16 Ad 3/2021–83

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Daniely Menclové ve věci žalobců: a) M. Č., narozen „X“, bytem „X“, b) P. D., narozen „X“, bytem „X“, c) V. D., narozen „X“, bytem „X“, d) H. G., narozena „X“, bytem „X“, e) J. K., narozen „X“, bytem „X“, f) P. K., narozen „X“, bytem „X“, g) P. K., narozena „X“, bytem „X“, h) J. K., narozen „X“, bytem „X“, i) Z. K., narozen „X“, bytem „X“, j) J. S., narozen „X“, bytem „X“, k) M. Š., narozen „X“, bytem „X“, l) P. T., narozen „X“, bytem „X“, m) Z. V., narozena „X“, bytem „X“, n) Z. Z., narozen „X“, bytem „X“, o) A. V., narozena „X“, bytem „X“, všichni zastoupeni advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem, sídlem Rooseveltova 49/16, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby ČR, sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4 – Nusle, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. VS–63595–10/ČJ–2020–80000L–51ODV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. VS–63595–10/ČJ–2020–80000L–51ODV, ve vztahu k rozhodnutí o odvolání žalobkyně o) A. V. proti rozhodnutí ředitele Věznice Nové Sedlo ze dne 12. 12. 2020, č. j. VS–10018–43/ČJ–2018–801920, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žaloba žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k), l), m) a n) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. VS–63595–10/ČJ–2020–80000L–51ODV, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni o) A. V. na nákladech řízení 12 075 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Zdeňka Honzíka.

IV. Ve vztahu mezi žalobci a) – n) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. VS–63595–10/ČJ–2020–80000L–51ODV, (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Věznice Nové Sedlo (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 12. 12. 2020, č. j. VS–10018–43/ČJ–2018–801920 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím zamítl služební funkcionář žádost žalobců na zaplacení hodin odpracovaných v souvislosti s § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a to výrokem I. ve vztahu k žalobců, a) až n), a výrokem II. ve vztahu k žalobkyni o).

2. Současně žalobci požadovali, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žaloba 3. Žalobci v žalobě nejprve namítali, že ač se ve věci jedná o druhé rozhodnutí žalovaného, kdy první rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, fakticky se důkazní situace nezměnila, a přesto přistoupil žalovaný zamítnutí jejich odvolání a potvrzení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že ustanovení § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru není dodržováno a ani jej objektivně dodržovat nelze pro nedostatek příslušníků. Žalobcům však jsou přesto z pracovní doby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek (dále též jen „přestávky“).

4. Žalobci v žalobě poukázali na skutečnost, že vězeňské prostředí objektů, v nichž se vykonává trest odnětí svobody, je specifickým uzavřeným prostředím, když vyjma eskortní služby se veškeré činnosti odehrávají v uzavřeném prostoru přísně střežených objektů tak, aby nebyl porušen chráněný zájem společnosti a osoby vykonávající trest odnětí svobody byly odděleny od ostatní společnosti. Základním dokumentem řešícím problematiku výkonu služby, kterou žalobci v rozhodném období vykonávali, je rozpis strážních a dozorčích stanovišť, který s naprostou přesností vymezuje strážní a dozorčí stanoviště, na nichž je služba vykonávána a současně i časový rozsah výkonu služby. Žalobci vykonávali službu na pozicích strážných nebo dozorců, když byli zařazováni na služební stanoviště denním rozkazem vedoucího oddělení výkonu trestu, případně rozkazem vedoucího oddělení vězeňské stráže, jenž musí ve všech bodech akceptovat rozpis strážních a dozorčích stanovišť. V denním rozkaze vedoucího oddělení výkonu trestu nebo vězeňské stráže byli příslušníci, tedy i žalobci, veleni na konkrétní stanoviště, přičemž v denním rozkaze nebyl uveden příslušník, který by na konkrétní strážní či dozorčí stanoviště nebyl velen a mohl tak konat zásadní dobu služby střídáním stanovišť osob konajících služební činnost na velených strážních či dozorčích stanovištích.

5. Podle žalobců nemůže obstát tvrzení služebního funkcionáře, který ve svém rozhodnutí poukazuje na slyšené svědky Bc. M. B. a J. S., kteří se ve svých výpovědích vyjádřili tak, že v průběhu služby určuje okamžik čerpání přestávky na jídlo a odpočinek na strážních stanovištích inspektor strážní služby a tím se považují přestávky za vyčerpané s ohledem na možnost jejich čerpání dle momentální situace ve věznici. Při čerpání takových přestávek by muselo docházet ke střídání na strážních stanovištích, ale k tomuto úkonu není ve službě ani jediného příslušníka a stanoviště by tak zůstávala neobsazena. Možnost čerpat přestávky na jídlo a odpočinek by znamenalo opustit stanoviště, bez vystřídání. Shodná situace je i u dozorců na stanovištích.

6. Žalobci mají za to, že ač se žalovaný snaží poukazem na rozdělení dozorčích stanovišť na pevná a pohyblivá zamlžit jejich podstatu, která je přesně specifikována v seznamu dozorčích stanovišť, skutečností je, že v tomto seznamu není uvedeno, že doba služby je přerušena na dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, avšak je v něm vedeno, po jakou dobu je stanoviště obsazováno. Proto platí, že pokud není tato doba dodržována a příslušník by musel nezákonně stanoviště opustit, pak je interní norma zásadním způsobem porušována. Dle žalobců je pomíjena skutečnost, že ani v jediném případě není stanoviště k čerpání přestávky střídáno jiným subjektem, ač obsazeno býti musí.

7. Tvrzení služebního funkcionáře a žalovaného o čerpání přestávek je v příkrém rozporu se služebními přepisy a fakticky potvrzuje, že nejen žalobci, ale i jiní příslušníci na strážních a dozorčích stanovištích nejsou za účelem čerpání přestávek ani okrajově střídáni. Tvrzení, že v průběhu služby mají možnost odejít konzumovat stravu je neuvěřitelným lapsusem v činnosti strážní a dozorčí služby, když příslušník, ač nikým nestřídán, opouští stanoviště, kam je velen denním rozkazem vedoucího oddělení vězeňské stráže nebo vedoucím oddělení výkonu trestu. Stanoviště tak zůstává bez dozoru, což je v rozporu nejen s rozpisem strážních a dozorčích stanovišť, ale i se směrnicemi pro výkon služby. Takové svévolné opuštění stanoviště pak zakládá naplnění skutkové podstaty trestného činu a přímo ohrožuje bezpečnost věznice i společnosti. Pokud je příslušník na strážním či dozorčím stanovišti střídán příslušníkem z jiného stanoviště, je zásadním způsobem ohrožena bezpečnost nejen věznice, ale i společnosti, neboť služba není vykonávána na stanovišti jiném. Stále totiž chybí potřebný počet příslušníků, neboť ten v denním rozkaze je neměnný s přesným rozdělením na jednotlivé posty.

8. Dle žalobců zcela absentuje rozlišení mezi ustanovením § 60 odst. 1 oproti ustanovení odst. 3 tohoto paragrafu služebního zákona, neboť pokud by na daném úseku došlo k mimořádné události, nemají žalobci pochybnosti o tom, že za takový stav by odpovídal příslušník, který je na toto stanoviště velen denními rozkazy.

9. Žalobci poukázali na to, že z jejich shodných výpovědí je evidentní, že na stanovištích za účelem čerpání přestávek střídáni nejsou. Žalovaný se ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí omezuje jen na oblast konzumace stravy, čímž navozuje stav, zamýšlený v ustanovení § 60 odst. 3 služebního zákona, podle něhož, pokud není možno čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, musí mu být umožněna konzumace stravy, na kterou svědci poukazují.

10. Žalobci namítali, že by bylo v rozporu se směrnicemi a zákonnými ustanoveními i logickým myšlením, pokud by byly pravdivé závěry vyplývající z napadeného rozhodnutí, že v případě mimořádné události (útěk, napadení jiné osoby, požár či podobná událost) by se nemusel příslušník čerpající přestávku zajímat o dění na svěřeném úseku a mohl by zůstat v absolutním klidu, bez zájmu o jemu svěřený úsek, z důvodu čerpání přestávky, ač nikdy vystřídán nebyl. Příslušník velený na strážní či dozorčí službu totiž musí být po celou dobu v pohotovosti na svěřeném úseku služby, dokud na stanovišti nebude vystřídán. Žalovaný při svém rozhodnutí přitom zcela pominul již ustálenou judikaturu správních soudu, řešící obdobnou problematiku (konkrétně rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ad 13/2011, Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ad 4/2016, a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 257/2018).

11. Žalobci měli za to, že správní orgány zlehčují problematiku střídání strážních nebo dozorčích stanovišť, a to přesto, že i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. As 40/2020, při řešení stejné problematiky dal najevo, že možnost střídání dozorčích stanovišť je zásadním elementem pro hodnocení čerpání přestávek na jídlo a odpočinek.

12. Žalobci dále namítají, že se správní orgány snaží uvedenou problematiku zamlžit, když tolerují nezákonné postupy slyšených svědků a nečiní opatření, aby takovému chaosu bylo zamezeno.

13. Žalobci poukazovali na skutečnost, že příloha denního rozkazu, v nichž se uvádí doba, kdy a které dozorčí stanoviště čerpá přestávku, přičemž absentuje údaj, kým toto stanoviště bylo střídáno, je v příkrém rozporu s rozpisem strážních a dozorčích stanovišť, v němž je uveden přesný čas výkonu služby na tomto stanovišti a ani okrajově zde není uveden čas na čerpání přestávky. Je–li na tomto rozpise uvedeno, že služba se vykonává např. dvanáct hodin a přílohou denního rozkazu je příslušník na stanovišti velen na dvě přestávky na jídlo a odpočinek, je výkon služby na tomto stanovišti vykonáván toliko hodin jedenáct a hodinu nikdo na tomto stanovišti službu nevykonává. Pomíjí se doba 30 minut, z čehož 15 minut je na začátku služby určeno k převzetí stanoviště od službu končícího příslušníka a shodná doba je na konci služby, kdy se opětovně služba předává nové službě. Je–li na začátku a konci služby určena doba 15 minut k předání, kde je potom obdobná doba pro střídání na přestávky, zůstává utajeno.

14. Právní názor, že příslušník má možnost opustit strážní nebo dozorčí stanoviště a sám si uskutečnit přestávku je naprosto irelevantní, neboť by se jednalo o nezákonné opuštění služebního prostoru výkonu služby bez vystřídání.

15. Žalobci dále vyslovili podiv nad aplikací rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 65 Ad 167/2018, v němž byl vysloven názor, že se příslušník po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek nemusí zajímat o dění na jeho stanovišti. Zdůraznili, že ve Věznici Nové Sedlo, pobočka Drahonice, jsou v dozorčí službě v noční době od 17:45 hodin do 06:15 hodin toliko dva příslušníci dozorčí služby. Pokud se po dobu čerpání přestávky nemusí zajímat o dění ve věznici, pak je neuvěřitelné toto tvrzení, neboť na komplexní likvidaci mimořádné události zbývá jen jeden příslušník.

16. Žalobci dále poukázali na dobu, po kterou žalovaný otálel s rozhodnutím o jejich odvolání (16 měsíců), aniž by přitom došlo k doplnění dokazování. Dle žalobců se jednalo o obstrukce řízení a vyčkávání precedentního rozhodnutí.

17. Žalobci se tedy domnívali, že pokud nejsou vytvářeny podmínky pro střídání na dozorčích stanovištích tak, aby každý ze žalobců mohl trávit zákonnou přestávku v zákonem stanovené době, dle svého uvážení, nejedná se o plnohodnotné čerpání přestávky na jídlo a odpočinek dle ustanovení § 60 odst. 1 služebního zákona, ale o přestávku na jídlo dle ustanovení § 60 odst. 3 služebního zákona, která se započítává do doby služby, a tudíž její odečítání z fondu doby služby je nezákonné.

18. Žalobkyni o) pak nebylo zřejmé, z jakého důvodu bylo rozhodováno napadeným rozhodnutím rovněž o její žádosti, když žádné rozhodnutí o jejích nárocích, vzniklých po dobu, kdy vykonávala službu ve Vazební věznici Praha Ruzyně (dále jen „vazební věznice“), nebylo do podání žaloby vydáno. Vyjádření žalovaného k žalobě 19. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby jí soud jako nedůvodnou zamítl. Měl za to, že žalobou napadené rozhodnutí má oporu ve správním spise, když vychází především z listinných důkazů prokazujících jak existenci naplánovaných přestávek ve službě v denních rozkazech, tak i skutečnost, že jednotliví příslušníci jsou na svých stanovištích střídáni či zastupováni. Závěry správních orgánů jsou dle názoru žalobců zároveň podpořeny účastnickými a svědeckými výpověďmi, které jsou součástí správního spisu.

20. Žalovaný zejména zdůraznil, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že přestávky příslušníků ve věznici Velké Sedlo – objektu Drahonice (dále též jen „objekt Drahovice“) lze naplánovat a službu lze pro čerpání přestávky přerušit, neboť charakter jednotlivých stanovišť to buďto umožňuje (pohyblivá stanoviště) nebo jsou příslušníci po dobu čerpání přestávek vystřídáni (pevná stanoviště). Výkon služby v tomto objektu lze přerušit pro možnost čerpání přestávek na jídlo a odpočinek, a v tomto objektu se nejedná o situaci, kdy by příslušníci pouze konzumovali stravu s tím, že by museli být stále dosažitelní a připravení přerušit přestávku pro případ potřeby plnění neodkladných úkolů ze stanovišť či řešení mimořádných událostí, a zároveň, že taková potřeba běžně nastává. To platí tím spíše, že zde existuje jednoznačná zastupitelnost, nebo jsou na stanovištích střídáni. V době čerpání přestávky nemá příslušník žádné povinnosti vyplývající ze stanoviště, na kterém vykonává službu, a může tak plně čerpat přestávku, když výkon jeho služby lze pro čerpání přestávky přerušit. Je na jeho uvážení, zda bude přestávku čerpat formou konzumace stravy, uvaří si kávu či bude pouze odpočívat.

21. Žalovaný vyjádřil podiv nad tvrzením žalobců, že nemohou trávit přestávku dle svého uvážení, když opuštění věznice možné je, avšak vzhledem k délce zákonné přestávky a režimovým opatřením věznice jde spíše o hypotetickou možnost. Současně bylo v řízení prokázáno, že příslušníci mají možnost trávit přestávku ve vlastní kanceláři či v odpočinkové místnosti, event. v jídelně. Bylo proto pouze na uvážení příslušníků, zda se budou stravovat v jídelně, nebo si donesou stravu do kanceláře, nebo budou pouze odpočívat. Nikdo a ani žádný předpis jim nepřikazoval, aby ihned po stravování se vrátili na stanoviště, aniž by měli vyčerpáno 30 minutovou přestávku. Žalovaný má za nepochybné, že čerpání přestávky jednotlivými příslušníky je prováděno tak, aby věznice mohla plnit zákonné povinnosti a zároveň tak, aby byla zajištěna příslušníkům plnohodnotná přestávka.

22. Žalovaný poukázal na to, že pokud příslušník nemohl čerpat přestávku z důvodu neodkladného plnění služebních povinností, měl by to nahlásit svému nadřízenému. Jestliže tak neučinil, pak je téměř nemožné tuto skutečnost po tak dlouhé době prokazatelně dohledat.

23. Pokud se žalobci v žalobě dovolávali závěrů obsažených v rozsudcích Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ad 13/2011, Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ad 4/2016 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 257/2018, pak tyto nejsou, dle žalovaného přiléhavé na daný případ, neboť v uvedených rozsudcích byla řešena situace, kdy příslušníci byli nuceni zdražovat se i o přestávce přímo na svém pracovišti nebo v jeho blízkosti. Na daný případ naopak dopadají závěry Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku č. j. 9 As 40/2020 – 78 jednoznačně vymezil, jaké okolnosti samy o sobě nevylučují možnost čerpání přestávky na jídlo a odpočinek v prostředí Vězeňské služby České republiky.

24. Žalovaný sice nepopřel, že jsou příslušníci omezeni ve svých aktivitách, nicméně zdůraznil, že toto omezení vyplývá z toho, že žalobci vykonávají službu v režimovém prostředí. Tato omezení však nejsou takového charakteru, aby bylo možno konstatovat, že příslušníci nemohou čerpat plnohodnotnou přestávku.

25. Ohledně žalobkyně A. V. žalovaný upozornil na to, že tato příslušnice vykonávala v rozhodném období službu právě ve vazební věznici. Protože však tato žalobkyně přešla v průběhu řízení pod personální pravomoc ředitele Věznice Nové Sedlo, rozhodoval o jejím dříve uplatněném nároku tento ředitel věznice. Její nárok však byl posuzován ve vztahu k jejímu působení ve vazební věznici, neboť za období působení právě v této věznici si podala žádost o proplacení přestávek. Žalovaný uvedl, že pro výkon služby dozorců v této věznici přitom platí obdobná ustanovení jako pro dozorce v jiných věznicích, tj. vzájemné střídání či zastupitelnost příslušníků se řídí tím, zda jsou veleni na stanoviště pevné či pohyblivé. Žalovaný měl za to, že výslechem svědka P. H. byla prokázána jednak vzájemná zastupitelnost příslušníků zařazených na pohyblivá stanoviště, a jednak skutečnost, že dozorci ve vazební věznici měli možnost čerpat přestávku, neboť mohli docházet na obědy do jídelny, a současně měli možnost opustit věznici. Replika žalobců k vyjádření žalovaného 26. Ve své replice k vyjádření žalovaného zopakovali žalobci svou argumentaci, uplatněnou již v žalobě. Nově pak poukázali na v mezidobí vydaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 55 Ad 2/2020, jímž bylo vyhověno žalobě 89 příslušníků Věznice Vinařice, přičemž se dle žalobců v uvedené věci jednalo o shodnou problematiku čerpání přestávek.

27. Žalobci pak především opakovaně zdůrazňovali, že žádná směrnice pro výkon služby na stanovištích neřeší problematiku střídání na stanovištích, neřeší tuto problematiku ani seznam strážních a dozorčích stanovišť, nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval možnost odchodu ze stanovišť za účelem konzumace stravy. Směrnice pro výkon služby na konkrétních stanovištích žádnou duplicitu střežení stanovišť nepřipouští.

28. Žalobci, zastávající post inspektora dozorčí služby (dále též jen „IDS“) nepřipustili žalovaným tvrzenou činnost. Ani ji nelze přijmout v okamžiku, kdy IDS je nadřízeným všech dozorců a nikdy nikomu tento služební post nepředává a již ani okrajově svému podřízenému. Žalobci ve funkci IDS popírají tvrzení žalovaného, že by buď vykonávali zástupným způsobem IDS, či IDS se nechal tímto způsobem střídat na stanovišti. Fakticky se opětovně jedná o tvrzení, že údajný střídající příslušník z pozice strážného na přesně určeném stanovišti vykonává službu nejen na svém úseku služby, ale současné jako IDS. Takové střídání je zcela nemožné a hlavně nezákonné.

29. Pokud žalovaný ve svém vyjádření argumentoval tím, že střídající příslušníci pochází z jiného stanoviště, např. balíkárny, či z ošetřovny a v určitou dobu službu nevykonávají, a tudíž je možno je použít na střídání stanovišť za účelem přestávek, pak žalobci namítají, že i tito příslušníci by museli opustit své dozorčí stanoviště, kde v tuto dobu by nikdo službu nevykonával, což je rovněž v rozporu se Seznamem strážních a dozorčích stanovišť.

30. Pokud žalovaný tvrdí a popisuje ve svém vyjádření vzájemnou zastupitelnost příslušníků na jednotlivých dozorčích stanovištích, pak tímto tvrzením, dle žalobců, ventiluje sám možnost porušování vlastní interní normy.

31. Žalobci neshledávají důvodnou argumentaci žalovaného, pokud se opětovně dovolává judikatury Nejvyššího soudu ČR, kdy tato se vztahuje k zákoníku práce, a její aplikace shledal soud v jiných řízeních jako zásadní pochybení. Posouzení věci soudem 32. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný vyslovil s tímto postupem souhlas a žalobce nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří–li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

33. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.

34. Podle § 60 odst. 1 písm. a), b) zákona o služebním poměru má příslušník nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny do 9 hodin v rozsahu 30 minut, a nad 9 hodin v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut.

35. Podle § 60 odst. 2 zákona o služebním poměru se přestávka ve službě na jídlo a odpočinek nezapočítává do doby služby.

36. Podle § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru jde–li o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.

37. Vzhledem k tomu, že žalobě bylo ve vztahu k žalobkyni o) vyhověno, tudíž odůvodnění tohoto rozhodnutí bude obsahovat odlišnou argumentaci, než která bude použita ve vztahu k ostatním žalobcům, bude odůvodnění nadále pro přehlednost rozděleno tak, že první část pokračování odůvodnění se bude vztahovat na žalobce, označené v záhlaví tohoto rozsudku pod písm. a) až n), tedy na žalobce, jejichž požadavek vychází z výkonu služby v objektu Drahonice, a druhá část odůvodnění se bude týkat toliko žalobkyně o), která v rozhodném období vykonávala službu ve vazební věznici. První část 38. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobci podali dne 27. 12. 2017 návrh na zahájení řízení o zaplacení hodin odpracovaných v souvislosti s ust. § 60 zákona o služebním poměru s požadavkem na proplacení neoprávněně odečtených přestávek na jídlo a odpočinek za období od 28. 12. 2014 do 27. 12. 2017. Na výzvu služebního funkcionáře reagovali žalobci podáním ze dne 30. 1. 2018, v němž uvedli, že jejich požadavek se vztahuje na všechny odpracované směny. K tomu navrhli provedení důkazu směnovými výkazy každého účastníka za rozhodné období, v němž je odpočet přestávek na jídlo a odpočinek; denními rozkazy vedoucích oddělení, z nichž vyplývá, na jakém konkrétním stanovišti byl žadatel v rozhodné směně zařazen; seznamem strážních a dozorčích stanovišť, z něhož je zřejmé, po jakou dobu se toto stanoviště obsazuje; směrnicí pro výkon služby na konkrétním stanovišti, která upravuje pro toto stanoviště čerpání přestávky na jídlo a odpočinek; knihou předání a převzetí stanoviště; event. knihou předání a převzetí služby vrchního inspektora strážní služby, v níž by mělo být uvedeno, kdy a kým byl konkrétní žalobce střídán na konkrétním pracovišti, a pokud by z těchto knih nic takového nevyplynulo, znamenalo by to, že žalobci střídáni nebyli, tzv. přestávku na jídlo a odpočinek nečerpali.

39. Služební funkcionář vyslechl žalobce – dozorce Z. K., Z. Z., P. T., jejich nadřízenou vrchní komisařku A. N., dále žalobce – strážného J. K. a vrchního inspektora strážní služby P. D., dále jejich nadřízeného vrchního komisaře M. B., spis opatřil navrhovanými listinnými důkazy, z nichž vycházel při svém rozhodnutí, a vydal ve věci své první rozhodnutí ze dne 21. 2. 2018, č. j. VS–10018–19/ČJ–2018–801920, jímž žádost žalobců zamítl.

40. Proti tomuto prvnímu rozhodnutí služebního funkcionáře podali žalobci odvolání, o němž rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 11. 2018, č. j. VS–47355–14/ČJ–2018–80000L–PK, když rozhodnutí služebního funkcionáře zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dospěl totiž k názoru, že některé argumenty účastníků řízení nebyly dostatečně podloženy důkazy, a bylo proto třeba doplnit dokazování tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nebude důvodných pochybností o tom, zda žalobci čerpali přestávku na jídlo a odpočinek ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalovaný shledal rozhodujícím posouzení, zda si mohl žalobce při výkonu služby udělat přestávku na jídlo a odpočinek, či zda byl výkonem služby nucen k nepřerušenému výkonu služby a byla mu tak zajištěna pouze přiměřená doba na jídlo a odpočinek. V daném případě však nebylo, dle žalovaného, dostatečně zjištěno, jakým způsobem ve skutečnosti přestávky na jednotlivých stanovištích probíhaly, jak byly realizovány, jak odpočinek účastníků řízení vypadal. Předestřel, že pro doplnění dokazování může služební funkcionář vyslechnout žalobce či svědky (příslušníky, kteří jsou zařazeni na stejných stanovištích žalobci nebo inspektorů dozorčí a strážní služby), dále opatřit důkazy, prokazující, ve které dny byly vyhlášeny mimořádné události, a jak bylo u příslušníků postupováno v případě, že byla vyhlášena mimořádná událost v době, kdy příslušník čerpal přestávku, tedy důkazy prokazující četnost a charakter mimořádných událostí a kdo se při těchto mimořádných událostech svolává. Zdůraznil dále, že je třeba zabývat se rovněž dostatečně těmito otázkami: zda příslušník, který je střídán pro čerpání přestávky, má stále odpovědnost za stanoviště, nebo ta přechází na příslušníka, který jej střídá, zda jsou o tomto příslušníci obeznámeni a jakým způsobem, a to z hlediska odpovědnosti příslušníka, jež střídá, za stanoviště, z kterého přichází; zda jsou střídající příslušníci obeznámeni s právy a povinnostmi stanoviště, zda jsou tato práva a povinnosti do návratu střídaného příslušníka plněny; kdo a jakým způsobem určuje, kdo, kdy a jakým způsobem bude střídat, a to vzhledem k možnému dopadu na stanoviště střídajícího příslušníka, tedy zda se při střídání přihlíží na povinnosti, které vyplývají ze stanoviště střídajícího;[OBRÁZEK] jakým způsobem probíhá střídání příslušníků v rámci přestávek na jídlo a odpočinek, tedy zda jsou v době čerpání přestávek na jídlo a odpočinek plněny povinnosti stanoviště, a to jak na stanovišti střídaného příslušníka, tak na stanovišti střídajícího příslušníka.

41. Služební funkcionář v dalším řízení doplnil dokazování o doplnění svědeckých výpovědí M. B. a A. N., o výpovědi dalších žalobců J. S. (strážného) a P. K. (dozorkyně), a o výpověď další svědkyně, rovněž dozorkyně L. M., a svědka – operátora J. R.

42. Vrchní komisař M. B. vypověděl, že příslušníci – strážní jsou veleni na základě denního rozkazu na konkrétní strážní stanoviště, v souladu s rozpisem strážních stanovišť. V příloze denního rozkazu jsou pak uváděny přestávky na odpočinek. V denním rozkazu nejsou uvedeny osoby, které jsou určené pro střídání. Na určitá strážní stanoviště může být veleno více příslušníků, kteří se o přestávkách střídají, stejné je to u strážných a zásahové jednotky i v noční době. Přestávky plánuje a nařizuje vrchní inspektor ve službě, jejich čerpání vykazuje ve spolupráci s operátorem právě do přílohy denního rozkazu a následující den provádí kontrolu čerpání přestávek vedoucí oddělení vězeňské stráže. Pokud příslušník nemůže z důvodu služební povinnosti čerpat přestávku, pak ji nečerpá a je mu proplacena. Při střídání příslušníků na jednotlivých stanovištích za účelem čerpání přestávky se toto zapíše do knihy předání služby, která je na každém stanovišti, a je v ní zapsán čas předání a převzetí služby. V případě čerpání přestávky musí být obsazena všechna stanoviště, střídání provádí příslušník denní směny, který nevykonává žádnou svoji činnost. Příslušníci mohou čerpat přestávky mimo věznici, ale většinou je čerpají v areálu věznice, během přestávky mají kompletní výzbroj a výstroj, ale mají možnost výstroj odložit. Ve své první výpovědi svědek uvedl, že příslušníci nemají možnost opustit věznici, v doplněné výpovědi pak sdělil, že příslušníci mohou čerpat přestávky mimo věznici, ale většinou je čerpají v areálu věznice. Svědek neznal předpis, umožňující opuštění objektu věznice v době přestávek. Při mimořádné události ve věznici je příslušník konzumující stravu povinen zasáhnout.

43. Strážný J. K. uvedl, že je do služby velen denním rozkazem vedoucího oddělení výkonu stráže (dále jen „VOVS“), a to na různá stanoviště. Nemůže čerpat přestávku dle svého uvážení, přičemž přestávka ani netrvá 30 minut. Je to proto, že ho na stanovišti nemá kdo vystřídat. Pokud je střídán, tak příslušníkem z jiného stanoviště. Po dobu přestávky je vystrojen stejně jako ve službě, a nemůže opustit věznici.

44. Strážný J. S. uvedl, že je do služby velen denním rozkazem VOVS, jsou mu plánovány přestávky, ty tráví konzumací jídla nebo na odpočinkové místnosti, přičemž jejich délku určuje operační inspektor. Je střídán jiným příslušníkem, který může plnit jeho povinnosti a který je v rozkaze psaný na jiném stanovišti, po dobu střídání pak na jeho stanovišti nikdo není. Pokud je mimořádná událost, musí přestávku přerušit, operační inspektor o tom ví, poté, pokud je to možné, může přestávku dočerpat. Po dobu konzumace nemůže odložit výstroj a výzbroj kvůli možné mimořádné události. Při čerpání přestávky nemá možnost opustit věznici, neboť má neustále výzbroj (pistoli, vysílačku, donucovací prostředky).

45. Vrchní inspektor strážní služby P. D. uvedl, že je do služby velen denním rozkazem VOVS. S ohledem na svou funkci nemůže čerpat přestávku dle svého uvážení, neboť nemá plnohodnotné zastoupení, je neustále na vysílačce a telefonu. Pokud je střídán, pak operátorem, ale nikoli plnohodnotně, neboť ten nemůže opustit operační středisko. Po dobu přestávky je vystrojen stejně jako ve službě a nemůže opustit věznici.

46. Svědek J. R., operátor, uvedl, že mu nejsou plánovány přestávky na jídlo a odpočinek; pokud ho někdo vystřídá, čerpá přestávky za účelem konzumace jídla, tráví je ve věznici. Má–li u sebe jídlo, tak se stravuje. Střídající příslušník je schopen plnohodnotně plnit jeho povinnosti, střídá ho příslušník, který je v páté platové třídě, přičemž tento příslušník je velen na jiné strážní stanoviště a při střídání vykonává službu na obou stanovištích. Protože je na operačním středisku, tak nebyl nikdy odvolán z přestávky kvůli mimořádné události. Střídání za účelem čerpání přestávky nemá často, tuto skutečnost zapisuje do rozkazu a přestávka mu je proplácena, tak tomu je i při noční směně, když není velen příslušník v páté platové třídě na vystřídání.

47. Vrchní komisařka A. N. vypovídala ve svých svědeckých výpovědích k dozorčím stanovištím. Uvedla, že příslušníci – dozorci jsou veleni na základě denního rozkazu. Jsou veleni na konkrétní dozorčí stanoviště, a to v souladu s rozpisem dozorčího stanoviště. V příloze denního rozkazu jsou uváděny přestávky na oběd, v které je také při střídání zapsáno jméno příslušníka, který střídaného příslušníka při čerpání přestávky zastupuje. V samotném denním rozkazu nejsou uvedeny osoby, které jsou určené pro střídání. Jiná stanoviště po dobu střídání nejsou obsazena. Ve směrnicích jednotlivých dozorčích stanovišť nejsou přestávky řešeny. V knize předání a převzetí služby je zapsán čas; příslušníci tráví přestávky v jídelně, na centrálním režimu, kde je kuchyňka s lednicí, zde mají možnost odložit výstroj a výzbroj do skříňky. Příslušníci jsou v uniformě, mají možnost opustit věznici. Neexistuje právní norma, která by upravovala možnost opustit věznici příslušníku v době služby. Pokud dojde k mimořádné události, musí zasáhnout i ten příslušník, který čerpá dobu přestávky, který bude vyrozuměn radiostanicí. Faktické čerpání přestávek kontroluje a střídání organizuje, předávání dozorčího stanoviště zapisuje a eviduje inspektor dozorčí služby, měsíční výkaz odsloužených směn podepisuje konkrétní příslušník. Pokud nemůže příslušník čerpat přestávku z důvodu mimořádné události, tak se mu proplácí. O střídání se provádí písemný záznam do knihy průběhu služeb. V případě čerpání přestávky musí být obsazena všechna stanoviště, to organizuje IDS. Při střídání se neprovádí sčítací prověrka, je to evidováno písemně. Funkce střídačů neexistuje, v denním rozkaze tedy není velení druhého příslušníka, který by mohl střídat přestávku, a to pro nedostatek dozorců. Jsou však tzv. šestky, to je dozorce, který je na ošetřovně nebo na balíkárně, a ty mohou v době oběda střídat na těchto stanovištích – toto je uvedeno v rozvrhu dne a knize IDS. Na dozorčím stanovišti č. 1 nemají více než 2 příslušníky, kteří musejí vykonávat službu po dobu 24 hodin, ale lze tam doplnit 3. dozorce.

48. Žalobce Z. K., dozorce, uvedl, že je do služby velen denním rozkazem vedoucího oddělení výkonu trestu (dále jen“VOVT“), a to zpravidla na ubytovnu odsouzených, na uzavřené oddělení nebo zastupuje inspektora dozorčí služby. V průběhu služby nemůže čerpat přestávku plnohodnotně, neboť musí být stále na příjmu a v pohotovosti; pokud to nevyžaduje mimořádná událost, může čerpat přestávku 30 minut. Dle rozpisu přestávek je střídán příslušníkem z jiného stanoviště, které je proto oslabeno; po dobu přestávky je vystrojen stejně jako ve službě – nemá možnost si odložit donucovací prostředky, nemůže opustit věznici; z časových a personálních důvodů střídajícímu příslušníkovi službu nepředává, neprovádí se sčítací prověrka odsouzených.

49. Žalobce P. T., dozorce, uvedl, že přestávku nečerpá dle svého uvážení, trvá 30 minut, dle rozpisu přestávek je střídán příslušníkem z jiného stanoviště. V ostatních bodech vypovídal shodně jako žalobce Z. K.

50. Shodné skutečnosti uvedl ve své výpovědi i žalobce Z. Z., vykonávající funkci IDS, s tím, že přestávku čerpá podle možnosti, a pokud ho nikdo neodvolá, čerpá 30 minut, dle rozpisu přestávek je střídán příslušníkem z jiného stanoviště.

51. Žalobkyně P. K., vykonávající funkci IDS, uvedla, že je do služby velena denním rozkazem. Jsou jí plánovány přestávky, které tráví tak, že si ohřeje oběd a v kanceláři jej zkonzumuje, cca 15–20 minut. Nevzpomněla si, kolikrát byla kvůli mimořádné události z přestávky odvolána. Pokud čerpá přestávku, pak je v současné době (od počátku roku 2019) střídána jiným příslušníkem, který může plnit všechny její povinnosti. Podotkla, že dříve tak tomu nebylo, neboť pro nedostatek zaměstnanců ji střídal i příslušník v nižší platové třídě. Během přestávky nemá možnost odložit výzbroj a výstroj a nereagovat na podněty vycházející z výkonu služby. Osoba, která ji střídá je velena na oddělení kázeňských trestů nebo uzavřené oddělení a v té době nikdo za tuto osobu nevykonává službu. Střídání se do knihy převzetí a předání služby nezaznamenává, zaznamená se to v jiném formuláři. Při střídání se neprovádí sčítací prověrka, odsouzené se nepředávají žádným způsobem. Při čerpání přestávky nemá možnost opustit věznici. Čerpání přestávky není ve směrnicích na každé dozorčí stanoviště vedeno.

52. Stejnou funkci jako žalobkyně P. K. (IDS) vykonává v objektu Drahonice i L. M., která ve své svědecké výpovědi uvedla, že jsou jí plánovány přestávky v příloze denního rozkazu. Tyto přestávku tráví většinou tak, že se stravuje, a to ve své kanceláři. Příslušník, který jí střídá je schopen plnohodnotně plnit její povinnosti, střídá jí příslušník ve stejné tarifní třídě, přičemž tento příslušník je velen na jiné strážní stanoviště. Kvůli mimořádné události byla z přestávky odvolána, děje se to zřídka a v takovém případě jí je přestávka nahrazena a to tak, že je přeplánovaná na jiný čas a vejde se do 5 hodin od počátku pracovní doby. Jako IDS kontroluje čerpání přestávek svých podřízených. Nejprve je seznámí s časy jejich přestávek a oni ji pak informují o čerpání, což je zaznamenáno v denním rozkaze. Během přestávky nemusí být příslušníci vystrojeni a vyzbrojeni, ale musí mít výzbroj a výstroj v dosahu, aby mohli zakročit při mimořádné události. Svědkyně si nebyla jistá, zda to nařizuje nějaký předpis. Při mimořádné události ve věznici musí zasáhnout. Příslušníci veleni na dozorčím stanovišti jsou v době přestávky střídáni kolegou, který je velen na jiné dozorčí stanoviště. Toto střídání je zaznamenáno do knihy převzetí a předání služby. Není při něm prováděna sčítací prověrka, příslušníci si předají dokumentaci a aktuální informace; fyzicky se odsouzení předávají v případě vycházek. Stanoviště č. 1 je obsazované 24 hodin, při střídání na tomto stanovišti vykonává střídající příslušník činnost na dvou oddílech, jedná se o pohyblivé stanoviště. Na pohyblivém pracovišti je vykonávána činnost podle směrnic. Ve směrnicích není na každé dozorčí stanoviště vedena přestávka.

53. Kolik je v objektu Drahonice strážních stanovišť, která jsou vnější a která vnitřní, která jsou stálá a která pohyblivá, po jakou dobu je třeba je obsazovat a o kolikačlenné strážní stanoviště se jedná, je uvedeno v Rozpisu strážních stanovišť vedoucího oddělení vězeňské stráže. Tento rozpis byl schválený ředitelem věznice Nové Sedlo dne 25. 5.2017, rozhodnutím č. j. VS–44706–2/ČJ–2017–701960 a to na základě ust. § 52 odst. 2 písm. a) Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 23/2014 Sb. Rozpis je součástí spisu a podává se z něho, že objekt Drahonice má pouze 2 strážní stanoviště, z nichž stanoviště č. 1 je u hlavního vchodu do věznice. Jedná se o strážní stanoviště vnější, pevné, stálé jednočlenné, které je třeba obsazovat v pracovních dnech v době od 06:00 do 18:00 a dále dle denního rozkazu VOVS. Strážní stanoviště č. 2 (strážní stanoviště a zásahové hlídky) je vnitřní, pohyblivé, stálé jednočlenné, které je třeba obsazovat nepřetržitě po celých 24 hodin. Do rozpisu strážních stanovišť je zařazena i eskortní směna, kterou tvoří její členové a jedná se o skupinu zajišťující eskortní služby do civilních zdravotnických zařízení, k soudům, k provádění eskort na vnější pracoviště a plnění dalších stanovených úkolů. Počet příslušníků a dobu obsazování skupiny stanoví VOVS v denním rozkaze VOVS v závislosti podle počtu eskortovaných a plnění dalších úkolů.

54. Kolik je v objektu Drahonice dozorčích stanovišť, která jsou vnější a která vnitřní, která jsou stálá a která pohyblivá, po jakou dobu je třeba je obsazovat a o kolikačlenné dozorčí stanoviště se jedná, je uvedeno v Rozpisu dozorčích stanovišť objektu Drahonice ze dne 9. 6. 2017, č. j. VS–2065–14/ČJ–2017–801932. Rozpis je součástí spisu a vyplývá z něho, že objekt Drahonice má tato dozorčí stanoviště: dozorčí stanoviště č. 1, což jsou ubytovny odsouzených B, D – vnitřní, pohyblivé, stálé, jednočlenné dozorčí stanoviště s jedním vymezeným úsekem s tím, že toto stanoviště se má obsazovat nepřetržitě po celých 24 hodin; Vymezený úsek č. 1a, tj. ubytovna odsouzených B – vnitřní, pohyblivý, stálý, jednočlenný vymezený úsek z dozorčího stanoviště č. 1 s tím, že toto stanoviště se má obsazovat nepřetržitě po celých 24 hodin; dozorčí stanoviště č. 2, tj. uzavřené oddělení, krizové oddělení – vnitřní, pohyblivé, stálé, jednočlenné dozorčí stanoviště s tím, že toto stanoviště se má obsazovat nepřetržitě po celých 24 hodin a v případě umístění odsouzené do krizového oddělení se stanoviště mění na pevné; dozorčí stanoviště č. 3, tj. zdravotnické středisko, výdej balíčků – vnitřní pohyblivé, stálé, jednočlenné, dozorčí stanoviště s jedním vymezeným úsekem, obsazované v době dle denního rozkazu VOVT; vymezený úsek č. 3a určený k výdeji balíčků – vnitřní, pohyblivý, stálý, jednočlenný vymezený úsek z dozorčího stanoviště č. 3, obsazovaný v době dle denního rozkazu VOVT; dozorčí stanoviště č. 4 určené k předvádění odsouzených – vnitřní, pohyblivé, stálé, dozorčí stanoviště obsazované v době a počtu stanoveném dle denního rozkazu VOVT.

55. Správní spis dále obsahuje denní rozkazy VOVS a VOVT, jimiž byli veleni žalobci v rozhodném období do služby k obsazení rozpisy určených strážních a dozorčích stanovišť. Součástí těchto denních rozkazů VOVT jsou přílohy, ve kterých jsou evidovány přestávky na jídlo a oddech. Z denních rozkazů je tak u každého příslušníka ve službě zřejmý čas nástupu do služby, čas skončení služby, časové období stanovené pro čerpání 30 minutových přestávek ve službě. V příloze denních rozkazů VOVT je rovněž uvedeno jméno příslušníka, který po dobu přestávky střídaného příslušníka na jeho stanovišti zastupoval. Byla–li délka služby 9 hodin a více, byly v příloze uvedeny dvě případně tři přestávky s ohledem na délku služby. Pokud jde o přílohy denních rozkazů VOVS, označené jako Převzetí strážních stanovišť a čerpání přestávek, tak i z nich je patrné, v jakém časové období byla kterému příslušníku poskytnuta půlhodinová přestávka. Příkladmo u žalobce J. K., který dle příloh denních rozkazů vykonával v měsíci prosinci 2017 strážní službu ve dnech 1. 12., 2. 12., 5. 12., 7. 12., 8. 12., 9. 12., 10. 12., 15. 12., 16. 12., 18. 12., 20. 12., 23. 12., 24. 12., 25. 12., 26. 12., a 31. 12. 2017, je vždy z těchto příloh patrné, v jakém časovém období bude obsazovat jaké které stanoviště a současně půlhodinové časové rozmezí, které mu bylo stanoveno pro čerpání přestávek během služby.

56. Součástí správního spisu jsou dále měsíční hromadné směnové výkazy služeb, vyhotovované na základě údajů z denních rozkazů, sloužící jako podklad pro výpočet služebního příjmu. Z výkazů je zřejmé, v který den byl který příslušník ve službě, kdy měl volno, dovolenou, kdy byl nemocen apod. Při porovnání časových údajů o době služby z denních rozkazů s údaji ze směnových výkazů je evidentní, že poskytnuté přestávky ve službě na jídlo a odpočinek nejsou započteny do doby služby. Přestávky ve službě nejsou ve směnových výkazech nijak zaevidovány; poskytnutí přestávky však vyplývá z druhého řádku hromadného výkazu označeného (Zh), v němž se uvádí plánovaný počet hodin služby na příslušný den bez přestávek na jídlo a odpočinek a ze třetího řádku (Sh), v němž je uvedena doba skutečně odsloužená, tzn., pokud byla příslušníku poskytnuta přestávka na jídlo a odpočinek, je hodnota v řádku Z(h) a S(h) stejná.

57. Ve správním spise jsou dále založena Pravidla pro výkon strážní služby ve věznici Nové Sedlo – objekt Drahonice, č. j. VS–44706–6/ČJ–2017–801960, a Povinnosti inspektora dozorčí služby, č. j. VS–2065–10/ČJ–2017–801932, Hlášení inspektora dozorčí služby o předání a převzetí služby a Kniha signalizace.

58. Poté, co byli žalobci vyzváni k seznámení se spisem před vydáním rozhodnutí (výzva ze dne 11. 12. 2019), a po doplnění spisu dalšími žalobci navrženými listinnými důkazy vydal služební funkcionář dne 12. 2. 2020 prvostupňové rozhodnutí, jímž žádost žalobců zamítl. Dospěl totiž k závěru, že ve Věznici Nové Sedlo — objektu Drahonice byla vytvořena organizace výkonu služby, která umožňovala řádné čerpání přestávky na jídlo a odpočinek v zákonné délce 30 minut a že tyto přestávky byly žalobci čerpány.

59. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí služební funkcionář poukázal na skutečnost, že žádný z žalobců neuvedl, ve kterých dnech mu nebyla poskytnuta přestávka ve službě, nebo mu nebylo umožněno čerpat přestávku podle svého uvážení. Při svém rozhodnutí vycházel služební funkcionář z rozpisů strážních stanovišť a kopií rozpisů dozorčích stanovišť za rozhodné období; z denních rozkazů vedoucího oddělení vězeňské stráže a vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu za rozhodné období, jejichž součástí byly vždy přílohy s evidencí přestávek na jídlo a odpočinek u každého příslušníka ve službě; v návaznosti na tyto denní rozkazy dále z měsíčních směnových výkazů příslušníků vězeňské stráže a příslušníků oddělení výkonu trestu za rozhodné období. K vysvětlení systému výkazů vycházel z interního předpisu Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 44/2013, jímž jsou stanovena pravidla pro rozvrhování doby služby a její vykazování. Při posuzování správnosti obsahu a formy denních rozkazů z hlediska evidence přestávek vycházel služební funkcionář z vnitřních předpisů, konkrétně z přílohy Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 23/2014, o vězeňské a justiční stráži. Dále vycházel z výslechů sedmi žalobců (vybraných se souhlasným vyjádřením zástupce žalobců), kteří byli vybráni tak, aby pokryli spektrum zastávaných pozic jak v oddělení vězeňské stráže, tak v oddělení výkonu trestu; a dále z výslechů svědků. Výše uvedené důkazy hodnotil služební funkcionář následovně.

60. Jde–li o výpovědi žalobců a svědků, pak poukázal zejména na výpovědi žalobců Z. Z., P. T., J. S. a P. K., které shrnul tak, že z nich vyplynulo, že mají možnost čerpat přestávku 30 minut a po dobu přestávky jsou střídáni příslušníkem z jiného stanoviště dle rozpisu přestávek, resp. příslušníkem ve stejné hodnosti. Pokud žalobce P. D. jako vrchní inspektor strážní služby uvedl, že nemůže čerpat 30 minutovou přestávku plnohodnotně, je střídán operátorem, který nemůže opustit operační středisko, pak služební funkcionář poukázal na skutečnost, že vrchní inspektor strážní služby si určuje přestávku sám dle svého uvážení v délce 30 minut, a v případě, že tuto přestávku nemůže čerpat, uvede tuto skutečnost do denního rozkazu vedoucího oddělení a tento čas se počítá do výkonu služby. Služební funkcionář poukázal na rozpory ve výpovědi žalobce J. K., který uvedl, že nemůže čerpat přestávku 30 minut, neboť není, kdo by ho vystřídal a současně uvedl, že pokud je střídán, tak se tak stane příchodem příslušníka z jiného stanoviště. Pokud žalobce Z. K. uvedl, že nemůže čerpat přestávku 30 minut, pokud to vyžaduje mimořádná událost, ale v ostatní případech ano, pak podle Knihy signalizace v rozhodném období ke vzniku mimořádné události nedošlo. Svědek R. uvedl, že přestávku čerpá, pokud je vystřídán, a pokud ji nečerpá, oznámí tuto skutečnost svému nadřízenému a přestávka mu je proplacena. Svědkyně M., inspektorka dozorčí služby, uvedla, že jsou jí plánovány přestávky na jídlo, při nichž je střídána a v případě, že musí být odvolána, je jí přestávka nahrazena. Jako IDS kontroluje čerpání přestávek svých podřízených, seznámí je s časy jejich přestávek a oni jí informují o čerpání, což je zaznamenáno v denním rozkaze.

61. Z listinných důkazů, a to z hromadných výkazů odsloužených hodin měl služební funkcionář za prokázané, že žalobci ve sledovaném období přestávky na jídlo a oddech čerpali a tuto skutečnost vždy stvrdili svým podpisem. V ojedinělých případech nemožnosti čerpání přestávky na jídlo a oddech byla tato žalobcům započtena do doby služby. Žalobci nepředložili žádný důkaz, který by správnost takto vedené evidence čerpání přestávek na jídlo a odpočinek zpochybňoval, ani při ústním jednání vypovídající účastníci evidenci přestávek nerozporovali, přičemž hromadné výkazy odsloužených hodin jsou vedeny v souladu s nařízeními generálního ředitele, a to konkrétně s nařízením č. 44/2013, které v ustanovení § 8 odst. 2 stanoví, že vedoucí příslušník je povinen příslušníka s výtiskem vyplněného výkazu prokazatelně seznámit; za tímto účelem stvrzuje příslušník seznámení podpisem výkazu. Jak je zřejmé ze založených kopií směnových výkazů služeb, byl tento systém dodržován po celé rozhodné období. Žalobci tedy byli vždy s výkazem seznámeni a nikdy nerozporovali, že přestávky nejsou započteny do doby služby.

62. Pokud jde o evidenci přestávek, pak služební funkcionář citoval přílohu Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 23/2014 o vězeňské a justiční stráži, kdy je v článku 3 odst. I této přílohy stanoveno: Povinnou přílohou denního rozkazu je evidence střídání strážních stanovišť a evidence čerpání přestávek příslušníků vězeňské stráže na jídlo a oddech. Formu a obsah denních rozkazů vedoucího OVT upravuje metodický list ředitele odboru výkonu vazby a trestu generálního ředitelství Vězeňské služby ČR č. 26/2006, kterým se upravuje forma a obsah při vydávání denních rozkazů a denních nařízení vedoucích oddělení výkonu vazby, oddělení výkonu trestu, oddělení výkonu vazby a trestu a oddělení výkonu trestu a vazby. V článku 2 tohoto metodického listu je stanoveno: (1) Denní rozkaz vedoucího oddělení (dále jen „denní rozkaz”) je vydáván samostatně a je určen pro všechny příslušníky oddělení; vzor denního rozkazu je uveden v příloze č. 1. (2) Denní nařízení vedoucího oddělení (dále jen „denní nařízení”) je vydáváno obdobným způsobem jako denní rozkaz a je určeno pro občanské zaměstnance oddělení; vzor denního nařízení je uveden v příloze č. 2. (3) Cílem denního rozkazu a denního nařízení je určit konkrétní odpovědnost příslušníků za jednotlivá dozorčí stanoviště (činnosti) a občanských zaměstnanců za jednotlivé svěřené úseky (činnosti). Denní rozkaz a denní nařízení jsou vydávány písemnou formou. Přílohou denního rozkazu a denního nařízení je stanovení doby přestávek na jídlo a oddech. Prokazatelné čerpání přestávek na jídlo a oddech eviduje v příloze denního rozkazu a denního nařízení vedoucí zaměstnanec určený ředitelem vazební věznice nebo věznice Vězeňské služby České republiky.

63. Služební funkcionář konstatoval, že čerpání přestávek na jídlo a odpočinek je v oddělení vězeňské stráže v případě příslušníků strážných zajišťováno tím způsobem, že k vystřídání strážných na jednotlivých strážních stanovištích za účelem čerpání přestávky na jídlo a odpočinek jsou zpravidla využívání příslušníci velení na strážní stanoviště č. 2 — strážní a zásahová hlídka. Personální obsazení strážního stanoviště č. 2 v počtu až dvou příslušníků umožňuje, aby bylo zajištěno střídání příslušníků na ostatních strážních stanovištích (je možno střídat i příslušníky velenými na denní směnu — eskortní služba, doprava) a přitom strážní stanoviště č. 2 bylo obsazeno dostatečným počtem příslušníků k zajištění úkolů strážního stanoviště. Samotnou organizaci střídání příslušníků na jednotlivých strážních stanovištích zajišťuje inspektor strážní služby ve spolupráci s operátorem. Pokud nastala situace, že příslušníkovi nebylo umožněno čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, je tato skutečnost zaznamenána v příloze denního rozkazu vedoucího OVS a následně je uvedena ve výkazu odsloužených hodin příslušníků jako doba služby. Přestávky na jídlo a odpočinek jsou zaznamenávány v denním rozkaze vedoucího oddělení vězeňské stráže a dále ve výkaze odsloužených hodin; příslušníci jsou s oběma písemnostmi vždy prokazatelně seznámeni, správnost výkazu odsloužených hodin příslušníci potvrzují připojením svého podpisu.

64. Pokud jde o čerpání přestávek na jídlo a odpočinek v oddělení výkonu trestu, pak toto bylo zajištěno v souladu s platnými předpisy upravujícími tuto problematiku, které stanoví náležitosti denního rozkazu vedoucího oddělení výkonu trestu, kde součástí denního rozkazu je i evidence čerpání přestávek příslušníků dozorčí služby. Konkrétní časy čerpání přestávek, a to ať již se jedná o pevná nebo pohyblivá dozorčí stanoviště, stanovuje inspektor dozorčí služby, který koordinuje, řídí a kontroluje příslušníky dozorčí služby ve směně. To znamená, že o jejich činnosti má náležitý přehled a mimo jiné příslušníkům dozorčí služby stanovuje konkrétní úkoly k plnění služebních povinností. Pokud nastala situace, že příslušníkovi nebylo umožněno čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, což se stává pouze výjimečně, byla tato skutečnost zaznamenána v příloze denního rozkazu vedoucího OVS a následně uvedena ve výkazu odsloužených hodin příslušníků jako doba služby. Přestávky na jídlo a odpočinek jsou zaznamenávány v denním rozkaze vedoucího oddělení výkonu trestu a dále ve výkaze odsloužených hodin; příslušníci jsou s oběma písemnostmi vždy prokazatelně seznámeni, správnost výkazu odsloužených hodin příslušníci potvrzují připojením svého podpisu.

65. Na základě provedeného dokazování dospěl služební funkcionář k závěru, že systém poskytování přestávek ve službě na jídlo a odpočinek je v objektu Drahonice nastaven v souladu se služebním zákonem a příslušnými vnitřními předpisy. Z ust. § 60 odst. 1 služebního zákona vyplývá, že na dobu přestávky ve službě je výkon služby přerušen. Přestávka se proto podle odst. 2 nezapočítává do výkonu služby. Směrnice dozorčí a strážní služby, stanovují povinnosti výhradně při výkonu služby. Příslušník tak v době přestávky není povinen plnit služební povinnosti na strážním či dozorčím stanovišti, které mu ukládají příslušné předpisy a směrnice. Ostatně se na strážním či dozorčím stanovišti po dobu čerpání přestávky nezdržuje, na pevném stanovišti je vystřídán, na pohyblivém vystřídání není nutné. Je na jeho vůli, jak přestávku stráví, zda bude konzumovat stravu, či zda si bude vyřizovat soukromé záležitosti i mimo věznici. Má–li přerušen výkon služby, nemusí být řádně ustrojen a vystrojen. Neexistuje žádný právní ani interní předpis, který by mu zakazoval v době přestávky ve službě opustit věznici. Využití přestávky je však vždy limitováno její délkou 30 minut, takže k jejímu čerpání mimo prostor věznice prakticky nedochází. Tvrzení účastníků řízení o omezených možnostech čerpání přestávek na jídlo a odpočinek jsou ve většině účelová, motivovaná snahou o zpětné proplacení poskytnutých přestávek ve službě, jakoby poskytnuty nebyly. Služba žalobců je po dobu přestávky na jídlo a odpočinek přerušena. Pokud ve výjimečných případech skutečně v dané situaci nelze výkon služby přerušit, má příslušník možnost tuto skutečnost ohlásit svému nadřízenému, nejpozději při seznámení s měsíčním výkazem služeb, aby mu přestávka nebyla odečtena z doby služby.

66. Služební funkcionář současně řešil otázku, kdo v případě vystřídání příslušníka na dozorčím nebo strážním stanovišti z důvodu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek nese odpovědnost za plnění povinností na „střídaném” dozorčím nebo strážním stanovišti. Zdůraznil, že směrnice pro výkon služby na jednotlivých strážních a dozorčích stanovištích, které byly jako listinné důkazy založeny do spisu, stanovují povinnosti výhradně při výkonu služby, z čehož je zřejmé, že příslušníci v době přestávky na jídlo a odpočinek nejsou povinni plnit služební povinnosti na strážním či dozorčím stanovišti. Na základě svědecké výpovědi vedoucího oddělení výkonu trestu M. B. a listinných důkazů uvedl, že v oddělení vězeňské stráže proces střídání strážných na strážních stanovištích organizuje a zajišťuje službu konající inspektor strážní služby. Inspektor strážní služby u konkrétního strážního stanoviště vydá pokyn střídanému a střídajícímu příslušníkovi k předání a převzetí stanoviště. Po ukončení této činnosti je těmito strážnými nahlášeno inspektorovi strážní služby s jakým výsledkem bylo stanoviště převzato (bez závad nebo se závadami). V tuto chvíli přebírá konkrétní odpovědnost příslušník, který dané stanoviště převzal. Příslušníci jsou povinni plnit povinnostmi na konkrétním strážním stanovišti, které střídají, dle platných pravidel strážní služby, které jsou v písemné podobě k dispozici na každém strážním stanovišti a příslušníci mají za povinnost se s nimi seznámit a řídit se jimi.

67. Na základě svědecké výpovědi vedoucí oddělení výkonu trestu A. N., výpovědí žalobců a listinných důkazů služební funkcionář konstatoval, že v oddělení výkonu trestu proces střídání dozorců na dozorčích stanovištích organizuje a zajišťuje službu konající inspektor dozorčí služby, který také řídí předání a převzetí dozorčího stanoviště při čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. Po převzetí dozorčího stanoviště střídající příslušník je povinen řídit se Nařízením generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016, o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence, kde jsou stanoveny konkrétní povinnosti dozorce na dozorčích stanovištích. Ve věznici jsou zřízena pevná a pohyblivá dozorčí stanoviště. V případě pevného stanoviště jsou k výkonu služby veleni vždy dva příslušníci dozorci a v případě čerpání přestávky na jídlo a odpočinek přebírá odpovědnost za plnění povinností na daném dozorčím stanovišti druhý příslušník, který byl velen na toto stanoviště. Na pohyblivém dozorčím stanovišti v případě čerpání přestávky na jídlo a odpočinek okamžikem převzetí dozorčího stanoviště odpovědnost za plnění povinností na daném dozorčím stanovišti nese příslušník dozorčí služby, který službu na daném dozorčím stanovišti převzal. Předání a převzetí stanoviště při čerpání přestávky na jídlo a odpočinek řídí inspektor dozorčí služby. Skutečnosti vztahující se k výkonu služby na dozorčím stanovišti jsou zaznamenávány v knize předání a převzetí služby, jako je např. nástup do služby, převzetí dozorčího stanoviště, početní stav vězňů, činnost z hlediska časového rozvrhu dne, všechny druhy prohlídek, výdej stravy, vycházky odsouzených, mimořádné události pokud se stanou, dále kontrolní činnosti dle NGŘ č. 12/2012, dále veškerá kontrolní činnost, předání služby. Na podkladě těchto zjištění učinil správní orgán prvního stupně závěr, že v objektu Drahonice, na obou odděleních (vězeňské stráže a výkonu trestu), povinnosti příslušníků konajících službu na jednotlivých dozorčích a strážních stanovištích přecházejí po dobu, kdy jsou vystřídáni z důvodu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek na střídající příslušníky, kteří za převzatá strážní a dozorčí stanoviště zodpovídají až do návratu příslušníka vykonávajícího službu na strážním či dozorčím stanovišti dle denního rozkazu příslušného vedoucího oddělení. V době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek je zajištěna na strážních a dozorčích stanovištích zastupitelnost službu konajících příslušníků.

68. Jde–li o možnost příslušníků čerpajících přestávku opustit po tuto dobu věznici, a tedy trávit volný čas dle svého uvážení, pak služební funkcionář konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že jim po dobu přestávky nebylo umožněno opustit areál věznice. Žalobci neuvedli žádný příklad, kdy měli skutečně v úmyslu v době přestávky opustit areál objektu Drahonice a bylo jim v tom zabráněno. Zákaz opustit areál věznice po dobu čerpání přestávky neupravuje ani žádný právní či jiný vnitřní předpis. Pokud žádný z žalobců ani jiných příslušníků neopouští areál věznice po dobu přestávky, je tomu tak zejména proto, že by po dobu trvání přestávky museli odevzdat a uložit výzbroj a výstroj a podrobit se kontrole na strážním stanovišti č.

1. Služební funkcionář poukázal na skutečnost, že se v blízkosti areálu věznice nenachází žádné stravovací či restaurační zařízení ani obchod s potravinami a rovněž ani jakékoliv místo, které by bylo možno využít pro krátkodobou relaxaci.

69. Při řešení otázky, zda mají žalobci nárok na proplacení přestávek pro případ nutnosti zapojit se do likvidace či řešení vzniklé mimořádné situace, vycházel služební funkcionář z výpovědí účastníků, svědků a právních předpisů a vnitřních předpisů Vězeňské služby České republiky a dostupné judikatury. Shledal, že nelze souhlasit s obecným tvrzením žalobců, že musí v případě mimořádné události příslušníci přerušit čerpání přestávky. Z nařízení generálního ředitele, v nichž je stanoven okruh mimořádných událostí, druhy mimořádných událostí, jejich hlášení a povinnosti občanských zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby ČR související se vznikem mimořádné události a prevencí vyplývá, že žalobci neměli povinnost se podílet na řešení všech mimořádných událostí. Pokud nastala či nastane situace, že se žalobci museli či musí po vyhlášení mimořádné události dostavit na určené místo ve věznici a podílet se na řešení nastalé situace, tak se vzhledem k charakteru a místu výkonu služby žalobců, vždy jednalo a jedná o zajištění a ochranu nejvyšších zájmů společnosti, jako je ochrana života a zdraví popř. majetku. Z výše uvedeného je zřejmé, že mimořádná událost je nepředvídatelná a nahodilá událost, kterou nelze dopředu předvídat a případná účast příslušníků při řešení mimořádné události nespadá pod běžný a „předvídatelný” výkon služby. Na takové mimořádné situace právě pamatuje ustanovení § 7 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 555/1992 Sb.“). V této souvislosti služební funkcionář poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 6013/2017.

70. Pro ostatní mimořádné události, je–li vyhlášen tísňový signál, dostaví se na místo mimořádné situace ti příslušníci, kteří nevykonávají jiné služební úkony, zpravidla se jedná o příslušníky strážní zásahové hlídky, a řídí se pokyny vrchního inspektora strážní služby. V případě, že je příslušníkovi přestávka přerušena z důvodu řešení mimořádné události, je mu čas pro čerpání následně nahrazen. Pokud nemůže být tato doba z objektivních důvodů nahrazena a příslušník nemohl přestávku dočerpat, tak následně byla nevyčerpaná přestávka vykázána jako doba služby. K tomu je třeba konstatovat, že ve sledovaném období došlo k takové situaci dle Knihy narušení signalizace (příloha č. 42) celkem v 51 případech a z toho v drtivé většině pouze jako kontrola funkčnosti systému. V ostatních případech se vždy jednalo o krátké časové úseky, kdy po ukončení vyhlášení mimořádné události přestávka na jídlo a odpočinek mohla být účastníky dočerpána. Z dostupné dokumentace nelze dohledat, zda v těchto případech byli svoláni účastníci, kteří museli přerušit přestávku na jídlo a odpočinek.

71. Dle služebního funkcionáře nelze ani souhlasit s tvrzením žalobců, že v případě mimořádné události okamžitě žalobce ukončuje přestávku na jídlo a odpočinek a dostavuje se na místo určení. Taková povinnost právními ani vnitřními předpisy stanovena není, nejedná–li se o obecnou povinnost příslušníků Vězeňské služby České republiky vyjádřenou v ustanovení § 7 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži, ve znění pozdějších předpisů. Stěží by mohla být akceptována bez dalšího situace, kdy by příslušník čerpající přestávku na jídlo a odpočinek ignoroval hrozící nebezpečí, ať již v podobě jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu či události ohrožující život, zdraví či majetek v prostorách věznice. Takové jednání žalobců by se vší pravděpodobností mohlo být následně kvalifikováno jako protizákonné. V případě, že je příslušníkovi přestávka na jídlo a odpočinek přerušena z důvodu řešení mimořádné události ve věznici, je mu po ukončení činnosti přestávka na jídlo a odpočinek nahrazena. Pokud by nemohla být z objektivních důvodů nahrazena a byla by mu tato doba započtena, tak tato skutečnost by byla zaznamenána do přílohy denního rozkazu vedoucího oddělení vězeňské stráže a zanesena do výkazu odsloužených hodin příslušníka jako doba služby.

72. K tvrzení žalobců, že ani během čerpání přestávky nemohli a nemohou odložit předepsanou výzbroj a výstroj, služební funkcionář uvedl, že ze svědeckých výpovědí vedoucích oddělení vyplývá, že příslušníci čerpající přestávku mohou výstroj a výzbroj odkládat na k tomu určených místech, což je zcela na jejich uvážení. Služební funkcionář v této věci dospěl k závěru, že pokud v některých případech takováto omezení existují, pak nejsou takového charakteru, aby je bylo možno považovat za výkon práce a z toho plynoucí právo na odměnu za výkon služby. Služební funkcionář v této souvislosti za použití analogie poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4446/2011 ze dne 26. 2. 2013. Služební funkcionář zdůraznil, že je třeba vzít na vědomí, že Vězeňská služba České republiky je bezpečnostním sborem, ve kterém příslušník koná službu zpravidla ve služebním stejnokroji ( viz. § 8 odst. zákona č. 555/1992 Sb.), což je ostatně zcela běžné i u ostatních bezpečnostních sborů. Dle názoru služebního funkcionáře je z pohledu posouzení, zda jsou řádně čerpány účastníky přestávky na jídlo a odpočinek, zcela bez významu, zda přestávku tráví ustrojeni do služebního stejnokroje a jsou vystrojeni dle platných předpisů pro výkon služby. Navíc v řízení nebylo prokázáno, ani žádným z účastníků tvrzeno, že by účastníci neměli možnost po dobu přestávky se převléknout do civilního oděvu, odevzdat výstroj a opustit věznici. Že se tak neděje, je pouze proto, že z časových důvodů, z ohledu na délku přestávky, by takovéto počínání nemělo pro účastníka praktický význam.

73. Pokud žalobci na podporu svých požadavků poukazovali na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ad 13/2011 ze dne 14. 5. 2015, pak tento judikát nepovažoval služební funkcionář za přiléhavý, jelikož se jednalo o zcela jinou situaci, kdy příslušníkům sloužícím na operačním středisku s nepřetržitým výkonem služby, kteří nemohou opustit pracoviště, měla být poskytnuta přiměřená doba na jídlo a odpočinek ve smyslu 60 odst. 3 služebního zákona a tedy taková přestávka měla být započtena do doby služby.

74. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání. Namítali, že je v prvostupňovém rozhodnutí zásadním způsobem porušována interní norma (rozpis strážních a dozorčích stanovišť), neboť, jak vyplynulo ze svědecké výpovědi vedoucí oddělení výkonu trestu, není v denním rozkaze uvedena žádná osoba, která není velena na žádné stanoviště, a která by měla zastávat funkci střídače pro čerpání přestávek. Tím dochází k oslabování jiných strážních resp. dozorčích stanovišť. Přílohy k denním rozkazům označili žalobci jako fiktivní. Poukázal i na složitost a jedinečnost výkonu služby ve vězeňských zařízeních, zejména pokud jde o výkon služby ve vazebních věznicích. Odkázali na judikaturu soudů, podle níž není konzumace stravy přestávkou na jídlo a odpočinek v situaci, kdy je třeba i během této doby v případě mimořádné události neprodleně zasáhnout (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 8 Ad 13/2011 – příslušník Policie ČR na operačním středisku). Za zásadní pochybení služebního funkcionáře shledali, že nevysvětlil, z jakého důvodu je rozpis strážních a dozorčích stanovišť závazný pro vedoucí oddělení při vydávání denních rozkazů. Podle žalobců totiž vedoucí oddělení tvrdili, že příslušník velený na stanoviště sice není střídán, ale může přestávku normálně čerpat. Žalobci popřeli, že by jim byla poskytnuta doba a prostor na přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Poukazovali na to, že ve vnitřních předpisech není zvažována přestávka na jídlo a odpočinek, ani v knize předání a převzetí služby není uvedeno čerpání přestávek, přičemž s naprostou jistotou bylo prokázáno, že příslušníci na stanovištích střídáni nejsou. Přestože příslušníci konají službu v čase od 05,45 hodin do 18,15 hodin (12 hodin), dle směnových výkazů odsloužili pouze 11,5 hodiny. Často jsou příslušníci až 10 hodin bez stravování, přičemž v průběhu jejich směny jsou vykonávány mimořádné události – lékařská vyšetření, úrazy apod.

75. Za nepravdivý považovali žalobci závěr, že v objektu Drahonice docházelo ke stanovení náhradní doby čerpání přestávky v případech, v nichž nemohla být plánovaná přestávka čerpána, nebo k dohodě na jiném řešení takové situace, s tím, že tento závěr nebyl podložen žádným důkazem. Žalobci mají za to, že služební funkcionář ponechal bez povšimnutí, že přestávka na stravu a oddech zahrnuje nejenom otázku stravování, ale i trávení času odpočinkem. Mají za to, že z výslechu svědků vyplývá, že konzumace stravy příslušníky se omezuje na nezbytně nutnou dobu a poté ihned odchází zpět na své stanoviště, přičemž dokazování k možnosti odpočinku nebylo provedeno. Celá řada účastníků měla potvrdit, že při vyhlášení mimořádné události byli nuceni ukončit stravování a okamžitě se dostavit na místo určené inspektorem strážní služby. Současně jsou příslušníci po celou dobu konzumace stravy ustrojeni do služebního stejnokroje a vybaveni služebními prostředky. Možnost odložení stejnokroje nebo služebních prostředků během čerpání odpočinku není v interních aktech řízení upravena. Žalobci dále poukázali na pominuté tvrzení, týkající se možnosti přerušení služby v noční době, a to i s ohledem na nutnost střežení vězně nebo jeho eskortu do zdravotnického zařízení. Postup správního orgánu prvního stupně mají za rozporný s právními a interními předpisy, negující judikaturu správních soudů v dané věci. Závěrem citují z odborného komentáře JUDr. Tomka k ustanovení § 60 zákona o služebním poměru, podle kterého platí že: „pokud se příslušník zdržuje po dobu přestávky ve službě na služebně, je samozřejmě povinen dodržovat režimová a další opatření, která platí pro objekt, v němž se zdržuje”.

76. O odvolání žalobců rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V něm aproboval závěry služebního funkcionáře, uvedené v bodech 59 – 73 tohoto rozsudku. Shledal závěr služebního funkcionáře o tom, že přestávky byly žalobci čerpány dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, správným, neboť je zcela v souladu s judikaturou správních soudů. K samotným odvolacím námitkám žalobců konstatoval, že námitky žalobců týkající se otázek výkonu vazby, střežení osob zvlášť nebezpečných pro společnost a služby na strážních věžích nereflektují skutkový stav daného případu, neboť objekt Drahonice byl určen pro odsouzené, jejichž společenská nebezpečnost je zpravidla nižší, není zde vykonávána vazba a její součástí nejsou strážní věže, na nichž by byla vykonávána služba. Rozpis strážních a dozorčích stanovišť nebyl jako důkaz opomenut, je součástí správního spisu stejně jako příslušné denní rozkazy a přílohy k nim, a služební funkcionář z těchto důkazů při vydání rozhodnutí vycházel. Z denních rozkazů vyplývá, že stanoviště byla obsazována v souladu s plány střežení a z příloh denních rozkazů pak to, který příslušník zastoupil příslušníka na pevném stanovišti v době čerpání přestávky a kdy k čerpání přestávky došlo.

77. Žalovaný konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že pohyblivá stanoviště byla obsazena dostatečným počtem příslušníků, takže příslušníci mohli přestávku čerpat postupně, aniž by došlo ke snížení počtu příslušníků na stanovišti pod stanovenou úroveň. V případě pevných stanovišť je průběh střídání zaznamenán zápisem do přílohy denního rozkazu vedoucího příslušného oddělení a také ve výkazech odsloužených hodin, které byly podepisovány jednotlivými příslušníky, a to včetně žalobců. Uvedené platí i u příslušníků strážní služby velených k eskortní službě, kterým je obdobně jako v případě dalších pohyblivých stanovišť umožněno čerpání přestávky dočasným snížením počtu příslušníků ve směně. V dané věznici je pouze jedno strážní stanoviště (č. 1 u hlavního vchodu), které je obsazováno v průběhu denní směny od 6:00 do 18:00 jedním příslušníkem, přičemž střídání probíhalo dočasným zástupem příslušníka inspektorem strážní služby nebo operátorem strážní služby, tj. příslušníky, kteří nebyli veleni na pevná stanoviště. Střídající osoby přebírali, resp. přibírali, veškeré povinnosti příslušníka, který čerpal přestávku na jídlo a odpočinek.

78. Žalovaný uvedl, že sama skutečnost, že v průběhu služby může nastat mimořádná událost, není důvodem pro aplikaci ust. § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. Pro tento svůj závěr odkázal na judikaturu správních soudů, konkrétně na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 27. 7. 2008, sp. zn. 65 Ad 9/2017, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 57 Ad 2/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 8 As 257/2018, a rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 6013/2017, a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 446/2011. Pro aplikaci ust. § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru a přiznání služebního příjmu příslušníku, je významné posouzení, zda případná omezení či povinnosti příslušníka po dobu přestávky lze považovat za natolik podstatná, že jde již o výkon služby. Případ uvedený v § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru představuje z pohledu nároku na ničím nerušenou přestávku výjimku, jež může být aplikována pouze při splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Nárok na služební příjem plynoucí z čerpání, či nečerpání přestávky na jídlo je tedy až sekundární. Žalovaný shrnul, že příslušník má v době čerpání přestávek na jídlo a odpočinek povinnost, pokud zachytí signál o mimořádné události, zakročit dle obecné povinnosti upravené v § 7 zákona č. 555/1992 Sb., avšak uložení této povinnosti neznamená, že by byl příslušník jakkoliv sankcionován za nezakročení v případě, že by signál o mimořádné události nezachytil, neboť by např. nebyl v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek na příjmu. Z provedených důkazů ve správním řízení nevyplynulo, že by příslušníci měli stanovenu povinnost mít v průběhu čerpání přestávky u sebe radiostanici nebo jiné komunikační zařízení, případně, že by byl konkrétní příslušník ve věznici za nezachycení signálu o vyhlášení mimořádné události či nezakročení v době osobního volna v předmětném období sankcionován. Ve spisovém materiálu se nenachází jediný konkrétní důkaz, že by v konkrétním případě došlo k nevyčerpání přestávky. Obecné tvrzení odvolatelů ohledně řady svědeckých výpovědí svědčící o častých zásazích mimořádných událostí do čerpání přestávky na jídlo a odpočinek nemá oporu v provedených důkazech. Naopak provedené důkazy svědčí o opaku.

79. Ohledně povinnosti nošení radiostanic, opasku a služebního stejnokroje po dobu přestávky měl žalovaný za prokázané, že tato povinnost nebyla stanovena. Přestože příslušníci mají za svěřené věci odpovědnost, mohou si věci uložit na místa k tomu určená. Nošení výstroje a výzbroje je tak dáno primárně vlastním rozhodnutím příslušníků. Žalovaný za podpory rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020–78, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4446/2011, nepřisvědčil názoru žalobců, že nutnost nošení uvedených věcí odůvodňuje závěr, že žalobci mohli čerpat pouze přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek ve smyslu 60 odst. 3 zákona o služebním poměru.

80. Žalovaný nepřisvědčil ani odvolací námitce žalobců o nemožnosti trávit přestávku dle jejich svobodné vůle, když z provedeného dokazování vyplynulo, že příslušníci mohou trávit přestávku dle svého svobodného uvážení při zachování režimových opatření objektu, nerozhodnou–li se objekt věznice po dobu přestávky opustit. Čerpání přestávek na jídlo a odpočinek jednotlivými příslušníky je prováděno tak, aby věznice mohla plnit povinnosti vyplývající jí z právních předpisů a zároveň tak, aby byla zajištěna příslušníkům i ve věznici plnohodnotná přestávka na jídlo a odpočinek. Za tím účelem je v prostoru objektu Drahonice mimo jiné zřízena odpočinková místnost, která je příslušníky využívána. Záleží tak pouze na příslušnících, jakým konkrétním způsobem budou svou přestávku na jídlo a odpočinek trávit.

81. K argumentaci žalobců, že interní právní normy neobsahují čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, žalovaný uvedl, že interní předpisy upravují pouze činnost příslušníků pří výkonu jejich služby. Pokud příslušník čerpá přestávku na jídlo a odpočinek, tak je služba přerušena, a to na dobu, po kterou příslušník čerpá tuto přestávku. Záleží tak na jednotlivých ředitelích organizačních jednotek Vězeňské služby ČR, zda do těchto předpisů přestávky zahrnou či nikoliv. Čerpání přestávek na jídlo a odpočinek je upraveno v zákoně o služebním poměru a není proto zapotřebí, aby bylo v interních předpisech pro jednotlivá stanoviště zakotveno, že příslušníci mohou čerpat přestávku na jídlo a odpočinek. V řízení přitom vyšlo najevo, že s přestávkami pro příslušníky se při jejich službě počítá, neboť tyto jsou plánovány v denním rozkaze (v příloze) jednotlivých vedoucích.

82. Za nepřípadný shledal žalovaný též odkaz žalobců na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 8 Ad 13/2011, s jehož odlišnostmi se v daném případě služební funkcionář ve svém rozhodnutí vypořádal. Naopak znovu zdůraznil, že na daný případ dopadají závěry obsažené rozsudcích Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 65 Ad 9/2017, a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 257/2018, v nichž se správní soudy přiklonily k závěru, že rozhodující je charakter trávení přestávky, zejména stran zastupitelnosti případných nepřerušitelných činností služby s tím, že občasná mimořádná událost nemění celkový charakter čerpání přestávky. Z provedeného dokazování v případě odvolatelů vyplynulo, že odvolatelé trávili, resp. měli možnost trávit, přestávku na jídlo a odpočinek dle své svobodné volby bez nutnosti soustředit se na otázky své služby na daném místě a případné mimořádné události, při nichž by museli příslušníci zasahovat, nenabyly takové intenzity, že by je v čerpání přestávky omezovaly. Právní hodnocení soudu 83. Esenciální podmínkou pro vyřešení sporu bylo zodpovězení sporné otázky, zda bylo umožněno žalobcům v rozhodném období (od 28. 12. 2014 do 27. 12. 2017) v průběhu výkonu jejich služby čerpat přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, tudíž zda tuto čerpanou přestávku nelze započíst do doby služby, či zda žalobci vykonávali takovou službu, že její výkon nemohl být přerušen ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru, a tudíž žalobcům vznikl nárok na proplacení doby, kterou měli v průběhu služby využít čerpáním přestávky. Stěžejní pro zodpovězení této otázky bylo posouzení, zda příslušníkům umožňovalo faktické čerpání přestávek pracovní prostředí a vytíženost příslušníků, neboť k proplacení neposkytnuté přestávky bylo možno přistoupit jen za situace, kdy by nebylo poskytnutí přestávky objektivně možné.

84. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že během projednávání tohoto sporu vznikala postupně judikatura Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu i Soudního dvora EU. Konkrétně se jedná o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020–78, ze dne 29. 7. 2022, č. j. 2 As 347/2019–98, ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018–44, a ze dne 26. 8. 2020, č. j. 8 As 160/2018–42, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. 9. 2021 ve věci C–107/19 proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, a konečně o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2022, č. j. 9 As 89/2021–65.

85. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2022, č. j. 2 As 347/2019–98, čerpal soud stanoviska, týkající se námitky žalobců ohledně diskomfortu při možnosti čerpání přestávek. Za podpory tohoto rozsudku dospěl přitom soud k závěru, že pokud žalobci v žalobě tvrdili, že nemohou přerušit výkon služby z toho důvodu, že musí i dobu čerpání přestávky trávit ve výstroji včetně služební výzbroje, a v této skutečnosti shledávají znehodnocení přestávky, která má být určena výlučně k jídlu a jejich odpočinku, pak tato skutečnost sama o sobě, i kdyby byla v řízení prokázána, nebyla důvodem pro proplacení doby za přestávku. Zákon o služebním poměru bezpochyby počítá s tím, že součástí výkonu služby každého příslušníka je předepsané vybavení (výstroj, výzbroj, a další), bez něhož nelze službu vykonávat. Přesto připouští službu, jejíž výkon může být přerušen za účelem čerpání přestávky. Je přitom zcela přirozené a logické, že k možnosti odložení výstroje a výzbroje a jejich uložení do skříňky příslušníci nepřistupují, a v některých případech ji ani nezvažují, neboť zákonem stanovená délka přestávky (30 minut) téměř vylučuje využití účelu této přestávky (k jídlu a odpočinku), pokud by na počátku tohoto časového úseku příslušníci odkládali výstroj a výzbroj a na jejím konci se opět strojili a vyzbrojovali. Nejvyšší správní soud v posledně uvedeném rozsudku konstatoval, že takový způsob čerpání (pozn. soudu: čerpání přestávek ve výstroji a s určitým vybavením včetně radiostanice) neznamená, že přestávka fakticky nebyla poskytnuta, neboť způsob trávení přestávek v práci je dán nejen vůlí příslušníka, ale i režimovými opatřeními, jichž je součástí“.

86. Stejné závěry je třeba vztáhnout i k námitkách žalobců, že nejde o čerpání přestávky ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru v situaci, kdy nemohou opustit areál věznice a užít si tak přestávku dle svého uvážení. Z dokazování provedeného správními orgány nevyplynulo, že by příslušníkům bylo v opuštění areálu věznice výslovně bráněno, či vnitřními předpisy zakazováno, nicméně i pro tuto možnost trávení přestávky (mimo areál věznice) platí to, co je uvedeno v předchozím odstavci. Doba, kterou by příslušníci strávili odzbrojováním, ukládáním výzbroje, kontrolou při opuštění věznice a návratu a vyzbrojováním, by bezpochyby pokryla značný časový prostor, určený k přestávce. Proto soud konstatuje, že ani vzhledem ke skutečnosti, že žalobci neopouští areál věznice a přestávku tráví, dle provedeného dokazování, v jídelně, v tzv. centrálním režimu, kde je kuchyňka s lednicí, či ve své kanceláři, nelze učinit závěr, že žalobcům nebyly poskytovány přestávky na jídlo a odpočinek, a že za účelem jejich čerpání z tohoto důvodu fakticky nedošlo k přerušení jejich služby.

87. Podřazení pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru dále nevylučuje samo o sobě ani to, že v době přestávky na jídlo a odpočinek trvala povinnost žalobců zasáhnout v případě zcela mimořádných situací, jako je například útěk vězně, a pro účel takové mimořádné situace měli u sebe radiopřijímač. Takovéto omezení příslušníka totiž spočívalo na jeho zákonné zakročovací povinnost podle § 7 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., která na ně však dopadá trvale, i mimo pracovní dobu (k tomuto srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2022, č. j. 9 As 89/2021–65). Podle tohoto ustanovení „příslušník, který plní úkoly vězeňské stráže, je povinen i v době mimo službu v mezích stanovených tímto zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy provést služební zákrok nebo jiná potřebná opatření, páchá–li osoba ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody trestný čin nebo kázeňský přestupek, jímž je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek.“ 88. Žalobci však nestaví svoji argumentaci pouze na specifikách výkonu služby ve věznici, kdy v podstatě není možné, aby příslušník po dobu čerpání přestávky odložil výstroj, výzbroj, opustil objekt věznice a trávil přestávku dle svého uvážení, když stále musí býti ve střehu pro případ vzniku mimořádné události, ale především na neexistenci vnitřního předpisu, který by čerpání přestávek upravoval, a to včetně případné odpovědnosti střídajícího a střídaného příslušníka po dobu čerpání přestávky a přerušení služby na stanovišti, na které byl střídaný příslušník velen denním rozkazem, dále na skutečnosti, že do služby není velen žádný příslušník, který by funkci tzv. střídače zastával.

89. Pokud jde o namítanou neexistenci vnitřního předpisu, upravujícího čerpání přestávek a odpovědnosti velených příslušníků na přidělené stanoviště, pak soud poukazuje jednak na zákonnou právní úpravu přestávek, stanovenou v již citovaném ust. § 60 služebního zákona, a dále na nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 44/2013, který je součástí správního spisu a jímž byla určena pravidla pro rozvrhování doby služby a její vykazování, upravujícího některé podrobnosti ke splatnosti a výplatě služebního příjmu a k čerpání dovolené příslušníků vězeňské služby České republiky (o době služby), vydaného na základě ust. § 1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb. Toto nařízení upravuje v § 3 přestávky na jídlo tak, že příslušník s dobou služby rozvrženou na 7,5 hodiny má nárok na jednu přestávku na jídlo a odpočinek v trvání 30 minut. Přestávka se čerpá zpravidla v době, která je určena k vydávání stravy v jídelně organizační jednotky odst. 1); příslušník, který koná směnu delší než 9 hodin, má nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, a to v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a případné další přestávky činily nejméně 15 minut (odst. 2); přestávku ve službě nelze čerpat na počátku a na konci směny (odst. 3) a přestávky na jídlo a odpočinek se nezapočítávají do doby služby (odst. 4). Konkrétní odpovědnost příslušníků za dozorčí pracoviště je pak ve smyslu již citované přílohy Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 23/2014 o vězeňské a justiční stráži (bod 62. tohoto rozsudku) stanovena v denním rozkazu vedoucího oddělení, jehož nedílnou součástí je příloha, v níž je stanovena u každého příslušníka doba přestávek na jídlo. Jakou činnost smějí či nesmějí příslušníci během přestávky vykonávat, přirozeně interními předpisy upraveno není, neboť jak přiléhavě zdůraznil žalovaný, interní předpisy upravují pouze činnost příslušníků při výkonu jejich služby, a pokud příslušník čerpá přestávku na jídlo a odpočinek, tak je služba přerušena, a to na dobu, po kterou příslušník čerpá tuto přestávku. Dle žalovaného tedy záleží na jednotlivých ředitelích organizačních jednotek Vězeňské služby ČR, zda do těchto předpisů přestávky zahrnou či nikoliv. Čerpání přestávek na jídlo a odpočinek je upraveno v zákoně o služebním poměru a není proto zapotřebí, aby bylo v interních předpisech pro jednotlivá stanoviště zakotveno, že příslušníci mohou čerpat přestávku na jídlo a odpočinek. Že se s přestávkami pro příslušníky při jejich službě počítá, je evidentní z toho, že tyto jsou plánovány v denním rozkaze (v příloze) jednotlivých vedoucích.

90. Žalobci v žalobě tvrdí, že z jejich shodných výpovědí je evidentní, že na stanovištích za účelem čerpání přestávek střídáni nebyli. Toto žalobní tvrzení se však zcela míjí se zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů obsažených ve správním spise. Každá příloha denního rozkazu vedoucího OVT zahrnuje nejen časové období, ve kterém měl velený příslušník (dozorce) čerpat přestávku, ale současně i jméno dalšího příslušníka, který jej měl po dobu čerpání přestávky zastupovat. Nutno zdůraznit, že přílohy jsou vždy podepsány příslušníkem, jehož se denní rozkaz a příloha týká a nebyly zjištěny žádné poznámky, že údaje v příloze uvedené neodpovídaly realitě. Stejná evidence byla zjištěna i u strážných, kteří jsou veleni denním rozkazem vedoucího OVS a jehož přílohu rovněž tvoří listina, označená jako Převzetí strážních stanovišť a čerpání přestávek. Přitom u stanoviště, na které jsou příslušníci veleni, není nikdy zahrnuta doba, po kterou čerpají v příloze stanovenou přestávku. Toto stanoviště je pak uvedeno (po dobu čerpání přestávky) u střídajícího příslušníka. Všichni slyšení žalobci a svědci shodně vypověděli, že jsou střídáni příslušníkem z jiného stanoviště. Ani jeden z nich nevypověděl, že čerpá stanovenou přestávku tím způsobem, že bez dalšího opustí své stanoviště a ponechá jej bez dohledu. S ohledem na tato zjištění je tvrzení žalobců, že v řízení bylo prokázáno, že nejsou pro možnost čerpání přestávky na svých stanovištích střídáni, zavádějící.

91. Pokud jde o odpovědnost příslušníka veleného na určité stanoviště po dobu čerpání přestávky, pak je dle názoru soudu s ohledem na obsah příloh k dennímu rozkazu evidentní, že po dobu stanovenou k čerpání přestávky za stanoviště velený příslušník neodpovídal. Logicky pak, pokud za toto stanoviště neodpovídal a jednalo se o stanoviště, které je třeba obsazovat nepřetržitě 24 hodin, musel zastoupit na tomto stanoviště příslušníka, jemuž byl stanovena přestávka, jiný příslušník. Ten pak nesl odpovědnost, po dobu trvání přestávky, za stanoviště na místo příslušníka, který byl na stanoviště velen, ale čerpal zákonem mu přiznanou a denním rozkazem mu určenou přestávku k jídlo a odpočinku. Nelze rovněž přehlédnout, že otázka odpovědnosti střídaného příslušníka byla v řízení pouze hypotetická, neboť žádný z žalobců netvrdil, že by po dobu, kdy čerpal stanovenou přestávku, došlo na stanovišti, k němuž byl denním rozkazem velen, k situaci, za kterou byl volán k odpovědnosti.

92. Pro posouzení nároku žalobců na proplacení přestávek není dle názoru soudu bez významu skutečnost, že žádný z žalobců, s výjimkou P. D. (nárokem tohoto žalobce se bude soud zabývat v další části odůvodnění tohoto rozsudku samostatně), explicitně netvrdil, že přestávky v rozhodném období nečerpal. Naopak z provedeného dokazování, a to nejen z výpovědí svědků a listinných důkazů (zejména z příloh k denním rozkazům), ale také ze samotného vyjádření žalobců, jednoznačně vyplývá, že žalobcům byly přestávky během výkonu jejich služby stanoveny a žalobci tyto přestávky čerpali (k tomu srov. výpovědi žalobců J. S. bod 44. rozsudku; Z. K. bod 48. rozsudku, P. T. bod 49. rozsudku, Z. Z. bod 50. rozsudku, P. K. bod 51. rozsudku; a výpovědi svědků M. B. bod 42. rozsudku, A. N. bod 47. rozsudku a L. K. bod 52. rozsudku). Z některých uvedených výpovědí a dále z výpovědi svědka J. R. vyplývá, že pokud došlo k situaci, že nemohli přestávku vyčerpat buď vůbec, nebo v plném rozsahu, pak jim byla proplacena, nebo nahrazena. Všichni slyšení žalobci a svědci ohledně délky trvání přestávky uváděli 30 minut, s výjimkou žalobkyně P. K., která uvedla, že její přestávky trvaly 15–20 minut. Soud má však za to, že zkrácení stanovené přestávky bylo pouze na uvážení žalobkyně, která tuto tráví tak, že konzumuje jídlo ve své kanceláři. Dále pak s výjimkou J. K., který tvrdil, že přestávka netrvá ani 30 minut. Toto své tvrzení odůvodnil tím, že ho na stanovišti nemá kdo vystřídat. Přitom však v rozporu s tímto tvrzením uvedl, že jej střídá příslušník z jiného stanoviště. Právě u tohoto žalobce bylo soudem z příloh denních rozkazů (Převzetí strážních stanovišť a čerpání přestávek) zjištěno, že je v nich vždy uvedeno časové období, ve kterém má žalobce čerpat půlhodinovou přestávku. Pokud snad tomuto žalobci nebylo umožněno určené přestávky ve skutečnosti čerpat, pak měl vznést své výhrady s požadavkem na proplacení nečerpaných přestávek. V řízení však nebylo tvrzeno (a to žádným z žalobců), že by požadovali proplacení konkrétních nevyčerpaných přestávek a že jim v tomto jejich konkrétním požadavku nebylo vyhověno. Naopak všichni, včetně J. K., podepisovali měsíční výkazy odsloužených směn bez připomínek. Tvrzení žalobce J. K., že mu nebylo umožněno čerpat přestávku plných 30 minut, zůstalo zcela osamoceno, když bylo vyvráceno ostatními důkazy, a to nejen výše uvedenými, ale i výpovědí žalobce J. S., vykonávajícího stejnou funkci jako J. K. – strážného. Je proto třeba uzavřít, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobcům v postavení strážných a dozorců byly stanoveny přestávky na jídlo a odpočinek v rozsahu 30 minut, žalobci tyto přestávky čerpali a pokud jim bylo čerpání přestávky znemožněno, pak jim byla přestávka buď nahrazena, nebo proplacena.

93. Pokud jde o žalobce, vykonávajícího funkci vrchního inspektora strážní služby (P. D.) a inspektory dozorčí služby (Z. Z. a P. K.), pak, jak vyplývá ze svědeckých výpovědí vrchních komisařů a L. M. (IDS), a listinných důkazů, zejména z Povinností inspektora dozorčí služby, stanovených pro věznici Nové Sedlo – objekt Drahonice č. j. VS–2065–10/ČJ–2017–801932, jsou to právě oni, kdo koordinuje výkon dozorčí služby ve směně, řídí a úkoluje dozorce na jednotlivých stanovištích, vyhodnocuje jejich činnost, organizuje způsob výkonu služby. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že „stanoviště IDS je vedeno jako pohyblivé a není třeba, aby zastupující dozorce setrvával v kanceláři nepřítomného IDS, když pouze zajišťuje nezbytné úkony a současně vykonává služební úkoly na svém stanovišti. Navíc, vzhledem k povinnostem IDS (koordinace ostatních dozorců ve službě), není jeho služba zásadně nepřerušitelná. Má–li tak IDS za to, že vzhledem k situaci na jednotlivých dozorčích stanovištích může svou službu přerušit a dojít si např. na oběd, není z hlediska zachování bezpečného chodu věznice vyžadováno, aby měl na těch 30 minut určený zástup.“ S tímto názorem žalovaného se soud zcela ztotožňuje. Podle denních rozkazů měli i příslušníci, vykonávající funkci ISS, resp. IDS v průběhu svých služeb plánované přestávky. Pokud inspektoři plánovali přestávku ostatním příslušníkům tak, aby byl zajištěn bezpečný chod objektu, pak bezpochyby bylo v jejich kompetenci naplánovat svoji přestávku s adekvátním zastoupením. Že byly žalobci, vykonávající předmětné funkce pro čerpání přestávek střídáni, žalobci ani nepopírají. Žalobce P. D. vypověděl, že jej zastupuje operátor, který však toto zastoupení vykonává ze svého stanoviště – operačního střediska, které nemůže opustit. Tato skutečnost však neznamená, že nebylo v možnostech operátora plnohodnotně zastoupit vrchního inspektora strážní služby i ze svého stanoviště. Střídání ve funkci IDS potvrdili ve svých výpovědích i žalobci Z. Z. a P. K., přičemž Z. Z. uvedl, že je střídán příslušníkem z jiného stanoviště dle rozpisu přestávek. Aniž by soud zlehčoval výkon služby inspektorů strážní služby a inspektorů dozorčí služby, neshledal soud ani v jejich služební činnosti žádných důvodů, pro které by nemohli službu přerušit za účelem plnohodnotného čerpání přestávky, a museli být přitom neustále v pohotovosti. Dle názoru soudu se tedy i v případě vrchního inspektora strážní služby a inspektorů dozorčí služby jednalo o výkon služby, který byl přerušitelný, a i těmto žalobcům bylo zachováno právo čerpat přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru.

94. Soud si je pochopitelně vědom již výše zmíněné judikatury (bod 84. rozsudku), která se vyvíjí tím směrem, že zpřísňuje požadavky na zorganizování služby příslušníka tak, aby tento mohl bez omezení (s výjimkou již zmíněné zákonné zakročovací povinnosti) přestávku čerpat, a pokud existuje i pouze možnost tohoto omezení, je třeba takovou situaci podřadit pod ustanovení § 60 odst. 3 služebního zákona. Soud však v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že závěry plynoucí z uvedených judikaturních rozhodnutí na danou situaci nedopadají, neboť služba, kterou vykonávali žalobci v objektu Drahonice, nebyla nepřerušitelná a žalobci nemuseli být během přestávky ve stálé pohotovosti.

95. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018 – 44, plyne, že ustanovení § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru je třeba aplikovat zejména v situacích, kdy sice příslušník může konzumovat jídlo, je však stále dosažitelný a připravený přerušit přestávku v případě potřeby, přičemž služba je zorganizována tak, že taková potřeba běžně nastává. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud v případě inspektora dopravního inspektorátu územního odboru Jeseník, který i během přestávky musel být připraven k výjezdům v případě nahlášení dopravní nehody. V daném případě však po vystřídání příslušníka jiným příslušníkem na jeho stanovišti mohli žalobci své stanoviště opustit a čerpat přestávku dle svého uvážení, tzn. nebylo jejich povinností být neustále, tedy i během stanovené přestávky, tzv. ve střehu, bez uvolnění a v neustálé připravenosti být (i nad rámec zákonné zakročovací povinnosti) kdykoliv k dispozici.

96. Soudní dvůr EU se v rozsudku ze dne 9. 9. 2021 ve věci C–107/19, proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, zabýval situací hasiče, zaměstnance Dopravního podniku hlavního města Prahy, na níž aplikoval čl. 2 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003, o některých aspektech úpravy pracovní doby. Soudní dvůr vyšel ze skutkových závěrů, že v době, kdy hasič čerpal přestávky, nebyla žádným způsobem zajištěna jeho zastupitelnost; byl proto po tuto dobu vybaven vysílačkou, jejímž prostřednictvím mohl být upozorněn na nutnost přerušení přestávky z důvodu potřeby okamžitě (do dvou minut) vyjet k zásahu. Z toho Soudní dvůr usoudil, že hasič „držel po dobu přestávek pracovní pohotovost, což je pojem, který v obecné rovině zahrnuje všechny doby, během nichž pracovník zůstává k dispozici zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele. (…) Soudní dvůr měl za to, že během takové doby pracovní pohotovosti musí pracovník, který je povinen zůstat na pracovišti a být bezprostředně k dispozici zaměstnavateli, pobývat vzdálený od svého rodinného a sociálního prostředí a má jen velmi malý prostor pro nakládání s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány. Celá tato doba musí být tudíž kvalifikována jako ‚pracovní doba‘ ve smyslu směrnice 2003/88 bez ohledu na práci skutečně vykonanou pracovníkem během uvedené doby [rozsudek ze dne 9. března 2021, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C–344/19, EU:C:2021:182, bod 35 a citovaná judikatura]. (…) Z toho vyplývá, že pod pojem ‚pracovní doba‘ ve smyslu směrnice 2003/88 spadají všechny doby pracovní pohotovosti, včetně těch držených v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost během těchto dob nakládat volně s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány, a věnovat se vlastním zájmům“. Soudní dvůr EU zdůraznil, že samotná skutečnost, že v průměru musí pracovník během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce pouze zřídka, nemůže vést k tomu, že by tyto doby byly považovány za „doby odpočinku“, pokud je lhůta na návrat k profesním činnostem tak krátká, že pracovníka velmi významně omezuje v možnosti nakládat během těchto dob volně se svým časem. Taková doba navíc nemůže být považována za dobu odpočinku i proto, že nepředvídatelnost možných přerušení přestávky může pracovníka stavět do „stavu trvalé ostražitosti“.

97. Na tento rozsudek Soudního dvora navázal Ústavní soud svým nálezem ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, v němž řešil případ hasiče na Letišti Ostrava. Konstatoval, že to, „zda práci stěžovatele lze, či nelze během přestávky na jídlo přerušit, není dáno charakterem případného zásahu, nýbrž charakterem pracovní povinnosti (pohotovosti) uložené stěžovateli. Měl–li stěžovatel povinnost být připraven zasáhnout nejpozději do tří minut, a to i během plánované přestávky na jídlo a oddech, pak vykonával práci, která ze své povahy (být ve střehu, být připraven) nemohla být přerušena. A contrario, pokud by přestávka na jídlo a oddech byla skutečně dobou odpočinku, za kterou stěžovateli nenáležela odměna, pak by si během této doby mohl odpočinout i od povinnosti být zaměstnavateli k dispozici, což pojmově vylučuje povinnost pohotovosti. Pro posouzení nároku stěžovatele je zcela irelevantní, zda během přestávek došlo, či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky ‚odvolán‘ k hasičskému zásahu, nebo zda k potřebě zásahu nikdy nedošlo. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Pracovník ostrahy objektu přece dostane zaplaceno i za směny, kdy se nikdo nepokusil do objektu vloupat, a plavčík má nárok na mzdu i za dny, kdy se v bazénu nikdo netopil. Práce hasiče rovněž spočívá z velké části v tom, že je hasič ve střehu, tedy připraven zasáhnout, pokud si to situace bude vyžadovat. Prací, která si v těchto případech zasluhuje podle čl. 28 Listiny spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný. Nelze proto souhlasit s argumentem vedlejšího účastníka, aprobovaného v napadených rozhodnutích obecných soudů, že pokud stěžovatel během přestávek nikdy fakticky nezasahoval, není důvod, aby byl za svou přítomnost na pracovišti odměněn.“ 98. S ohledem na uvedené závěry rozsudku Soudního dvora EU a Ústavního soudu je třeba dovodit, že není pro posouzení předmětné věci podstatné, zda a v kolika případech museli žalobci i během přestávky (nad rámec zákonné zakročovací povinnosti) zasahovat a přerušovat přestávku. Podstatné je, zda pro takový případ byli povinni ukončit čerpání přestávky. Zde je soud přesvědčen, že z provedených důkazů vyplývá, že taková povinnost žalobcům po dobu, kdy čerpali přestávku, uložena nebyla. Jednak to plyne ze svědeckých výpovědí vrchních komisařů M. B. a A. N., jednak ze skutečnosti, že žalobci jsou na svých stanovištích za účelem čerpání přestávky střídáni jinými příslušníky, a z listinných důkazů, zejména pak z příloh k denním rozkazům, z nichž je zřejmé, kdy který příslušník čerpá přestávku a kým je po tuto dobu střídán. Pochopitelně nelze vyloučit situace, kdy nebylo možné (např. z personálních důvodů) příslušníku přestávku poskytnout. Z provedeného dokazování plyne, že za této situace byly přestávky příslušníkům proplaceny nebo jim byly nahrazeny. K takovýmto nenadálým situacím bezpochyby dochází v každém služebním poměru, a pokud by pod tyto situace bylo možné podřadit ust. § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru, pak by odst. 1 téhož ustanovení byl pouze formálním a zcela nadbytečným.

99. Aby tedy vznikl příslušníkům nárok na nezapočtení přestávky do doby služby, muselo by se jednat o takový výkon služby, kdy by žalobci museli být po dobu čerpání přestávky stále v pohotovosti, tedy v případě potřeby během této přestávky zasáhnout. Přitom, slovy vyjádřenými Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 17. 8. 2022, č. j. 9 As 89/2021–65, „aby bylo možné konstatovat, že výkon služby příslušníků lze přerušit, musí být příslušníkům umožněno čerpat přestávky na jídlo a odpočinek nezpochybnitelným způsobem, formálně v souladu s právními předpisy a služebními předpisy, případně rozkazy tak, aby bylo zřejmé, že po celou dobu přestávky nemusí v zásadě plnit žádné služební povinnosti a úkoly spojené se stanovišti, na která jsou veleni, a mohou se věnovat pouze tomu, aby se najedli a odpočinuli si. To není popřeno samotnou skutečností, že se ve zcela výjimečných případech aktivuje jejich zákonná zakročovací povinnost. Čerpání přestávek na jídlo a odpočinek musí také fakticky umožňovat pracovní prostředí a vytíženost příslušníků. Příslušník má tedy nárok na to, aby mu v mezích daného ustanovení byla poskytnuta přestávka na jídlo a odpočinek, přičemž k proplacení neposkytnuté přestávky lze přistoupit jen za situace, v níž nebylo poskytnutí přestávky objektivně možné. Zákon o služebním poměru také počítá v § 60 odst. 3 s tím, že existuje služba, jejíž výkon nemůže být přerušen, a při výkonu takové služby nárok příslušníka v možnostech čerpání přestávky určitým způsobem omezuje.“ 100. Soud neopomněl podrobit danou věc ani závěrům, obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 160/2018–42, v němž se tento soud vyjádřil k aplikaci § 60 odst. 1 a odst. 3 zákona o služebním poměru tak že „není rozhodné to, zda se jednalo o nepřetržitý výkon služby, ale to, zda možnosti pracoviště čerpání přestávek umožňovaly. I kdyby byl výkon služby přerušitelný a zastupitelnost by byla ve služebních předpisech předpokládána, ale samotné pracovní prostředí a vytíženost příslušníků by fakticky čerpání přestávek ve službě na jídlo a odpočinek neumožňovala, bylo by nutné dospět k závěru, že čerpané přestávky měly povahu pouze přiměřené doby na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru.“ V tomto rozsudku aproboval Nejvyššího správní soud závěry Krajského soudu v Brně, obsažené v jeho rozhodnutí, jímž zrušil a vrátil věc k novému rozhodnutí řediteli Krajského ředitelství policie kraje Vysočina. V uvedené věci vycházely soudy ze skutkového stavu, kdy možnost oddechu a stravování policistů závisela na aktuálním nápadu na pracovišti., kdy s ohledem na personální podstav nebylo možné na dobu přestávky na jídlo a odpočinek předat pracoviště zastupujícímu pracovníkovi. A přestože zastupitelnost policistů v určité míře byla možná, nebylo ji možno zajistit pro účely čerpání přestávky ve smyslu § 60 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru, přičemž takové zastoupení nebylo ani plánováno. Soud přitom dospěl k závěru, že ani tyto judikaturní závěry na danou věc nedopadají. V posuzovaném případě totiž byly příslušníkům půlhodinové přestávky plánovány v příloze denního rozkazu, jejich stanovení nebylo pro žalobce při výkonu jejich služby pouhou formalitou, jejich čerpání a dodržování bylo kontrolováno a organizováno inspektory dozorčí služby, a samotné pracovní prostředí v objektu Drahonice ani vytíženost příslušníků nevylučovalo čerpání přestávek ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru.

101. Z obsahu správního spisu a vyjádření žalovaného (které žalobci nikterak nerozporovali) vyplývá, že objekt Drahonice byl určen jako věznice pro odsouzené, jejichž společenská nebezpečnost je zpravidla nižší, není zde vykonávána vazba a její součástí nejsou strážní věže, na nichž by byla vykonávána služba. Lze shrnout zjištění vyplývající především z listinných důkazů, která jsou již podrobně rozvedena v předchozích bodech rozsudku (54. a 55.), že objekt Drahonice má strážní stanoviště a dozorčí stanoviště.

102. Strážní stanoviště jsou dvě, z nichž dle rozpisu strážních stanovišť je jedno u hlavního vchodu do věznice, které je pevné, stálé a jednočlenné obsazované v pracovních dnech v době od 06:00 h do 18:00 h, a druhým je strážní stanoviště a zásahová hlídka, které je vnitřní, pohyblivé, jednočlenné, obsazované nepřetržitě po celých 24 hodin. Do rozpisu strážních stanovišť náleží eskortní směna, tvořící příslušníky, kteří zajišťují nejen eskortní služby, ale i plnění dalších stanovených úkolů. Z denních rozkazů neplyne, že by nebyl denním rozkazem VOVS velen takový počet příslušníků – strážných, aby jim nebylo umožněno čerpání přestávky za současného vystřídání jiným příslušníkem za současného zajištění nepřetržitosti obsazení uvedených dvou stanovišť (u prvního z nich pouze pro denní dobu). Svědek M. B. vypověděl, že sice v denním rozkazu nejsou uvedeni příslušníci výslovně určeni ke střídání, avšak na určité stanoviště může být veleno více příslušníků, kteří se o přestávkách střídají. Zastoupení strážného veleného na strážní stanoviště č. 1 je řešeno rovněž v Pravidlech pro výkon strážní služby ve věznici Nové Sedlo – objekt Drahonice, kdy mezi pravidla pro výkon služby na strážním stanovišti č. 2 je stanovena v bodě 12. příslušníku povinnost v době, kdy není dle denního rozkazu VOVS obsazeno stanoviště č. 1, přebrat rovněž vybavení tohoto stanoviště a plnit úkoly strážného u hlavního vchodu do věznice. S ohledem na velikost objektu Drahonice a počet příslušníků, kteří jsou na jednotlivé směny veleni, se jeví požadavek žalobců na zavedení funkce tzv. střídače, který by přitom musel být schopen zastoupit příslušníky ve všech jejich funkcích zcela absurdním.

103. Dozorčími stanovišti objektu Drahonice jsou jednak ubytovny pro odsouzené (B a D), která jsou dvě, a jedná se o vnitřní, pohyblivé, stálé, jednočlenné úseky obsazované nepřetržitě po 24 hodin; dále o krizové oddělení, které je rovněž jednočlenné a obsazované nepřetržitě po celých 24 hodin, a dále jsou v něm dozorčí stanoviště (zdravotnické středisko, výdej balíčků a stanoviště určené k předvádění odsouzených), které jsou také jednočlenné a obsazované nikoli nepřetržitě, ale v podstatě dle potřeby tak, jak určuje denní rozkaz VOVT. Svědkyně A. N. ve své výpovědi ke střídání dozorců na těchto stanovištích vypovídala o existenci tzv. šestky, jímž je velený dozorce na ošetřovnu či balíkárnu, který může střídat dozorce na ostatních stanovištích. Na tomto způsobu střídání neshledává soud, na rozdíl od žalobců, žádných porušení vnitřních předpisů ani ohrožení bezpečnosti věznice a společnosti. Pokud totiž v době, kdy dle denního rozkazu není třeba ošetřovnu, resp. balíkárnu, dozorovat pro nepřítomnost odsouzených nepřetržitě, pak nic nebrání tomuto, aby příslušník na toto stanoviště velený v souladu s přílohou denního rozkazu vystřídal jiného příslušníka na jeho stanovišti, aby mu umožnil čerpat přestávku. Z povinností dozorců pro výkon dozorčí služby, vymezených ve vnitřním předpise objektu Drahonice č. j. VS–2065–11/ČJ–2017–801932, vyplývá, že dozorci jsou po dobu výkonu služby přímo podřízeni IDS, řídí se jeho pokyny a jakékoliv zjištěné nedostatky v průběhu služby mu neodkladně hlásí. Z provedených důkazů, a to jednak z listinných důkazů a výpovědi svědkyně IDS L. M., vyšlo najevo, že přestávky byly příslušníkům plánovány IDS, s jejich časy byli příslušníci seznámeni a jejich čerpání bylo IDS kontrolováno.

104. Soud má tedy za to, že ve správním řízení bylo prokázáno, že žalobcům bylo umožněno čerpání přestávek, nebyla zjištěna existence žádných objektivních důvodů, které by čerpání přestávek žalobcům znemožňovaly, a žalobci v rozhodném období plánované přestávky čerpali. Ve výjimečných případech, kdy nemohli přestávku vyčerpat, jim byla nahrazena, event. proplacena. Z provedených důkazů nebyl zjištěn ani jeden případ, kdy by žalobcům nebyla poskytnuta přestávka a pro případ, že by nebyla v naplánovanou dobu čerpána nebyla nahrazena či proplacena. Dlužno pak dodat, že žalobci ani konkrétně žádný takový případ neučinili součástí svých žalobních tvrzení.

105. Ze všech důvodů výše uvedených tedy soud uzavírá, že nárok žalobců a) až n) na proplacení neoprávněně odečtených přestávek na jídlo a odpočinek za období od 28. 12. 2014 do 27. 12. 2017, nebyl shledán důvodným, a jestliže správní orgány obou stupňů dospěly ke stejnému závěru, pak rozhodnutí žalovaného, jímž v tomto rozsahu zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí služebního funkcionáře, bylo správné. Vzhledem k tomu, že soud vyhodnotil žalobu žalobců a) až n) v mezích žalobních bodů jako nedůvodnou, a neshledal tak důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, nezbylo, než žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout (výrok II. tohoto rozsudku).

106. Na tomto rozhodnutí soudu nemohla ničeho změnit ani námitka žalobců, spočívající v nečinnosti žalovaného, který otálel s rozhodnutím o jejich odvolání (16 měsíců), aniž by přitom v odvolacím řízení doplňoval dokazování. Dle žalobců se jednalo o obstrukce řízení a vyčkávání precedentního rozhodnutí. Lze přisvědčit námitce žalobců, že žalovaný procesně pochybil, když nerozhodl o jejich odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve lhůtách stanovených ve správním řádu (k tomu srov. § 91 ve spojení s § 71). Nicméně toto pochybení nemohlo být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť tato skutečnost neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci a nelze ji považovat ani za vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Pro obranu proti nečinnosti je soudní řád správní vybaven jinými instituty, konkrétně žalobou proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. s. ř. s., a žalobci mohli tento institut využít. Druhá část 107. Stejný osud žaloby žalobců a) až n), tedy její zamítnutí, však nesdílí žaloba žalobkyně o) A. V. (dále pro tuto část rozsudku již pouze „žalobkyně“). Soud totiž shledal, že v části, jíž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a ve vztahu k ní potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

108. Určité rozpaky působila poněkud nepochopitelná žalobní námitka, jíž žalobkyně vyjádřila svůj podiv nad rozhodnutím žalovaného o její žádosti, když má za to, že žádné rozhodnutí o jejích nárocích, vzniklých po dobu, kdy vykonávala službu ve vazební věznici, nebylo do podání žaloby vydáno. Podle správního spisu přitom byl mj. i žalobkyní podán dne 5. 4. 2018 u služebního funkcionáře vazební věznice návrh na zahájení řízení, jímž žalobkyně požadovala proplacení neoprávněně odečtených přestávek na jídlo a odpočinek za období od 4. 4. 2015 do 4. 4. 2018. Služební funkcionář vazební věznice rozhodl o žádosti prvním rozhodnutím ze dne 1. 6. 2018, č. j. VS–19317–2/ČJ–2018–8001PR–8, jímž žádosti žalobkyně nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, kterému žalovaný vyhověl a rozhodnutím ze dne 5. 3. 2019, č. j. VS–76204–10/ČJ–2018–80000L–PK, rozhodnutí služebního funkcionáře zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v průběhu správního řízení nastoupila výkon služby do objektu Drahonice, rozhodl služební funkcionář vazební věznice podle § 175 odst. 4 služebního zákona usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. VS–19317–5/čJ–2018–8001PR, o postoupení věci a žádost žalobkyně předložil k vyřízení služebnímu funkcionáři objektu Drahonice. Tento služební funkcionář rozhodl prvostupňovým rozhodnutí i o nároku žalobkyně, když výrokem II. její žádost zamítl. O tom, že bylo o nárocích žalobkyně rozhodnuto, a že toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno, svědčí skutečnost, že proti němu podala žalobkyně spolu s ostatními žalobci odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Tato námitka žalobkyně byla tudíž shledána nedůvodnou.

109. Přestože však služební funkcionář neopomněl ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí rozhodnout i o nároku žalobkyně, zcela rezignoval na odůvodnění tohoto svého rozhodnutí, neboť v něm popsal zjištěný skutkový děj a vyjádřil své úvahy, které jej vedly k vydání zamítavého rozhodnutí toliko ve vztahu k nárokům žalobců a) až n), které se týkaly výkonu služby v objektu Drahonice. O důvodech, které jej vedly k zamítnutí žádosti žalobkyně, jejíž požadavek se týkal jejího výkonu služby ve vazební věznici, se nezmínil ani letmo.

110. Tohoto pochybení služebního funkcionáře si byl bezesporu vědom žalovaný, který se jej pokusil napravit tím, že sám popsal zjištění z provedeného dokazování a učinil z nich závěry, jimiž podpořil služebního funkcionáře v jeho rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně. Dlužno však konstatovat, že tímto postupem pochybení v nedostatcích odůvodnění rozhodnutí neodstranil.

111. Je třeba znovu zopakovat, že rozhodnutí služebního funkcionáře bylo již v pořadí druhým rozhodnutím, jímž bylo o nároku žalobkyně rozhodováno. V prvním rozhodnutí služební funkcionář vazební věznice odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti požadavku žalobkyně na proplacení přestávek krom provedených listinných důkazů také skutečnostmi, zjištěnými z výslechů příslušníků vazební věznice inspektora dozorčí služby P. H., zástupce vedoucího oddělení vězeňské stráže Z. T. a inspektora strážní služby P. H., jejichž výslechy byly provedeny dne 7. 3. 2018. Žalovaný ve své zrušujícím rozhodnutí ze dne 5. 3. 2019 dospěl k závěru, že služební funkcionář vazební věznice nezjistil stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí a o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dle žalovaného „nebylo v řízení dostatečně prokázáno, jakým způsobem ve skutečnosti přestávky na jídlo a odpočinek na jednotlivých stanovištích probíhaly, jak byly realizovány, jak odpočinek účastníků vypadal a jak probíhala služba na jednotlivých stanovištích. Dále mohly být v řízení opatřeny další důkazy, kterými by se vyvrátila či potvrdila tvrzení účastníků řízení v návrhu na zahájení řízení a v odvolání, kdy se mohly např. zajistit dokumenty, v jaké dny byly vyhlášeny mimořádné události, a následně se mohly opatřit důkazy o tom, jak bylo u příslušníků postupováno v případě, že byla vyhlášena mimořádná událost v době, kdy příslušník čerpal přestávku na jídlo a odpočinek“. Dále měl žalovaný za to, že se v řízení „nedostatečně zabývalo otázkou, zda příslušník, který je střídán pro čerpání přestávky na jídlo a odpočinek má stále odpovědnost za stanoviště, nebo zda přechází na příslušníka, který jej střídá a zda jsou o tomto příslušníci obeznámeni a jakým způsobem. V neposlední řadě s tímto souvisí otázka, kdo a jakým způsobem určuje, kdo, kdy a jakým způsobem bude střídat.“ Žalovaný služebnímu funkcionáři nastínil, jaké důkazy jsou pro posouzení uvedených otázek podstatné, a které jsou nezbytné. Uvedl, že ke skutkovému zjištění věci je třeba provést výslechy účastníků řízení, následnou konfrontaci důkazů s výpověďmi, potažmo výslechy dalších svědků (příslušníků, kteří jsou zařazeni na stejných stanovištích jako účastníci řízení nebo inspektorů dozorčí a strážní služby – kteří nejsou účastníky řízení), listinné důkazy denními rozkazy včetně příloh, rozpisy strážních a dozorčích stanovišť.

112. Zde je třeba přisvědčit žalobní námitce žalobkyně, že ač je napadené rozhodnutí v pořadí druhým rozhodnutím, přičemž první rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, neboť nebyl dostatečně zjištěný skutkový stav věc, v další řízení se důkazní situace nikterak nezměnila. Služební funkcionář totiž v dalším řízení již neprovedl žalovaným označené důkazy, tudíž důkazní situace ve vztahu k poměrům ve vazební věznici, kde žalobkyně v rozhodné době vykonával službu, zůstala při dalším rozhodnutí zcela nezměněná. Přesto přistoupil žalovaný k zamítnutí odvolání žalobkyně a potvrzení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak použil stejné důkazní prostředky jako služební funkcionář vazební věznice při jeho (zrušeném) rozhodnutí, přičemž učinil závěr, že žalobkyně nebyla ve vazební věznici na svých právech na čerpání přestávky na jídlo a odpočinek nikterak krácena. Nebyla povinna zdržovat se po dobu přestávky na dozorčích a strážních stanovištích, a současně jí bylo umožňováno opustit objekt věznice. K těmto závěrům dospěl žalovaný především na základě svědeckých výpovědí P. H. a Z. T., provedených v řízení před zrušením prvního rozhodnutí služebního funkcionáře, když vzal za prokázané, „že jednotliví příslušníci nejsou ani ve Vazební Věznici Praha Ruzyně v době čerpání přestávky povinni zdržovat se na strážním či dozorčím stanovišti a z téhož důvodu čas vymezený jako přestávka na jídlo a odpočinek není zahrnut do výkonu služby. Dozorčí stanoviště jsou pohyblivá a pevná, přičemž z pohledu čerpání přestávek ve službě má výjimečné postavení pouze stanoviště č. 3, které se v případě umístění odsouzeného do krizového oddílu mění z pohyblivého na pevné. To znamená, že dozorce na tomto stanovišti musí být na dobu čerpání přestávky vystřídán jiným dozorcem, avšak všichni ostatní dozorci mohou přerušit výkon služby za účelem čerpání přestávek ve službě bez vystřídání. Příslušníci mají během přestávky navíc možnost trávit čas v jídelně či kantýně. Rovněž není příslušníkům nařizováno zůstávat během přestávky ustrojen a vyzbrojen či zůstávat v areálu věznice. To ostatně ve své svědecké výpovědi potvrdil také nprap. P. H., když uvedl, že na obědy nechodí, ale může se stravovat v jídelně ve vazební věznici, přičemž vedoucím mu bylo řečeno, že jim nikdo neupírá právo vzdálit se z vazební věznice. Ohledně možnosti čerpání přestávky vypovídal shodně rovněž npor. Ing. Z. T., když uvedl, že nevidí důvod, proč by se přestávka na stravu nedala čerpat, a že nezná žádný případ, kdy by si někdo stěžoval na to, že přestávku nemohl z objektivních důvodů vyčerpat. Při přestávce příslušníci vyzbrojeni nejsou, donucovací prostředky si mohou odložit, prostor na toto odložení příslušníci mají. V řízení tak nebylo prokázáno, že by dozorcům ve Vazební věznici Praha Ruzyně byly přestávky odpírány, právě naopak, dozorci až na jednu výjimku mohli odcházet ze všech stanovišť na přestávku i bez vystřídání.“ 113. V situaci, kdy žalovaný za stejného skutkového stavu rozhodl o odvolání žalobkyně tak, že její odvolání zamítl, ačkoli své předchozí zrušující rozhodnutí odůvodnil nedostatečně zjištěným skutkovým stavem, a přitom nikterak nevysvětlil důvody, které jej vedly ke změně jeho závěru o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, zatížil řízení vadou, spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soudu proto nezbylo, než napadené rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni zrušit podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s. ř. s. Žalovaný si bude vědom toho, že je v dalším řízení vázán výše uvedeným právním názorem soudu ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s.

114. Soud má za to, že mu nikterak nebránilo posoudit důvodnost žaloby u každého z žalobců samostatně a rozhodnout o žalobě žalobců a) až n) a žalobkyně odlišně, neboť předmětem přezkumu správního rozhodnutí byla individuální práva žalobců, která přímo nesouvisela s veřejnými subjektivními právy jiných osob. Z výroků správních orgánů, jejich odůvodnění i povahy věci vyplývá, že jimi bylo rozhodnuto o individuálních žádostech příslušníků vězeňské služby o proplacení přestávek na jídlo a odpočinek. Rozhodnutí o žádosti jednoho příslušníka se tedy nijak nedotýká práv jiných příslušníků (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2022, č. j. 2 As 347/2019–81).

115. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil. Žalobci a) až n) byli v řízení neúspěšní. Žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud proto ve vztahu žalobců a) až n) a žalovaného ve výroku IV. tohoto rozsudku vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

116. Naproti tomu byla žalobkyně v řízení úspěšnou, a proto jí náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a nákladů za právní zastoupení. Výše odměny advokáta za zastupování byla stanovena v souladu s § 35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. dle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu činí odměna v dané věci za každý úkon právní služby 3 100 Kč. Protože však advokát žalobkyně zastupoval v tomto řízení více osob a činil tak společné úkony, je třeba tuto odměnu snížit o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupci žalobkyně tak náleží za každý účelně vynaložený úkon odměna ve výši 2 480 Kč. Protože ten v řízení učinil celkem tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby a sepis repliky) ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, náleží mu odměna ve výši 7 440 Kč. Vedle odměny přísluší zástupci žalobkyně též náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby ve výši 300 Kč za úkon dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, tedy 900 Kč. Protože však za společné úkony při zastupování více osob přísluší ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 2 Aos 1/2013–138, či ze dne 25. 6. 2014, č. j. 6 As 95/2014–13), soud přiznal zástupci žalobkyně na náhradě hotových výdajů 60 Kč, když vydělil celkovou náhradu hotových výdajů počtem zastupovaných účastníků v tomto řízení (900 : 15). Jelikož zástupce žalobců je dle údajů Administrativního registru ekonomických subjektů plátcem daně z přidané hodnoty, je součástí nákladů řízení též náhrada této daně ve výši 1 575 Kč, vypočtená z odměny a náhrady hotových výdajů [(7 440 + 60) x 0,21]. Celkové účelně vynaložené náklady, které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce činí 12 075 Kč (3 000 + 7440 + 60 + 1575) – k tomu srov. výrok III. tohoto rozsudku. Lhůtu pro jejich zaplacení stanovil soud třicetidenní.