42 Az 14/2016 - 29

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: nezletilý D. M., narozen dne x, zastoupen zákonnou zástupkyní A. M., narozenou dne x, oba státní příslušnost Arménie, oba bytem x, zastoupen Mgr. Janem Voleským, advokátem se sídlem Staropramenná 17, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2016, čj. OAM-547/ZA- P07-ZA05-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2016, čj. OAM-547/ZA-P07-ZA05-2016, sezrušuje v části, v níž žalovaný rozhodl o neudělení doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, žalobci, a v tomto rozsahu se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Soudem ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Voleskému, advokátovi, s e přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 6.800 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný uvedl, že s ohledem na žalobcův velmi nízký věk a na skutečnost, že se narodil a zatím pobývá pouze na území České republiky, nemohl být ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod [§ 12 písm. a) zákona o azylu]. Dle žalovaného nebyly v řízení dány důvody ani pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, protože v případě žalobce jde o osobu, která nikdy neměla žádné potíže z azylově relevantních důvodů. K azylu z důvodu sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu žalovaný konstatoval, že z žádných zdrojů nevyplývá, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce. Poté, co se žalovaný zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a jeho zdravotním stavem, došel k závěru, že zde nejsou dány podmínky ani pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu vycházel žalovaný z výpovědi zákonné zástupkyně (matky) žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Arménii. Žalovaný došel k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro doplňkovou ochranu, neboť žádnou skutečnost uvedenou žalobcem či vyplynuvší ze zpráv o zemi původu nelze charakterizovat jako vážnou újmu a podřadit pod některý z případů upravených § 14a odst. 2 zákona o azylu. Újma, kterou má být ohrožen žalobce, je odvozena od jeho rodičů, jímž však žalovaný doplňkovou ochranu neudělil, neboť nevyčerpali vnitrostátní prostředky ochrany. Dle žalovaného zde není dán ani důvod pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z důvodu, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany byl porušen § 2 odst. 1, § 3, § 2 odst. 4, § 50 odst. 2 a 3, § 50 odst. 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu a dále čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. V doplnění žaloby žalobce namítl, že mu měl být udělen azyl dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť jeho zákonní zástupci mají odůvodněný strach, že by žalobci v případě odcestování do Arménie hrozilo pronásledování z důvodu příslušnosti k podnikatelské skupině, protože jeho otec je podnikatelem. Žalobce dále namítl, že mu měl být udělen humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu, protože je ve velmi nízkém věku odkázán na péči matky. Dále žalobce namítl, že mu měla být udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu, protože by mu v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a to v podobě mučení a nelidského či ponižujícího zacházení. Zákonný zástupce žalobce potvrdil, že vymahatelnost práva v jejich rodné zemi je na nízké úrovni a nelze se spolehnout na ochranu státních orgánů. Žalobce v doplnění žaloby dále namítl, že žalovaný postupoval v rozporu s § 3 správního řádu, dle kterého má být zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v tom, že se nevypořádal s reálnou vymahatelností práva v Arménii. Dále byl dle žalobce porušen § 2 odst. 1 správního řádu, podle kterého správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, v tom, že neudělením azylu či doplňkové ochrany může dojít k oddělení žalobce od matky a tím k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalovaný postupoval dle žalobce i v rozporu s § 2 odst. 3 správního řádu, neboť jeho rozhodnutím mohlo nepřímo dojít k mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení vůči žalobci [§ 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu], nebo k vážnému ohrožení jeho života nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [§ 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu]. Dále žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, protože žalovaný nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, když veřejným zájmem je, aby žalobce či jakákoliv další osoba nebyla vystavena výše popsanému jednání. Dále žalobce namítl, že při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí porušil žalovaný § 50 odst. 3 a 4 správního řádu tím, že při vydání rozhodnutí nezohlednil reálnou vymahatelnost práva v Arménii. Závěrem žalobce namítl, že žalovaný porušil § 68 správního řádu, neboť se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s reálnou vymahatelností práva v Arménii. Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasil s obsahem žalobních námitek. Uvedl, že vzal v úvahu skutečnosti tvrzené matkou i otcem žalobce a přihlédl k nim. K těmto tvrzením žalovaný shromáždil adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá předpokladům nezbytným pro vydání rozhodnutí. Žalovaný v průběhu správního řízení postupoval v souladu s procesními normami a dospěl k závěru, že nebyly dány důvody k udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu ani doplňkové ochrany. Žalovaný ve svém vyjádření citoval z usnesení NSS ze dne 22. 7. 2014, čj. 9 Azs 117/2014-93, ze kterého plyne, že o podnikatelích nelze hovořit jako o sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. K dostupnosti vnitrostátní ochrany v Arménii poukázal žalovaný na usnesení NSS ze dne 25. 9. 2013, čj. 1 Azs 11/2013-46, ze kterého plyne, že pokud se žadatel nepokusil řešit svou situaci se státními policejními orgány nadřízenými orgánům, o nichž se domníval, že mu nejsou schopny poskytnout náležitou pomoc, není dán důvod pro udělení doplňkové ochrany. Dle žalovaného nejsou skutečnosti obsažené v žalobě způsobilé prokázat důvodnost obav žalobce, že bude v případě návratu do Arménie vystaven skutečnému nebezpečí vážné újmy. Závěrem žalovaný uvedl, že má za to, že napadené rozhodnutí netrpí vadami vytýkanými žalobcem, je věcně správné, zákonné a přezkoumatelně odůvodněno. Soud rozhodl o žalobě bez jednání podle § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb, soudního řádu správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Posouzení žaloby Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené (žalobní body byly doplněny ve lhůtě pro podání žaloby). Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 5. 5. 2016 se žalobce narodil na území České republiky. Dne 13. 6. 2016 požádal prostřednictvím své matky jakožto zákonné zástupkyně o mezinárodní ochranu. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobcova matka uvedla, že žalobce podal žádost, aby byl ve stejném řízení jako jeho rodiče. Dne 19. 7. 2016 byly matkou a otcem žalobce poskytnuty údaje k žádosti o mezinárodní ochranu a proběhl pohovor. Z těchto podkladů soud zjistil, že rodiče žalobce jsou osoby, které u zdejšího soudu vystupovali jako žalobci proti rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany, žalobcova matka a bratr v řízení pod sp. zn. 42 Az 5/2016 a žalobcův otec v řízení pod sp. zn. 42 Az 6/2016. Dle matky žalobce hrozí celé rodině nebezpečí. Toto nebezpečí je více spjaté s otcem žalobce, kterému vyhrožují. V zemi původu byl rovněž fyzicky napaden. Žalobce se toto nebezpečí týká rovněž, protože bylo vyhrožováno rodině jako celku. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR o možnosti obrátit se na policii v případě poškození způsobeného trestnou činností a o možnosti podat stížnost na policii v případě její nečinnosti z prosince 2015, informaci MZV ČR o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí z června 2016, výroční zprávu organizace Human Rights Watch z ledna 2016, výroční zprávu organizace Amnesty International z února 2016 a dále samotnou žádost o mezinárodní ochranu, poskytnutí údajů k žádosti a protokol o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu a rovněž důležité části spisového materiálu vedeného k žádostem matky a otce žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 s. ř. s. K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě soud uvádí: Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle § 2 odst. 5 zákona o azylu ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou se rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup. Obecná tvrzení žalobce, že v řízení byly porušeny § 2 odst. 1, § 3, § 2 odst. 4, § 50 odst. 2 a 3, § 50 odst. 4, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu doprovázená parafrází textu těchto ustanovení zákona, nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Totéž platí i o tvrzení, že byly porušeny § 12, § 14 a §14a zákona o azylu, doplněné o konstatování, že žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu, azylu z humanitárních důvodů a že mu v případě návratu hrozí vážná újma a že byl porušen čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť rozhodnutí není v nejlepším zájmu dítěte. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Na tomto právní názoru setrval rozšířený senát NSS i v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, v němž s odkazem na své předchozí, výše citované usnesení potvrdil, že náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž svá tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Není na soudu, aby nahrazoval procesní aktivitu žalobců a dohledával ve správním spisu konkrétní nezákonnosti (viz rozsudek NSS čj. 4 As 3/2008 – 78, bod 31). Není vůbec na místě, aby soud na základě obsahu správního spisu (v něm zachycených tvrzení žalobce) dovozoval (v podstatě si domýšlel), co mohl mít žalobce bezobsažnými floskulemi uvedenými v žalobě konkrétně na mysli. Matka žalobce uvedla jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že chce, aby žalobce byl ve stejném řízení jako ona a její partner. Situace žalobce se odvíjí od situace jeho rodičů, protože jsou jeho zákonnými zástupci a žalobce je na ně vzhledem ke svému velmi nízkému věku fakticky i právně odkázán. Jak již bylo zmíněno, oba rodiče žalobce žádali o mezinárodní ochranu. Tato ochrana jim žalovaným nebyla udělena. Každý podal ve své věci žalobu ke zdejšímu soudu. Soud obě rozhodnutí žalovaného zrušil pro procesní vady ve vztahu k rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany, protože žalovaný nezohlednil specifický prvek v posuzování otázky účinnosti a dostupnosti právní ochrany v zemi původu. Tato vada řízení bránila soudu ve věcném posouzení žalobního bodu, že v případě návratu rodičů žalobce do země původu jim hrozí skutečné nebezpečí mučení a nelidského či ponižujícího zacházení, neboť vymahatelnost práva je v zemi původu na nízké úrovni a nemohou se spolehnout na ochranu státních orgánů. Přestože je třeba při posuzování udělení mezinárodní ochrany posuzovat každého žadatele individuálně, v případě žalobce je třeba z výše zmíněného důvodu jeho situaci odvodit od situace jeho rodičů, neboť mělo být vyhrožováno celé rodině, jejíž součástí je i před sedmi měsíci narozený žalobce. Soud tedy přistoupil k posouzení žalobních bodů s tím, že reflektoval i obsah správních spisů v řízeních o udělení mezinárodní ochrany rodičům žalobce. Důvodem, pro který žádali rodiče žalobce o mezinárodní ochranu, je, že je jim vyhrožováno ze strany osob, které jsou napojeny na politicky exponovaného činitele – s. Jerevanu. Hrozbě fyzického napadení a nátlaku z důvodu požadovaného převodu obchodní společnosti je primárně vystaven otec žalobce. Současně však matka žalobce v řízení o její žádosti uvedla, že osoby, které vyvíjí nátlak na otce žalobce, hrozí ublížením na zdraví i zbytku rodiny, tedy také matce a bratrovi žalobce, jí osobně vyhrožovali po telefonu. Z toho tedy plyne, že i žalobci osobně hrozí nebezpečí ublížení na zdraví či usmrcení, pokud se jeho otec nepodvolí požadavkům autorů těchto výhružek, kteří po něm požadují převedení jeho obchodní společnosti na ně s tím, že je na tom osobně zainteresován i starosta Jerevanu (takto o tom vypovídala žalobcova matka). Ačkoliv se tedy výhrůžky adresované rodičům žalobce a fyzické napadení žalobcova otce odehrálo před narozením žalobce, je třeba hrozící vážnou újmu vztáhnout i na něj, neboť se stal součástí rodiny, které bylo jako celku vyhrožováno ublížením na zdraví, a to s cílem ovlivnit jednání žalobcova otce. Výše uvedené skutečnosti mají být dle žalobce důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu i doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Ve vztahu k § 12 písm. b) zákona o azylu soud uvádí, že výhrůžky ublížením na zdraví žalobci a jeho rodině nelze považovat za nebezpečí pronásledování z důvodů dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť toto jednání není motivováno rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině ani zastáváním určitých politických názorů. Jak vyplynulo z tvrzení otce i matky žalobce, jediným motivem výhrůžek je nezákonná snaha soukromých osob obohatit se na úkor otce žalobce převzetím kontroly nad jeho obchodní společností. Námitka žalobce, že je jeho otec pronásledován z důvodu příslušnosti k sociální skupině podnikatelů, neobstojí ve světle usnesení NSS ze dne 22. 7. 2014, čj. 9 Azs 117/2014 – 93, ze kterého plyne, že charakteristika takové sociální skupiny má mít povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv. Otce žalobce jakožto podnikatele nelze pod takto definovanou sociální skupinu podřadit. Příbuzný jerevanského starosty nevyhrožoval žalobcovu otci proto, že by přináležel ke stavu drobných podnikatelů, nýbrž proto, že disponuje majetkem (obchodní společností), o který ho hodlá připravit. Soud tedy uzavírá, že nátlak, kterému byli žalobcovi rodiče vystaveni ze strany třetích osob, nebyl motivován žádným z azylově relevantních důvodů. Již tato skutečnost sama o sobě plně opodstatňuje výrok o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Za této situace není potřebné zabývat se správností podružných úvah žalovaného, zda lze žalobci klást k tíži, že nevyužil prostředků ochrany upravených právním řádem země původu nebo že nevyužil možnosti vnitřního přesídlení. Účelem těchto úvah žalovaného je poukázat na to, jaké všechny další důvody by v tomto konkrétním případě opodstatňovaly neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu, a tedy zvýšit přesvědčivost této části rozhodnutí. Rozhodnutí o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu je zákonné již jen z důvodu, že údajné pronásledování ze strany soukromých osob, proti němuž nejsou státní orgány země původu schopny (ochotny) zajistit žalobci ochranu, nemá původ v azylově relevantním důvodu. K humanitárnímu azylu podle § 14 zákona o azylu soud uvádí, že úvahy žalovaného o neudělení tohoto druhu azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu, neboť aplikace tohoto institutu je vázána jednak na podřazení situace konkrétního žadatele neurčitému právnímu pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“, jednak na provedení správního uvážení indikovaného slovním spojením „lze udělit“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Humanitární azyl dopadá toliko na závažné situace hodné zvláštního zřetele jako např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 – 55, viz též usnesení NSS ze dne 8. 4. 2016, čj. 6 Azs 34/2016 – 30). Matka žalobce neuvedla v žádosti o mezinárodní ochranu ani později ve správním řízení žádné okolnosti takto mimořádného charakteru, které by mohly být důvodem pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný u humanitárního azylu jako u jediné subformy mezinárodní ochrany přistupuje ke správnímu uvážení. Vyplývá to ze samotného znění § 14 zákona o azylu. Žalovaný je při své úvaze limitován toliko dodržením příslušných procesních předpisů (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38) a obecným zákazem libovůle (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2003, čj. 4 Azs 31/2003 - 64). Za další požadavek kladený na řádný výkon správního uvážení lze považovat, aby byla zachována zákonnost rozhodnutí a aby při používání správního uvážení nedocházelo k neodůvodněným rozdílům. V případě, že jsou výše stanovené požadavky na správní uvážení dodrženy, lze dojít k závěru, že nedošlo ke zneužití správního uvážení, což žalobce obecně namítá. Ze správního spisu nevyplývá porušení procesních předpisů žalovaným a úvaha, kterou provedl na straně 4 žalobou napadeného rozhodnutí, nevykazuje známky libovůle, je srozumitelná. Žalovaný vzal do úvahy zdravotní stav žalobce a jeho socioekonomické zázemí v mezi původu. Zabýval se tedy hledisky, která jsou pro udělení humanitárního azylu relevantní. Tvrzení žalobce, že mu měl být udělen humanitární azyl, protože je kvůli velmi nízkému věku odkázán na péči matky, není relevantní pro udělení humanitárního azylu, neboť humanitární azyl se, jak vyplývá z výše uvedeného, neuděluje z důvodu nízkého věku ani z důvodu vázanosti na jinou osobu. Skutečnost, že žalobce je závislý na výživě a osobní péči ze strany jeho rodičů, je rozhodující pro aplikaci § 13 a § 14b zákona o azylu, tedy pro udělení azylu a doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Žalobní bod obsahující námitku, že žalobci měl být udělen humanitární azyl, tedy není důvodný. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že by mu na základě zmíněných skutkových okolností v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobce nepodřadil svoji námitku pod konkrétní zákonem vymezený typ vážné újmy. Na základě tvrzené situace žalobce soud dochází k závěru, že měl žalobce na mysli vážnou újmu spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání podle písmene b). Ze skutečností uvedených matkou žalobce při pohovoru v rámci správního řízení vyplynulo, že žalobce má být vystaven hrozbě vážné újmy ze strany soukromých osob (kriminálních živlů), nikoliv ze strany státních orgánů. Z § 2 odst. 6 zákona o azylu plyne, že za původce vážné újmy se považuje rovněž soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát není schopen nebo ochoten odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před touto vážnou újmou. Co se rozumí odpovídajícím způsobem zajištění ochrany, definuje § 2 odst. 5 zákona o azylu. Judikatura dovodila, že žadatel o mezinárodní ochranu je povinen v případě hrozby vážné újmy (či pronásledování) ze strany soukromých osob vyčerpat prostředky ochrany dostupné v zemi původu. Pokud tak neučiní, nelze mít za to, že státní moc není schopna či ochotna žadateli poskytnout ochranu před hrozbou vážné újmy, pokud ze zpráv o zemi původu vyplývá, že existuje účinný systém prostředků ochrany jedince před kriminálním jednáním soukromých osob a žadatel k němu má přístup. Pokud naopak na základě zpráv o zemi původu je zjištěno, že ačkoliv je v zemi původu formálně zaveden systém ochrany před kriminálním jednáním třetích osob, který však reálně není uplatňován (buď obecně, nebo za podmínek týkajících se případu žadatele), pak nelze žadateli o mezinárodní ochranu vytýkat, že se neobrátil v zemi původu na orgány formálně pověřené poskytováním ochrany. Od žadatele o mezinárodní ochranu nelze požadovat, aby se obrátil na orgány ve své vlasti, jestliže je známo, že tento postup nepovede k poskytnutí efektivní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2015, čj. 5 Azs 157/2014 – 54, nebo rozsudek ze dne 25. 1. 2011, čj. 6 Azs 36/2010 – 274). Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Azs 50/2008 – 62, dále rozsudek ze dne 21. 3. 2012, čj. 6 Azs 3/2012 – 45). Otec žalobce ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany k podstatě svých potíží v zemi původu uvedl, že vlastnil stavební firmu, která se nacházela blízko domu jerevanského s. Přijal investici do firmy od kmotra jerevanského starosty. Tento investor začal po určité době na žalobce naléhat, aby mu společnost přenechal a odešel z ní. Nátlak se stále stupňoval a směřoval k tomu, aby se žalobce zřekl své společnosti, neustále mu vyhrožovali, i ho fyzicky napadli. Žalobce lékařské ošetření nevyhledal, incident nahlásil na policii. Po nějaké době se tito lidé žalobci opět ozvali a sdělili mu, že mají všude známé a ať dobře přemýšlí o svých krocích. Na dotaz žalobcova otce, zda mu garantují bezpečí, když jim firmu přenechá, mu sdělili, že mu v žádném případě nikdo nemůže nic garantovat. Otec byl celkem dvakrát na policii. Policisté však v důsledku jeho oznámení nepodnikli žádné konkrétní kroky, odmítli napadení vyšetřovat. Žalobcova matka k tomu uvedla, že rovněž ona byla telefonicky kontaktována člověkem dosazeným jerevanským starostou do obchodní společnosti jejího partnera, a bylo jí vyhrožováno. Obchodní zájem na přenechání společnosti jejího partnera měl sám jerevanský starosta. Soud podotýká, že mezi výpověďmi žalobcových rodičů jsou patrné odchylky, žalobcova matka ve své výpovědi akcentovala, že z nátlaku, který na ně byl činěn, má mít prospěch přímo s. Jerevanu. Z výpovědi žalobce to však neplyne. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přesně neuvedl, jakou skutkovou verzi považoval za prokázanou, pouze obecně odkázal na obsah žádostí žalobcových rodičů. Soud proto musel ve vztahu k žalobci vycházet z té verze, která je závažnější, tedy že vyvinutý nátlak sleduje hospodářské zájmy jerevanského starosty. Ze shromážděných zpráv o zemi původu se otázkou dostupnosti a efektivnosti ochrany poskytované státní mocí před kriminálním jednáním soukromých osob zabývá pouze zpráva Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 17. 12. 2015. Podle této zprávy platná právní úprava poskytuje osobám poškozeným trestnou činností možnost obrátit se na policii. Výsledek a efektivita vyšetřování závisí na individuálním případu, jednoznačnou odpověď nelze dát. V případě nečinnosti policie si lze dle právní úpravy na nečinnost stěžovat, a to i na nelegální činnost příslušníků policie. Stížnost na policii lze podat u nadřízeného orgánu nebo jako k poslední instanci u soudu. Jakkoliv arménská právní úprava ve výše uvedené oblasti vykazuje prvky demokratického státu, skutečnost se může v individuálních případech velmi lišit. Mnohdy záleží na „platební schopnosti hráčů“, vazbách, „přátelích na správných místech“ a v neposlední řadě na členství ve vládnoucí politické straně. Jelikož otec žalobce nevyvinul dostatečnou aktivitu směřující k domáhání se práva v zemi původu, ať již namítnutím nečinnosti policisty u služebně nadřízeného či obrácením se na soud, neprokázal dle žalovaného, že státní orgány země původu nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu. K tomu soud uvádí, že z výše uvedené zprávy o zemi původu vyplývá, že obecně právní předpisy v zemi původu upravují systém, jenž by měl občany ochránit před kriminální činností soukromých osob (ochrana ze strany policie, možnost stěžovat si na postup policie u nadřízených orgánů). Ze zprávy nicméně současně plyne, že ve skutečnosti není tento systém uplatňován všeobecně, tj. ve vztahu ke všem obětem trestné činnosti a vůči všem pachatelům trestné činnosti. Efektivita ochrany poskytované ze strany policie záleží na tom, zda v daném případu vystupují (ať již na jedné, či druhé straně) politicky či ekonomicky vlivné osoby, osoby, které mají přátelské vztahy s osobami reálně ovlivňujícími činnost policie, zda poskytly úplatek. Dle § 2 odst. 5 zákona o azylu lze ochranu poskytovanou státní mocí před nezákonným jednáním třetích osob považovat za dostatečnou pouze za podmínky, že je zaveden účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících vážnou újmu za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a žadatel k ní má přístup. Ze situace žalobce a jeho rodiny jednoznačně vyplývá, že konkrétní původce údajné vážné újmy (ublížení na zdraví, usmrcení) je soukromou osobou, která má jednat v ekonomickém zájmu starosty hlavního města Arménie, což je nepochybně politicky velmi významná funkce. Lze předpokládat, že starosta hlavního města má významný neformální vliv na činnost státní policie, byť nepodléhá jeho velení. Jde o významný aspekt, který zásadním způsobem může ovlivnit efektivnost právním řádem nastoleného systému ochrany před kriminální činností soukromých osob. Žalovaný se nicméně s tímto specifickým aspektem nyní posuzované věci v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal. Vycházel z toho, že žalobcovi rodiče mají obecně dle vnitrostátního právního řádu země původu k dispozici prostředek ochrany před trestnou činností soukromých osob, přičemž neprokázali, že v jejich případě tento systém ochrany selhal, neboť dostatečně nevyužili všech dostupných prostředků ochrany. Ze zprávy o zemi původu přitom plyne, že v určitých případech, má-li na výsledku vyšetřování osobní zájem vlivná osoba, není nastavený systém ochrany účinný, policie je nečinná, ochranu oběti trestné činnosti neposkytne. Argumentaci žalovaného, kterou uplatnil v řízeních žalobcových rodičů a na kterou odkázal v napadeném rozhodnutí, že v zemi původu žalobce existuje obecně přístupný systém ochrany před trestnou činností soukromých osob a že nebylo prokázáno, že v jejich případě jim tento systém nebyl s to zajistit účinnou ochranu, by bylo možno akceptovat, pokud by se jednalo o ohrožení trestnou činností „běžných“ soukromých osob, které nemají žádné významnější vazby na policii, resp. jejich činnost není kryta osobou s takovými vazbami. Žalovaný se nicméně opomněl vypořádat se specifiky této věci (viz výše). Žalovaný tak měl ve svém rozhodnutí uvést a odůvodnit s odvoláním na konkrétní údaje obsažené ve shromážděných zprávách o zemi původu, že i přes skutečnost, že výhrůžky, jimž žalobcova rodina čelí, souvisí s obchodními zájmy starosty arménského hlavního města, má žalobce přístup ke skutečně účinné ochraně zajišťované státními orgány (zejména tedy policií). Pouze v případě, že žalovaný bude s to na základě zpráv o zemi původu učinit tento závěr a ten se bude jevit ve světle zjištěných informací jako přesvědčivý, lze odůvodnit rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany tím, že žalobce nevyčerpal prostředky určené vnitrostátním právním řádem země původu k jeho ochraně. Byť tedy soud shledal, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se při posuzování účinnosti dostupné právní ochrany v zemi původu nezabýval specifickým aspektem dané věci (vazba na politicky exponovanou osobu), musel dále vážit, zda rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany nemůže přesto obstát. Udělení doplňkové ochrany přichází v dané věci obecně v úvahu na základě § 14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tj. že jsou důvodné obavy, že v případě návratu žalobce do země původu by jim hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání žalobce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení lze udělit doplňkovou ochranu tehdy, jestliže takové nebezpečí reálně a bezprostředně po návratu do vlasti hrozí, nikoliv tehdy, pokud vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat. Žalovaný k takovému názoru nedospěl. Žalobcův otec v řízení o své žádosti uvedl, že ze země původu odjel, neboť měl problémy s lidmi, kteří chtěli převzít jeho společnost. V této souvislosti je třeba uvést, že za vážnou újmu je třeba považovat způsobení újmy na zdraví či smrti, čímž mělo být žalobci a jeho rodině vyhrožováno. Pojem mučení, nelidské či ponižující zacházení je třeba vykládat ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována vyhláškou č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), jenž obsahuje právě ujednání o zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Podle Evropského soudu pro lidská práva, jenž je povolán k interpretaci a aplikaci této úmluvy, se nelidským zacházením rozumí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické či psychické utrpení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 22978/05, bod 89). Je tedy zřejmé, že charakter újmy, jímž bylo žalobci a jeho vyhrožováno, odpovídá minimálně nelidskému zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, tedy i § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V této souvislosti lze doplnit, že z čl. 3 Úmluvy vyplývá závazek smluvních států přijmout legislativní rámec pro předcházení a potrestání nelidského či ponižujícího zacházení, jehož se dopustily soukromé osoby, a dále závazek aplikovat tyto právní normy v případě bezprostředního nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ze strany konkrétní soukromé osoby, nebo v případě, že k takovému jednání již došlo, a to za účelem poskytnutí ochrany oběti a potrestání pachatele (rozhodnutí ESLP ze dne 28. 5. 2013 ve věci Eremia proti Moldavské republice, stížnost č. 3564/11). Jde tedy o závazek, jenž obsahuje totožné elementy jako § 2 odst. 5 zákona o azylu. Dále je třeba uvést, že i vyhrožování ublížením na zdraví či usmrcením může být samo o sobě vážnou újmou ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu jako ponižující zacházení. Ponižujícím zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy je zacházení, které vyvolává u oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, které jsou schopny ji ponížit a pokořit a případně překonat její fyzický nebo duševní odpor. Ponižujícím zacházením je i jednání, které přimělo oběť chovat se proti své vůli nebo svědomí. Není přitom určující, zda jednání bylo úmyslné a směřovalo k pokoření jedince (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 11. 6. 2006 ve věci Jalloh proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 54810/00, bod 68). Spojení „skutečné nebezpečí“ souvisí s otázkou pravděpodobnosti, že se obava z vážné újmy naplní, a s požadovaným důkazním standardem. Podstatu testu reálného nebezpečí vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 – 82: „Reálným nebezpečím (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho… Ani test „reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech („vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ [balance of probabilities]).“ Žalovaný konstatoval, že žalobci v případě návratu nehrozí vážná újma. Žalobce a jeho rodina dle žalovaného v dostatečné míře nevyužili ochranu státních orgánů své vlasti. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného ohledně neudělení doplňkové ochrany žalobci podle § 14a zákona o azylu se opírá výlučně o závěr, že žalobci hrozí uváděná újma pouze ze strany tzv. nestátních aktérů (soukromých osob), přičemž v zemi původu existuje žalobci dostupný mechanismus ochrany před kriminálním jednáním, který žalobcovi rodiče plně nevyužili. Rozhodnutí žalovaného naproti tomu nespočívá na úplném zhodnocení otázky, zda žalobcovými rodiči uváděné skutečnosti lze považovat za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu (a to jak ve vztahu k vyhrožování jakožto ponižujícímu zacházení, tak ve vztahu k ublížení na zdraví či způsobení smrti) a zda žalobci taková vážná újma v případě návratu do země původu reálně hrozí. Za této situace je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného nemůže obstát, neboť ve vztahu ke stěžejnímu závěru žalovaného, na němž je postaveno rozhodnutí ohledně neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (dostupnost účinné ochrany před kriminálním jednáním soukromých osob). Ostatními skutečnostmi, které mohou rovněž v obecné rovině odůvodňovat, nezávisle na dostupnosti účinné ochrany před jednáním třetích osob, neudělení doplňkové ochrany (nemožnost kvalifikovat vylíčenou hrozbu jako vážnou újmu, pravděpodobnost realizace hrozby nedosahující úrovně reálného nebezpečí), se žalovaný v napadeném rozhodnutí v plném rozsahu nezabýval. Neudělení doplňkové ochrany tak nelze za dané procesní situace opřít o nesplnění těchto podmínek, tedy o konkurenční důvod pro neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť jím se žalovaný komplexně nezabýval. K námitce žalobce, že byl porušen § 3 správního řádu, tedy že nebyl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, soud uvádí, že ve vztahu k udělení azylu byl tento stav dostatečně zjištěn, respektive z tvrzení žalobcových rodičů nevyplynulo, že by byl dán důvod k udělení azylu, jak žalovaný zdůvodnil ve svém rozhodnutí (absence azylově relevantního důvodu údajného pronásledování). Ve vztahu k doplňkové ochraně došel soud k závěru, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, což soud zdůvodnil výše, a z tohoto důvodu rozhodnutí žalovaného ve vztahu k rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany zrušil. K námitce žalobce, že byl porušen § 2 odst. 1 správního řádu tím, že neudělením azylu či doplňkové ochrany může dojít k oddělení žalobce od matky, a tedy k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, soud uvádí, že v případě důvodných žádostí o mezinárodní ochranu slouží k zachování celistvosti rodiny institut azylu za účelem sloučení a doplňkové ochrany za účelem sloučení podle § 13 a § 14b zákona o azylu. Podmínky pro udělení mezinárodní ochrany z těchto důvodů ovšem nejsou v případě žalobce naplněny, neboť žádnému rodinnému příslušníkovi nebyla udělena mezinárodní ochrana v žádné její formě. K námitce žalobce, že žalovaný postupoval v rozporu s § 2 odst. 3 správního řádu, neboť jeho rozhodnutím mohlo nepřímo dojít k vážné újmě žalobce, soud konstatuje, že tato zásada činnosti správního orgánu, dle které má správní orgán šetřit oprávněné zájmy osob, jichž se jeho činnost dotýká, se projevuje v samotném posuzování otázky, zda má být doplňková ochrana udělena podle § 14a zákona o azylu, čímž se soud zabýval v části, kde posuzoval udělení doplňkové ochrany. K námitce žalobce, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, protože žalovaný nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, když veřejným zájmem je, aby žalobce či jakákoliv další osoba nebyla vystavena v doplnění žaloby popsanému jednání, soud uvádí, že rovněž tato zásada se projevuje v samotném posuzování, zda žalobci udělit mezinárodní ochranu či nikoli. To je koneckonců důvod, proč existuje institut mezinárodní ochrany, tedy aby byla poskytnuta ochrana příslušníkům jiných států, kteří jsou v zemi původu vystaveni azylově relevantnímu pronásledování či hrozbě vzniku vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. K námitce žalobce, že při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí porušil žalovaný § 50 odst. 3 a 4 správního řádu tím, že pří vydání rozhodnutí nezohlednil reálnou vymahatelnost práva v Arménii, soud uvádí, že § 50 odst. 3 správního řádu obsahuje povinnost správního orgánu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Ochranou veřejného zájmu se soud zabýval u námitky porušení § 2 odst. 4 správního řádu v předchozím odstavci. Ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu je významově odvozeno od zásady materiální pravdy upravené v § 3 správního řádu. Ukládá správnímu orgánu pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho co uvedli účastníci. Právě této povinnosti žalovaný ve vztahu k rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany nedostál, jak uvedl soud již výše, neboť nezohlednil, že dostupnost vnitrostátní ochrany je výrazně modifikována tím, že osoby, které na žalobcovu rodinu vyvíjí nátlak, požívají krytí ze strany vlivných politických osob. K námitce žalobce, že žalovaný porušil § 68 správního řádu tím, že se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s reálnou vymahatelností práva v Arménii, soud uvádí, že lze tuto námitku podřadit pod námitky žalobce, které směřoval k neudělení jednotlivých forem mezinárodní ochrany, kterými se soud podrobně zabýval výše. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a to v části týkající se rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že rozhodnutí o neudělení azylu a rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany jsou samostatné, na sobě nezávislé výroky, což znamená, že pokud soud shledal rozhodnutí nezákonným pouze ve vztahu k rozhodnutí o doplňkové ochraně, resp. řízení zatíženo vadou mající vliv na zákonnost pouze výroku o doplňkové ochraně, zruší rozhodnutí pouze v části týkající se neudělení doplňkové ochrany a ve vztahu k rozhodnutí o neudělení azylu žalobu zamítne (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 5. 2006, čj. 8 Azs 21/2006-164, a na něj navazující rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2012, čj. 4 Azs 17/2012 – 29). Soud tedy zrušil na základě § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného v části, v níž bylo rozhodnuto o neudělení doplňkové ochrany (§ 14a a § 14b zákona o azylu), a v tomto rozsahu věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Doplňková ochrana je jednotným institutem, který zahrnuje jak důvod upravený v § 14a zákona o azylu, tak důvod upravený v § 14b téhož zákona. Rozhodnutí tak není možno zrušit pouze ve vztahu k rozhodnutí dle § 14a zákona o azylu, nýbrž ve vztahu k rozhodnutí o doplňkově ochraně jako celku (tj. § 14a a § 14b zákona o azylu). Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a soud ji proto zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Za účelem vypořádání se s otázkou, zda žalobce má v zemi původu přístup k účinné právní ochraně vzhledem ke skutečnosti, že výhrůžky ublížením na zdraví či usmrcením se týkají záležitosti, na které má osobní zájem starosta hlavního města, bude vhodné doplnit dokazování o podrobnější zprávu o zemi původu, která se zabývá otázkou efektivity policejní ochrany (např. zprávou Ministerstva imigrace, integrace a bydlení Dánského království ze září 2016 z pozorovací mise do Jerevanu od 3. dubna do 15. dubna 2016, dostupná na www.ecoi.net). Na podkladě podrobnější zprávy bude moct žalovaný lépe naplnit svůj úkol. Soud tímto rozhodnutím nepředjímá, jak má žalovaný ve věci doplňkové ochrany rozhodnout, neboť přiznání doplňkové ochrany záleží na řadě aspektů, na něž soud výše v obecnosti poukázal, nicméně žalovaný se jimi doposud takto strukturovaně a komplexně nezabýval, takže k nároku žalobce na udělení doplňkové ochrany nemohl soud zaujmout jednoznačné stanovisko, neboť by tím nahrazoval činnost správního orgánu, což není účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Žalobce byl v řízení úspěšný pouze z jedné poloviny (co do rozhodnutí o doplňkové ochraně, ve vztahu k rozhodnutí o azylu byl neúspěšný), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků. Ostatně žalobci v tomto řízení ani žádné náklady nevznikly. Usnesením ze dne 17. 10. 2016, čj. 42 Az 14/2016 - 14, byl žalobci ustanoven k ochraně jeho práv zástupcem advokát Mgr. Jan Voleský. Odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů soudem ustanoveného advokáta hradí podle § 35 odst. 8 věty první za středníkem s. ř. s. stát. Výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů se stanoví podle § 35 odst. 2 s. ř. s. na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Zástupci žalobce náleží odměna za dva úkony právní služby, a to převzetí zastoupení a sepis doplnění žaloby ze dne 18. 10. 2016 [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovenému zástupci žalobce tak náleží odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové částce 6.800 Kč.