15Co 175/2021

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: LR Airlines, s. r. o., IČO 25367781 sídlem letiště Mošnov, 742 51 Mošnov zastoupená advokátem JUDr. Vojtěchem Mihalíkem sídlem Bezručova 1896/90, 692 01 Mikulov proti žalované: Tatra JET, s. r. o., IČO 44343213 sídlem Pestovateľská 2, 821 04 Bratislava, Slovenská republika zastoupená advokátem Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava o zaplacení částky 4 447,44 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalované proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 4. 2021, č. j. 18 C 191/2019-57, takto:

Výrok

Usnesení okresního soudu se v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v záhlaví označeným usnesením prohlásil mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Novém Jičíně (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl vrátit žalobkyni poměrnou část ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 592 Kč (výrok IV.).

2. V odůvodněnírozhodnutí okresní soud vyložil, že žalobkyně se vůči žalované domáhá zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaná účtovala žalobkyni o 20 % vyšší částky za servisní opravy a prohlídky letounu oproti obvykle účtovaným cenám, přičemž žalobkyně mezinárodní příslušnost českých soudů založila na čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Žalovaná vznesla ve vyjádření k žalobě námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů s tím, že k projednání sporu jsou výlučně příslušné slovenské soudy dle čl. 4 a čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis. Okresní soud dospěl k závěru, že není dána mezinárodní příslušnost českých soudů, neboť věc nespadá pod kritérium čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, které by založilo zvláštní příslušnost soudu, neboť ve věci není možné jednoznačně určit, zda se jedná o nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení a na jakém území případně došlo ke škodné události. Jelikož se ve věci neuplatní žádná kritéria výlučné příslušnosti podle čl. 24 Nařízení Brusel I bis, a ani zbylá kritéria zvláštní příslušnosti podle čl. 7 Nařízení Brusel I bis, nezbývá než příslušnost určit podle základního pravidla čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, podle kterého mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaná je zahraniční právnická osoba se sídlem na Slovensku, a proto jsou k projednávání daného sporu dle článku 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis příslušné slovenské soudy. Absence mezinárodní příslušnosti okresního soudu tak představuje absenci podmínky řízení, a proto okresní soud řízení z tohoto důvodu dle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a výrok o vrácení části soudního poplatku § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., soudních poplatcích.

3. Proti tomuto usnesení v jeho plném rozsahu podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že k újmě žalobkyně došlo na území České republiky, neboť k újmě došlo až ve chvíli, kdy žalobkyně obdržela od žalované fakturu a žalobkyně v domnění, že je faktura správná, tuto uhradila žalované. K přijetí faktur a k vydání pokynu k úhradě faktur a k jejich následné úhradě došlo v sídle žalobkyně, které se nachází v České republice. Nadto námitka žalované týkající se „místní“ nepříslušnosti (správně mezinárodní nepříslušnosti - poznámka odvolacího soudu) byla vznesena žalovanou opožděně, když přípis žalované ze dne 19. 2. 2021 nebyl prvním úkonem žalované ve věci, a proto k této námitce neměl okresní soud vůbec přihlížet.

4. Proti napadenému usnesení, avšak pouze proti nákladovému výroku, podala včasné odvolání i žalovaná. Namítala, že okresní soud měl na rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť žalobkyně zavinila zastavení řízení, a proto měla být žalované přiznána plná náhrada nákladů řízení.

5. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí (s výjimkou nákladového výroku) jako správného. Namítala, že lze souhlasit s okresním soudem v tom, že nelze ani dovodit, že by se mělo jednat o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť i kdyby byla tvrzení žalobkyně pravdivá, pak uhrazení vyšší ceny za služby poskytované ze strany servisu nejsou bezdůvodným obohacením na straně žalované, nýbrž porušením smluvní povinnosti, pokud by žalovaná skutečně jednala úmyslně se servisem k tíži žalobkyně, a to v rozporu s uzavřenou smlouvou. Pokud by totiž žalovaná zajišťovala obstarání servisu předmětného letounu, pak bylo výlučně na žalované, aby se servisem vyjednala příslušnou odměnu za provedení servisních prací, a toto plnění pak není plněním bez právního důvodu, ale plněním na základě smlouvy a spolupráce mezi žalovanou a servisem. Rovněž vztah mezi žalovanou a žalobkyní byl upraven vzájemnou dohodou stran, jak ostatně žalobkyně ve své žalobě sama tvrdí. Celý vztah mezi žalobkyní a žalovanou se řídil příslušnou smlouvou, o jejímž uzavření není pochyb. Rovněž je nedůvodná námitka, že žalovaná namítla absenci mezinárodní příslušnosti opožděně, když žalobkyně přehlíží, že žalovaná tuto námitku uplatnila již v podání ze dne 19. 6. 2020.

6. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 212a odst. 6 o. s. ř., přezkoumal i řízení vydání napadeného rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky ani pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, nýbrž jsou splněny podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

7. Z dosavadního obsahu spisu plyne, že: - žalobkyně se domáhá v řízení zahájeném dne 20. 6. 2019 po žalované zaplacení částky 4 447,44 EUR s příslušenstvím. Tvrdí, že je vlastníkem a provozovatelem letounu, že uzavřela s žalovanou dne 21. 3. 2017 smlouvu o spolupráci a provozování letadla, v níž se žalovaná zavázala zabezpečit provoz letounu v letecké dopravě žalované, žalovaná dle čl. 3.2.7. smlouvy měla po dobu trvání smlouvy odpovídat za technickou obsluhu a údržbu letounu a žalobkyně měla mít za tím účelem uzavřenu s kvalifikovaným servisem. Strany se dohodly, že zajišťování servisu letounu bude probíhat tak, že žalobkyně jako vlastník letounu poptá práce u dohodnutého servisu v Německu a za tyto servisní práce bude hradit servisu odměnu. Jelikož byl letoun v rozhodné době v dispozici žalované, fakticky probíhalo objednávání servisních prací na letounu tak, že tyto objednala u servisu žalovaná, žalované pak servis práce vyúčtoval a žalovaná cenu servisních prací přeúčtovala žalobkyni. Žalobkyně následně zjistila, že mezi servisem v Německu a žalovanou existovala dohoda o umělém navýšení ceny, kdy cena prací na letounu byla k požadavku žalované německým servisem uměle navýšena o 20 % oproti obvykle účtovaným ceníkovým cenám tohoto servisu. Žalovaná takto neoprávněně navýšenou cenu přeúčtovala žalobkyni, přičemž žalovaná se tak obohatila o neoprávněné navýšení v rozsahu 20 % účtované ceny. K umělému navýšení došlo u faktur č. 17-1195, kde měla cena skutečných prací činit 25 788,25 EUR, účtováno však bylo 30 945,90 EUR, u faktury č. 17-1480 měla skutečná cena prací činit 22 449,93 EUR, účtováno bylo 26 939,92 EUR, celkem jde o navýšení o 9 647,64 EUR. Z této částky požaduje žalobkyně jen částku 4 447,44 EUR, neboť provedla na částku sama zápočet protipohledávek žalované ve výši 5 200,20 EUR; - žalované byla žaloba doručena dne 8. 7. 2019 s výzvou k vyjádření k žalobě; - žalovaná se k žalobě nevyjádřila; - dne 20. 12. 2019 okresní soud nařídil jednání na termín 18. 2. 2020; - žalovaná písemně podáním ze dne 13. 1. 2020 požádala o odročení jednání; - jednání bylo přenařízeno na termín 12. 3. 2020; - žalovaná podáním ze dne 10. 3. 2020 a ze dne 11. 3. 2020 žádala o sdělení, zda s ohledem na šíření COVID 19 se bude jednání konat a žádala o odročení jednání; - jednání bylo přenařízeno soudem na 26. 5. 2020; - podáním došlým soudu dne 20. 5. 2020 žádala žalovaná opět o odročení jednání; - jednání bylo soudem přenařízeno na 23. 6. 2020; - podáním ze dne 19. 6. 2020 žalovaná požádala o odročení jednání a v tomto podání rovněž uvedla, že namítá věcnou a místní nepříslušnost Okresního soudu v Novém Jičíně; - podáním ze dne 19. 2. 2021 žalovaná blíže odůvodnila svou námitku místní nepříslušnosti (správně mezinárodní příslušnosti - poznámka odvolacího soudu), kdy namítala, že nesouhlasí s tím, že by byl příslušný Okresní soud v Novém Jičíně dle čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I. Namítala, že pokud by skutečně mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně způsobem, jak popsala žalobkyně v žalobě, pak by k bezdůvodnému obohacení žalované mající sídlo ve Slovenské republice, muselo dojít ve Slovenské republice, tedy nikoliv na území České republiky, jak nesprávně dovozuje žalobkyně. Nadto i předmětný servis je v Německu. Tedy k tvrzenému protiprávnímu jednání žalované nemohlo ani dojít na území České republiky. Proto je dána příslušnost slovenských soudů, a to dle čl. 4 a čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis. Žalovaná rovněž neuznala uplatněný nárok, namítala, že práce na letounu byly německým servisem fakturovány žalované, která tyto pouze a bez jakýchkoliv úprav převedla na žalobkyni, tam uvedené částky nikterak neupravovala, tj. žalovaná požadovala po žalobkyni pouze skutečně uhrazené náklady, které žalovaná sama servisu v Německu zaplatila, a to na základě vystavených faktur německým servisem. Pokud k nějakému navýšení cen došlo, pak tyto navýšil servis a ten se také na úkor žalobkyně obohatil, neboť mezi servisem a žalovanou neprobíhaly žádné finanční transakce či fakturace, dle nichž by měla žalovaná obdržet tvrzené 20% navýšení ceny, žalovaná nikdy žádný takový přeplatek neobdržela, k vydání případného přeplatku je tak pasivně legitimován německý servis, který si pro práce na letounu volila sama žalobkyně; - podáním ze dne 6.4.2021 se vyjádřila k námitkám žalované žalobkyně, namítala, že k újmě žalobkyně došlo ve chvíli, kdy žalobkyně obdržela od žalované fakturu a ze strany žalobkyně, v dobré víře, že je faktura správná, bylo poukázáno finanční plnění ve prospěch žalované, k rozhodným skutečnostem, tj, k přijetí nesprávných faktur a k vydání pokynu k úhradě došlo v sídle žalobkyně v České republice, a proto je dána příslušnost českých soudů a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4352/2017.

8. Odvolací soud předně uvádí, že žalovaná ve svém podání ze dne 19. 2. 2021 hovoří o námitce místní nepříslušnosti, avšak z obsahu podání ze dne 19. 2. 2021 je již zcela zřejmé, že namítá absenci mezinárodní příslušnosti českých soudů, když argumentuje právě nařízením Brusel I bis. Některá ustanovení tohoto nařízení sice řeší nejen mezinárodní příslušnost soudů toho kterého státu, ale také i příslušnost místní, avšak z námitky žalované dle jejího obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), kterou v řízení před okresním soudem vznesla až podáním ze dne 19. 2. 2021, je zcela zřejmé, že namítá absenci pravomoci českých soudů projednávat a rozhodovat tento spor (tzv. námitka absence mezinárodní příslušnosti českých soudů). Ostatně i okresní soud rozhodoval nikoliv o námitce místní nepříslušnosti, ale o námitce mezinárodní příslušnosti.

9. Pro úplnost odvolací soud rovněž zdůrazňuje, že podáním ze dne 18. 6. 2020 (čl. 46 spisu) žalovaná námitku absence mezinárodní příslušnosti českých soudů rozhodně neuplatnila, když v tomto podání (kromě žádosti o odročení jednání) uvedla jen to, že namítá věcnou a místní nepříslušnost Okresního soudu v Novém Jičíně (tyto námitky blíže neodůvodnila, a proto z tohoto podání nelze dovodit nic jiného, než, že vznesla námitku věcné a místní nepříslušnosti okresního soudu, nikoliv námitku absence pravomoci českých soudů projednávat tento spor (tzv. námitka mezinárodní nepříslušnosti soudu).

10. Okresní soud napadeným rozhodnutím rozhodoval o mezinárodní příslušnosti českých soudů, a proto se odvolací soud zabýval jen přezkumem toho, co okresní soud řešil ve výroku napadeného rozhodnutí (§ 212a odst. 6 o. s. ř).

11. V dané věci je zcela zřejmé, že řízení v sobě obsahuje cizí prvek, který je dán osobou žalované, jenž je zahraniční právnickou osobou se sídlem ve Slovenské republice.

12. Nařízení Brusel I bis je podle čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Okresní soud proto zcela správně posuzoval pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle Nařízení Brusel I bis.

13. S ohledem na odvolací námitku žalobkyně, že žalovaná uplatnila námitku absence mezinárodní příslušnosti českých soudů opožděně (patrně hodlala namítat, že mezinárodní příslušnost českých soudů byla založena dle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis tím, že se žalovaná řízení účastnila), se odvolací soud zabýval nejprve touto odvolací námitkou. Tato odvolací námitka žalobkyně není důvodná.

14. Podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.

15. Pravidlo příslušnosti v čl. 26 převáží nad ostatními pravidly soudní příslušnosti, a to včetně sjednané příslušnosti podle čl. 25 (srov. rozsudek SDEU ze dne 24. 6. 1981, ve věci C-150/80, Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi).

16. Pojem „žalovaný se řízení před soudem účastní“ je třeba vykládat tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v řízení. Jinak řečeno, žalovaný se řízení účastní tehdy, brání-li se věcně proti uplatněné žalobě. Článek 26 se však nepoužije tehdy, pokud se žalovaný účastní řízení jen proto, aby namítal nepříslušnost soudu (srov. SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II, § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2965).

17. V rozsudku ve věci Elefanten Schuh (citován výše) SDEU uvedl, že námitku nepříslušnosti (ve smyslu článku 18 Úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, což je ustanovení v podstatě totožné s nynějším čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis) nelze vznést po okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž byla věc předložena.

18. Žalovaná se poprvé věcně k žalobě vyjádřila až v podání ze dne 19. 2. 2021 a v tomto podání rovněž uplatnila i námitku absence mezinárodní příslušnosti českých soudů. Předchozí podání žalované byly jen žádostmi o odročení jednání, kdy tyto procesní úkony nelze považovat za vyjádření k věci samé. Tato problematika byla již ostatně judikaturně vyřešena Nejvyšším soudem, který například v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2784/2016, dovodil, že odpor proti platebnímu rozkazu nelze považovat za účast žalovaného na řízení ve smyslu čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a to ani tehdy, uplatní-li v něm žalovaný věcnou obranu. Odvolací soud k tomu dodává, že tím spíše za účast žalovaného na řízení dle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis nelze považovat prosté žádosti žalované o odročení jednání.

19. Odvolací soud uzavírá, že mezinárodní příslušnost českých soudů dle čl. 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis založena býti nemohla.

20. Podle čl. 4 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

21. Již nyní je zcela zřejmé, že mezinárodní příslušnost českých soudů ve vztahu k žalované nemůže být dána dle čl. 4 bod 1 Nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná neměla ke dni zahájení tohoto řízení své sídlo v České republice, ale v jiném členském státě EU, a to ve Slovenské republice.

22. Rovněž se ze skutkových tvrzení týkajících se žalovaného nároku nepodává, že by byla dána výlučná příslušnost českých soudů (čl. 24 nařízení Brusel I bis). Dle skutkových tvrzení, na nichž je založen uplatněný nárok, se podává, že se nejedná o věc pojištění, či o spor ze spotřebitelské smlouvy, a proto nelze příslušnost založit ani dle oddílu 3 či oddílu 4 nařízení Brusel I bis.

23. Pravidlo o obecné (základní) soudní příslušnosti (čl. 4 Nařízení Brusel I bis) je doplněno v čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis pravidlem o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 22).

24. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

25. Podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.

26. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se aplikuje ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, zatímco čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis je shodné se zněním čl. 5 odst. 1 a 3 nařízení EU č. 44/2001 (dále jen „nařízení Brusel I“), je třeba při jeho interpretaci vycházet z judikatury SDEU k těmto ustanovením (srov. bod 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27).

27. Slovní spojení „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis a „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení musejí být vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech. Nemohou být proto chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (srov. rozsudky SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, M. B. proti Fabrication de Montres Normandes EURL a K. F., bod 18, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA, bod 19). Jinak řečeno, to, že žalobkyně sama kvalifikuje svůj nárok jako bezdůvodné obohacení, ještě neznamená, že mezinárodní příslušnost bude určována dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

28. Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-548/12, B., bod 20).

29. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně domáhá zaplacení žalované částky z titulu neoprávněného navýšení cen za servisní práce ze strany žalované o 20 %, když strany sporu byly dle tvrzení žalobkyně dohodnuty na tom, že žalovaná bude provozovat letadlo ve vlastnictví žalobkyně a bude i objednávat u dohodnutého servisu servisní práce a jejich cenu přeúčtovávat žalobkyni, pak je zcela zřejmé, že se v daném případě jedná o věc smluvní povahy a spadá tedy do kategorie žalob, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Pro určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu je z toho důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis a nikoliv čl. 7 odst. 2 Brusel I bis, jak nesprávně učinil okresní soud.

30. V této souvislosti je nezbytné poukázat na to, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). Podrobné zkoumání podmínek vzniku nároku na náhradu škody bude předmětem meritorního zkoumání předmětu sporu.

31. Odvolací soud tedy uzavírá, že mezinárodní příslušnost soudů v daném sporu nelze posuzovat dle čl. 7 odst. 2 Brusel I bis.

32. Okresní soud se proto v dalším řízení bude mezinárodní příslušnost soudu posuzovat dle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis.

33. Rozhodující pro posouzení uvedené otázky bude zjištění, zda smlouvu mezi žalobkyní a žalovanou lze kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb, kdy zcela jistě tuto smlouvu nelze kvalifikovat jako smlouvu o prodeji zboží. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro účely kvalifikace smlouvy je třeba vycházet ze závazku, který je charakteristický pro dotčenou smlouvu. Smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je poskytování služeb, bude charakterizována jako „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení (srov. rozsudky SDEU ze dne 25. 2. 2010, ve věci C-381/08, Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., body 31 a 32, a ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12, Corman-Collins SA proti La Maison du Whisky SA, body 34 a 35).

34. Jak konstantně judikuje SDEU, pojem „služba“ je třeba pojímat jako „vykonávání určité činnosti za úplatu“ (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-9/12, Corman-Collins SA, bod 37).

35. V dalším řízení se tak okresní soud musí zabývat otázkou, zda smluvní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou lze kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb v závislosti na tom, jakou činnost vykonávala žalovaná pro žalobkyni, ať už na základě písemné smlouvy o spolupráci a provozování letadla, jiné písemné smlouvy mezi nimi uzavřené, případně jiného dobrovolně přijatého závazku, srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a.s. proti G. F., bod 46.

36. Pokud jde o druhé kritérium definice služby, tedy úplatu poskytovanou jako protiplnění za určitou činnost, nelze ji chápat v úzkém smyslu slova jako zaplacení peněžité částky. Je nutno zkoumat, zda výhody, které smlouva přiznává straně, představují pro stranu ekonomickou hodnotu, kterou lze považovat za hodnotu představující úplatu (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-196/15, Granarolo SpA, body 40 a 41).

37. Dospěje-li soud k závěru, že se v projednávaném případě jedná o smlouvu o poskytování služeb (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-9/12, Corman-Collins SA, bod 41), je namístě aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis.

38. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, je třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které mu jsou předloženy (srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 5. 2007, ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 41). V případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, bod 33). Místo hlavního poskytování služeb musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Pokud to není možné, jelikož smlouva stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo, je třeba zohlednit místo, kde je skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. V případě nemožnosti určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě jejího faktického plnění je třeba určit toto místo jiným způsobem, který bere ohled jak na cíl předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu, sledovaného zákonodárcem.

39. Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že ve světle všech důkazů, které má k dispozici, nelze kvalifikovat smlouvu mezi žalobkyní a žalovanou jako smlouvu o poskytování služeb, je namístě aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. V takovém případě je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti místo, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle judikatury SDEU platí, že místem plnění se rozumí místo, kde musí být splněn závazek charakterizující smlouvu.

40. V případě, že bude soudem prvního stupně zjištěno, že v projednávané věci bylo ve smlouvě mezi žalobkyní a žalovanou uzavřených na základě smlouvy o spolupráci a provozování letadla sjednáno více míst plnění, je v zásadě třeba rozumět místem plnění místo zajišťující nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem (srov. rozsudek SDEU ve věci C-386/05, Color Drack GmbH, bod 40).

41. Rozhodnutí okresního soudu, který na otázku mezinárodní příslušnosti nesprávně aplikoval čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je tak předčasné a tedy nesprávné, neboť se okresní soud vůbec nezabýval předpoklady pro posouzení mezinárodní příslušnosti dle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který na věc dopadá. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro nedostatek důvodů dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení okresní soud posoudí mezinárodní příslušnost dle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který na věc dopadá a přijme odpovídající skutkové i právní závěry k ukazatelům rozhodným pro určení mezinárodní příslušnosti dle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

42. Zrušením napadeného rozhodnutí k odvolání žalobkyně je vyřízeno rovněž i odvolání žalované směřující toliko proti nákladovému výroku.

Poučení