyně při sjednání smlouvy o zápůjčce nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. V důsledku toho je nutno takovou smlouvu považovat za absolutně neplatnou. Pokud pak byla smlouva o zápůjčce od počátku neplatná, uznání dluhu učiněné žalovaným tuto neplatnost nezhojilo. Uznání dluhu tak v daném případě založilo pouze běh nové promlčecí doby, ale nemohlo jím dojít ke změně právního důvodu vzniku dluhu žalovaného. Ten je i nadále nutno posuzovat jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny poskytnuté zápůjčky a nikoli jako nárok ze smlouvy o zápůjčce. Přitom pokud byla žalovanému v souvislosti se smlouvou o zápůjčce vyplacena částka 32 000 Kč, pak ji žalovaný již vrátil, neboť dle tvrzení samotné žalobkyně zaplatil v souvislosti s výše uvedenou smlouvou již částku 32 715 Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně nijak neobohatil a bylo tedy namístě žalobu v celém rozsahu zamítnout.

3. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že s ním zásadně nesouhlasí, neboť v něm žalovaný pouze opakovaně uvádí stejné skutečnosti, jako v řízení před okresním soudem.

4. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalovaného ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), který své odvolání zaměřil proti celému meritornímu výroku I. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i odvolání žalovaného v této věci.

5. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně tomu nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

7. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

8. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

9. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila 2 nároky se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny zápůjčky v částce 14 048,48 Kč a dále o nárok na zaplacení dosud nesplacené části poplatku v částce 7 114,52 Kč. Všechny tyto nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o zápůjčce uzavřené se žalovaným dne 22. 11. 2017, v níž byla povinnost žalovaného platit jistinu zápůjčky a poplatek ujednána. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny zápůjčky a jednak o právo požadovat zaplacení poplatku za poskytnutí zápůjčky ujednaného ve smlouvě. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

10. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

11. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení (srov. bod 7. tohoto odůvodnění), že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

12. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této věci nepřevyšuje nárok žalobkyně na zaplacení dosud nesplaceného poplatku ve výši 7 114,52 Kč částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalovaného v této části výrokem I. tohoto rozsudku odmítl.

13. V této souvislosti pak odvolací soud pouze závěrem zmiňuje, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

14. Odvolací soud se proto dále zaměřil na věcný přezkum zbylé meritorní části rozsudku okresního soudu, která byla přezkumu otevřena přípustným odvoláním žalovaného. Jednalo se o nárok na zaplacení jistiny zápůjčky v částce 14 048,48 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 28 809,55 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 2 352,24 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 14 048,48 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 048,48 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení. Odvolací soud postupoval při odvolacím přezkumu dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze zčásti.

15. Bylo dále nutno se především zabývat posouzením nároku žalobkyně na vrácení dosud nesplacené jistiny zápůjčky v částce 14 048,48 Kč. V tomto ohledu pak odvolací soud vyšel především z toho, že smlouva o zápůjčce ze dne 22. 11. 2017 byla uzavřena mezi žalovaným jako spotřebitelem a právní předchůdkyní žalobkyně jako podnikatelem, o čemž mezi účastníky ani nebylo žádného sporu. V souladu s § 2 odst. 1 ZoSÚ je pak nutno aplikovat ustanovení tohoto zákona i na smluvní vztah založený výše uvedenou smlouvou, a to včetně ustanovení jeho § 86 týkajícího se posouzení úvěruschopnosti žalovaného při poskytnutí zápůjčky jako spotřebitelského úvěru. V této souvislosti pak považuje odvolací soud za nutné zmínit, že dle § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Samotné uznání dluhu tak způsobuje pouze přenos důkazního břemene ze žalobkyně na žalovaného, který má možnost vyvrátit výše zmíněnou právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Žalovaný tak má možnost prokázat nejen to, že dluh zanikl následně po provedeném uznání (tedy po 15. 8. 2022), ale také to, že dluh v době uznání vůbec neexistoval, případně existoval v jiné výši. Pokud se pak okresní soud s ohledem na existující vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu žalovaného vůči žalobkyni odmítl zabývat tvrzeními žalovaného, že nebyla při uzavření smlouvy o zápůjčce řádně zkoumána jeho úvěruschopnost, zcela zjevně tím pochybil. Pokud by totiž žalovaný prokázal nikoliv řádné zkoumání své úvěruschopnosti (a tudíž i neplatnost smlouvy o zápůjčce), zcela zjevně by to mohlo mít vliv na existenci žalobkyní tvrzeného dluhu, či jeho výši. V případě závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je totiž spotřebitel ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ povinen vrátit úvěrujícímu pouze nevrácenou část jistiny úvěru, za kterou je považován rozdíl vyplacené části úvěru a do té doby spotřebitelem zaplacených částek. Což samozřejmě může být částka podstatně odlišná od té, kterou by byl povinen spotřebitel zaplatit v případě závěru o platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že i přes existenci uznání dluhu ze dne 15. 8. 2022 bylo namístě se zabývat tvrzeními týkajícími se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

16. V tomto ohledu vycházel odvolací soud z toho, co uvedla samotná žalobkyně v průběhu řízení, tedy že její právní předchůdkyně vycházela z informací poskytnutých samotným žalovaným, a to o výši jeho příjmů ve výši 17 144 Kč čistého měsíčně u společnosti [právnická osoba]. Tuto skutečnost pak žalobkyně ověřila ze tří výplatních pásek za tři měsíce bezprostředně předcházející uzavření smlouvy o zápůjčce (tedy za období srpna až října 2017). Tato tvrzení vzal odvolací soud za prokázané ze Zákaznické karty. Současně z ní odvolací soud zjistil, že žalovaný uvedl právní předchůdkyni žalobkyně, že pracuje na plný pracovní úvazek a má odhadované výdaje v částce 7 500 Kč s tím, že bydlí v nájemním bytě, má běžné výdaje a nemá žádnou vyživovací povinnost. Kromě výplatních pásek nebyly žádné další skutečnosti ze strany žalovaného doloženy jakýmikoliv doklady. Žalobkyně pak dále tvrdila, že její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, přičemž zjistila, že žalovaný nebyl v této evidenci veden.

17. Odvolací soud v souvislosti s posouzením otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné výdaje konkrétní žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy právní předchůdkyně žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.

18. Je také nutné připomenout, že ZoSÚ nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat tzv. „každou korunu“ výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost poskytovatel úvěru dostojí pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména těch zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním bydlení, lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní smlouvou či doklady o hrazení nájemného a služeb s nájmem spojených (případně potvrzujícím lístkem o SIPO platbách apod.).

19. Odvolací soud tak v tomto kontextu uzavírá, že při rozhodování soudu bylo možno vycházet pouze z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně měla při posuzování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici jen doklady týkající se příjmů žalovaného, přičemž k prověření jeho výdajů (zejména výdajů na bydlení) žádné doklady k dispozici neměla. Pokud pak žalovaný sám v žádosti o úvěr uvedl své celkové výdaje ve výši 7 500 Kč, pak tato tvrzení jsou zcela zjevně naprosto nereálně nízká u osoby žijící samostatně v nájemním bytě. Již tato skutečnost ohledně podhodnocených výdajů sama o sobě měla vést právní předchůdkyni žalobkyně k náležité obezřetnosti v tom směru, aby výdajovou stránku poměrů žalovaného řádně prověřila. Již ze samotných tvrzení žalobkyně plyne, že její právní předchůdkyně nemohla dostát své povinnosti prověřit výdajovou stránku poměrů žalovaného s odbornou péčí.

20. Je tak možno uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nepřistoupila ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Nezkoumala-li pak právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu i přesto spotřebitelský úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce. I když § 87 odst. 1 ZoSÚ ve znění ke dni uzavření této smlouvy stanovil neplatnost pouze relativní, ustálená judikatura soudů vyšších stupňů dovodila, že se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez námitky spotřebitele.

21. Odvolací soud proto k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlédl, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, v níž položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru ve vazbě na § 87 ZoSÚ, který formuloval neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 výše zmíněné směrnice musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 výše zmíněné směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

22. Při závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce pak žalobkyni náleží vůči žalovanému pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny zápůjčky (tedy ve výši poskytnuté zápůjčky snížené o dosavadní platby žalovaného). Na ostatní žalobkyní požadované nároky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce (zejména požadované úroky) pak žalobkyně nárok nemá. Bylo tedy následně nutno zjistit výši tohoto bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému na úkor žalobkyně (na níž byly nároky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce postoupeny smlouvou ze dne 21. 9. 2023, jak správně zjistil okresní soud) dostalo.

23. Odvolací soud proto provedl důkaz tabulkou umoření ze dne 2. 10. 2023 (přehled plateb), která byla důkazem přípustným, neboť jej žalobkyně (stejně jako i další důkazy provedené odvolacím soudem) označila již v průběhu prvostupňového řízení. Z této listiny pak odvolací soud zjistil, že žalovanému byla dne 22. 11. 2017 vyplacena částka 32 000 Kč, přičemž žalovaný na úhradu svého dluhu vyplývajícího ze smlouvy o zápůjčce zaplatil celkem částku 32 715 Kč, a to platbami učiněnými v rozmezí od 28. 11. 2017 do 25. 4. 2022. Je tak možno dovodit, že nejpozději ke dni 25. 4. 2022 měl žalovaný uhrazeno bezdůvodné obohacení, kterého se mu dostalo výplatou částky 32 000 Kč bez právního důvodu (na základě neplatně uzavřené smlouvy o zápůjčce).

24. S ohledem na tento závěr je pak možno dovodit, že se žalovanému (i za situace, kdy by skutečně došlo k uznání dluhu z jeho strany dne 15. 8. 2022) podařilo v průběhu řízení prokázat, že uznaný dluh ve výši 52 748,48 Kč v části týkající se nesplacené jistiny zápůjčky době jeho uznání neexistoval. Žalovaný tak unesl břemeno důkazní ohledně vyvrácení právní domněnky existence uznaného dluhu. Z tohoto důvodu tak nebylo ani jakkoliv významné zabývat se námitkou opatrovnice žalovaného, že žalovaný uznání dluhu nepodepsal. Z téhož důvodu pak ani nebylo jakékoliv příčiny zabývat se žalovaným vznesenou námitkou promlčení. Ani jedna z těchto okolností (ať již by byla vyřešena jakkoliv) by totiž nemohla přinést jakékoliv jiné rozhodnutí o věci samé. Je tak možno uzavřít, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nemá vůči žalovanému nárok na zaplacení částky 14 048,48 Kč na dosud nesplacené jistině zápůjčky. A protože se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z této částky až od 3. 5. 2022, je možno současně dovodit, že žalobkyně nemá nárok ani na zaplacení tohoto úroku z prodlení. Žalovaný totiž nebyl v době od 3. 5. 2022 v prodlení se zaplacením jistiny zápůjčky, neboť ji celou splatil nejpozději ke dni 25. 4. 2022.

25. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu okresního dovodil, že žalobkyně nemá vůči žalovanému nárok na zaplacení částky 14 048,48 Kč s žalobkyní požadovaným příslušenstvím, a to jak v podobě úroku (kapitalizovaného za období od 17. 1. 2019 do 27. 9. 2023 v částce 28 809,55 Kč a běžícího za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení), tak také v podobě úroku z prodlení (kapitalizovaného za období od 3. 5. 2022 do 27. 9. 2023 v částce 2 352,24 Kč a běžícího za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení). Odvolací soud proto výrokem II. tohoto rozsudku ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil přípustným odvoláním žalovaného napadenou část výroku I. rozsudku okresního soudu a žalobu zamítl co do částky 45 210,27 Kč (jako součtu nesplacené jistiny zápůjčky v částce 14 048,48 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 28 809,55 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 2 352,24 Kč) a úroku ve výši 29 % ročně a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně, vše z částky 14 048,48 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení.

26. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud má za to, že v prvostupňovém řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, vůči němuž byla žaloba zamítnuta co do částky 53 287,66 Kč (jistina zápůjčky ve výši 14 048,48 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 28 809,55 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 352,24 Kč, běžící úrok kapitalizovaný ke dni rozhodnutí okresního soudu ve výši 5 748,33 Kč a běžící úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni rozhodnutí okresního soudu ve výši 2 329,06 Kč). Naopak žalobkyně byla úspěšná co do částky 7 114,52 Kč. Je tak možno dovodit, že žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšný v rozsahu 88,2 % a procesně neúspěšný v rozsahu 11,8 % a má tak ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 76,4 %.

27. Odvolací soud dále považuje za nutné zmínit, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 35/2007) je nutno odlišovat vztah mezi ustanoveným advokátem a státem, který advokátu hradí jeho odměnu a hotové výdaje a vztah mezi účastníky řízení při rozhodování o náhradě nákladů řízení, jejichž součástí je i odměna ustanoveného zástupce a jeho hotové výdaje. O odměně advokáta a jeho hotových výdajích placených státem je nutno rozhodnout ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř., což okresní soud dosud neučinil a učiní tak teprve následně po vrácení věci odvolacím soudem. Takovým rozhodnutím však není jakkoliv dotčen vztah mezi oběma účastníky řízení při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Účelnost jednotlivých úkonů učiněných advokátem, výši odměny za jednotlivé úkony a výši hotových výdajů, a jejich možný „přenos“ na procesně neúspěšného účastníka řízení v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení, je pak možno a nutno zkoumat samostatně v rámci rozhodování o povinnosti procesně neúspěšného účastníka k náhradě této odměny a hotových výdajů ustanoveného zástupce státu ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř.

28. Odvolací soud pak má za to, že odměna ustanovené advokátky za jeden úkon právní služby byla v celém řízení ve smyslu § 12 odst. 3 ve spojení s § 8 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), konstantní, a to ve výši 1 980 Kč, při tarifní hodnotě 21 163 Kč jako součtu dvou nároků žalobkyně uplatněných v tomto řízení (14 048,48 Kč jako jistin zápůjčky a 7 114,52 Kč jako poplatku). Do tarifní hodnoty pak není možné započítat kapitalizované úroky a úroky z prodlení, neboť se jedná o příslušenství uplatněných nároků. Odvolací soud pak za účelně učiněné považuje celkem 4 úkony právní služby poskytnuté advokátkou žalovanému. Jedná se o převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu), přičemž odvolací soud má za to, že s ohledem na okolnost, že advokátka byla ustanovena žalovanému z důvodu jeho neznámého pobytu, není možné trvat na tom, aby došlo k první poradě s klientem ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Taková porada je totiž s ohledem na neznámý pobyt žalovaného zcela zjevně nerealizovatelná. Odvolací soud dále považuje za účelně učiněný sepis vyjádření k žalobě ze dne 2. 10. 2024 a sepis vyjádření k vyjádření žalobkyně ze dne 9. 10. 2024 učiněný dne 14. 11. 2024 (vždy dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a dále účast u jednání okresního soudu dne 24. 2. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). Za každý z těchto úkonů právní služby dále vznikl advokátce zastupující žalovaného nárok na paušální náhradu výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to v částce 300 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za účast u jednání okresního soudu. Za zastupování advokátkou v prvostupňovém řízení tak žalovanému vznikly náklady v celkové výši 9 270 Kč, přičemž zástupkyně žalovaného se nedomáhala úhrady DPH z těchto částek, ani žádných dalších nákladů za prvostupňové řízení. V něm ani samotnému žalovanému nevznikly žádné osobní náklady. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že žalobkyně je povinna nahradit ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř. státu 76,4 % z těchto nákladů žalovaného, tedy částku 7 082 Kč. K jejímu zaplacení zavázal odvolací soud žalobkyni výrokem III. tohoto rozsudku.

29. Pokud se týče náhrady nákladů odvolacího řízení, pak odvolací soud postupoval dle § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž i v tomto případě dospěl k závěru, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v rozsahu 76,4 %. Co se týče způsobu, jakým odvolací soud dospěl k takovému rozsahu, tak plně odkazuje na předchozí odstavec tohoto odůvodnění. I v případě odvolacího řízení pak odvolací soud považuje žalovaného za neúspěšného co do částky 7 114,55 Kč, neboť v tomto rozsahu bylo jeho odvolání jako nepřípustné odmítnuto. Advokátka žalovaného učinila v průběhu odvolacího řízení celkem 2 účelné úkony právní služby, a to sepis odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) a účast u jednání odvolacího soudu dne 21. 5. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). I v případě odvolacího řízení pak činí odměna advokátky za jeden úkon právní služby částku 1 980 Kč (celkem tedy částku 3 960 Kč), přičemž i v případě tohoto závěru odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje na obsah předchozích odstavců tohoto odůvodnění. Za každý z těchto úkonů právní služby pak náleží advokátce zastupující žalovaného částka 450 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy celkem částka 900 Kč. Za účast u jednání odvolacího soudu dále náleží advokátce zastupující žalovaného náhrada za ztrátu času strávenou na cestě k tomuto jednání z jejího sídla do sídla odvolacího soudu v rozsahu čtyř započatých půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu (celkem 600 Kč) a náhrada cestovních výdajů za cestu k odvolacímu soudu a zpět v celkové délce 52 km, a to vozidlem zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ], při průměrné spotřebě 5,4 l benzinu Natural 95 na 100 km a jeho ceně ve výši 35,80 Kč/l dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 457/2024 Sb., a základní náhrada ve výši 5,80 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky, tedy celková částky 403 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného nepožadovala náhradu za 21% DPH z výše uvedených částek, činí celkové náklady žalovaného za zastupování advokátkou v odvolacím řízení částku 5 863 Kč. Samotnému žalovanému pak žádné osobní náklady v průběhu odvolacího řízení ani nevznikly. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu hotových výdajů této advokátky a její odměnu za zastupování žalovaného státu, a to v rozsahu 76,4 %. Odvolací soud tak výrokem IV. tohoto rozsudku zavázal žalobkyni k zaplacení náhrady státu v částce 4 479 Kč.

30. S ohledem na okolnost, že žalovaný je neznámého pobytu a dosud nezaplatil soudní poplatek za podané odvolání, bylo namístě rozhodnout také o případném přenosu poplatkové povinnosti na procesně neúspěšnější žalobkyni ve smyslu § 2 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZSoP“). Odvolací soud má za to, že byly splněny předpoklady pro přenos poplatkové povinnosti ze žalovaného na žalobkyni, neboť žalovaný byl v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, soud jeho odvolání zčásti vyhověl, žalobkyně nemá vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, žalobkyně není též od placení poplatku osvobozena a nejedná se o řízení o rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není, případně o zrušení, neplatnost nebo neexistenci registrovaného partnerství.

31. Soudní poplatek, který je pak žalobkyně povinna zaplatit podle výsledku řízení, se vyměřuje z toho, v jakém rozsahu bylo žalovanému jako odvolateli rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, nikoli z toho, co uplatnil svým odvoláním. Je-li přitom poplatek stanoven pevnou sazbou, platí žalobkyně poplatek v plné výši, i kdyby měl žalovaný úspěch pouze částečný. V takovém případě nepřichází v úvahu placení jen „odpovídající části poplatku“, neboť poplatek by byl stejný, i kdyby předmětem řízení byla jen ta část, v níž měl žalovaný úspěch. Obdobné platí u poplatků stanovených procentní sazbou, tj. pokud by se výše poplatku nezměnila, ani kdyby předmětem řízení byla od počátku jen ta část, v níž bylo odvolání vyhověno, přechází na žalobkyni poplatková povinnost v plné výši (v podrobnostech viz komentář k § 2 ZSoP ve Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že na žalobkyni je nutno přenést poplatkovou povinnost odpovídající výši předmětu řízení, v němž byl žalovaný v odvolacím řízení procesně úspěšný (tedy částce 14 048,48 Kč). Z ní pak činí dle Položky 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou ZSoP, soudní poplatek částku 1 000 Kč, k jejímuž zaplacení státu pak odvolací soud zavázal žalobkyni výrokem V. tohoto rozsudku. Ve smyslu § 2 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 4 věta druhá ZSoP pak uložením povinnosti zaplatit poplatek žalobkyni zanikla poplatková povinnost žalovaného, který tak nebyl zavázán k zaplacení jakékoliv části soudního poplatku za podané odvolání.

32. Lhůty k plnění pak byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal odvolací soud jakéhokoliv důvodu.

Poučení