15Co 121/2022

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: LR Airlines, s. r. o., IČO 25367781 sídlem letiště Mošnov, 742 51 Mošnov proti žalované: Tatra JET, s. r. o., IČO 44343213 sídlem Pestovateľská 2, 821 04 Bratislava, Slovenská republika zastoupená advokátem Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava o zaplacení částky 4 447,44 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalované proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 2. 2022, č. j. 18 C 191/2019-81, takto:

Výrok

I. Usnesení okresního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Usnesení okresního soudu se ve výroku III. mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22 361 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 586 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Okresní soud v pořadí druhým usnesením prohlásil mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Novém Jičíně (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl vrátit žalobkyni poměrnou část ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 592 Kč (výrok IV.).

2. V odůvodněnírozhodnutí okresní soud vyložil, že žalobkyně se vůči žalované domáhá zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaná účtovala žalobkyni o 20 % vyšší částky za servisní opravy a prohlídky letounu Beechcraft Premier 1, reg. OM-FWW (dále jen „letoun“) oproti obvykle účtovaným cenám. Žalovaná zabezpečovala provoz letounu na základě smlouvy uzavřené dne 21. 3. 2017 mezi žalobkyní a žalovanou nazvanou jako „Zmluva o spolupráci a prevádzkovaní lietadla” (dále jen „Smlouva o spolupráci a provozování letounu“). Žalobkyně mezinárodní příslušnost českých soudů založila na čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Okresní soud uzavřel, že se jedná o věc smluvní povahy a věc spadá do kategorie žalob, jejichž předmětem sporu je smlouva nebo nároky ze smlouvy, a proto na věc aplikoval čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. Žalovaná vznesla ve vyjádření k žalobě námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů s tím, že k projednání sporu jsou výlučně příslušné slovenské soudy dle čl. 4 a čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis. Okresní soud v pořadí druhém usnesení (předchozí usnesení okresního soudu o vyslovení mezinárodní příslušnosti bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení) dospěl k závěru, že není dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Okresní soud posoudil mezinárodní příslušnost podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, když se věnoval postupně všem rozhodným ukazatelům. Uzavřel, že veškeré servisní práce na letounu dle tvrzení žalobkyně ze dne 22. 12. 2021 byly prováděny v servisním středisku v Německu. Soud proto uzavřel, že když veškeré servisní práce byly prováděny v Německu, lze proto za místo poskytování služeb považovat území Německa, neboť právě na jeho území byla vyvíjena činnost při výkonu Smlouvy o spolupráci a provozování letounu i ústně uzavřené dohody o provádění servisních prací. Okresní soud uzavřel, že předmět sporu směřující proti osobě se sídlem na Slovensku, tvoří smluvní vztah, který lze kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb, avšak s místem plnění mimo území České republiky. Česká republika tak není podle čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Brusel I bis tím „jiným členským státem”, ve kterém může být osoba s bydlištěm v některém členském státě žalována. Okresní soud proto výrokem I. napadeného usnesení vyslovil mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Novém Jičíně. Protože mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Novém Jičíně představuje takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, okresní soud podle § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”), řízení výrokem II. zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno bez zavinění účastníků, když k zastavení řízení došlo v důsledku nedostatku podmínky řízení, u které nelze objektivně určit, že žalobkyně o tomto nedostatku věděla. Otázka (nedostatku) příslušnosti je velmi složitá a nelze tak po žalobkyni vyžadovat, aby předem tušila, že řízení bude zastaveno. Výrokem IV. rozhodl vrátit žalobkyni dle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatek za řízení snížený o 20 %, neboť řízení bylo zastaveno před prvním jednáním.

3. Proti výrokům I., II. a III. tohoto usnesení podala žalobkyně včasné blanketní odvolání, které ani po výzvě okresního soudu žádným způsobem neodůvodnila.

4. Proti tomuto usnesení, avšak pouze proti výroku o nákladech řízení, podala včasné odvolání rovněž žalovaná, která navrhovala, aby odvolací soud napadený výrok změnil a přiznal žalované právo na plnou náhradu nákladů řízení. Namítala, že to byla žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila zastavení řízení tím, že podala žalobu u mezinárodně nepříslušného soudu, a proto žalované vzniklo právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 146 odst. 2 o. s. ř. V daném případě nelze aplikovat § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak nesprávně učinil okresní soud.

5. K odvolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila.

6. K odvolání žalované se žalobkyně nevyjádřila.

7. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení ve výrocích I., II. a III., a to v souladu s § 212a odst. 6 o. s. ř., přezkoumal i řízení vydání napadeného rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zčásti jsou splněny podmínky pro potvrzení rozhodnutí a zčásti pro jeho změnu.

8. Z dosavadního obsahu spisu plyne, že: - žalobkyně se domáhá v řízení zahájeném dne 20. 6. 2019 po žalované zaplacení částky 4 447,44 EUR s příslušenstvím. Tvrdí, že je vlastníkem a provozovatelem letounu, že uzavřela s žalovanou dne 21. 3. 2017 smlouvu o spolupráci a provozování letadla, v níž se žalovaná zavázala zabezpečit provoz letounu v letecké dopravě žalované, žalovaná dle čl. 3.2.7. smlouvy měla po dobu trvání smlouvy odpovídat za technickou obsluhu a údržbu letounu a žalobkyně měla mít za tím účelem uzavřenu s kvalifikovaným servisem. Strany se dohodly, že zajišťování servisu letounu bude probíhat tak, že žalobkyně jako vlastník letounu poptá práce u dohodnutého servisu v Německu a za tyto servisní práce bude hradit servisu odměnu. Jelikož byl letoun v rozhodné době v dispozici žalované, fakticky probíhalo objednávání servisních prací na letounu tak, že tyto objednala u servisu žalovaná, žalované pak servis práce vyúčtoval a žalovaná cenu servisních prací přeúčtovala žalobkyni. Žalobkyně následně zjistila, že mezi servisem v Německu a žalovanou existovala dohoda o umělém navýšení ceny, kdy cena prací na letounu byla k požadavku žalované německým servisem uměle navýšena o 20 % oproti obvykle účtovaným ceníkovým cenám tohoto servisu. Žalovaná takto neoprávněně navýšenou cenu přeúčtovala žalobkyni, přičemž žalovaná se tak obohatila o neoprávněné navýšení v rozsahu 20 % účtované ceny. K umělému navýšení došlo u faktur č. 17-1195, kde měla cena skutečných prací činit 25 788,25 EUR, účtováno však bylo 30 945,90 EUR, u faktury č. 17-1480 měla skutečná cena prací činit 22 449,93 EUR, účtováno bylo 26 939,92 EUR, celkem jde o navýšení o 9 647,64 EUR. Z této částky požaduje žalobkyně jen částku 4 447,44 EUR, neboť provedla na částku sama zápočet protipohledávek žalované ve výši 5 200,20 EUR; - žalované byla žaloba doručena dne 8. 7. 2019 s výzvou k vyjádření k žalobě; - žalovaná se k žalobě nevyjádřila; - dne 20. 12. 2019 okresní soud nařídil jednání na termín 18. 2. 2020; - žalovaná písemně podáním ze dne 13. 1. 2020 požádala o odročení jednání; - jednání bylo přenařízeno na termín 12. 3. 2020; - žalovaná podáním ze dne 10. 3. 2020 a ze dne 11. 3. 2020 žádala o sdělení, zda s ohledem na šíření COVID-19 se bude jednání konat a žádala o odročení jednání; - jednání bylo přenařízeno soudem na 26. 5. 2020; - podáním došlým soudu dne 20. 5. 2020 žádala žalovaná opět o odročení jednání; - jednání bylo soudem přenařízeno na 23. 6. 2020; - podáním ze dne 19. 6. 2020 žalovaná požádala o odročení jednání a v tomto podání rovněž uvedla, že namítá věcnou a místní nepříslušnost Okresního soudu v Novém Jičíně; - podáním ze dne 19. 2. 2021 žalovaná blíže odůvodnila svou námitku místní nepříslušnosti (správně mezinárodní příslušnosti - poznámka odvolacího soudu), kdy namítala, že nesouhlasí s tím, že by byl příslušný Okresní soud v Novém Jičíně dle čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I. Namítala, že pokud by skutečně mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně způsobem, jak popsala žalobkyně v žalobě, pak by k bezdůvodnému obohacení žalované mající sídlo ve Slovenské republice, muselo dojít ve Slovenské republice, tedy nikoliv na území České republiky, jak nesprávně dovozuje žalobkyně. Nadto i předmětný servis je v Německu. Tedy k tvrzenému protiprávnímu jednání žalované nemohlo ani dojít na území České republiky. Proto je dána příslušnost slovenských soudů, a to dle čl. 4 a čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis. Žalovaná rovněž neuznala uplatněný nárok, namítala, že práce na letounu byly německým servisem fakturovány žalované, která tyto pouze a bez jakýchkoliv úprav převedla na žalobkyni, tam uvedené částky nikterak neupravovala, tj. žalovaná požadovala po žalobkyni pouze skutečně uhrazené náklady, které žalovaná sama servisu v Německu zaplatila, a to na základě vystavených faktur německým servisem. Pokud k nějakému navýšení cen došlo, pak tyto navýšil servis a ten se také na úkor žalobkyně obohatil, neboť mezi servisem a žalovanou neprobíhaly žádné finanční transakce či fakturace, dle nichž by měla žalovaná obdržet tvrzené 20 % navýšení ceny, žalovaná nikdy žádný takový přeplatek neobdržela, k vydání případného přeplatku je tak pasivně legitimován německý servis, který si pro práce na letounu volila sama žalobkyně; - podáním ze dne 6. 4. 2021 se vyjádřila k námitkám žalované žalobkyně, namítala, že k újmě žalobkyně došlo ve chvíli, kdy žalobkyně obdržela od žalované fakturu a ze strany žalobkyně, v dobré víře, že je faktura správná, bylo poukázáno finanční plnění ve prospěch žalované, k rozhodným skutečnostem, tj. k přijetí nesprávných faktur a k vydání pokynu k úhradě došlo v sídle žalobkyně v České republice, a proto je dána příslušnost českých soudů a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4352/2017; - žalobkyně podáním ze dne 22. 12. 2021 sdělila, že provádění údržby letadla kvalifikovaným servisem probíhalo v Německu na letišti Augsburg.

9. Odvolací soud má za to, že rozhodnutí okresního soudu je ve výrocích I. a II. zcela správné a mezinárodní příslušnost českých soudů vskutku v tomto sporu není dána.

10. V dané věci je zcela zřejmé, že řízení v sobě obsahuje cizí prvek, který je dán osobou žalované, jenž je zahraniční právnickou osobou se sídlem ve Slovenské republice.

11. Nařízení Brusel I bis je podle čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Okresní soud proto zcela správně posuzoval pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle Nařízení Brusel I bis.

12. S ohledem na to, že žalobkyně i po zrušení prvního usnesení okresního soudu stále setrvává na názoru, že žalovaná uplatnila námitku absence mezinárodní příslušnosti českých soudů opožděně (patrně hodlala namítat, že mezinárodní příslušnost českých soudů byla založena dle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis tím, že se žalovaná řízení účastnila), odvolací soud odkazuje na svá zjištění a právní závěry obsažené v odstavcích 14 až 19 kasačního usnesení ze dne 30. 7. 2021, č. j. 15 Co 175/2021-71, na nichž nehodlá ničeho měnit. Ostatně ani žalobkyně svou argumentaci pro odlišný názor nikterak nedoplnila. Odvolací soud tedy uzavírá, že mezinárodní příslušnost českých soudů dle čl. 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis nebyla založena.

13. Podle čl. 4 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

14. Mezinárodní příslušnost českých soudů ve vztahu k žalované nemůže být dána dle čl. 4 bod 1 Nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná neměla ke dni zahájení tohoto řízení své sídlo v České republice, ale v jiném členském státě EU, a to ve Slovenské republice.

15. Rovněž se ze skutkových tvrzení týkajících se žalovaného nároku nepodává, že by byla dána výlučná příslušnost českých soudů (čl. 24 nařízení Brusel I bis). Dle skutkových tvrzení, na nichž je založen uplatněný nárok, se podává, že se nejedná o věc pojištění, či o spor ze spotřebitelské smlouvy, a proto nelze příslušnost založit ani dle oddílu 3 či oddílu 4 nařízení Brusel I bis.

16. Pravidlo o obecné (základní) soudní příslušnosti (čl. 4 Nařízení Brusel I bis) je doplněno v čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis pravidlem o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 22).

17. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

18. Podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.

19. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se aplikuje ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, zatímco čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis je shodné se zněním čl. 5 odst. 1 a 3 nařízení EU č. 44/2001 (dále jen „nařízení Brusel I“), je třeba při jeho interpretaci vycházet z judikatury SDEU k těmto ustanovením (srov. bod 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27).

20. Slovní spojení „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis a „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení musejí být vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech. Nemohou být proto chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (srov. rozsudky SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, M. B. proti Fabrication de Montres Normandes EURL a K. F., bod 18, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA, bod 19). Jinak řečeno, to, že žalobkyně sama kvalifikuje svůj nárok jako bezdůvodné obohacení, ještě neznamená, že mezinárodní příslušnost bude určována dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

21. Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-548/12, B., bod 20).

22. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně domáhá zaplacení žalované částky z titulu neoprávněného navýšení cen za servisní práce ze strany žalované o 20 %, když strany sporu byly dle tvrzení žalobkyně dohodnuty na tom, že žalovaná bude provozovat letadlo ve vlastnictví žalobkyně a bude i objednávat u dohodnutého servisu servisní práce a jejich cenu přeúčtovávat žalobkyni, pak je zcela zřejmé, že se v daném případě jedná o věc smluvní povahy a spadá tedy do kategorie žalob, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Pro určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu je z toho důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis a nikoliv čl. 7 odst. 2 Brusel I bis.

23. V této souvislosti je nezbytné poukázat na to, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). Podrobné zkoumání podmínek vzniku nároku na náhradu škody bude předmětem meritorního zkoumání předmětu sporu.

24. Okresní soud vázán výše uvedenými právními názory odvolacího soudu vyslovenými v předchozím kasačním rozhodnutí správně posoudil mezinárodní příslušnost soudu dle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis.

25. Okresní soud správně dovodil, že v tomto sporu jsou předmětem nároky ze smlouvy o poskytování služeb, když žalobkyně sama žalovaný nárok odůvodnila tak, že měla s žalovanou uzavřenu smlouvu o provozování letadla, dle které měla žalovaná zajistit technickou obsluhu a údržbu letounu, přičemž tato služba (údržba letounu) byla dle ústní dohody stran fakticky prováděna v Německu v určeném servise. Pokud tedy dle dohody měla žalovaná následně cenu za údržbu letounu účtovanou servisem přeúčtovávat žalobkyni a měla si, jak tvrdí žalobkyně, naúčtovat neoprávněně o 20 % vyšší částky, než kolik údržba vskutku stála, pak jde vskutku pohledem Nařízení Brusel I bis o spor ze smlouvy o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení (srov. rozsudky SDEU ze dne 25. 2. 2010, ve věci C-381/08, Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., body 31 a 32, a ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12, Corman-Collins SA proti La Maison du Whisky SA, body 34 a 35).

26. Jak konstantně judikuje SDEU, pojem „služba“ je třeba pojímat jako „vykonávání určité činnosti za úplatu“ (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-9/12, Corman-Collins SA, bod 37). Smluvní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou lze kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb v závislosti na tom, jakou činnost vykonávala žalovaná pro žalobkyni, ať už na základě písemné smlouvy o spolupráci a provozování letadla, jiné písemné smlouvy mezi nimi uzavřené, případně jiného dobrovolně přijatého závazku, srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a.s. proti G. F., bod 46.

27. V daném případě se tedy pro určení mezinárodní příslušnosti v tomto sporu uplatní čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis.

28. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, pak okresní soud správně dovodil, že tímto místem je Německo, když zohlednil, že dle tvrzení samotné žalobkyně se takto strany měly dohodnout a údržba letounu byla právě v německém servise prováděna a tyto ceny byly žalovanou přeúčtovávány a neoprávněně dle tvrzení žalobkyně navýšeny, když právě vrácení údajně neoprávněného navýšení je předmětem tohoto řízení. Za této situace vskutku není dána mezinárodní příslušnost českých soudů ani dle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis.

29. Odvolací soud proto usnesení okresního soudu ve výrocích I. a II. jako správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. Jako nesprávné shledává odvolací soud rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení. V daném případě není namístě aplikovat § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v případě zastavení řízení je nutno vždy nutno zkoumat otázku zavinění na zastavení řízení, toto zavinění je nutno posuzovat vždy z procesního hlediska. V daném případě to byla výhradně žalobkyně, která procesně zavinila zastavení řízení, když žalobu podala u mezinárodně nepříslušného (nepravomocného) soudu. Žalobkyně s ohledem na přímo závazné Nařízení Brusel I bis musela počítat s tím, že v případě, že podá žalobu proti žalované, která má sídlo na Slovensku, u mezinárodně nepříslušného soudu v České republice, nadto ohledně neoprávněně navýšených cen za služby, které byly prováděny v Německu, že žalovaná může uplatnit námitku mezinárodní nepříslušnosti a řízení bude zastaveno. Skutečnosti, z nichž okresní soud dovozoval nutnost aplikace § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj. to, zda žalobkyně o nedostatku mezinárodní příslušnosti v době podání žaloby věděla či nikoliv, to, zda je posouzení mezinárodní příslušnosti složité či nikoliv, jsou skutečnostmi nerozhodnými. Naopak je nutno zohlednit to, že žalobkyně „vtáhla“ do řízení svou žalobu podanou u mezinárodně nepříslušného soudu žalovanou, které v souvislosti s účelnou obranou vznikly účelně vynaložené náklady řízení, na jejichž náhradu má dle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. plné právo. Odvolací soud proto výrok o náhradě nákladů řízení změnil dle § 220 o. s. ř.

31. Žalované vznikly v řízení před soudem prvého stupně účelně vynaložené náklady řízení v celkové výši 22 361 Kč. Tyto sestávají z odměny advokátovi za 4 úkony právní služby, a to odměny ve výši 5 860 Kč za přípravu a převzetí zastoupení dne 18. 6. 2020 (tarifní hodnota činí při kurzu k tomuto dni ve výši 26,690 Kč za 1 EUR částku 118 702,1736 Kč), odměny ve výši 5 740 Kč za sepis vyjádření ve věci samé dne 6. 4. 2021 (tarifní hodnota činí při kurzu k tomuto dni ve výši 26,050 Kč za 1 EUR částku 115 855,812 Kč), odměny ve výši 2 850 Kč za sepis odvolání směřujícího proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé dne 7. 5. 2021 (tarifní hodnota činí při kurzu k tomuto dni ve výši 25,680 Kč za 1 EUR částku 114 210,2592 Kč), odměny ve výši 2 830 Kč za sepis vyjádření k odvolání žalobkyně směřujícímu proti usnesení nikoliv ve věci samé dne 25. 5. 2021 (tarifní hodnota činí při kurzu k tomuto dni ve výši 25,450 Kč za 1 EUR částku 113 187,348 Kč), to vše dle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), odměna činí celkem 17 280 Kč. Dále náklady sestávají ze čtyř náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu, tj. z částky 1 200 Kč a z náhrady za 21% DPH ve výši 3 881 Kč, když zástupce žalované je plátcem DPH.

32. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná a vzniklo jí právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. V tomto odvolacím řízení vznikly žalované náklady související s úkonem právní služby advokáta, a to sepisem odvolání směřujícím pouze proti výroku o náhradě nákladů vynaložených v prvostupňovém řízení. Předmětem tohoto úkonu právní služby tak byl toliko výrok o nákladech řízení, právní služby se týkala pouze nákladového výroku, a proto dle § 8 dost. 1 advokátního tarifu je částka přisouzených nákladů řízení (které mají nadto povahu příslušenství), tj. částka 22 361 Kč, tarifní hodnotou pro výpočet odměny advokáta za tento úkon právní služby. Odměna advokáta žalované za sepis odvolání proti výroku o nákladech řízení činí polovinu mimosmluvní odměny vypočtené z tarifní hodnoty 22 361 Kč, tj. částku 1 010 Kč dle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. c) tarifu. Náhrada hotových výdajů činí 300 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu a náhrada za 21 % DPH činí 276 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení činí 1 586 Kč.