16 Az 26/2023– 31

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobců: a) A. M., nar., b) nezl. M. M., nar., c) nezl. D. H., nar., zastoupeni zákonným zástupcem A. M. (žalobkyně a) všichni státní příslušnost: Arménská republika všichni bytem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2023, č. j. OAM–764/ZA–ZA11–ZA19–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o nepřípustnosti jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno.

2. Žalobci namítají porušení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 odst. 3 správního řádu (dále jen „s. ř.“), a § 14a, § 14b a § 25 písm. i) zákona o azylu. Podali opakovanou žádost v souvislosti s podnikatelskou činností manžela žalobkyně a) a kvůli ohrožení rodinného a soukromého života žalobců. Žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí uvádí, že dobu, po kterou nezletilí synové pobývají v České republice a plní povinnou školní docházku, by bylo možné považovat za novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, ale následně konstatuje, že návratem do Arménie by nebylo porušeno právo na ochranu rodinného a soukromého života, a proto nebyla splněna podmínka podle § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Tento závěr je nesprávný a je v přímém rozporu s nejlepším zájmem dítěte, který musí být podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Žalobci odkazují na obecný komentář OSN č. 14 k Úmluvě o právech dítěte z roku 2013, na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015–56, a ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011–54, a na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II ÚS 19/16. Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva jsou propojeny čl. 3 Úmluvy o právech dítěte se čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle rozsudku ve věci El Ghatet proti Švýcarsku ze dne 8. 11. 2016, č. 56971/10, musí být nejlepší zájem dítěte středobodem úvah rozhodujícího orgánu. Žalobci žijí na území ČR od roku 2016, jsou zde integrováni, žalobkyně a) ovládla český jazyk, nezletilí žalobci zde chodí do školy a jejich znalost českého jazyka je větší než arménštiny, přičemž rusky se nedomluví vůbec. Návrat do prostředí, které neznají a nemají v něm vytvořeno zázemí, by mohl nepříznivě ovlivnit jejich vývoj. Žalovaný tyto okolnosti nezohlednil, pouze konstatoval, že pro identitu dětí v tomto věku je stále klíčová vazba k rodičům bez ohledu na prostředí, ve kterém žijí, tento závěr ale nijak nepodložil a neodůvodnil. Napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu může riziko porušení práva na respektování soukromého a rodinného života představovat důvod pro udělení doplňkové ochrany (viz usnesení ze dne 2. 1. 2012, č. j. 6 Azs 35/2011–47). Dále žalobci citují rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012–28. Žalovaný se měl detailně zabývat okolnostmi týkajícími se soukromého a rodinného života žalobců, zohlednit mezinárodní závazky a svůj závěr náležitě odůvodnit.

3. V žalobě se dále uvádí, že původním důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byly problémy související s podnikatelskou činností manžela žalobkyně a). Jeho žádost dosud nebyla pravomocně skončena, v jeho věci bylo žalovaným vydáno negativní rozhodnutí dne 4. 10. 2023, č. j. OAM–58/ZA–ZA11–ZA19–R3–2016, proti kterému podal žalobu. I s ohledem na tuto skutečnost by měl být soukromý a rodinný život žalobců považován za novou skutečnost, protože v opačném případě by došlo k rozdělení rodiny. Žalobci by museli opustit ČR, zatímco manžel žalobkyně a) by zde musel kvůli svému řízení o mezinárodní ochraně dále zůstat. Žalobci navrhují, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

4. Žalovaný s žalobou nesouhlasí. Jednalo se o druhou žádost žalobců o mezinárodní ochranu, jejíž důvody se shodují s těmi, které byly již dostatečně věcně posouzeny v rámci správního řízení o první žádosti. Závěry žalovaného obsažené v rozhodnutí o první žádosti obstály v soudním přezkumu. Žalobci neuvedli skutečnosti, kvůli kterým by bylo nutné meritorně posoudit jejich opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Odvíjejí svůj azylový příběh od manžela žalobkyně a), kterému však také nebyla udělena mezinárodní ochrana a jehož tvrzení žalovaný považoval za celkově nevěrohodná. Žádosti o mezinárodní ochranu jsou posuzovány individuálně a vazby k nejbližšímu okruhu rodinných příslušníků zohledňuje platná právní úprava udělením azylu nebo doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Žalovaný odmítá, že by svým rozhodnutím oddělil nezletilé žalobce od dospělých členů rodiny. Mezinárodní ochrana nebyla udělena ani manželovi žalobkyni a) a ani žádnému z žalobců, všichni jsou státními příslušníky Arménie a nic jim nebrání realizovat svůj soukromý a rodinný život v zemi původu, ve které žijí rodiče manžela žalobkyně a). Žalovaný dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018–29, a ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 260/2020–27, usnesení téhož soudu ze dne 22. 3. 2019, č. j. 8 Azs 255/2018–73, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2019, č. j. 61 Az 34/2018–26, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 2 Az 32/2016–62. Žalobkyně a) měla ve správním řízení dostatečný prostor pro prezentaci důvodů opakované žádosti, žalovaný se jimi podrobně zabýval a své závěry srozumitelně zdůvodnil. V souvislosti s tvrzením žalobkyně a) o úmrtích konkrétních osob z manželova okolí žalovaný uvedl manželovo stanovisko, které zohlednil v řízení o jeho žádosti. Vzhledem k celkové nevěrohodnosti manželova azylového příběhu tato tvrzení nemohla nasvědčovat tomu, že by žalobci byli vystaveni pronásledování nebo jim hrozila vážná újma. Žalovaný se zabýval i dobou, po kterou nezletilí žalobci b) a c) pobývají v České republice a plní povinnou školní docházku. Obstaral si informace o vzdělávacím systému v Arménii a právo nezletilých žalobců na vzdělání nebude jejich vycestováním nepřiměřeně narušeno. Ovládají arménský jazyk, byť v menší míře než češtinu. Žalobci nebyli vyhoštěni, proto jim nic nebrání v návratu do ČR po vyřízení potřebných dokladů. Nové skutečnosti týkající se nezletilých žalobců nepředstavují mimořádné okolnosti, za kterých by zásah do rodinného a soukromého života představoval hrozbu vážné újmy. Žalovaný nezjistil existenci jiných nových skutečností ve smyslu § 11a zákona o azylu, trvá na správnosti vydaného rozhodnutí a navrhuje, aby soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

5. Z obsahu spisového materiálu, vyplynuly následující, pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:

6. K žádosti žalobkyně a) sdělila, že ona i její děti jsou státními příslušníky Arménské republiky, arménské národnosti, všichni se dorozumí arménsky, starší syn mluví ale lépe česky. Jsou členy arménské apoštolské církve, nikdo z nich nemá politické přesvědčení a nezajímá se o politiku. Ve vlasti se starším synem naposledy žila ve městě X, mladší v Arménii nikdy nebyl. Přicestovala do České republiky dne 13. 1. 2016 na české vízum se starším synem, mladší se narodil v ČR. V roce 2016 všichni požádali o azyl v České republice. Během roku 2021 měli všichni povolení k dlouhodobému pobytu v ČR. Jsou zdraví. O mezinárodní ochranu požádali, protože jim v Arménii stále hrozí nebezpečí. Ve firmě, kterou založil a ve které pracoval partner žalobkyně a), došlo k náhlému úmrtí účetní a spolumajitele. Všichni, kteří s ním spolupracovali, náhle umírají v mladém věku. Důvody žádosti jsou proto stále stejné.

7. Žalovaný během poskytnutí údajů k žádosti položil žalobkyni a) několik doplňujících otázek. Výše uvedené skutečnosti sdělila žalovanému již během správního řízení o předchozí žádosti. K úmrtí účetní a spolumajitele došlo až po jejich odjezdu z Arménie. Nezná podrobnosti, její partner jí všechno neříká, aby ji chránil, ví jen to, co zaslechla z jeho telefonátů. Po jejich odjezdu zemřeli i jeho dva strýcové a teta, žalobkyně a) však nezná příčiny úmrtí. Na otázku, proč nyní neuvádí důvody, které jsou obsaženy v jejím písemném vyjádření, odpověděla, že otec žalobce b) je občan ČR a nechce, aby syn odcestoval do Arménie, protože se hrozba vztahuje i na něj. Žádá, aby bylo její písemné vyjádření připojeno k žádosti. Tyto skutečnosti v řízení o předchozí žádosti neuvedla, protože byla vystresovaná, těhotná a nemohla se soustředit. Na dotaz, zda se otec žalobce b) podílí na jeho výchově nebo chodu domácnosti, odpověděla, že pomáhá finančně a občas se s ním potká. Žalobce b) však za otce považuje jejího partnera, protože se o něj vždy staral.

8. Žalobci předložili žalovanému písemné vyjádření k žádosti. Partner žalobkyně a) a zároveň otec žalobce c), ačkoli není zatím zapsán v rodném listu kvůli pochybení matriky, je také žadatelem o mezinárodní ochranu. Otec žalobce b) má české občanství přibližně sedm let. Žalobce b) (v písemném vyjádření evidentně došlo k chybě a nezletilí žalobci byli zaměněni), který je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, však nemůže bez nutnosti vycestování získat přechodný pobyt podle § 87b a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Na území České republiky žije řada jejich příbuzných. Pokud by nezletilí žalobci museli vycestovat, byl by přerušen vztah s jejich otci, občanem ČR a žadatelem o mezinárodní ochranu. Žalobce c) žije na území České republiky od narození. K porušení čl. 8 Úmluvy žalobci citují neoznačený rozsudek Nejvyššího správního soudu, rozsudky téhož soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013–35, a ze dne 21. 2. 2019, č. j. 5 Azs 235/2018–32, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2022, č. j. 19 Az 11/2022–29.

9. Žalovaný vydal rozhodnutí o první žádosti žalobců a) a b) dne 25. 4. 2016, č. j. OAM–57/ZA–ZA11–ZA05–2015, kterým neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalobci a) a b) podali žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 42 Az 5/2016–34, zrušil rozhodnutí žalovaného v části týkající se neudělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu kvůli nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu. Žalovaný si opatřil zprávu o zemi původu dokládající politické změny v Arménii včetně vyšetřování a stíhání oligarchů a dne 29. 3. 2019 vydal rozhodnutí, č. j. OAM–57/ZA–ZA11–ZA05–R2–2016, kterým opět žalobcům a) a b) nebyla udělena mezinárodní ochrana. Dne 31. 5. 2019 žalovaný vydal opravné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, č. j. OAM–57/ZA–ZA11–ZA05–R2–OPR–2016, kterým rozhodl o změně zřejmě nesprávného výroku.

10. Obdobně ve věci žalobce c) vydal žalovaný zamítavé rozhodnutí dne 29. 8. 2016, č. j. OAM–547/ZA–P07–ZA05–2016, které zrušil Krajský soud v Praze dne 22. 12. 2016, č. j. 42 Az 14/2016–29, v části týkající se neudělení doplňkové ochrany podle § 14a a 14b zákona o azylu. Žalovaný následně rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany dne 29. 3. 2019, č. j. OAM–547/ZA–P07–ZA05–R2–2016. Dne 31. 5. 2019 vydal opravné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, č. j. OAM–547/ZA–P07–ZA05–R2–OPR–2016, kterým změnil zřejmě nesprávný výrok.

11. Žalobci podali proti rozhodnutím správní žaloby, které Městský soud v Praze spojil ke společnému projednání a rozhodnutí a dne 12. 3. 2020 vydal rozsudek, č. j. 4 Az 22/2019–22, kterým je zamítl. Proti tomuto rozsudku se žalobci bránili kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost dne 5. 8. 2020 usnesením, č. j. 6 Azs 52/2020–41.

12. Soud vyšel v dané věci mj. z následujících ustanovení právních předpisů:

13. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou před nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo kdykoli po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, 14. Podle ustanovení § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

15. Podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o azylu podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

16. Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu ve znění účinném do 30. 6. 2023 za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

17. Podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

18. Oproti žalobě nemá soud za to, že by oprávněný pobyt manžela (partnera) žalobkyně na základě zákonné fikce dané podáním žaloby manžela žalobkyně proti neudělení mezinárodní ochrany bylo novou skutečností ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, neboť nesvědčí o tom, že by cizinec (zde žalobci) mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Odlišný pobytový režim členů rodiny může být nanejvýše zohledněn v řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby, což se ostatně také v této věci stalo, jestliže soud přiznal odkladný účinek. Tvrzení žaloby je sebenaplňující konstrukcí vzájemného podmínění azylových žádostí členů rodiny a již z tohoto důvodu nemůže obstát, přičemž žaloba manžela a otce žalobců byla zamítnuta dne 30. 5. 2024 rozsudkem zdejšího soudu č. j. 13 Az 27/2023 – 39.

19. Žaloba poukazuje na to, že samotné napadené rozhodnutí uvádí, že doba pobytu dětí (žalobců b, c) na území ČR je novou skutečností, kterou žadatelka beze své viny nemohla uplatnit ve své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dle soudu však ani doba pobytu na území ČR není novou skutečností ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, jestliže nesvědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. právě z důvodu délky pobytu na území ČR, což nejen že žalobkyně netvrdila, ale ani tomu nic ve vztahu k zemi původu nenasvědčuje, ba dané žalovaný vyloučil i s poukazem na skutečnost, že Arménie je zařazena na seznamu bezpečných zemí. Zároveň doba pobytu na území ČR není sama o sobě novou okolností pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu.

20. Po dobu řízení o 1. žádosti o mezinárodní ochranu žalobci pobývali společně na území ČR s manželem a otcem, proto nemůže být splněna časová podmínka nové skutečnosti podle § 11a odst. 1 písm. a) zákona o azylu v rozsahu žalobou tvrzené existence rodinného a soukromého života, neboť tuto skutečnost mohli žalobci uplatnit již v předchozím řízení.

21. Žalobci v žalobě namítají, že žalovaný rozhodl v rozporu čl. 3 a čl. 8 Úmluvy, protože nevzal v potaz nejlepší zájem dítěte, v tomto případě nejlepší zájem nezletilých žalobců b) a c), a porušil právo na ochranu rodinného a soukromého života. Soud nejprve konstatuje, že s účinností od 1. 7. 2023 bylo zrušeno ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, podle kterého bylo možné poskytnout doplňkovou ochranu, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobci podali žádost o mezinárodní ochranu dne 17. 8. 2022.

22. Je nutné především upozornit na recentní judikaturu týkající se doplňkové ochrany a čl. 8 Úmluvy. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022–48, „[p]odstatou mezinárodní ochrany je ochrana před nelidským či ponižujícím zacházením nebo vážnou újmou v zemi původu žadatele. Doplňková ochrana proto míří na tzv. extrateritoriální situace, tj. na ochranu před újmou hrozící ve státě původu a následným pobytem v takovém státě, nikoli před újmou hrozící v hostitelském státě. […] Eurokonformní výklad § 14a zákona o azylu nezbavuje zákonodárce povinnosti, aby jinými prostředky (národní právní úpravou) chránil cizince při vycestování i proti vážné újmě nastalé v důsledku vnitrostátní situace, a to s ohledem na právem chráněné vazby, které si zde vytvořil. […] Nemůže tak ale činit prostřednictvím rozšiřování doplňkové ochrany v rozporu s její logikou, protože tato vychází z unijního práva, kterým je národní zákonodárce při implementaci doplňkové ochrany významně limitován.“ Ochrana před vycestováním s ohledem na právech chráněné vazby cizince v ČR je poskytována až v řízeních o uložení povinnosti vycestovat a v řízeních o vyhoštění, ale jak v tomto usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud konstatoval, že ačkoli „se takové řešení nemusí jevit jako nejlepší či nejvhodnější, rozšířený senát nemá možnost aprobovat výklad § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, který by byl v rozporu s požadavky unijního práva, tedy podstatou a logikou mezinárodní ochrany, jak je vyložila judikatura Soudního dvora. Případná změna právní úpravy je primárně na zákonodárci.“ Rozšířený senát uzavřel, že „lze doplňkovou ochranu dle shora uvedeného ustanovení udělit mj. cizinci, který by byl vážně ohrožen na soukromém a rodinném životě v zemi jeho původu. Správní orgán proto nebyl při posuzování žádosti žalobkyně o doplňkovou ochranu pro porušení čl. 8 Úmluvy povinen bez vazby na stát původu zkoumat její sociální a rodinné vazby na území ČR, jejich pevnost a dopady vycestování na tyto vazby či možnost žalobkyně získat nějakou formu pobytového oprávnění na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Nedostatek těchto zjištění ohledně „vnitrostátní“ újmy tedy sám o sobě nemá za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatečné zjištění skutkového stavu. Relevantní újmu by mohla představovat pouze újma ve státě jejího původu.“ 23. Nejvyšší správní soud na citované rozhodnutí navázal usnesením rozšířeného senátu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021–62, kde opět konstatoval, že „stát je povinen chránit cizince při vycestování i proti vážné újmě nastalé v důsledku vnitrostátní situace, a to s ohledem na právem chráněné vazby, které si zde vytvořil – to však nelze činit formou doplňkové ochrany, která není určena pro řešení takových případů. […] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod však České republice neukládá, aby zajistila závazek respektování soukromého a rodinného života právě formou doplňkové ochrany, a proto nelze uvažovat o její přednostní aplikaci podle čl. 10 Ústavy ČR. Rozšířený senát si není vědom, že by takový závazek ukládala nějaká jiná mezinárodní smlouva.“ Nejvyšší správní soud i v novějších rozhodnutích odkazuje na výše uvedené usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022–48, lze například uvést usnesení ze dne 4. 9. 2024, č. j. 6 Azs 122/2024–34, ve kterém s odkazem na novelu zákona o azylu zrušující § 14a odst. 2 písm. d) shrnul následující: „dokonce ani před účinností této novely nebyly správní orgány při posuzování žádosti o doplňkovou ochranu pro porušení čl. 8 Úmluvy povinny bez vazby na stát původu zkoumat žadatelovy sociální a rodinné vazby na území České republiky. Doplňkovou ochranu bylo možné udělit toliko v případě, že by žadateli v případě jeho vycestování hrozila vážná újma ve státě jeho původu, nikoli tedy újma týkající se stěžovatelova soukromého a rodinného života v České republice, vzniklá jen v důsledku jeho vycestování z České republiky.“ 24. Žalovaný nebyl povinen zkoumat sociální a rodinné vazby žalobců na území České republiky, jeho povinností bylo zaměřit se na potenciální porušení práva na ochranu rodinného a soukromého života na území Arménie. Obstaral si Informaci OAMP, Arménie, Situace navrátilců, Instituce, sociální podpora, důchody, lékařská péče, vzdělání a pracovní trh ze dne 25. 5. 2023, na jejímž základě konstatoval, že právo žalobců b) a c) na vzdělání nebude narušeno, protože Arménie svým občanům poskytuje bezplatné základní i střední vzdělání a v případě potřeby je zajištěno i doučování arménského jazyka. Dále žalovaný konstatoval také klíčovou vazbu nezletilých v tomto věku ke svým rodičům, resp. pečujícím osobám. Tuto úvahu týkající se vztahu rodičů k menším dětem žalobci označili za neodůvodněnou a nepodloženou, soud se však domnívá, že se jedná o obecně známou okolnost a rozšířenou zkušenost v řadě rodinách, která se však netýká rizika vážné újmy v zemi původu. Žalobci také namítají, že se měl žalovaný detailněji zabývat okolnostmi soukromého a rodinného života žalobkyně a) a tato zjištění zohlednit při rozhodování, neuvedli však žádnou skutečnost, kterou by žalovaný přehlédl, či tvrzení, se kterým se nevypořádal. Ze správního spisu a ani z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by byl skutkový stav zjištěn nedostatečně.

25. Žalobci se v souvislosti se vzděláním domnívají, že se žalovaný dopustil nelogičnosti, když nejprve uvedl, že dobu, kdy žalobci b) a c) pobývají v ČR a plní zde povinnou školní docházku, by bylo možné považovat za novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, nicméně následně konstatoval, že návratem do Arménie by právo žalobců na ochranu rodinného a soukromého života porušeno nebylo. Soud konstatuje, že žalovaný nejdříve uvedl, že jedinou skutečností, kterou žalobkyně a) nemohla uplatnit ve své první žádosti o mezinárodní ochranu, je doba, po kterou nezletilí žalobci b) a c) pobývají v České republice a plní školní docházku. Věnoval se problematice vzdělávání způsobem, který byl popsán výše, a poté konstatoval, že ve věku 12 a 7 let je pro nezletilé žalobce b) a c) stále ještě klíčová vazba k rodičům, resp. pečujícím osobám, a že zatím si ještě nevytvářejí vlastní hluboké vztahy mimo nejbližší rodinu, proto vycestování do vlasti nepředstavuje hrozbu zásadního a nevratného zásahu do identity obou nezletilých dětí. Žalovaný dále zohlednil i skutečnost, že problémy manžela žalobkyně a) již dříve posoudil jako azylově nerelevantní a že se nezletilí neocitnou bez náležité péče a ochrany. Ovládají arménský jazyk, jsou zdraví a v Arménii mají zázemí v rodičích manžela žalobkyně a). Manžel žalobkyně a) nezískal mezinárodní ochranu, proto mohou vycestovat společně a nedojde k oddělení rodičů, resp. pečujících osob, od dětí. Žalovaný dospěl k závěru, že nové skutečnosti nepředstavují žádné mimořádné okolnosti, za kterých by zásah do rodinného a soukromého života mohl svědčit o hrozbě vážné újmy podle § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu. Soud považuje tyto úvahy žalovaného za logické a přezkoumatelné. Na tuto argumentaci je také nyní nutné nahlížet s ohledem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které při posuzování doplňkové ochrany je relevantní riziko vážné újmy v zemi původu, nikoli újma vzniklá jen v důsledku vycestování z České republiky. Žalovaný se zabýval systémem vzdělávání v Arménii a také zohlednil, že důvody týkající se manžela žalobkyně a), kvůli kterým rodina vycestovala, nejsou azylově relevantní. Soud z těchto důvodů konstatuje, že žalobci v opakované žádosti neuvedli nové skutečnosti podle § 11a odst. 1 zákona o azylu, proto byla jejich žádost nepřípustná. Jejich tvrzení týkající se povinné školní docházky a začlenění do české společnosti nesvědčí o tom, že by jim v zemi původu hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

26. Dále soud podotýká, že ačkoli žalobci uváděli řadu příkladů především ze starší judikatury týkající se nejlepšího zájmu dítěte, které je bezesporu významným hlediskem při postupu státních orgánů, jejich věc se týká mezinárodní ochrany a nebyli vyhoštěni. Jak poznamenal Nejvyšší správní soud v usneseních rozšířeného senátu uvedených výše, poskytovat ochranu před vycestováním s ohledem na právem chráněné zájmy až v řízeních o uložení povinnosti vycestovat a v řízeních o vyhoštění není nejlepším řešením, jedná se však o rozhodnutí zákonodárce a Česká republika nemá povinnost respektovat soukromý a rodinný život právě formou doplňkové ochrany.

27. Soud pro úplnost uvádí, že již ve věci první žádosti o mezinárodní ochranu žalobci namítali v kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 4 Az 22/2019–22, že žalovaný a Městský soud v Praze nevzali v potaz zásah do práva na rodinný a soukromý život podle čl. 8 Úmluvy. V té době už také argumentovali tím, že se všichni začlenili do společnosti v České republice, mají zde nejbližší rodinu a žalobce c) se zde narodil. Nebyl zohledněn nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Návrat do Arménie by pro žalobce b) a c) znamenal návrat do prostředí, které neznají a kde nemají zázemí, což by mohlo mít nepříznivý vliv na jejich vývoj. Na tuto argumentaci, kterou žalobci opakovali v žalobě i nyní, reagoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 Azs 52/2020–41, následujícím způsobem:

15. Je sice pravda, že žalovaný se ve svém rozhodnutí, které se týkalo stěžovatelky a) a staršího syna, výslovně nezabýval otázkou práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy, avšak za nynějších skutkových okolností se k tomuto aspektu z úřední povinnosti vyjadřovat nemusel, neboť to stěžovatelé ve správním řízení nenamítali (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019–32). Judikatura Nejvyššího správního soudu sice nevylučuje, že by zásah do rodinného či soukromého života cizince mohl představovat hrozbu vážné újmy a důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 zákona o azylu; vychází však konstantně z toho, že se jedná o výjimečné případy pramenící z mimořádných okolností, např. má–li cizinec manželku, která je českou státní občankou, s níž se mu na území České republiky narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014–27), nebo žije–li cizinec v České republice fakticky od narození a studuje střední školu, v zemi původu nemá žádné příbuzné a neovládá tamní jazyk (viz rozsudek ze dne 21. 2. 2019, č. j. 5 Azs 235/2018–32). O tak mimořádné okolnosti se ovšem v případě stěžovatelů nejedná.

16. Mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek státu respektovat volbu stěžovatelů ohledně země jejich společného pobytu. Při stanovení rozsahu povinností státu je nutno uvážit okolnosti každého konkrétního případu, k čemuž v daném případě došlo. Městský soud ses těmito okolnostmi vypořádal na stranách 5 a 6 rozsudku. Stejně tak městský soud zhodnotil judikaturu týkající se možného porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, z níž dovodil, že v této věci se nejedná o odloučení dětí od rodiče a že rodinný a soukromý život mohou stěžovatelé nadále rozvíjet i v zemi svého původu, kde stále žije i rodina manžela stěžovatelky a) (viz rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009–65). K tvrzení stěžovatelů, že se zde obě děti již včlenily do společnosti, Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel b) byl ve stejném věku, jako je nyní stěžovatel c), když musel opustit Arménii, včlenit se do nové společnosti, zvykat si na prostředí, které neznal, a začít se učit novému jazyku. Obě děti jsou nadto ještě poměrně nízkého věku, jedná se tedy o odlišnou situaci, než ve věci sp. zn. 5 Azs 235/2018 zmiňované výše. Rovněž s touto otázkou se městský soud v rozsudku přezkoumatelně vypořádal a své závěry opřel také o judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. o rozsudek ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013–35 nebo ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018–29.

28. Všichni žalobci jsou v dobrém zdravotním stavu. Žalobce b) dříve žil v zemi původu, v době podání žádosti měl nastupovat do šesté třídy, proto zatím není ve věku, aby studoval střední školu. Ve vlasti žijí rodiče manžela jeho matky, žalobkyně a), kterého považuje za svého otce, protože se o něj vždy staral. Arménsky se dorozumí, ačkoli mluví česky lépe. Žalobce c) se sice narodil na území České republiky, ale je nízkého věku (nar. X), mluví arménsky a v Arménii žijí jeho prarodiče.

29. Ohledně manžela žalobkyně a), který je současně biologickým otcem žalobce c) a vychovává žalobce b), který ho za svého otce považuje, soud konstatuje, že dne 30. 5. 2024 vydal Městský soud v Praze rozsudek, č. j. 13 Az 27/2023–39, kterým zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2023, č. j. OAM–58/ZA–ZA11–ZA19–R3–2016. Manžel žalobkyně a) rovněž ve své žalobě argumentoval tím, že by jeho vycestování bylo v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Městský soud v Praze na jeho námitku reagoval tak, že se touto okolností už zabýval ve svém rozsudku ze dne 4. 11. 2021, č. j. 13 Az 22/2019–70, a neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od svého předchozího názoru, který byl následující: „Zájem dítěte, který předmětná úmluva šetří, je a má být důležité kritérium při rozhodování orgánů veřejné moci, avšak nejedná se o zakotvení absolutní přednosti zájmů dětí ve všech ohledech. Pokud by tomu tak bylo, měli by nárok na mezinárodní ochranu v členských státech EU nezletilci ze všech zemí, kde panují méně příznivé sociální a ekonomické podmínky. Úkolem orgánů veřejné moci stanoveným např. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je vždy zvážit jeho zájem a zkoumat, zda mu nemůže vzniknout závažná újma.“ Dále citoval rozsudek ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013–35, kterým Nejvyšší správní soud vztáhl Úmluvu o právech dítěte na hrozbu rozdělení rodiny: „Lze tedy uzavřít, že městský soud posoudil otázku přiměřenosti stěžovatelova vyhoštění do země původu, ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu, souladně se zákonem o pobytu cizinců. Nic na tom nemůže změnit ani stěžovatelův poukaz na Úmluvu o právech dítěte. Ta na řešenou situaci nedopadá, neboť předmětem napadených správních rozhodnutí není oddělení stěžovatele a jeho dcery. Jak bylo vyloženo výše, stěžovateli a jeho manželce právně nic nebrání v tom, aby jejich rodina zůstala pohromadě, byť nikoli na území ČR.“ V rozsudku ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018–29, pak Nejvyšší správní soud zdůraznil nesamozřejmost udělení mezinárodní ochrany nezletilcům, kteří poukazovali na svůj nejlepší zájem ve smyslu mezinárodních závazků ČR: „Nejvyšší správní soud v tomto směru předesílá, že z článku 3 Úmluvy o právech dítěte nelze v žádném případě dovodit, že by měly smluvní státy povinnost udělit mezinárodní ochranu každému dítěti, které o ni požádá. Dále je třeba zdůraznit, že obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 6 nese název „Zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi mimo zemi jejich původu“ („Treatment of unaccompanied and separated children outsider thein country of origin“). Definičním znakem dítěte (nezletilého) bez doprovodu či odloučeného dítěte pro účely citovaného komentáře je, že bylo odděleno od svých rodičů (srov. definice těchto pojmů v odstavcích 7 a 8 obecného komentáře), a stěžovatel c) do těchto kategorií evidentně nespadá. Nejvyšší správní soud dále opakuje, že se plně ztotožňuje se závěrem žalovaného, že stěžovatelům – tedy i nezletilému stěžovateli c) – v případě návratu do země původu žádné riziko nehrozí. Nelze se proto domnívat, že by návrat stěžovatele c) na Ukrajinu, odkud pocházejí jeho rodiče a kde žije i širší rodina, kolidoval s jeho nejlepším zájmem.“ Soud neshledává důvod se odchýlit od svého právního názoru týkajícího se nezletilých žalobců b) a c), který vyjádřil v případě jejich otce nejprve ve svém rozsudku ze dne 4. 11. 2021, č. j. 13 Az 22/2019–70, a který později potvrdil v rozsudku ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Az 27/2023–39. Manželovi žalobkyně a) nebyla udělena doplňková ochrana, jeho žaloba proti rozhodnutí byla zamítnuta, proto neudělení mezinárodní ochrany nebude mít za následek odloučení od dětí. Co se týká žalobce b), jeho biologický otec se angažuje pouze finančně a občas se s ním potká, rozhodně se však nepodílí na každodenní péči. Žalobce b) považuje za svého otce manžela žalobkyně a), od kterého odloučení nehrozí.

30. Ke zcela obecné námitce, že žalovaný porušil § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 odst. 3 s. ř., soud konstatuje, že žalobci zcela rezignovali na to, aby blíže specifikovali, jaká pochybení žalovaného měly mít za následek porušení těchto ustanovení. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, „[ž]alobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Žalobci této povinnosti nedostáli a soud žádná pochybení v postupu žalovaného neshledal.

31. Soud z důvodů shora uvedených žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

32. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobci ve věci úspěch neměli a žalovanému náklady řízení nevznikly.