16 C 247/2019

Rubrum

Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci prostřednictvím Okresního soudu v Přerově V [obec] dne [datum] [příjmení] značka: [číslo] [příjmení] značka: 16 C 247/2019 Žalobce: [osobní údaje žalobce] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] společnost zapsána do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo] zast. JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou, [právnická osoba], se sídlem [adresa] ID DS: h97gm6p Žalovaný: [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa] -) ve věci žaloby o zaplacení [částka] s příslušenstvím -) odvolání do rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 7. 2020, č. j. 16 C 247/2019-29 Podáno datovou schránkou Přílohy dle textu I. Žalobci byl doručen shora uvedený rozsudek, kterým bylo rozhodnuto takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení další částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, dále částky ve výši [částka] a dalšího úroku ve výši 90,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], tj. v celém zbývajícím rozsahu, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce proti napadenému rozsudku podává v zákonné lhůtě 15 dnů toto odvolání, z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 205 písm. g) občanského soudního řádu a na nesprávném skutkovém zjištění ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu. Toto odvolání směřuje proti výroku II. a III. napadeného rozsudku.

II. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku je podáváno toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání je dále podáváno, co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka] a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši [částka], tedy v částce ve výši [částka] se zákonným úrokem ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení. Odvolání je dále podáváno co do: -) nepřiznaných smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, -) nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, -) smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši [částka].

III. Žalobce své odvolání odůvodňuje následovně: Žalobce nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru žalobce naopak úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Žalobce v tomto případě dospěl k odůvodněnému a podloženému závěru, že při uzavření smlouvy příjem žalovaného, který má za kalendářní měsíc k dispozici, činí [částka], jak je ostatně uvedeno ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Po zohlednění rezervy ve výši [částka] a výdajích žalovaného dospěl žalobce k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka] měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila [částka]. Žalobcem jsou pečlivě zkoumány též výdaje a je to právě klient/žalovaný, kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. Žalobce ověřil, že žalovaný je majitelem účtu, na který má být úvěr vyplacen. Dále si žalobce vyžádal doklad k ověření jeho příjmů, což v tomto případě bylo oznámení ČSSZ o výši sirotčího a invalidního důchodu. Žalobce dále prověřoval registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Na základě všech těchto informací byl následně proveden interní skóring žalovaného. Veškeré dokumenty byly již přiloženy k žalobě. Jak je uvedeno výše, žalovaný ve formuláři hodnocení klienta uvádí výdaje na bydlení ve výši [částka], dále k uvedeným výdajům žalobce/věřitel přičítá rezervu ve výši [částka] a zadává zákonné životní minimum, které mu je objektivně známo, pokud žalovaný neuvede částku vyšší, v tomto případě [částka]. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se takto nejednalo o nic jiného, než o dovolávání se vlastní nepoctivosti; tímto je vázán nepochybně i spotřebitel/žalovaný, když úvěrující věřitel/žalobce, ač postupující s odbornou péčí, není objektivně schopen případnou nepoctivost spotřebitele/žalovaného odhalit. Pokud tedy spotřebitel/žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem/žalobcem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Ve věci ověření údajů sdělených žalovaným žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 238/2019 ze dne 20.3.2019, ve kterém Nejvyšší soud uvádí, že„ je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou“ … Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod.) … je třeba uvést, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek (vždy), popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si by vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal.“ Z výše uvedeného rozhodnutí zřetelně plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, kdy žalobce stále vychází z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit, a to v souladu s § 6 obč. zákoníku. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí, výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů s náklady [částka], je třeba z takové částky vycházet. K výdajové stránce ohledně živobytí, respektive k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která byla ke dni uzavření smlouvy v § 2 stanovena na částku [částka]. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou [částka]. Tato paušální částka je přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší, než [částka] a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. A v takové chvíli by byl žalobce povinen tuto částku zkoumat. Zde je třeba uvést, že životní minimum není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. Na doplnění k tvrzením o údajném nikoli řádném posouzení úvěruschopnosti se v nedávné době vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, č.j. 15 Co 163/2019 – 348, ze dne 13. 6. 2019, v němž uvedl: „ Důvodná není ani námitka dovozující neplatnost úvěrové smlouvy z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Rozsah povinností věřitele vyplývajících z tohoto ustanovení není podle názoru odvolacího soudu možno vykládat tak extenzivně, jak to činí povinná. Oprávněná si před uzavřením smlouvy ověřila, že povinná má sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou s průměrným příjmem přes [částka] měsíčně, který jí, byť možná s výrazným omezením životního standardu, umožní placení dohodnutých splátek, a že nemá žádné dluhy. Požadavek, aby si věřitel ověřoval existenci úspor dlužníka, se jeví až absurdně, vezmeme-li v úvahu, že o úvěr dlužníci obvykle žádají právě proto, že potřebují řešit nedostatek prostředků. Věřitel pak při uzavření smlouvy přirozeně vychází z toho, že dlužník má v úmyslu svůj závazek plnit a že proto pamatuje i na případy, kdy se z nějakého důvodu jeho ekonomická situace zhorší a plnění závazků ze smlouvy tak bude ztíženo či ohroženo; odvolacímu soudu ostatně není jasné, jakým způsobem by si měla oprávněná schopnost povinné dodržet splátkový režim i v těchto mimořádných případech ověřit. Kromě toho nelze nepřipomenout, že důvodem, proč povinná neplnila svůj závazek, nebylo nedostatečné posouzení její úvěruschopnosti ze strany oprávněné, nýbrž její naprostý nezájem o smlouvu a její důsledky a to, že sama nikdy nehodlala úvěr splácet. Odvolací soud je tedy přesvědčen, že oprávněná posoudila úvěruschopnost povinné dostatečně a že i z tohoto pohledu jde o platnou úvěrovou smlouvu.“ I Ústavní soud ve svém nálezu

III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] uvedl, že by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“. Proto je rozhodující, jak uvedl Ústavní soud i Nejvyšší soud České republiky při mírném riziku, nikoli stoprocentně, posouzení možnosti reálného splacení úvěru. Nad to je třeba uvést, že pokud průměrný spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet a jedná se o úvěr se splátkou ve výši řádu tisíců korun měsíčně, přistoupí k řešení takovému, že omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Stejně tak uvedený úvěr může sloužit, aby příjmů mohlo být vůbec dosaženo (např. rozbité auto, kterým žadatel dojíždí do práce). Podle měřítek soudu by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží s ohledem na to, že ji zaměstnavatel nezaplatil několik mezd, tím spíše, potřeboval-li by žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy například z důvodu dočasné pracovní neschopnosti. Navíc podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Zákon tedy rozhodně nedává možnost soudu – i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobce nepřipouští) výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní.

IV. Soud prvního stupně odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum]. Tato směrnice hovoří o posouzení úvěruschopnosti v čl. 8 tak, že: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Směrnice v tomto bodě hovoří, že věřitel může vyjít z vyjádřeních spotřebitele a fakultativně z příslušných databází. A pokud legislativa členských států požaduje pouze na základě příslušné databáze, může tento požadavek ponechat. V této směrnici není stanoveno, že i v případě že by to nebylo náležitě přezkoumáno, že by se jednalo absolutní, natož pak relativní neplatnost. Především však směrnice EU není přímo aplikovatelná, nejde o nařízení EU. Tzn., že směrnice stanovuje cíl pro státy a je na jednotlivých státech, jak vnitrostátní úpravou tohoto cíle dosáhnou. Argumentace směrnicí ze strany soudu je tak zcela nepřiléhavá. Pokud by se striktně aplikoval postup soudu prvního stupně, byla by zpochybněna velká část bankovních i nebankovních úvěrů v České republice, a to absolutně všech, i tam, kde by se strany nedomáhaly zaplacení celého úvěru, ale bylo by sporu jen o jeho část, např. o plnění na jiný účet, postoupení atp., kde obě strany sporu by mohly v zásadě na dalším pokračováním úvěrové smlouvy setrvávat a nezpochybňovali by ji a soud by z úřední povinnosti, bez návrhu či námitky prohlásil smlouvu za absolutně neplatnou. I v rámci eurokonformního výkladu je zřejmé, že toto není cílem žádné ze směrnic Evropské unie. Podle soudu prvního stupně by tak mohly být úvěry poskytnuty pouze osobám, u kterých se nade vší pochybnost prokáže, že finanční prostředky poskytnout nepotřebují. Při uvedeném výkladu soudu prvního stupně bude docházet k tomu, že žadatelům o úvěr, při tíživých finančních situacích spojených s neočekávaným výdajem (jakožto rozbitá pračka, léky, nemocenská, jenž dočasně sníží příjmy, atp.), nebude nikdo, vyjma subjektů, které nemají licenci k poskytování úvěrů, kdo by těmto žadatelům o úvěr půjčil a pomohl. Ani toto, v rámci eurokonformního výkladu, není cílem žádné ze směrnic Evropské unie. V návaznosti na výše uvedené má žalobce za to, že okresní soud učinil nesprávný závěr, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru žalobce jsou smlouvy platné a jím v odvolání požadovaný úrok 20 % p. a. by měl být s ohledem na svoji nízkou výši (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře) přiznán.

V. Žalobce má dále za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v potaz, že žalobce je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře nebankovních poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů (např. zápůjček) je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobcem požadovaná sazba je přitom v rámci judikatorního čtyřnásobku. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého platí: „ Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nově je podmínkou neplatnosti právního jednání zjevný rozpor s dobrými mravy, tedy nikoliv jakýkoliv, ale jen určitým způsobem kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy, který vyvolá následek v podobě uvedené soukromoprávní sankce. Zjevný rozpor s dobrými mravy má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Současně vedle neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy nově zavedl občanský zákoník pro účely posuzování platnosti právního jednání v závislosti na hodnotě vzájemných plnění smluvních stran neplatnost smlouvy z důvodu lichvy dle § 1796 o. z. Dle tohoto platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo někomu jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Druhým institutem je neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z. S lichvou spojuje občanský zákoník sankci relativní neplatnosti a aby byla smlouva o úvěru zneplatněna jako lichevní, musely by být současně splněny dvě podmínky, tedy jedna ze smluvních stran musí zneužít tísně, nezkušenosti.... druhé smluvní strany a současně si zneužívající smluvní strana musí nechat přislíbit nebo přijmout plnění, které je v hrubém nepoměru jejímu protiplnění. Z pouhé výše úroků nelze dovozovat neplatnost. Pokud se týká posouzení sjednané výše úroku 109,46 % ročně, bylo na místě, jak to učinil okresní soud, posuzovat obvyklý úrok, tj. obvyklou úrokovou sazbu úvěrů, které poskytovaly banky domácnostem v ČR v době uzavření smlouvy o úvěru. V tomto směru okresní soud zcela správně vyšel ze zjištění, že maximální výše úroků z úvěru mohla dosahovat 30 % a při zohlednění trojnásobku maximálních bankovních sazeb okolo 90 %. K tomu, jak určit, že míra, o kterou odměna věřitele přesáhla nejvyšší obvyklou odměnu za úvěry poskytované bankami, je v rozporu s dobrými mravy, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze kterého vyplývá, že pokud„ dohodnutá výše úroků podstatně téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry v době uzavření smlouvy, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ust. § 39 obč. zák. neplatné.“ Sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky [částka] jako úroku z úvěru do jeho zesplatnění je možné žalobkyni s ohledem na shora uvedené přiznat a takovéto ujednání není neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Pokud by se týkalo neplatnosti z důvodu lichvy, takovéto neplatnosti by se musel žalovaný dovolat, což neučinil. Smluvní úrok z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] ve výši 109,46 % činí [částka], jak je zřejmé z žaloby žalobkyně, požaduje částku nižší ve výši [částka], za dobu od [datum] ode dne uzavření smlouvy to činí částku [částka] a žalovaná částka tedy dosahuje 50 % úroku. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že bylo na místě tuto částku žalobkyni přiznat. Pokud dospěl okresní soud k absolutní neplatnosti ujednání o výši úroku, s ohledem na to, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je povinnost platit úrok, bylo by na místě přiznat žalobkyni obvyklý úrok požadovaný za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru.“ K tomuto žalovaný upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který ke standardu pro posuzování mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku spotřebitelského úvěru uvedl:„ neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Nejvyšší soud ČR zde vyzdvihuje, že má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V tomto konkrétním případě byl úvěr poskytnut v prosinci 2018. Vzhledem pak k tomu, že dle kritéria nastaveného ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, pak by v tomto případě měl být úrok posuzován se sazbou 23,99 % p.a. v prosinci 2018 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činí sazba 90,05 % p. a. pouze 3,75 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až 4 násobně. Nelze tedy souhlasit s tím, že by sazba 90,05 % p.a. měla být nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy. [příjmení] řady [příjmení] – prosinec 2018: [webová adresa] 4% 2018 2018 Databáze časových řad [příjmení] >> Statistická data >> Měnová a finanční statistika >> Měnová statistika >> B. Úrokové sazby MFI včetně objemů >> [příjmení] obchody >> Úrokové sazby (harmonizované) Název sestavy ukazatelů: Tabulka B1 [číslo]: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR - nové obchody (%) Období; UK4 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - na spotřebu - fixace sazby nad 1 rok do 5 let včetně; UK15 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - ostatní - fixace sazby nad 1 rok do 5 let včetně; UK19 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kontokorenty a revolvingové úvěry; UK20 z toho: Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kontokorenty 12/ 2018; 8,59; 3,65; 12,48; 15,27 Období; UK21 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kreditní karty celkem; UK22 z toho: Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - úročený úvěr z kreditních karet 12/ 2018; 18,82; 23,99 Žalobce je nebankovní institucí, přičemž v nebankovním sektoru je obvyklé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí. Ke statistice ČND„ [příjmení]“ nicméně žalobce podává vyjádření ještě níže, na tomto místě tímto žalobce demonstruje, že i pokud by se soud řídil informacemi o úrokových sazbách [příjmení] zveřejňovanými ČNB, pak i když je žalobce přesvědčen, že údaje o úrokových sazbách nepodávají přesné informace, i tak sjednaná úroková sazba odpovídá přípustnému násobku dle judikatury Nejvyššího soudu. Dále žalobce k úrokové sazbě sděluje: a) obecně k výši úrokové sazby Vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (§ 1725 in fine o. z.). Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) in fine o. z.), a taktéž předpokladem opatrnosti v právním styku (§ 4 odst. 1 o. z.). V případě smlouvy o úvěru je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany úvěrovaného coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím (srov. § 2395 o. z.). Sjednané úroky (často sjednané ve formě úrokové sazby) jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost, a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků (úrokovou sazbu), mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledku z toho plynoucími. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy (coby dvou- či vícestranného právního jednání), která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii, která je zakotvena v § 574 o. z.; v tomto kontextu lze připomenout i např. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn.

IV. ÚS 1783/11, ve kterém Ústavní soud judikoval, že„ jedním ze základních principů výkladu smluv (je) priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (odst. 27 nálezu), přičemž„ (t) ento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva“ (odst. 28 nálezu). S ohledem na shora uvedené je žalobce přesvědčen, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena. Podle žalobce je možné přihlédnout k závěru Ústavního soudu, podle kterého„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“ (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], publikované pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. b) k aplikaci § 1813 o. z. Žalobce dále poukazuje na § 1813 o. z., podle kterého platí:„ Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Ujednání o konkrétní výši úroku tedy není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru (kdy následně měl ještě zákonnou lhůtu 14 dnů na odstoupení od smlouvy). Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, když informace o úrokové sazbě mu byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. To v daném případě byly jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru. K výši přiměřenosti úroků a úrokové sazbě, a aplikaci § 1813 zák. č. 89/2012 Sb., žalobce uvádí nejnovější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 46 Icm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018 ([insolvenční spisová značka]) ze dne [datum]:

13. Konečně k namítané nepřiměřenosti výše úroků, jež dle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným činila 137,51%, odvolací soud přisvědčuje závěrům soudu prvního stupně. V daném případě byla smlouva o revolvingovém úvěru mezi účastníky uzavřena [datum], tedy za účinnosti nového občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.). Je tak třeba aplikovat ust. § 1813 o.z. Uvedené ustanovení je řazeno v části 4. díl 4 jako ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebiteli ve znění„ má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Z citovaného ustanovení je zřejmé, že za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý, je takováto dohoda z úpravy zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Tímto zákonným ustanovením byla do našeho právního řádu implementována Směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

14. Není pochyb o tom, že úrok z úvěru je protihodnotou – cenou za poskytnutý úvěr. To byť nepřímo vyplývá i z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci [jméno] [příjmení] zn. C 26/13) 1), které se týkalo smlouvy o hypotečním úvěru v tom smyslu, že přiměřenost protihodnoty věřitelem poskytnutého plnění nemůže být předmětem posouzení zneužívajícího charakteru podle čl. 4 odst. 2 Směrnice [číslo]. Dle čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice„ posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy ani přiměřené ceny a odměny na straně jedné ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“ 15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud koriguje názor vyjádřený v závěru odůvodnění svého dřívějšího kasačního rozhodnutí ve věci, totiž že pro posouzení přiměřenosti, či nepřiměřenosti smluvních pokut, je třeba zvážit i to, zda úrok z úvěru je v souladu s dobrými mravy a nejedná se o ujednání ve vztahu ke spotřebiteli znevýhodňující. V daném případě tzv. výpůjční sazba úvěru ve výši 137,5% p.a. byla jasně uvedena v jak předsmluvním formuláři, tak i ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne [datum] a dlužník jako spotřebitel tak nemohl být v pochybnostech o výši úroku jako ceně za poskytnuté plnění – úvěr. Argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ust. § 1802 o.z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy, je nepřípadná, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroku není výslovně sjednána. Z výše uvedeného je zřejmé, že je dohoda o úrocích z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Pokud soud, i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 zák. č. 89/2012 Sb., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Ačkoli je žalobce přesvědčen o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, v případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. c) k použití § 1793 o. z. Navíc s ohledem na § 1813 o. z. nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná v tomto případě (pokud by se soud domníval, že přes shora uvedené je sazba úroku vysoká) neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z. Toho se však musí žalovaný dovolat, což neučinil. d) k nepřiznání sjednaného úroku Žalobce nesouhlasí s názorem prvostupňového soudu, podle něhož je úvěrová smlouva neplatná jako celek pro tvrzený rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Má-li soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký (s tím se ale žalobce neztotožňuje), pak takto sjednaná výše úroků by teoreticky představovala nezákonné určení množstevního rozsahu. Nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. To lze dovodit mimo jiné např. i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, v jehož odůvodnění je uvedeno:„ Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže.“ Uvedený judikovaný názor se následně projevil v ustanovení § 1793 o. z., který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. Z dikce § 1793 o. z. je tedy evidentní, že právní řád explicitně počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo„ pouze tou vadou“, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany. Navíc i kdyby snad soud v rozporu se shora uvedenou argumentací přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, je třeba odkázat na § 2395 o. z., kdy:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ a rovněž na § 1802 o. z., kdy„ Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.“ Je tedy zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí. Žalobce je toho názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Navíc soud sám uzavřel, že byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. Z opatrnosti žalobce poukazuje na to, že posuzoval-li by soud obvyklou výši úroků dle ARADu, pak má žalobce za to, že údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank – hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. [příjmení] [příjmení] je sestavována pro měnové účely a na základě nařízení ECB (EU) [číslo] 2013 ze dne [datum] o statistice úrokových sazeb uplatňovaných měnovými finančními institucemi, nikoliv v souladu a pro účely zákona o spotřebitelském úvěru. V rámci spotřebitelských neúčelových úvěrů (úvěry pro domácnosti na spotřebu), jsou v databázi [příjmení] zahrnuty i údaje o amerických hypotékách, které jsou ale z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru úvěrem na bydlení. To vede k tomu, že údaje v databázi [příjmení] jsou nesprávně nižší, než je skutečná úroková míra u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných bankami Dalším nedostatkem databáze [příjmení] je skutečnost, že nerozlišuje mezi úvěry dle jejich výše, když úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů (tedy jejich výše a výše úrokových sazeb). Tento fakt pak vede k tomu, že v porovnání s obvyklou zápůjční úrokovou sazbou je zápůjční úroková sazba v ARADu: nižší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány nižší finanční částky (to jsou i úvěry poskytované ze strany [právnická osoba] Czech a.s.), vyšší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány vyšší či velmi vysoké finanční částky Shora uvedené skutečnosti potvrzuje i [ulice] národní banka v dokumentu Informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru – viz body 5 a 8 tohoto dokumentu. Důkaz: - Informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru [příjmení] [příjmení] tedy nelze ke stanovení obvyklé úrokové míry spotřebitelských úvěrů použít. Naopak platí, že údaje uvedené v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra. V databázi [příjmení] vůbec nejsou zahrnuty údaje o úvěrech poskytovaných ze strany nebankovních subjektů (kde je úroková míra úvěrů obecně vyšší, než u bank). V databázi [příjmení] jsou naopak mezi spotřebitelské neúčelové úvěru zahrnuty americké hypotéky (které uváděnou úrokovou míru nesprávně snižují). [příjmení] [příjmení] je založena na váženém průměru, což vede opět k tomu, že údaje uvedené v této databázi jsou u nižších spotřebitelských úvěrů nižší, než je obvyklá úroková míra na trhu. Shora uvedené skutečnosti uvedla i [ulice] národní banka ve svém dopise ze dne [datum], sp. zn. Sp 2018 [číslo], adresovaném JUDr. [jméno] [příjmení], advokátovi. ČNB navíc uvedla, že z databáze [příjmení] ani nelze u spotřebitelských neúčelových úvěrů pro domácnost vydělit tzv. americké hypotéky (ČNB samostatné údaje neeviduje). Důkaz: - dopis ČNB ze dne [datum], sp. zn. Sp 2018 [číslo] Skutečnost, že údaje v databázi [příjmení] neodpovídají reálným úrokovým sazbám úvěrů na trhu v České republice, naopak jsou nižší než obvyklá úroková míra, vyplývá i ze zpráv [právnická osoba] ze dne 19.9.2018 a [právnická osoba] EQ/021585 zpracovaných pro účely soudních řízení. [právnická osoba] ve své zprávě uvedla, že obvyklé úročení u jí poskytovaných spotřebitelských úvěrů se v roce 2013 pohybovalo mezi 15 až 35 % [právnická osoba] pak uvedla, že v lednu 2013 poskytovala hotovostní neúčelový úvěr o výši [částka] na dobu splatnosti 48 měsíců s průměrnou sazbou 18,9 %. Vždy se tedy jednalo o úrokové sazby vyšší, než jsou sazby uváděné v databázi [příjmení]. Důkaz: zpráva [právnická osoba] ze dne 19.9.2018 a zpráva [právnická osoba] EQ/021585 K tomu žalobce dále uvádí, že řada bank poskytuje úvěry až od výše [částka], přičemž nákladovost takových úvěrů na zpracování, posouzení a vedení je stejná, jako u úvěru nižších, a že žalobce nemá žádné jiné poplatky, např. za sjednání úvěru, posouzení úvěru, vedení úvěrového účtu atp., a to je zohledněno pouze v úrokové sazbě. [obec] tedy nižší úvěr, tím i logicky vyšší úroková sazba, kam se musí rozpočítat jednotlivé náklady. Pokud by se soud prvního stupně tedy dotazoval bank, jaká byla úroková sazba u úvěrů ve výši [částka], je pravděpodobné, že by od většiny bank ani žádné údaje neobdržel. Důkaz: Vyjádření [příjmení] [příjmení] ze dne [datum] K výši úrokových sazeb u mikroúvěrů žalobce odkazuje na stanovisko vlády ČR ze dne [datum], která uvedla k návrhu poslanců [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k zastropování RPSN u úvěrů, že Vláda dále konstatuje, že nastavená regulace by fakticky vedla k eliminaci celé řady typů úvěrů, které je nutno považovat za zcela legitimní, avšak vlivem matematických zákonitostí akcentujících v kalkulaci časovou hodnotu peněz zde vychází RPSN běžně až v řádech stovek procent. Jde například o kontokorentní úvěry, kreditní karty nebo tzv. mikropůjčky. Důkaz: Stanovisko vlády, sněmovní tisk [číslo] ze dne [datum] Úroková sazba by tak měla být přiznána v každém případě v celém rozsahu. Přesto žalobce v tomto konkrétním případě požaduje jen úrokovou sazbu 20 % p. a.

VI. Ve vztahu k úroku dle smluvních ujednání smlouvy o úvěru je třeba rovněž upozornit, že žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. V případě, že by dlužník neměl zájem o poskytnutí peněžních prostředků za podmínek uvedených ve smlouvě o úvěru, nemusel, v souladu se zásadou autonomie vůle, smlouvu o úvěru uzavírat a mohl se s žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou, třetí osobu. S ohledem na uvedené je tedy žalobce toho názoru, že úrok není v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný s jeho výší souhlasil a v souladu se zásadou autonomie vůle smlouvu o úvěru za podmínek v ní uvedených uzavřel. Výše úroku je zcela přiměřená a odpovídající. Ostatně v této souvislosti žalobce poukazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn.

I. ÚS 625/03, platí, že„ Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.“ (obdobně např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1705/2008) a na § 574 občanského zákoníku, který stanoví:„ Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.“ Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem tvořila jeden celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím byl žalovanému předložen i předsmluvní formulář, v němž byly uvedeny veškeré parametry poskytovaného úvěru a s kterým žalovaný rovněž souhlasil, což stvrdil svým podpisem. Žalovaný měl před uzavřením smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což také stvrdil svým podpisem pod smlouvu o úvěru. K tomu je vhodné dodat, že jak strana musí mít adekvátní možnost se s obsahem smlouvy seznámit, to ovšem neznamená, že tak skutečně učiní. I když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení zásady vigilantibus iura scripta sunt. Žalovaný se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodl uzavřít s žalobcem takovouto smlouvu, a to za podmínek v ní uvedených, ačkoli, pokud by nesouhlasil s jednotlivými ujednáními, mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádá jinou osobu. Dle názoru žalobce, nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou (dílčí) zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty, či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle které může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. [jméno] občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Žalobce se však v rámci tohoto konkrétního odvolání nedomáhá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % p. a. z dlužné částky, když takto nastavený úrok považuje za úrok pod úrovní průměrné výše úroku v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček.

VII. Co se týče nároku na přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka, sděluje žalobce následující: je nutné zohlednit to, že žalobce žádal toliko smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek a ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné smluvní pokutu. Podle § 2 a 3 pak platí:„ (2) Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než [částka] a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše [částka]. (3) Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však [částka]“ Uplatněné smluvní pokuty tak byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Co se týče nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, tak dle § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu. Účelně vynaložené náklady na upomínání jsou sjednány na [částka] za upomínání jedné splátky. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. Žalobce tak požaduje též přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka.

VIII. Žalobce je zároveň přesvědčen, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Náklady by tak měly být žalobci přiznány v plné výši.

IX. V neposlední řadě žalobce poukazuje na § 3002 o.z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobcem a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobci náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobce.

X. Žalobce tedy navrhuje, aby odvolací soud vydal tento r ozsudek:

I. Výrok II. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci: částku [částka] spolu se zákonným úrokem z částky [částka] ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši [částka] úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Výrok III. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Za žalobce: JUDr. [jméno] [příjmení], advokátka

Odůvodnění

Poučení