16 Af 19/2021–107

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Daniely Menclové a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci žalobkyně: PARS Děčín spol. s r. o., IČO 61539007, sídlem Slovanská 898/44, 405 02 Děčín, zastoupená advokátem JUDr. Karlem Vlčkem, Ph. D., sídlem U Hostaviského potoka 787/37, 198 00 Praha 9, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 2. 2021, č. j. 1756–4/2021–900000–311, a ze dne 25. 2. 2021, č. j. 122200/2021–900000–311, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2021, č. j. 1756–4/2021–900000–311, (dále jen „napadené rozhodnutí č. 1“), jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále též jen „celní úřad“) ze dne 19. 2. 2020, č. 62/2020/0501/15, č. j. 200871–8/2019–620000–51, (dále jen „dodatečný platební výměr č. 1“), kterým bylo žalobkyni dodatečně vyměřeno clo ve výši 360 756 Kč, tj. ve výši rozdílu mezi částkou cla původně vyměřenou rozhodnutím v celním řízení ev. č. 17CZ62000010MXRK49 ze dne 6. 1. 2017 ve výši 0 Kč a částkou cla nově stanovenou ve výši 360 756 Kč.

2. Současně se žalobkyně podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2021, č. j. 122200/2021–900000–311, (dále jen „napadené rozhodnutí č. 2“) jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen dodateční platební výměr celního úřadu ze dne 20. 2. 2021, č. j. 53503/2020–620000–41, (dále jen „dodatečný platební výměr č. 2“), kterým byla žalobkyni podle čl. 114 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu Rady č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“) vyrozuměna o předpisu úroků z prodlení ve výši 34 481 Kč, který byl stanoven na základě platební povinnosti doměřené žalobkyni dodatečným platebním výměrem č. 1.

3. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněné dodatečné platební výměry č. 1 a č. 2 a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 4. Žalobkyně v žalobě konstatovala, že od společnosti Maxim Tubes company Pvt. Ltd., se sídlem Survey No. 105/106, Nr. 66 KV sub station, Chhatral–Pansar Road, Ahmedabad, Ta. Kalol, Dist. Gandhinagar (dále jen „MAXIM TUBES“ nebo „dodavatel“), zakoupila 279 kusů ocelových trubek v hodnotě 18 569,40 EUR (dále též jen „Zboží“). Zboží bylo dovezeno lodní přepravou do Hamburgu a poté do České republiky. Celní úřad přijal dne 6. 1. 2017 celní prohlášení žalobkyně s návrhem na propuštění Zboží do volného oběhu. Téhož dne celní úřad vydal platební výměr pod ev. č. MRN 17CZ62000010MXRK49, kterým určil clo ve výši 0,– Kč.

5. Dále žalobkyně podotkla, že dne 14. 8. 2019 zahájil celní úřad u žalobkyně kontrolu po propuštění zboží se zaměřením na ověření správnosti deklarovaného původu Zboží a správnosti zaúčtovaného cla. O průběhu a výsledcích kontroly po propuštění Zboží byla sepsána zpráva o kontrole po propuštění zboží ze dne 18. 2. 2020, č. j. 200871–14/2019–620000–51 (dále jen „zpráva o kontrole“). Následně celní úřad vydal dodatečný platební výměr č. 1, kterým žalobkyni doměřil clo ve výši 360 756 Kč a dodatečný platební výměr č. 2, jímž žalobkyni vyrozuměl o úroku z prodlení.

6. Žalobkyně byla přesvědčena, že dodatečným platebním výměrem č. 1 doměřené clo, jí bylo oznámeno až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro doměření cla. V této souvislosti žalobkyně odkázala na znění čl. 103 celního kodexu, § 23 odst. 1 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), § 101 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a zdůraznila, že celní dluh nelze dlužníkovi oznámit po uplynutí tří let ode dne jeho vzniku. Podotkla, že platební výměr, kterým jí bylo určeno clo ve výši 0 Kč, byl celním úřadem vydán dne 6. 1. 2017. Dodatečné platební výměry č. 1 a č. 2 byly celním úřadem vydány a žalobkyni doručeny až dne 19. 2. 2020, tj. po uplynutí prekluzivní lhůty s tím, že celní úřady byly přesvědčeny, že v souzeném případě byly splněny podmínky stanovené v čl. 103 odst. 2 celního kodexu pro prodloužení tříleté promlčecí lhůty.

7. Žalobkyně nezpochybňovala, že otázka toho, zda došlo k prolomení zákonné promlčecí lhůty je založena na správní úvaze celních orgánů o tom, jestli celní dluh vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení. Nicméně žalobkyně byla přesvědčena, že je nezbytné, aby znaky konkrétního trestného činu byly naplněny a byla dána souvislost mezi jednáním a následkem spočívajícím v tom, že clo nebylo vyměřeno tomu, komu ze zákona být vyměřeno mělo. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 5 Afs 47/2012, a ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 2 Afs 54/2012. Úvahu žalovaného na stranách 39 a 40 napadeného rozhodnutí č. 1 žalobkyně považovala v tomto směru za nedostatečnou, resp. nepřezkoumatelnou.

8. Žalobkyně zdůraznila, že celní orgány byly povinny zvážit, zda jednání žalobkyně anebo třetí osoby by mohlo být důvodem pro zahájení trestního řízení. Evropské předpisy nespecifikují, co považují za zahájení trestního řízení. Ostatně to podle žalobkyně ani není možné, neboť to může být v jednotlivých členských státech upraveno odlišně. Ve smyslu § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „trestní řád“), je trestní řízení zahájeno sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Podle žalobkyně však lze sepsat záznam o zahájení úkonů trestního řízení pro jakékoliv podezření, aniž by bylo v době sepisu zřejmé, že skutečně ke spáchání trestného činu došlo, kdo ho spáchal a jakým jednáním. Zpravidla teprve až zahájením trestního stíhání dochází k jasné individualizaci skutku a pachatele. Prvotní fáze trestního řízení po sepisu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení totiž zahrnuje pouze fázi prověřování a v této fázi může být věc odložena jako zcela nedůvodná.

9. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by pouhé podezření, pro které je možné zahájit trestní řízení sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení bez dostatečné individualizace osoby a jednání, postačovalo k prolomení promlčecí lhůty. Úvaha žalovaného, pokud již k prolomení promlčecí lhůty přistoupil, by měla být dostatečně konkrétní a měla by obsahovat alespoň jednoznačný popis trestného činu, a to včetně jeho zákonných náležitostí a mělo by být jednoznačně popsáno jednání a úmysl dotyčné osoby. Teprve na základě takto podrobné a odůvodněné správní úvahy by bylo možné učinit závěr o tom, zda se jedná o jednání, na základě kterého by bylo možné zahájit trestní řízení. Žalovaný sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 popsal, jak došlo ke spáchání trestného činu podvodu a krácení daně, současně však uvádí, že žalobkyně se žádného jednání postižitelného trestním právem nedopustila. Žalovaný pouze v obecné rovině dovozuje, že jednáním zúčastněných osob došlo ke spáchání podvodného jednání. Jeho úvahy jsou nekonkrétní.

10. Nadto žalobkyně podotkla, že v České republice nebyly učiněny žádné úkony směřující k zahájení trestního stíhání. Ostatně žalovaný to ani netvrdí. Obecnost úvah žalovaného je podle žalobkyně zjevná i z toho, že ačkoliv žalobkyně v řízení předložila celním úřadům Osvědčení o původu, celní orgány si pravost tohoto osvědčení u správního orgánu, který ho vydal, neověřily. Skutečnost, že žalovaný ani celní úřad neprovedli verifikaci Osvědčení o původu považovala žalobkyně za zásadní procesní vadu, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Jednak osvědčení o původu, jakožto veřejná listina prokazuje původ zboží, a jednak na základě verifikace osvědčení o původu by bylo možné učinit ucelenou úvahu o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, tj. zda bylo možné prodloužit zákonnou tříletou promlčecí lhůtu. Nadto povinností žalovaného je vyhledávat skutečnosti jak ve prospěch, tak v neprospěch žalobkyně.

11. Dále žalobkyně poukazovala na to, že správnost postupu žalobkyně a ostatně i dodavatele byla potvrzena i závěry uvedenými v prováděcím nařízení Komise (EU) ze dne 15. 11. 2017, č. 2017/2093, o ukončení šetření možného obcházení antidumpingového opatření uložených prováděcím nařízení Rady (EU) č. 1331/2011 na dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů z nerezavějící oceli pocházejících z Čínské lidové republiky dovozem zasílaným z Indie bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ z Indie, a o ukončení celní evidence tohoto dovozu uložené prováděcím nařízením Komise (EU) 2017/272 (dále jen „Nařízení 2093“).

12. Žalobkyně zdůraznila, že pokud je třeba k trestnosti činu podvodu a krácení daně úmysl, poté za situace, kdy bylo v Nařízení 2093 uvedeno, že výroba bezešvých trubek v Indii měla svůj hospodářský důvod, dodavateli žalobkyně bylo státními úřady Indické republiky vystaveno Osvědčení o původu a Soudní dvůr EU ve své judikatuře připustil, že je možné získat nepreferenční původ zboží i v případě, kdy nebyly splněny podmínky stanovené v příloze prováděcího nařízení Celního kodexu za předpokladu, že došlo k podstatnému opracování výrobku tak, že došlo ke změně jeho vlastností, (tedy za situace, kdy se všechny strany mohly domnívat, že jednají právně správně), není podle žalobkyně zjevné, kdo a s jakým úmyslem v nyní projednávaném případě trestně jednal a v čem konkrétně spočíval úmysl zkrátit clo a dopustit se podvodu, 13. Žalobkyně současně upozornila na to, že šetření OLAF a jeho závěrečná zpráva ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. No OF/2016/0680/B1, (dále jen „závěrečná zpráva OLAF“), z níž celní orgány vycházely, byla vydána více jak dva roky po dodání zboží do České republiky.

14. Dále žalobkyně navrhla, aby zdejší soud předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 103 odst. 2 celního kodexu, a to „Jak má být chápán v čl. 103 odst. 2. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, pojem „důvodem pro zahájení trestního řízení“? Rozumí se důvodem pro zahájení trestního řízení okamžik, kdy by orgány činné v trestním řízení sdělily konkrétní osobě obvinění anebo se tím rozumí okamžik, kdy mohou orgány činné v trestním řízení činit, byť i základní kroky ve smyslu procesních vnitrostátních trestních předpisů?“. Žalobkyně totiž měla za to, že ani z celního kodexu, ani z rozhodovací praxe Soudního dvora EU nevyplývá, s jakou mírou jistoty má být nahlíženo na pravděpodobnost spáchání trestně právního jednání, resp. jak má být nahlíženo na pojem „důvodem pro zahájení trestního řízení“, když k zahájení trestního řízení nemusí ve všech členských státech docházet ke stejnému okamžiku, přičemž v ČR je trestní řízení zahájeno sepsáním záznamu o zahájení úkonu trestního řízení.

15. Žalobkyně upozorňovala i na skutečnost, že dne 30. 11. 2020 a dne 3. 2. 2021 žádala ve smyslu čl. 119 Celního kodexu o prominutí cla. Žalovaný o této žádosti nerozhodl, a to ani v napadeném rozhodnutím č. 1, ani v napadeném rozhodnutí č.

2. Nevypořádání se s návrhem na prominutí cla považovala žalobkyně za porušení jejího práva na spravedlivý proces.

16. Další okruh žalobních námitek se vztahoval k argumentaci žalobkyně uplatněné již v průběhu celního řízení, které žalovaný však podle žalobkyně nepřisvědčil. Žalobkyně konstatovala, že žalovaného i celní úřad upozorňovala na existenci Nařízení 2093 a v něm přijaté závěry. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalovaného, že šetření prováděné Komisí, jež vedlo k vydání Nařízení 2093, bylo odlišného charakteru než šetření, které prováděl OLAF, a jehož závěry uvedl v závěrečné zprávě OLAF.

17. Žalobkyně podotkla, že Prováděcím nařízením Komise (EU) 2017/272, bylo zahájeno šetření možného obcházení antidumpingových opatření uložených prováděcím nařízením Rady (EU) č. 1331/2011 na dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů z nerezavějící oceli pocházejících z Čínské lidové republiky dovozem zasílaným z Indie bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ z Indie, a o zavedení celní evidence tohoto dovozu (dále jen „Nařízení o zahájení šetření“). Po provedeném šetření bylo vydáno Nařízení 2093. Žalobkyně byla na rozdíl od žalovaného přesvědčena, že z Nařízení o zahájení šetření je patrné, že se Komise v rámci šetření musela zabývat původem zboží, které bylo předmětem šetření a s ohledem na další celní politiku EU, nemohla závěry z provedeného šetření přijímat bez zřetele k platným celním předpisům. V tomto směru žalobkyně odkazovala i na odůvodnění Nařízení 2093, a to zejména na bod 15, 29 až 33, 47, 48, 57, 61, 64 a 84. Z nich je patrné, že šetření bylo provedeno mimo jiné i u dodavatele žalobkyně, a že se ukázalo, že tváření za studena prováděné v Indii podstatně pozměňuje výrobek a nevratně mění jeho základní vlastnosti. Při tomto postupu výrobek mění své rozměry a své fyzické, mechanické a metalurgické vlastnosti. Komise zjistila, že všichni ověření vyvážející výrobci v Indii prováděli zásadní změny v Indii a shledala pro tuto činnost hospodářský důvod. Pokud jde o celní předpisy vztahující se na pravidla původu Komise uvedla, že v rámci šetření týkajícího se obcházení platných opatření se při zjišťování, zda k obcházení dochází či nikoli, celní předpisy zohledňují, ale nevychází se jen výhradně z nich.

18. Vzhledem k tomu, že z Nařízení 2093 jednoznačně vyplývá, že Komise vzala v rámci provedeného šetření do úvahy unijní celní předpisy a maje obsah těchto předpisů na paměti, hodnotila proces výroby v Indii jako podstatnou a zásadní změnu výrobku mající hospodářské odůvodnění, není podle žalobkyně možné dojít k závěru, že Nařízení 2093 řešilo zcela jinou situaci než závěrečná zpráva OLAF. Pokud žalovaný uvedl, že poukaz Komise na to, že v rámci šetření zohlednila celní předpisy je obecnou frází, nebylo žalobkyni zřejmé, z čeho tak žalovaný dovozuje. Žalobkyně trvala na tom, že názor žalovaného, že Komise v rámci šetření nezohlednila celní předpisy, není správný.

19. Dále žalobkyně namítala, že žalovaný své závěry týkající se původu Zboží zcela přebral ze závěrečné zprávy OLAF. Žalovaný v návaznosti na skutečnosti uvedené v závěrečné zprávě OLAF dospěl k závěru, že nepreferenční původ Zboží je určen na základě čl. 60 odst. 2 celního kodexu ve spojení s čl. 32 nařízení Komise (EU) 2015/2446 ze dne 28. 7. 2015, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, pokud jde o podrobná pravidla k některým ustanovením celního kodexu Unie (dále jen „Nařízení DA“) a přílohy 22–01 Nařízení DA, v níž jsou uvedena pravidla i pro určení nepreferenčního původu zboží 7034, tj. tarifní skok nebo změna dutých profilů položky 7304 49. Žalobkyně se ovšem neztotožnila se závěry žalovaného, že Zboží dovezené z Indie nemohlo získat nepreferenční původ, pokud nebyla splněna podmínka tzv. tarifního skoku. K tomu odkázala na rozsudky Soudního dvora EU ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. C–260/08, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. C–737/08, které se týkaly obdobné (předcházející) právní úpravy, tj. výkladu čl. 24 celního kodexu. Soudní dvůr EU dospěl k závěru, že nepreferenční původ může získat zboží i za situace, kdy podstatné hospodářsky odůvodněné zpracování nebo opracování vyústilo ve vytvoření zboží s vlastními specifickými vlastnostmi a složením, jež před uvedenou operací nemělo.

20. Pouhá aplikace Nařízení DA, resp. jeho přílohy 22–01, bez zřetele k podstatě samotného opracování by byla přepjatým formalismem. Žalobkyně dále poznamenala, že čl. 60 odst. 2 celního kodex stanovuje, že zboží na jehož výrobě se podílí více než jedna země nebo jedno území se považuje za zboží pocházející ze země nebo území, kde došlo k jeho poslednímu podstatnému hospodářsky odůvodněného zpracování nebo opracování, které bylo provedeno v podnicích k tomu vybavených a které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby. Formulace čl. 32 Nařízení DA poté zní: „má se za to, že u zboží uvedeného na seznamu v příloze 22–01 došlo k poslednímu podstatnému zpracování nebo opracování, které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby, v zemi či na území, kde jsou splněna pravidla stanovená v uvedené příloze nebo která/které je těmito pravidly určena/určeno“. Žalobkyně kladla důraz na to, že čl. 32 Nařízení DA je uvozen slovy „má se za to“, a že čl. 60 odst. 2 ve spojení s čl. 32 Nařízení DA mají být tedy vykládány tak, že se má za to, že k poslednímu podstatnému zpracování nebo opracování, které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby, došlo v zemi či na území, kde jsou splněna pravidla stanovená v uvedené příloze, nebo které je těmito pravidly určeno, nebude–li v konkrétním případě stanoveno jinak. Zmíněné musí podle žalobkyně zahrnovat případy, kdy sice nedojde k tarifnímu skoku, ale přesto dojde k podstatnému opracování naplňujícímu základní definiční znaky uvedené v čl. 60 odst. 2 celního kodexu.

21. V souvislosti s výše uvedeným je třeba vnímat i závěry Nařízení 2093, a to zejména body 33 a 57. Žalobkyně s ohledem na shora uvedené totiž předpokládala, že Komise při znalosti výše specifikované rozhodovací praxe Soudního dvora EU, učinila závěry vtělené do Nařízení 2093 zcela záměrně, a to i se zohledněním celních předpisů.

22. Žalobkyně tedy namítala, že žalovaný posuzoval věc toliko formalisticky, bez zkoumání podstaty věci, tj. zda došlo k podstatnému hospodářsky odůvodněnému zpracování nebo opracování, které bylo provedeno v podnicích k tomu vybavených, a které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby a pouze vycházel z pravidel pro zjištění původu zboží uvedených v příloze 22–01 Nařízení DA.

23. Žalobkyně současně podotkla, že celnímu úřadu v průběhu řízení popsala a prokázala, jak proběhla výroba Zboží objednaného u dodavatele. Žalobkyně konstatovala, že jako vstupy byly použity trubky o rozměrech 60,33mm (vnější průměr) a 3,91mm (síla stěny) a délce 10–11,8 metrů. Vstupní polotovary byly u dodavatele naděleny na délky 3,5 m a opakovaně mořeny a pasivovány, žíhány v peci, rovnány a taženy za studena. Následně proběhla tlaková zkouška vodou a finální vizuální a rozměrová kontrola. Žalovaný měl posoudit, zda činnost dodavatele, žalobkyní popsaná a v řízení prokázaná, naplňuje kritéria specifikovaná v čl. 60 odst. 2 celního kodexu, a zda tedy Zboží nezískalo indický původ. Jelikož žalovaný takto nepostupoval, resp. věc posuzoval v rozsahu přílohy 22–01 Nařízení DA bez zřetele k obecnému vymezení pravidel pro získávání nepreferenčního původu zboží, postupoval podle žalobkyně v rozporu se zákonem.

24. Žalobkyně dále namítala, že v řízení navrhla k provedení důkazu rozhodnutím polského a maďarského celního orgánu. Z těchto rozhodnutí vyplynulo, že celní orgány zmíněných zemí postupovaly podle Nařízení 2093 a clo nevybraly. V návaznosti na tyto žalobkyní předložené důkazy žalovaný učinil dotaz u polských a německých celních orgánů, zda clo na základě závěrečné zprávy OLAF vybírají. Z těchto důkazů vyplynulo, že zatímco německé celní orgány clo patrně vybírají, polské a maďarské orgány tak nečinní. Žalovaný poté považoval postup německých celních orgánů za správný, ačkoliv žalobkyni není zřejmé proč.

25. Žalobkyně si byla vědoma toho, že celní orgány nebyly rozhodnutími zahraničních celních orgánů vázány, přesto byla přesvědčena, že celní politika by měla být jednotná, řídí–li se jednotnými celními předpisy. S ohledem na to žalobkyně měla za to, že by bylo vhodné zjistit, z jakých důvodů jedna členská země clo ukládá a druhá nikoliv. Žalobkyně tedy navrhla soudu, aby u polských a německých celních orgánů zjistil, zda celní orgány clo podle závěrečné zprávy OLAF vybírají, a pokud ano, aby soud zajistil relevantní rozhodnutí.

26. Za zcela zásadní pochybení žalobkyně považovala to, že celní úřad v rámci řízení neprováděl žádné dokazování, nezjišťoval skutkový stav a své závěry vystavěl toliko na závěrech plynoucích ze závěrečné zprávy OLAF. Toto pochybení celního úřadu napravil žalovaný, který dokazování doplnil. Žalobkyně namítala, že žalovaný po procesní stránce zcela nahradil činnost celního úřadu a řízení se tak stalo jednoinstančním.

27. Ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí č. 2 žalobkyně pouze uvedla, že je pevně spojeno s rozhodnutím č. 1 a bude–li tedy zrušeno napadené rozhodnutí č. 1, musí být zrušeno i napadené rozhodnutí č.

2. Důvody uplatněné touto žalobou se vztaují i na dodatečné platební výměry č. 1 a č. 2.

28. V doplnění žaloby ze dne 28. 4. 2021 žalobkyně namítala, že žalovaný nezjišťoval, jaký je obsah indických celních předpisů, kterými se řídí dovoz mezi Čínou a Indií, tj. jaké výrobky a jak jsou při dovozu značeny. Společnost MAXIM TUBES totiž dováží vstupní materiál pod tarifním číslem 7304 11 10, přičemž se jedná o tarifní číslo akceptované indickými celními orgány pro výlisky zpracované za tepla, které však neexistuje v kombinované nomenklatuře EU, kde jsou trouby a trubky pro ropovody a plynovody označeny kódem 7304 11 00. I přesto, že uvedenou skutečnost žalobkyně namítala, žalovaný u indických celních orgánů neověřoval, jaký vstupní materiál byl pod tarifním číslem 7304 11 10 dovezen do Indie. S ohledem na to nemohl věc ani správně posoudit, neboť obsah dovozu zboží mezi Indií a Čínou nelze provést na základě klasifikace evropských celních předpisů, nýbrž na základě indických, které se od evropských celních předpisů odlišují. Žalobkyně tedy namítala, že žalovaný měl nejprve zjistit a posoudit jaké výrobky byly deklarovány podle indických celních předpisů a jaká klasifikace výrobků tomu odpovídá podle evropských standardů. To žalovaný ovšem neprovedl.

29. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhovala soudu, aby u indických celních orgánů zjistil, jaké výrobky dovezl dodavatel z Číny pod tarifním číslem 7304 11 10, resp. jaké výrobky pod tímto tarifním číslem chápou indické celní orgány. Vyjádření žalovaného k žalobě 30. Žalovaný ve svém písemném vyjádření nesouhlasil s námitkami uplatněnými žalobkyní v podané žalobě. K argumentaci žalobkyně a jejím návrhům, vztahujícím se k otázce prolomení základní tříleté lhůty ke sdělení cla, žalovaný odkázal na znění čl. 103 odst. 1 a 2 celního kodexu a § 23 odst. 2 celního zákona a ustálenou judikaturu správních soudů. Žalovaný konstatoval, že Soudní dvůr EU se otázkou prolomení lhůty ke sdělení cla opakovaně zabýval, a předložení předběžné otázky je proto nadbytečné. Z judikatury Soudního dvora EU a českých správních soudů jednoznačně podle žalovaného vyplývá, že k prolomení tříleté lhůty pro sdělení cla je dostatečné, když celní orgány odůvodní své podezření, že čin, v důsledku kterého vznikl celní dluh, v době kdy byl spáchán, teoreticky mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení podle právní úpravy státu dovozu. Celní orgány nemají a ani nemohou prokazovat, že byl skutečně trestní čin spáchán a nemohou se zabývat stanovením konkrétní osoby, která jej spáchala.

31. K žalobkyní předloženému Osvědčení o původu Zboží žalovaný uvedl, že jeho správnost, pravdivost, a i průkaznost byla vyvrácena obsahem závěrečné zprávy OLAF a dalších listin shromážděných ve správním spisu. Žalovaný podotkl, že netvrdil, že by žalobkyní předložené Osvědčení o původu nebylo pravé. Nadto vydávání osvědčení o indickém nepreferenčním původu indickou obchodní komorou není založeno na mezinárodní dohodě, na jejímž základě by měly unijní orgány zasílat Osvědčení o původu k následné verifikaci orgánům země vývozu. Ani unijní právní předpisy takový postup nepředpokládají. Neprovedení verifikace proto nemůže být procesní vadou celního řízení.

32. Pokud jde o žádosti žalobkyně o prominutí cla, žalovaný uvedl, že o nich nerozhodoval, neboť tyto žádosti nebyly předmětem tohoto řízení.

33. K argumentaci žalobkyně Nařízením 2093 žalovaný uvedl, že toto nařízení se zabývá výsledky šetření Komise v Indii podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (dále jen „základní nařízení“), zejména podle jeho čl.

13. Žalovaný zdůraznil, že se na str. 12 až 15 napadeného rozhodnutí č. 1 podrobně zabýval obsahem tohoto právního předpisu a vysvětlil, že Komise vyšetřováním v Indii ověřovala, zda nejsou obcházena příslušná antidumpingová opatření ve smyslu základního nařízení, nikoliv ve smyslu celního kodexu a Nařízení DA. Komise tedy ve smyslu čl. 13 odst. 1 základního nařízení zkoumala, zda nedošlo ke změně obchodních toků mezi třetími zeměmi a EU nebo mezi jednotlivými společnostmi v zemi, která je předmětem opatření, a EU způsobené praktikami, zpracovatelskými postupy nebo pracemi, pro něž mimo uložení cla neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod. Současně Komise zkoumala, zda existují důkazy o újmě nebo o tom, že nápravné účinky cla jsou mařeny, pokud se jedná o ceny nebo množství obdobného výrobku, a zda existují důkazy o dumpingu ve vztahu k běžné hodnotě určené dříve pro obdobný výrobek. Komise neprověřovala, zda v Indii zpracovávané zboží získává původ v Indii ve smyslu čl. 60 odst. 2 celního kodexu a na něj navazujícího čl. 32 Nařízení DA. Komise zkoumala, zda neuvalí antidumpingová cla na trubky z nerezové oceli dovážené z Indie bez ohledu na to, zda bude deklarován čínský nebo indický původ, přičemž nebyl shledán důvod uvalit antidumpingová cla i na zboží indického původu.

34. Ověřením správnosti a pravdivosti deklarovaného indického původu v případech jednotlivých zásilek bezešvých trubek vyvážených do EU podle pravidel obsažených v celních předpisech se zabýval až OLAF, což je v souladu s jeho pravomocí.

35. Žalovaný byl přesvědčen, že výsledky šetření Komise a výsledky šetření OLAF nejsou a ani nemohou být ve vzájemném rozporu. Uvedené unijní orgány nepostupovaly podle stejné právní úpravy a současně nebyl smysl a cíl jejich postupu totožný. Každý z orgánů zkoumal jiné skutečnosti podle jiné právní úpravy a jejich dopad na odlišné oblasti činnosti EU a členských států. Pro daný případ je podstatné, že obsah pravidel o původu zboží OLAF s Komisí konzultoval a závěrečná zpráva OLAF byla Komisi zaslána. Tzn. Komise byla o postupu OLAF a jeho výsledcích informována.

36. Žalovaný nesouhlasil s argumentací žalobkyně, že by zcela převzal argumentaci uvedenou v závěrečné zprávě OLAF. Ve skutečnosti žalovaný vyhodnotil skutečnosti zjištěné vyšetřováním OLAF shrnuté do závěrečné zprávy a porovnal je s obsahem listin předložených žalobkyní a s obsahem listin, které do spisu sám opatřil, včetně listin pocházejících od indického vývozce a jím zvoleného znalce. Na zjištěné skutečnosti pak žalovaný aplikoval platné právní předpisy. V odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 je podrobně popsáno, jakým způsobem žalovaný platnou právní úpravu interpretoval. Žalovaný na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyní dovezené Zboží přepracováním v Indii nemohlo podle platné právní úpravy získat indický původ a ponechalo si původ čínský. Právě proto podléhá antidumpingovému clu.

37. K odkazu žalobkyně na rozsudky Soudního dvora EU ve věcech C–260/08 a C–373/08, žalovaný uvedl, že tyto vycházejí ze starší právní úpravy nepreferenčních pravidel původu, která již není od 1. 5. 2016 účinná. Starší právní úpravu účinnou do 30. 4. 2016 představovalo zejména nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex Společenství“) a nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí nařízení“). Podle starší právní úpravy (ze které citovaný rozsudek Soudního dvora EU vycházel) nebyla pravidla původu založena na HS či celním sazebníku a kritérium změny tarifního čísla vyplývající z přehledu pravidel Komise, která nebyla publikována v Úředním věstníků v podobě obecně závazného právního předpisu, mohlo omezovat působnost tehdy platné právní úpravy ve vztahu ke zboží tarifního čísla 7312, to však nyní již neplatí. Kritérium změny tarifního čísla je od 1. 5. 2016 obecně závazné (čl. 32 a příloha 22–01 Nařízení DA) a dopadá i na trubky dokončené za studena spadající do položky 7304 41, stejně jako na převážnou většinu zboží spadající do kapitoly 73 HS.

38. Článek 32 Nařízení DA ve spojení s přílohou 22–01 DA je poté podle žalovaného nutné vyložit tak, že Komise na základě pověření v čl. 62 celního kodexu stanovila jednoznačná pravidla pro určení nepreferenčního původu zboží pro účely unijních opatření uvedených v čl. 59 celního kodexu, a to zejména pro účely obchodních opatření v podobě uložení antidumpingového cla. Příloha 22–01 Nařízení DA obsahuje výčet způsobů podstatného zpracování nebo opracování, které u různých druhů výrobků zakládá získání nepreferenčního původu. Zásadní je, že tato příloha a s ní související standardy tvoří součást obecně závazného celního předpisu. Právě v tom se současná právní úprava zásadně liší od právní úpravy, ze které vycházejí oba žalobkyní uvedené rozsudky Soudního dvora EU.

39. Pokud jde o postupy německých, polských a maďarských orgánů, žalovaný nesouhlasil s argumentací žalobkyně. Žalovaný sice žalobkyni přisvědčil, že postup celních orgánů by měl být jednotný. Žalovaný však nesouhlasil s tím, že by označil postup německých orgánů za správný a postup maďarských orgánů za nesprávný. Žalovaný totiž nehodnotil správnost či nesprávnost postupu německých celních orgánů ve věci doměření antidumpingového cla a již vůbec ne podle toho, zda clo vybraly, či nikoliv. Vyjádřením německých celních orgánů a vyjádřením OLAF ze dne 9. 11. 2020, jehož přílohou bylo 20 výstupů z evidence cla, žalovaný doložil, že německé orgány v 19 případech a polské orgány v jednom případě vybraly na základě závěrečné zprávy OLAF antidumpingové clo.

40. Ve vztahu k argumentaci žalobkyně, podle které bylo řízení ve věci dodatečného vyměření cla fakticky jednoinstančním, žalovaný uvedl, že prvostupňové řízení a odvolací řízení spolu tvoří jeden celek a teprve rozhodnutím vydaným v odvolacím řízení je o předmětu řízení pravomocně rozhodnuto. Žalovaný v postavení odvolacího orgánu fakticky vystupuje ve dvojí roli. Jednak je orgánem, který přezkoumává zákonnost rozhodnutí správce daně prvního stupně a správnost jeho postupu v předchozím daňovém řízení, zároveň však, pokud se ukáže, že postup správce daně v předchozím řízení byl vadný, popř. bylo vadné rozhodnutí, je tím, kdo tyto vady odstraňuje a napravuje.

41. Co se týče deklaratorně předepsaného úroku z prodlení za nesplnění platební povinnosti k tomu žalovaný uvedl, že je obligatorním příslušenstvím cla, které sleduje jeho osud. Pokud by tedy v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí č. 1 byl mimo napadené rozhodnutí č. 1 zrušen i dodatečný platební výměr č. 1, bude dodatečný platební výměr č. 2 zrušen z úřední povinnosti.

42. Žalovaný trval na tom, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a zároveň žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Doplnění vyjádření žalovaného 43. V podání ze dne 25. 1. 2022 žalovaný poukázal na skutečnost, že právně a skutkově totožných případů, jako je nyní projednávaná věc, žalovaný rozhodl v průběhu roku 2021 více s tím, že ve všech případech se jednalo o dovoz bezešvých nerezových trubek dokončených tvářením za studena. Podotkl, že převážná většina rozhodnutí byla napadena žalobou a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci králové ze dne 17. 1. 2022, sp. zn. 52 Af 28/2021, který je prvním rozsudkem v dané oblasti, a jímž byla žaloba daňové subjektu zamítnuta. Další vyjádření žalovaného 44. V podání ze dne 18. 1. 2023 v reakci na doplnění žaloby ze dne 28. 4. 2021 žalovaný uvedl, že pokud se jedná o čínský materiál použitý pro výrobu žalobcem dovezeného zboží, žalovaný již v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětil, že součástí správního spisu je obchodní dokumentace vztahující se k trubkám, které indický vývozce pořídil v Číně a použil je pro výrobu trubek dovezených žalobcem. mezi nimi jsou zejména čínské certifikáty kvality, z nichž vyplývá druh a kvalita zboží pořízeného v Číně. Tvrzení žalobkyně o odlišnosti indického celního sazebníku považoval žalovaný za lichá, neboť sazební řazení do položky 7304 11 je totožné jak pro EU, tak pro Indii. Žalovaný pro úplnost na podporu svých závěrů přiložil ke svému vyjádření znalecký posudek č. 6/21 zpracovaný Doc. Ing. Jiřím Janovcem, CSc., kterým jeden z dotčených subjektů odlišných od žalobkyně brojil proti závěrům žalovaného, a z něhož jednoznačně vyplývá, že společností MAXIM TUBES byly z Číny dovezené trubky a nikoliv duté profily. Ústní jednání 45. Při ústním jednání zástupce žalobkyně konstatoval, že možnost oznámit clo po uplynutí prekluzivní lhůty pro jeho doměření je vždy vázaná na existenci protiprávního jednání, které mohlo vést k závěru o spáchání trestného činu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že v projednávané věci došlo k protiprávnímu jednání, a že byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu, neboť o tom, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu existují pochybnosti. Právní zástupce současně konstatoval, že žalovaným v napadeném rozhodnutí zmiňovaná judikatura Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU týkající se možnosti doměřit clo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty se vztahovala k případům, kdy zastírající jednání bylo zjevné, např. došlo k redistribuci výrobku a v zásadě nedošlo na dovezeném výrobku k žádné změně. V nyní projednávané věci ovšem na dovezeném Zboží ke změně došlo. V této souvislosti zástupce žalobkyně poukázal na Nařízení 2093, osvědčení o původu a odlišnou rozhodovací praxi celních orgánů jednotlivých států EU. Podle právního zástupce žalobkyně jednotlivé subjekty, a to především společnost MAXIM TUBES, mohly nabýt dojmu, že úprava, kterou prováděly na Zboží, byla dostačující k tomu, aby na jejím základě předmětné Zboží získalo indický původ. Právní zástupce žalobkyně podotkl, že až po vydání zprávy OLAF mohly jednotlivé subjekty dovodit, že jejich jednání mohlo být protiprávní. Upozornil na to, že ani žalovaný nepopřel, že změny, které byly provedeny na Zboží společností MAXIM TUBES, byly podstatné. Spornou ovšem podle právního zástupce zůstala otázka, jestli tato změna vedla k tzv. tarifnímu skoku, popř. k naplnění podmínek pro to, aby předmětné Zboží mohlo být považováno za indické. Zodpovězení této sporné otázky je podle právního zástupce žalobkyně hraniční. V projednávané věci nemohl žalovaný ani dospět k závěru, že byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu. Subjekty v dodavatelském řetězci jednoznačně nemohly nabýt představu o tom, že by zastíraly skutečný původ dovezeného Zboží, a proto v tomto případě není dáno zavinění jednotlivých subjektů v dodavatelském řetězci.

46. Pokud jde o vyjádření žalovaného a jeho doplnění právní zástupce žalobkyně upozornil na skutečnost, že nemohou nahrazovat odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Uvedené se podle právního zástupce žalobkyně např. stalo při odůvodnění prolomení prekluzivní lhůty pro doměření cla. Právní zástupce žalobkyně dále uvedl, že souhlasí s návrhem žalovaného, aby byla vznesena předběžná otázka týkající se výkladu pravidel ohledně určení původu zboží, neboť již z vyjádření žalovaného vyplývá, že je zde určitá pochybnost o tom, jak mají být vykládána. K poukazu žalovaného na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 17. 1. 2022, sp. zn. 52 Af 28/2021, právní zástupce žalobkyně uvedl, že tento nelze aplikovat na nyní projednávanou věc. Stejně tak pro projednávanou věc nemá žádnou relevanci žalovaným předložený znalecký posudek č. 6/21 zpracovaný Doc. Ing. Jiřím Janovcem, CSc. Na provedení dokazování listinami, které jsou obsahem správního spisu právní zástupce žalobkyně netrval.

47. Závěrem právní zástupce žalobkyně navrhl, aby soud předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, zda se mají celní orgány při své úvaze o tom, zda došlo k prolomení tříleté prekluzivní lhůty zabývat všemi znaky trestného činu, resp. zda byly naplněny, a to především otázkou zavinění. Trval přitom na tom, že v projednávané věci všechny znaky trestného činu naplněny být nemohly.

48. Pověřený pracovník žalovaného při jednání uvedl, že byly splněny veškeré podmínky pro prolomení prekluzivní lhůty. Uvedl, že indické orgány byly uvedeny v omyl, v podstatě byly přesvědčeny, že žalobkyní dovezené trubky byly vyráběny z dutých profilů proto, aby získaly indický původ. Podstatou tohoto jednání byl zisk výhody, aby nebylo doměřeno antidumpingové clo z čínských trubek, kterému tyto trubky podléhají. K námitce porušení zásady dvojinstančnosti jednání uvedl, že je v celním řízení pravidlem doplňovat dokazování v odvolacím řízení, a že účastníkům řízení je zpravidla poskytován dostatečný prostor k vyjádření se k doplnění dokazování a tito dopředu znají názor žalovaného na projednávanou věc. Dále pověřený pracovník žalovaného podotkl, že pro roky 2019 až 2020 OLAF vydal další zprávu, která se netýká nyní projednávané věci, avšak je z ní zřejmé, že v rámci dalšího vyšetřování OLAF zjistil, že společnost MAXIM TUBES rozšířila svoji výrobu tak, že může vyrábět trubky indického původu až od roku 2020. Na provedení důkazu znaleckým posudkem č. 6/21 zpracovaným Doc. Ing. Jiřím Janovcem, CSc. žalovaný netrval.

49. K návrhu právního zástupce žalobce na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU pověření pracovník žalovaného konstatoval, že prokázáním naplnění znaků skutkové podstaty se zabývají orgány činné v trestním řízení a celní orgány k tomu nejsou přizpůsobeny, resp. nadány. Posouzení věci soudem 50. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

51. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

52. Nejprve se soud zabýval námitkou prekluze celního dluhu. Žalobkyně namítala, že promlčecí lhůta k vyměření, resp. k dodatečnému vyměření cla v projednávané věci marně uplynula dnem 6. 1. 2020 a tímto dnem zaniklo celnímu úřadu právo dodatečně clo vyměřit.

53. Podle čl. 103 odst. 1 celního kodexu „[c]elní dluh nelze dlužníkovi oznámit po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu.“ 54. Podle čl. 103 odst. 2 celního kodexu platí, že „[p]okud celní dluh vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, prodlouží se tříletá lhůta uvedená v odstavci 1 na nejméně pět a nejvýše deset let v souladu s vnitrostátním právem.“ 55. Z § 23 odst. 1 a 2 celního zákona vyplývá, že „[p]ro účely určení, zda došlo ke stanovení cla ve lhůtě pro stanovení cla, se za stanovení cla považuje oznámení rozhodnutí o jeho stanovení. Clo lze stanovit do 10 let ode dne vzniku celního dluhu, pokud přímo použitelný předpis Evropské unie stanoví, že lhůtu pro stanovení cla lze prodloužit.“ 56. V projednávané věci není mezi stranami sporu o tom, že k uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro oznámení cla v posuzované věci došlo, a že byl celní orgán oprávněn učinit si úsudek o tom, že došlo k prolomení tříleté lhůty pro doměření cla ve smyslu čl. 103 odst. 2 celního kodexu. Předmětem sporu je předně otázka, jaké skutečnosti musí vzít celní orgány v úvahu při posuzování, zda celní dluh vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, a o adekvátnosti a dostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru.

57. Pokud jde o otázku, za jakých podmínek mají hodnotit celní orgány splnění podmínky trestnosti jednání, resp. zda celní dluh vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, soud uvádí, že k této otázce existuje rozsáhlá judikatura Soudního dvora EU.

58. Na tomto místě soud předesílá, že ačkoliv se níže uvedená judikatura Soudního dvora EU vztahuje k předcházející právní úpravě promlčení celního dluhu, a to k výkladu čl. 221 odst. 3 (popř. čl. 221 odst. 4) celního kodexu Společenství, který byl zrušen ke dni 1. 6. 2016 a nahrazen celním kodexem a k výkladu čl. 3 Nařízení č. 1697/79, o vybírání dovozního nebo vývozního cla po propuštění zboží, které nebylo požadováno od osoby zodpovědné za zaplacení cla ze zboží navrženého v celním prohlášení do celního režimu s povinností platit toto clo (dále jen „Nařízení č. 1697/79“), závěry ke kterým dospěl Soudní dvůr EU, jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc.

59. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 27. 11. 1991 ve věci Meico–Fell, sp. zn. C–273/90, při výkladu čl. 221 odst. 3 celního kodexu Společenství, podle kterého platí, že „sdělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Avšak jestliže celní orgány nemohly určit přesnou částku cla dlužnou ze zákona následkem trestného činu, lze toto sdělení provést i po uplynutí zmíněné tříleté lhůty, pokud toto platné předpisy dovolí.“ Soudní dvůr EU dovodil, že se pojem „trestný čin“ použitý v citovaném článku celního kodexu Společenství, vztahuje na jednání, která podle právního řádu členského státu, jehož příslušné orgány požadují vybrání dovozního cla po propuštění zboží, mohou být považována za protiprávní jednání ve smyslu vnitrostátního trestního práva.

60. Z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 16. 7. 2009 ve spojených věcech Snauwaert a další a Deschaumes sp. zn. C–124/08 a C–125/08 vyplývá, že „právní kvalifikace jednání jako „trestný čin“ provedená celními orgány nepředstavuje určení, že k protiprávnímu jednání podle trestního práva skutečně došlo. Uvedená kvalifikace se provádí pouze v rámci a pro účely řízení správní povahy, jehož jediným cílem je umožnit uvedeným orgánům napravit případy vybrání dovozního nebo vývozního cla v nesprávné nebo nedostatečné výši. (viz obdobně k čl. 3 nařízení č. 1697/79 rozsudek ze dne 18. prosince 2007, ZF Zeferser C–62/06, Sb. rozh. S. I–11995, bod 28)“. Soudní dvůr EU ve zmíněném rozsudku dále konstatoval, že částka cla může být sdělena dlužníkovi po uplynutí lhůty tří let, pokud následkem trestného činu nemohly celní orgány původně určit přesnou částku cla dlužného ze zákona, a to i tehdy, není–li uvedený dlužník pachatelem tohoto činu. Sdělení dlužného cla se neomezuje pouze na dlužníka, který je pachatelem trestného činu. Článek 221 odst. 3 celního kodexu Společenství musí být vykládán v tom smyslu, že celní orgány mohou dlužníkovi platně sdělit částku cla dlužného ze zákona po uplynutí lhůty tří let od okamžiku vzniku celního dluhu, nebylo–li možné přesnou částku cla určit následkem trestného činu, a to i tehdy, není–li uvedený dlužník pachatelem tohoto činu.

61. Obdobnou otázkou se zabýval také Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 7. 8. 2018, č. j. 4 Afs 152/2019–68, v němž se vyjádřil k uplatnění prodloužené lhůty podle čl. 221 odst. 4, podle kterého vznikne–li celní dluh v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu sdělena dlužníkovi za podmínek stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty zmíněné v odstavci 3 [Nařízením (ES) č. 2700/2000, byl změněn čl. 221 odst. 3 celního kodexu Společenství – byla přesunuta původní úprava odst. 3 zmíněného článku do nového odst. 4 – pozn. soudu]. Nejvyšší správní soud dospěl na základě shora citované judikatury Soudního dvora EU k závěru, že „k uplatnění prodloužení lhůty podle čl. 221 odst. 4 celního kodexu postačí přezkoumatelná úvaha správního orgánu, ze které vyplývá, že celní dluh vznikl v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný. Nevyžaduje se tedy shledání dlužníka, popřípadě jiné osoby, vinným ze spáchání trestného činu, ani zahájení trestního řízení. Není proto ani nezbytné, zda byl pořízen záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, ačkoliv to může být významná indicie pro tento závěr.“ 62. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 18. 12. 2007 ve věci ZF Zefeser – Importaçao e Exportaçao de Produtos Alimentares Lda sp. zn. C–62/06, při výkladu čl. 3 Nařízení č. 1697/79, který stanovil, že „[p]okud příslušné orgány zjistí, že správnou výši dovozního nebo vývozního cla dlužného za uvedené zboží podle právních předpisů nemohly určit v důsledku jednání, které může být předmětem trestního stíhání před soudem, promlčecí doba stanovená v článku 2 se nepoužije“, dospěl k závěru, že citované ustanovení, je třeba vykládat tak, že „nehovoří ani o odsuzujícím rozhodnutí vydaném v trestním řízení, dokonce ani o zahájení jakéhokoliv trestního řízení, ale jednoznačně hovoří o jednání, které jednoduše může být předmětem trestního stíhání před soudem.“ Dále Soudní dvůr EU ve zmíněném rozsudku uvedl, že orgánem příslušným k provedení právní kvalifikace jednání jako „jednání, které může být předmětem trestního stíhání před soudem“, je ten orgán, který z důvodu takového jednání nemohl dlužné clo vybrat, a hodlá přikročit k jeho výběru dodatečně, po propuštění zboží, tj. celní orgán. Podle Soudního dvora EU se nevyžaduje, aby bylo trestní stíhání před soudem orgány členského státu činnými v trestním řízení skutečně zahájeno, ani aby toto stíhání skončilo odsouzením původců dotčeného jednání, ani a fortiori, aby takové trestní stíhání nebylo promlčeno. Právní kvalifikace jednání jako „jednání, které může být předmětem trestního stíhání před soudem“, celními orgány není zjištěním, že k porušení trestního práva skutečně došlo – uvedená kvalifikace se provádí pouze v rámci a pro účely řízení správní povahy, jehož jediným cílem je umožnit uvedeným orgánům napravit případy vybrání dovozního nebo vývozního cla v nesprávné nebo nedostatečné výši.

63. Soud uvádí, že nepovažoval v projednávané věci za nutné pro to, aby mohl ve věci rozhodnout, položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU – jak má být chápán čl. 103 odst. 2 celního kodexu, ani zda se mají celní orgány při své úvaze o tom, zda došlo k prolomení tříleté prekluzivní lhůty zabývat naplněním všech znaků trestného činu, a to především otázkou zavinění, neboť z výše zmíněné judikatury Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu vyplývají následující jednoznačné závěry, které lze aplikovat i při výkladu čl. 103 odst. 2 celního kodexu:

64. Celní orgány si mohou učinit vlastní úvahu o tom, zda čin v době, kdy byl spáchán, a v jehož důsledku vznikl celní dluh, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení. Pro posouzení, zda došlo k prolomení prekluzivní lhůty ve smyslu čl. 103 odst. 2 celního kodexu není podstatné, zda bylo zahájeno trestní řízení, resp. trestní stíhání před orgány daného členského státu činnými v trestním řízení, tedy není ani nutné aby byl pořízen záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Rovněž není ani podstatné, zda případně již zahájené trestní stíhání skončilo odsouzením původců dotčeného jednání. Právní kvalifikace trestného činu, v jehož důsledku vznikl celní dluh provedená celními orgány, nepředstavuje určení, že k protiprávnímu jednání podle trestního práva skutečně došlo. Pro prolomení prekluzivní lhůty je současně právně bezvýznamné, zda pachatelem trestného činu, jenž vedl k celnímu dluhu, byl celní dlužník nebo osoba odlišná od něj.

65. Soud nemá důvod se v projednávané věci odchýlit od ustálené soudní praxe, a proto námitky žalobkyně, že si celní úřad nemohl učinit řádný úsudek o tom, zda byly splněny podmínky pro prolomení tříleté prekluzivní lhůty pro oznámení cla, za situace, kdy v projednávané věci nedošlo k zahájení trestního stíhání, a to ani v České republice, považuje za liché.

66. Stejně tak soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že k prolomení prekluzivní lhůty pro doměření cla nepostačuje pouhé podezření, pro které je možné zahájit trestní řízení sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Žalobkyně i v této souvislosti zdůrazňovala, že až zahájením trestního stíhání dochází k jasné individualizaci skutku a pachatele, a že v projednávané věci nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, resp. nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Soud opětovně zdůrazňuje, že pro posouzení, zda došlo k prolomení zákonem stanovené prekluzivní lhůty pro doměření cla, je zásadní, že právní kvalifikace jednání jako „trestný čin“ provedená celními orgány nepředstavuje určení, že k protiprávnímu jednání podle trestního práva skutečně došlo. V čl. 103 odst. 2 celního kodexu je výslovně uvedeno, že se tříletá lhůta pro doměření celního dluhu stanovená v odstavci 1 téhož článku prodlouží tehdy, pokud celní dluh vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení. Podmínkou pro prolomení prekluze je tedy odůvodněné podezření, že došlo k jednání (ne nutně ze strany dlužníka), jehož následkem byl vznik celního dluhu, přičemž jednání musí být způsobilé vyvolat zahájení trestního řízení. Odůvodněné podezření je přitom dáno tehdy, pokud zjištěné skutečnosti umožňují závěr, založený na logickém soudu neodporujícím objektivně existujícímu stavu, že by – za předpokladu prokázání rozhodných skutečností – mohly být naplněny znaky některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku (k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 14 Af 24/2018). Otázka naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu je potom předmětem trestního řízení, a to včetně otázky zavinění.

67. Dále žalobkyně namítala, že úvaha celního úřadu o posouzení, zda čin, v jehož důsledku vznikl celní dluh, v době kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, musí být v meritorním rozhodnutí dostatečně a podrobně popsána a odůvodněna, aby byla přezkoumatelná. Žalobkyně především vytýkala celním orgánům, že se řádně nevypořádaly s tím, jaké konkrétní zaviněné jednání mělo být trestné, kdo jej spáchal a jak došlo k naplnění skutkových znaků konkrétního trestného činu.

68. Soud k tomu uvádí, že pravomoc celního úřadu vytvořit si takovou úvahu za účelem užití až desetileté prekluzivní lhůty je v tomto ohledu značně široká, přičemž žalobkyni lze přisvědčit, že tato úvaha musí být přezkoumatelná a dostatečně odůvodněná.

69. Soud nejprve prostudoval zprávu celního úřadu o kontrole po propuštění zboží ze dne 18. 2. 2020, která nahrazuje odůvodnění dodatečného platebního výměru č. 1 (k tomu srov. § 3 odst. 1 celního zákona ve spojení s § 147 odst. 3 daňového řádu). Celní úřad ve zprávě o kontrole uvedl, že žalobkyní bylo propuštěno do volného oběhu zboží, a to „Trubky s kruhovým příčným průřezem bezešvé, z nerezavějící oceli, tažené nebo válcované za studena.“ Odesílatelem (vývozcem) tohoto Zboží byla obchodní společnost MAXIM TUBES. Celní úřad shledal, že kontrolou uvedeného Zboží bylo zjištěno, že v celním prohlášení žalobkyně s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu je nesprávně uveden údaj o zemi původu tohoto dováženého zboží. Celní úřad uvedl, že skutečnost, že deklarování původu Zboží neodpovídalo realitě, zjistil ze závěrečné zprávy OLAF, podle které docházelo k nesprávnému deklarování původu Zboží z Indie, když ve skutečnosti se dle provedených zjištění jednalo o zboží, které mělo původ v Číně, resp. bylo přivezeno z Číny do Indie a zde bylo pouze reexpedováno do Evropské unie, aniž by došlo k jakémukoli zpracování, případně došlo ke zcela nedostatečnému zpracování. K otázce, zda došlo v projednávané věci k prolomení obecné tříleté prekluzivní lhůty pro oznámení cla uvedl, že ze zjištěných informací nebylo podle celního úřadu možné učinit závěr o úmyslném zavinění českého dovozce, u kterého na základě dostupných poznatků nelze vyloučit, že byl dodavatel uveden v omyl, stejně jako celní orgány. V případě zahraničních osob, které způsobily odeslání předmětného zboží spolu s nepravdivými doklady, by byla naplněna i subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle celního úřadu nebylo možné vyloučit ani to, že došlo k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby. To však za předpokladu, že si byly tyto zahraniční osoby vědomy skutečného původu zboží a byl zde úmysl takto deklarovat Zboží v podaném celním prohlášení. Dále celní úřad konstatoval, že ačkoliv část jednání proběhla v cizině s ohledem na zásadu teritoriality ve smyslu § 14 trestního zákoníku, tato skutečnost nemohla být překážkou pro vyvození trestní odpovědnosti celními orgány České republiky. Celní úřad uzavřel, že na základě dostupných důkazů, i vzhledem k výsledku kontrolního zjištění, nemůže prohlásit, že by popsané jednání bylo trestným činem, ale může prohlásit, že předmětný celní dluh mohl vzniknout v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení. K prolomení obecné tříleté prekluzivní lhůty tedy mohlo podle celního úřadu dojít.

70. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nejprve shrnul dosavadní průběh daňového řízení. Konstatoval, že s ohledem na argumentaci žalobkyně doplnil spisový materiál o další podklady získané ze strany OLAF a že napravil pochybení celního úřadu, když provedl dokazování listinami, které žalobkyně předložila již v průběhu řízení před celním úřadem, ale celní úřad je k důkazům neprovedl, neboť měl za to, že žalobkyní předložené listiny by nebyly použitelnými důkazními prostředky v dané věci. Žalovaný dále upozornil na skutečnost, že není sporu o tom, jaké zboží bylo do České republiky dovezeno, ale o tom, zda je čínského nebo indického původu. Žalovaný poukázal na to, že v době, kdy došlo k propuštění předmětného Zboží do volného oběhu, resp. ke dni vzniku celního dluhu, bylo platné a účinné antidumpingové nařízení, kterým bylo uloženo konečné antidumpingové clo na dovoz bezešvých trubek a dutých profilů z nerezavějící oceli kódu KN pocházející z Číny, přičemž na totožné zboží původem z Indie antidampingové clo nedopadalo. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozvedl, na základě čeho dospěl k závěru, že do tuzemska dovezené trubky, resp. zásilka trubek propuštěná do volného oběhu na základě celního prohlášení žalobkyně, byla zhotovena v Indii z Čínských trubek dokončených za tepla z nerezavějící oceli. Čínské trubky byl vyráběny metodou prorážení a následně byly upraveny na frézovací stolici a napínací stolici a byly do Indie dodány v takové kvalitě, že splnily podmínky technických norem pro hotové trubky. V Indii došlo podle žalovaného ke zpracování trubek operacemi za studena. Dodavatel žalobkyně tedy přepracoval jí dodané trubky tak, že podstatně zmenšil průměr a tloušťku stěny původních čínských trubek. Ačkoliv se podle žalovaného jednalo o rozsáhlé technologicky i energeticky náročné zpracovatelské operace, které měly hospodářské odůvodnění, nebyly přitom splněny podmínky pro to, aby takto zpracované trubky získaly nepreferenční původ v Indii dle celního kodexu ve spojení s Nařízením DA a jeho přílohou 22–01 pro hutní položky. Získání původu je podmíněno provedením zpracovatelské operace, v jejímž důsledku dochází ke změně tarifního čísla. Na základě provedeného dokazování tedy žalovaný dospěl k závěru, že Zboží deklarované v celním prohlášení žalobkyně nemohlo získat Indický původ, resp. že skutečnou zemí původu byla Čína, což bylo důvodem pro doměření cla žalobkyni.

71. Žalovaný byl přesvědčen, že v projednávané věci byly naplněny podmínky pro prolomení tříleté prekluzivní lhůty pro oznámení cla stanovené v čl. 103 odst. 2 celního kodexu. Žalovaný se ztotožnil s hodnocením celního úřadu, že celní dluh v daném případě vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení. Podle žalovaného z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že v daném případě byla ze strany některé zahraniční osoby či osob, která odeslala dané Zboží spolu s nepravdivými doklady o jeho původu, naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, případně zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku. Podle žalovaného jednání zúčastněných osob mohlo být motivováno získáním neoprávněného prospěchu spočívajícího v zakrytí skutečného čínského původu dovezeného Zboží. Tím mohl být úmysl získat konkurenční výhodu při prodeji trubek čínského původu, které jinak podléhají antidumpingovému clu, do EU. Podvodem mělo dotčené Zboží vyvolat dojem, že je lze při dovozu do EU pořídit levněji (s nižšími náklady), než by tomu bylo u trubek s čínským původem.

72. Indický původ byl doložen Osvědčením o původu dovezeného zboží. Podle názoru žalovaného bylo nesporné, že tento doklad opatřil indický vývozce pro žalobkyni v přímé souvislosti s dovozem zboží do EU a s jeho předložením v celním řízení. Jedná se o doklad, jehož jediným účelem je prokázání původu dovezeného zboží při celním řízení a na něj navazujících kontrolách. Žalovaný uvedl, že závěrečnou zprávou OLAF, čínskými certifikáty a s nimi spojenými doklady bylo jednoznačně prokázáno, že výše uvedené osvědčení o původu obsahovalo nesprávné či nepravdivé údaje o původu dovezeného zboží. Žalovaný byl přesvědčen, že zúčastněné osoby odvolatele podvedly s vědomím, že při celním řízení bude na základě jimi opatřeného osvědčení o původu kráceno antidumpingové clo. Jednání těchto osob bylo bezprostřední příčinou nevyměření správné výše dlužného cla. Žalovaný na základě výše uvedeného uzavřel, že v daném případě došlo k nesprávnému stanovení cla v důsledku jednání, které by podle českých trestních předpisů, pokud by bylo ve všech souvislostech prokázáno, bylo způsobilé vyvolat trestní řízení. Podle žalovaného celní úřad sice na základě prokázaných skutečností nemohl v doměřovacím řízení prohlásit, že výše popsané jednání je trestným činem, avšak oprávněně prohlásil, že celní dluh v daném případě mohl vzniknout v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení.

73. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Současně soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS).

74. Dále soud podotýká, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je nutné dodatečný platební výměr č. 1 vydaný celním úřadem (resp. zprávu o kontrole po propuštění zboží) i napadené rozhodnutí žalovaného č. 1 jako správního orgánu druhého stupně posuzovat jako jeden celek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012–47).

75. Soud napadené rozhodnutí a zprávu o kontrole posoudil optikou výše uvedené judikatury a dospěl k závěru, že ačkoliv je rozhodnutí celního úřadu ve vztahu k odůvodnění naplnění podmínek pro prolomení tříleté prekluzivní lhůty pro oznámení cla velmi strohé, ve spojení s rozhodnutím žalovaného, který úvahy celního úřadu v tomto směru doplnil, je úvaha celních orgánů o tom, že čin, v jehož důsledku vznikl celní dluh, v době kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení přezkoumatelná, srozumitelná a řádně odůvodněná. Odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětluje, jaký subjekt se měl dopustit jakého konkrétního jednání, jak by takové jednání mohlo být trestněprávně kvalifikováno a jaké konkrétní okolnosti odůvodňují podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, pro který by mohlo být trestní řízení zahájené.

76. Námitky žalobkyně, že se žalovaný nevypořádal s tím, jaké konkrétní zaviněné jednání mělo být trestné, kdo jej spáchal a jaká byla příčinná souvislost mezi takovým činem a vznikem celního dluhu, soud shledal nedůvodnými, neboť jak je uvedeno výše, tyto skutečnosti žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 uvedl a logicky a srozumitelně vysvětlil.

77. Posouzením správnosti úvah žalovaného ve vztahu k určení původu předmětného Zboží se bude soud zabývat níže.

78. Žalobkyně namítala, že při posouzení otázky prolomení prekluzivní lhůty, žalovaný vycházel z nesprávného závěru ohledně původu předmětného Zboží. Žalobkyně byla přesvědčena, že žalovaný při posuzování původu Zboží nezohlednil zejména skutečnost, že bylo možné, aby toto Zboží získalo původ v Indii i bez toho, aniž by byla splněna pravidla stanovená v Nařízení DA, resp. v příloze tohoto nařízení 22–01 DA, dále žalovaný podle žalobkyně nepřihlížel k Nařízení 2093 ani ke skutečnostem, že žalobkyně v průběhu celního řízení předložila celním orgánům Osvědčení o původu Zboží.

79. Soud z obsahu správního spisu zjistil tyto pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti.

80. Žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce společnosti Bohemia Cargo, s. r. o. dne 3. 1. 2017 návrh na propuštění Zboží do volného oběhu. V návrhu (kontrolním dokladu) z téhož dne je v kolonce popis zboží uvedeno trubka bezešvá, nerezová, 48,3 x 2 – 7,006 mm, kód zboží (TARIC) 7304 41 00 90, původ zboží a země odeslání Indie. V jednotném správním dokladu č. MRN17CZ62000010MXRK49 (dále též jen „JSD“ nebo „celní prohlášení“) ze dne 6. 1. 2017 jsou uvedeny shodné údaje jako v návrhu na propuštění Zboží do volného oběhu. Dále je v JSD uveden vývozce Zboží, a to společnost MAXIM TUBES, je v něm upřesněn popis dovezeného Zboží, a to „trubky s kruhovým příčným průřezem bezešvé, z nerezavějící oceli, tažené za studena nebo válcované za studena, trubky pro výrobu tepelných výměníků, 48,3 mm x 2,00 mm x 7006 mm – 279 ks“. Jako kód Zboží je uvedeno 7304 41 00, země původu Indie, země dodání Česká republika. Celní úřad vyměřil žalobkyni za dovoz uvedeného Zboží clo ve výši 0 Kč.

81. Dne 14. 8. 2019 celní úřad zahájil kontrolu po propuštění zboží, jejímž předmětem mělo být ověření správnosti a úplnosti informací uvedených v celním prohlášení. Rozsah kontroly byl stanoven na kontrolu údajů o zemi původu. Celní úřad po dohodě s žalobkyní nařídil na den 16. 8. 2019 ústní jednání, při němž žalobkyně, resp. její zmocněná zástupkyně potvrdila, že vývozcem Zboží je společnost MAXIM TUBES, která je současně výrobcem tohoto Zboží. Zmocněná zástupkyně předala při tomto jednání celnímu úřadu mimo jiné Osvědčení o původu Zboží a doklady vztahující se k objednání Zboží, jeho přepravě z Indie do České republiky, včetně harmonogramu cesty Zboží a celní prohlášení s návrhem na propuštění Zboží do volného oběhu.

82. Dále je součástí správního spisu závěrečná zpráva OLAF ze dne 1. 1. 2019, v níž je uvedeno, že bylo provedeno vyšetřování týkající se podezření z obcházení antidumpingových cel uložených na dovoz určitých bezešvých trub a trubek z nerezavějící oceli pocházející z Číny. Na základě vyšetřování určil OLAF tři společnosti v Indii (mezi nimi společnost MAXIM TUBES), které z Číny dovážely značné množství výrobků pod tarifním číslem 7304. Podle OLAF existovalo podezření, že při dovozu bezešvých trub a trubek z nerezavějící oceli z Číny do Indie byly výrobky deklarovány jako polotvary vyrobené za tepla, ačkoliv se ve skutečnosti mělo jednat o výrobky tvářené za studena, a to z důvodu, aby u výrobků vyvážených z Indie do EU bylo prokázáno dostatečné zpracování v Indii.

83. V závěrečné zprávě OLAF je dále uvedeno, že k výrobě bezešvých trub a trubek z nerezavějící oceli se obvykle jako výchozí surovina používají válce „ingoty“ z nerezavějící oceli. Podle znaleckého posudku, který tvoří přílohu č. 11 závěrečné zprávy OLAF existují čtyři konvenční postupy výroby bezešvých trubek z nerezavějící oceli, a to zaprvé vytlačování za tepla, jehož výsledkem jsou trubky s vysokou přesností a tyto trubky lze následně prodávat jako duté profily s konečnou úpravou za tepla. V případě malých tenkostěnných trubek se tyto trubky následně válcují za studena nebo se provádí jejich tažení za studena a dodávají se jako trubky s konečnou úpravou za studena.

84. Druhým postupem je použití děrovací stolice pro příčné válcování, na jehož základě jsou získávány výrobky ve formě výlisků, které ovšem nesplňují toleranci pro přímé dodání. Tyto výlisky se před následujícím krokem procesu tažení za studena nebo válcování na poutnické válcovací stolici za studena přetvářejí (opravují). Zbývající dva postupy jsou procesy tažení za studena a válcovací na poutnické válcovací stolici za studena. U obou posledně zmíněných postupů za studena je výchozím materiálem výlisek získaný vytlačováním za tepla nebo přímým válcováním na děrovací stolici. Takto vyrobené trubky se prodávají jako trubky tvářené za studena. Tepelná úprava probíhající u těchto dvou postupů není považována za proces probíhající za tepla.

85. Ve znaleckém posudku je dále uvedeno, že pro výrobu trubek z nerezavějící oceli znají v Číně pouze první dva zmíněné postupy, přičemž na základě rozměrů trubek, a to zejména po porovnání poměru tloušťky stěn k vnějšímu průměru, znalec dospěl k závěru, že značné množství trubek dovezených z Číny muselo být tvářeno za studena, neboť daných rozměrů nemohlo být dosaženo jinak. Znalec upozornil na to, že pokud by se jednalo o trubky s konečnou úpravou za tepla dovezených Číny, neměly by mít tloušťku stěny nižší než 7 mm.

86. OLAF k závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku uvedl, že tento v zásadě potvrzuje, že v kontrolovaných letech dovážely indické obchodní společnosti z Číny trubky, které již byly zpracovány za studena. Uvedené ostatně podle zprávy OLAF vyplývá i z čínských statistik o vývozu, podle kterých byly do Indie vyváženy většinou trubky zařazené pod kódy relevantní pro výrobky za studena.

87. OLAF na základě informací získaných z čínských a indických databází a z dohledové činnosti EU porovnal vývozy z Číny do Indie s odpovídajícími zásilkami dovezenými z Indie do EU. Ohledně dodavatele žalobkyně (společnosti MAXIM TUBES) zjistil OLAF tyto skutečnosti. Společnost MAXIM TUBES v době od 1. 1. 2015 do 30. 11. 2017 dovezla z Číny přibližně 20 391 t bezešvých trubek různých rozměrů z nerezavějící oceli, které byly indickým celním orgánům předloženy jako „vyrobené za tepla“. Třičtvrtě z tohoto množství bylo navrženo do podmíněného systému bez platby cla, což podle OLAF mohlo svědčit o tom, že do Indie mohlo být toto zboží dovezeno za účelem reexportu. Ve stejném období společnost MAXIM TUBES vyvezla výrobky o hmotnosti cca 12 838 t a většinu z těchto výrobků tvořily bezešvé trubky z nerezavějící oceli, které byly vyváženy pod čísly KN 7304 19, 7304 31 a 7304 41.

88. Pokud tyto výrobky měly získat indický původ, musely podle sdělení OLAF, být pro jejich výrobu použity suroviny nespadající pod položku 7304. V případě zboží spadajícího pod položku 7304 41 by poté mohla být povolena i výroba z dutých profilů pod položkou 7304 49. U položky 7304 41 – trubky s kruhovým průřezem tažené za studena nebo válcované za studena, je totiž podle čl. 60 odst. 2 celního kodexu ve spojení s Nařízením DA pravidlem původu změna tarifního čísla nebo změna z „dutých profilů“ pod položkou 7304 49. Za duté profily je nezbytné považovat ty, které nemají vnitřní a vnější plochy stejného tvaru, tj. např. vnitřní tvar kulatý a vnější tvar hranatý a naopak.

89. OLAF při svém vyšetřování zjistil, že trubky, které byly společností MAXIM TUBES dovezeny byly zařazeny pod položky 7304 11, 7304 49 a 7306 40. Současně OLAF zdůraznil, že rozměry dovezených trubek (vnější průměr a tloušťka stěny) ukazují, že předmětem dovozu byly trubky kruhového průřezu a z tohoto důvodu lze vyloučit možnost, že dovezeným zbožím mohly být duté profily. Z popisu dovezených surovin (výrobků), stejně tak jako z označení jejich jakosti OLAF dovodil, že výrobky dovezené společností MAXIM TUBES lze podřadit pod položku č. 7304.

90. S ohledem na to OLAF dospěl k závěru, že způsob zpracování realizovaný dodavatelem žalobkyně nemůže splňovat ustanovení o původu vyplývající z přílohy Nařízení DA a v přehledu pravidel, který byl zveřejněn na internetových stránkách DG TAXUD. Nadto OLAF podotkl, že trubky, které dovezla společnost MAXIM TUBES v tzv. podmíněném systému, jsou již hotové trubky, neboť splňují kritéria normy ASTM A312 (označení pro bezešvé, svařované a silně za studena opracované austenitické trubky z nerezavějící oceli), která se vztahuje na hotové trubky určené pro použití při vysokých teplotách a pro všeobecné žíravé služby.

91. Dále OLAF v závěrečné zprávě zdůraznil, že zjištěné informace obsahovaly velmi podrobný popis výrobků, který umožnil identifikovat určitý počet případů dovozu čínského zboží do Indie pod číslem HS 7304, které odpovídalo stejnému výrobku vyváženému z Indie do EU. Výrobky byly spárovány na základě jakosti oceli, rozměrů a časových údajů. Obecně u společnosti MAXIM TUBES bylo zjištěno, že dovezla z Číny pod číslem 7304 11 10 bezešvé trubky z nerezavějící oceli, které ve stejné kvalitě a o stejném množství vyvezla do Rumunska. Kromě toho zjistil OLAF v určitých případech shodu s databází čínských orgánů, která potvrzuje, že bezešvé trouby a trubky z nerezavějící oceli vyvážené z Číny do Indie jsou tvářené za studena. Jako příklad OLAF poukázal na vývozce ZHEJIANG HUADI STAINLESS STEEL GROUP CO., LTD, který dovezl do Indie trouby a trubky tažené nebo válcované za studena pod označením 7304 41 90. Z přílohy č. 7 závěrečné zprávy je poté zřejmé, že tyto výrobky v období od roku 2015 do roku 2017 dodával tento čínský vývozce i společnosti MAXIM TUBES.

92. Celková analýza a zjištění tedy podle OLAF ukazují, že veškeré bezešvé trubky z nerezavějící oceli, vyvážené kontrolovanými společnostmi, tj. i společností MAXIM TUBES, pocházejí z Číny. Tyto trubky byly přivezeny z Číny a následně reexportovány do EU. Pokud v Indii došlo k jakémukoliv zpracování, takové zpracování nebylo dostatečné, aby vedlo k získání indického původu.

93. V příloze 18.4 závěrečné zprávy OLAF jsou uvedena čísla celních prohlášení, včetně odesílatelů zboží do EU, u nichž měl OLAF za to, že jako země původu do EU dovezených výrobků byla na celním prohlášení nesprávně uvedena Indie. Mezi celními prohlášeními je uvedeno i celní prohlášení č. 17CZ62000010MXRK49, tj. prohlášení žalobkyně.

94. Přílohu č. 17 závěrečné zprávy OLAF tvoří vyjádření společnosti MAXIM TUBES ze dne 15. 4. 2019 ke zjištěním, ke kterým dospěl OLAF. Zmíněná společnost ve svém vyjádření uvedla, že materiál z Číny dováží pod položkou s označením 7304 11, a že získala od příslušných orgánů vlády Indické republiky licenci, na základě které může dovážet zboží bez celních poplatků. Společnost MAXIM TUBES neměla námitky proti údajům o dovozu a vývozu bezešvých trub a trubek z nerezavějící oceli, které realizovala. Zdůrazňovala však, že zboží pocházející z Číny je v Indii dále opracováváno, resp. že zde probíhá další podstatné zpracování tohoto zboží. Dále podotkla, že popis výrobku ASTM A312 nevylučuje další významné zpracování za studena, než se výrobek stane finálním podle pokynů zákazníka. Skutečnost, že dovážené výrobky mohou odpovídat normám ASTM A312, nevede a nemůže vést k závěru, že se jednalo o hotové zboží určené k vývozu do EU bez dalšího podstatného zpracování v prostorách MAXIM TUBES. Společnost současně namítala, že základní vlastností dutých profilů spadajících pod položku 7304 49 je jejich drsný a neupravený vnější povrch a skutečnost, že jejich rozměry často vykazují větší odchylky v rámci tolerance a byla přesvědčena, že změna dutého profilu na trubku neznamená vždy změnu velikosti.

95. Součástí správního spisu je dále protokol ze dne 13. 9. 2019 sepsaný v souvislosti se seznámením žalobkyně s výsledky kontrolního zjištění celního úřadu a vyjádření žalobkyně k tomuto kontrolnímu zjištění, v němž žalobkyně předně nesouhlasila se závěrem celního úřadu, že Zboží uvedené v celním prohlášení nemá indický původ. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že na výrobu jí dovezeného Zboží byly jako vstupy použity trubky o rozměrech 60,33 mm (vnější průměr), 3,91 mm (síla stěny) a délce 10 – 11,8 metrů. Tyto položky jsou uvedeny na dvou fakturách vystavených společností ZHEJIANG BOSHENG STAINLESS STEEL MANUFACTURING CO., LTD. Vstupní polotovar byl u společnosti MAXIM TUBES nadělen na délky 3500 mm a poté mořen a pasivován, následně došlo k prvnímu tažení za studena, žíhání v peci, rovnání trubek, poté se tento proces zopakoval a na závěr byly trubky zařezány na přesné délky a byly finálně mořeny a pasivovány, prošly tlakovou zkouškou vodou a finální vizuální a rozměrovou kontrolou. Potvrzení o jednotlivých fázích žalobkyně dokládala certifikáty vystavenými jejím dodavatelem. Přílohou vyjádření byly i dvě faktury vystavené shora zmíněnou čínskou společností, a to faktura č. QLC20150905–01 a faktura č. ZYF20160131A, podle kterých společnost MAXIM TUBES dovezla z Číny výrobky označené ASMT A312 a certifikáty do Indie dovezeného zboží.

96. Dne 18. 3. 2020 celní úřad oznámil žalobkyni ukončení kontroly po propuštění Zboží a vyhotovil zprávu o kontrole po propuštění Zboží, kterou téhož dne doručil žalobkyni. Dne 19. 2. 2020 vydal celní úřad dodatečný platební výměr č. 1, proti němu žalobkyně brojila odvoláním.

97. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný v odvolacím řízení požádal OLAF prostřednictvím specializovaného pracoviště o vysvětlení. Dne 14. 9. 2020 obdržel žalovaný interní sdělení, jehož přílohou byla dvě vyjádření OLAF, společně s jejich překladem do českého jazyka. Ve vyjádření ze dne 3. 7. 2020 OLAF setrval na svých závěrech uvedených v závěrečné zprávě OLAF. Za nesprávné považoval vyjádření společnosti MAXIM TUBES, že během let 2016 a 2018 dovážela „duté profily“ pod položkou 7304 49. OLAF uvedl, že pod uvedenou položkou dovezla z Číny tato společnost naprosté minimum výrobků. Většinu bezešvých trubek dovezla společnost MAXIM TUBES pod položkou 7304 11 10, k tomu odkázal na přílohu č. 5 a 10 závěrečné zprávy OLAF. Zdůraznil, že hlavním předpisem o původu pro číslo 7304 41 je změna čísla sazebníku, což znamená, že dané trubky musejí být vyrobeny z jiných trubek než trubek pod číslem 7304, čož pro praxi znamená, že musejí být vyrobeny z primárních forem (předvalků, ingotů, apod.) Dále je povolena změna z dutých profilů položky 7034 49. V této souvislosti OLAF uvedl, že vláda Indie potvrdila, že zmíněná společnost dováží a vyváží bezešvé trubky z nerezavějící oceli, k čemuž využívá tzv. předběžné oprávnění, Podle tohoto oprávnění je položka dovozu klasifikována pod číslem 7304 11 10 a položka vývozu pod číslem 7304 41. Předběžné oprávnění získané od indické vlády připojil OLAF ke svému vyjádření, stejně tak jako fotografie, které obdržel od společnosti MAXIM TUBES, z nichž je patrné, že vstupní a výstupní materiál představují trubky. Dále OLAF vyzdvihl, že uvedená společnost neměla zařízení pro výrobu bezešvých trubek z nerezavějící oceli z údajně dovážených výchozích dutých profilů. Závěrem OLAF uvedl, že bylo jednoznačně prokázáno, že bezešvé trubky z nerezavějící oceli, vyvezené společností MAXIM TUBES do EU, jsou čínského původu, a tudíž měla být vybrána antidumpingová cla.

98. Ve vyjádření ze dne 24. 8. 2020 OLAF argumentoval obdobně jako ve svém předchozím vyjádření, a i nadále zastává názor, že výrobky vyvážené společností MAXIM TUBES byly nesprávně deklarovány jako indické, zatímco měly být považovány za výrobky čínského původu podle relevantních ustanovení celního kodexu.

99. Podle čl. 60 odst. 2 celního kodexu platí, že „[Z]boží, na jehož výrobě se podílí více než jedna země nebo jedno území, se považuje za zboží pocházející ze země nebo území, kde došlo k jeho poslednímu podstatnému hospodářsky odůvodněnému zpracování nebo opracování, které bylo provedeno v podnicích k tomu vybavených a které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby“.

100. Podle čl. 62 celního kodexu platí, že „[K]omisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 284, kterými se stanoví pravidla, podle nichž se zboží, u něhož je nezbytné určit nepreferenční původ pro účely použití opatření Unie uvedených v článku 59, považuje za zcela získané v jedné zemi nebo na jediném území nebo za zboží, k jehož poslednímu podstatnému hospodářsky odůvodněnému zpracování nebo opracování, které bylo provedeno v podnicích k tomu vybavených a které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby, došlo v jedné zemi nebo na jediném území, podle článku 60.“ 101. Článek 60 odst. 2 celního kodexu obsahuje celkem tři podmínky, které musí být splněny pro to, aby mohlo zboží získat původ v zemi, kde došlo k poslednímu zpracování nebo opracování. Zaprvé zpracování nebo opracování představuje podstatnou změnu, která vede k novému výrobku nebo představuje důležitý stupeň výroby, zadruhé zpracování nebo opracování provádí subjekt, který je k tomu vybaven a zatřetí zpracování nebo opracování je hospodářsky odůvodněné.

102. První podmínka stanovená v čl. 60 odst. 2 celního kodexu je dále rozvedena, resp. upravena v čl. 32 Nařízení DA, tj. v Nařízení Komise vydané ve smyslu čl. 62 celního kodexu v přenesené působnosti, a které stanovuje podrobně pravidla k některým ustanovením celního kodexu. Podle čl. 32 Nařízení DA se má za to, že „u zboží uvedeného na seznamu v příloze 22–01 došlo k poslednímu podstatnému zpracování nebo opracování, které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby, v zemi či na území, kde jsou splněna pravidla stanovená v uvedené příloze nebo která/které je těmito pravidly určena/určeno.“ V příloze 22–01 Nařízení DA v kapitole 73 – Výrobky ze železa a oceli – je uvedena položka 7304 s označením – Trouby, trubky a duté profily, bezešvé, ze železa (jiného než litiny) nebo z oceli – s poznámkou, že základní pravidlo pro získání původu je uvedeno u jednotlivé položky. U položky 7304 41 je uvedeno – tažené za studena nebo válcované za studena a jako pravidlo o zemi původu je stanoveno „CTH nebo změna dutých profilů položky 7304 49.“ Pod zkratkou CTH je nezbytné rozumět „změna daného čísla přesunutím z jakéhokoli jiného čísla“ (viz glosář k příloze 22–01 Nařízení DA).

103. K námitce žalobkyně, že je třeba čl. 60 odst. 2 celního kodexu ve spojení s čl. 32 Nařízení DA vykládat tak, že k poslednímu podstatnému zpracování nebo opracování, které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby, došlo v zemi či na území, kde jsou splněna pravidla stanovená v příloze 22–01 Nařízení DA, nebude–li v konkrétním případě stanoveno jinak, soud uvádí, že se s tímto výkladem neztotožňuje.

104. Pokud mají výrobky ze železa a oceli, resp. konkrétně bezešvé trouby a trubky z nerezavějící oceli tažené nebo válcované za studena získat původ v určité zemi je třeba čl. 60 odst. 2 celního kodexu ve spojení s čl. 32 Nařízení DA vykládat tak, že se má za to, že první podmínka pro získání nepreferenčního původu je splněna tehdy, pokud dojde minimálně k takové zpracovatelské operaci, která je u konkrétního druhu zboží uvedena v příloze 22–01 Nařízení DA. V nyní posuzovaném případě, kdy bylo žalobkyní dovezeno Zboží pod číselným označením 7304 41, na jehož výrobě se podílela více jak jedna země, které tedy bylo v Indii vyrobeno z původně čínského materiálu, bylo k tomu, aby toto Zboží mohlo získat indický původ, nezbytné, aby buďto došlo k tzv. tarifnímu skoku, tj. aby bezešvé trubky z nerezavějící oceli byly vyrobeny z jiných výrobků než z výrobků ze železa a oceli zařazených pod číslo 7304, anebo aby žalobkyní dovezené trubky byly v Indii vyrobeny z dutých profilů zařazených pod číslo 7304 49. K získání indického původu nemohlo postačit, že společnost MAXIM TUBES Zboží v Indii zpracovala tvářením za studena, v jehož důsledku došlo k podstatné změněn výrobku, pokud tato změna nevedla k výrobě zboží odlišného tarifního zařazení, anebo pokud finální výrobek nevznikl z dutých profilů pod označením 7304 49.

105. Žalobkyně v souvislosti s výkladem čl. 60 odst. 2 a Nařízení DA upozorňovala na skutečnost, že, že získání nepreferenčního původu i bez pravidel nacházejících se v příloze Nařízení DA připustil Soudní dvůr EU. Žalobkyně k tomu odkázala na judikaturu Soudního dvora EU, a to na rozsudky ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 260/08, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. C–373.

106. Soud k tomu předně uvádí, že závěry Soudního dvora EU v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 260/08, na něž navázal Soudní dvůr EU ve druhém žalobkyni zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. C–373, se vztahují k předcházející právní úpravě, a to k výkladu čl. 24 celního kodexu Společenství, podle kterého zboží , na jehož výrobě se podílí dvě nebo více zemí, pochází ze země, kde došlo k poslednímu podstatnému hospodářsky zdůvodněnému zpracování nebo opracování, které bylo provedeno v podnicích k tomu vybavených, a které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby a k posouzení použitelnosti tzv. pravidel původu ze seznamu vypracovaných Komisí Evropských společenství k upřesnění pojmů obsažených v čl. 24 celního kodexu Společenství. Soudní dvůr EU dospěl k závěru „i když samozřejmě platí, že změna čísla sazebního zařazení zboží, ke které došlo jeho zpracováním, naznačuje, že charakter jeho zpracování nebo opracování je podstatný, nemění to nic na tom, že zpracování nebo opracování může být podstatného charakteru i v případě, že ke změně čísla nedojde. Jak připouští samotná Komise, kritérium změny čísla sazebního zařazení stanovené v seznamu pravidel, zahrnuje většinu situací, avšak neumožňuje, aby byly identifikovány veškeré situace, ve kterých je zpracování nebo opracování zboží podstatné. K určení, zda jsou splněny podmínky upravené v článku 24 celního kodexu, je tedy třeba zohlednit další kritéria. (…) Z toho vyplývá, že pokud se pro účely výkladu pojmu „podstatné zpracování nebo opracování“, obsaženého v článku 24 celního kodexu, použije, jedná–li se o zboží spadajícího do čísla 7312 KN, výlučně kritérium změny čísla sazebního zařazení bez jakéhokoli zohlednění specifického zpracování nebo opracování, ke kterému u tohoto zboží došlo, může dojít k omezení působnosti uvedeného článku.“ 107. Ke shora uvedeným závěrům ovšem Soudní dvůr EU dospěl za situace, kdy seznam pravidel, jehož obsah byl sice dohodnut se zástupci členských států ve výboru pro celní kodex neměl závazný charakter, resp. pravidla o zemi původu v něm stanovená nebyl závazná (k tomu srov. bod 30 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 260/08 a bod 39 rozsudku ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. C–373). Pravidla nepreferenčního původu stanovená celním kodexem a Nařízením DA nevychází z harmonizace dané mezinárodními dohodami. Jedná se o pravidla, která jsou obecně závazná. Soud podotýká, že Nařízení DA, a to včetně přílohy 22–01, bylo vyhlášeno v Úředním věstníku EU a je závazné ode dne 1. 5. 2016 v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech EU (viz čl. 256 Nařízení DA), aniž by bylo nutné jejich provedení do vnitrostátního práva. Musí být bezvýhradně dodržováno těmi, na něž se vztahuje (jednotlivci, členskými státy, orgány Unie). S ohledem na uvedené nelze na daný případ aplikovat žalobkyní zmiňované rozsudky Soudního dvora.

108. Soud se neztotožnil ani s argumentací žalobkyně že při určení původu z Indie dovezeného Zboží lze vycházet ze závěrů, ke kterým dospěla Komise v Nařízení 2093.

109. Soud k tomu uvádí, že šetření o možném obcházení antidumpingových opatření uložených prováděcím nařízením Rady (EU) č. 1331/2011 na dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů z nerezavějící oceli pocházejících z Číny dovozem zasílaným z Indie bylo zahájeno poté, co Komise obdržela žádost ve smyslu čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 5 základního nařízení. Podle Nařízení o zahájení šetření bylo žádosti vyhověno a šetření bylo zahájeno proto, že žádost prokazovala, že po uložení antidumpingového opatření na dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů z nerezavějící oceli pocházejících z Číny došlo k významné změně obchodních toků týkajících se vývozu z Číny a Indie do EU, a že pro tuto změnu neexistuje mimo uložení cla dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod.

110. Komise v rámci svého šetření tedy zjišťovala, zda jsou splněny podmínky stanovené čl. 13 základního nařízení, tj. zda dovozem zboží přes Indii nedochází k obcházení antidumpingových opatření, a to změnou obchodních toků mezi třetími stranami (Indií a Čínou) a Evropskou unií, způsobenou praktikami, zpracovatelskými procesy nebo pracemi, pro něž neexistuje žádné dostatečné opodstatnění ani hospodářský důvod kromě uložení cla (viz odst. 2.1 Nařízení 2093). Komise dospěla k závěrů, že vývoj dovozu z Číny závisel více na vývoji celkového prodeje než na vývoji indického vývozu do Unie a upozornila na skutečnost, že v momentě, kdy se indický vývoz do Unie stal klíčovým faktorem prodeje, souvisí s tím logicky i nárůst čínského dovozu do Indie. Obchodní model indických společností, které uskutečnily velkou většinu dovozu do Unie, se po uložení antidumpingového cla na dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů z nerezavějící oceli pocházejících z Číny do EU nezměnil (k tomu srov. body 42 až 28 Nařízení 2093)

111. Z Nařízení o zahájení šetření i z Nařízení 2093 vyplývá, že šetření Komise se zaměřilo na šetření možného obcházení antidumpingových opatření na dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů z nerezavějící oceli pocházejících z Čínské lidové republiky dovozem zasílaným z Indie bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ z Indie (důraz dodán – pozn. soudu).

112. Komise v rámci provedeného šetření nezkoumala, zda je základní nařízení obcházeno z pohledu celního kodexu o původu zboží. Komise sice uvedla, že zpracovatelskými operacemi provedenými v Indii bylo dosaženo velké změny původního výrobku a dospěla k tomu, že zpracování zboží v Indii je hospodářsky opodstatněné a v jeho důsledku plošně nedochází k obcházení antidumpingového opatření uvaleného na čínské výrobky (k tomu srov. body 64, 84, 85 Nařízení 2093). Komise ovšem vůbec nehodnotila, zda zpracovatelské operace prováděné v Indii jsou dostačující po získání indického původu výsledných produktů.

113. Žalobkyně v podané žalobě poukazuje na bod 61 Nařízení 2093, v němž Komise uvádí, že „[p]okud jde o celní předpisy vztahující se na pravidla původu, Komise uvedla, že v rámci šetření týkajícího se obcházení platných opatření se při zjišťování, zda k obcházení dochází, či nikoli, celní předpisy zohledňují, ale nevychází se výhradně jen z nich.“ Avšak uvedené konstatování je pouhou reakcí Komise na nesouhlas žadatele se závěry, ke kterým Komise při svém vyšetřování dospěla. Z Nařízení 2093 není možné dovodit, že Komise dospěla při šetření k závěru, že veškeré čínské zboží dovezené do Indie a zde zpracované získává indický původ, jelikož při zpracování je podstatně měněn dovezený výrobek, resp. že k zisku indického původu u zboží dovezeného z Číny postačuje, tváření za studena, ke kterému v Indii dochází, neboť je zásadní změnou výrobku a nevratně mění jeho základní vlastnosti.

114. Původ zboží v souladu s ustanoveními o původu zboží dle celního kodexu a Nařízení DA zkoumal až OLAF v rámci svého vyšetřování. V jeho průběhu zjišťoval, zda nedochází k obcházení základního nařízení z pohledu původu zboží. Z jakýchkoli závěrů šetření Komise, tj. z Nařízení 2093 nemůže žalobkyně dovozovat indický původ konkrétního, jí odebraného Zboží, neboť otázka původu jakýchkoli individuálně určených výrobků nebyla předmětem šetření Komise, ale šetření OLAF. Původ zboží, a to čínský, byl jednoznačně zjištěn až závěrečnou zprávou OLAF.

115. Soud se tedy plně ztotožňuje s žalovaným, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že skutečnosti uvedené v Nařízení 2093 nejsou určující pro stanovení původu Zboží dovezeného žalobkyní z Indie. Pro posouzení původu Zboží deklarovaného žalobkyní v celním prohlášení jsou podstatné skutečnosti vyplývající ze závěrečné zprávy OLAF, jejích příloh a dalších podkladů nashromážděných žalovaným v průběhu odvolacího řízení. Žalovaný správně poukázal na rozdílnost šetření těchto unijních orgánů, tj. Evropské Komise a Evropského úřadu pro boj proti podvodům – OLAF (k tomu srov. strany 12–15 napadeného rozhodnutí).

116. Nadto ze závěrečné zprávy OLAF vyplývá, že byly výsledky šetření OLAF s Komisí konzultovány, a že závěry z šetření Komise nemají dopad na vyšetřování OLAF. S ohledem na to, že se šetření těchto dvou unijních orgánů týkalo zjišťování zcela jiných skutečností, soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že jsou jejich závěry v rozporu.

117. Dále se soud zabýval žalobními námitkami, že žalobkyně v celním řízení prokazovala, jak proběhla výroba předmětného Zboží, a že se celní orgány dostatečně nevěnovaly skutečnosti, že dodavatel žalobkyně dovážel vstupní materiál pod tarifním číslem 7304 11 10, přičemž se jedná o tarifní číslo akceptované indickými celními orgány pro výlisky zpracované za tepla, které v kombinované nomenklatuře EU neexistuje, a že při posuzování původu Zboží celní orgány vycházely pouze ze závěrečné zprávy OLAF, aniž by u indických celních orgánů ověřovaly, jaký vstupní materiál byl pro výrobu Zboží pod tarifním číslem 7304 11 10 společností MAXIM TUBES do Indie dovezen.

118. V této souvislosti považuje zdejší soud za vhodné se nejprve stručně vyjádřit k pravomocem OLAF a významu jím vydávaných zpráv. Úkolem Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), zřízeného rozhodnutím Komise 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 (Úř. věst. L 136, s. 20; Zvl. vyd. 01/03, s. 110) je podle čl. 2 odst. 2 tohoto rozhodnutí vykonávat „pravomoci Komise, pokud jde o provádění vnějších správních vyšetřování za účelem posílení boje proti podvodům, korupci a veškeré jiné protiprávní činnosti poškozující finanční zájmy Společenství, jakož i proti jakýmkoli jiným činům nebo jednání hospodářských subjektů porušujícím předpisy Společenství“. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999, ze dne 25. května 1999, o vyšetřování prováděném OLAF (Úř. věst. L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91) v čl. 3 – Vnější vyšetřování – stanoví, že OLAF „vykonává pravomoc svěřenou Komisi nařízením (Euratom, ES) č. 2185/96 provádět kontroly a inspekce na místě v členských státech a v souladu s platnými dohodami o spolupráci ve třetích zemích“ a dále podle čl. 9 odst. 1 a 2 tohoto nařízení „po skončení vyšetřování vypracuje úřad pod vedením ředitele zprávu, která obsahuje především zjištěné skutečnosti, popřípadě finanční škody a závěry vyšetřování včetně doporučení ředitele úřadu k přijetí dalších opatření. Tyto zprávy jsou vypracovány s ohledem na procesní požadavky stanovené právními předpisy dotyčného členského státu. Takto vypracované zprávy představují stejným způsobem a za stejných podmínek jako úřední zprávy vypracované vnitrostátními správními kontrolory důkazy přípustné ve správním nebo soudním řízení členského státu, pokud je jejich použití nezbytné. Vztahují se na ně stejná pravidla hodnocení, jako tomu je u úředních zpráv vypracovaných vnitrostátními správními kontrolory, a mají stejnou hodnotu jako tyto zprávy.“ Na základě čl. 9 odst. 2 citovaného nařízení je Zpráva OLAF důkazem přípustným v řízení o vyměření cla. Zprávy OLAF v daňovém řízení lze tedy použít jako důkaz, obsahují–li jasné, určité a konkrétní informace popírající dovozcem deklarovaný původ konkrétního dováženého zboží. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 Afs 44/2011–85). Tyto podmínky byly v posuzované věci splněny.

119. Žalovaný tak správně vycházel ze závěrečné zprávy OLAF jako důkazu pro doměření antidumpingového cla, neboť z ní vyplývaly jednoznačné a konkrétní poznatky svědčící o tom, že předmětné zboží bylo čínského, nikoli deklarovaného indického původu (viz body 78 až 90 tohoto rozsudku). Ze závěrečné zprávy OLAF jasně vyplývá, že deklarovaný původ předmětného Zboží žalobkyní je nesprávný. Soud podotýká, že žalovaný si nadto v průběhu odvolacího řízení vyžádal ještě doplňující vyjádření ze strany OLAF ke zjištěním uvedeným v závěrečné zprávě.

120. Ve vyjádření ze dne 3. 7. 2020 a 24. 8. 2020 OLAF setrval na svém stanovisku uvedeném v závěrečné zprávě OLAF a opětovně zdůvodnil, proč má za to, že trubky dovážené do EU společností MAXIM TUBES nemohly získat indický původu. OLAF ve svých vyjádřeních nezpochybňoval skutečnost, že společností MAXIM TUBES dovážené výrobky indické celní orgány zařazovaly pod tarifní číslo 7304 11 10 (ostatně to nesporoval ani žalovaný v napadeném rozhodnutí), neboť podle tzv. předběžných oprávnění vydaných indickou vládou, bylo společnosti MAXIM TUBES umožněno dovážet bezešvé duté profily a trubky z nerezavějící oceli klasifikované právě pod tímto číslem. OLAF ovšem na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že trubky dovážené do Indie, a to mimo jiné i společností ZHEJIANG BOSHENG STAINLESS STEEL MANUFACTURING CO., LTD., která dodala společnosti MAXIM TUBES materiál pro výrobu Zboží pro žalobkyni, jsou hotové trubky zařazené pod tarifní číslo 7304 a jejich opracováním v Indii nemůže dojít k tzv. tarifnímu skoku, nezbytnému pro získání indického původu vyváženého zboží. Současně, že se tedy u dováženého zboží z Číny nejednalo o duté profily, resp. primární ingoty či předvalky, neboť pro jejich zpracování by bylo potřebné mnohem vyspělejší zpracování než prostá konečná úprava za studena, která v Indii probíhala. OLAF zdůraznil, že podle čínských statistických informací o vývozu trubky vyvážené z Číny do Indie byly většinou zařazeny pod kódy relevantní pro výrobky za studena.

121. Soud zdůrazňuje, že Závěrečná zpráva OLAF je založena mimo jiné také na odborném posudku, který se zabýval právě technickou stránkou věci. Ze závěrečné zprávy tak plyne, že bylo znalecky stanoveno, že indické společnosti, vč. dodavatele zboží pro žalobkyni, dovážely z Číny hotové trubky tvářené za studena, (nikoliv duté profily pod tarifním číslem 7304 49), jejichž následné zpracování v Indii nebylo dostatečné z hlediska celních předpisů pro získání indického původu zboží. Důvody tohoto závěru, převzaté ze závěrů odborného posudku, vč. podrobných technikálií, jsou podrobně popsány na str. 16 až 20 a 23 až 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Opačný závěr – tedy dostatečnost zpracovatelských změn prováděných indickým zpracovatelem, k získání indického původu zboží – nevyplynul z žádného žalobkyní předloženého důkazu v řízení před celním úřadem nebo v odvolacím řízení a závěr odborných posudků, vypracovaných v rámci šetření OLAF, se tak žalobkyni nepodařilo zpochybnit.

122. Naopak z žalobkyní v celním řízení předložených listin, a to především z faktury č. QLC20150905–01 a faktury č. ZYF20160131A a certifikátů výrobce zboží dle EN 10204/3.1 vystavených společností ZHEJIANG BOSHENG STAINLESS STEEL MANUFACTURING CO., LTD., je zjevné, že zboží vyvezené touto čínskou společností do Indie a dodané společnosti MAXIM TUBES k výrobě Zboží pro žalobkyni, nebyly duté profily (ingoty či předvalky), ale hotové výrobky takové kvality, že splňovaly podmínky technických norem pro hotové trubky dle standardů ASMT A312. Na fakturách a certifikátech vystavených čínskou společností jsou totiž bezešvé trubky z nerezavějící oceli takto výslovně označeny. Z žalobkyní předložených listiny tak sice vyplývá, že do Indie dovezené čínské trubky prošly v Indii energeticky i technologicky náročným zpracováním, v jehož důsledku došlo k redukci rozměrů dovezených trubek a k jejich zpřesnění procesy za studena. Nicméně stále se jednalo o přepracování trubek tarifního čísla 7304 na jiné trubky stejného tarifního čísla, a nikoliv o přepracování výchozích dutých profilů.

123. Vzhledem k tomu, že ze závěrečné zprávy OLAF a z podkladů, které nashromáždil žalovaný v průběhu odvolacího řízení je zjevné, že trubky vyráběné společností MAXIM TUBES z čínských trubek dovážené do EU nemohly získat indický původ, soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že žalovaný pochybil, pokud u indických orgánů neověřil, jaký vstupní materiál byl dovezen do Indie pod tarifním číslem 7304 11 10, neboť toto by bylo zcela nadbytečné. Ze stejného důvodu neprovedl soud žalobkyní požadovaný dotaz u indických celních orgánů, neboť má v dané věci za prokázané, že Zboží deklarované žalobkyní v celním prohlášení zpracováním v Indii nemohlo získat indický původ.

124. Soud podotýká, že podle čl. 15 odst. 2 celního kodexu se podáním celního prohlášení stává dotyčná osoba odpovědnou za správnost a úplnost informací uvedených v celním prohlášení. Je tedy pak na této osobě, aby prokázala správnost tvrzených skutečností. Byla–li tedy žalobkyně přesvědčena o indickém původu zboží, tak jak to uvedla v celním prohlášení, pak bylo na ní, aby tuto skutečnost prokázala, resp. aby vyvrátila pochybnosti o původu zboží založené skutečnostmi plynoucími ze zprávy OLAF. Žalobkyně však závěry o původu zboží nikterak nevyvrátila.

125. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že celní orgány při dodatečném doměření cla postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Současně krajský soud považuje závěry ohledně původu zboží za dostatečně odůvodněné.

126. Pokud žalobkyně namítá, že žalovaný u indických celních orgánů neprovedl verifikaci Osvědčení o původu dovozného Zboží, soud k tomu uvádí, že v projednávané věci nevznikly celním orgánům žádné pochybnosti o pravosti Osvědčení o původu. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že žalovaný měl za to, že indické celní orgány byly společností MAXIM TUBES pravděpodobně uvedeny v omyl, a že nemá pochybnosti o pravosti vydaného osvědčení.

127. Žalovaný však dodal, že uvedené osvědčení, resp. jeho správnost byla zpochybněna v důsledku zjištění, ke kterým dospěl při svém vyšetřování OLAF a následně i listinami, které předložila žalobkyně. Pokud žalovaný zpochybnil Osvědčení o původu vydané indickými celními orgány, aniž využil možnosti verifikace tohoto osvědčení, soud v takovém postupu neshledal vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť jak správně poznamenal žalovaný, ani právní úprava Nařízení Komise (EU) 2015/2447, kterým se stanoví pravidla k některým ustanovením celního kodexu, a v níž jsou upraveny mimo jiné i postupy pro ověřování osvědčení o původu, nijak neomezuje možnost celního orgánu zpochybnit deklarovaný původ uvedený na osvědčení na základě výsledků zprávy OLAF. Žalobní námitka tedy není důvodná.

128. Dále se soud věnoval argumentaci žalobkyně, že v průběhu odvolacího řízení předložila žalovanému rozhodnutí polského celního úřadu ze dne 31. 8. 2020 a maďarského celního orgánu ze dne 21. 10. 2020, a protokol Ředitelství daní a cel Jižní Budapešť, ze kterých vyplývalo, že polské a maďarské celní orgány nevybraly clo na základě závěrečné zprávy OLAF, neboť postupovaly podle Nařízení. Žalobkyně namítala, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu žalovaný neshledal postup polských a maďarských orgánů za správný, ale upřednostnil postup německých celních orgánů, u nichž učinil dotaz, zda clo na základě závěrečné zprávy OLAF vybírají.

129. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 (strana 20 až 22 tohoto rozhodnutí) uvedl, že není vázán rozhodnutími celních úřadů cizích států. K žalobkyní předloženému protokolu Ředitelství daní a cel Jižní Budapešť, stejně tak jako k rozhodnutí maďarského celního úřadu ze dne 21. 10. 2020 žalovaný uvedl, že závěry v nich uvedené nelze v projednávané věci zohlednit, neboť z protokolu Ředitelství daní a cel Jižní Budapešť je zřejmé, že v tomto případě maďarské orgány rozhodovaly za odlišného skutkového stavu. Posuzovaly nepreferenční původ zboží dovezeného z Indie vyrobeného z materiálů pocházejících z Indie. Co se týče maďarského rozhodnutí ze dne 21. 10 2020 žalovaný podotkl, že z důvodu jeho částečné nečitelnosti nebylo možné posoudit z jakých konkrétních podkladů maďarské celní orgány vycházely (kromě Nařízení 2093). Zdůraznil, že ze závěrečné zprávy OLAF nevyplývá, že by bylo maďarským orgánům ze strany OLAF uloženo nějaké doporučení. Tuto skutečnost potvrdil OLAF žalovanému v podání ze dne 9. 11. 2020. Žalovaný měl tedy za to, že maďarské orgány v této věci ze závěrečné zprávy OLAF nevycházely, a to i proto, že s největší pravděpodobností posuzovaly zásilky trubek dovezeních společností MAXIM TUBES do EU až v roce 2020 (k tomuto období se závěrečná zpráva OLAF nevztahuje).

130. K rozhodnutí polského celního úřadu ze dne 31. 8. 2020 žalovaný uvedl, že důvodem pro nevyměření cla byla v tomto případě skutečnost, že se příslušnému celnímu úřadu nepodařilo ztotožnit zboží dovezené do Polska se zbožím vyvezeným původně z Číny. Žalovaný uvedl, že se uvedené důvody míjí s obsahem závěrečné zprávy, a že tedy považuje polské rozhodnutí za nesprávné. Nadto zdůraznil, že z rozhodnutí opět není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností polské celní úřady při svém rozhodování vycházely, a to z důvodu jeho částečné nečitelnosti.

131. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dále zřejmé, že žalovaný požádal německé i polské celních orgány, aby mu sdělily, zda jimi byla doměřena veškerá cla určená k výběru přílohami závěrečné zprávy OLAF. Z odpovědi německých celních orgánů podle žalovaného jednoznačně vyplývá, že doměřování cla nebylo dosud ukončeno, přičemž německé celní orgány považují závěrečnou zprávu OLAF za závaznou a neprovádějí další šetření. Žalovaný uvedl, že polské celní orgány sdělily, že se rozhodly neměnit zemi původu ve věci týkající se závěrečné zprávy OLAF s odkazem na Nařízení 2093, neboť se domnívají že neexistují jednoznačné vazby mezi dovozem zboží z Číny a jeho následným vývozem do EU a současně, že závěrečná zpráva jim neumožnila jednoznačnou identifikaci zboží v celním prohlášení a určení, že dané zásilky trubek byly dříve dovezeny z Číny a poté exportovány z Indie do Polska. Žalovaný k tomu uvedl, že mu není známo, z jakých konkrétních podkladů polské celní orgány vycházely, neboť je neměl k dispozici a opětovně podotkl, že není jejich rozhodnutími vázán.

132. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že z žalobou napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačně seznatelné z jakého důvodu měl žalovaný za to, že nelze v projednávané věci vycházet z žalobkyní předložených rozhodnutí celních orgánů Polska a Maďarska. Žalobní námitku, že je žalobou napadené rozhodnutí v tomto směru nesrozumitelné, soud tedy neshledal důvodnou.

133. Co se týče návrhu žalobkyně, aby soud zjistil u polských celních orgánů a u německých celních orgánů, zda vybírají clo na základě závěrečné zprávy OLAF a pokud ano, aby zajistil relevantní rozhodnutí, neboť celní politika EU by měla být jednotná, soud tomuto návrhu ve smyslu § 52 s. ř. s. nevyhověl. Soud k tomu primárně uvádí, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný již v průběhu odvolacího řízení na žádost žalobkyně kontaktoval polské a německé celní orgány s dotazem, zda vybírají clo na základě závěrečné zprávy OLAF (viz. vyjádření žalobkyně ze dne 12. 11. 2020 a Žádost o spolupráci s Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o spolupráci s některými členskými státy ze dne 20. 11. 2020). Odpovědi zmíněných celních orgánů jsou součástí správního spisu a jak je zřejmé z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný se jimi zabýval a řádně odůvodnil, proč nepovažuje rozhodnutí polských celních orgánů za závazné a stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci. Odlišný subjektivní názor žalobkyně na hodnocení dokazování žalovaným není dle soudu dostatečným důvodem pro opakování dokazování. Současně soud podotýká, že není nadán pravomocí zajišťovat jednotu rozhodování celních orgánů jednotlivých členských států EU.

134. K argumentaci žalobkyně, že žalovaný tím, že napravil pochybení celního úřadu, který neprovedl některé z žalobkyní navržených důkazu a v podstatě učinil řízení jednoinstanční, soud odkazuje na závěry, ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího správní soud v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, v němž vyslovil, že „rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně prvního stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl.“ Dále pak dovodil, že jestliže není možné platební výměr zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení správci daně prvního stupně, nezbývá než učinit závěr, že taková změna musí být možná v řízení odvolacím. Řešením tedy je, že veškeré zjištěné vady budou v takovém případě odstraněny v odvolacím řízení. Odvolací řízení má nejen povahu přezkumnou, ale i nápravnou ve vztahu k pochybením orgánu prvostupňového. Doplnění řízení ani dokazování provedené v rámci odvolacího řízení nelze považovat za nepřípustné, ani s ohledem na zásadu dvojinstančnosti. Podle Nejvyššího správního soudu nelze ani dovodit, že by takovým postupem byl narušen požadavek na předvídatelnost odvolacího rozhodnutí. Odvoláním se daňový subjekt právě té změny dovolává, a pokud požaduje stanovení daně jiným způsobem, logicky z takového požadavku plyne i možnost odlišného věcného závěru.

135. Krajský soud nemá důvod se od shora uvedených závěrů odchylovat, plně na ně odkazuje a uzavírá, že ani námitky zpochybňující procesní postup žalovaného v projednávané věci neshledal soud důvodnými.

136. K námitce žalobkyně, že žalovaný napadeným rozhodnutí č. 1 nerozhodl o její žádosti o prominutí cla soud uvádí, že ani v tomto postupu žalovaného neshledal pochybení, neboť uvedená žádost nebyla předmětem odvolacího řízení.

137. Pokud se jedná o napadené rozhodnutí č. 2, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzen dodatečný platební výměr celního úřadu ze dne 20. 2. 2021, kterým bylo žalobkyni podle čl. 114 odst. 2 celního kodexu oznámen předpis úroků z prodlení ve výši 34 481 Kč, který byl stanoven na základě platební povinnosti doměřené žalobkyni dodatečným platebním výměrem č. 1, soud uvádí, že toto bylo vydáno pouze z důvodu existence napadeného rozhodnutí č. 1, kterým bylo žalobkyni doměřeno clo. Žalobkyně ve vztahu k napadenému rozhodnutí č. 2 neuvedla žádné konkrétní námitky, pouze poukázala na to, že pokud by soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí č. 1, bude nezbytné zrušit i žalobu napadené rozhodnutí č. 2, neboť obě rozhodnutí by měla sdílet stejný osud. Vzhledem k tomu, že soud shledal napadené rozhodnutí č. 1 za přezkoumatelné a souladné se zákonem a nepřistoupil tedy k jeho zrušení, neshledal ani důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí č. 2, jímž byl žalobkyni oznámen úrok z prodlení.

138. Ze shora vyložených důvodů soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný aplikoval v projednávané věci relevantní právní úpravu a nedopustil se pochybení, které by mělo vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Soud tak neshledal žádný z žalobních bodů důvodným, a proto soud žalobu proti napadeným rozhodnutím podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

139. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti dle obsahu soudního spisu nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Doplnění vyjádření žalovaného Další vyjádření žalovaného Ústní jednání Posouzení věci soudem