16 C 11/2024 - 213

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobkyně: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za niž jedná [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o 135 269 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 125 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 125 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 134 144 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 134 144 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 953 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 1. 3. 2024, doručenou zdejšímu soudu dne 6. 3. 2024, se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 135 269 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z 135 269 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy jí způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále také jako „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 23. 12. 2019 a jeho předmětem bylo zaplacení pohledávky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím. Posuzované řízení skončilo dne 8. 3. 2023, kdy nabyl právní moci výrok o zastavení řízení. Řízení dle žalobkyně trvalo 3 roky a 10 měsíců, neboť probíhalo ještě odvolací řízení o nákladech řízení, k této dále připočítává období, kdy bylo posuzované řízení hodnoceno žalovanou v rámci předběžného uplatnění, tj. celková délka řízení byla 4 roky a 2 měsíce. Posuzované řízení představovalo běžný spor, v rámci řízení bylo rozhodováno pouze o žádosti procesního žalobce o osvobození od soudního poplatku. Žalobkyně k délce řízení nijak nepřispěla. Posuzované řízení pro ni mělo značný význam, jelikož řízení bylo vedeno proti žalobkyni a celé její rodině jako účelové a šikanózní. Postup se vyznačoval značnými průtahy (např. od podání žaloby k zaslání výzvy k úhradě soudního poplatku uběhlo 8 měsíců). Žalobkyně upozornila na jednotlivé průtahy a nesprávné úřední postupy procesního soudu. Pohledávku vedenou proti žalobkyni a její rodině považovala za nedůvodnou a sdělila, že po celou dobu řízení žila v nejistotě kvůli možnému výsledku, při jehož úspěchu by žalobkyně musela platit žalovanou částku ve výši 400 000 Kč. Případné zaplacení této částky by jí ohrozilo možnost uspokojovat své základní životní potřeby, od roku 2013 je žalobkyně v invalidním důchodu (přiznán jí z důvodu probíhající duševní choroby – [Anonymizováno]), přičemž jediným jejím příjmem je invalidní důchod, v případě úspěchu procesního žalobce by jí tak hrozila exekuce, od roku 2022 se žalobkyně nachází ve starobním důchodu. Žalobkyně i její rodina také procházeli psychickými útrapami, neboť žaloba byla podaná vícekrát trestaným advokátem a hrozba úspěchu žaloby byla reálná. Výši zadostiučinění žalobce vyčíslila tak, že základní částku 20 000 Kč za každý rok řízení, za první dva roky řízení v poloviční výši navýšila o 50 % za zvýšený význam pro žalobkyni, o 50 % za složitost řízení, o 50 % za postup soudu, o 20 % za počet soudních stupňů, tj. celkem požaduje 171 269 Kč s příslušenstvím, přičemž z této částky jí již bylo plněno 36 000 Kč, když svůj nárok uplatnila u žalované dne 29. 8. 2023, žalovaná její nárok projednala a částečně plnila. Žalobkyně se tak se zbývající částkou obrátil na soud.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 4. 2024 učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 29. 8. 2023 nárok uplatnila, a to ve výši 118 000 Kč. Žalovaná dne 20. 2. 2024 nároku žalobce částečně vyhověla, konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 36 000 Kč, ve zbytku žalobkyni odškodnění nepřiznala. Žalovaná uvedla, že řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni 3 roky a 8 měsíců, v řízení došlo k několika průtahům, a to od ledna 2020 do července 2020, od srpna 2021 do prosince 2021. Význam je hodnocen jako standardní, zdravotní stav žalobkyně by musel být soudu znám v době jednání a rozhodování, aby k tomuto mohlo být přihlíženo. Základní částku ve výši 15 000 Kč za rok řízení (sníženou za první dva roky na polovinu) snížila žalovaná o 10 % za tzv. sdílení újmy, když v řízení žalobkyně vystupovala se svými rodinnými příslušníky. Žalovaná trvala na tom, že vyplacená částka 36 000 Kč je dostačující, a navrhla tak zamítnutí žaloby.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Ze spisu vedeného [adresa] sp.zn. [Anonymizováno] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) zjištěno, že je na č. l. 1 založena žaloba o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím ze dne 23. 12. 2019 podaná žalobcem [Anonymizováno] nažalované [Jméno zainteresované osoby 0/0], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Dne 7. 1. 2020 byla žalovaná č.1 nahlédnout do spisu, dále byla provedena lustrace na žalované. Prvním úkonem soudu byla výzva k zaplacení soudního poplatku ze dne 20. 7. 2020 v usnesení ze dne 20. 7. 2020, č. j. [Anonymizováno]. K tomu žalobce podal žádost o osvobození od soudních poplatků na č. l. 15, k čemuž se žalovaná č. 1 vyjádřila podáním ze dne 31. 8. 2020. Spis byl dne 14. 9. 2020 na žádost zapůjčen [Anonymizováno] a vrácen dne 30. 9. 2020. Dne 22. 9. 2020 zaslal žalobce vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, soud dne 1. 10. 2020 učinil dotazy na úřady ohledně informací na žalobce. Na č. l. 82 žalovaná č. 1 dne 31. 12. 2020 doplnila své vyjádření k žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků, následně opět dne 30. 6. 2021 na č. l.

95. Dne 15. 12. 2021 učinil soud dotazy na úřady ohledně informací na žalobce (č. l. 116). Usnesením ze dne 5. 1. 2022, č. j. [Anonymizováno], soud řízení ve vztahu k žalovanému č. 2 zastavil z důvodu úmrtí. Na č. l. 143 dne 18. 3. 2022 žalovaná č. 1 opět doplnila své vyjádření k žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků. Následně soud žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 25. 11. 2022, č. j. [Anonymizováno], a na č. l. 174 opět vyzval dne 28. 12. 2022 k zaplacení soudního poplatku. Na č. l. 176 se žalovaná č. 1 vyjádřila dne 26. 1. 2023 k dalšímu procesnímu postupu, dne 6. 2. 2023 navrhla zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Soud řízení usnesením ze dne 6. 2. 2023, č. j.[Anonymizováno], pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu zastavil. Žalovaná č. 1 se odvolala do výroku II. tohoto usnesení, výrok I. tohoto usnesení nabyl právní moci dne 8. 3. 2023 a řízení ve věci samé tak bylo skončeno. K odvolání se poté vyjádřili žalovaný č. 2 a č. 3, dne 12. 4. 2023 byl spis odeslán [Anonymizováno] k rozhodnutí o odvolání, žalovaná č. 1 doplnila své odvolání dne 8. 6. 2023. [Anonymizováno] rozhodl o odvolání usnesením ze dne 22. 8. 2023, č. j. [Anonymizováno], usnesení ve výroku II. o nákladech řízení nabylo právní moci dne 26. 9. 2023.

5. Ze žádosti o odškodnění ze dne 29. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně u žalované předběžně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno], přičemž požadovala uhrazení celkové částky 118 000 Kč.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 2. 2024 byl rozšířen uplatněný nárok (bod 5) o 6 měsíců s ohledem na délku mimosoudního řízení u žalované, přičemž žalobkyně tak nově žádala úhradu přiměřeného zadostiučinění ve výši 171 269 Kč.

7. Ze stanoviska žalované ze dne 20. 2. 2024 bylo zjištěno, že nárok u žalované předběžně uplatnila žalobkyně dne 1. 9. 2023, a to ve výši 118 000 Kč jako náhradu nemateriální újmy. Po projednání předběžného uplatnění žalovaná uvedla, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a žalobkyni přiznala přiměřené zadostiučinění ve výši 36 000 Kč.

8. Z posudku o invaliditě ze dne 8. 4. 2013 bylo zjištěno, že dle posuzující lékařky [tituly před jménem] [jméno FO] žalobkyně trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem ve smyslu ustanovení § 26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Je invalidní podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., jedná se o invaliditu I. stupně. Invalidita vznikla dne 26. 3. 2013. Žalobkyně trpí [Anonymizováno] – byla v péči psychiatrické kliniky [adresa].

9. Z posudku o invaliditě žalobkyně ze dne 22. 9. 2016, o tom, že vznik invalidity trvá, bylo zjištěno, že dle posuzující lékaře [tituly před jménem] [jméno FO] žalobkyně nadále trpí [Anonymizováno], [Anonymizováno]. Důvody invalidity trvaly.

10. Z potvrzení o starobním důchodu bylo zjištěno, že od lednové splátky 2022 náleží žalobkyni částka 11 164 Kč měsíčně.

11. Z lékařské zprávy o ambulantním vyšetření z [podezřelý výraz] ze dne 8. 3. 2013 bylo zjištěno, že žalobkyni byla na základě psychologického vyšetření diagnostikována smíšená úzkostná a depresivní porucha. Je hypersenzitivní, s tendencí ke zatahování se.

12. Z lékařské zpráva ze dne 26. 3. 2013 z [podezřelý výraz] bylo zjištěno, že žalobkyni byla diagnostikována [Anonymizováno]. Je plačtivá, trpí zvýšenou únavností, každá maličkost ji rozruší.

13. Usnesení [Anonymizováno], [Anonymizováno], a článek [Anonymizováno] (založen ve spise [Anonymizováno]) a dále spis vedený u [Anonymizováno] sp. zn. [adresa] č.j. [Anonymizováno], protokoly z veřejného zasedání ze dne 19. 12. 2019 u [adresa] sp. zn. [Anonymizováno], protokoly z veřejného zasedání ze dne 29. 9. 2020 a 7. 10. 2020 u [adresa] sp. zn. [Anonymizováno], rozsudek [Anonymizováno] ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. [Anonymizováno] a protokoly o soudních jednáních konaných ve věci, rozsudek [Anonymizováno] ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. [Anonymizováno] a protokoly o soudních jednáních konaných ve věci, rozsudek [Anonymizováno] ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. [Anonymizováno] a protokoly o hlavních líčeních, nebyly provedeny pro nadbytečnost a irelevantnost předmětu zdejšího řízení.

14. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od 7. 1. 2020, kdy žalobkyně nahlížela do spisu, a pravomocně skončeno bylo dne 26. 9. 2023. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činí 3 roky a 9 měsíců. Žalovaná žalobkyni poskytla odškodnění ve výši 36 000 Kč, které vyplatila před podáním žaloby.

15. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

16. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

17. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

18. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

20. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

21. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

23. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., věc tedy může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

24. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

25. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

26. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva naprojednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

27. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 23. 12. 2019, přičemž za počátek řízení pro žalobkyni soud považuje den 7. 1. 2020 (kdy byla nahlížet do spisu) a skončeno bylo dne 26. 9. 2023, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činila 3 roky a 9 měsíců. Podle judikatury Nejvyššího soudu se doba předběžného projednání nároku žalovanou do celkové délky řízení započítává pouze v případě, že předmětem odškodnění je tvrzená nepřiměřená délka jiného odškodňovacího řízení, neboť předběžné projednání nároku je předpokladem úspěšného podání žaloby. Předběžné projednání nároku u žalované se tak může případně stát součástí tohoto odškodňovacího řízení, nikoli však posuzovaného řízení. Rozhodné pro skončení nejistoty žalobkyně je, kdy bylo řízení jako celek pravomocně skončeno, k čemuž došlo až nabytím právní moci všech výroků rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno.

28. Již na tomto místě soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se významně podílel soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění. Což ostatně ani žalovaná nesporovala.

29. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 15 let a více, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Za přiměřenou základní sazbu je v tomto případě 15 000 Kč za rok řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 3 roky a 9 měsíců. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě částku 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice uznává, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně jeho délka nebyla extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let. Nic na tom nemění to, že nedošlo k meritornímu projednání, jelikož věc skončila zastavením pro nezaplacení soudního poplatku (přičemž tento aspekt řízení je zohledněn následně v modifikaci základní částky dle kritéria složitosti řízení). Za první dva roky je tato částka snížena na polovinu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013), výpočtem dospěl k základní částce 41 250 Kč.

30. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

31. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílel procesní soud. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. V činnosti procesního soudu I. stupně bylo shledáno toliko dvě období nečinnosti, a to od 23. 12. 2019, kdy procesní žalobce podal žalobu, do 20. 7. 2020, kdy soud vyzval k zaplacení soudního poplatku; a od 25. 8. 2020, kdy žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, do 25. 11. 2022, kdy soud o této žádosti rozhodl. Soud shledal, že se na délce řízení podílel prvostupňový soud, když od doby podání žaloby uplynulo 7 měsíců, než byl proveden první úkon. Jeho postup nebyl plynulý, a přestože v řízení nedošlo k zásadním průtahům, mělo být řízení skončeno dříve. Průtah byl shledán i v době rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků, i když v této době soud činil dílčí úkony ohledně vznesení dotazů na informace o procesním žalobci a zastavoval řízení ve vztahu k procesnímu žalovanému č. 2 z důvodu úmrtí. V předmětném řízení tak průtahy mezi úkony soudu shledány byly, avšak tyto se projevily v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nutnosti odškodnění v penězích. K argumentu žalobkyně, že nesplnění podmínek pro neosvobození od soudních poplatků muselo být rozhodujícímu soudu z vyčtených důvodů zjevné a měl o žádosti rychleji rozhodnout, soud uvádí, že mu nepřísluší posuzovat důvody, pro které se soud rozhodoval ve vydávání usnesení o této žádosti. Nelze však uzavřít, že by podklady, které byly soudem zjišťovány v rámci řízení o osvobození od soudních poplatků byly zcela nadbytečné, když tyto zřejmě měly vést k ověření pravdivosti tvrzení žadatele o osvobození od soudních poplatků. Není tak na místě pro postup procesních soudů základní částku dále modifikovat.

32. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nepatřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o žalobu na zaplacení pohledávky, v průběhu tohoto řízení ani nevyvstala situace, kdy by žalobkyni hrozilo její zaplacení (nebyl vydán rozsudek vyhovující žalobě, ani nebylo nařízeno jednání). I přes to, že žalobkyně v žalobě uvádí, že podání žaloby proti ní a její rodině jí způsobovalo psychické útrapy, nejednalo se o řízení osobnostní povahy, kdy by žalovaným přímo hrozilo některé z výše uvedených omezení. Tvrzení ohledně samotného průběhu řízení, kdy žalobkyně označuje postup procesního žalobce za šikanózní a difamační s tím, že tento je trestaný recidivista, není tvrzením rozhodným pro navýšení významu řízení pro žalobkyni, když každé řízení má svá specifika, avšak důvody, pro které jsou podávány žaloby, kým jsou podány a na koho, nejsou proměnnými, které by soud mohl jakkoli ovlivnit, a toto tedy nelze přikládat k tíži státu. Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Špatný zdravotní stav účastníka lze v tomto kompenzačním řízení ovšem zohlednit pouze tehdy, byl-li soudu v původním posuzovaném řízení znám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2245/2016), přičemž z obsahu spisu předmětného řízení nevyplývá, že by mu špatný zdravotní stav žalobkyně byl znám. Z tvrzení samotné žalobkyně je také zřejmé, že procesní žalobce již na ni podal v minulosti žalobu (řízení u [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]), která byla pravomocně odmítnuta pro neprojednatelnost již v roce 2019, žalobkyně tedy měla s procesním žalobcem již zkušenosti z jiného soudního řízení. Soud má za to, že více tíživě vnímá nejistotu o výsledek soudního řízení účastník, který nemá zkušenost s více soudními řízeními. Dále je třeba zmínit to, že po určitou dobu se řízení vedlo pouze co do nákladů řízení, kdy již význam řízení pro žalobkyni klesl významně. Soud proto základní částku ponížil o 5 %.

33. Věc po procesní, skutkové a právní stránce nebyla složitá a řízení ve věci samé probíhalo na úrovni soudu prvního stupně, věc se nedostala k prvnímu jednání a věcně nebyla vůbec řešena. Celé řízení bylo rozhodováno pouze o osvobození žalobce od soudních poplatků, přičemž takové řízení nelze považovat za nijak složité. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku zvýšil o 5 %.

34. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Žalobkyně nepodala návrh na určení procesní lhůty, příp. stížnost, pouze neformálně urgovala soud k rozhodnutí v řízení o osvobození od soudních poplatků. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

35. Dále soud základní částku snížil o 10 % za vzájemné sdílení újmy, když v řízení žalobkyně vystupovala na straně žalované společně se svými rodinnými příslušníky. Koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob) (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III.ÚS 3369/17).

36. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobkyni náleží ve výši 37 125 Kč (když základní částka byla snížena o 10 % za sdílení újmy, snížena o 5 % za význam řízení a zvýšena o 5 % za složitost řízení). Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 36 000 Kč, soud žalobkyni přiznal odškodnění ve výši 1 125 Kč (výrok I.). Ve zbytku, co do částky 134 144 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

37. Žalobkyně svůj nárok na náhradu škody dle OdpŠk uplatnila dne 29. 8. 2023 a zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku skončila uplynutím dne 29. 2. 2024, kdy následující den se žalovaná dostala do prodlení. Žalovaná o nároku žalobce rozhodla dne 20. 2. 2024. Žalobkyně tak má kromě přiznané jistiny nárok i na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši ze soudem přiznané částky 1 125 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně v souladu s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když se žalovaná dostala do prodlení dne 1. 3. 2024. Soud proto v této části žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbytku (úrok z prodlení v zákonné výši z částky 134 144 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení) soud požadavek na zaplacení úroku z prodlení zamítl jako nedůvodný (výrok II.).

38. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož byla plná náhrada nákladů řízení přiznána žalobkyni, a to za situace, kdy rozhodnutí o výši přiměřeného zadostiučinění záviselo na úvaze soudu. Za těchto okolností soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladu řízení v celkové výši 7 953 Kč. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů řízení se pak skládá z částky 2 000 Kč jakožto náhrady za zaplacený soudní poplatek, dále z nákladů řízení žalobcem účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 4x 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za podání žaloby, repliku ze dne 27. 4. 2024, přípravu na jednání a účasti na jednání dne 12. 8. 2024. Dále přiznal žalobkyni soud cestovné, přičemž soud vycházel ze vzdálenosti trasy bydliště žalobkyně ([adresa]) do sídla soudu (Praha 2), která je v délce 265 km (soud vycházel z informací dle serveru google maps : www.google.com/maps), tj. za 2 cesty celkem 530 km, což při kombinované spotřebě pohonných hmot automobilu 8,7 l/100 km, činí náhradu za spotřebované pohonné hmoty s ohledem na základní náhradu dle zákoníku práce účinného ke dni provedeného úkonu (cena pohonných hmot 38,70 Kč/l, sazba základní náhrady 5,6 Kč za 1 km), náhrada cestovného činí 4 753 Kč.

39. Soud pro úplnost dodává, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za předběžné uplatnění nároku u žalované, když dle ust. § 31 odst. 4 OdpŠk poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu, obdobně se pak postupuje také u nezastoupeného účastníka.

40. Lhůtu k plnění ve věci samé i ohledně náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje.

Poučení