15 Co 98/2025 - 70

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 203 205,99 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 2. 2025, č. j. 22 C 404/2024-34, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku okresního soudu v rozsahu směřujícím do částky 4 143,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 24. 8. 2024 do zaplacení se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 123 536 Kč a ve výroku II. co do částky 75 526,88 Kč, částky 35 073,63 Kč, částky 5 678,62 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 199 062,88 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 199 062,88 Kč za dobu od 12. 11. 2024 do zaplacení: a) mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 123 536 Kč za dobu od 24. 8. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 123 536 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 79 669,99 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 35 073,63 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 678,62 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 199 062,88 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 203 205,99 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení (výrok II.) a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se těchto nároků domáhala na základě tvrzení, že dne 23. 11. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 200 000 Kč, z nějž žalovaný postupně vybral částku 207 900 Kč a postupně uhradil částku 84 364 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně, a proto došlo k jeho předčasnému zesplatnění ke dni 9. 8. 2024. K tomuto dni činil dluh na jistině částku 199 062,88 Kč, na poplatcích za pojištění částku 1 243,11 Kč, na nákladech na vymáhání částku 900 Kč a na smluvních pokutách částku 2 000 Kč. Okresní soud pak dospěl k závěru o prokázaném uzavření smlouvy o úvěru ve formě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/216 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud při tomto závěru vyšel z důkazů označených žalobkyní, přičemž zamítl návrh na provedení důkazu ke zjištění disponibilního zůstatku na účtu dotazem u banky, neboť tento údaj měla mít k dispozici žalobkyně již při uzavírání smlouvy. Okresní soud pak dovodil, že žalobkyně vyšla při uzavírání úvěrové smlouvy z údajů sdělených žalovaným (příjem ve výši 25 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 24 000 Kč, bydlení v podnájmu, 1 dítě a výdaje ve výši 7 000 Kč). Údaje sdělené žalovaným v žádosti pak žalobkyně u žalovaného ověřila telefonicky. Na základě těchto údajů a za pomoci statistického modelu určila pak žalobkyně limit nejvyšší měsíční splátky pro žalovaného. Ohledně výdajů opravila pak žalobkyně žalovaným uváděnou částku 7 000 Kč na 10 500 Kč. Zkoumání výdajů z přehledu z výpisu z účtu za období od 26. 8. 2022 do 23. 11. 2022 pak okresní soud nepovažoval za dostatečné, neboť nebylo zřejmé, kolik činil disponibilní zůstatek na sledovaném účtu v době uzavírání úvěrové smlouvy. Z přehledu pak navíc vyplývá, že mimo sdělený příjem žalovaného byla na účet připisována ještě částka od společnosti [právnická osoba], kterou žalovaný v žádosti neuváděl ke své osobě. Dle okresního soudu se tak lze domnívat, že náleží jinému členu domácnosti, což není pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného relevantní. Z předloženého přehledu pohybů na účtu je dále zřejmé, že např. za měsíc listopad 2022 představovaly výdaje částku přes 47 000 Kč, což značně převyšuje právě sdělený a z přehledu ověřený příjem, který se vztahuje k žalovanému. Žalobkyně měla dle okresního soudu zaměřit svůj zájem na disponibilní zůstatek na účtu žalovaného za sledované období v kombinaci s ověřením jeho nezbytných měsíční výdajů hlavně na bydlení a jiných životních nákladů z podnájemní smlouvy, SIPO, plateb za internet apod. Pokud žalobkyně postavila svůj závěr o schopnosti žalovaného hradit úvěr také na předpokladech, že se žalovaný uskromní a omezí své výdaje, přičemž jí nebyl v době uzavírání smlouvy znám alespoň disponibilní zůstatek na jeho účtu, nejedná se o řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného. Z údajů, které měla žalobkyně v době uzavírání úvěrové smlouvy k dispozici, nemohl tak být dle okresního soudu učiněn závěr o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného splácet úvěr. V závislosti na závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru tak byl žalovaný povinen vrátit žalobkyni rozdíl mezi jemu poskytnutou částkou (207 900 Kč) a dosud jím vrácenou částkou (84 364 Kč). Tento rozdíl pak činí 123 536 Kč, k jejímuž zaplacení byl žalovaný zavázán výrokem I. rozsudku okresního soudu. Ve zbylém rozsahu pak okresní soud žalobu zamítl s tím, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení žádných dalších nároků vyplývajících z neplatné smlouvy o úvěru. Žalobkyně pak dle okresního soudu nemá nárok ani na zaplacení úroku z prodlení z částky 123 536 Kč, neboť její splatnost neodvisí od výzvy k zaplacení, ale od možností žalovaného tuto částku splácet. A protože nová doba splatnosti této částky nebyla mezi účastníky dohodnuta a nebyla ani určena soudem, neocitl se dle okresního soudu žalovaný dosud v prodlení. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, tak žalobkyni nelze přiznat ani nárok na úrok z prodlení.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že zkoumání výdajů z přehledu z výpisu z účtu za období od 26. 8. 2022 do 23. 11. 2022 nelze mít za dostatečné, když není zřejmé, kolik činil disponibilní zůstatek na sledovaném účtu v době uzavírání úvěrové smlouvy a v době navyšování úvěrového rámce. Žalobkyně disponovala a soudu předložila kompletní výpis z účtu žalovaného za období tří měsíců. Na tomto výpisu sice není uveden disponibilní zůstatek, nicméně v rámci výpočtů celkových příjmů a výdajů z předmětného výpisu vyplývá, jakými finančními prostředky žalovaný v době žádosti o úvěr disponoval. Samotná absence údaje disponibilního zůstatku ve výpisu z účtu pak nemůže jít k tíži žalobkyni. O úvěruschopnosti žalovaného pak svědčí skutečnost, že žalovaný po určitou dobu svůj závazek řádně splácel. Žalobkyně tak nemohla mít žádných pochybností o způsobilosti žalovaného splácet úvěr. Za měsíc listopad 2022 představovaly výdaje žalovaného částku přesahující 47 000 Kč, zároveň ale příjmy v tomto měsíci tvořily částku 52 334 Kč. Z toho jednoznačně plyne, že žalovaný se v rámci svých výdajů držel v hranici, kterou mu jeho příjem dovoloval. Tedy i kdyby jeho disponibilní zůstatek na účtu byl nízký, nemohl být za žádných okolností nulový či dokonce záporný. Pokud pak měl okresní soud pochybnosti o legitimitě výpisu z účtu, který žalobkyně v řízení předložila, měl vyhovět jejímu návrhu a učinit dotaz na banku a sám si vyžádat výpis z účtu. Žalobkyně rovněž zpochybnila správnost závěru okresního soudu, že příjmy uvedené v účtu žalovaného, které nejsou tvořeny příjmy z jeho zaměstnání, nejsou relevantní pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Je totiž zřejmé, že osoba, jejíž příjmy docházely na účet žalovaného, hospodařila společně se žalovaným a podílela se tak na úhradě nákladů na bydlení či stravu. Žalovaný navíc tuto osobu v rámci kontraktačního procesu sám označil, a to včetně výše jejího příjmu. Z pohledu žalobkyně tak nelze tento příjem považovat za irelevantní. Žalobkyně se pak zaměřila jak na disponibilní zůstatek na účtu žalovaného, tak na ověření jeho nezbytných měsíční výdajů hlavně na bydlení a jiné životní náklady. Žalobkyně totiž počítala s náklady na bydlení žalovaného ve výši 14 771 Kč, které představují průměrné celkové náklady na bydlení podle velikosti obce, počtu osob v domácnosti a typu bydlení. Odráží tak průměrné ceny nájemného a průměrnou spotřebu služeb energií pro danou kategorii domácnosti. Jako minimální uvěřitelný výdaj je považován průměrný výdaj na bydlení pro danou příjmovou kategorii domácnosti. Tento výpočet vychází z regresní funkce, zprostředkované od společnosti [právnická osoba], jež se každý kvartál aktualizuje. Žalobkyně dále uvedla, že okresní soud nesprávně zamítl její žalobu ohledně úroku z prodlení z přiznané částky. Dle žalobkyně totiž nárok na zákonný úrok z prodlení není spojen se smluvním závazkem a nárok na něj tedy nezaniká prohlášením smlouvy za absolutně neplatnou. V té souvislosti žalobkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, podle nějž je se včasným a řádným nesplněním dluhu spojen dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pro dlužníka nepříznivý důsledek v podobě věřitelova oprávnění požadovat také úroky z prodlení. Smluvní povinnosti přitom věřitele nezatěžují, protože vztah mezi účastníky, o který v řízení jde, není založen smlouvou. V této souvislosti pak žalobkyně poukázala i na další pasáž z tohoto rozhodnutí, podle níž se v daném případě ustanovení § 87 ZoSÚ neuplatní a na posouzení otázky splatnosti bezdůvodného obohacení a od ní se odvíjejícího prodlení (a na vznik práva na zaplacení úroků z prodlení) se použije obecná úprava bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. o. z. a obecná úprava času plnění v § 1958 odst. 2 o. z. Splatnost dluhu se pak v tomto případě odvíjí od výzvy k plnění, a při prodlení se splněním dluhu pak vzniká nárok na úroky z prodlení, a to i v případě, že je tato výzva součástí úkonu zesplatnění podle neplatné smlouvy.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský osudní řád (dále jen „o. s. ř.“), která své odvolání zaměřila proti celému meritornímu výroku II. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i odvolání žalovaného v této věci.

5. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

7. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

8. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

9. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila 4 nároky se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 199 062,88 Kč, dále nárok na zaplacení poplatků za pojištění ve výši 1 243,11 Kč, nárok na náklady za vymáhání ve výši 900 Kč a nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč. Zbylé nároky uplatněné žalobou pak odvolací soud považuje již za příslušenství výše uvedených pohledávek. Všechny 4 výše zmíněné nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, v níž byla povinnost žalovaného vrátit jistinu úvěru, platit měsíční částky pojistného a náklady spojené s vymáháním a v případě opožděného vrácení jistiny úvěru zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ujednána. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru, jednak o právo požadovat úhradu pojistného a sjednaných nákladů na vymáhání a naposledy o právo požadovat zaplacení smluvní pokuty v případě pozdního vrácení jistiny úvěru. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

10. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

11. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení, že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

12. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této věci nepřevyšuje ani nárok žalobkyně na zaplacení pojistného v částce 1 243,11 Kč, nárok na úhradu nákladů na vymáhání v částce 900 Kč a ani nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalobkyně v této části (včetně úroku z prodlení požadovaných z těchto částek) výrokem I. tohoto rozsudku odmítl.

13. V této souvislosti pak odvolací soud pouze závěrem zmiňuje, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

14. Odvolací soud se proto dále zaměřil na věcný přezkum zbylé meritorní části rozsudku okresního soudu, která byla přezkumu otevřena přípustným odvoláním žalobkyně. Jednalo se o nároky uvedené ve výroku II. rozsudku okresního soudu, a to na zaplacení jistiny úvěru v částce 75 526,88 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 35 073,63 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 5 562,85 Kč (tj. kapitalizovaný úrok z prodlení po odečtení kapitalizovaného úroku z prodlení, ohledně nějž bylo odvolání žalobkyně odmítnuto výrokem II. tohoto rozsudku - dle kapitalizace uvedené žalobkyní v žalobě se jedná o částku 115,77 Kč), úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 199 062,88 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 199 062,88 Kč za dobu od 12. 11. 2024 do zaplacení. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 123 536 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud postupoval při odvolacím přezkumu dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze zčásti.

15. Odvolací soud předesílá, že zcela souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jím provedených důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování listinami, jež byly k důkazu provedeny již okresním soudem (přehled pohybů na účtech v období od 26. 8. 2022 do 23. 11. 2022, výpis čerpání, splátek a úhrad, metodika - výklad posouzení úvěruschopnosti klienta a potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 11. 11. 2024), neboť z těchto listinných důkazů zjistil skutečnosti, které dříve okresní soud nezjistil. Konkrétní skutečnosti zjištěné z těchto důkazů pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí níže, v rámci právního hodnocení věci.

16. Odvolací soud se pak v prvé řadě zaměřil na přezkum závěrů okresního soudu o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní před uzavřením smlouvy o úvěru. V této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné výdaje konkrétní žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.

17. Odvolací soud rovněž připomíná, že ZoSÚ nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat tzv. „každou korunu“ výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dostojí poskytovatel úvěru pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména těch zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním (či podnájemním) bydlení, lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní (podnájemní) smlouvou či doklady o hrazení nájemného (podnájemného) a služeb s ním spojených (potvrzujícím lístkem o SIPO platbách apod.).

18. Při posouzení této otázky mohl odvolací soud vycházet pouze z tvrzení uvedených žalobkyní v prvostupňovém řízení a z důkazů označených žalobkyní v této fázi řízení. Odvolací soud tak vycházel pouze z tvrzení prokázaných listinami s označením Metodika - výklad posouzení úvěruschopnosti klienta a Potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 11. 11. 2024, z nichž vyplývá, jakým způsobem žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného.

19. Ta v prvé řadě vycházela z přehledu pohybů na účtech žalovaného v období od 26. 8. 2022 do 23. 11. 2022. Odvolací soud nemá za to, že by bylo jakkoliv zapotřebí vyžadovat si výpis z účtu žalovaného za jednotlivé měsíce s vyznačením zůstatků na účtu vždy ke konci jednotlivých měsíců. Skutečnosti potřebné pro posouzení otázek týkajících se zkoumání úvěruschopnosti žalobkyní jsou totiž zjistitelné i z přehledu, který měl k dispozici okresní soud. Z něj je možno zjistit průměrný čistý měsíční příjem žalovaného u společnosti [právnická osoba], a to ve výši 29 271 Kč v září 2022, v částce 22 581 Kč v říjnu 2022 a v částce 26 003 Kč v listopadu 2022. Současně pak odvolací soud z výše uvedeného důkazu zjistil, že na účet žalovaného došly další platby, a to v měsíci září 2022 ve výši 24 279 Kč od společnosti [právnická osoba], ve výši 10 000 Kč od úřadu práce jako přídavky na děti za srpen 2022 a dále částky 2 000 Kč, 5 726 Kč a 3 000 Kč bez zjištěného důvodu platby. V měsíci říjnu 2022 pak na účet žalovaného došly platby ve výši 4 549 Kč od společnosti [právnická osoba], ve výši 11 762 Kč od společnosti [Anonymizováno] a dále částky 1 500 Kč a 2 000 Kč bez zjištěného důvodu platby. V měsíci listopadu 2022 to pak byla částka ve výši 25 331 Kč od společnosti [Anonymizováno] a částka 1 000 Kč bez zjištěného důvodu platby. Je tak možno shrnout, že na účet žalovaného došly v měsíci září platby v celkové výši 74 276 Kč, a to včetně přídavků na děti v částce 10 000 Kč. V měsíci říjnu pak příjmy došlé na účet žalovaného čítaly celkem částku 42 392 Kč a v listopadu 2022 tyto příjmy činily celkem částku 52 334 Kč.

20. Naopak celkové měsíční výdaje žalovaného (tedy součet všech odchozích plateb z účtu žalovaného) zjištěné odvolacím soudem z přehledu pohybů na účtech v období od 26. 8. 2022 do 23. 11. 2022 činily v měsíci září 2022 částku přesahující 85 000 Kč, v měsíci říjnu 2022 částku přesahující 42 700 Kč a v měsíci listopadu částku přesahující 47 500 Kč. Odvolací soud pak současně zjistil, že žádná z takto odešlých plateb není označena jako platba za bydlení či v souvislosti s ním.

21. Je tak možno shrnout, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z následujících informací zjištěných z přehledu pohybů na účtech žalovaného (neboť ani dle svých vlastních tvrzení nevycházela z jiných ověřitelných údajů). Dle těchto zjištění pak v měsíci září 2022 došly na účet žalovaného platby v celkovém součtu 74 276 Kč a odešly platby přesahující částku 85 000 Kč, v měsíci říjnu 2022 došly na účet žalovaného platby v částce 42 392 Kč a odešly platby v celkovém součtu 42 700 Kč a v měsíci listopadu 2022 došly platby v částce 52 334 Kč a odešly platby v celkové výši 47 500 Kč. Žalovaný tak byl v pozitivní platební bilanci (s příjmy přesahujícími jeho výdaje) pouze v měsíci listopadu 2022, a to v částce zhruba 4 800 Kč. V záporné platební bilanci (výdaje přesahují příjmy) pak byl žalovaný v měsíci září 2022 v částce přesahující 10 700 Kč, a to i při započtení částky 10 000 Kč přídavků na děti) a v měsíci říjnu 2022 v částce zhruba 300 Kč. Z těchto skutečností je tak možno jednoznačně dovodit, že pokud žalobkyně vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného z výše zmíněného přehledu pohybů na účtech, nemohla dost dobře dojít k závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Ať již byly příjmy žalovaného tvořeny pouze jeho příjmy, či příjmy dalších členů jeho domácnosti, ve dvou ze tří sledovaných měsíců nepřekročily výdaje domácnosti žalovaného a v jednom měsíci je překročily pouze o částku nedosahující ani částky 5 000 Kč. Přitom je nutno také zohlednit skutečnost, že v žalobkyní sledovaných výdajích žalovaného nejsou zcela zjevně započteny výdaje na bydlení, které sama žalobkyně vyčíslila na částku 10 500 Kč měsíčně. Není pak rovněž jakkoliv přihlíženo k výdajům na děti žalovaného. Pokud by pak došlo k započtení těchto dalších výdajů, bylo by nutno dojít k závěru, že žalovaný se neocitl v pozitivní platební bilance v žádném ze tří žalobkyní sledovaných měsících.

22. Pokud tedy sama žalobkyně tvrdila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného ověřovala jeho příjmy a výdaje na základě výše zmíněného přehledu pohybů na účtech žalovaného, není možné dospět k závěru, že tak postupovala s odbornou péčí, jak jí ukládá § 75 ZoSÚ. Z výše uvedených skutečností totiž zcela zjevně vyplývá, že žalovaný nebyl nejen schopen tvořit žádné úspory, ale naopak tyto každý měsíc ze svého účtu odčerpával, neboť se dostával do záporné platební bilance (při zohlednění výdajů na bydlení). A s ohledem na strukturu přehledu pohybů na účtech žalované z něj není jasné, zda a v jaké výši případně žalovaný na svém účtu úspory vůbec měl. Současně je pak nutno uvést již výše zmíněné, že žalobkyni nic nebránilo vyžádat si od žalovaného doklady o výši jeho výdajů za bydlení, neboť sám žalovaný uváděl, že bydlí v podnájemním bydlení. To však žalobkyně neudělala a při stanovení výdajů za bydlení vycházela pouze ze statistických modelů, které však nejsou jakkoliv způsobilé vypovědět cokoliv o výdajích na bydlení konkrétní osoby. Výdaje žalovaného na bydlení tak sice mohou být nižší, než údaje statistické, ale samozřejmě mohou být i násobně vyšší, než tento statistický (a tudíž průměrný) údaj.

23. Pokud tedy okresní soud uzavřel, že žalobkyně nepřistoupila ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, je jeho závěr zcela správný. V tomto ohledu pak neobstojí ani skutečnost namítaná žalobkyní, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel. Jak totiž vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, nebrání články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, jejichž transpozicí jsou § 86 a § 87 ZoSÚ, tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Odvolací soud tak má za to, že argumentace žalobkyně tím, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel, což nasvědčuje tomu, že fakticky nebyl neúvěruschopný, je tak zcela irelevantní.

24. Nezkoumala-li pak žalobkyně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu i přesto úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Soud proto k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je totiž nutno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, v níž položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru ve vazbě na § 87 ZoSÚ, který formuloval neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 výše zmíněné směrnice musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 výše zmíněné směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

25. Odvolací soud tak sdílí i závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, a proto považuje za správný také závěr okresního soudu, že žalobkyni náleží s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Na ostatní nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru pak žalobkyně nárok nemá. Bylo tedy zejména nutno zjistit výši tohoto bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému na úkor žalobkyně dostalo. I v tomto ohledu pak považuje odvolací soud za zcela správný závěr okresního soudu o výši tohoto bezdůvodného obohacení v částce 123 536 Kč. Ostatně proti tomuto závěru ve svém odvolání nic nenamítala ani sama žalobkyně. Odvolací soud tak nemá za to, že by žalobkyně měla vůči žalovanému na základě neplatně uzavřené smlouvy o úvěru nárok na zaplacení jiné jistiny, než částka 123 536 Kč, kterou jí již přiznal výrokem I. svého rozsudku okresní soud.

26. Pokud jde o splatnost částky 123 536 Kč (a případné přiznání úroku z prodlení z této částky), uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil.

27. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl vůči spotřebiteli (dlužníku) nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu. Ve věci pak není ani namístě aplikovat závěry zmiňované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, a uváděné žalobkyní v jejím odvolání. Toto rozhodnutí totiž posuzovalo skutkově zcela odlišný případ, a to smlouvu o úvěru uzavřenou před 1. 12. 2016, která tak byla posuzována dle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tedy dle právní úpravy zcela odlišné od ZoSÚ.

28. Pokud jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byla prokazatelně vyplacena a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tyto částky použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.

29. Žalovanému byla v případě smlouvy o úvěru poskytnuta jistina úvěru v celkové výši 207 900 Kč v době od 25. 11. 2022 do 7. 8. 2023, přičemž odvolací soud má za to, že platbami žalovaného v době od 12. 12. 2022 do 11. 7. 2024 v celkové výši 84 364 Kč byla uhrazena část nejstarší čerpané jistiny, tedy částky 84 364 Kč z jistiny čerpané dne 25. 11. 2022 v částce 100 000 Kč (jak odvolací soud zjistil z listiny s označením Výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovanému tak vždy v době od 25. 11. 2022 do 7. 8. 2023 dnem následujícím po poskytnutí (čerpání) jistiny úvěru vznikla povinnost vrátit takto čerpanou jistinu úvěru. A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky čerpané jistiny povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího po dni, v němž měl jistinu úvěru vrátit, také úrok z prodlení z ní. V době od 27. 11. 2022 do 9. 8. 2023 (vždy druhý den následující po čerpání jistiny úvěru v době od 25. 11. 2022 do 7. 8. 2023) pak činila sazba zákonného úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15 % ročně.

30. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 12,75 % od 24. 8. 2024, domáhala se tak úhrady úroku z prodlení v nižším rozsahu, než na který by mohla mít nárok. S ohledem na tyto shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu okresního k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok nejen na úhradu částky 123 536 Kč (jako rozdílu mezi žalovanému poskytnutou a dosud jím splacenou částkou), ale také úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 24. 8. 2024 do zaplacení. Odvolací soud proto přípustným odvoláním žalobkyně napadenou část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti částky 123 536 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 123 536 Kč od 24. 8. 2024 do zaplacení změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že v této části výrokem II. písm. a) tohoto rozsudku žalobě vyhověl.

31. Ve zbylém rozsahu odvoláním žalobkyně přípustně napadené výroky I. a II. rozsudku okresního soudu pak odvolací soud výrokem II. písm. b) tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správné. Nebylo totiž možno dospět k závěru, že by žalobkyně měla vůči žalovanému nárok na zaplacení jiné částky, než vyplaceného bezdůvodného obohacení ve výši 12 165,35 Kč s výše popsaným úrokem z prodlení. S ohledem na neprokázání existence smlouvy o úvěru pak zejména nepřicházelo do úvahy přiznání nároku na sjednaný úrok.

32. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně téměř stejně úspěšná jako neúspěšná. Ke dni rozhodnutí okresního soudu je možno kapitalizovat její úspěch částkou 131 029,29 Kč a její neúspěch částkou 127 141,31 Kč. Žalobkyně tak měla v prvostupňovém řízení procesní úspěch v rozsahu 50,8 % a procesní neúspěch v rozsahu 49,2 %. Odvolací soud tak ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal výrokem III. tohoto rozsudku nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

33. Naopak v odvolacím řízení byl procesně úspěšnější žalovaný (v rozsahu částky 127 141,31 Kč kapitalizované ke dni rozhodnutí okresního soudu) a žalobkyně byla procesně úspěšná pouze co do částky 7 493,29 Kč. Nicméně vzhledem k tomu, že dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal výrokem III. tohoto rozsudku ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

34. Odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení úroku z prodlení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal odvolací soud jakéhokoliv podkladu v obsahu spisu.

Poučení