16 C 116/2020-38

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem u paní [příjmení], [obec a číslo], [PSČ] [obec] o zaplacení [částka] s příslušenstvím – úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení další částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, další částky ve výši [částka] a úroku ve výši 95,92 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, částky [částka] a úroku ve výši 95,92 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, co úrok dosáhne částky [částka], s odůvodněním, že uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] (kterou žalovaný podepsal dne [datum]), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka], jež se žalovaný zavázal vrátit v celkové výši [částka], formou 48 pravidelných měsíčních splátek po [částka], splatných vždy k 24. dni každého měsíce, počínaje měsícem srpnem 2019, přičemž zápůjční úroková sazba činila 151,63 % ročně a RPSN 151,63 %. Úvěruschopnost žalovaného prověřil žalobce z dokladů o jeho příjmech, z výpisů z jeho bankovních účtů, z prohlášení dlužníka a z databází [příjmení] a NRKI, provedl tzv.„ scoring“ klienta a na jeho základě„ bylo rozhodnuto o poskytnutí požadovaného úvěru“. Žalovaný však smluvené podmínky porušil, neboť do zesplatnění úvěru uhradil žalobci pouze dvě splátky ve výši [částka] a [částka], tj. celkem [částka] a další dohodnuté splátky již žalobci neplatil. Podle bodu [číslo] smlouvy došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru ke dni [datum]. Žalobci tak vznikl nárok na úhradu úvěrového dluhu na jistině [částka] (sestávající z dlužné jistiny [částka] a přirostlých úroků ve výši [částka]), smluvních pokut ve výši [částka] a [částka], nákladů ve výši [částka], a dohodnutého úroku ve výši 151,63 %, který žalobce požaduje„ pouze“ ve výši 95,92 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, co úrok dosáhne částky [částka]. Přes předžalobní upomínku žalovaný dlužnou částku žalobci dosud neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy neplnil povinnost tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí ani důkazní a jiné povinnosti, tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, podle obsahu listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne [datum] a žalobce návrh akceptoval dne [datum], se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku [částka] označenou jako úvěr bankovním převodem, který se žalovaný zavázal splatit v celkové výši [částka] ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 24. dni každého měsíce. Zápůjční úroková sazba ve výši 151,63 % ročně byla sjednána na celou dobu splácení úvěru, při odstoupení od smlouvy měla činit částku [částka] za každý jednotlivý den, RPSN bylo ve výši 151,63 %. Všechny tyto údaje jsou napsány v samostatném odstavci zvýrazněným písmem. V bodě 6. uvedené listiny jsou upraveny důsledky vyplývající z prodlení klientů s úhradou splátek, a to povinnost uhradit konkrétně popsané smluvní pokuty. Podle bodu 6.9. uvedené listiny nesmí souhrn všech smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše sjednaného úvěru, maximálně však [částka]. V bodě [číslo]) uvedené listiny bylo mezi účastníky mimo jiné dohodnuto, že v případě prodlení klienta s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází automaticky k zesplatnění celého úvěru, tj. nesplacené úvěrové jistiny, sjednaných úroků, smluvní pokuty a nákladů a že poskytovatel je povinen klienta vyzvat k úhradě úvěrového dluhu. Z listiny označené jako Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce sdělil žalovanému akceptaci návrhu žalovaného na uzavření smlouvy o úvěru a že dnem doručení tohoto oznámení žalovanému mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru [číslo]. V Oznámení jsou zopakovány úvěrové podmínky (s tím rozdílem, že výše RPSN činí 139,07 %) a k listině je přiložen splátkový kalendář. V listině označené jako splátkový kalendář je rozepsáno 48 splátek ve výši [částka] splatných vždy k 24. dni v měsíci, přičemž splatnost první splátky úvěru měla nastat dne [datum] a splatnost poslední splátky měla nastat dne [datum]. Z kopie poštovní obálky s dodejkou soud zjistil, že zásilka adresovaná žalovanému byla dne [datum] uložena na poště a nebyla vyzvednuta. Soud považuje za prokázané, že mezi účastníky došlo dnem doručení oznámení, t.j. [datum] k uzavření smlouvy výše uvedeného obsahu.

4. Pokud jde o vzájemné plnění, tak z nedatované listiny označené jako Doklad o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobce vyplatil dne [datum] na účet žalovaného částku [částka]. Totéž vyplývá i z listiny označené jako Karta klienta [celé jméno žalovaného] ze dne [datum], z níž je navíc zřejmé, že žalovaný zaplatil žalobci celkem dvě splátky, a to částku [částka] dne [datum] a částku [částka] dne [datum], celkem tedy [částka]. Podle obsahu žaloby si žalobce na neuhrazenou jistinu úvěru [částka] započetl pouze částku [částka] a zbývající uhrazenou částku [částka] na úroky, poplatky, případně na pojištění a na smluvní pokutu.

5. Pokud jde o provádění úvěruschopnosti žalovaného žalobcem, z listiny označené jako Prohlášení klientů ze dne [datum] a z listiny označené jako Předsmluvní formulář soud zjistil, že žalovaný se seznámil se všemi parametry a podmínkami úvěru a prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, není v úpadku a že je schopen úvěr splácet. Z listiny označené jako Výpis záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum], tj. cca 23 dnů před podáním žádosti o úvěr, soud zjistil, že žalovaný neměl evidovanou žádnou dlužnou částku po splatnosti. Z neoznačené listiny ze dne [datum] obsahující hodnocení schopnosti splácet soud zjistil, že u žalovaného není uvedeno žádné skóre, avšak obsahuje kód příznaku 14, podle něhož je klient v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. Z listiny označené jako Hodnocení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že u žalovaného činí finanční potřeba [částka], že celková výše poskytovaného úvěru má činit [částka], zápůjční úroková sazba byla 151,63% ročně, že za poskytnutí úvěru [částka] měl žalovaný zaplatit celkem [částka]. [příjmení] příjem žalovaného ze zaměstnání byl l5. [částka] měsíčně, výdaje měl [částka] měsíčně jako životní minimum, [částka] měsíčně na bydlení, [částka] měsíčně na dopravu, kurzy, záliby apod. Podle uvedené listiny měl žalovaný vlastní bydlení a zaměstnání s pracovní smlouvou na dobu určitou, žádnou partnerku nebo děti. Z listiny označené jako Pracovní smlouva ze dne [datum] a z výplatní pásky za květen 2019 bylo zjištěno, že žalovaný byl od [datum] na dobu 1 roku, t. j. do [datum] zaměstnán u společnosti [právnická osoba] v [obec] a v květnu 2019 činila jeho čistá mzda [částka], která byla snížena o nezdanitelné náhrady [částka], a doplatek činil [částka]. Z formuláře k žádosti o úvěr u jiné banky [jméno] [příjmení] [příjmení] označeného jako Potvrzení o výši příjmů ze dne [datum] (tj. krátce před podáním žádosti o úvěr žalobci [datum]) soud zjistil, že žalovaný měl za poslední tři měsíce čistý měsíční příjem [částka] a ze mzdy mu nebyly prováděny žádné srážky. Z listin označených jako Karta Klienta [celé jméno žalovaného], Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru, Prohlášení klientů, Předsmluvní formulář a Hodnocení klienta soud zjistil, že v těchto listinách jsou uvedeny údaje o žalovaném, mimo jiné o adrese trvalého pobytu na [ulice a číslo], [obec], o adrese pro doručování [obec a číslo], a jsou v nich tři různá telefonní čísla a e-mailová adresa žalovaného. Obě adresy byly uvedeny i v záhlaví smlouvy o úvěru.

6. Podle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vedeného ČNB má žalobce od [datum] povolení k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Z listin označených jako Výzva k zaplacení ze dne [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě úvěrového dluhu před jeho zesplatněním. Podle obsahu listiny označené jako Oznámení ze dne [datum] považuje soud za prokázané, že žalobce oznámil žalovanému zesplatnění úvěrového dluhu ve výši [částka]. Z listiny označené jako Předžalobní upomínka ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost soudního vymáhání, k tomu bylo z podacího archu České pošty ze dne [datum] zjištěno odeslání zásilky žalovanému.

7. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám v době uzavírání sporné smlouvy 2.- [datum] je soudu z databáze [obec] národní banky [příjmení] známo, že v červenci 2019 byla průměrná úroková sazba UK 1 pro domácnosti na spotřebu, bydlení a ostatní ve výši 4,53 %, průměrná úroková sazba UK 2 pro domácnosti a spotřebu činila 8,60 % a UK 2 8,81 %. Průměrná úroková sazba UK 2 a UK 4 činila v červenci 2019 celkem 8,7 %. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 151,63 % ročně pak představuje cca 17,4 násobek výše průměrné sazby UK 2 a UK 4 dle statistiky [obec] národní banky.

8. Soud neprovedl žalobcem předložený listinný důkaz vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] k problematice úročení pohledávek, neboť listina postrádala doložku znalce podle § 127a o. s. ř. a pouhé obecné vyjádření Mgr. Čápa nemohlo mít pro výsledek sporu žádný význam.

9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy [datum], a dospěl k následujícím právním závěrům.

10. Soud považuje za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o.z., neboť žalobce jako podnikatel (ve smyslu § 420 o.z.) se zavázal poskytnout žalovanému jako spotřebiteli (ve smyslu § 419 o.z.) peněžní prostředky a žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na žalovaného se tak vztahuje ochrana spotřebitele podle § 1810 a násl. o.z. a také podle zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Ochrana spotřebitele vychází z příslušných předpisů Evropské unie, kterými je ČR podle čl. 10 Ústavy ČR prostřednictvím mezinárodních smluv vázána, a které mají přednost před vnitrostátními zákony. U poskytování spotřebitelských úvěrů se jedná především o Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“), která ve zvýšené míře chrání práva spotřebitele (zde žalovaného), který je považován za slabší stranu, a zároveň na poskytovatele úvěrů (zde žalobce) jako na profesionála v oboru finančnictví a úvěrování klade zvýšené požadavky, které je při jednání se spotřebitelem povinen dodržovat. Poskytovatel úvěrů během celého procesu uzavírání úvěrových smluv i při samotném poskytování finančních prostředků musí se spotřebitelem jednat transparentně, srozumitelně, s odbornou péčí a dodržovat zásadu poctivosti (jednat fair play). Poskytovatel úvěrů má totiž obvykle k dispozici značné finanční zdroje, odborný aparát vyškolený v oboru, dobře placené právní zástupce, a jeho zájmem a cílem je dosažení co nejvyššího zisku z poskytnutého úvěru. Oproti němu je spotřebitel jako žadatel o úvěr obvykle laik bez právního povědomí, bez právní podpory, bez finančních prostředků, velmi často finančně negramotný, nemajetný a zadlužený. Soud se proto při posuzování nároků ze spotřebitelských smluv musí řídit jak pravidly vycházejícími z uvedené Směrnice, tak i vycházejícími z rozhodovací praxe Soudního dvora EU i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, mimo jiné: a. při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení upravujících spotřebitelské vztahy musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Umožňuje-li zákon více výkladů, musí soud zvolit ten nejpříznivější pro spotřebitele (nález Ústavního soudu I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), b. neurčité a nesrozumitelné ujednání o ceně podléhá přezkumu nejen gramaticky, ale i ekonomicky, aby řádně informovaný spotřebitel mohl na základě jasných a srozumitelných kritérií předvídat ekonomické důsledky, které z toho pro něj plynou (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [jméno] v. OTP Jelzálogbank Zrt, C [číslo], ze dne 30. 4. 201), c. otázku, zda poskytovatel úvěru řádně zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost spotřebitele, je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (viz. výklad článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum], usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41, rozsudek KS [obec] ze dne 11.4.2019, sp. zn 15 Co 118/2019 ve věci žalobce [příjmení] [jméno], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), d. k textu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. (že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy) se nepřihlíží, neboť je v rozporu s právem Evropské unie (rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), e. je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]), f. v případě spotřebitelského úvěru nelze posuzovat práva i povinnosti ze smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků a sjednaných sankcí. Zneužívajícími podmínkami jsou taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou (rozhodnutí NS ČR ze dne 20.2.2019, č.j. 33 Cdo 3575/2017), g. při posuzování platnosti spotřebitelské smlouvy se obecné soudy musí zabývat celkovou vyvážeností práv účastníků smlouvy a vycházet z principu ochrany spotřebitele, jako jednoho z klíčových principů současného občanského práva. Opačný postup vede k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 LZPS (nález sp. zn. I. ÚS 913/16).

12. Ústavní soud také mnohokrát vyložil, že netoleruje obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost - nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku - a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález [číslo] str. 87, vyhlášen pod [číslo] Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález [číslo] str. 131, vyhlášen pod [číslo] Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nemůže soud pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (rozhodnutí ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 1648/10).

13. Z hlediska ochrany spotřebitele je tak soud povinen přezkoumávat nejen každé ujednání spotřebitelské smlouvy, nýbrž také posuzovat i právní úpravu, podle níž bude věc rozhodovat. A pokud se vnitrostátní právní úprava dostane do rozporu se Směrnicí, má Směrnice při výkladu přednost před vnitrostátním právem (čl. 10 Ústavy ČR).

14. S ohledem na principy na ochranu spotřebitele se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalobce řádně a s odbornou péčí zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, a zda na základě výsledku posuzování mohly u žalobce objektivně vzniknout důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, pro které by nesměl podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru úvěr žalovanému vůbec poskytnout.

15. V souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR zkoumal soud otázku úvěruschopnosti žalovaného podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti podle § 588 o.z., t.j. bez návrhu účastníků, a k textu § 87 věty druhé zákona o námitce relativní neplatnosti smlouvy o úvěru soud nepřihlížel, neboť je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum], tj. s právem Evropské unie 16. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele v době od [datum] dosud podle zákona č. 145/2010 Sb. (účinného ode dne [datum] do [datum]) i podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1.12.2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 9 odst. 1) zák. č. 145/2010 Sb. a následně i v § 84 a § 86 odst. 1 zák. č. 297/2016 Sb. v zásadě shodnou úpravou uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru, o zápůjčce nebo o půjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Ve stručnosti jde o povinnosti věřitele: 1) zjistit od spotřebitele údaje o jeho úplných, skutečných i o předpokládaných příjmech po celou dobu splácení úvěru, dále údaje o reálných výdajích na živobytí, na bydlení a na úhradu jiných závazků; 2) o povinnosti věřitele ověřit pravdivost spotřebitelem uvedených údajů z podkladů, které mu spotřebitel musí na vyžádání doložit (u příjmů např. pracovní smlouvu, mzdové listy, u OSVČ výpisy z účtů, rozhodnutí úřadu o přiznání dávky, smlouvu o provedení práce), u výdajů (např. smlouvu o nájmu, o podnájmu, rozhodnutí o hrazení výživného, jiné závazky z dalších dluhů). Pravdivost údajů o nákladech na živobytí (na jídlo, ošacení, hygienu, sport, koníčky) je věřitel povinen ověřit a porovnat s údaji z veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. i podle databáze Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva (rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud budou údaje spotřebitele neúplné nebo nevěrohodné nebo se budou vymykat obvyklým cenovým hladinám v místě i v čase, je věřitel povinen vyžádat si od spotřebitele další podklady (viz. § 84 zák. č. 257/2016 Sb.), a pokud je spotřebitel nedoloží, nemůže věřitel požadovaný úvěr spotřebiteli poskytnout, neboť chybějící, nevěrohodné případně nepravdivé údaje brání řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelem předložené podklady si věřitel buď oskenuje nebo konkrétně a nezaměnitelně zaznačí do svých podkladů (např. do zákaznické karty spotřebitele), aby bylo možno s odstupem času ověřit, z jakých konkrétních podkladů prováděl věřitel zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; a konečně 3) věřitel s odbornou péčí profesionála v oboru finančnictví a úvěrování, ke které se přihlásil podle § 5 odst. 1 o.z. (a nikoliv pro srovnání s laickou péčí hlídače krav) posoudí spotřebitelem uvedené a podložené údaje, zda spotřebiteli zbude dostatek finančních prostředků na to, aby bez zjevných problémů a omezení mohl splácet spotřebitelský úvěr po celou dohodnutou dobu, a na základě provedeného odborného posouzení požadovaný úvěr spotřebiteli poskytne pouze tehdy, pokud objektivně nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet. Je zjevně nesprávný názor, že úvěruschopnost spotřebitele (tj. příjmy i výdaje) se zjišťuje a posuzuje pouze ke dni sjednávání smlouvy o úvěru. Pokud z podložených údajů vyplyne, že spotřebiteli v krátké době po případném uzavření smlouvy bude ukončena pracovní smlouva a s vysokou mírou pravděpodobnosti lze očekávat, že přijde o příjmy, případně podle již pravomocného rozhodnutí soudu bude mít zvýšené výdaje například na výživné na děti, pak profesionální přístup předpokládá předvídavost i zvídavost věřitele, z jakých prostředků bude spotřebitel splátky úvěru splácet po celou dobu, která obvykle trvá i několik let. To předpokládá i rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o.z.). V takovém případě je povinností věřitele vyžádat si od spotřebitele další údaje, případě podklady, o předpokládaných příjmech do budoucna. Pokud tuto běžnou (nikoliv odbornou) péči věřitel nevyvine, může i s běžnou péčí laika předpokládat, že bez dostatečných příjmů nebude věřitel schopen splátky v krátké době řádně splácet a že dojde na vymáhání dluhu u soudu. Nejde samozřejmě o situace, kdy spotřebitel zcela náhle a nepředvídatelně, např. z důvodu úrazu apod., ztratí předpokládaný dlouhodobý příjem ze zaměstnání. V takovém případě jde o nepředvídatelné, tudíž přípustné riziko (viz. důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Jestliže věřitel řádně nezjišťoval a s odbornou péčí neposuzoval úvěruschopnost spotřebitele, případně objektivně měl mít pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (např. příjmy byly nedostatečné nebo příjmy a výdaje spotřebitele byly na hraně), a přesto spotřebiteli požadovaný úvěr poskytl, je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. (od [datum] do [datum] podle rozsudku NS ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019 a od [datum] do [datum] podle zák. č. 43/2013 Sb.) i podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 297/2016 Sb. absolutně neplatná (rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018, rozsudek NSS ČR 1 As 30/2015-39 ([číslo] Sb.) ze dne [datum], nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]).

17. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že se žalobce sice zabýval aktuálním příjmem žalovaného existujícím ke dni uzavírání úvěrové smlouvy, avšak ničím jiným. Jeho zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo pouze formální, nedostatečné, neodborné a nedbalé. Žalobce sice ze mzdového listu a z potvrzení o příjmu ověřil skutečně pobíranou čistou mzdu žalovaného, jež s doplatky činí [částka] měsíčně. Tím však jeho„ odborná činnost profesionála ve finančnictví a úvěrování“ skončila. Žalobce si zřejmě nevšiml nebo jej spíše nezajímalo, že žalovaný měl pracovní smlouvu ze dne [datum] uzavřenou pouze na dobu 1 roku a že pracovní poměr a tudíž i příjem ze mzdy měl skončit [datum], zatímco dohodnuté splátky úvěru ve výši [částka] měsíčně měl žalovaný splácet až do dne [datum]. Podle předložených podkladů se žalobce o předpokládané příjmy žalovaného po ukončení pracovního poměru od [datum], z nichž by měl dohodnuté splátky hradit, vůbec nezajímal. Žalobce zcela rezignoval na zjišťování i na ověřování výdajů žalovaného, bez kterých nelze úvěruschopnost spotřebitele vůbec posoudit. I když u nákladů žalovaného na živobytí vyšel žalobce z životního minima [částka] měsíčně (podle zákona č. 110/2006 Sb. bylo životní minimum ke dni uzavírání smlouvy [datum] stanoveno částkou [částka]), ke zjevně nevěrohodným údajům žalovaného na bydlení ve vlastním bytě v pouhé výši [částka] měsíčně (tj. za plyn, elektřinu, vodné, stočné, odpad, topení) a k ostatním výdajům [částka] za dopravu, záliby a kurzy (za denní dojíždění do práce z [obec] do [obec] okolo 18 km 2x denně), které se zřetelně vymykají obvyklým výdajům, neučinil žalobce žádné další šetření. Žalobce si také nevšiml, že žalovaný má (nejméně) tři telefonní čísla, přesto náklady na jejich provoz žalovaný vůbec neuvedl. Z obsahu Potvrzení o výši příjmů žalovaného na tiskopise [jméno] [příjmení] [příjmení] ze dne [datum] k žádosti žalovaného o úvěr u této jiné banky, t.j. krátce před uzavřením sporné smlouvy, vyplývá, že žalovaný buď hodlal nebo si již sjednal další úvěr u jiného poskytovatele. Žalobce se ale o tuto zásadní informaci vůbec nezajímal ani si od žalobce nevyžádal další podklady. Zarážející údaj uvedený v záhlaví hodnocení klienta, o finanční potřebě žalovaného [částka], zůstal žalobcem také nepovšimnut. Soud tedy uzavřel, že žalobce úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, natož s odbornou péčí, nezkoumal, nezjišťoval ani neověřoval. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Soud se rovněž z úřední povinnosti podle § 588 o.z. i z hlediska principů na ochranu spotřebitele zabýval otázkou, zda ujednání o úroku ve výši 151,63 % v úvěrové smlouvě není zjevně v rozporu s dobrými mravy. Uvedená výše úroku dosahuje takové výše, že je zcela zjevně nepřiměřená a odporuje obecným právním zásadám dobrých mravů (§ 1 odst. 2 o. z.), přiměřenosti, jako součásti dobrých mravů (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07) a poctivosti (§ 6 o. z.). Sjednaná výše úroku 151,63 % ročně pak představuje cca osmnáctinásobek výše průměrné úrokové sazby databáze [příjmení], jež v rozhodné době činila 8,7% (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Rozdíl mezi sjednanou a obvyklou výší úroků znamená významný nepoměr, který je zvláště nepřijatelný u zvýšené ochrany žalovaného jako spotřebitele. Uvedený nepoměr ve vzájemných plněních v případě spotřebitelského úvěru nemůže být odůvodněn ani vysokým rizikem z nevratností úvěru pro špatnou finanční situaci spotřebitele, neboť právě řádným prošetřováním úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí měl věřitel právě takové riziko minimalizovat. A pokud o schopnosti spotřebitele navrátit úvěr existovaly objektivní pochybnosti, nesměl věřitel úvěr vůbec poskytnout, natož s takto nepřiměřeně vysokými úroky. Ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku za poskytnutí úvěru je tudíž absolutně neplatné, a soud se ve smyslu § 576 o. z. zabýval i tím, zda se neplatnost vztahuje jen na sporné ujednání o výši úroku, anebo zda absolutní neplatnost postihuje celé právní jednání, tj. celou smlouvu. Jen na ujednání o výši úroku by se neplatnost vztahovala tehdy, pokud by takové ujednání bylo od zbytku ujednání oddělitelné, a bylo by možno předpokládat, že by žalobce jako poskytovatel úvěru uzavřel úvěrovou smlouvu i bez takového neplatného ujednání. Podle názoru soudu žalobce jako„ údajný“ profesionál v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů musel velmi dobře vědět (a to i z probíhajících soudních řízení), že sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, přičemž právě vysoký zisk z nepřiměřených úroků byl důvodem uzavření této smlouvy. Je tudíž iluzorní předpokládat, že by žalobce uzavřel úvěrovou smlouvu bez uvedené nepřiměřeně vysoké úrokové sazby, neboť by z ní neměl předpokládaný vysoký zisk. Proto soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná také z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku. Na takovém závěru pak nemůže nic změnit ani to, že žalobce po žalovaném požaduje„ pouze“ úrok ve výši 95,52 % ročně, neboť i ten je svou výší v rozporu s dobrými mravy.

19. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění z neplatného právního jednání (protiprávním užitím cizí hodnoty), a kdo se na úkor druhého bez spravedlivého důvodu obohatil, musí ochuzenému vydat to, oč se obohatil (viz. § 2991 odst. 1 a 2 a násl. o.z.).

20. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalovanému částku [částka] a že žalovaný vrátil žalobci pouze částku [částka], z níž si žalobce započetl na neuhrazenou jistinu pouze [částka]. Zbývající zaplacenou částku [částka] si žalobce započetl na úroky, poplatky, případně na pojištění a na smluvní pokutu, na které ale nemá od počátku žádný právní nárok. Žalobce se v tomto řízení domáhá po žalovaném přiznání tzv. nové jistiny úvěru ve výši [částka], sestávající z dlužné původní jistiny [částka] a z dlužného úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění ve výši [částka], a dále smluvní pokuty, nákladů na vymáhání a dalších úroků.

21. Soud se proto zabýval otázkou, zda měl zaúčtovat výše uvedené vzájemné plnění v souladu s principy na ochranu spotřebitele a v souladu s principy dobrých mravů podle § 2993 o.z. z úřední povinnosti, nebo pouze a jedině na výslovnou námitku spotřebitele. Pokud by totiž soud zaúčtoval vzájemná plnění přímo bez návrhu spotřebitele, došlo by ke splnění § 2991 o.z. vydat ochuzenému finanční prostředky pouze ve výši, o kterou se obohatil, představující rozdíl mezi skutečně poskytnutou jistinou úvěru a splátkami uhrazenými spotřebitelem. Jestliže by soud lpěl na formální námitce zaúčtování vznesenou výslovně spotřebitelem, pak by k provedeným úhradám spotřebitele (které si samotný věřitel započetl na základě absolutně neplatné smlouvy na smluvené úroky, poplatky, smluvní pokuty apod., na něž nemá od počátku žádný právní nárok a tyto prostředky nevrátil) nesměl vůbec přihlížet a věřiteli by musel přiznat žalobcem požadovanou jistinu, která podle tvrzení věřitele nebyla dosud uhrazena, čímž se zase bezdůvodně obohatí žalobce na úkor spotřebitele a soud tak sám založí důvody pro další spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalobce žalovanému.

22. Soud se následně zabýval i otázkou, zda o lhůtu přiměřenou k vrácení jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru musí spotřebitel výslovně žádat, anebo ji má stanovit soud z úřední povinnosti. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že až do zaplacení jistiny úvěru v soudem stanovené přiměřené lhůtě se nemůže spotřebitel ocitnout s vracením úvěru, který mu neměl být vůbec poskytnut, a věřiteli by tudíž nevznikl nárok ani na úroky z prodlení.

23. K oběma otázkám chybí dosud judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu ČR, který je ke sjednocení judikatury nižších soudů podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. povolán. [příjmení] nižších soudů i různých senátů stejných odvolacích soudů je však v řešení obou otázek diametrálně odlišná.

24. Soudu je známá dlouhodobá odlišná rozhodovací praxe senátů 8 Co a 15 Co Krajského soudu v Ostravě oproti senátu 75 Co pobočky v Olomouci týkající se zaúčtování vzájemných poskytnutých plnění věřitele i spotřebitele podle § 2993 o.z., na kterou již dříve, a dosud zcela bezvýsledně, upozorňoval (např. v rozhodnutí ze dne 31.7.2020, č.j. 16 C 247/2019-29 a ze dne 26.8.2020, č.j. 16 C 351/2018-81). Zatímco z rozhodnutí senátu 8 Co a 15 Co (např. č.j. 8 Co 201/2019-107, 8 Co 294/2019, 15 Co 118/2019, 15 Co 123/2019) je zřejmé, že zaúčtování vzájemných poskytnutých plnění soud s ohledem na ochranu spotřebitele provádí přímo bez výslovného návrhu spotřebitele, senát 75 Co (např. v rozhodnutí č.j. 75 Co 328/2020-57, 75 Co 401/2020-100) zase lpí na výslovném vznesení námitky zaúčtování spotřebitelem s tím, že pokud spotřebitel tuto námitku zaúčtování formálně nevznese, soud sám nemůže zaúčtování vzájemných plnění provést, a v takovém případě přiznává žalobci celou požadovanou nezaplacenou jistinu úvěru bez ohledu na provedené platby spotřebitele, které si žalobce zaúčtoval na„ jiné smluvní nároky“ vyplývající z absolutně neplatné smlouvy. Soudu nezbývá, než ústavně konformním způsobem v souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 2588/16 a sp. zn. III. ÚS 1687/17 poukázat, že z rozhodnutí senátu 75 Co není však zřejmé, z jakých důvodů pominul odlišnou rozhodovací praxí senátu 8 Co a 15 Co téhož odvolacího soudu, jak požaduje Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2588/16 a sp. zn. III. ÚS 1687/2017, podle něhož v případě neexistence ustálené judikatury ke konkrétní otázce nebo při odchýlení od předchozí judikatury musí soud přesvědčivě vysvětlit, že jeho„ nový“ názor je správný, a přitom nesmí ignorovat předchozí rozhodnutí nebo odlišnou rozhodovací praxi jiných soudců nebo jiných senátů a naopak se s nimi musí argumentačně vypořádat i bez návrhů účastníků řízení. Není rovněž zřejmé, proč výklad ustanovení § 2993 o.z. provádí podle Komentáře 1., C.H. Beck z r. 2014 bez návaznosti na principy na ochranu spotřebitele, jako jednoho z klíčových principů současného občanského práva, jak zformuloval Ústavní soud později v nálezu I. ÚS 913/16, doplněného principy o ochraně slabší strany a o použití nejpříznivějšího výkladu pro spotřebitele podle nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2063/17. Není zřetelné, proč v rozporu s § 6 o.z. umožňuje, aby žalobce těžil ze svého nepoctivého jednání ani z jakých důvodů se odchýlil od zmíněných principů na ochranu spotřebitele majících povahu ustálené soudní judikatury. Přitom pokud odůvodnění rozhodnutí neobsahuje zdůvodnění, proč soud druhého stupně dospěl k odlišnému názoru oproti soudu prvního stupně nebo nevysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od předcházející judikatury, nese takové rozhodnutí znaky svévole a libovůle (viz. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3645/10, sp. zn. II. ÚS 2588/16, sp. zn. III. ÚS 1687/17, sp. zn. II. ÚS 387/18, sp. zn. I. ÚS 3755/17, sp. zn. I. ÚS 615/17, sp. zn. IV. ÚS 2319/11-2). Navíc podle názoru soudu komentář k textu zákona, i když jde o Komentář 1., C.H. Beck z r. 2014 (i jakýkoliv další), vyjadřuje pouze názor jeho autora a není obecně závazným textem.

25. V této souvislosti Ústavní soud ukládá obecným soudům všech stupňů povinnost interpretovat zákonná ustanovení podle principů vtělených do § 2 odst. 1 o.z. (ve shodě s Listinou základních práv a svobod, s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá o.z. (§ 1 až § 8 o.z.) a také podle pravidel na ochranu spotřebitele vyložených Ústavním soudem ČR ve výše uvedených rozhodnutích. Při posuzování platnosti spotřebitelské smlouvy musí soudy vycházet z principu ochrany spotřebitele, jako jednoho z klíčových principů současného práva, jinak poruší právo na spravedlivý proces (viz. nález sp. zn. I. ÚS 913/16), což má za důsledek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ochrana spotřebitele tak nespočívá na libovůli toho kterého soudce nebo soudního senátu, zda je spotřebiteli zapotřebí poskytnout menší nebo větší ochranu, ale vychází z práva Evropské unie, které má přednost před vnitrostátními předpisy, a které ukládá soudům přes výše uvedené principy i pravidla na ochranu spotřebitele posuzovat jak použitou právní úpravu, tak i každé jednotlivé smluvní ujednání. Z obsahu spisu nelze ani usuzovat, že by se ze strany spotřebitele mohlo jednat o úvěrový podvod. Soud přitom nepochybuje, že pokud by žalobce takové informace měl, nepochybně by podnět k zahájení trestného stíhání žalovaného podal. Poněvadž žalobce nic takového neučinil, nelze než dovodit, že ani on sám se nedomnívá, že by ke spáchání trestního činu spotřebitelem došlo. Pro úplnost soud dodává, že i v rámci případného trestního stíhání spotřebitele by se orgány činné v trestním řízení musely zabývat i případným protiprávním postupem samotného žalobce při poskytování úvěru, tj. otázkou, proč žalobce řádně nezjišťoval a neposuzoval úvěruschopnost žalovaného, a přesto mu úvěr bez dalšího poskytl. Při aplikaci zákonných ustanovení je soud povinen také hledat smysl a účel zákona a pokud se výklad jednotlivého ustanovení nebo části ustanovení zákona dostane do rozporu s LZPS, s ústavním pořádkem, s právem Evropské unie nebo se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, nesmí toto ustanovení nebo jeho část použít (§ 2 odst. 1 o.z.) Ústavní soud také připomněl, že soudce nesmí nikdy rezignovat na esenciální předpoklad soudcovského rozhodování, tj. na snahu každého jednotlivého soudce o nalezení správného výkladu práva. Na soudci, který rozhoduje vůči témuž účastníku jinak, pak leží argumentační břemeno snést dostatečné a přesvědčivé argumenty pro správnost svého právního názoru ([jméno] Kühn, nález ÚS II. [číslo] ze dne [datum]).

26. V projednávané věci soud zdůrazňuje, že absolutní neplatnost sporné spotřebitelské úvěrové smlouvy způsobil samotný žalobce tím, že svým buď hrubě nedbalým přístupem, nebo také záměrně, nerespektoval zákonem mu uložené povinnost prověřovat úvěruschopnost spotřebitele, která měla právě takovým případům neplacení předejít. Pokud by žalobce řádně uloženou povinnost splnil, nemohl by žalovanému úvěr vůbec poskytnout. Další důvod pro absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil samotný žalobce svojí hamižností, když úmyslně, za účelem dosažení maximálních zisků, vložil do textu smlouvy ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku 151,63 % ročně, přestože z předcházející právní úpravy i z judikatury velmi dobře věděl a vědět měl, že tak nemravně vysoký úrok způsobuje sám o sobě absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy, kterou lze označit za lichevní. Přesto tyto vysoce nemravné úroky po spotřebitelích požadoval a stále požaduje, a tím stále uvádí i další spotřebitele do omylu, respektive je podvádí, neboť spotřebitelé s ohledem na„ profesionalitu žalobce v oboru úvěrování“, k níž se žalobce přihlásil podle § 5 o.z., mohou nabýt přesvědčení, že takto požadované úroky jsou v naší zemi obvyklé. Soudu je z úřední činnosti známo (např. z rozsudku KS [obec], pobočky [obec] č.j. 75 Co 78/2019-84, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 47/2018-50, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 75 Co 95/2020-154, z rozsudku NS ČR 33 Cdo 3575/2017, z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] atp.), že se jedná o běžné nepoctivé obchodní praktiky žalobce, kterými vhání své klienty do úvěrových pastí a do insolvence. Před těmito nekalými praktikami brojí jak Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008 [číslo] ze dne [datum], tak i zmíněná judikatura Evropského soudu, Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR, a tyto nepoctivé praktiky nelze žalobci tolerovat. Žalobce svým zjevně nepoctivým jednáním evidentně poškozuje práva svých klientů, v daném případě žalovaného. S ohledem na četnost obdobných sporů nejde přitom o výjimečné selhání žalobce, nýbrž o jeho soustavnou nepoctivou úvěrovou činnost.

27. Při řešení otázky zaúčtování vzájemných plnění v době od nabytí účinnosti § 2993 o.z. od 1.1.2014 do přijetí zákona o spotřebitelském úvěru [datum] vyšel soud ze základních principů na ochranu spotřebitele o ochraně slabší strany, o nejpříznivějším výkladu zákona pro spotřebitele, že nelze připustit, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům evidentně poškozujících práva svých klientů a že ze svého nepoctivého jednání nesmí na úkor spotřebitelů těžit, a to ani v podobě mechanického lpění na formální námitce spotřebitele na zaúčtování vzájemného plnění. Judikatura na ochranu spotřebitele vychází totiž mimo jiné i z„ nezanedbatelného nebezpečí, že spotřebitel zejména z důvodu své nevědomosti se nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz. rozsudek ze dne [datum], [příjmení], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 42). Tuto zásadu obecně akceptoval Ústavní soud v bodu 41 usnesení ze dne [datum] sp. zn. PL ÚS 1/2010, a vyšel z ní také Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance. Stejnými zásadami je v případě spotřebitelských úvěrů v období od [datum] do [datum] třeba posuzovat i § 2993 o.z. a při aplikaci tohoto ustanovení netrvat na formální námitce a provést zaúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti. Bylo by také nelogické, když spotřebitel (přes výslovné znění zákona) nemusel a nemusí podle judikatury soudů vznášet námitku relativní neplatnosti smlouvy (dříve podle § 55 odst. 2 obč. zák. a nyní podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), proč by měl mít povinnost vznést formální námitku zúčtování plnění podle § 2993 o.z. V případě prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se věřiteli přiznává i zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z.

28. Od [datum], kdy nabyl účinnosti zákon o spotřebitelském úvěru, se podle názoru soudu musí vzájemné zaúčtování provádět podle stejných stále trvajících principů na ochranu spotřebitele, tj. z úřední povinnosti. Nadto zákonodárce již v § 87 odst. 1 větě třetí zákona o spotřebitelském úvěru, jež je ve vztahu k § 2993 o.z. lex speciális, výslovně stanovil, že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli pouze úvěrovou jistinu, nic více.

29. Podle názoru soudu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ani ustanovení § 2993 o.z. ve spojení s uvedenými principy na ochranu spotřebitele a s ustanovením § 2 odst. 1 a odst. 3, § 6 a § 8 o.z. ve spotřebitelských sporech vůbec nepřipouští, aby se započítávání vzájemného plnění provádělo jen na formální návrh spotřebitele. Mechanickou aplikací ustanovení § 2993 o.z. (tj. prováděním započítávání pouze na návrh spotřebitele) by se věřiteli fakticky přiznávaly i částky, na které by jinak neměl právní nárok. Šlo by o částky, které spotřebitel již zaplatil a které si sám věřitel započítal (jako v tomto případě) právě na sjednané úroky, úroky na navýšení jistiny, úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty apod., na které nemá zákonný nárok. Tímto formalistickým postupem by se tak věřiteli ve skutečnosti přiznávalo více, než na co by měl podle § [číslo] a § 87 ZSÚ právo, a na jeho straně by pak vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor spotřebitele, a takto by docházelo ke vzniku další nespravedlnosti legalizované soudem. Takový postup je v přímém rozporu se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele. Soud je přesvědčen, že aby bylo možno dodržet smysl úpravy podle § 87 ZSÚ a § 2993 o.z., musí soud provádět zúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti, aby k těmto absurdním situacím nemohlo docházet. Pouhá mechanická aplikace § 2993 o.z. bez návaznosti na § 87 zák. č. 257/2016 Sb. a na principy na ochranu spotřebitele je pro spotřebitele nevýhodná a způsobuje nespravedlnost i mezi aktivními nebo pasivními dlužníky, kteří se do této situace dostali pro nezákonné i nemravné chování samotného žalobce. Kdo z dlužníků neuhradil věřiteli žádné splátky je na tom v konečném výsledku lépe, než spotřebitel, který se pokoušel své dluhy vůči věřitelům alespoň částečně uhradit. Soud tedy uzavírá, že i podle zákona o spotřebitelském úvěru se musí vzájemné zaúčtování provádět z úřední povinnosti. Jiný výklad by znamenal popření principů na ochranu spotřebitele, popření principu dobrých mravů a umožnil by žalobci pokračovat v nepoctivém těžení na úkor svých klientů - spotřebitelů.

30. Pokud jde o stanovení doby přiměřené možnostem spotřebitele poskytnutou jistinu úvěru věřiteli vrátit podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, soud při výkladu tohoto ustanovení vyšel z důvodové zprávy zákonodárce k citovanému ustanovení. Z důvodové zprávy vyplývá, že důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je absolutní neplatnost smlouvy, přičemž spotřebitelé, kteří se dlouhodobě a pravidelně financují na nebankovním trhu, mají vlastní vnímání svých schopností splácet úvěr výrazně posunuté od běžných klientů bank. O to více záleží na řádném a pečlivém posuzování úvěruschopnosti věřitelem prováděném s odbornou péčí. Pokud však nepoctivý věřitel hrubě nedbale nebo záměrně poskytne spotřebiteli úvěr za účelem dosažení nepřiměřených zisků především z nepřiměřeně vysokých úroků, poplatků nebo smluvních pokut (jako v této projednávané věci), přestože s odbornou péčí musel předpokládat, že spotřebitel poskytnutý úvěr neprodleně vyčerpá (často na úhradu předcházejících dluhů) a přestane poskytnutý úvěr věřiteli řádně splácet, v takovém případě se spotřebitel ocitne v bludném kruhu, neboť nebude mít k dispozici dostatek finančních prostředků na jednorázové vrácení vzniklého bezdůvodného obohacení věřiteli v plné výši, což spotřebitele nutí k vyhledávání dalších úvěrů či zápůjček přímo od věřitele nebo od jiných nebankovních subjektů, kteří takovému spotřebiteli další úvěr bez problémů poskytnou. Tento stav lze nazvat úvěrovou pastí a způsobil jej buď z hrubé nedbalosti, nebo také záměrně žalobce. Zákonodárce si byl této situace dobře vědom, proto v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na ochranu spotřebitele v takové situaci výslovně stanovil, že spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru (a nic jiného) hned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Jde o hmotně právní ustanovení. Slova„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vracení poskytnuté jistiny úvěru v „ takových splátkách, v jakých je schopen je splácet“. A pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu úvěru podle svých možností, nemůže se ocitnout s úhradou úvěrového dluhu od jeho poskytnutí až do jeho zaplacení stanoveným způsobem do prodlení, což je hlavním smyslem ochrany spotřebitele. Zákonodárce nepodmínil využití tohoto institutu podle § 87 odst. 1 cit. zákona tím, že by o něj musel spotřebitel výslovně požádat. Naopak. Zákonodárce zjevně vyšel z faktického stavu, kdy zadlužení spotřebitelé v celé naší společnosti masivně rezignovali na oprávněné bránění svých práv u soudů proti nepoctivým nebankovním subjektům, kteří je do takové bezvýchodné situace vehnali. Ze smyslu tohoto ustanovení i z obsahu důvodové zprávy nemá soud jakékoliv pochybnosti o tom, že lhůtu k vrácení úvěrové jistiny stanoví soud bez návrhu spotřebitele, t.j. z úřední povinnosti, a až do vrácení jistiny úvěru soudem stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě se nemůže spotřebitel ocitnout v prodlení s úhradou jistiny. Věřiteli proto nelze přiznat ani zákonný úrok z prodlení. I to je sankce za nepoctivé jednání žalobce.

31. K uvedeným závěrům se nabízí také následující otázka. Pokud zákonodárce věděl o masivní pasivitě spotřebitelů při bránění svých práv vůči nepoctivým věřitelům a skutečně chtěl spotřebitelům poskytnout pomoc z popsané úvěrové pasti, trval by na formální výslovné žádosti spotřebitele o poskytnutí lhůty k vrácení jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s vědomím, že tuto žádost by ve skutečnosti využil pouze zlomek (výjimečně aktivních) spotřebitelů? Nebo bylo záměrem zákonodárce poskytnout tuto ochranu všem spotřebitelům nacházejícím se v úvěrové pasti?

32. Ke stanovení lhůty ke splacení jistiny úvěru ve lhůtě přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soud dále uvádí, že pokud bude spotřebitel v řízení aktivní a v řízení prokáže, že jeho poměry mu neumožňují zaplatit dlužnou úvěrovou jistinu jednorázově, může soud stanovit plnění v přiměřených splátkách, přičemž text i smysl ustanovení § 87 odst. 1 (i odst. 2 a odst. 3) zákona o spotřebitelském úvěru podle důvodové zprávy nepřipouští stanovení splátek pod ztrátou výhody splátek pro neplacení. Do úhrady dlužné jistiny podle rozhodnutí soudu se spotřebitel nemůže dostat do prodlení, takže mu nelze uložit ani povinnost uhradit zákonné úroky z prodlení. Pokud je spotřebitel v řízení pasivní (jako ve většině případů, s čímž úvěroví věřitelé počítají), nic soudu nebrání uložit spotřebiteli povinnost vrátit úvěrovou jistinu jednorázově ve lhůtě stanovené podle § 160 o.s.ř., ovšem s tím, že do uplynutí této soudem stanovené přiměřené lhůty se spotřebitel rovněž nemůže dostat do prodlení s vrácením jistiny úvěru, proto mu opětovně nelze zákonný úrok z prodlení uložit. I v takto stanoveném způsobu vrácení jistiny se projevuje sankce pro úvěrového věřitele, jenž neměl věřiteli úvěr vůbec poskytnout, a přesto to udělal. Na rozdíl od § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vznikne-li podle § 87 odst. 2 mezi účastníky spor o dobu odpovídající možnostem spotřebitele, rozhodne o ní soud, ale podle tohoto ustanovení. A pokud se změní podmínky na straně spotřebitele, tak podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru mezi účastníky sjednanou nebo soudem stanovenou dobu změnit.

33. S ohledem na vše uvedené soud podle § [číslo] odst. 1 a 2, § 2993 o.z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti zaúčtoval vzájemná plnění a uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci dosud neuhrazenou jistinu úvěru ve výši [částka] (odst. I. výroku rozsudku).

34. V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (část jistiny, smluvní úrok, smluvní pokutu, poplatek za administrativní činnost i zákonný úrok z prodlení) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Zamítl rovněž požadované zákonné úroky z prodlení, neboť se žalovaný do lhůty stanovené soudem ve výroku rozsudku s úhradou dluhu do prodlení dosud nedostal (odstavec II. výroku rozsudku).

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Z větší části procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení řádnému z účastníků.

Poučení