16 C 11/2023 - 189

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 34 401,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 5. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do 65 598,78 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvedl, že v podkladovém konkurzním řízení žaložalobce dne 13. 8. 2022 proti dlužníkovi [právnická osoba], přihlásil vykonatelnou pohledávku ve výši 334 520,50 Kč. Řízení vůči žalobci bylo zahájeno přihlášením pohledávky a dosud trvá. Žalobci byla rozvrhovým usnesením ze dne 21. 11. 2022, č. j. [spisová značka], přiznána částka ve výši 34 401,22 Kč (uspokojení v rozsahu 10,28 %), která mu byla po právní moci tohoto usnesení vyplacena. Celková doba řízení tak vůči žalobcům činí více než dvacet let. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel, složitost řízení byla dána vyšším počtem věřitelů, avšak nejednalo se o nic výjimečného. Při výpočtu žalované částky žalobce vyšel ze skutkově obdobné věci, a to konkrétně z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019 ve věci pod sp. zn. 58 Co 188/2019. Žalobci tak náleží odškodnění ve výši 45,99 Kč za den trvání řízení (celkem 6160 dní), snížené o 70 %, přičemž žalobci výslednou částku zaokrouhlil na 100 000 Kč. Žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve finanční podobě dne 16. 12. 2022. Žalovaná stanoviskem ze dne 17. 5. 2023 konstatovala porušení práva, neshledala však důvod k odškodnění v penězích, což žalobce považuje za nedostatečnou formu satisfakce.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že nárok žalobce je důvodný a poskytla žalobcům zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalovaná upozornila na abnormální složitost podkladového řízení, do kterého se přihlásilo cca 15 000 věřitelů, v nedávné době bylo pro účely vydání rozvrhového usnesení třeba provést hromadnou lustraci cca 13 000 věřitelů, dále také zjistit, zda zde jsou právní nástupci již zemřelých věřitelů apod. Podkladové řízení rovněž komplikovala skutečnost, že mezi věřitele patřili i občané Slovenské republiky, což mnohdy stěžovalo komunikaci se správcem konkurzní podstaty. Nadto v podkladovém řízení proběhlo celkem 1 032 incidenčních sporů. Podle názoru žalované s ohledem na vysoký počet věřitelů museli tito očekávat rozvrhové plnění v bagatelní výši. Význam řízení pro žalobce žalovaná shledala jako velmi malý, a to s ohledem na bagatelní výši uspokojení přihlášené pohledávky. Přes uvedenou mimořádnou složitost je třeba objektivně celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Žalovaná má za to, že zadostiučinění ve formě konstatování je jako odškodnění dostačující. S tímto názorem žalované se ztotožnily i další senáty v obdobných věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 a rovněž některé senáty Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Jednotlivé věci žalovaná ve svém podání zkonkretizovala uvedením jejich spisových značek. V uvedených rozhodnutích byl význam konkurzu pro poškozené hodnocen jako nepatrný, přičemž byla akcentována samotná povaha konkurzního řízení jako zcela specifického řízení před soudem.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky bylo nesporným uplatnění nároku žalobce u žalované dne 16. 12. 2022. Mezi stranami nebyl sporný průběh řízení Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Není sporné to, že se žalobce přihlásil dne 13. 8. 2022 do konkursního řízení a že dle pravomocného rozvrhu je pro žalobce určeno 34 401,22 Kč. Sporu nebylo ani o tom, že mu tato částka byla vyplacena. Žalovaná dne 17. 5. 2023 sdělila žalobci stanoviskem ze dne 17. 5. 2023, že jeho nárok nebude finančně odškodněn.

5. Sporné mezi účastníky zůstalo, že zda se žalobci má dostat přiměřeného zadostiučinění v penězích či nikoli, jaká případná výše zadostiučinění by byla přiměřená, jak má být zohledněna složitost řízení a jaký význam mělo řízení pro žalobkyně.

6. Z obsahu relevantních listin ze spisu Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující: [Anonymizovaný odstavec]

8. Z vyjádření vyřizujícího soudce k [Anonymizováno] ve věci [tituly před jménem]. ze dne 13. 3. 2020 soud zejm. zjistil (na základě odkazu žalobce), že zpeněžování konkurzní podstaty bylo dokončeno v roce 2004-2005 a konečná zpráva proto mohla být konkurznímu soudu předložena a projednána v přiměřené době po dokončení tohoto zpeněžování, tj. před přidělením spisu současnému vyřizujícímu soudci. Soud zjistil, že v průběhu konkurzního řízení nebyly řádně doručovány veškeré výzvy a že k datu vydání této zprávy je třeba dořešit 158 nedoručení výzev.

1. Soud nehodnotil data Českého statistického úřadu ohledně vývoje mezd, neboť závěr o vlivu inflace na poskytované zadostiučinění učinil soud na základě právní argumentace uvedené níže, k níž tato zjištění nebyla zapotřebí. Soud k důkazu neprováděl rozhodnutí Městského soudu v Praze ani soudu zdejšího, ani Nejvyššího soudu, jak tyto strany zakládaly k doložení své právní argumentace, neboť se jedná o podporu právních argumentů, nikoliv o prokazování skutkového stavu. Soud nehodnotil ani průběh konkurzního řízení dlužníka [právnická osoba], neboť pro posouzení průběhu naříkaného řízení nebylo zapotřebí posuzovat průběh nesouvisejícího, jiného konkurzu.

2. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

3. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

4. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

5. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

6. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

7. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

8. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

10. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

1. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

2. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

3. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť pro rozhodnutí v této věci není stanovena zákonem žádná lhůta ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk.

4. Pro toto řízení není obecně stanovena ani žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

5. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

6. Žalobce vystupuje v konkurzním řízení jakožto věřitel, který přihlásil svou pohledávku k uspokojení, avšak nejedná se o věřitele, který by podal návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Rozhodujícím okamžikem pro stanovení celkové délky řízení tedy je okamžik, kdy přihláška jejich pohledávky došla soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010) a pro určení konce doby konkurzního řízení rozhodné pro žalobce pro účely posouzení její přiměřenosti je podstatné, kdy správce konkurzní podstaty ve vztahu ke konkrétnímu žalobci splní pravomocné rozvrhové usnesení, tedy kdy bude žalobci poskytnuto plnění.

7. Pokud jde o posouzení přiměřenosti celkové délky řízení, pak soud vyšel ze žalobních tvrzení. Žalobce uplatnil svou pohledávku do předmětného konkurzního řízení přihláškou v průběhu srpna 2002 a žalobce v žalobě tvrdí, že jeho nejistota byla ukončena ohledně výsledku řízení po nabytí právní moci rozvrhového usnesení z 21. 11. 2022. Resp. žalobce v žalobě uvádí, že na základě rozvrhového usnesení z 21. 11. 2022, které nabylo právní moci 22. 12. 2022, obdržel částku přiznanou tímto rozvrhovým usnesením, čímž skončila jeho nejistota ohledně výsledků tohoto řízení. Na jednání konaném dne 16. 11. 2023 potvrdil žalobce, že se tak stalo v průběhu ledna nebo února 2023. Pro toto řízení je tak relevantní doba konkurzního řízení od srpna 2002 do prosince 2022, tedy naříkané řízení trvá 20 let a 4 měsíce.

8. Taková délka posuzovaného řízení je nepřiměřeně dlouhou a ve věci je dán odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení. K tomuto závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona.

9. Již jen samotnou délku posuzovaného řízení jako takovou, přesahující 20 let, je nutno hodnotit primárně jako nepřiměřenou. K tomuto závěru vede soud bližší vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk.

10. Řízení bylo sice mimořádně, extrémně složité zejm. po stránce skutkové a procesní, což je dáno zejm. mimořádně vysokým počtem přihlášených věřitelů a rozsahem přezkoumávaných pohledávek v incidenčních sporech, ale ani toto neodůvodňuje, aby konkurzní řízení trvalo déle jak 20 let. Právní složitost se na délce řízení nepromítla. Bylo rozhodováno sice opakovaně na vícero soudních instancích, nicméně ani toto celkovou délku řízení přiměřenou nečiní. Závěr o přiměřenosti celkové délky konkurzního řízení nelze dovodit ani z chování žalobce jakožto poškozeného, když se tento na celkové délce řízení svým chováním negativně nepodílel. Ani posouzením kritéria postupu orgánů veřejné moci nezjistil soud okolnosti svědčící pro závěr, že by (přes jinak řádný) postup orgánů veřejné moci nebylo možné konkurzní řízení skončit v kratší době; naopak viz níže soud zjistil dílčí pochybení v činnosti orgánů, které se na konkurzním řízení podílely. Konečně ani význam řízení, jakkoli je tento typově nižší a rovněž subjektivně pro poškozené nižší, neodůvodňuje, aby řízení trvalo takto dlouhou dobu.

11. K závěru o nepřiměřené délce řízení vede soud i vyjádření insolvenčního soudce ze dne 13. 3. 2020, který rekapituluje průběh insolvenčního řízení od 18. 12. 2018 a z tohoto se podává, že v minulosti v průběhu konkurzního řízení nebyly doručovány veškeré výzvy, tak jak se tomu mělo stát, a že je aktuálně třeba dořešovat doručení 158 originálů takovýchto výzev. I tato shledaná pochybení tak vedou k závěru, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení.

12. Vzhledem k celkové délce řízení tak nelze mít za to, že by ostatní kritéria dle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona převážila samotnou délku tohoto řízení v tom směru, že by řízení mělo být považováno za přiměřeně dlouhé. Ačkoli je řízení extrémně složité co do počtu věřitelů, vedených incidenčních řízení, pak ani toto neodůvodňuje dobu trvání konkurzního řízení přesahující 20 let (právě pro tuto zásadní délku) a jak uvedeno výše, tuto pak nelze odůvodnit ani chováním žalobce, ani postupem orgánu veřejné moci, kdy nelze konstatovat, že tento by byl zcela plynulý a odůvodňoval závěr o přiměřenosti délky řízení, a ani sama povaha řízení svým významem neodůvodňuje takto dlouhou délku trvání řízení.

13. Odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení tak je dán.

14. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení není na místě se spokojit pouze s konstatováním porušení práva.

15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 se podává, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 z.č. 82/1998 Sb., a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby. Soud vyšel dále z judikatorních závěrů dovolacího soudu, např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 765/2010, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012 nebo sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, z nichž vyplývá, že i případný snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. O takovou situaci se v projednávané věci jedná, žalobce nijak nepřispěl negativně k délce řízení a částka, kterou obdržel, není bagatelní. Soud tak uzavírá, že řízení trvající déle než 20 let negativně zasáhlo psychickou sféru žalobce a konstatování porušení práv by nebylo satisfakcí dostačující. A to pro nikoli nepatrný význam. Přičemž, jak uvedeno, ani chování žalobce tuto nepeněžitou formu satisfakce neodůvodňuje.

16. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

17. Za posuzované řízení v délce trvání 20 let a 4 měsíců soud vyčíslil základní částku odškodnění ve výši 290 000 Kč. Soud vyšel částky 15 000 Kč za první dva roky řízení (každé řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 250 Kč za každý další měsíc řízení.

18. Jakkoli se jedná o řízení přesahující svou délkou 20 let, kde by u jiných typů řízení (běžné civilní řízení; trestní řízení apod.) již bylo adekvátním použití roční sazby odškodnění ve výši 20 000 Kč, soud zvolil částku ročního odškodnění 15 000 Kč právě pro povahu naříkaného řízení, které je řízením konkurzním.

19. Konkurzní řízení není typickým řízením sporným, ale jedná se o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. Jak uzavřel i Městský soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Co 144/2020, je třeba při vyhodnocení kritérií dle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona tyto hodnotit právě s ohledem na specifickou povahu konkurzního řízení jako takového. Toto sestává ze tří fází; první fází je fáze počínající podáním návrhu na prohlášení konkurzu a končící prohlášením konkurzu; druhá fáze je fází realizační, trvající do podání konečné zprávy správcem konkurzní podstaty a zahrnující zejména přihlašování pohledávek, zjišťování majetku a jeho zpeněžování; a třetí fáze pak začíná rozvrhovým usnesením a zahrnuje vlastní rozvrh výtěžku z konkurzní podstaty mezi věřitele a zrušení konkurzu. Žalobci se řízení účastní jako věřitelé, kteří podali přihlášku a žádají uspokojení svých pohledávek. I ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 se podává, že význam řízení pro poškozeného je nejdůležitějším objektivním kritériem, kterému je třeba věnovat zvláštní pozornost. K typovému významu řízení se přitom neprovádí dokazování, neboť plyne z povahy samotného naříkaného řízení a v tomto ohledu tak soud uzavírá, že konkurzní řízení jako takové je řízením s nižším významem řízení pro účastníka, neboť v tomto věřitelé hromadně uplatňují své pohledávky vůči majetku úpadce a jsou si plně vědomi toho, že budou uspokojeni jen poměrně. Postavení žalobců je v tomto zcela identické, neboť v naříkaném řízení vystupují všichni v postavení věřitelů, jejichž pohledávky byly uznány a jichž se bude týkat stejná míra uspokojení.

20. Soud proto tuto skutečnost zohlednil tím, že zvolil základní částku ročního odškodnění na spodní hranici judikatorního rozmezí, tedy 15 000 Kč. Toto nevyvrací ani hodnocení kritérií ostatních – konkurzní řízení bylo zcela evidentně extrémně skutkově a procesně složité, což rovněž ponížení základní částky odškodnění odůvodňuje; zbývající kritériem je chování účastníků, které bylo neutrální, a postupu orgánů v rámci řízení, které soud zohlednil závěrem o existenci odpovědnostního titulu.

21. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii lze vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne 13. 4. 2011.

22. Základní částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k: b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Soud předesílá, že jelikož se jedná o věc již vícekráte v rámci odškodňovacích řízení souzenou, vyšel zejm. z argumentace uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č.j. 12 Co 97/2021-262.

24. Soud nejprve posoudil kritérium složitosti případu dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, kdy dospěl k závěru, že se v daném případě jednalo o řízení procesně a skutkově extrémně složité s ohledem na množství přihlášených věřitelů (cca 15 000), a to převážně fyzických osob, nemalá část z nich občanů Slovenské republiky, což ztěžovalo komunikaci s nimi a procesní postup správce i konkursního soudu. Vedeno bylo přes tisíc incidenčních sporů, což samo o sobě procesní i skutkovou složitost dokládá (jakkoli tato řízení byla podobná). Rozhodováno bylo opakovaně na více stupních soudní soustavy, jak je patrné ze zjištěného průběhu naříkaného řízení. Právní složitost na délku řízení zásadní vliv neměla. Soud tedy dospěl ke snížení výše zadostiučinění z hlediska složitosti případu o 50 %.

25. Pokud jde o kritérium chování poškozených a postupu příslušných orgánů v řízení dle § 31a odst. 3 písm. c, d) zákona č. 82/1998 Sb., zde soud shledal, že se žalobce žádným způsobem nezapříčinil na délce řízení; toto kritérium je tak neutrálním.

26. Při hodnocení postupu příslušných orgánů bylo třeba zohlednit, že zásadní roli v tomto řízení má správce, soud na jeho práci v zásadě pouze dohlíží. Stát neodpovídá za pochybení správce, může nést majetkovou odpovědnost pouze za nesprávný úřední postup konkursního soudu při výkonu jeho dohlédací činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000). Soud proto neshledal důvod pro navýšení odškodnění s ohledem na postup soudu, jak se tomu stalo v některých jiných odškodňovacích řízeních, neboť v rámci dohledové činnosti insolvenčního soudu a Vrchního soud v Praze byly nedostatky v činnosti správce opakovaně řešeny. Soud rovněž nepřistoupil k navýšení základní částky odškodnění pro toto kritérium z důvodu, že nedostatky v činnosti soudu a správce byly zohledněny již při úvaze o přiměřenosti délky řízení a formy odškodnění (finančním plněním).

27. Soud dále posoudil kritérium typového významu předmětu řízení pro žalobce podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. Vycházel přitom z toho, že význam tohoto řízení je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu obecně nižší s ohledem na charakter řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně. V daném případě vycházel soud i z toho (viz subjektivní význam řízení níže a jeho posouzení), že již v průběhu řízení byla známa nízká předpokládaná míra uspokojení věřitelů (zpočátku deklarováno dokonce jen 3%, později cca 6-8%, poté 7-9%). Z důvodu toho obecného, typově sníženého významu řízení proto soud snížil výši zadostiučinění pro žalobce o 30 % (shodně viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 58 Co 188/2019-161). Soud přitom nepřistoupil ke snížení odškodnění (pro typový význam řízení) ještě vyššímu z důvodu, že pro stejné kritérium již zvolil i nižší základní částku ročního odškodnění, tedy při ještě zásadnější modifikaci by se jednalo o zohlednění tohoto kritéria duplicitní.

28. Základní výše odškodnění by takto byla pro žalobce modifikována o 80 % na 58 000 Kč.

29. Soud však dále při vyhodnocení kritéria subjektivního významu vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3623/2021-242, z něhož se podává, že v poměrech konkursních řízení obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. R 132/2012 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněného pod číslem 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

30. Pokud jde o subjektivní význam řízení, soud vyšel dále i z rozsudku NS sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Z tohoto se podává, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka "v sázce" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Nejvyšší soud k tomuto doplnil, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10). K tomuto pak Nejvyšší soud doplnil, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného (v dovolacím soudem posuzované věci reprezentované výší po žalobkyni požadované částky s příslušenstvím) s tím, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobce, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.

31. Z průběhu naříkaného řízení se podává, že žalobci bylo dlouhodobě známo, že uspokojení jeho pohledávky se bude pravděpodobně nakonec pohybovat v rozmezí 8-9 % (respektive prvně dokonce cca 3 %, následně 6-8 %). Výsledné uspokojení je nakonec vyšší – 10,28 %.

32. Význam řízení je tak limitován pro žalobce tím, že ani v průběhu konkurzního řízení nemohl předpokládat, že se mu nakonec dostane plnění vyššího, než tomu v posledku bylo na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, č.j. [spisová značka]. Právě z důvodu, že očekávaným bylo uspokojení do 9 % - nakonec k němu došlo v rozsahu 10,28 %.

33. Žalobci se dostalo na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, č.j. [spisová značka] plnění ve výši 34 401,22 Kč, čímž je zohledněním kritéria subjektivního významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) dále modifikováno přiměřené odškodnění pro tohoto žalobce právě na tuto výši. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 34 401,22 Kč a ve zbytku (65 598,78 Kč) soud žalobu zamítl.

34. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Úroky z prodlení pak soud přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou shledal, z důvodů uvedených výše, za přiměřenou, a to od prvého dne po uplynutí stanovené lhůty, ve zbytku soud požadavek na přiznání tohoto příslušenství zamítl.

35. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

37. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšní, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

38. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, sepis žaloby, sepis repliky ze dne 16. 10. 2023, účast na jednání dne 16. 11. 2023) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 300 Kč ve výši 2 856 Kč. Celkem náklady činí 18 456 Kč.